3.
A znovu je Argó na cestě, poháněná silnými pažemi veslařů. A když se mořeplavci unavili, chopil se vesel Héraklés a sám loď poháněl kupředu, až v trupu praskalo. Ale nevydrželo to dlouho, než silné a mohutné veslo námahou prasklo a Héraklovi tak nezbylo než zase jen nečinně přihlížit námaze svých přátel. Konečně dopluli do Mýsie, kde byli pohostinně přivítáni, a kde se večer chystali k velkému obětování Apollónovi. Jen sám Héraklés šel do lesa a hledal správný strom. Nakonec si vyhlédl správně rostlou jedli, vytrhl ji i s kořeny a vrátil se k lodi.
Héraklův přítel Hylás šel tou dobou pro vodu, aby uvařil večeři pro sebe i pro Hérakla. Šel k blízkému prameni, kde se scházely víly stromů, potůčků i hor, aby tancem potěšily Artemis. A právě víla tohoto pramene našla v mladíkovi takové zalíbení, že ho bez rozmýšlení stáhla pod hladinu. Jeho polekaný výkřik zaslechl Polyfémes, ale když doběhl k prameni, nikoho už tu nenašel. Rozeběhl se o tom zpravit Hérakla. Ten se nemálo polekal, protože měl Hyláse upřímně rád, a vyrazil mladíka hledat.
Sotva se rozednil, vzbudil Tífys mořeplavce a poháněl je ke spěchu, protože vítr se obrátil a vál teď příznivým směrem. Až daleko na moři si Iásón všiml, že tři z jeho výpravy chybí: Héraklés, Polyfémes a Hylás. Na palubě propukla hádka, čí je to vina. Přítel Héraklův, král Telamón, se na Iásńa obořil:
“Předstíráš smutek, ale já vím, že jsi rád, že ses Hérakla zbavil!“ soptil v hněvu. „Žárlil jsi na jeho slávu! V tomhle úskoku jsi musel mít pomocníky, a já o podobnou společnost nestojím!“
Hádka na palubě lodi hrozila, že se rozhoří naplno, když se z vln vynořil mořský bůh Glaukos. Chytil loď a ostře mořeplavcům vynadal. Nakonec jim řekl: „Nechtějte Hérakla s sebou, je vůlí samotného Dia, že půjde jinou cestou. Polyfémes se má usadit v Mýsii a založit zdě město. A Hylás se oženil s vílou, která ho stáhla do vody! Nehádejte se a pokračujte dál bez nich!“ Sotva domluvil, zmizel Glaukos zase ve vlnách. Rychle se Argonauti usmířili a navzájem omlovulili za prudká slova, a cesta pokračovala dál.
Den a noc poháněl Argó příznivý vítr. Až k ránu se utišil a nastalo bezvětří, ale naštěstí se nedaleko nacházela klidná zátoka, kam mohli mořeplavci zamířit. Krásná to byla zem, ale žil zde krutý lid Bebryků a stejný byl i jeho král Amykos, surový a krutý. Každého cizince uvítal s tím, že nesmí odjet ze země, dokud se mu nepostaví v pěstním zápase. Mnoho poutníků již pobil a obral o majetek. Stejně tak uvítal i Argonauty, aniž by se ke své smůle zajímal, kdo jsou a kam plují.
Amykosova domýšlivá výzva Argonauty doslova omráčil. První se k odpovědi vzchopil Polydeukes, považovaný za nejlepšího v pěstním boji v jejich středu:
“Jen žádné ukvapenosti. Podřídíme se tvé vůli a já sám podstoupím s tebou souboj.“
Polydeukes odložil zbraně a oděv a postavil se králi, štíhlý a pevný jako topol. Amykos se smál. On i jeho poddaní se podobali horám, mohutný a rozložití, dokonce i Argonauti proti nim vypadali malí. Ale Polydeukes se nezalekl, a když kolem vybraného zápasiště usedli diváci, zkoušel, jestli při veslování moc neztuhl. Král Amykos mlčky a bez hnutí stál, pln důvěry ve svou sílu a zkušenost. Oba si nechali ovázat ruce řemeny z býčí kůže a poté stanuli proti sobě.
Amykos se vrhl vpřed, ale hbitý Polydeukos se jeho útoku snadno vyhnul. Rány jen pršely a Bebrykové brzy šuměli překvapením. Nikdy ještě protivník jejich krále nevydržel tak dlouho! Nakonec se král vzepjal k mocnému útoku, ale Polydeukes, nejlepší zápasník mezi Argonauty, ránu zachytil a ztlumil, a v odvetě sám králi ranou nad ucho prorazil lebku.
Bebrykové ale nedbali výsledku boje, popadli hole a vrhli se na Polydeuka. Mořeplavci byli však rychlejší. S meči v rukou jim zastoupili cestu a Kastór sám rozpoltil hlavu prvnímu z obrů. Vypukla krutá řež, která trvala až do večera. Bebrykové brzy zjistili, že si ukousli větší sousto, než by mohli zdolat, a rozprchli se, aby všude rozhlásili zvěst o osudu krále Amyka. Tím zpěčetili svůj osud, protože mnoho jejich sousedů, stejně pyšných, bojechtivých a vzpupných, čekalo jen na královu smrt, a teď se na Bebryky vrhli jako supi.
Argonauti sebrali nejlepší kusy králových stád a zahnali je k lodi, kde obětovali Apollónovi a chystali se na noc. Hlavy si ověnčili vavříny, vždyť měli jen lehká zranění a nikdo z nich nepadl. Dokonce vtipkovali o tom, jak by to s Amykem a Bebryky dopadlo, kdyby s nimi byl stále ještě Héraklés.
S bohatou kořistí vyplula ráno Argó na další cestu. Při cestě Bosporem se jen díky umu kormidelníka vyhnuli obrovské zkásonosné vlně a nebezpečným, zrádným vírům. Po celonoční plavbě ráno přistáli u pobřeží neznámé země. Nedaleko břehu sídlil stařec Fíneus. Vychrtlý, křehký, pomalu se bejhající o holi, a ještě ke všemu slepý. Býval mocným a šťastným panovníkem, a bohové mu dali dar věšteckého ducha. Právě ten mu přinesl neštěstí.
Fíneus lidem prozrazoval boží úmysly a za to jej olympané potrestali. Své stáří trávil v temnotě slepoty, a navíc pokaždé, když se chtěl najíst, přiletěly harpyje, a jídlo mu rvaly od úst. Jen tak tak nezemřel hlady. Když slyšel přijíždějící Argonauty, věřil, že přišel konec jeho utrpení, který sám věštil. Ale na prahu své chatrče omdlel vysílení. Tak ho mořeplavci našli a uvedlo je to v nesmírný úžas. Když se stařec trochu vzpamatoval, promluvil k nim:
“Jste to vy? Jste Iásónova výprava? Ano, jste to vy, kteří jedete do Kolchidy pro zlaté rouno, největší mužové Řecka! Díky Apollónovi! Slitujte se prosím nade mnou a pomozte mi!“
A Fíneas vylíčil Argonautům své trápení. Všichni byli jati soucitem a lítostí, nejvíce okřídlení synové Borea, Kalais a Zétés. Nejprve však nechali starce odpřísáhnout, že když mu pomohou, nepřivolají na sebe hněv bohů. Potom připravili pokrm, a když přiletěli harpyje, a zase jej starci ukradly, bratři se vrhli za nimi. Byla vůle Dia, aby braři harpyje dohonili, protože jinak se nikdo nemohl s nimi rychlostí rovnat. Než však mohli bratři nestvůry napadnout meči, zastavila je varováním bohyně Íris. Zabránila jim pozabíjet Diovi psy, ale prozradila, že Fíneovo utrpení je u konce.
Než se bratři vrátili, přichystali ostatní plavci starci nové jídlo. Vděčný věštec sice přiznal, že už neprozradí vše, jako tak dříve v nerozvážnosti činil, přesto však věštbou pomůže zdaru výpravy.
“Veliké nebezpečí čeká u vstupu do Pontu. Nikdo dosud neproplul mezi dvěma skalami, které tak střeží úžinu. Stále se rozetupují a srážejí. Vy proplout musíte. Proto vypusťtě holubici dřív, než se pokusíte proplout s korábem. Jestli proletí, chopte se vesel jako nikdy předtím, a nemyslete na nic jiného. I loď z pevného kovu by skály rozdrtily, nezkoušejte proplout, pokud holubice neproletí!
Potom plujte do Bíthýnie, kolem ostrova Thynie, a dál k Acheruské skále a řece Acherontu. Dál kolem pahorků na území Páflagonů, kterým kdysi vládl Pelops. Minete tři města Amazonek a nakonec vystupte na drsném, pustém ostrově. Pokuste se zahnat dravé ptáky, kteří tam žijí, ale mějte se na pozoru: mají kovové zobany, drápy a peří, které vystřelují jako šípy. Čeká vás tam překvapení. Potom poplujete dál a dál, až na konec moře, a k řece Fásis, po které poplujete, dokud nespatříte hradby královského města. Tam vládne Aiétés Kolchům. A uvidíte i Áreův háj, kde je obrovský dub, na němž visí zlaté rouno. Hlídá jej drak, který nikdy nesp.
A to je vše, co vám mohu vyzradit. Jen ještě to, že se šťastně vrátíte, ale jinou cestou.“
Nepotěšila věštba příliš Argonauty, protože před sebou nyní viděli ještě dalekou cestu a mnohé nástrahy. Největší obavy měl Iásón, netuše, jak všechny své druhy tím vším provede coby vůdce, mladý a nezkušený. Tehdy se vrátili Boreovy synové a sdělili všem, jak dopadl jejich hon na harpyje. Všichni, i Fíneas, se radovali, že je starcovým útrapám konec. Ráno se srdečně rozloučili, podle rady s sebou vzali holubici, a vydali se na další cestu.
Sama Athéna chtěla být plavcům v těžké chvíli nablízku, a Argó se již blížila ke skalám. Dokonce i udtná srdce Argonautů poklesla, když spatřili dva skalnaté, do výšky čnějící masivy před sebou. Jen pomalu vedli loď k nim. Dunění skal a hučení vln bralo odvahu a skály jako kdyby Argó i jeho posádku posměšně, krutě vítaly. Pak Iásón vypustil holubici, právě když se skály rozestupovaly. Všichni mořeplavci pozorně sledovali její let se zatajeným dechem. Holubice mávala křídly a už byla mezi skalami. Obrovské mokré balvany se hnaly proti sobě, aby holubici rozdrtily. Hromový náraz a obrovské vlny, vzduch plný vodní tříště, jak se skály znovu srazily. A Argonauti pátrají očima po holubici. Tam je! Vyvázla, jen několik ocasních per jí skály vyškubly.
Tífys mocně křikl na ostatní, ti se opřeli do vesel a zabrali. Jako nikdy dříve chopili se Argonauti vesel, jakmile se skály začaly rozestupovat. Proud loď okamžitě strhl mezi skály a všem ten pohled bral odvahu. Kormidelník zoufale bojoval s vlnami a všichni veslovali ze všech sil. Ale veškerá jejich námaha byla marná. Proud loď stále strhával, nechtěl nechat plavce uniknout. Jen díky Athéně, která levou rukou zadržela jednu skálu, zatímco rukou pravou pomohla Argó překonat proud, vyvázli! Jako šíp vystřelili mezi skalami, které, stejně jako prve holibici pár ocasních brk, lodi rozdrtily jen ozdobu kormidla. A vyplnila se stará věštba, že jakmile jediná loď mezi skalami propluje, nebudou již více ohrožovat plavce. Naposledy se skály rozestoupily a od těch dob jsou tak, bez hnutí.
Tehdy Tífys prohlásil, že nad Argó bdí sama Athéna, a že dokud budou mít svou loď, nemusí se bát o svůj návrat. Zmínil přitom, že vlastně výprava vyplula jen kvůli rozkazu Iásónova zrádného strýce. Iásón litoval těchto slov, protože nechtěl druhy vystavit nebezpečí, ale jejich podpora, když se jim zkoušel omluvit a přiznat svou chybu, mu ukázala hloubku jejich oddanosti.
Den a noc plula Argó Černým Mořem, až za úsvitu spatřili mořeplavci ostrov Thýnii, kde si chtěli odpočinout. Vystoupili na břeh, ale vzápětí zkameněli úžasem, když proti nim vystoupil sám Apollón v celé své kráse, s kadeřavou hlavou, s lukem a toulcem přes rameno. Nikdo se mu neodvážil pohledět do očí. Minul Argonauty a vzduchem pokračoval ve své cestě.
Jako první promluvil Orfeus: „Zasvťme tento ostrov Jitřnímu Apollónovi a postavme mu zde oltář. Bohatě mu objetujme, když se nám zde zjevil, ať nám dá bezpečnou cestu.“
Plavci poslechli radu pěvce a uctili boha zpěvem, tancem i obětinami. Tam si Argonauti navzájem přísahali věrnost, svornost a přátelství. Zdrželi se na ostrově dva dny a znovu prosili Orfea o další příběh. Zvláště Idmón, který cítil, že se blíží jeho konec. Tam, na ostrově, kde se jim zjevil Apollón, vyprávěl Orfeus Argonautů příběh o pyšné Niobé, příběh o tom, jak Apollón, bůh slunce a umění, ztrestal zpupnost a pýchu.
Za krásného jitra vypluli dál. Brzy se dostali ke skále Acheruské, která je nedaleko průchodu do Pdsvětí, odkud vane mrazivý vítr a věčný chlad. Rádi nechali ledové vody ústí Acherónu za sebou a později přistáli v zemi Mariandýnů. Ti je vítali s nadšením v čele se svým králem Lykosem. Sláva Argonautů se dostala až sem, a hlavně Polydeukes tu byl hrdinou, neboť od Bebryků a jejich krále Amyka zdejší lid mnohé zlo zakusil.
Iásón sám králi dopodrobna o jejich výpravě vyprávěl, a Lykos litoval, že Héraklés, které spatřil jako chlapec, když se rek vracel z území Amazonek, již s plavci není. Na důkaz přátelství poprosil, aby do svých řad Argonauti přibrali jeho syna Daskyla. Blížencům nechal na skále Acheruské postavit chrám pro Polydeukovo vítězství nad Amykem.
Nebylo však Argonautům souzeno rychle a šťastně vyplout. Jak Idmón předpověděl, našla si ho smrt. V křoví u řeky se chladil obrovký kanec, a když věštec procházel kolem něj po břehu, srazil ho k zemi a kly mu rozerval nohu. Argonauti slyšeli výkřik a Idás kance proklál přesně hozeným oštěpem, ale Idmńovi již nebylo pomoci. Tři dny a tři noci truchlili Argonauti, čtvrtého dne věštce pohřbili a nasypali mohylu.
Ale osud tentokrát zasáhl opravdu tvrdě. Právě během pohřbu po krátké, ale úporné nemoci skonal kormidelní Tífys. Nic mu nepomohlo, že je synem Apollónovým.
Celých dvanáct dní truchlili mořeplavci. Znamenitého kormidelníka pohřbili vedle věštce. Malomyslnost sedla na ně všechny, nikdo nevěděl, co si bez znamenitého kormidelníka počnou. Jak doplují do Kolchidy? Jak se vrátí? Možná by se v žalu byli utopili, kdyby nezasáhla Héra. Dodala odvahu Ankaiovi, a ten promluvil k Péleovi: „I jiní z nás umí vést loď po moři. Můžeme stále plavbu zdárně zakončit. Povzbuď muže, aby si vzpomněli na cíl cesty!“ Péleus šel a povzbudil ostatní, ale příliš to nezabralo. Iásón sám pochyboval nejvíce. Pak se ale Ankaios přihlásil jako kormidelník, a po něm i další připustili, že umí řídit loď. Ankaios, z jehož hlavy nápad vzešel, se stal novým kormidelníkem, a dvanáctého dne na východu slunce vyplula Argó opět na moře.
Nerušeně a dlouho pluli Argonauti podél pobřeží, až uviděli mohylu. Ta patřila Sthenelovi, příteli Hérakla, který tu podlehl zraněním z boje s Amazonkami, kdy stál Héraklovi po boku. Když jeho duch zaslechl, kdo pluje kolem, vyprosil si u Persefóny svolení, a rozletěl se ke své mohyle, aby se mohl podívat na své rodáky. Stím mrtvého hrdiny v plné zbroji vypadal, jako by se právě chystal do boje. Když si prohlédl krajany, vrátil se Sthenelos do Podsvětí. Argonauti se polekali, ale Mopsos, nyní na místě mrtvého Idmóna, je vyzval, aby obětinou usmířili ducha hrdiny. Přistáli, očistili okolí hrobu a obětovali mrtvému. Orfeus sám zapěl chvalozpěv za mrtvého reka.
Dojat nezvyklou vlídností Persefóny, královny Podsvětí, která dovolila Sthenelovi pohlédnout opět na své rodné, vyprávěl Orfeus mořeplavcům její příběh, a velmi je vzpružil, protože to bylo první vyprávění po mnoha dnech, a navíc každý z nich věděl, že dříve či později se s ní setká sám.
Po krátkém odpočinku nastoupili opět na loď a napjali plachty v příznivém větru. Minuli ústí řeky Parthenie, kde se večer co večer po lovu osvěžuje Artemis, a ještě celou noc měli dobrý vítr. Následujícího dne však přišlo bezvětří. Argonauti už se chystali, že budou muset zakotvit u pobřeží Amazonek, což by znamenalo boj, protože Amazonky jiné přivítání nachystat neuměly, ale znovu se zvedl vítr, který ustal opět následujícího rána. Znovu se museli chopit vesel. Blízkost cíle jim dodávala sílu.

2.

Argonauti:
I v mladickém nadšení Iásón věděl, že na podobnou výpravu se musí řádně připravit. Slovutný mistr Argos postavil loď, jakou nikdo předtím nespatřil, s padesáti páry vesel, veliká, pevná a pohodlná, ale zároveň tak lehká, že ji mořeplavci mohli nést na ramenou (pravda byl mezi nimi i Héraklés, takže to mohlo být i obrovskou silou shromážděných reků). Nad stavbou lodi držela ochrannou ruku Héra, patronka Iásóna, i Athéna, bohyně moudrosti. Do kýlu byl pro štěstí zasazen kus dřeva z dubu ve věštírně v Dódóně. Po svém staviteli dostala loď jméno Argó, což znamená Rychlá, a její posádka si potom začala říkat Argonauté.
Ještě než byla loď dokončena, vyslal Iásón posly na všechny strany, aby shromáždil největší z hrdinů Řecka do své posádky. Sám Apollón se mu zjevil ve snu a přikázal mu získat pro výpravu Orfea, pěvce slavnějšího, než leckterý z velkých reků. Pěvec k Iásónově radosti dorazil sám a mezi prvními. Brzy byla posádka úplná, a nebyla to posádka ledajaká!
Silák Héraklés, se svým společníkem Polyfémem, jeho přítel Hylás, silák Ankaios, blíženci Kastór a Polydeukés ze Sparty, Thésesus, který zabil Mínótaura, Meleagros, král kalydónský, věštci Idmós a Mopsos, králové Oileus, Peirithoos, Péleus, Telamón, okřídlení synové Borea, boha západního větru, Kalais a Zétés, lodní lékař Asklépios, který se později stal bohem lékařství, kormidelník Tífys a mnoho dalších. Dokonce jel proti vůli svého otce i syn krále Pelia, Akastos.
Brzy nadešel čas tklivého loučení Iásóna se stařičkým otcem a matkou, brzy se shromáždil dav, aby v jásotu vyprovodil skvělou výpravu. Jako se celá Thesálie sešla, aby jim dala své sbohem. Mořeplavci se sešli na palubě k poslední poradě před vyplutím, a rozhodnout se, kdo bude jejich vůdcem. Podle očekávání padla jednohlasná volba na Hérakla, nejslavnějšího a nejsilnějšího z hrdinů. Ale obrovitý silák povstal na svém místě a odmítl tuto volbu, a dal jasně na srozumněnou, že nebude souhlasit se jmenováním jiného, než Iásona, který je všechny shromáždil k této skvělé výpravě. A tak byl za hlasitého jásotu a provolávání zvolem mladičký rek vůdcem výpravy.
Ještě před vyplutím Iásón obětoval dva býky Apollónovi pro příznivý vítr. Celá oběť byla provázena příznivými znameními, a i věštec Idmós prorokoval výpravě úspěch, byť s mnoha dobrodružstvími a strázněmi, jen sobě samému prorokoval smrt v daleké Asii.
Mořeplavci dokončili přípravy k odplutí a během večerních oslav jim Orfeus zpříjemnil hudbou a zpěvem poslední chvíle na pevnině. Ráno všichni nastoupili na loď a vypluli na svou dlouhou a slavnou cestu. Héraklés musel sedět uprostřed lodi, protože ta se jinak nakláněla kamkoliv přešel. Mnozí vyprovázeli loď pohledem, dokonce i nejdena víla se zálibou hleděla na krásné tváře hrdinů, mezi nimiž pohledností vynikal právě Iásón. Dokonce přišel i Cheirón s manželkou, která nesla tehdy maličkého Achillea, aby vyprovodil svého otce Pélea.

Plavba do Kolchidy:
První den, za příznivého větru a skvělé nálady, dopluli Argonoauti na místo, kde měl mohylu syn boha Herma, Dolops. Zdě vykonali oběť a uložili se ke spánku. Nicméně další dva dny museli zůstat na místě, protože vítr se změnil. Nezbylo než věnovat čas přípravám, rozhovorům, odpočinku, a naslouchání Orfeovým písním. Dva dny zdrželo počasí hrdiny na místě, než mohli třetího dne opět vyplout. To král větrů, Aiolos, dal najevo, že ani síla těch nejmocnějších mužů se nevyrovná té jeho.
Loď poháněná silnými pažemi odpočatých hrdinů letěla s větrem o závod. Celý den i celou noc Argó plula, minula Olymp a ráno i ostrov Athós, a zamířila k ostrovu Lémnu. Na pohled se ostrov jevil jako krásná a přívětivá zem, ale Idmón ostatním vyprávěl jeho příběh:
Ženy ostrova zanedbaly své povinnosti vůči Afrodité, bohyni lásky. Ta se jim, jak bývalo dobrým zvykem nespokojených bohů, pomstila: muži ostrova Lémnos ztratili zájem o své ženy, zato našli zalíbení v ženách z pevniny, a začali si je na ostrov vozit. A právě před rokem ženám Lémnu došla s jejich muži trpělivost, a v jediném výbuchu vzteku a žárlivosti ženy všechny muže a jejich z pevniny dovezené manželky pobily. Vyvázl jen stařičký král Thoás, kterého jeho dcera Hýpsipylé ukryla do truhly a v truhle poslala po moři pryč.
Argonauti se zajisté nebáli, že by je mohl potkat osud mužů z ostrova.
Iásón si nepřál, aby mezi Argonauty a ženami z ostrova vznikla nějaká zbytečná půtka, proto vyslal svého herolda, mladého Echiona. Echion byl synem samotného Herma a krom toho, že měl posvátné žezlo svého otce, měl i zvláštní osud. Echion byl totiž již dávno mrtev. Ale Hermés mu vyžádal milost, jaké se ještě nikdy nikomu nedostalo: Echion vždy nějaký čas přebýval v Podsvětí, a nějaký čas mezi živými. Byl také výtečným lukostřelcem a nikdy nezapomněl nic, co viděl nebo slyšel.
Echion měl pro Argonauty zajistit vlídné přijetí, mír a klid pro odpočinek a doplnění zásob. Jenže skutečnost byla trochu složitější. Ženy se sice bály pomsty za krveprolití, jež spáchaly, a zatím věřily, že hrdinové pravdu neznají, ale také si už uvědomily, že život bez mužů je podstatně těžší, než doufaly. Byly osamělé. Neměly děti. Neměly nikoho, kdo by na polích, domech, v lese i na moři, obstaral těžkou dřinu a zajistil obživu. Proto se na radu jedné z nich, té nejstarší, rozhodly dát Argonautům mnohem víc, než v co rekové mohly doufat. Pozvaly hrdiny na ostrov a do svého města, v úmyslu měly odevzdat mužům sebe i svůj majetek a udržit si je na ostrově.
Iásón, oděný nachovým pláštěm od samotné Athény, vyzbrojen oštěpem, který mu darovala Atalanté (původně chtěl jet na výpravu také, ale Argonauti se shodli, že ženu na lodi nechtějí), krásný jako bůh, se setkal se sličnou královnou. Královna vyprávěla rekovi vlastní verzi příběhu, proč na ostrově nejsou muži. Řekla, že tak často dleli muži ostrova na válečných výpravách, a tak často léhali s cizími ženami, až v sobě ženy ostrova nalezly sílu, a při dalším návratu mužů jim uzavřely město. Prý daly mužům na výběr, zda se polepší a zlstanou doma se svými ženami, nebo odejdou navždy. A muži prý si zvolili odejít. Potom navrhla Hýpsipyla Iásónovi, aby se i se svými druhy na ostrově usadil.
Iásón slíbil, že návrh svým druhům přednese a vše řádně promyslí, i když vládu nad ostrovem odmítl pro úkol, který měl před sebou. Když cestou k lodi viděl zástupy žen a dívek, krásných a radujících se z příjezdu mužů, zapochyboval dokonce i tom, co jim věštěc Idmón prozradil. Řekl Argonautům, co se od královny dozvěděl, a ti radostně vyrazili do města. Všichni se oddali radovánkám, dokonce ani Iásón moc nespěchal s odjezdem a užíval si zpěvu a veselí. Jen jeden z hrdinů se kabonil a mračil. Měli před sebou přeci velký úkol, vyrazili na slavnou výpravu, a ne se bavit se ženami, které pobily vlastní muže! Héraklés se proto rozhodl nastolit pořádek.
Slovutný silák Héraklés hrubě vyplísnil své lehkovážné druhy, a dovedl je k rozumu. Všichni, i Iásón, se styděli za své chvilkové poblouznění a vraceli se na loď. Ženy z ostrova jim to kupodivu neměly za zlé, spíše jejich odjezdu litovaly a přály Argonautům na jejich výpravě jen to nejlěpší, modlily se za přízeň bohů pro odvážné mořeplavce. A tak opět vypluli na cestu, i když Héraklés se ještě dlouho mračil a zvláště Iásona provázel nevlídným pohledem.
Argo minula ostrov Imbros a brzy dorazila k Chersonésu. Ploplula kolem Tróji a jako šíp proletěla Helléspontem, kde plavci zavzpomínali na nešťastnou Hellé, dceru Nefelinu. Orfeus zde zapěl nádhernou a dojemnou píseň o smrti. Brzy loď vplula do vod propontských.
Tam ležel ostrov Medvědí Hora, kde v horách žili divocí obři se šesti rukama, a v rovinách Dolionové, chráněnci Poseidónovi. Těm vládl mladičký Kýzik. Když se k němu donesla zpráva o příjezd lodi, vyšel král s lidmi uvítat cizince jako hosty. Sám pak Argonauty hostil a přijal je nadmíru laskvě. Ne že by to bylo na Medvědí Hoře zvykem. Ale král kdysi slyšel věštbu o příjezdu veliké lodi na slavné výpravě, v jejíž posádce bude mnoho polobohů, a že kdyby ji přivítal nepřátelsky a bojem, se zlou by se potázal.
Ráno plavci vyrazili na horu Dindymon, aby se podívali na další část své cesty. Héraklés a několik dalších zůstalo hlídat loď. Tehdy obři, kteří si lodi všimli, začali dolů metat balvany, aby loď oběstavěli kamenným valem a plavce pochytali. Nebyl to od obrů úplně nejlepší nápad. Netušili, s kým mají co do činění. Héraklés popadl luk a začal obry jednoho po druhém zabíjet a shazovat z hor. Když se vrátili ostatní plavci a pomohli mu, brzy byl s obry nadobro konec, k veliké radosti Doloniů.
A opět se Argó vydala na cestu, za Orfeova zpěvu a s příznivým větrem. Ale v noci se přihnala bouře a vichr, a zahnaly loď zpět k Medvědí Hoře. V noci a nečase však Argonauti nepoznali, kam je vítr zavál, a ani lid krále Kýzika nepoznal loď svých hostů. Došlo k nešťastné bitvě, ve ktré sám Iásón proklál oštěpem nešťastného Kýzika. Argonauti pronásledovali poražené a prchající nepřátele do města, a v jeho ulicích se rozhoří nový boj. Teprve za svítání všichni poznali svůj krutý omyl. Ale nic nepomáhá rvát si vlasy a plakat žalem. Tři dny město i mořeplavci truchlili pro smrt laskavého krále Kýzika. Sama příroda plakala pro krále a jeho choť, která se v žalu oběsila, a nikdo nemohl z ostrova po několik dní odplout. Nakonec podle rady věštce Mopsose, který v noci spatřil ledňáčka trylkujícího nad Iásónovou hlavou, obětovali plavci v chrámu Kybelé, Velké Matky, na hoře Dindym. Příznivá znamení jim řekla, že budou brzy moci vyplout; divá zvěř se lísala k plavců, obloha se vyjasnila, ptáci zpívaly, celý kraj rozkvetl, a z vyprahlé země vyrazil křišťálově průzračný pramen.

1.
Snad každý zná nějakou verzi tohoto příběhu a i já už jsem se o něm nejméně jednou zmínil, ale myslím, že si zaslouží víc prostoru (a ano, naprosto otevřeně těm řeckým bájím nadržuji, nezdá se vám to). Taky jsem chtěl dát k druhým narozeninám klubu něco trochu většího a řádně epického, takže tady jsou

ARGONAUTI

Zlaté Rouno:
Na samotném počátku příběhu byla svatba krále Athamáse a bohyně oblaků Nefelé. Šťastnému páru se narodily dvě krásné děti. Jenže „žili šťastně až do smrti“ není dobrý základ dramatické legendy. Král Athamás se znovu zamiloval, tentokrát do Íny. Jeho žena Nefelé, bohyně, neunesla urážku, a královského nevěrníka opustila. Jenomže Frixos a Hellé, její děti, zůstali u otce.
Podle očekávání se oběma dětem nedařilo dvakrát dobře. Ínó byla jedním slovem zlá a děti předchozí ženy krále podle očekávání nesnášela. A když si pak s králem pořídila vlastní dvě děti, život se stal pro Frixa a Hellé skoro nesnesitelným. Ani to ale nestačilo, a nakonec Ínó vymyslela plán, jak se obou nechtěných dětí zbavit. Především, samozřejmě, jak se zbavit nežádoucích starších dědiců trůnu.
Královna k sobě svolala ženy království na tajnou poradu. Vysvětlila ženám, že musí tajně upražit zrní před tím, než zasejí, aby pole přinesla skvělou, bohatou úrodu. Ženy na radu moudré královny samozřejmě daly, a zrní před setím upražily. Oproti jejich očekávání ale nepřišel blahobyt, nýbrž hlad a chudoba, protože úroda se nekonala žádná, natož pak bohatší. Král poslal bez prodlení posly do Delf ské věštírny pro radu. Pro královnu nebylo nic obtížného posly zastavit, podplatit, a přemluvit, aby „rada věštírny“ zněla podle jejího přání.
A tak se král (a s přičiněním královny i lid) dozvěděl, že jediný způsob, jak vrátit zemi hojnost, je obětovat Frixa bohům. Samozřejmě s nejlepšími úmysly radila královna, aby obětovali i Hellé, že potom budou bohové opravdu spokojení. Athamás neměl moc na vybranou, protože mu hrozila vzpoura hladového lidu, takže s obětí souhlasil.
Ne nadarmo ale byla matkou Frixa a Hellé bohyně. V noci do jejich komnaty vyslala obrovského zlatého berana. Obě její děti na nádherné zvíře vylezly a to se s nimi rozletělo vysoko nad zemí pryč, do bezpečí. Let trval dlouho a byl poznamenán strašnou tragédií. Hellé, která se přeci jen bála mnohem víc, než její bratr, a navíc neměla jeho sílu a výdrž, spadl z beraního hřbetu do moře. Frixos ji nestačil zachytit. Na mořskou hladinu, kam dopadla, několik dní dopadal jemný, mrholivý déšť, jenž byl slzami její matky, a to místo se na její počest jmenuje dodnes Helléspontos.
Frixos na zlatém beranovi doletěl až do Kolchidy. V této předaleké zemi, kde vládl král Aiétés, byl v bezpečí před úklady macechy. Z vděčnosti obětoval berana bohům a jeho nádherné zlaté rouno daroval Aiétovi. Král nechal rouno přitlouct zlatými hřeby na obrovský dub v Áreovi zasvěceném údolí. Ke střežení rouna určil král věčně bdícího vzteklého draka, a snad pro jistotu přidal dva obrovské býky s kovovými rohy, z jejichž nozder se valily plameny. Měl k tomu dobrý důvod: podle věštby měl žít a panovat jen tak dlouho, dokud zlaté rouno zůstane na svém místě. A Frixos? Ten se měl dobře. Král si ho oblíbil, a když nadešel čas, oženil ho s jednou ze svých dcer.
Král Athamás mezitím hořce litoval svého rozhodnutí obětovat vlastní děti. Kdoví, možná za to mohla tak trochu i Nefelé, truchlící pro svou dceru, možná se jen v králi pohnulo svědomí a rozum mu konečně napověděl, odkud že v jeho zemi zlý vítr fouká, jisté však je, že sebral meč, zabil jím syna, kterého měl s Ínó, Learcha, a sama královna se pak ve strachu i s druhým synem vrhla do moře.
Teď známe kulisy a kořeny příběhu, který bude následovat.

Iásón:
Život šel dál. V Iólku panoval po Athamásovi jeho bratr, po něm syn jeho bratra jménem Aisón. Aisón měl však naneštěstí mladšího bratra, kterému se role mladšího bratra pranic nelíbila. Navíc byl tento bratr, Peliás, znám krutostí, bezohledností, a lstivostí. Aisón možná tušil nějakou zradu ze strany svého bratra, a proto svého syna už jako malého chlapce svěřil do opatrování moudrého a statečného kentaura Cheiróna. Říká se také, že potom dal král doma svého syna naoko pohřbít, aby mu zajistil bezpečí. Ukázalo se, že obavy krále z jeho bratra měly své opodstatnění, a že předstírání synovi smrti vůbec nebylo přehnanou opatrností. Peliás zradil svého bratra Aisóna a uchvátil trůn.
S kentaurem Cheirónem mezitím vyrůstal králuv syn Iásón v bezpečí. A protože Cheirón patřil ke kentaurům neobyčejně moudrým, vzdělaný, dovedným a všestraně nadaným, vychoval z královského syna zdatného, v boji i umění vzdělaného muže. Tehdy, když Iáson přestal být chlapcem a stal se mužem, si ho Cheirón zavolal, a řekl mu:
“Jsi nyní silný a udatný muž, naučil jsem tě vše, co jsem tě naučit mohl. Věz, že ti právem prvorozeného náleží trůn Iólku, na který neprávem zasedl tvůj strýc Peliás. Jdi tedy, a ujmi se své vlády!“
Iásón starého kentaura, učitele hrdinů, upřímně miloval, a nechtěl jej opustit, ale věděl, že by mu Cheirón neradil špatně, a proto se vydal na cestu. Nakonec přišel k řece, na jejímž břehu našel smutnou stařenku.
“Dobře že jdeš,“ pravila. „Už dlouho čekám na někoho, kdo by mi pomohl. Voda je hluboká a proud divoký, a kdybych se do něj sama pustila, jistojistě bych utonula.“
Dobře vychovaný mladík nezaváhal, popadl stařenku do náruče a přenesl ji přes řeku.
“Děkuji ti, mládenečku,“ pravila stařena, sotva ji na druhém břehu postavil na nohy. „Nikdy ti to nezapomenu.“
Jen domluvila, tak zmizela, a nechala za sebou jen vylekaného a překvapeného Iásona. Tomu došlo, že stařena nebyla obyčejná, ale že to nejspíš byla některá z bohyň (netušil, že to byla sama jejich královna Héra), která zkoušela jeho srdce. Nikdy svého rozhodnutí nelitoval, protože se mu dostalo její ochrany v následujících dobrodružstvích. Nijak nevadilo ani to, že v bahnitém dně řeky uvízl jeden jeho sandál.
Celé město se seběhlo, když Iásón dorazil. Krásný, statný, vznešený, skoro jako nějaký bůh! Oděn v kůži pardála, opásaný mečem, s oštěpem v ruce a jediným sandálem. Zvěst o jeho příchodu se brzy donesla králi a ten zahořel zvědavostí, aby cizince poznal osobně. Král Peliás málem hrůzou omdlel, když cizinec předstoupil v paláci před něj: vzpomněl si totiž na starou věštbu, která mu předpovídala, že zahyne rukou svého příbuzného, a že se má mít na pozoru před cizincem s jediným sandálem.
“Kdo jsi, a co tě přivádí?“ vyzvídal král.
“Jsem Iásón, králi. Jsem syn tvého bratra, kterého jsi připravil o trůn. Jsem zde, abych poprávu převzal vládu! Zítra mi dáš svou odpověď!“ odpověděl hrdě Iásón a nechal krále o samotě.
Král měl špatné, velmi špatné svědomí a na rukou mnoho krve. Zatímco se Iásón v slzách shledal se svým starým, ožebračeným otcem, král vymýšlel, jak z celé té nepříjemnosti ven.
Když ráno Iásón přišel opět do paláce, byl na něj už král připraven. Zosnoval lest, v jejíž úspěch bezvýhradně věřil. Když tedy synovec stanul před ním, nasadil král falešně upřímný tón:
“Iásóne, můj milý chlapče! Jistě, že ti předám trůn, jsem přeci jen už stár a můj syn po vládě nijak neprahne. Mám na tebe ale jednu prosbu: Frixos, příbuzný z našeho rodu, zahynul kdesi v daleké znemi Kolchidě, a jeho duch mi nedává spát. Každou noc mě prosí, abych zpět do jeho vlasti přivezl zlaté rouno, a tak sejmul kletbu z našeho domu. Jenže já sám už jsem starý a vetchý, a nezmohu takový čin vykonat.“
Tehdy se Peliás naoko rozplakal a čekal, co na to Iásón.
Dobré a nezkažené srdce mladého hrdiny se pohlo v hrudi. „Netoužím po slávě. Ale nebojím se nebezpečí a dokážu, že jsem hoden trůnu svého otce!“
Král Peliás byl spokojen. Iásóna pohnula jeho prosba k činu a vůbec netušil úskok ani zlý úmysl. Mladík se na své dobrodružství těšil! Král věřil, že se s takové výpravy nikdy nemůže vrátit, natožpak úspěšně, a věřil, že jeho vláda je opět v bezpečí.

Tak jasně, ilumináti jsou prostě osvícenci. :) A slovo "osvícená" (é/í/ý) si dá do názvu každé druhé bratrstvo, které se jen otřelo o křesťanskou mystiku...

Podívejme se krátce na mýtus, který doprovází lidi posledních zhruba 700 let, možná i déle. Okrajově se dotýká i toho, co zde FOSSY: bylo řečeno o templářích.
Existovala a existuje celá řada více či méně tajných, mystických řádů, společenství a bratrstev. Rosenkruciáni, Svobodní Zednáři, Martinisté, Jakobíni, Templáři, Skull and Bones, Scroll and Key, případně dokonce Maltézští rytíři... A přinejmenším někdy byly všechna tato společenství spojována s jedním, jehož pověst je opředena snad největším množstvím legend - s Ilumináty.
Populární konspirační teorie mluví o tom, že Ilumináti jsou nepřáteli církve i stávajících vlád a systému, který známe (ačkoliv všechny tyto organizace infiltrovali a do určité míry údajně i kontrolují prostřednictvím oddaných zasvěcených na klíčových pozicích). O Iluminátech se hovoří v souvislosti s NWO, Novým Světovým Řádem - jakousi iniciativou u uchvácení celosvětové vlády, o sjednocení celého světa pod jednu vládu (podle všeho diktaturu fašistického typu) a zároveň nahrazení veškerých světových náboženství humanismem. Během uchvácení moci má dojít k likvidaci velkého množství lidí, nepohodlných, nepřizpůsobivých, nebo jakkoliv nezapadajících do NWO.
Že to Iluminátům trvá nějak dlouho? Ne, nejsou nečinní. Je jim přičítáno mnoho manipulací světovou historií. Francouzská revoluce, například. Zmanipulování událostí vedoucích k oběma světovým válkám (ano, podle některých teoretiků patřil k Iluminátům Adolf Hitler a celá Druhá Světová Válka byla jeho pokusem nastolit NWO - zvláštní je, že Ilumináti mají být nejsilněji zastoupeni ve Spojených Státech Amerických, které mají nejlépe pod kontrolou, a přijmutí těchto dvou tvrzení by vedlo k úvaze, že WW II. byla vlastně jen jakýmsi bojem mezi dvěma frakcemi Iluminátů). Atentáty a vraždy významných osobností kulturního a politického života (hlavně ty, které nebyly nikdy přesvědčivě vyřešeny a uzavřeny), od Lincolna a JFK přes Ferdinanda d´Este až po nečekanou a nezvyklou rezignaci papeže, to vše je obvyklý modus operandi Iluminátů, jak je znají a prezentují konspirátoři celého světa.
Moc Iluminátů je podle legendy nepředstavitelná. Bohatství bank, které přímo či nepřímo ovládají, moc politická, plynoucí z postavení členů společenství, nebo jimi ovládaných politických figur, informace, jejichž využití k vydírání, rekrutování nebo manipulaci vybraných jedinců je prakticky neomezené... Všechna ostatní tajná společenství, jmenovaná v úvodu, jsou Ilumináty založena, ovládána, nebo přinejmenším infiltrována a sledována. Pokud hrozí odhalení pravdy o Iluminátech, lidé mizí, nebo nebo přinejmenším mění názor. A přitom si sami zástupci Iluminátů ve svých projevech a písemnostech protiřečí (alespoň zdánlivě). Což ale při praktikách Iluminátů může být celkem dobře jen zastíracím manévrem, stejně jako celá řada "znevažujících faktů", díky kterým jsou Ilumináti považováni za vážnou hrozbu jen skalními teoretiky konspirací, zatímco pro většinu jsou přinejlepším mýtus, přinejhorším bandou bezmocných podivínů.
Symbolem Iluminátů je Vševidoucí Oko, oko v trojúhelníku. Níže přiložený obrázek amerického dolaru je pro mnohé důkazem, že moc Iluminátů a NWO je skutečná, nezpochybnitelná, a nejsilnější právě v USA.

A co vy na to?

Esugenos byl vážený muž pokročilého již věku. Jeho váženost pramenila z jeho úctyhodného stáří jen částečně – z valné míry za ni vděčil svému postavení druida. Nyní vykonal rituální oběti, které byly součástí jeho příprav na dlouhou cestu, na jejímž konci ho čekalo velké nebezpečenství. Druid se nestrachoval cesty samotné. Nemířil, jak se někteří jeho soukmenovci mylně domnívali, do daleké Británie, do hlavní keltské svatyně, kterou již několikráte navštívil. Nemířil ani na shromáždění druidů do carnutského pralesa. Jeho cíl byl daleko tajemnější a zahalený tajemstvím.
Esugenos cestoval za nocí, kdy mohl z nebeské mapy číst směr a vzdálenosti. Následoval nejjasnější hvězdu a ujížděl k sevru. Nenechal se znepokojit ozbrojenými válečníky Biturigů, kteří toho času vedli válku s Eduemy. Jeho postavení, jeho bílé roucho a jeho zlatý srp u pasu mu zaručovaly bezpečnost a úctu všech galů. Dlouho Esugenos putoval, noc za nocí, setkal se s mnoha lidmi a překročil území mnoha kmenů. Až dorazil do zcela opuštěného kraje. Tam se utábořil na okraji obrovského hvozdu a čekal na nový měsíc.
Esugenos se dočkal správné chvíle a tehdy v sedle koně vyrazil do temného lesa. Nikde se nic nepohnulo, nikde se neozval ani hlásek divokého zvířete nebo ptáčka. Jako by parno letního dne celý les ukonejšilo do hluboké spánku. Až konečně druid zaslechl nejasný zvuk. Sotva rozpoznatelný, z dálky zaznívající sykot.
Esugenos věděl, že dosáhl svého cíle. A možná, že došel nejen na konec své pouti, ale i na konec svého života. Obezřetně vedl koně lesem. A tam to bylo. Šedá, na slunci se lesknoucí masa. Obrovská hromada hadů, zmijí propletených tak propletených dohromady, že se nedalo určit, kde jeden had začíná, a jiný končí, a ani vzdáleně odhadnout, kolik hadů, silných jako mužská paže, se v hromadě nachází.
Esugenos na hromadu hleděl, dokud nespatřil to, pro co sem přišel, pro co vážil předlouhou cestu, a pro co chtěl riskovat život. Magický talisman, kouzelné „hadí vejce“, bílé a pokryté žilkami, velké jako jablko. Talisman, který byl pro druidy symbolem světa, a který svému majiteli zaručoval obrovskou nadpřirozenou moc.
Esugenos si nachystal čapku a přiblížil se k hromadě. Při bližším pohledu se zdálo, že hlasitý, pronikavý sykot klubka zmijí vejce nadnáší, protože se vznášelo na masou hadích těl. Druid vyčkával a modlil se, připraven využít sebemenší příležitost. A ta se mu záhy naskytla. Vejce vystoupalo tak vysoko nad proplétající se hadí těla, že se druid odhodlal rychle po něm sáhnout, strhnout je do své čapky a dát se na útěk. Dvěma skoky se dostal ke svému koni, vyhoupl se do sedla a vyrazil pryč.
Esugenos slyšel těsně za sebou rozzuřený sykot desítek, možná stovek hadů, kteří ho pronásledovali. Kůň nemohl běžet naplno, protože lesní podrost byl příliš hustý, a druid se brzy začal obávat, že jeho snaha o získání kouzelného vejce skončí jeho smrtí. Zdálo se nemožné uniknout rozezleným zmijím. V zoufalství se druid pokusil dovolat pomoci milosrdného boha: „Teutatesi!“
Esugenos se dočkal vytouženého zázraku. Přímo před sebou spatřil potok, nebo možná malou říčku, a zavedl svého koně přímo do ní. A jakmile přebrodil tekoucí vodu, byl v bezpečí. Tekoucí voda byla hranicí království hadů, kterou nemohli překročit ani při pronásledování odvážného zloděje hadího vejce, a jejich rozlícený sykot mu ublížit nemohl.
Esugenos ošetřil svému koni nohy poraněné při zběsilém útěku skrze trní a šlahouny podrostu, a potom se teprve pokochal pohledem na svou velevzácnou kořist. Položil hadí vejce na hladinu, a když plavalo proti proudu říčky, věděl, že je to ten pravý poklad, ten pravý kouzelný talisman, pro který vydal všanc svůj život.

Stará galská pověst vypráví o lidu, vedeném dvěma vojevůdci, Momorosem a Atepomarosem. Vedeni druidy a zaklínači zahájili pouť o jarní rovnodennosti se zástupem lidí, s mnoha zásobami a dobytkem. Konečně se zastavili u soutoku řek Saony a Rhony. To místo se jim zdálo vhodné pro založení města, úrodné a vhodné k obraně před nepřáteli. Druidi a zaklínači bděli celou noc a radili se s bohy. Ráno pak svým vojevůdcům oznámili, že pahorek uzavírající soutok řek je nejlepším místem. Podle obyčejů se Momoros chopil rádla a jal se orat brázdu, která měla určit hranice města. Když se vyčerpal, převzal jeho dílo Atepomaros. Druidi čekali na znamení bohů. A tehdy se nad pahorkem objevilo hejno havranů. Brzy jich bylo na tisíce, kroužili a krákali nad hlavami shromážděných Galů. Oba vojevůdci pokračovali v práci, až nakonec havrani spojeně usedli v čerstvém oraništi. Druidi to pokládali za výjimečně dobré znamení a město dostalo od svých zakladatelů jméno Lugdunum, „havraní pahorek“. Tak vznikl dnešní Lyon.

Havrani byli považováni Galy za božské posly, a zvláště ti s bílými pírky byli považováni za požehnané bohy. Není divu, že jeGalové příležitostně používali i k rozsouzení rozepří. Jednou kupříkladu vznikl spor mezi dvěma muži, kterému z nich patří roj včel. Jednomu z nich patřil jilm, na kterém se včely uhnízdili, druhému pak louka, nad níž byli větve jilmu i s rojem. Pod dohledem druida proto oba muži umístili každý na jednu stranu desky pravdy své plástve medu. Druid potom vypustil dva havrany, božské soudce, a tomu, jehož pláství se jeden z havranů nasytil jako první, připadl roj.

Jeden z velkých bohů Galů se jmenoval Lug, což znamená havran. Byl bohem světla, jeho svátek se slavil v létě, a byl bohem umění a řemeslných dovedností. Znali jej i v Irsku jako dokonalého ve všech řemeslech. Havrani byli obvykle spojováni s ním a jejich role byly také různé, ale vždy důležité, ať už při rituálech druidů, při soudech, nebo jako nositelů božských znamení. Mnoho lidských činností se řídilo podle letu a chování havranů.

Dnes malinko obsáhleji, protože k tématu, o kterém budu psát (i když stručně) , se pověstí a legend váže celá řada. Řeč bude o „Chudých rytířích Krista a Šalamounova chrámu“. Pokud tento celý a oficiální název někomu nic neřekne, možná potom nápověda, že znakem tohoto řádu byli dva rytíři sedící na jednom koni, což byl symbol jejich chudoby a oddanosti službě.

Ano, řeč bude dnes o templářích.

Traduje se, že řád založilo devět francouzských rytířů po úspěchu první křížové výpravy počátkem dvanáctého století, přesněji v letech 1118 – 1119. Vládce Jeruzaléma daroval řádu ruiny Herodova chrámu a mešitu Kubbat as-Sachrá, kde prý dříve stával Šalamounův chrám.

Historicky jisté je, že templáři vynikali nejen jako válečníci, ale také jako obchodníci a stavitelé, a navzdory svému názvu řád bohatl a prosperoval a brzy měl základny po celé Evropě. Nejeden král dlužil řádu peníze a zlato. Ale historické události nejsou úplně to, co nás zajímá, podívejme se tedy na pověsti a legendy. Jako třeba pověst o tom, že templáři našli kámen mudrců, který dokázal měnit jakýkoliv kov ve zlato, a že vlastně za svou prosperitu vděčili kameni, a ne svým dovednostem.

Jedna z legend o templářích se vztahuje k mnohem známějším a rozšířenějším legendám. K legendě artušovské, tedy konkrétně ke Svatému Grálu, a k biblické Arše Úmluvy. Během svého dlouhého pobytu v Jeruzalémě prý templáři získali spolehlivá vodítka a obě cenné relikvie našli. I díky vlastnictví Grálu a Archy se pak řád stal tak mocným a výjimečným. V době, kdy byl řád ohrožen, pak rytíři obě údajně odvezli a ukryli ve Skotsku.

S templáři se pojí také pověst kacířů a pohanů. Podle těchto nelichotivých pověstí sahaly kořeny řádu až do předkřesťanských dob a rytíři sami provozovali černou magii, pohanské rituály a modloslužebnictví, uctívali symbol Bafometa, a zbožnost a oddanost církvi jen předstírali. Rituál přijímání noviců potom probíhal v uzavřené kapli, v nejtemnější noci a za přítomnosti vysoce postavených rytířů. Novic byl úplně nahý přiveden před oltář s Bafometem, na který musel přísahat, a následně musel políbit oltář, a staršího rytíře – také zcela nahého – na ústa, na pupek, na konec páteře a na úd. To vše samozřejmě pod hrozbou smrti, pokud o tom někdy promluví.

Nejznámější však není ani tak hledání tajemných a mystických příčin vzestupu a bohatství řádu, ale jeho zánik. Dokonce si ho dodnes připomínáme, ačkoliv málokdo si to uvědomuje. Konec řádu Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu nám totiž dal černý pátek třináctého. Filip IV. Sličný, francouzský král, dlužil templářům tolik peněz, že se nakonec rozhodl ke zrádnému kroku: prohlásil templáře za kacíře a zrádce víry, přesvědčil o potřebě zarazit jejich temné kejkle papeže Klementa V. a v pátek 13. Září 1307 začalo velké zatýkání templářů. Ve skutečnosti šlo samozřejmě spíš o snahu získat templářské bohatství, ale výsledek zůstal stejný. Přes 5000 rytířů bylo uvězněno a souzeno. Historickými fakty je, že během následujících let byli rytíři souzeni, a jejich osudem bývalo dlouholeté či doživotní uvěznění, nebo poprava. Jedním z popravených byl i poslední velmistr řádu, Jakub (Jacques) de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffrey de Charneay byli upáleni roku 1312. Toho roku také byl řád oficiálně rozpuštěn. A zase tu máme jednu pověst, tentokrát o kletbě. Velmistr de Molay prý proklel před svou smrtí, možná vyzval k božímu soudu, krále, celý jeho rod, a papeže. A všichni, král, i papež, velmistra během roku následovali před nebeskou bránu, a během několika následujících let i tři královi synové a jediný vnuk…

Řád však o chystaném pátku třináctého věděl údajně s předstihem. Většina bohatství řádu byla proto odvezena a tajně ukryta na různá místa. Pověsti hovoří o několika pokladech templářů. V čele samozřejmě stojí Archa Úmluvy a Svatý Grál. Zmíním alespoň některé na našem území. Obrovské bohatství převážně ve zlatě prý bylo ukryto v templářských sklepích v Čejkovicích. Dalším místem pro lovce pokladů je pustý hrad Templštějn, kde prý dodnes straší přízraky templářských rytířů. A pak je tu samozřejmě hrad Veveří, se svými devíti věžemi, který prý podle pověstí nějakou dobu spravovali templáři a jejich poslední velmistr. V podzemí hradu, které prý templáři zcela přestavěli, by se měly nacházet sochy dvanácti apoštolů v životní velikosti, vyrobené z ryzího stříbra.

Tažení Filipa IV. Sličného proti templářům mělo velký úspěch ve Francii, ale v dalších zemích tolik podporováno nebylo. Ještě roku 1314 pomohli prý skotskému králi Robertovi vyhrát v bitvě u Bannockburnu. Vypráví se o mnoha následovnických organizacích, které pokračovali v uchovávání tajných učení templářů. Esoterici spojují templáře s takovými společenstvími, jako jsou Zednáři, Rosenkruciáni, Rex Deus a podobně. Templáři podle uvěřitelnějších legend zajistili úspěch Kolumbovi výpravy do Ameriky, protože měli mapy z předkolumbovských cest – proto také jejich kříž zdobil plachty Kryštofových lodí. Templáři prý také působili nejen v utajení, ale pod jinými jmény také jako zcela nové rytířské řády, z nichž některé vznikly ještě před oficiálním koncem templářů.

Méně věrohodné pověsti a konspirační teorie viní templáře z řady novodobých událostí, jako je krach americké burzy a následná ekonomická krize a podobně. Mnohdy se jedná o pověsti natolik přehnané, že možná ani nestojí za zmínku, ale přeci jen… Kdo ví?

Tentokrát jsem sáhl po legendách na obvyklý repertoár trochu zvláštních:
Stejně jako mají své legendy národy, země a města, dokonce i zvířata, pojí se mnohé legendy k běžným, všedním předmětům každodenní potřeby. Seznamme se dnes s legendami o kávě.
O objevení kávy se vyprávějí různé příběhy. Možná nejznámější je příběh pastevce Chaldiho (Kaldiho). Každý den vyháněl pasáček své kozy na pastvu do kopců. A jednou si všiml, že jeho svěřenkyně záhadně pookřejí a začnou divoce skotačit vždy, když se napasou na neznámých, věčně zelených keřích. Chaldi byl pastevec koz a jako takový patřil k lidem prostým až jednoduchým. Aby přišel záhadě na kloub, sám ochutnal bobule z keře. Nechutnaly mu, ale i on se jimi cítil zřetelně povzbuzen. Chaldi potom vzal bobule a odnesl je do kláštera k opatovi, aby se s ním poradil, stejně jako to v té době dělala většina lidí. Opat ochutnal a i on byl osvěžen na těle i na duchu. Ale na rozdíl od prostého pastevce v tom ucítil hrozbu ďábelských úkladů a zbytek bobulí hodil do krbu na žhnoucí uhlí, aby se jich zbavil. A říká se, že vůně, která se z krbu linula, byla tak lahodná, že opata přesvědčila, aby dal bobulím ještě šanci. Nakonec, po dlouhém experimentování ostatními mnichy v klášteře, opat zjistil, že bobule je nejlepší upražit, rozdrtit, a zalít horkou vodou, a konzumovat vyluhovaný nápoj, a ne samotné bobule. Mniši pak déle vydrželi bdělí a svěží pro motlitby, což bylo jistě božím záměrem…
Jiný příběh vypráví o knězi a léčiteli z Mökky. Šejk Hadji Omar hojně cestoval, a motlitbami i pomocí přispíval lidem. A jednou docestoval do Jemenu, kde pomáhal nemocným morem. Uzdravil mnoho obyvatel, i královskou dceru, jenže do té se ke své vlastní smůle zamiloval. Král nechal Omara vyhnat. Tomu se cestou do vyhnanství pestrobarevný pták, který ho dovedl ke keři s výraznými, červenými plody. Pták sice před šejkem uletěl, ale Omar posbíral bobule a doma z nich zkusil udělat odvar. A byl jeho povzbuzujícími účinky i chutí tak mile překvapen, že jej pak podával všem nemocným, které léčil.
Je tu i příběh o Mohamedovi, který vinou dlouhého spánku zanedbal své povinnosti. K tomu prý jednou sestoupil sám Archanděl Gabriel a nabídl mu neznámý nápoj. Po jeho vypití měl Mohamed síly a energie tolik, že dokázal sám porazit čtyřicet nepřátel, a potom navrch uspokojit čtyřicet žen. A tak mocným jej nápoj učinil, že založil největší islámskou říši na světě…
Je tu i legenda o náhodném požáru lesa, při kterém byly ohněm ožehnuty i bobule kávovníku. A jejich vůně prý byla taková, že je nejprve lidé přidávali do krbových ohňů jen kvůli aroma, později zkoušeli i bobule vyvařit a tak přišla na svět káva.
A poslední do rodiny příběhů o kávě se netýká samotného černého nápoje, ale jedné z jeho konkrétních podob. Jedná se o Cibetkovou kávu. Největšími obchodníky byli svého času Holanďané. Na ostrovech Jáva a Sumatra domorodí dělníci pracovali do úmoru při pěstování a sběru kávy, ale jim samotným byla káva přísně zapovězena. Ovšem na ostrovech řádil další sběrač kávy, mlsná stvoření podobná naší lasičce, luwak, tedy cibetky. A jakkoliv chamtiví bílí obchodníci zakazovali svým otrokům pití kávy nebo žvýkání kávových bobů, nikdo z nich by se nesnížil k tomu, aby se zajímal o kávu snědenou a poté natrávenou a vyloučenou malým zvířátkem. Otroci se ale zajímali. Sbírali trus cibetek, proplachovali… A nakonec pili „cibetkovou kávu“. Káva Kopi Luwak, cibetková káva, lahůdka ne pro každého, patří dnes k nejdražším kávám na světě, i když, pravda, dnes už není vyvažována zlatem, jako tomu bývalo kdysi. Je to i proto, že kávou si prý jídelníček zpestřují jen cibetky žijícíc ve volné přírodě, ne v zajetí.