"The Mither o´the Sea"
Ano, ještě jednou na Orkneje. The Mither o´the Sea, asi nejvhodněji překládano jako Matka Moře, nebo možná Mořská Matka, je jedním z nejsilnějších principů tamnější mytologie. A tak - jen stručně - předkládám příběh, který se tam k ní váže.

Věčná bitva
Matka Moře je silou veskrze pozitivní a dobrou, jak každý ví. Vládne během léta a dává všemu růst a prospívat. Není snad nikdo z lidí, kdo by ji nectil a nemiloval, a naopak strašliví netvoři, jako například zhoubný Nuckelavee, se jí k smrti bojí. Ale jako každá mocnost dobra má i Matka svého arcinepřítele, protivníka strašlivého tak, jak je sama laskavá. Je jím Teran, duch zimy a zosobnění krutých mrazů a ledových větrů, které přinášejí zkázu a smrt.
Za jarní rovnodennosti se odpočinkem osvěžená Matka Moře, plná sil a odhodlání, vrací, aby se ujala své právoplatné vlády. Ale není to jen tak jednoduché, jak by se řeklo. Teran se nerad vzdává svého a tak začíná Jarní Zápas, "Vore Tullye", kdy se Orknejské ostrovy zmítají v prudkých bouřích a vichrech nemilosrdného boje mezi Matkou a Teranem. Ale výsledek boje je vlastně dopředu znám. Na vrcholu své moci je Matka pro Terana příliš silná, a tak jej bez výjimky poráží. Duch zimy je spoután na mořském dně, kde sbírá síly po prohraném boji a vyčkává na svou příležitost. Mořská Matka se naopak ujímá vlády, a přináší teplo, sílu a život všem na Ostrovech. Její vláda je obdobím blahobytu, růstu a všeho dobrého. Letní teplo je jen občas narušeno bouří nebo studenými dny, když se Teran ve svém vězení obvzláště silně opře proti svým okovům.
Ale Teran není poražen navždy a ani vláda dobrotivé Matky netrvá věčně. Za podzimní rovnodennosti Teran konečně přerve pouta, kterými byl uvězněn, a plný sil, které načerpal dpočinkem, a plný chladu, který sebral na mořském dně, vyráží znovu do boje o vládu nad Orknejemi. Nastává Podzimní Vřava, "Gore Vellye", a opět přicházejí děsivé, strašlivé bouře a plískanice, které doprovázejí souboj dvou Mocných. A tentokrát je to Matka Moře, vyčerpaná svou dlouhou prací, kdo podlehne. Teran zažene svého protivníka a sevře Ostrovy do svého nemilosrdného náručí. Vypráví se, že Matka Moře slyší křik každého muže, který se během strašlivých dnů tyranské vlády Terana utopí, a tak sbírá své odhodlání a vůli k tomu, aby se opět vrátila, a v Jarním Zápase ho zbavila jeho moci, obávané všemi živými tvory...

ALDARION: Inu, jak jsem nakoupil, tak prodávám - a není to z jednoho zdroje :) Ono se pak dá i hádat, proč koně lezou podle mýtů tak často právě z moře, nebo proč má Poseidón, bůh vod a moří, na starosti i tak typicky suchozemské zvíře, jako kůň.

Jinak potvora FOSSY: je Mořský Ďábel, postrach Orknejí, Nuckelavee

Tahle odpornost je hádankou, i když se její jméno napíše. (No, tady ve vnitrozemí by se možná dalo i říkat bez nebezpečí... ;) ) Třeba to, že žije v moři a bojí se sladké vody (ať už dešťové, nebo třeba i tekoucího potoka).
Setkal jsem se tedy s představou, že čeští vodníci nemají rádi mořskou slanou vodu. Ale to bylo v nějaké dost novodobé pohádce a nezahrnovalo to až takovou panickou hrůzu - a je tak nějak pochopitelnější, že duchové řeky (někdy dokonce jednoho konkrétního místa v toku) nepatří do toho zvláštního a cizího podmořského světa. Ale důvod, proč by se stvůra, která pochází z moře a přitom bez problémů cválá po ostrovech a decimuje jejich populaci, měla bát zrovna sladké vody, mi uniká. Nenapadá vás něco?

Tak, dnes pro změnu něco trochu k potrápení vašich ctěných hlav. Není to hádanka, ale popis a vyprávění o jedné potvoře. O které, a také odkud, to si zjistěte sami :)

I když spousta bájných tvorů měla nevypočitatelnou, obojakou povahu, tento je považován za čisté zlo. Jeho domovem bylo moře, ale to mu nijak nebránilo toulat se po ostrovech a rozsévat zkázu. A na to byl dobře vybaven. Krom strašlivého a děsivého zjevu (hlava desetkrát větší, než lidská, široká, jako prasečí rypák protažená tlama s ostrými zuby, jediné rudě planoucí oko, a tělo nejen bez chlupů, ale i bez kůže, navíc podle dochovaných popisů byla jedno tělo se svým podobně fešným ořem) měl netvor k působení katastrof neobvykle jedovatý, odporný dech. Výpary jako opar sedaly na rostliny i zvířata, a samozřejmě i na lidi, a působily nejrůznější nákazy a epidemie. Jedním ze spolehlivých způsobů, jak tvora rozzuřit, bylo pálení mořských řas. Jeden z ostrovů za to zaplatil ztrátou všech koní, které monstrum nakazilo smrtící chorobou.
Je nasnadě, že se takové stvůře přičítaly možná i katastrfoy, ve kterých neměla spáry - sucha, nebo napak povodně, ztroskotání lodí a podobně. Na druhou stranu je zřejmé, že jen mál potvor vyvolávalo takový strach. Jen díky moci jedné další nadpřirozené bytosti, a díky naprosto nekontrolované hrůze z čerstvé děšťové vody (které na ostrovech bylo požehnaně) tento netvor nevyhubil na ostrovech vše živé.

Pokusím se převyprávět jednu (úplně náhodně objevenou) javánskou legendu. Sám styl vyprávění je – jak se dá u takové exotiky čekan – těžko interpretovatelný, navíc (jako obvykle) je tu mnoho verzí a vlastně žádná úplná, natož aby si třeba byly navzájem podobné. Takže k tomu laskavě přihlédněte : )
Rara Jonggrang a Bandung Bondowoso:
V prastarých dobách, v dobách legend, byla na Jávě dvě sousedící království. Byla si podobná asi jako den a noc. V jednom z nich, v království Pengging, moudře vládl hodný a spravedlivý král, Prabu Damar Moyo. V tom druhém, jménem Boko, kde lidé žili v neustálém strachu, protože královští vojáci neustále pro krále mladé hledali lidské oběti, vládl lidožravý obr, Prabu Boko.
Syn Prabu Damara Moya, mladík jménem Bandung Bondowoso, jednou svému otci oznámil, že se chce věnovat meditaci, aby nalezl svou duchovní sílu. Krále to potěšilo, protože si dobře uvědomoval, že dříve nebo později je konflikt mezi ním a jeho sousedem nevyhnutelný, a že se žádný obyčejný smrtelník nedokáže postavit obru Bokovi, ani jeho pobočníkovi, dalšímu obru jménem Path Gupolo. Trvalo to patnáct let, než se Bandung vrátil k otci, požehnán bohy a prostoupen nadpřirozenou duchovní silou.
A vrátil se právě včas. Prabu Boko už vycvičil svou mocnou armádu, a bez varování napadl sousední zemi. Nikdo se mu nedokázal postavit, a tak plenil, raboval a dobýval po libosti. Dokud se mu ovšem do cesty nepostavil Bandung. Oba dva využili veškerou svou moc a sílu, důvtip i um, v zuřivé bitvě, kterou spolu svedli. A bojovali prý celé dny, dokud Bandung nad zlým obrem nezvítězil. Když jeho král padl mrtev k zemi, Paith Gupolo shromáždil zbytky jeho vojsk a ustoupil zpět do královského paláce Boko.
V paláci oznámil Paith Gupolo zvěst o smrti Prabu Boka jeho dceři. Princezna Rara Jonggrang byla navzdory pověsti a vzhledu svého otce velmi krásná dívka a otce upřímně milovala. Než se však mohla oddat řádnému truchlení, přitáhla k paláci vítězná armáda s Bandungem Bondowosou v čele. Mladému princi se princezna okamžitě zalíbila a hluboce se do ní zamiloval. Ona naopak si prince ošklivila, jak jen to bylo možné. Zabil jí přeci otce (a navíc byl prý i v obličeji nesmírně ošklivý). Takže bylo nasnadě, co bude dál. Princ navrhl sjednocení obou království prostřednictvím sňatku mezi ním a princeznou. A princezna souhlasila, ovšem – jak bývá v takových případech zvykem – pouze pokud princ splní její dvě podmínky.
Zamilovaný Bandung okamžitě souhlasil. A princezna nejen že si vymyslila naprosto nesplnitelné podmínky, ale navíc, jak se později ukázalo, to princi nechtěla ani jen malinko usnadnit.
Prvním úkolem pro Bandunga byla vybudovat studnu a pojmenovat ji Jalatunda. Princ se bez váhání pustil do práce a brzy byl hotov, protože se opět uchýlil ke své nadpřirozené moci. Hrdě předváděl Rara své dílo, a i princezna musela uznat, že je působivé. Potom ale lstí přiměla prince, aby do studny vlezl. Na ten okamžik čekal přichystaný Paith Gupolo, a studnu zavalil obrovským balvanem. Bandung byl pohřben zaživa ve studni, kde se měl vyčerpán utopit, nebo potupně zemřít hlady. Ale jak obr, tak Rara Jonggrang podcenili princovu moc. S velkým úsilím se Bandongovi podařilo ze zákeřné pasti uniknout, když balvan rozbil na kusy. Zaslepen láskou přičetl tento pokus zmařit jeho život jen na vrub Paith Gupola a na místě ho zabil, zatímco princezně nekladl žádnou vinu.
Druhý úkol si princezna promýšlela pečlivěji, protože už bylo zřejmé, že prince podcenila. Nakonec mu ale přikázala, že chce-li její ruku, musí postavit přesně jeden tisíc chrámů, a to vše za jednu jedinou noc. Bandung se žádosti sice nemálo podivoval, ale nakonec mu nezbylo, než souhlasit. Aby si poradil s nesplnitelným úkolem, ponořil se opět jednou do hluboké meditace, a využil svou spirituální moc. Povolal zástupy duchů a démonů, aby mu pomohly při stavbě.
Noc ubíhala rychle, ale stavba právě tak. 999 chrámů již bylo dokončeno, a Bandung pracoval na posledním z nich. Rara se právem obávala, že své dílo dokončí včas, a ona se bude muset chtě nechtě stát jeho ženou. Opět proto sáhla po lsti. Na východní straně nechala zapálit veliký oheň, a všem přikázala zahájit obvyklé činnosti vítající nový den. Sama princezna a další ženy začaly bubnovat, aby oznámily svítání a začátek dne. Zmateni tímto podvodem se duchové a démoni vrátili do svých říší, protože nemohli setrvat na denním světle.
Bandung překvapeně hleděl, jak jeho pomocníci mizí. 999 chrámů již stálo, ale ten poslední teprve čekal na dokončení. Selhal! Selhal a krásná princezna se nestane jeho ženou, a království Pengging a Boku se nespojí v jedno! Potom ale princ spatřil Rara Jonggrang s bubínkem v rukou, a spatřil, že svit na východě pohasl, jak oheň dohořel. Uvědomil si, že byl obelstěn. Uvědomil si, že princezna se sňatkem nikdy nesvolí a rozzuřilo ho to. Ve svém hněvu, ať již spravedlivém, či nikoliv, proklel Rara Jonggrang veškerou svou mocí.
Rara Jonggrag se v té chvíli změnila v krásnou, ale chladnou a nehybnou sochu. Poslední chrám tak byl – ještě před svítáním – dokončen, a princezniny podmínky byly splněny.

Tento příběh popisuje vznik mnoha historických památek na Jávě. A samozřejmě s sebou nese morální ponaučení, jako každý dobrý příběh. Doufám, že se vám bude líbit.

SYLVAEN: Kompletně zpracování Argonauti nejsou p******a. To si vyprošuju! :)

SYLVAEN: počkej počkej, on si to pripravuje doma, v noci, než jde spát, a pak vám to sem pastuje, vyhledává v knihách a loví v pamětech XD ... maka jak lodní šroub :)

Tady má někdo v práci moc času na p****iny.. :)
Jinými slovy, gratuluji k druhému výročí. :)

6.
Po sedmi dnech opustila Argó faiácký přístav. Naložena dary od krále i jeho lidu plula opět k domovu. Sám Zeus poslal příznivý vítr. Jenže ani tentokrát ještě nebylo Argonautům souzeno vrátit se domů. Z ničeho nic se zvedl prudký severák, a nesl loď špatným směrem po devět dní a devět nocí. Na konci této nešťastné pouti byla loď zahnáná daleko na mělčinu písčitých Syrt, do nebezpečných míst, která už zahubila nejednu loď. Příliv hnaný bouří vrhl Argó tak daleko na písčinu, že mořeplavci odtud moře ani neviděli, jen nekonečný mokřad mělčin.
Tehdy propadli Argonauti možná poprvé úplné beznaději. Nikdo z nich neviděl východisko z této zlé situace, nikdo z nich před sebou neviděl možnost záchrany. Dolehla na ně tíseň, a společnice, které Médeia dostala od královny Faiáků, otevřeně plakaly. A plakala i Iásónova mladá žena, protože ani její kouzla nemohla hrdinům pomoci. Už už se doahdovali, že se rozejdou na všechny strany do nekonečné pouště, aby mohl zemřít každý sám, a aby byli ušetřeni pohledu na smrt milovaných druhů. A tehdy za Iásónem, v poledne, kdy žár byl nejhorší a tíseň nejhůř trápila duši, přišli místní víly. Těm se Argonautů zželelo.
„Nebuď smutný a nepropadej malomyslnosti!“ vyzvaly ochránkyně daleké Lybie Iásóna. „My jsme se přimluvily u paní moří, Amfitríté, a ta vám u Poseidona jistě vyprosí pomoc! Neklesej na mysli, brzy budete zachráněni.“
Pookřál Iásón na duchu a povzbudil i své druhy. A opravdu, ještě Iásón mluvil k ostatním Argonautům, když se z mělké vody vynořil nádherný hřebec se zlatou hřívou. Péleus byl první, kdo si koně všiml, a začal se radovat, neboť správně poznal jednoho z Poseidónových, který jistojistě musel být jejich průvodcem z neštěstí. A rekové si techdy naložili Argó na mocná ramena a následovali hřebce přes písčitou pláň.
Dvanáct dní a dvanáct nocí trvalo, než loď donesli k tritónské zátoce. Obyčejní smrtelníci by nikdy nemohli podobnou zkouškou projít, ale polobohové a hrdinové to dokázali. Došli až na pláň kde lítý drak hlídal zahrady Hesperidek. Ale drak byl mrtvý, byť sebou ještě škubal, protože jen pár chvil uplynulo, co ho Héraklés zahubil při cestě pro zlatá jablka. Hesperovny při tom vyděsil, a unaven bojem patou kopl do skály, ze které potom vyrazil pramen vody. U téhož pramene, který Héraklés patou otevřel, Argonauti utišili strašlivou žízeň. Ale i když pátrali a hledali svého drahého přítele, i Kalais a Zétés po obloze poletovali a hleděli do dáli, Hérakla již nezastihli. I vzpomínali na něj alespoň, jak se mu daří, a jaké velké činy od jejich odloučení vykonal, a vzpomínali i na Polyféma, jeho věrného druha, a netušili, že ten dlouho hledal loď a snažil se k nim opět připojit, až při tom hledání položil život.
Toho dne zemřel věštěc Mopsos. Šlápl na jedovatého hada. Hadí jed byl tak strašlivý, že i pouhé škrábnutí poslalo statného muže na cestu do podsvětí. Věštci se had do nohy zakousl tak, že i léčitelka a čarodějka Médeia prchla ve strachu a ani Asklépios pomoci neuměl. Pohřbili přítele s patřičnými obřady a spustili Argó na hladinu tritonské zátoky. Museli si ale vyprosit pomoc u boha Tritóna, který tam přebýval, aby vůbec cestu ze zátoky na moře nalezli, tak dovedně byla ukryta očím lidí. Obětovali mu ovci a Tritón je dovedl na hlubinu.
Po dvou dnech a dvou nocích doplili k ostrůvku mezi Krétou a Rhodem, kde si odpočinuli. Když chtěli ale přistát na Krétě, zabránil jim v tom Talós, železný obr. Metal do moře balvany a skály, aby loď nemohla přistát. Byl posledním ze svého lidu, běhal po celém ostrově, který hlídal. Zeus ho daroval Európě, když ji sem unesl. Jediná živá žíla táhla se tělem obra, nesla jeho život.
Byla to kupidivu Médeia, kdo měl z kolosu nejmenší strach. A pak překvapení Argonauti viděli, kterak obra na dálku a z bezpečné vzdálenosti zahubila. Médeia přivolala ne pomoc moc Kér, bohyň smrti. Omámila pohledem Tala, přiměla ho klopýtnout. Obr zakopl o útes a poranil si o ostré kameny jedinou žílu, kterou vedl jeho život. Před zraky překvapených Řeků vykrvácel a padl se zaduněním na zem. Argonauti si odpočali na Krétě a s ránem vyrazili na poslední úsek cesty.
Iásón svolal Argonauty i ženy na palubě, a promluvil k nim: „Obětujeme bohům, že nás šťastně domů dovedli. Odevzdáme zlaté rouno Peliovi a on mi předá vládu. Potom se sejdeme v paláci a budeme slavit. Nejvíc se těším na své rodiče, a jak jim představím Médeiu, bez které bych nikdy nezískal rouno a bez níž bychom zde nestáli.“

Návrat a nešťastné konce:
Takovou slávu v Iolku ještě nezažili! Zpráva o příjezdu Argonautů se rozšířila jako stepní požár, a všechen lid přišel uvítat hrdiny a jejich skvělou loď Argó do přístavu. K Iásónovu smutku ale chaběli je staří rodiče, kterým věk nedovolil se zůčastnit. Hrdinové vděčně přijímali pocty i dary, a nakonec se Iásón s Médeiou vypravil za otcem. Aison zestárl natolik, že syna málem nepoznával. Ale brzy se už vítali a radovali, a jejich štěstí bylo veliké.
Iásónovi ale věk rodičů, hlavně slabost otce, zasadil těžkou ránu. Hlavně proto, že trůn Iolku chtěl vrátit otci, ne pro sebe. Prosil Médeiu, aby nějak zasáhla svými kouzly, a otci dopřála další léta. A Médeia mu to přislíbila. Všichni Argonauti se sešli v Aisonově domě a jídlem, pitím a radovánkami slavili svůj úspěch. Inspirován štědrým pohostinvstvím vyprávěl Orfeus o Filemónovi a Baucis. A mezitím Médeia v lese nachystala obřad neslýchané moci. Vyprosila si pomoc Hekaté a všech dalších bohů, a ti jí seslali draky tažený vůz. Na něm čarodějka snadno cestovala krajem a sbírala neznámé mocné byliny. Jej jejich vůně stačila, aby draci pookřáli a cítili se lépe!
V noci, když všichni spali, nechala Aisona vynést z domu na místo, které pečlivě vybrala a připravila, a potom všechny zahnala pryč. Starce uspala zaříkáním a pustila se do rituálu. Z bylin uvařila kouzelný nápoj, starce potřikrát očistila ohněm a nakonec, když si byla jista svým dílem, mečem Aisonovi otevřela hrdlo a nechala všechnu krev z jeho těla vyprchat. Tu pak nahradila svou kouzelnou směsí. A Aison skutečně omládl! Vrátil se do hodovní síně plný sil, jako mladích s hladkou kůží a silnými údy. Všichni se podivovali a blahořečili Médeiu i bohy, kteří jí propůjčili takovou moc.
Nakonec se ale i hostina na rozloučenou nachýlila ke konci a Argonauti se rozešli každý ke svému domovu. Hostinu vystřídalo mnohem poklidnější, ale stejně příjemné vyprávění rodičům o všem, co se cestou pro zlaté rouno odehrálo.
Jeden mrak ale Iásónovi náladu přesto kalil. Peliás. Šly zvěsti, že Peliás jen kvůli lidu nedal zavřít město při příjezdu Argó, že myšlenky na zradu a krutost se mu honí hlavou, a že smrt Iásonovu i jeho rodičů plánuje. Médeia sama se rozhodla záměry prohnilého krále zmařit, a že Héra stále chovala k Peliovi zášť, nemusela se obávat nezdaru.
Sama se vydala Médeia do města a vyhledala královy dcery. Získala si jejich důvěru a vyprávěla o svých vlastních zásluhách při výpravě. Jako velký skutek zdůraznila vrácené mládí Aisonovo. Princezny se nechaly snadno ošálit, a okamžitě chtěly pro svého otce totéž kouzlo, vždyť i Peliás už slábl. Médeia se naoko nechala přesvědčovat, nakonec předvedla na starém beranovi svou magii. Staré zvíže rozsekala, a hodila do kotle s vroucí vodou, do které kouzelné býlí přidala. A brzy z kotle vyskotačil mladý a nezraněný beránek plný života. Princezny žasly, a zase Médeiu přemlouvaly, aby vrátila mládí králi. Nakonec Médeia souhlasila, že za tři dny přijde a vše potřebné vykoná.
V noci po třech dnech vkradla se Médeia opět do paláce krále, vyhledala jeho dcery nachystala kotel s vodou. Ale namísto čaromocných, kouzelných bylin do něj naházela byliny obyčejné, bez síly. Dovedla dcery Pelivy k jeho loži a přikázala jim, aby jej bez meškání meči rozsekaly a slabé, staré krve jej zbavily. A dcery váhavě, neochotně, a jen z lásky ke starému otci, nakonec uposlechly. Probudil se Peláos pod přívalem ran, a když žalostně se tázal, proč jeho dcery zabít se ho snaží, Médeia ranou v hrdlo ukončila jeho život. Potom tělo ponořily do kotle, a zatímco dcery čekaly, až se vynoří král, živý, silný a mladý, Médeia se vytratila.
A tak Héra dosáhla pomsty. Thesálie se zbavila krutého tyrana.

Tady bychom mohli skončit, ale příběh, byť šťastně ukončený, nebyl by úplný...

Ruce Médiny potřísnilo příliš mnoho krve, její duše byla příliš zatížena klamem a zradou. A stejně tak její štěstí bylo zakaleno. Iásón a Médeia se moci nedočkali, za královraždu byli vyhnáni z Iolku. Ale usadili se v Korintu a tam žili šťastně a měli spolu dva syny, Mermera a Feréta. Jenže zatímco Médeie stačila ke štěstí rodina a láska, Iásón toužil po moci. Velel přeci největším mužům Řecka! Vyhlédl si dceru kotintského krále Kreonta, Glauku, a sňatkem s ní chtěl získat moc a postavení. Médeia, která již mnohokrát ukázala, že není obyčejná, ani bázlivá dívka, si ale podobné zacházení nenechala líbit. Její láska se přetavila v nenávist, a v jediném strašlivém výbuchu hněvu Médeia zabila svou sokyni v lásce, jejího otce Kreonta, kterému kladla celé své utrpení za vinu, a nakonec, aby nadobro rozbila svá pouta k Iásónovi, zabila oba své malé syny. Tehdy Iásón pochopil, jakou udělal strašnou chybu, a jak silná byla láska ženy, která pro něj zradila otce, obětovala bratra, a která pro něho i zabíjela.
Médeia odletěla se svým dračím spřežením a prý se na nějakou dobu usadila v Athénách jako žena krále Aigea, ale i ten ji nakonec vyhnal, a ona se potom vrátila do rodné Kolchidy.
Iásón strávil v truchlivém osamění několik dalších let. Často byl zadumaný a často trávil celé dny u Argó, kterou chovali jako posvátnou památku na dávnou slávu. Po nějaké době Argó Iásona zabila. Když odpočíval ve stínu báječné lodi, trouchnivé dřevo se zhroutilo a Argó Iásona rozdrtila pod sebou...

Tímto se rozloučíme s Argonauty. Doufám, že mi pro jednou odpustíte opravdu rozmáchlý objem, a že třeba alespoň někdo najde trpělivost prožít s Argonauty jejich příběh celý :)

5.
Přišel osudný den. Jak Argonauti, tak Kolchové se chystali na nadcházející podívanou. Aiétés se obrnil krunýřem, který dostal od samotného Área, a s mohutným kopím v ruce vyjel na válečném voze k poli v čele zástupů Kolchů.
Iásón pečlivě sebe i zbroj svoji natřel mastí, a jeho přátelé potom zkoušeli, jak mast účinkuje. A když viděli, jak zbraně od hrdiny odskakují, radovali se v předtuše vítězství. Rychle veslovali s lodí k Áreově pláni, kde měl zapřáhnout býky a splnit královský úkol.
Na pláni Iásón vyskočil z lodi, připravený k boji, s dračími zuby v přilbě, a uviděl pluh z ocele, s kovovým jhem. A to již z jeskyně vyběhli dva ohnivý býci, strašná zvířata s kovovými rohy a kopyty a tlamami, chrlící plameny. Všichni Argonauti ztuhli hrůzou, když zvířata uviděli, ale Iásón nezraněn prošel plameny, chytil prvního býka za rohy a už ho vlekl k pluhu. Silou strhl býka na kolena a zapřáhl ho. Stejně se vedlo i druhému býkovi a král Aiétés žasl, a neuměl si to vysvětlit. Iásón zvedl kopí a štít i přilbu s dračímy zuby, kopím poháněl býky a do brázdy sel dračí zuby. Pluh ryl tvrdou zemi a lámal hroudy, a Iásón kráčel za ním, jednou rukou tlačil pluh proti zemi a drouhou házel zuby.
Večer se už rychle blížil, když byl Iásón s orbou hotov. Pustil býky, a protože ještě setba dračích zubů neklíčila, šel se k lodí napít. Sotva ale smočil rty, když se v brázdách jako zázrakem začali objevovat obři v plné zbroji. Vzpomněl si Iásón na radu kouzelnice, popadl velký balvan a mrštil jím přes řady bojovníků do jejich středu. Okamžitě se rozpoutal děsivý masakr, jak se každý z dračích válečníků snažil kámen získat pro sebe. Ale ani Iásón nezahálel. Jeho ostrý meč svíraný železnou paží brzy dokončil dílo zkázy.
Iásón to dokázal! Spnil nesplnitelné podmínky krále a vybojoval zlaté rouno! Argonauti propukli v halasný jásot.
Ale Aiétés už promýšlel novou lest, jak se reka zbavit. Správně tušil, že Iásón nemohl dokázat to, co dokázal, sám a bez pomoci. A když králi přišla na mysl kouzla, přišla mu na mysl i odpověď na palčivou otázku, kdo ho zradil. A zatímco král s rádci plánoval trest pro Médeiu a past na Iásóna, princezna umírala hrůzou, že její otec zjistí, co se stalo. Už už se chystala, že požije jeden z mnoha svých jedů, ale nakonec se rozhodla jinak. Rozloučila se s domovem, ustřihla si pramen vlasů, který nechala matce na památku, a vyšla za Iásónem. Zahalila se kouzlem a tak proklouzla kolem stráží i městem nepoznána. Nakonec došla k řece a třikrát zavolala Frontia, nejmladšího ze synů Frixe. Iásón a Frixovi synové přispěchali k dívce a Médeia je na kolenou prosila, aby ji zachránili před hněvem jejího otce. Připomněla Iásónovi jeho slib a nabádala Argonauty k rychlému útěku. Hned ráno Aiétés jistě povolá všechny své poddané do zbraně.
“Při Diovi a Héře, odvezu tě s sebou a v Iolku budeš mou ženou!“ přísahal Iásón.
Potom bez prodlení vyrazili s lodí pro rouno. Obrovský strach z hněvu otce svíral Médeiu, ale couvnout už nemohla. Vedla loď ke správnému místu, a potom Iásóna samotného k „Beranímu loži“, kde zlatý beran po příletu do Kolchidy odpočíval. Odtud to byl už jen kousek k dubu, na kterém viselo zlaté rouno.
Ale samozřejmě, ještě stále tu byl drak, věčný, nikdy neusínající hlídač zlatého rouna, jeho sykot se nesl až k dalekému Kavkazu. A tehdy Médeia přivolala na pomoc boha spánku Hypna a i svou paní Hekaté, a ti na její prosby draka uspali. Ne ale úplně, obrovská bestie se stále probouzela. Pak ale Médeia drakovi do očí cákla kouzelnou šťávu a drak usnul. Teprve tehdy ze sebe Iásón setřásl strach z mocné příšery a sundal rouno z posvátného dubu. Médeia stále uspávala draka, dokud Iásón nebyl v bezpečí, a potom se i ona dala na útěk k lodi. Zlaté rouno bylo jejich!

Bratrovražda, Trest a Pokání:
Iásón měl obrovskou radost z kořisti, kterou získali. Zlaté rounou mu sahalo od krku k patám, beran byl obrovský. A jak se s vycházejícím slunce rozzářilo! Všichni Argonauti se chtěli rouna dotknout, prohlédnout si ho, nabažit se tím nádherným pohledem. Ale na to nebyl čas. Iásón zabalil rouno do pláště a svěřim Médeie, a sám pak poháněl Řeky ke spěchu.
“Aiétés s vojskem nám je bezpochyby v patách!“ zvolal. „Proto rychle pryč!“
A polovina Argonautů se chopila štítů, a druhá vesel. Sám Iásón si oblékl zbroj a čekal blízko Médeie a kormidelníkovi.
Aiétés už věděl, že jeho dcera pomohla Řekům. Chtěl se pomstít zradu a potupu, a chtěl svou dceru polapit živou, aby ji mohl řádně trestat. Vedl vojsko, které pronásledovalo Řeky po pevnině. Jeho syn a Médein nevlastní brat Apsyrtos měl velet flotile.
Argó plula jako nikdy dřív. Sama Héra ji poháněla, jak už se nemohla dočkat pomsty na Péliovi. Už třetího dne přistáli u břehů na území Páflagonů, kde Médeia trvala na oběti Hekaté. A tak se jim také ukázal zářicí pruh, který je vedl k páflagonským horám a k ústí Istru (Dunaje). Přesně jak předpověděl Fíneas, vraceli se jinou cestou, než kterou připluli.
Aiétés rozdělil vojsko. Sám vedl muže k Héllespontu, odkud, jak věděl, Argonauti připluli. Apsyrtos vedl druhou část vojsk jižním ramenem ústí Istru, a protože měl kratší cestu, měl se s Argonauty setkat u nejužšího výběžku ostrova, obtékaného dvěma rameny Istru.
Argonauti brzy poznali, že jsou obklíčeni Kolchy pod vedením Apsyrta. A byla jich taková přesila, že by i takoví rekové, jako Argonauti, jistě podlehli. Iásón hledal pomoc u Médei, a ta slíbila, že se pokusí vylákat Apsyrta, aby ho mohl zabít. Kolchy bez vůdce by pak měl porazit už snadno. Prostou lstí vylákala Médeia nevlastního bratra, když poslala posla s dary, který ho pozval na tajnou schůzku se sestrou, v noci a o samotě.
Médeia nešla na schůzku sama, jak přislíbila. Iásón a jeho druhové se skrývali opodál. Apsyrtos byl zvědavý, co mu sestra chce, a Médeia mu řekla, jak ji Řekové unesli proti její vůli, a jak se chce i s rounem vrátit k otci. Zatímco takto poutala bratrovu pozornost, Iásón vyrazil z úkrytu a Apsyrta proklál mečem. Médeia si zakrývala oči, aby neviděla bratrovu krev, ale stejně jí bylo potřísněno její bělostné roucho. Iásón třikrát olízl krev a třikrát ji vyplivl, a odsekal Apsyrtovi všechny údy. Tělo pak zakopal. Činil tak, aby se zbavil viny. Ale pozdě! Erínie, neúprosné bohyně pomsty, ohavnou vraždu viděly. Jako lovečtí psy štvou tyto bohyně viníky proti řádům lidí i bohů, dokud si neodpykají trest.
Médeia dala znamení Argonautům, a ti zaútočili na Apsyrtovu loď. Posádku bez velitele snadno přemohli v krátké a krvavé řeži. Když se potom Iásón a Médeia nalodili, radil Péleus, aby vyrazili ještě v noci dál, než Kolchové zjistí, co se stalo.
Plán vycházel. Kolchové bez vůdce ztratili hlavu a rozprchli se při hledání Argonautů do všech stran. Navíc Héra přispěla bouří a vichrem ke zmatku a ztěžovala jim pátrání. Nakonec Kolchové poznali marnost svého pátrání, a protože se báli hněvu krále Aiéta, usadili se v těch mistech.
Argonauti navštívili ostrůvek Élektris a zemi Hylleů. Jenže zákeřná vražda Apsyrta popudila Dia. Iásón a Médeia se museli ze svého zločinu očistit tak, jak jim přikáže čarodějka Kirké, sestra krále Aiéta, kterou král sám na její ostrov odvezl ve voze svého otce Hélia, jinak budou Argonauty pronásledovat nesnáze a strázně, a nikdy se nevrátí do vlasti. Aby se Argonauti o Diově rozhodnutí dozvěděli, nechal Zeus promluvit lidským hlasem přímo jejich loď, Argó, čímž je nemálo postrašil. Stejně tak je vyděsilo, co je čeká, než se vrátí domů.
Zase jednou letěla Argó po vlnách jako šíp, a dorazila až k ústí Éridanu, do míst, kde zemřel Faëthón. Nad jeho hrobem plakaly olše a jejich slzy se na slunci měnily v jantar. V jednom místě z řeky Éridanu stoupal dým, a tudy neproletěl ani pták. Tam dopadl blesk, kterým Zeus srazil Faëthóna, a taková byla síla blesku. Orfeus vypověděl Agonautům smutný příběh Faëthóna a jim se ani odjíždět nechtělo.
Pluli dál, po Rhodanu, a Héra je zahalila hustou mlhou. A tak se bez nehody, hnáni tohou po domově, dostali do přístavu Áji, kde sídlila Kirké. Čarodějku spatřili hned na břehu v doprovu prapodivných, zrůdných zvířat. Kirké byla nesmírně podobna Aiétovi, svému bratru, a zvířata, byť nestvůrná, byla mírná a krotká. Kirké pozvala nečekané hosty do svého domu, ale Iásón rozhodl, že jen on a Médeia půjdou dál.
V domě oba odmítli skvostná křesla a usedli na zem u krbu, jako prosebnící zatížení vraždou. Co se stalo, nejde odestát, a viníka čeká trest nebo očistná oběť. Kirké poznala, co ty dva tíží, a oběť pro ně nachystala, a za pomoci víl provedla řádný obřad. Potom je vyzvala, aby jí vyprávěli svůj příběh, a přitom ji tížila noční můra z poslední noci. Poznala v Médeie potomka Héliova a nechala proto mluvit ji. Médeia vypravovala jazykem Kolchů, o Argonautech, o Aiétových úkolech pro Iásóna, o své vlastní vině. Mluvila o všem, jen o vraždě Apsyrtově se nezmínila. Ale Kirké to stejně věděla.
“Velmi těžká je tvá vina, dítě. Trest a pomsta Aiétova hněvu tě nemine ani v dalekém Řecku. Nepřeji ti nic zlého, ale odsuzuji tvůj zločin, tvé úmysly i tvůj útěk.“ Vyčinila nakonec čarodějka princezně. Médeia se rozplakala. Iásón ji vzal za ruku a odvedl.
Íris, bohyně duhy, hned informovala Héru, protože ta si přála vědět o této chvíli. Héra potom vyslala Íris na mnoho pochůzek: měla k Héře poslat mořskou bohyni Thetis, měla vyřídit Héfaistovi, aby uhasil svou výheň, než Argó propluje kolem, králi větrů Aiolovi, aby nechal vát jen příznivý vítr, který dovede Argonauty ke králi Faiáků Alkinoovi. A jak Héra přikázala, tak Íris konala. Thetis pak Héra přesvědčila, aby uklidnila Skyllu a Charibdu, aby mohli mořeplavci klidně proplout.
Když Thetis stejně jako ostatní vykonala přání Héry a umetla Argonautům cestičku, nikým neviděna zamířila k ostrovu, kde žila Kirké, a nikým neviděna došla mezi reky za svým manželem Péleem. Řekla mu, že ona i všechny její sestry, mořské víly, budou lodi pomáhat, ale že se k ní Péleas, její manžel, nesmí hlásit, aby je nerozčílil, a že loď musí vyplout co nejdříve. To bylo naposledy, co ji Péleas spatřil. Thetis kdysi každou půlnoc vkládala jejich malého synka, Achillea, pomazaného ambrósií do plamenů, aby jej ochránila před stářím, slabostí a nemocemi. Jednou v noci se král probudil, a když uviděl syna v ohni, strašlivě se polekal a rozkričel. Tehdy Thetis chlapce upustila a prchla před manželem do moře. Od té chvíle ji Péleas spatřil jen jednou, právě když mu předala vzkaz od Héry.
I když Pélea trápila ztráta choti, rozjitřená jejím krátkým objevením, předal její vzkaz svým druhům. Brzy ulehli a před rozedněním už vypluli na moře. A jaká to byla plavba! Argó letěla jako střela a ani poznat se nedalo, že pluje po moři. Brzy dospěli k ostrovu Sirén, které zpěvem přilákaly a potom zahubili už nesčetné plavce. Orfeus chopil se lyry a jeho hlas a hudba čarovná tak zahabily zpěv Sirén, že sami utichly a naslouchaly mu v němém úžasu. Nechybělo mnoho a role se obrátily, Sirény bezmála vyrazily na loď Argonautů, aby lépe slyšely. Potom už dorazili k obludné Skylle, a tehdy se seběhly mořské víly v čele s Thetis, a loď bezpečně provedly kolem Skylly s jejími šesti hlavami, i kolem Charybdy, polykající třikrát denně všechnu vodu v moři. Héra dohlížela z Olympu, a i Héfaistos, který svou výheň nechal na čas uhasnout, přihlížel v obdivu tanci víl.
A tak bezpečně připluli Řekové k ostrovu Faiáků. Uvítal je král s bratry a všechen lid. Tak laskavé přijetí plavce čekalo, že se cítili skoro jako doma. Ale dorazilo i vojsko krále Aiétea, když překonalo pontskou úžinu. Naléhavě prosili krále Faiáků, Alkinoa, aby vydal Médeiu pod pohrůžkou kruté války. Alkinoos, moudrý soudce, hledal smírnou cestu. A Médeia s pláčem prosila všechny Argonauty, zapřísahala je a připomínala svou pomoc, bez které by všichni jistojistě zemřeli, aby ji nevydávali. Nakonec i královna, manželka Alkinoa, promluvila v její prospěch.
Alkinoos se po právu obával Aiétea. Mocnému králi Kolchů se jen málokdo mohl postavit. Nakonec ale své ženě řekl, že Médeiu otci vydá, je-li ještě dívkou. Ale jestli už je ženou Iásóna, nemůže ji jen tak vyrvat manželovi z náručí. Potom se uložil ke spánku. Královna se zaradovala a tajně poslala vzkaz Iásónovi. A ten ihned oběti, obřady a další náležitosti začal chystat, aby se ještě před rozedněním uskutečnil jeho sňatek s Médeiou, který jí beztak odpřísáhl už dávno v daleké Kolchidě.
A nebyla to svatba ledajaká. Orfeus hrál a zpíval, víly z pramenů nosily novomanželům květy, lid ze široka i daleka nosil dary, a všichni se radovali. Ráno král Alkinoos chtěl s žezlem v ruce vynést soud, a Kolchové si ji chtěli odvést. Ale sami viděli, že jdou pozdě. Alkinoos jim navíc přikázal odplout z faiáckých břehů. Kolchové se tak báli hněvu svého krále, kdyby se vrátili s nepořízenou, že si na Alkinoovi vyprosili svolení usadit se buď na jeho, nebo na sousedních ostrovech, a do Kolchidy se nikdy nevrátili.

4.
A tak dorazili k pustému ostrovu, kde v hustých hejnech přebývali stymfálští ptáci poté, co je Héraklés zahnal od Stymfálského jezera. Ledva se loď k ostrovu přiblížila, už tu byli ptáci, a jeden z nich brkem zranil Oileovo rameno. Pak už si Argonauti dávali pozor a kryli se štíty, ale pořád nevěděli, jak ta nepřehledná, nespočetná hejna zahnat. I kdyby každým šípem jednoho ptáka k zemi srazili, šípy by jim pro to množství nestačili. A navíc kovové peří dobře stymfálské ptáky chránilo, takže jen nejlepší rána mohla jím projít. Až si jeden z Argonautů vzpomněl, jak ptáky zahnal Héraklés z jejich původního domova. Polovina Argonautů proto pokračovala ve veslování, zatímco druhá, ve zbrojích, loď chránila štíty. A potom naráz, když se k ostrovu na dosah přiblížili, všichni začali tropit takový rámus, jaký je svedli, a podobně jako Héraklés kovovou řehtačkou i oni ptáky hlukem na útěk obrátili.
Poslušni věštby Fíneovi pak u ostrova, zvaného Aretiás, přistály, Argó ukryli v zátoce a nachystali si tábořiště na přenocování. Nikdo z nich netušil, proč je slepý stařeč vybídl, aby na ostrově zůstali, ale poslechli. V noci pak se přihnala taková bouře a vichr, že vděčně na starého věštce vzpomínali, protože kdyby v noční plavbě pokračovali, jistojistě by zahynuli. Když potom plavci ráno opět zamířili k Argó, vynořili se z úkrytu čtyři na kost promáčení muži, a tak se splnila i část věštby o překvapení.
Ti čtyři byli samozřejmě trosečníci, kteří stěží vyvázli z noční činy. A na Iásónovu pobídku nejodvážnější z nich předstoupil a vyprávěl:
“Příteli, možná ty sám, možná někteří z tvé družiny, znají příběh o Frixovi a Hellé. Prchali před zlou macechou na zlatém beranovi, kterého jim jejich matka poslala. Hellé utonula cestou, možná i vy jste těmi místy projížděli, a Frixos dorazil do Kolchidy ke králi Aiétovi. Berana obětoval Frixos Diovi, zlaté rouno dal králi. Ten ho zavěsil na dub v Áreově chrámu a nechal hlídat. Frixos si získal královo srdce, a král mu dal za ženu svou dceru Chalkiopé.
A nyní věz, že Chalkiopé je naše matka a Frixos je náš otec. Nedávno ale náš otec zemřel věkem, a jeho posledním přáním bylo, abychom se my, jeho synové, vrátili do jeho vlasti a do vlasti našich předků. Dojděte do Orchomenu a ujměte se svého dědictví, které vám po vašem dědu Athamásovi poprávu náleží.
Podle přání otce jsme se vydali na cestu bez vědomí matky a děda, a dopluli sem. Měli jsme jen malou loď, abychom ji my čtyři ovládli, ale ta nevydržela bouři.“
Iásón se zaradoval a uvítal je jako ztracené příbuzné. Vždyť jeho děd Krétheus byl bratrem Athamáse, jejich děda! Dobře se Argonauti postarali o trosečníky, ošatili a nakrmili je, a Iásón s nimi dlouho rozmlouval. Varovali ho a zrazovali od jeho úmyslu získat zlaté rouno. Aiétés, říkali, tvrdí, že je synem Héliovým, ale spíše by mohl být synem Áreovým. Tak bojovný, nesmyřitelný a urputný prý je. Rouno bez boje jistě nevydá. A potom je tu ještě drak, a oheň chrlící býci!
Byť Iásónovi i mnohým Argonautům ta řeč sebrala nemálo z jejich odvahy, ale stejně byli odhodláni pokračovat. Věřili, že ani Aiétés a paže Kolchů nemohou se postavit největším mužům řecka. Přečkali na ostrově ještě jednu noc a pak už Argó zase vyrazila přes moře k jejich cíli, Kolchidě.
Na dohled od skály, ke které byl za trest připoután titán Prométheus, propluli, a pohled ten jim přinesl radost i smutek, bázeň i úctu. I toho obrovského orla, kterého Zeus posílal, aby den co den krutě mučil titána za jeho odvahu, se kterou pro lidi ukradl oheň, viděli. Ale ještě nenadešel čas Prométheova osvobození. Argó plula dál, až za noci dorazila k řece Fásidě. Odsun už moře nepokračovalo, jen hory až do oblak. V ústí široké a klidné řeky zakotvili Argonauti loď a ukryli ji. Na břehu potom vykonali mnoho obětí, částečně jako dík za to, že dorazili do svého cíle, částečně jako prosbu o další přízeň bohů.

Kolchida, Aiétés, Médeia a drak:

Argonauti měli na své straně velikou výhodu, o které možná ani netušili sami, že ji mají: Král Pélias kdysi obětoval bohům, ale vynechal Héru. Urazil ji. Kdyby se mu zdařil jeho úskok proti Iásónovi, který navíc Héru přenesl v podobě stařenky přes řeku, bylo by to nemyslitelné. Dlouho se Héra radila s Athénou, jak mladému hrdinovi pomohou. A nakonec vymyslili, že nejsnáze to půjde přes Médeiu, krásnou kouzelnici a dceru krále Aiéta. Pokud by se dívka zamilovala do některého z Argonautů, nejlépe do samotného jejich vůdce...
Obě bohyně navštívili v jejím paláci Afroditu, bohyni lásky, aby jim pomohla, protože tohle spadalo naprosto zřejmě do její kompetence. Afrodité vyslechla jejich žádost, ale když chtěli, aby poslal Érota, svého syna, aby šípem lásky zasáhl srdce Médeino, začala si překrásná zlatovlasá Afrodité na Érota stěžovat. Nic prý ji neposlouchá. Ale Héra něchtěla slyšet a i s Afrodité se vydala hledat Érota. Toho našly, kterak si v olympském údolí hraje kostky s Ganymédem. Afrodité měla štěstí. Její syn rávě vyhrál nad Ganymédem a byl v dobrém rozmaru. Když mu matka naslibovala hračky od samotného Héfaista, vyrazil hluboko zasáhnout Médeiu svým šípem.
Argonauti samozřejmě nevěděli, jak se bohyně uradily o jejich osudu, a jak do své hry zatáhly Médeiu. Iásón dlouho přemýšlel, jak nejlépe zlaté rounu získat, až nakonec rozhodla takto: jen se syny Frixovými a dalšími dvěma druhy z Argonautů půjde za králem a zkusí jeho srdce obměkčit po dobrém. Ostatní počkají na lodi, nachystaní pro boj, aby mohli zasáhnout v nouzi.
A tak se Iásón vydal do Kolchidy jen s malým doprovodem. Velmi se podivili, když šli údolím plným olší a vrb, kde na každém stromě byli přivázáni mrtví muži. Argos, nejstarší syn Frixův, jim vysvětlil, že v Kolchidě jen děti a ženy pohřbívají do země, a je hřích tělo pálit. Proto jsou mrví muži zabalení ve volské kůži přivázáni na strom.
Iásónovu skupinu Héra zakryla mlhou, dokud nedošla na nádvoří Aiétova hradu. A že bylo na co hledět! Čtyři studně, jedna s vodou, jedna s vínem, jedna s mlékem a jedna s vonným olejem! A další zázraky, které Aiétovi daroval Héfaistos, stejně jako býky s kovovými rohy, kopyty a tlamamy, šlehající plameny, a k nim pluh z jediného kusu nejtvrdší ocele.
A tam, zásahem Héry, potkal Iásón Médeiu, kněžku Hekaté, krásnou princeznu a kouzelnici. Její výkřik, když je spatřila, přivedl i její sestru Chalkiopé, která se nesmírně radovala, když viděla své syny. Tehdy přišel i král Aiétés s manželkou. A právě ten okamžik si vybral Éros, aby se snesl na křídlech, nespatřen, a přesným šípem zasáhl Médeiu hluboko, hluboko do srdce. Nadšeně zavýskl nad dobrou ranou a rychle se vznesl zpět na Olymp, aby si mohl hrát se všemi báječnými hračkami, které mu matka slíbila.
Médeia pocítila neznámý žár, a od té chvíle nehleděla na nikoho ze své rodiny, ale jen a jen na Iásóna. Nemohla z něj zrak odtrhnout, a jak byla její láska náhlá, tak byla prudká a silná.
Aiétés se mezitím snažil zjistit, kdo a co jsou příchozí zač, a co tu vlastně chtějí. Zavedl je k prostřenému stolu, a vyptával se na jejich cesty. Argos, nejstarší syn Frixův, mu vyprávěl o své neúspěšné cestě, o záchraně Argonauty, a nakonec, protože chtěl jednat upřímně a čestně, vyjevil králi i Iásónův původ a důvod jeho cesty. Vychválil všechny hrdiny, kteří připluli z Řecka, a připomněl i jejich často božský původ, protože znal pýchu svého děda, který jako syn Héliův nechtěl jen tak s někým ztrácet čas. Představil i společníky Iásónovi, Augieáse a Telamóna.
Jenže pře mírná a pravdivá slova král Aiétes vybuchl hněvem. Nabyl přesvědčení, že jeho vnuci se smluvili s nějakými hamižnými hrdlořezy, a že chtějí jeho trůn, korunu a žezlo, jeho moc i jeho bohatou zemi, a ne jen zlaté rouno, památku na předka. I na Iásóna a jeho druhy se zle obořil: „Kdybych vás neuvítal jako hosty a ke stolu nepozval, už bych vás bez jazyků a rukou hnal jako mrzáky ze své země!“
Ačkoliv se sám hněval nad nezaslouženým obviněním, Iásón zachoval klidný hlas a pokusil se králi vysvětlit, že opravdu přijel jen a jen požádat o zlaté rouno. Ale Aiétés se už příliš hluboko ponořil do svého hněvu a po dobrém už s ním pohnout nešelo. Chtěl cizince mrtvé! Ale protože přeci jen byl válečníkem, chtěl znát prve jejich sílu. Proto se obrátil k Iásónovi, a řekl:
“Chceš-li jen rounu, dostaneš ho. Ale musíš dokázat to, co já. Mám dva zvláštní býky, kteří chrlí oheň. S těmi zorám lán. Tam zaseji dračí zuby, ne obyčejné obilí. A potom všechny válečníky, kteřá ze satby vzklíčí, pobiju. Když to dokážeš i ty, dostaneš rouno.“
Nešťastný Iásón nakonec nerad souhlasil. Nevěděl, jak by se mu mohlo podařit to, co po něm Aiétés chtěl, ale nemohl ani couvnout. Ne po tak dlouhé cestě, ne po tolika útrapách, ne, když dal slib. Nakonec se provázen výsměchem krále vydal zpět na loď, aby se na zítra přichystal ke strašlivé zkoušce.
Médeia málem nedýchala. Jak surový a krutý jí připadal její vlastní otec, a jak spravedlivý a krásný jí připadal cizinec! Skoro se rozplakala, když si představila, co krásného Iísóna čeká, pokud se rozhodne králi vyhovět. Takové bylo poranění Érotovým šípem v jejím srdci.
Iásón se zatím s Argem a svými druhy vrátil k Argonautů. S těžkým srdcem jim vyložil, jak jeho rozmluva s králem skončila. Argo mu navrhoval, aby požádal kouzelnici Médeiu o pomoc, ale Iásón se zdráhal žádat ženu o něco tak nebezpečného. Mnoho Argonautů se dobrovolně nabízelo, že úkol splní za Iásóna, a rounu pro něj získají. Ale ani to se mladému hrdinovi nelíbilo. Nechtěl, aby někdo riskoval život místo něj. Nakonec se z plachtoví lodi snesla drobná hrdlička a skryla se u Iásóna před jestřeábem. A věštěc Mopsos to znamení vyložil tak, že Iásón nemá váhat, ale že má vyhledat pomoc kouzelnici, navíc když Argo řekl, že ta kouzelnice je sestrou jeho matky, a na její přímluvu jistě Iásónovi pomůže. A i když někteří reptali, že má osud výpravy záviset na ženě, nakonec souhlasili.
Iásón nechal loď vyvést z úkrytu a své druhy nachystat do boje, aby Kolchidům ukázali, že se nebojí. Argos spěchal za matkou, aby se u Médeiy přimluvila. Médeia sama přemýšlela, jak krásného cizince před otcovým hněvem spasit, a když usnula, měla sen, ve kterém musela volit mezi svými rodiči a Iásónem – a volila mladého hrdinu. Aiétés zase svolal radu Kolchidů a všechny jejich muže chystal k boji. Vylíčil Řeky jako podlé ničemi, loupežníky a vrahy, a i s lodí je chtěl spálit na popel. Dokonce vyslal muže, aby nachystali past.
Médeia nemohla dospat, ale nechtěla se ani sama rozhodnout, zda se zastane rodičů, nebo překrásného cizince. Chtěla počkat, zda třeba Chalkiopé, její sestra, nebude chtít získat u ní radu či pomoc pro Argonauty, kteří zachránili její syny, nebo jen proto, aby uchránila Arga a ostatní před otcovým hněvem. A oprvadu. Nad ránem Chalkiopé Médeiu navštívila a sama ji požádala, aby Iásónovi pomohla. A vzkázala tedy Médeia po sestře, že ráno pojede do chrámu Hékaté, kde je kněžkou, a kde se s ní může hrdina bez obav setkat. Tam mu předá kouzelný prostředek nejmocnější, mast podle tajného receptu, se kterou si poradí se všemi zkouškami, které na něj zlovolný Aiétés uvalil. Mast chránila před ohněm i před mečem a dávala velikou sílu v pažích. Základem jí byla rostlina zvaná Prométheův kořen.
Argos doručil vzkaz Iásónovi a ten ráno s ním a s Mopsosem vyrazil k chrámu Hékaté. Héra sama propůjčila toho rána Iásónovi nadpozemský půvab, až i jeho druhové žasli. Mopsos šel, aby poslouchal řeč ptáků, a mohl z ní vyčíst znamení. A opravdu, od jednoho škodolibého havrana před chrámem se dozvěděl, že dál musí Iásón jít sám.
A tak se i stalo. Hrdina vstoupil do chrámu, a Médeia byla jeho krásou zasažena stejně, jako prve Érotovým šípem. A Iásón k ní promluvil sladce a laskavě, upřímně a mile hovořil, připomněl Ariadnu, která proti vlastnímu otci pomohla Théseovi a nyní jako hvězda z nejjasnějších zdobí oblohu, a krásnou dívku si naprosto získal. V tu chvíli by si proň dívka vyrvala srdce z prsou, takže ani na okamžik neváhala, když mu měla dát jen kouzelnou mast. Oba na sebe hleděli s rozpaky a zalíbením, a potom Médeia Iásónovi radila:
“Půjdeš k mému otci, a až mu oznámíš, že jsi připraven, vydá ti dračí zuby. Ty se o půlnoci očištíš v řece, a sám, oděn v černé roucho, vykopeš jámu. U té zabiješ ovci a obětuješ ji Hekaté. Také přidáš medovinu. Potom od jámy odejdeš a za žádnou cenu se nepodíváš zpět, i kdybys slyšel cokoliv. Ráno si namaž mastí celé tělo, a dostaneš sílu bohů. I zbraně a zbroj pomaž mastí, a nic tě nebude moci zranit. Ale jen na jediný den! Musíš vytrvat a musíš vše vykonat do slunce západu! Až z dračí setby vzklíčí bojovnící, vrhni mezi ně balvan. Oni se o něj servou. Ale i ty musíš vší svou mocí do vřavy se pustit, aby všichni do západu slunce zemřeli. A tak získáš zlaté rouno.“
Potom Médeia zaplakala. Zachránila sice Iásónovi život, ale on zase odjede daleko od ní, a její srdce pukne žalem! Pobídla mladíka, a on jí o své zemi vyprávěl, a zapřísahal se, že na ni nikdy nezapomene. Nakonec princezna nevydržela, a prosila, aby ji vzal s sebou. Jak rád jí to přislíbil! Nejen jako hosta, ale jako svou ženu a královnu ji chtěl přivést do Iolku! Nakonec se rozloučili a Médeia zamířila domů. Jen se bála, aby se Aiétés o její zradě nedozvěděl.
Argonauti měli radost, jak dobře Iásón pořídil, a bez prodlení vyslali posly pro dračí zuby. Aiétés jim klidně vyhověl, věda, že Iásón nikdy jeho podmínky nemůže splnit. Mladý rek v noci sám vstal a vykradl se do noci, aby vykonal všechny přípravy, které mu Médeia popsala. A i když po obětování Hekaté slyšel přicházet její průvod a vytí jejích psů, neohlédl se a všechny rady dodržel.

3.
A znovu je Argó na cestě, poháněná silnými pažemi veslařů. A když se mořeplavci unavili, chopil se vesel Héraklés a sám loď poháněl kupředu, až v trupu praskalo. Ale nevydrželo to dlouho, než silné a mohutné veslo námahou prasklo a Héraklovi tak nezbylo než zase jen nečinně přihlížit námaze svých přátel. Konečně dopluli do Mýsie, kde byli pohostinně přivítáni, a kde se večer chystali k velkému obětování Apollónovi. Jen sám Héraklés šel do lesa a hledal správný strom. Nakonec si vyhlédl správně rostlou jedli, vytrhl ji i s kořeny a vrátil se k lodi.
Héraklův přítel Hylás šel tou dobou pro vodu, aby uvařil večeři pro sebe i pro Hérakla. Šel k blízkému prameni, kde se scházely víly stromů, potůčků i hor, aby tancem potěšily Artemis. A právě víla tohoto pramene našla v mladíkovi takové zalíbení, že ho bez rozmýšlení stáhla pod hladinu. Jeho polekaný výkřik zaslechl Polyfémes, ale když doběhl k prameni, nikoho už tu nenašel. Rozeběhl se o tom zpravit Hérakla. Ten se nemálo polekal, protože měl Hyláse upřímně rád, a vyrazil mladíka hledat.
Sotva se rozednil, vzbudil Tífys mořeplavce a poháněl je ke spěchu, protože vítr se obrátil a vál teď příznivým směrem. Až daleko na moři si Iásón všiml, že tři z jeho výpravy chybí: Héraklés, Polyfémes a Hylás. Na palubě propukla hádka, čí je to vina. Přítel Héraklův, král Telamón, se na Iásńa obořil:
“Předstíráš smutek, ale já vím, že jsi rád, že ses Hérakla zbavil!“ soptil v hněvu. „Žárlil jsi na jeho slávu! V tomhle úskoku jsi musel mít pomocníky, a já o podobnou společnost nestojím!“
Hádka na palubě lodi hrozila, že se rozhoří naplno, když se z vln vynořil mořský bůh Glaukos. Chytil loď a ostře mořeplavcům vynadal. Nakonec jim řekl: „Nechtějte Hérakla s sebou, je vůlí samotného Dia, že půjde jinou cestou. Polyfémes se má usadit v Mýsii a založit zdě město. A Hylás se oženil s vílou, která ho stáhla do vody! Nehádejte se a pokračujte dál bez nich!“ Sotva domluvil, zmizel Glaukos zase ve vlnách. Rychle se Argonauti usmířili a navzájem omlovulili za prudká slova, a cesta pokračovala dál.
Den a noc poháněl Argó příznivý vítr. Až k ránu se utišil a nastalo bezvětří, ale naštěstí se nedaleko nacházela klidná zátoka, kam mohli mořeplavci zamířit. Krásná to byla zem, ale žil zde krutý lid Bebryků a stejný byl i jeho král Amykos, surový a krutý. Každého cizince uvítal s tím, že nesmí odjet ze země, dokud se mu nepostaví v pěstním zápase. Mnoho poutníků již pobil a obral o majetek. Stejně tak uvítal i Argonauty, aniž by se ke své smůle zajímal, kdo jsou a kam plují.
Amykosova domýšlivá výzva Argonauty doslova omráčil. První se k odpovědi vzchopil Polydeukes, považovaný za nejlepšího v pěstním boji v jejich středu:
“Jen žádné ukvapenosti. Podřídíme se tvé vůli a já sám podstoupím s tebou souboj.“
Polydeukes odložil zbraně a oděv a postavil se králi, štíhlý a pevný jako topol. Amykos se smál. On i jeho poddaní se podobali horám, mohutný a rozložití, dokonce i Argonauti proti nim vypadali malí. Ale Polydeukes se nezalekl, a když kolem vybraného zápasiště usedli diváci, zkoušel, jestli při veslování moc neztuhl. Král Amykos mlčky a bez hnutí stál, pln důvěry ve svou sílu a zkušenost. Oba si nechali ovázat ruce řemeny z býčí kůže a poté stanuli proti sobě.
Amykos se vrhl vpřed, ale hbitý Polydeukos se jeho útoku snadno vyhnul. Rány jen pršely a Bebrykové brzy šuměli překvapením. Nikdy ještě protivník jejich krále nevydržel tak dlouho! Nakonec se král vzepjal k mocnému útoku, ale Polydeukes, nejlepší zápasník mezi Argonauty, ránu zachytil a ztlumil, a v odvetě sám králi ranou nad ucho prorazil lebku.
Bebrykové ale nedbali výsledku boje, popadli hole a vrhli se na Polydeuka. Mořeplavci byli však rychlejší. S meči v rukou jim zastoupili cestu a Kastór sám rozpoltil hlavu prvnímu z obrů. Vypukla krutá řež, která trvala až do večera. Bebrykové brzy zjistili, že si ukousli větší sousto, než by mohli zdolat, a rozprchli se, aby všude rozhlásili zvěst o osudu krále Amyka. Tím zpěčetili svůj osud, protože mnoho jejich sousedů, stejně pyšných, bojechtivých a vzpupných, čekalo jen na královu smrt, a teď se na Bebryky vrhli jako supi.
Argonauti sebrali nejlepší kusy králových stád a zahnali je k lodi, kde obětovali Apollónovi a chystali se na noc. Hlavy si ověnčili vavříny, vždyť měli jen lehká zranění a nikdo z nich nepadl. Dokonce vtipkovali o tom, jak by to s Amykem a Bebryky dopadlo, kdyby s nimi byl stále ještě Héraklés.
S bohatou kořistí vyplula ráno Argó na další cestu. Při cestě Bosporem se jen díky umu kormidelníka vyhnuli obrovské zkásonosné vlně a nebezpečným, zrádným vírům. Po celonoční plavbě ráno přistáli u pobřeží neznámé země. Nedaleko břehu sídlil stařec Fíneus. Vychrtlý, křehký, pomalu se bejhající o holi, a ještě ke všemu slepý. Býval mocným a šťastným panovníkem, a bohové mu dali dar věšteckého ducha. Právě ten mu přinesl neštěstí.
Fíneus lidem prozrazoval boží úmysly a za to jej olympané potrestali. Své stáří trávil v temnotě slepoty, a navíc pokaždé, když se chtěl najíst, přiletěly harpyje, a jídlo mu rvaly od úst. Jen tak tak nezemřel hlady. Když slyšel přijíždějící Argonauty, věřil, že přišel konec jeho utrpení, který sám věštil. Ale na prahu své chatrče omdlel vysílení. Tak ho mořeplavci našli a uvedlo je to v nesmírný úžas. Když se stařec trochu vzpamatoval, promluvil k nim:
“Jste to vy? Jste Iásónova výprava? Ano, jste to vy, kteří jedete do Kolchidy pro zlaté rouno, největší mužové Řecka! Díky Apollónovi! Slitujte se prosím nade mnou a pomozte mi!“
A Fíneas vylíčil Argonautům své trápení. Všichni byli jati soucitem a lítostí, nejvíce okřídlení synové Borea, Kalais a Zétés. Nejprve však nechali starce odpřísáhnout, že když mu pomohou, nepřivolají na sebe hněv bohů. Potom připravili pokrm, a když přiletěli harpyje, a zase jej starci ukradly, bratři se vrhli za nimi. Byla vůle Dia, aby braři harpyje dohonili, protože jinak se nikdo nemohl s nimi rychlostí rovnat. Než však mohli bratři nestvůry napadnout meči, zastavila je varováním bohyně Íris. Zabránila jim pozabíjet Diovi psy, ale prozradila, že Fíneovo utrpení je u konce.
Než se bratři vrátili, přichystali ostatní plavci starci nové jídlo. Vděčný věštec sice přiznal, že už neprozradí vše, jako tak dříve v nerozvážnosti činil, přesto však věštbou pomůže zdaru výpravy.
“Veliké nebezpečí čeká u vstupu do Pontu. Nikdo dosud neproplul mezi dvěma skalami, které tak střeží úžinu. Stále se rozetupují a srážejí. Vy proplout musíte. Proto vypusťtě holubici dřív, než se pokusíte proplout s korábem. Jestli proletí, chopte se vesel jako nikdy předtím, a nemyslete na nic jiného. I loď z pevného kovu by skály rozdrtily, nezkoušejte proplout, pokud holubice neproletí!
Potom plujte do Bíthýnie, kolem ostrova Thynie, a dál k Acheruské skále a řece Acherontu. Dál kolem pahorků na území Páflagonů, kterým kdysi vládl Pelops. Minete tři města Amazonek a nakonec vystupte na drsném, pustém ostrově. Pokuste se zahnat dravé ptáky, kteří tam žijí, ale mějte se na pozoru: mají kovové zobany, drápy a peří, které vystřelují jako šípy. Čeká vás tam překvapení. Potom poplujete dál a dál, až na konec moře, a k řece Fásis, po které poplujete, dokud nespatříte hradby královského města. Tam vládne Aiétés Kolchům. A uvidíte i Áreův háj, kde je obrovský dub, na němž visí zlaté rouno. Hlídá jej drak, který nikdy nesp.
A to je vše, co vám mohu vyzradit. Jen ještě to, že se šťastně vrátíte, ale jinou cestou.“
Nepotěšila věštba příliš Argonauty, protože před sebou nyní viděli ještě dalekou cestu a mnohé nástrahy. Největší obavy měl Iásón, netuše, jak všechny své druhy tím vším provede coby vůdce, mladý a nezkušený. Tehdy se vrátili Boreovy synové a sdělili všem, jak dopadl jejich hon na harpyje. Všichni, i Fíneas, se radovali, že je starcovým útrapám konec. Ráno se srdečně rozloučili, podle rady s sebou vzali holubici, a vydali se na další cestu.
Sama Athéna chtěla být plavcům v těžké chvíli nablízku, a Argó se již blížila ke skalám. Dokonce i udtná srdce Argonautů poklesla, když spatřili dva skalnaté, do výšky čnějící masivy před sebou. Jen pomalu vedli loď k nim. Dunění skal a hučení vln bralo odvahu a skály jako kdyby Argó i jeho posádku posměšně, krutě vítaly. Pak Iásón vypustil holubici, právě když se skály rozestupovaly. Všichni mořeplavci pozorně sledovali její let se zatajeným dechem. Holubice mávala křídly a už byla mezi skalami. Obrovské mokré balvany se hnaly proti sobě, aby holubici rozdrtily. Hromový náraz a obrovské vlny, vzduch plný vodní tříště, jak se skály znovu srazily. A Argonauti pátrají očima po holubici. Tam je! Vyvázla, jen několik ocasních per jí skály vyškubly.
Tífys mocně křikl na ostatní, ti se opřeli do vesel a zabrali. Jako nikdy dříve chopili se Argonauti vesel, jakmile se skály začaly rozestupovat. Proud loď okamžitě strhl mezi skály a všem ten pohled bral odvahu. Kormidelník zoufale bojoval s vlnami a všichni veslovali ze všech sil. Ale veškerá jejich námaha byla marná. Proud loď stále strhával, nechtěl nechat plavce uniknout. Jen díky Athéně, která levou rukou zadržela jednu skálu, zatímco rukou pravou pomohla Argó překonat proud, vyvázli! Jako šíp vystřelili mezi skalami, které, stejně jako prve holibici pár ocasních brk, lodi rozdrtily jen ozdobu kormidla. A vyplnila se stará věštba, že jakmile jediná loď mezi skalami propluje, nebudou již více ohrožovat plavce. Naposledy se skály rozestoupily a od těch dob jsou tak, bez hnutí.
Tehdy Tífys prohlásil, že nad Argó bdí sama Athéna, a že dokud budou mít svou loď, nemusí se bát o svůj návrat. Zmínil přitom, že vlastně výprava vyplula jen kvůli rozkazu Iásónova zrádného strýce. Iásón litoval těchto slov, protože nechtěl druhy vystavit nebezpečí, ale jejich podpora, když se jim zkoušel omluvit a přiznat svou chybu, mu ukázala hloubku jejich oddanosti.
Den a noc plula Argó Černým Mořem, až za úsvitu spatřili mořeplavci ostrov Thýnii, kde si chtěli odpočinout. Vystoupili na břeh, ale vzápětí zkameněli úžasem, když proti nim vystoupil sám Apollón v celé své kráse, s kadeřavou hlavou, s lukem a toulcem přes rameno. Nikdo se mu neodvážil pohledět do očí. Minul Argonauty a vzduchem pokračoval ve své cestě.
Jako první promluvil Orfeus: „Zasvťme tento ostrov Jitřnímu Apollónovi a postavme mu zde oltář. Bohatě mu objetujme, když se nám zde zjevil, ať nám dá bezpečnou cestu.“
Plavci poslechli radu pěvce a uctili boha zpěvem, tancem i obětinami. Tam si Argonauti navzájem přísahali věrnost, svornost a přátelství. Zdrželi se na ostrově dva dny a znovu prosili Orfea o další příběh. Zvláště Idmón, který cítil, že se blíží jeho konec. Tam, na ostrově, kde se jim zjevil Apollón, vyprávěl Orfeus Argonautů příběh o pyšné Niobé, příběh o tom, jak Apollón, bůh slunce a umění, ztrestal zpupnost a pýchu.
Za krásného jitra vypluli dál. Brzy se dostali ke skále Acheruské, která je nedaleko průchodu do Pdsvětí, odkud vane mrazivý vítr a věčný chlad. Rádi nechali ledové vody ústí Acherónu za sebou a později přistáli v zemi Mariandýnů. Ti je vítali s nadšením v čele se svým králem Lykosem. Sláva Argonautů se dostala až sem, a hlavně Polydeukes tu byl hrdinou, neboť od Bebryků a jejich krále Amyka zdejší lid mnohé zlo zakusil.
Iásón sám králi dopodrobna o jejich výpravě vyprávěl, a Lykos litoval, že Héraklés, které spatřil jako chlapec, když se rek vracel z území Amazonek, již s plavci není. Na důkaz přátelství poprosil, aby do svých řad Argonauti přibrali jeho syna Daskyla. Blížencům nechal na skále Acheruské postavit chrám pro Polydeukovo vítězství nad Amykem.
Nebylo však Argonautům souzeno rychle a šťastně vyplout. Jak Idmón předpověděl, našla si ho smrt. V křoví u řeky se chladil obrovký kanec, a když věštec procházel kolem něj po břehu, srazil ho k zemi a kly mu rozerval nohu. Argonauti slyšeli výkřik a Idás kance proklál přesně hozeným oštěpem, ale Idmńovi již nebylo pomoci. Tři dny a tři noci truchlili Argonauti, čtvrtého dne věštce pohřbili a nasypali mohylu.
Ale osud tentokrát zasáhl opravdu tvrdě. Právě během pohřbu po krátké, ale úporné nemoci skonal kormidelní Tífys. Nic mu nepomohlo, že je synem Apollónovým.
Celých dvanáct dní truchlili mořeplavci. Znamenitého kormidelníka pohřbili vedle věštce. Malomyslnost sedla na ně všechny, nikdo nevěděl, co si bez znamenitého kormidelníka počnou. Jak doplují do Kolchidy? Jak se vrátí? Možná by se v žalu byli utopili, kdyby nezasáhla Héra. Dodala odvahu Ankaiovi, a ten promluvil k Péleovi: „I jiní z nás umí vést loď po moři. Můžeme stále plavbu zdárně zakončit. Povzbuď muže, aby si vzpomněli na cíl cesty!“ Péleus šel a povzbudil ostatní, ale příliš to nezabralo. Iásón sám pochyboval nejvíce. Pak se ale Ankaios přihlásil jako kormidelník, a po něm i další připustili, že umí řídit loď. Ankaios, z jehož hlavy nápad vzešel, se stal novým kormidelníkem, a dvanáctého dne na východu slunce vyplula Argó opět na moře.
Nerušeně a dlouho pluli Argonauti podél pobřeží, až uviděli mohylu. Ta patřila Sthenelovi, příteli Hérakla, který tu podlehl zraněním z boje s Amazonkami, kdy stál Héraklovi po boku. Když jeho duch zaslechl, kdo pluje kolem, vyprosil si u Persefóny svolení, a rozletěl se ke své mohyle, aby se mohl podívat na své rodáky. Stím mrtvého hrdiny v plné zbroji vypadal, jako by se právě chystal do boje. Když si prohlédl krajany, vrátil se Sthenelos do Podsvětí. Argonauti se polekali, ale Mopsos, nyní na místě mrtvého Idmóna, je vyzval, aby obětinou usmířili ducha hrdiny. Přistáli, očistili okolí hrobu a obětovali mrtvému. Orfeus sám zapěl chvalozpěv za mrtvého reka.
Dojat nezvyklou vlídností Persefóny, královny Podsvětí, která dovolila Sthenelovi pohlédnout opět na své rodné, vyprávěl Orfeus mořeplavcům její příběh, a velmi je vzpružil, protože to bylo první vyprávění po mnoha dnech, a navíc každý z nich věděl, že dříve či později se s ní setká sám.
Po krátkém odpočinku nastoupili opět na loď a napjali plachty v příznivém větru. Minuli ústí řeky Parthenie, kde se večer co večer po lovu osvěžuje Artemis, a ještě celou noc měli dobrý vítr. Následujícího dne však přišlo bezvětří. Argonauti už se chystali, že budou muset zakotvit u pobřeží Amazonek, což by znamenalo boj, protože Amazonky jiné přivítání nachystat neuměly, ale znovu se zvedl vítr, který ustal opět následujícího rána. Znovu se museli chopit vesel. Blízkost cíle jim dodávala sílu.