Pátečná jednoduchoučká hádanka:

Které tři bohyně soupeřily o zkaté jablko v jedné z prvních soutěží Miss, a co nabízely jako úplatek jedinému porotci?

Tak, dnes něco málo z "domácí kuchyně".
Promluvme si o potvůrce mnoha jmen, známé mnoha národům slovanským. Zmek, šotek, šetek, rarach, rarášek, špiritus, nebo cikavec, nejznámější ovšem jako plivník. Navzdory všeobecnému přesvědčení mnoha lidí - zejména v dnešní uspěchané době - plivník nebyl zlý, možná trochu škodolibý, nebyl ani proradný, možná jen jeho smysl pro humor nebyl pro každého. Ostatně jméno plivník k němu nepřišlo od slovesa plivat, ale spíš od výrazu plen, teda majetek.
Plivník má tolik podob, kolik jmen. Nejznámější z jeho podob jsou následující: černé kuře, které stále vypadá jako zmoklé; malý pidimužík; pták s velkými křídly a vakem na zobáku; chlapec s kuřecími pařátky; černý pes; černý kocour. Stejně tak četné je jeho příbuzenstvo, veliká rodina domácích skřítků "pomocníčků".
Tak, nejprve, jak k takovému plivníkovi přijít. Obvykle se uvádí, že je potřeba vejce černé slípky. To je potom nutné zahřívat po devět dní (někdy se povídá, že po čtyřicet dní) zahřívat v levém podpaží (někdy musí být ženské), během kteréžto doby "sezení na vejci" se dotyčný nesmí vyzpovídat, nesmí si mýt obličej a nesmí si stříhat nehty. Někdy je možné plivníka v ptačí podobě najít ve volné přírodě (nejčastěji v lese, a nejčastěji v "čarodějném kole", tedy v kruhu z mochomůrek nebo jiných jedovatých hub). A ve vzácných případech plivník dorazí sám, obyčejně coby ohnivá koule s chvostem plamenů.
Mít doma plivníka nebývá nejspíš na škodu. Za různých podmínek, které se liší kraj od kraje (někdy je nutné plivníkovi slíbit duši, jindy stačí mléko s medem a postýlka, a ještě jindy je potřeba umět mu poroučet řečí zvířat) pomáhá svému majiteli a jeho domu. Ano, je to tak, plivník je jedním z běžných domácích skřítků, i když patří spíše k lidem, než k místu. A jak pomáhá? Inu, obvykle tak, že krade. Samozřejmě krade ostatním, a co nakrade, to nosí svým. A protože je to skřítek, a ne žádný poberta, co s klackem v ruce přepadá pocestné, nekrade vůbec obyčejně. Plivník krade med z cizích úlů, vysává mléko cizím kravám, bere vejce cizím slepicím a tak podobně, a všechno, co nakrade, odnáší domů. Domácnosti s plivníkem se tak daří mnohem lépe, než těm ostatním.
Ale i majitel může mít s plivníkem potíže. A potom zjistí, že jakkoliv může být snadné si plivníka pořídit, zbavit se ho je úplně jiná věc. Tradičních receptů je hned několik. Tím nejjednodušším je asi vrátit plivníka úplně přesně na to místo, kde jste ho našli. O něco těžší je nalákat plivníka do lahve, rychle ji zašpuntovat a pověsit někde na strom. Jen zdánlivě jednoduché je plivníka prodat - ano, i to jde - protože to mimo jiné znamená přiznat někomu, že máte plivníka. A navíc jeho třetí majitel už se ho nezbaví vůbec. A konečně tam, kde je plivník, lačný duše, hodně podobný čertu, zabírá kněz a zaříkávání.
Mezi obvyklé kratochvíle plivníka patří přesouvání věcí po domě, někdy jen v dobromyslném žertu, někdy se škodolibou zlovolností. Může také ledacos dobře schovat. A pro rozlobeného plivníka není nic snazšího, než zkazit všechno jídlo v domě (načůrá do piva, nechá zkysnout mléko, zplesnivět chleba, vyklíčit brambory...). Někdy, když se plivník opravdu rozlobí, sáhne po temnějších silách a drastičtějších opatřeních. Potom může domácnost hravě potkat požár nebo choroba.
Ale znovu, plivník je domácí skřítek, a i když může být škodolibý a někdy zlomyslný, rozhodně to není žádné monstrum nebo padouch. :)

Bylo nebylo.
Sotva opadly vody velké Potopy, která očistila svět od hříchu, vrátili se lidé ke stavění měst a metropolí, kde by mohli žít a prospívat. A největším z těchto měst byl proslavený, oslnivý Babylon. Veškerý lid světa v té době hovořil jedinou, společnou řečí, a tak byla spolupráce jednotlivých kmenů, klanů, i národů, snadná. Díky ní i Babylon kvetl jako vzácná růže, rostl a bohatl.
Ale jak praví známé přísloví, pýcha předchází pád.
Lid Babylonu se cítil být vznešeným, nadřazeným. Postupně opadlo jejich náboženské zapálení a oddanost víře. Lidé se začali domnívat, že nepotřebují božskou pomoc, ba dokonce že možná sami by měli být uctíváni. A aby potvrdili svou moc, a dali ji celému světu na vědomí, pustili se lidé do stavby Babylonské Věže, zikkuratu Etemenanki. Stavba měla dosáhnout do Nebes a viditelná na míle daleko měla zvěstovat vznešené postavení lidu babylonského.
To se Bohu samozřejmě pramálo zamlouvalo. A na pyšný lid babylonský seslal trest, který měl také zajistit, že nikdo další se nedopustí podobného rouhání. A Bůh popletl a zmátl jazyk lidu Babylonu. Stavba Věže se velmi rychle zastavila, protože lidé si náhle nemohli rozumět navzájem. Bez možnosti domluvy vznikaly hojné sváry a nedorozumnění. Postupně mnoho lidí opustilo metropoli po skupinách, tvořených těmi, kdo si navzájem rozuměli.
A tak v Babylonu zůstal jen patetický nedostavěný pahýl jako pomník přílišné namyšlenosti, a svět zalidnili národy mnoha odlišných jazyků, které se již nikdy více nespojily tak, jak tomu bylo před zmatením jazyků...

"The Mither o´the Sea"
Ano, ještě jednou na Orkneje. The Mither o´the Sea, asi nejvhodněji překládano jako Matka Moře, nebo možná Mořská Matka, je jedním z nejsilnějších principů tamnější mytologie. A tak - jen stručně - předkládám příběh, který se tam k ní váže.

Věčná bitva
Matka Moře je silou veskrze pozitivní a dobrou, jak každý ví. Vládne během léta a dává všemu růst a prospívat. Není snad nikdo z lidí, kdo by ji nectil a nemiloval, a naopak strašliví netvoři, jako například zhoubný Nuckelavee, se jí k smrti bojí. Ale jako každá mocnost dobra má i Matka svého arcinepřítele, protivníka strašlivého tak, jak je sama laskavá. Je jím Teran, duch zimy a zosobnění krutých mrazů a ledových větrů, které přinášejí zkázu a smrt.
Za jarní rovnodennosti se odpočinkem osvěžená Matka Moře, plná sil a odhodlání, vrací, aby se ujala své právoplatné vlády. Ale není to jen tak jednoduché, jak by se řeklo. Teran se nerad vzdává svého a tak začíná Jarní Zápas, "Vore Tullye", kdy se Orknejské ostrovy zmítají v prudkých bouřích a vichrech nemilosrdného boje mezi Matkou a Teranem. Ale výsledek boje je vlastně dopředu znám. Na vrcholu své moci je Matka pro Terana příliš silná, a tak jej bez výjimky poráží. Duch zimy je spoután na mořském dně, kde sbírá síly po prohraném boji a vyčkává na svou příležitost. Mořská Matka se naopak ujímá vlády, a přináší teplo, sílu a život všem na Ostrovech. Její vláda je obdobím blahobytu, růstu a všeho dobrého. Letní teplo je jen občas narušeno bouří nebo studenými dny, když se Teran ve svém vězení obvzláště silně opře proti svým okovům.
Ale Teran není poražen navždy a ani vláda dobrotivé Matky netrvá věčně. Za podzimní rovnodennosti Teran konečně přerve pouta, kterými byl uvězněn, a plný sil, které načerpal dpočinkem, a plný chladu, který sebral na mořském dně, vyráží znovu do boje o vládu nad Orknejemi. Nastává Podzimní Vřava, "Gore Vellye", a opět přicházejí děsivé, strašlivé bouře a plískanice, které doprovázejí souboj dvou Mocných. A tentokrát je to Matka Moře, vyčerpaná svou dlouhou prací, kdo podlehne. Teran zažene svého protivníka a sevře Ostrovy do svého nemilosrdného náručí. Vypráví se, že Matka Moře slyší křik každého muže, který se během strašlivých dnů tyranské vlády Terana utopí, a tak sbírá své odhodlání a vůli k tomu, aby se opět vrátila, a v Jarním Zápase ho zbavila jeho moci, obávané všemi živými tvory...

ALDARION: Inu, jak jsem nakoupil, tak prodávám - a není to z jednoho zdroje :) Ono se pak dá i hádat, proč koně lezou podle mýtů tak často právě z moře, nebo proč má Poseidón, bůh vod a moří, na starosti i tak typicky suchozemské zvíře, jako kůň.

Jinak potvora FOSSY: je Mořský Ďábel, postrach Orknejí, Nuckelavee

Tahle odpornost je hádankou, i když se její jméno napíše. (No, tady ve vnitrozemí by se možná dalo i říkat bez nebezpečí... ;) ) Třeba to, že žije v moři a bojí se sladké vody (ať už dešťové, nebo třeba i tekoucího potoka).
Setkal jsem se tedy s představou, že čeští vodníci nemají rádi mořskou slanou vodu. Ale to bylo v nějaké dost novodobé pohádce a nezahrnovalo to až takovou panickou hrůzu - a je tak nějak pochopitelnější, že duchové řeky (někdy dokonce jednoho konkrétního místa v toku) nepatří do toho zvláštního a cizího podmořského světa. Ale důvod, proč by se stvůra, která pochází z moře a přitom bez problémů cválá po ostrovech a decimuje jejich populaci, měla bát zrovna sladké vody, mi uniká. Nenapadá vás něco?

Tak, dnes pro změnu něco trochu k potrápení vašich ctěných hlav. Není to hádanka, ale popis a vyprávění o jedné potvoře. O které, a také odkud, to si zjistěte sami :)

I když spousta bájných tvorů měla nevypočitatelnou, obojakou povahu, tento je považován za čisté zlo. Jeho domovem bylo moře, ale to mu nijak nebránilo toulat se po ostrovech a rozsévat zkázu. A na to byl dobře vybaven. Krom strašlivého a děsivého zjevu (hlava desetkrát větší, než lidská, široká, jako prasečí rypák protažená tlama s ostrými zuby, jediné rudě planoucí oko, a tělo nejen bez chlupů, ale i bez kůže, navíc podle dochovaných popisů byla jedno tělo se svým podobně fešným ořem) měl netvor k působení katastrof neobvykle jedovatý, odporný dech. Výpary jako opar sedaly na rostliny i zvířata, a samozřejmě i na lidi, a působily nejrůznější nákazy a epidemie. Jedním ze spolehlivých způsobů, jak tvora rozzuřit, bylo pálení mořských řas. Jeden z ostrovů za to zaplatil ztrátou všech koní, které monstrum nakazilo smrtící chorobou.
Je nasnadě, že se takové stvůře přičítaly možná i katastrfoy, ve kterých neměla spáry - sucha, nebo napak povodně, ztroskotání lodí a podobně. Na druhou stranu je zřejmé, že jen mál potvor vyvolávalo takový strach. Jen díky moci jedné další nadpřirozené bytosti, a díky naprosto nekontrolované hrůze z čerstvé děšťové vody (které na ostrovech bylo požehnaně) tento netvor nevyhubil na ostrovech vše živé.

Pokusím se převyprávět jednu (úplně náhodně objevenou) javánskou legendu. Sám styl vyprávění je – jak se dá u takové exotiky čekan – těžko interpretovatelný, navíc (jako obvykle) je tu mnoho verzí a vlastně žádná úplná, natož aby si třeba byly navzájem podobné. Takže k tomu laskavě přihlédněte : )
Rara Jonggrang a Bandung Bondowoso:
V prastarých dobách, v dobách legend, byla na Jávě dvě sousedící království. Byla si podobná asi jako den a noc. V jednom z nich, v království Pengging, moudře vládl hodný a spravedlivý král, Prabu Damar Moyo. V tom druhém, jménem Boko, kde lidé žili v neustálém strachu, protože královští vojáci neustále pro krále mladé hledali lidské oběti, vládl lidožravý obr, Prabu Boko.
Syn Prabu Damara Moya, mladík jménem Bandung Bondowoso, jednou svému otci oznámil, že se chce věnovat meditaci, aby nalezl svou duchovní sílu. Krále to potěšilo, protože si dobře uvědomoval, že dříve nebo později je konflikt mezi ním a jeho sousedem nevyhnutelný, a že se žádný obyčejný smrtelník nedokáže postavit obru Bokovi, ani jeho pobočníkovi, dalšímu obru jménem Path Gupolo. Trvalo to patnáct let, než se Bandung vrátil k otci, požehnán bohy a prostoupen nadpřirozenou duchovní silou.
A vrátil se právě včas. Prabu Boko už vycvičil svou mocnou armádu, a bez varování napadl sousední zemi. Nikdo se mu nedokázal postavit, a tak plenil, raboval a dobýval po libosti. Dokud se mu ovšem do cesty nepostavil Bandung. Oba dva využili veškerou svou moc a sílu, důvtip i um, v zuřivé bitvě, kterou spolu svedli. A bojovali prý celé dny, dokud Bandung nad zlým obrem nezvítězil. Když jeho král padl mrtev k zemi, Paith Gupolo shromáždil zbytky jeho vojsk a ustoupil zpět do královského paláce Boko.
V paláci oznámil Paith Gupolo zvěst o smrti Prabu Boka jeho dceři. Princezna Rara Jonggrang byla navzdory pověsti a vzhledu svého otce velmi krásná dívka a otce upřímně milovala. Než se však mohla oddat řádnému truchlení, přitáhla k paláci vítězná armáda s Bandungem Bondowosou v čele. Mladému princi se princezna okamžitě zalíbila a hluboce se do ní zamiloval. Ona naopak si prince ošklivila, jak jen to bylo možné. Zabil jí přeci otce (a navíc byl prý i v obličeji nesmírně ošklivý). Takže bylo nasnadě, co bude dál. Princ navrhl sjednocení obou království prostřednictvím sňatku mezi ním a princeznou. A princezna souhlasila, ovšem – jak bývá v takových případech zvykem – pouze pokud princ splní její dvě podmínky.
Zamilovaný Bandung okamžitě souhlasil. A princezna nejen že si vymyslila naprosto nesplnitelné podmínky, ale navíc, jak se později ukázalo, to princi nechtěla ani jen malinko usnadnit.
Prvním úkolem pro Bandunga byla vybudovat studnu a pojmenovat ji Jalatunda. Princ se bez váhání pustil do práce a brzy byl hotov, protože se opět uchýlil ke své nadpřirozené moci. Hrdě předváděl Rara své dílo, a i princezna musela uznat, že je působivé. Potom ale lstí přiměla prince, aby do studny vlezl. Na ten okamžik čekal přichystaný Paith Gupolo, a studnu zavalil obrovským balvanem. Bandung byl pohřben zaživa ve studni, kde se měl vyčerpán utopit, nebo potupně zemřít hlady. Ale jak obr, tak Rara Jonggrang podcenili princovu moc. S velkým úsilím se Bandongovi podařilo ze zákeřné pasti uniknout, když balvan rozbil na kusy. Zaslepen láskou přičetl tento pokus zmařit jeho život jen na vrub Paith Gupola a na místě ho zabil, zatímco princezně nekladl žádnou vinu.
Druhý úkol si princezna promýšlela pečlivěji, protože už bylo zřejmé, že prince podcenila. Nakonec mu ale přikázala, že chce-li její ruku, musí postavit přesně jeden tisíc chrámů, a to vše za jednu jedinou noc. Bandung se žádosti sice nemálo podivoval, ale nakonec mu nezbylo, než souhlasit. Aby si poradil s nesplnitelným úkolem, ponořil se opět jednou do hluboké meditace, a využil svou spirituální moc. Povolal zástupy duchů a démonů, aby mu pomohly při stavbě.
Noc ubíhala rychle, ale stavba právě tak. 999 chrámů již bylo dokončeno, a Bandung pracoval na posledním z nich. Rara se právem obávala, že své dílo dokončí včas, a ona se bude muset chtě nechtě stát jeho ženou. Opět proto sáhla po lsti. Na východní straně nechala zapálit veliký oheň, a všem přikázala zahájit obvyklé činnosti vítající nový den. Sama princezna a další ženy začaly bubnovat, aby oznámily svítání a začátek dne. Zmateni tímto podvodem se duchové a démoni vrátili do svých říší, protože nemohli setrvat na denním světle.
Bandung překvapeně hleděl, jak jeho pomocníci mizí. 999 chrámů již stálo, ale ten poslední teprve čekal na dokončení. Selhal! Selhal a krásná princezna se nestane jeho ženou, a království Pengging a Boku se nespojí v jedno! Potom ale princ spatřil Rara Jonggrang s bubínkem v rukou, a spatřil, že svit na východě pohasl, jak oheň dohořel. Uvědomil si, že byl obelstěn. Uvědomil si, že princezna se sňatkem nikdy nesvolí a rozzuřilo ho to. Ve svém hněvu, ať již spravedlivém, či nikoliv, proklel Rara Jonggrang veškerou svou mocí.
Rara Jonggrag se v té chvíli změnila v krásnou, ale chladnou a nehybnou sochu. Poslední chrám tak byl – ještě před svítáním – dokončen, a princezniny podmínky byly splněny.

Tento příběh popisuje vznik mnoha historických památek na Jávě. A samozřejmě s sebou nese morální ponaučení, jako každý dobrý příběh. Doufám, že se vám bude líbit.

SYLVAEN: Kompletně zpracování Argonauti nejsou p******a. To si vyprošuju! :)

SYLVAEN: počkej počkej, on si to pripravuje doma, v noci, než jde spát, a pak vám to sem pastuje, vyhledává v knihách a loví v pamětech XD ... maka jak lodní šroub :)

Tady má někdo v práci moc času na p****iny.. :)
Jinými slovy, gratuluji k druhému výročí. :)

6.
Po sedmi dnech opustila Argó faiácký přístav. Naložena dary od krále i jeho lidu plula opět k domovu. Sám Zeus poslal příznivý vítr. Jenže ani tentokrát ještě nebylo Argonautům souzeno vrátit se domů. Z ničeho nic se zvedl prudký severák, a nesl loď špatným směrem po devět dní a devět nocí. Na konci této nešťastné pouti byla loď zahnáná daleko na mělčinu písčitých Syrt, do nebezpečných míst, která už zahubila nejednu loď. Příliv hnaný bouří vrhl Argó tak daleko na písčinu, že mořeplavci odtud moře ani neviděli, jen nekonečný mokřad mělčin.
Tehdy propadli Argonauti možná poprvé úplné beznaději. Nikdo z nich neviděl východisko z této zlé situace, nikdo z nich před sebou neviděl možnost záchrany. Dolehla na ně tíseň, a společnice, které Médeia dostala od královny Faiáků, otevřeně plakaly. A plakala i Iásónova mladá žena, protože ani její kouzla nemohla hrdinům pomoci. Už už se doahdovali, že se rozejdou na všechny strany do nekonečné pouště, aby mohl zemřít každý sám, a aby byli ušetřeni pohledu na smrt milovaných druhů. A tehdy za Iásónem, v poledne, kdy žár byl nejhorší a tíseň nejhůř trápila duši, přišli místní víly. Těm se Argonautů zželelo.
„Nebuď smutný a nepropadej malomyslnosti!“ vyzvaly ochránkyně daleké Lybie Iásóna. „My jsme se přimluvily u paní moří, Amfitríté, a ta vám u Poseidona jistě vyprosí pomoc! Neklesej na mysli, brzy budete zachráněni.“
Pookřál Iásón na duchu a povzbudil i své druhy. A opravdu, ještě Iásón mluvil k ostatním Argonautům, když se z mělké vody vynořil nádherný hřebec se zlatou hřívou. Péleus byl první, kdo si koně všiml, a začal se radovat, neboť správně poznal jednoho z Poseidónových, který jistojistě musel být jejich průvodcem z neštěstí. A rekové si techdy naložili Argó na mocná ramena a následovali hřebce přes písčitou pláň.
Dvanáct dní a dvanáct nocí trvalo, než loď donesli k tritónské zátoce. Obyčejní smrtelníci by nikdy nemohli podobnou zkouškou projít, ale polobohové a hrdinové to dokázali. Došli až na pláň kde lítý drak hlídal zahrady Hesperidek. Ale drak byl mrtvý, byť sebou ještě škubal, protože jen pár chvil uplynulo, co ho Héraklés zahubil při cestě pro zlatá jablka. Hesperovny při tom vyděsil, a unaven bojem patou kopl do skály, ze které potom vyrazil pramen vody. U téhož pramene, který Héraklés patou otevřel, Argonauti utišili strašlivou žízeň. Ale i když pátrali a hledali svého drahého přítele, i Kalais a Zétés po obloze poletovali a hleděli do dáli, Hérakla již nezastihli. I vzpomínali na něj alespoň, jak se mu daří, a jaké velké činy od jejich odloučení vykonal, a vzpomínali i na Polyféma, jeho věrného druha, a netušili, že ten dlouho hledal loď a snažil se k nim opět připojit, až při tom hledání položil život.
Toho dne zemřel věštěc Mopsos. Šlápl na jedovatého hada. Hadí jed byl tak strašlivý, že i pouhé škrábnutí poslalo statného muže na cestu do podsvětí. Věštci se had do nohy zakousl tak, že i léčitelka a čarodějka Médeia prchla ve strachu a ani Asklépios pomoci neuměl. Pohřbili přítele s patřičnými obřady a spustili Argó na hladinu tritonské zátoky. Museli si ale vyprosit pomoc u boha Tritóna, který tam přebýval, aby vůbec cestu ze zátoky na moře nalezli, tak dovedně byla ukryta očím lidí. Obětovali mu ovci a Tritón je dovedl na hlubinu.
Po dvou dnech a dvou nocích doplili k ostrůvku mezi Krétou a Rhodem, kde si odpočinuli. Když chtěli ale přistát na Krétě, zabránil jim v tom Talós, železný obr. Metal do moře balvany a skály, aby loď nemohla přistát. Byl posledním ze svého lidu, běhal po celém ostrově, který hlídal. Zeus ho daroval Európě, když ji sem unesl. Jediná živá žíla táhla se tělem obra, nesla jeho život.
Byla to kupidivu Médeia, kdo měl z kolosu nejmenší strach. A pak překvapení Argonauti viděli, kterak obra na dálku a z bezpečné vzdálenosti zahubila. Médeia přivolala ne pomoc moc Kér, bohyň smrti. Omámila pohledem Tala, přiměla ho klopýtnout. Obr zakopl o útes a poranil si o ostré kameny jedinou žílu, kterou vedl jeho život. Před zraky překvapených Řeků vykrvácel a padl se zaduněním na zem. Argonauti si odpočali na Krétě a s ránem vyrazili na poslední úsek cesty.
Iásón svolal Argonauty i ženy na palubě, a promluvil k nim: „Obětujeme bohům, že nás šťastně domů dovedli. Odevzdáme zlaté rouno Peliovi a on mi předá vládu. Potom se sejdeme v paláci a budeme slavit. Nejvíc se těším na své rodiče, a jak jim představím Médeiu, bez které bych nikdy nezískal rouno a bez níž bychom zde nestáli.“

Návrat a nešťastné konce:
Takovou slávu v Iolku ještě nezažili! Zpráva o příjezdu Argonautů se rozšířila jako stepní požár, a všechen lid přišel uvítat hrdiny a jejich skvělou loď Argó do přístavu. K Iásónovu smutku ale chaběli je staří rodiče, kterým věk nedovolil se zůčastnit. Hrdinové vděčně přijímali pocty i dary, a nakonec se Iásón s Médeiou vypravil za otcem. Aison zestárl natolik, že syna málem nepoznával. Ale brzy se už vítali a radovali, a jejich štěstí bylo veliké.
Iásónovi ale věk rodičů, hlavně slabost otce, zasadil těžkou ránu. Hlavně proto, že trůn Iolku chtěl vrátit otci, ne pro sebe. Prosil Médeiu, aby nějak zasáhla svými kouzly, a otci dopřála další léta. A Médeia mu to přislíbila. Všichni Argonauti se sešli v Aisonově domě a jídlem, pitím a radovánkami slavili svůj úspěch. Inspirován štědrým pohostinvstvím vyprávěl Orfeus o Filemónovi a Baucis. A mezitím Médeia v lese nachystala obřad neslýchané moci. Vyprosila si pomoc Hekaté a všech dalších bohů, a ti jí seslali draky tažený vůz. Na něm čarodějka snadno cestovala krajem a sbírala neznámé mocné byliny. Jej jejich vůně stačila, aby draci pookřáli a cítili se lépe!
V noci, když všichni spali, nechala Aisona vynést z domu na místo, které pečlivě vybrala a připravila, a potom všechny zahnala pryč. Starce uspala zaříkáním a pustila se do rituálu. Z bylin uvařila kouzelný nápoj, starce potřikrát očistila ohněm a nakonec, když si byla jista svým dílem, mečem Aisonovi otevřela hrdlo a nechala všechnu krev z jeho těla vyprchat. Tu pak nahradila svou kouzelnou směsí. A Aison skutečně omládl! Vrátil se do hodovní síně plný sil, jako mladích s hladkou kůží a silnými údy. Všichni se podivovali a blahořečili Médeiu i bohy, kteří jí propůjčili takovou moc.
Nakonec se ale i hostina na rozloučenou nachýlila ke konci a Argonauti se rozešli každý ke svému domovu. Hostinu vystřídalo mnohem poklidnější, ale stejně příjemné vyprávění rodičům o všem, co se cestou pro zlaté rouno odehrálo.
Jeden mrak ale Iásónovi náladu přesto kalil. Peliás. Šly zvěsti, že Peliás jen kvůli lidu nedal zavřít město při příjezdu Argó, že myšlenky na zradu a krutost se mu honí hlavou, a že smrt Iásonovu i jeho rodičů plánuje. Médeia sama se rozhodla záměry prohnilého krále zmařit, a že Héra stále chovala k Peliovi zášť, nemusela se obávat nezdaru.
Sama se vydala Médeia do města a vyhledala královy dcery. Získala si jejich důvěru a vyprávěla o svých vlastních zásluhách při výpravě. Jako velký skutek zdůraznila vrácené mládí Aisonovo. Princezny se nechaly snadno ošálit, a okamžitě chtěly pro svého otce totéž kouzlo, vždyť i Peliás už slábl. Médeia se naoko nechala přesvědčovat, nakonec předvedla na starém beranovi svou magii. Staré zvíže rozsekala, a hodila do kotle s vroucí vodou, do které kouzelné býlí přidala. A brzy z kotle vyskotačil mladý a nezraněný beránek plný života. Princezny žasly, a zase Médeiu přemlouvaly, aby vrátila mládí králi. Nakonec Médeia souhlasila, že za tři dny přijde a vše potřebné vykoná.
V noci po třech dnech vkradla se Médeia opět do paláce krále, vyhledala jeho dcery nachystala kotel s vodou. Ale namísto čaromocných, kouzelných bylin do něj naházela byliny obyčejné, bez síly. Dovedla dcery Pelivy k jeho loži a přikázala jim, aby jej bez meškání meči rozsekaly a slabé, staré krve jej zbavily. A dcery váhavě, neochotně, a jen z lásky ke starému otci, nakonec uposlechly. Probudil se Peláos pod přívalem ran, a když žalostně se tázal, proč jeho dcery zabít se ho snaží, Médeia ranou v hrdlo ukončila jeho život. Potom tělo ponořily do kotle, a zatímco dcery čekaly, až se vynoří král, živý, silný a mladý, Médeia se vytratila.
A tak Héra dosáhla pomsty. Thesálie se zbavila krutého tyrana.

Tady bychom mohli skončit, ale příběh, byť šťastně ukončený, nebyl by úplný...

Ruce Médiny potřísnilo příliš mnoho krve, její duše byla příliš zatížena klamem a zradou. A stejně tak její štěstí bylo zakaleno. Iásón a Médeia se moci nedočkali, za královraždu byli vyhnáni z Iolku. Ale usadili se v Korintu a tam žili šťastně a měli spolu dva syny, Mermera a Feréta. Jenže zatímco Médeie stačila ke štěstí rodina a láska, Iásón toužil po moci. Velel přeci největším mužům Řecka! Vyhlédl si dceru kotintského krále Kreonta, Glauku, a sňatkem s ní chtěl získat moc a postavení. Médeia, která již mnohokrát ukázala, že není obyčejná, ani bázlivá dívka, si ale podobné zacházení nenechala líbit. Její láska se přetavila v nenávist, a v jediném strašlivém výbuchu hněvu Médeia zabila svou sokyni v lásce, jejího otce Kreonta, kterému kladla celé své utrpení za vinu, a nakonec, aby nadobro rozbila svá pouta k Iásónovi, zabila oba své malé syny. Tehdy Iásón pochopil, jakou udělal strašnou chybu, a jak silná byla láska ženy, která pro něj zradila otce, obětovala bratra, a která pro něho i zabíjela.
Médeia odletěla se svým dračím spřežením a prý se na nějakou dobu usadila v Athénách jako žena krále Aigea, ale i ten ji nakonec vyhnal, a ona se potom vrátila do rodné Kolchidy.
Iásón strávil v truchlivém osamění několik dalších let. Často byl zadumaný a často trávil celé dny u Argó, kterou chovali jako posvátnou památku na dávnou slávu. Po nějaké době Argó Iásona zabila. Když odpočíval ve stínu báječné lodi, trouchnivé dřevo se zhroutilo a Argó Iásona rozdrtila pod sebou...

Tímto se rozloučíme s Argonauty. Doufám, že mi pro jednou odpustíte opravdu rozmáchlý objem, a že třeba alespoň někdo najde trpělivost prožít s Argonauty jejich příběh celý :)