FOSSY: Ne, ale budeme po tobě házet uhlím tak dlouho, dokud tě nedostaneme zpod vlivu amerických imperialistů a dokud se nenaučíš, že česky je to Alexej Grigorjevič Stachanov!

Tak doufám, že mě po dnešku neukamenujete :)))

Dnes pro vás mám dvě legendy poměrně moderní, takové civilní, ovšem stejně platné. Ačkoliv mají jisté podobné aspekty, jsou tyto legendy doma ve dvou naprosto odlišných velmocích, které stály po dlouhá léta proti sobě ve všech myslitelných ohledech.
V obou případech se jedná o obyčejné muže, kteří se stali legendami díky svým činům. V obou případech hrálo důležitou roli kladivo. Oba byli obrovskou inspirací pro statisíce, možná miliony dalších lidí. Oba mají „svůj“ svátek. A činy obou jsou zpochybňovány jako neproveditelné.
Prvním z těchto dvou mužů je dělník, nebo lépe řečeno trestanec, kterého nucené práce, alternativa k vězení, přivedla na stavbu železnice. Tady pomocí kladiva a ocelového vrtáku razil díry pro nálože, které rvaly cestu pro nový tunel. Je asi jedno, kde přesně došlo ke zrození nesmrtelné legendy, a tuto čest si nárokuje několik míst, i kdy přesně k tomu došlo. Postačí, že se pohybujeme po území Spojených států nedlouho po skončení občanské války, kolem roku 1870. John William Henry svádí svůj legendární souboj s parním bucharem, vítězí a umírá. Přesně o tom jeho legenda je. O člověku, který se vlastní silou postavil stroji, a dokázal, že odvede víc práce, než technika. A to s takovým nasazením, že jeho srdce nevydrželo, a on, triumfující, zemřel s kladivem v ruce. Příběh Johna Henryho se objevuje především v písních, po dlouhou dobu to byly zejména písně pracovní. Těžko říct, jestli je jeho legenda z těch, které měli pomoci toleranci vůči afroameričanům, nebo naopak brojila proti industrializaci, zda měla podpořit pracovní výkony, nebo naopak měla varovat dělníky, aby nepřeceňovali své síly. Každopádně je dodnes velmi rozšířená a populární, a povětšinou je vykládána jako příběh o nadřazenosti člověka nad strojem.
A jak asi pozornější čtenáře napadlo, druhá legenda bude pro změnu z Ruska, nebo lépe řečeno z bývalého Sovětského svazu. Jejím hrdinou je horník. Obyčejný muž, který strávil drahně let prací v uhelném dole. Alexey Grigoryevich Stakhanov podle záznamu vytěžil roku 1935 za 5 hodin a 45 minut 102 tun uhlí (asi 14 násobek normy). Jen o pár týdnů později rekord zvýšil, když za směnu vytěžil 227 tun. Jako příkladný pracovník se dostal na stránky novin, dokonce i TIME v USA. Vystudoval v Moskvě Vysokou Školu Průmyslovou, stal se ředitelem dolu, a posléze začal pracovat na ministerstvu. Krom obligátního a očekávatelného řádu Hrdina Socialistické Práce získal řadu dalších medailí a vyznamená. Stakhanov se stal synonymem oddané práce, příkladem správného dělníka, a také „chudým klukem, který skrze poctivou dřinu ke štěstí přišel“. Je jedno, že jeho rekordní těžba byla výsledkem skupiny horníků, kteří se postarali o veškerou podpůrnou činnost, zatímco Alexey „jen“ držel sbíječku. Podle odborníků, kdyby nic jiného, přispěl jeho (řádně propagandisticky upravený a dobře lidu prodaný) příběh k morálce pracujících, k pověsti horníků, a koneckonců i k lepší organizaci práce.

Tak to skoro vypadá, že vlci probudili i normálně ospalé nepsavce (nebo možná to byli římské „vlčice“?) :-)
Nicméně, jak už jsem uváděl, vlci jsou v legendách a mýtech zastoupeni opravdu hojně, a když se vám zamlouvali, tady máte další porci šedých a zubatých legend.
Co se týče římských vlčic, to už tu důkladně probrali jiní, já bych jen připomněl, že vlk byl zasvěcen Martovi, bohu války, a jako takový byl považován za příznivé znamení a příslib vítězství.
Svůj původ od vlka odvozují nejen Mongolové, jak tu bylo řečeno, ale i Turci. Podle jejich legendy ovšem nebyl vlk otcem národa. Po strašlivém nájezdu odvěkých nepřátel, Mongolů (zajímavé, že nepřátelství a rivalita těchto dvou národů byly pověstné přes jejich proklamovaný vlčí původ) přižil toliko jediný mladý bojovník. Zraněného a vyčerpaného jej zachránila bílá vlčice a odvedla jej hluboko do hor, na místo skryté všem smrtelníkům. Na místo, které bylo učiněným rájem na zemi. A z těch dvou se zrodil celý národ, nový, silný, hrdý národ Turků, který potom došel veden šedým vlkem na území, kde žije dodnes.
Jedna stará eskymácká legenda vypráví o propojení mezi vlky a karibu. Když na počátku věků po světě nechodilo, neplavalo, ani nelétalo nic jiného, než muž, a žena, vyhloubila žena v zemi velikou jámu. Z té potom, jak jí pověděla Kaila, bohyně nebes, tahala všechna zvířata, ptáky a ryby. Jako poslední vytáhla žena karibu a bohyně jí pověděla, že karibu je největším darem pro člověka. Žena karibu pustila a přikázala mu se množit a šířit krajem. Brzy byl kraj karibu plný, a synové ženy měli dobrý lov. Karibu bylo hodně a poskytovali maso i kůže, kosti i paroží. Ale synové ženy lovili jen silné a zdravé karibu, protože byli na jídlo lepší, než malí a slabí, i paroží a kůže měli lepší. A brzy bylo nemocných a slabých karibu víc, než zdravých. Žena znovu oslovila bohyni Kailu, a chtěla vědět, co je s jejím dílem špatně. Ale Kaila řekla, že je vše tak, jak má být. Potom oslovila Amoraka, ducha vlků, a dohodla se s ním. Od té doby vlci loví slabé karibu, a tím zajišťuje místo pro silné. Karibu živí vlky svým tělem, a vlci zase činí karibu silnými a zdravými.
Krom pověsti o králi Lykáónovi, která tu už proběhla, mají v Řecku také další pověsti o vlcích. Jedna vypráví o nádherné princezně Théofané a Poseidónovi. Théfané mohla krásou soupeřit i s bohyněmi. Poseidón jednoho dne vedl své spřežení bílou mořskou pěnou kromobyčejně zvolna, protože měl zvláštní náladu. A jako na potvoru zrovna tehdy princezna s družkami dováděla v mořských vlnách u pobřeží. Hned jak nahou princeznu spatřil, tak se Poseidón zamiloval. A protože také žárlil, bodl trojzubcem do vody a poslal vlnu, která pro něj Théofané unesla. Když se ve městě dozvěděli, co se stalo, rychle si dali dohromady, kdo princeznu unesl. S pomocí věštců zjistili, na který ostrov egejském moři princeznu bůh moří ukryl, a nápadníci zlatem zaplatili za loď, na které vyrazili na záchrannou výpravu. Na ostrově, kam dorazili překvapivě hladce, ale našli jen opuštěné chatrče a spousty ovcí bez ovčáka, bez psů, bez lidí… Netrvalo dlouho a jeden z nápadníků ve vzteku probodl jednu ovci kopím. Za chvíli už všichni nápadníci dávali průchod své frustraci, a beeezbranné oběti svého řádění rovnou opékali a jedli. Celé to z kopce sledoval velký beran s bílou ovečkou po boku. Samozřejmě, že to byl Poseidon s princeznou, který sebe, ji, i všechny obyvatele ostrova ukryl do ovčích podob kvůli bezpečnosti. Vzal na sebe svou pravou podobu a všechny nápadníky, kteří tak krutě pobili místní ovce/obyvatele, proměnil ve vlky. A ostrovu se od té doby říkalo Vlčí Ostrov. Možná ještě dnes ten ostrov, plný krvelačných vlků, je…
Podobně, jako se u Keltů traduje, že nebeský vlk požírá večer co večer slunce, a způsobuje tím noc, věřili starověcí Číňané, že obrovský nebeský vlk způsobuje zatmění slunce. Tehdy při velkých shromážděních bubnovali, zpívali, a stříleli do nebe šípy, aby vlka zahnali, donutili jej vyplivnout Slunce. Později jej zaháněli i pomocí ohňostrojů.
No, a nelze samozřejmě nezmínit Nenasytného a Žravého, tedy samozřejmě vlky, kteří nerozlučně doprovázeli Ódina. Snorri Sturluson o nich píše:

Gera a Freka
Vůdce vojů
Královsky krmí.
Sám štědrý Ódin,
Ochránce zbraní,
O vínu věčně žije.

Tihle dva, Geri a Freki, dostávali jídlo bohů, protože jejich pán žil jen o medovině a vínu. Říká se, že Ódin vytvořil tyto první vlky, když sám kráčel nově stvořeným světem a byl sám. Vlci zahnali jeho samotu a zejména Ódina těšil způsob, jakým si naplno užívali života. Když pak stvořil lidi, nechal je, aby se učili vlčí moudrosti, a vlci dali prvním lidem mnoho. Naučili je spolupracovat, lovit, chránit rodinu a starat se o ni. Oba vlci také Ódina doprovázeli v mnoha bitvách bok po boku. Ódin byl také otcem velkých válečníků, Volsungů, kteří na sebe uměli brát vlčí podobu. A koneckonců, Ódinovu smrt také způsobil vlk. Byla to čestná smrt, hodná vládce Ásgardu, a byla prý odplatou za porušené přísahy a všechny jeho klamy.

Iktómi jde na válečnou výpravu a bere s sebou svou tchýni (Lakotové)

Iktómi si vzal za manželku jednu velmi krásnou ženu. Jednoho dne, když se vrátil z poradního týpí, byl celý rozmrzelý. Jenom tiše seděl a odplivoval. A tak si jeho žena myslela, že musí být nemocný, a pozorně ho sledovala.1 Pak řekla: „Co se děje? Něco tě trápí, že?“ Ale on neodpověděl a pořád jen seděl, jako by se něčím soužil. Nakonec po dlouhé chvíli řekl: „Hrůza, nejspíš z toho jejich rozhodnutí onemocním, copak jsi o tom neslyšela?“ Když se jeho žena zeptala, jaké rozhodnutí to je, řekl: „Nařídili, aby každý muž vzal s sebou na válečnou výpravu svou tchýni. To je přece hrozné.“ Jeho žena navrhla: „Co kdybys šel s mou nejstarší matkou?“ Ale on odmítl. A tak řekla: „A co moje prostřední matka?““ Ale Iktómi opáčil: „Cože, s tou ubohou špindírou?“ „Tak co kdybys šel s mou nejmladší matkou?“ a to ho úplně umlčelo. Přesně tak to totiž chtěl, ale dlouho nic neříkal, jen tiše seděl. Po nějaké době se dlouze nadechl a pomalu, jako by se mu nechtělo, řekl: „Ne! … No! … No tak dobře!“ A tak Iktómi vyrazil na válečnou výpravu se svou nejmladší tchýní. Ta ještě předtím připravila dostatek sušeného masa na cestu. Byli pryč tak dlouho, že se na ně málem zapomnělo. Pak, po létech, se z ničeho nic ozval křik: „Iktó se vrací z válečné výpravy.“ Iktómi sjížděl na koni z kopce a kolem něho pobíhala spousta dětí. „Jdu s těmi děcky už takovou dálku, že mi začala říkat ,otče‘. Ale i když mi tak říkají, stejně je zabijte!“ řekl Iktómi, načež se děti s křikem rozutekly. Jejich matka je vzala k sobě a vůbec nevěděla, co si počít. Když vjel Iktó do vesnice, lidé lamentovali: „Iktó se oženil se svou vlastní tchýní. To se nesmí, porušil naše zákony.“ Bojovníci, vykonávající právě kmenovou stráž, ho hned začali honit, aby ho potrestali, jenže jemu se nějak podařilo uniknout a zachránit se.

1. Lakotové spojují plivání s nemocí a pokládají je za symptom přicházející choroby; „Zhubnul a pořád plive,“ říká se někdy o nemocných.

V tomto příběhu Iktómi porušil jedno z nejpřísnějších společenských tabu, jaká Lakotové měli – oženil se s vlastní tchýní. U Lakotů se museli tchýně a zeť navzájem velmi ctít, jenomže tato úcta se dávala najevo tím, že spolu nesměli promluvit ani si pohlédnout do očí. Pro mladého novomanžela, který se nastěhoval do vesnice své ženy, kde žili jen její a nikoli jeho příbuzní, muselo být dodržování tohoto zvyku značně obtížné. Ačkoli pohlavní styk s vlastní tchýní byl zcela nemyslitelný, žerty na toto téma napomáhaly uvolnit napětí, do něhož se novomanželé díky přísným pravidlům dostávali. Tradiční vyprávění tak mohlo působit jako psychologické uvolnění. V lakotském příbuzenském systému navíc mohl mít muž více než jednu tchýni, protože jeho manželka nazývala sestry své matky také matkami. Proto Iktómiho manželka v tomto příběhu mluví o „třech svých matkách“.

SYLVAEN: fakva, fakva. já věděl, že jak dojde na reálné vysvětlení, je veškerá romantika v hajzlu :-)

ALDARION: V asijských kulturách plní figura jelena roli "posla bohů", jakéhosi pošťáka. Bílý jelen se dokonce stal symbolem města Nara v Japonsku, v souvislosti se svatyní Kashima. Chtěl-li bych interpretovat starou mongolskou legendu skrz nové poznatky moderní kritické mytologie, dospěl bych k tomuto závěru:

Bílý jelen je nemimetickým symbolem osoby jež informuje bohy (rozuměj: panovníky) a je jejich spojením k jejich poddaným (věřícím). Laň je tedy symbolem buď této osoby v ženském rodě nebo, což je pravděpodobnější, zákonnou manželkou osoby která informuje bohy. Dále, jak bylo již dříve vysvětleno, vlčice symbolizuje prostitutku. A šedivá je barva stáří či alespoň zralého věku.

Mohli bychom tedy onu legendu interpretovat moderně, mohli bychom říci že je o historka o tom ktera se pošťákova žena spustila s vysloužilým gigolem. A z jejich linie pocházel hrdý klan mongolských vládců.

:)

SYLVAEN:
na počátku byl kohout/vlk

SYLVAEN: musíme konečně dostavět time-machine a ověřit :-)

FIN: Rozhodně je to pravdě podobnější než to že by několikaměsíční mimina dokázala přežít na vlčím mléce (nehledě na to že jen úplně blbý vlk by nechal deset kilo mlaďounkého masa vyrůst do smrdutých opičáků).. :)

PISKVOR: Vejce nebo vlčice? :)

aneb z historie alternativní...

Tam se pak opuštěných chlapečků ujala osaměle žijící prostitutka, odkojila je a když chlapečci dospěli v muže, založili město Řím, které se rychle začalo drát na vrchol moci likvidujíce přitom sousední a původně i vlastní etruskou kulturu, a v něm uprostřed postavili z vděčnosti prostitutce sochu s tím, že ji stylizovali do podoby vlčice, aby to lépe vypadalo. (Čímž pádem i přesně víme, kdy vzniká základ evropského PRu.) ...

PISKVOR: Což mimo jiné dává zcela nový rozměr legendě o založení Říma. :)

MLEKAR_STEIN: To není drb; ale je to slovo zhruba na úrovni dnešního českého "štětka." http://en.wikipedia.org/wiki/Prostitution_in_ancient_Rome

O indiánech a vlcích
Není sporu o tom, že vlci jsou propleteni s obrovskou spoustou legend a pověstí po celém světě, a některé z nich jsme tu už dokonce i měli. Někdy vedli tyto pověsti k vyhubení, nebo téměř vyhubení vlků v dané oblasti (Gévaudanská Bestie). Pro křesťany byl vlk často vtělením samotného ďábla. I pro Germány byl jedním z nejhorších stvoření vlk – Fenris. Nebeský vlk keltských pověstí každý večer polyká slunce a způsobí noc.
Ale našli se i legendy, ve kterých vlci plnili právě opačnou roli. Vzpomeňme například založení Říma, respektive příběh Romula a Rema, nebo francouzskou pověst o bisclaveretovi. Většinu z nich (ale ne všechny!) ovšem nalezneme na severoamerickém kontinentu. Pro indiány byli vlci většinou dobří duchové, pomocníci a strážci. Obdobně se často těšili úctě i jejich bratranci, kojoti.
Pro Šošony to byli právě vlci, kdo doprovázel duše mrtvých a dohlížel na jejich očistu, než vstoupili do věčných lovišť. A vlci a kojoti byli těmi, kdo stvořil svět. Pro Černonožce a Lakoty, kteří s nelibostí hleděli na to, jak jsou vlci zabíjeni bílými přistěhovalci, platilo, že zbraň, která zabije vlka, už nikdy řádně nevystřelí. Američtí domorodci se od vlků také mnohému naučili. Nejen z loveckých dovedností a ze schopnosti vlků najít vždy a za všech okolností cestu i naprosto neprostupným územím, ale i ze struktury smečky. Náčelník kmene byl často respektován stejně, jako alfa samec smečky. Lakotové si u vlků cenili oddanosti smečce a péči o mláďata. Vlci často indiány dovedli ke kořisti, k losům a bizonům. Vynikající čich a sluch dovoloval šedým lovcům najít kořist na obrovskou vzdálenost, a indiánům pak stačilo sledovat vlčí stopy.
Kmen Pawnee dokonce s vlky spojuje samotný svůj původ. Kdysi prý se vše, vesmír, hvězdy, příroda, i zvířata, sešlo k obrovské poradě, kde chyběla jen Vlčí hvězda, Sirius, největší hvězda severní oblohy. Nikdo už dnes neví, proč nebyla pozvána, ale dotklo se jí to. Z pověření ostatních pak nově stvořeným světem kráčela Západní Bouře s větrnou mošnou. Z té každý večer vypouštěla lidi, aby se mohli utábořit a lovit bizony. Vlčí hvězda poslala vlka do míst, kde Bouře, pověřená dohledem nad světem, odpočívala. Vlk ukradl spící Bouři větrnou mošnu, protože si myslel, že v ní najde něco k jídlu. Ale místo toho se z mošny vyrojili indiáni a začali stavět tábor. Brzy zjistili, že v okolí nejsou žádní bizoni, a také, že je tentokrát nevypustila Bouře, ale vlk. To je rozhněvalo a vlka zabili. Bouři to velmi zarmoutilo. Lidé zabitím vlka přivedla do světa smrt. Nemělo se to stát. Nařídila zhotovit z vlčí kůže posvátný balíček, který jim bude navždy připomínat tyto události, a dala lidu jméno Skidi Pawnee. Vlčí hvězda je lidem Skidi Pawnee zvána Žertuje s Vlky, protože její svit před svítáním nutí vlky výt a připomínat tak, že v době, kdy byla země stvořena, na ni všichni zapomněli. Pro Pawnee, jeden z nejobávanějších kmenů prérií, a vlka je stejný symbol.
A hodně indiánských legend se zmiňuje o lidech, kteří se měnili ve vlky, a byli ochránci kmene, lovci, a statečnými bojovníky. Podle jedné pověsti se takové odměny dostalo ženě, která se ujala osiřelého a zraněného vlčete. Starala se o něj a krmila jej, dokud z něj nevyrostl dospělý, silný vlk. Ten jí pak dal darem schopnost měnit se ve vlčici a učinil z ní svou družku.
Populární a známý je starý indiánský příměr o dvou vlcích. Starý indián svému vnukovi vypráví o bitvě, kterou v jeho nitru a v nitru každého jednoho člověka svádějí dva vlci. Zlý, který je zlobou, závistí, smutkem, nenávistí, falší, žárlivostí, chamtivostí, sobeckostí a pýchou. A proti němu bojuje dobrý vlk, který je láskou, nadějí, štěstím, skromností, laskavostí, soucitem, věrností, štědrostí, radostí a důvěrou. A vnuk se děda ptá, který z vlků vyhraje. Odpověď starého indiána na tuto otázku zní: Ten, kterého krmíš.
Kmen Cherokee vypráví pověst o tom, jak jednomu vlkovi zalepil potměšilý mýval oči pryskyřicí. Oslepený vlk si zoufal, a nikdo mu nechtěl pomoci. Nakonec se nad vlkem ale slitoval pták, který mu zobákem odkloval ztuhlou pryskyřici z očí. Vlk mu z vděčnosti daroval krásný červený kámen. A pták z něj měl takovou radost, že se s ním hned celý pomaloval, a byl z něj červený pták.
Rybář kmene Tlingit jednou narazil v řece na úplně vysíleného a vyčerpaného vlka, kterému hrozilo bezprostřední utonutí. Rybář vlka zachránil a odvezl do své vesnice. Když se vlk zakrátko zotavil, začal pomáhat lovcům kmene. Stopoval pro ně jeleny a další kořist, a i sám lovil. Znavený vlk je od těch dob častým symbolem na jejich totemech, právě na připomínku tohoto vlčího přítele. Nakonec, po letech, když vlk zemřel, slyšely Tlingitové následující noci žalostné vytí celé smečky. Tlingitové převzali tento zpěv smrti a udělali z něj svou vlastní pohřební píseň.
Některé kmeny na Aljašce a v Kanadě věří, že že kosatky vystupují z moře a mění se ve vlky. Kosatky nazývají vlky moře.
Vlci se proplétají s indiánskou kulturou na mnoha a mnoha úrovních. Síla vlků pronikala jak do duchovních rituálů indiánů, tak do loveckých praktik. Někdy nesly jméno Vlků celé kmeny, někdy jen vybrané skupiny. Bojovníci se zdobili vlčími tesáky protaženými skrze nosní přepážku (kmen Nez Perce) . Matky při porodu povolávaly vlčí sílu a potíraly si břicha čapkou z vlčí kůže (Hidatsa). Šamani nosili při rituálech vlčí masky. Dlouhá cesta v zimě začínala s Vlčí písní (Cherokee), pro magické rituály sloužily dečky z vlčí a bizoní srsti (Arikara).

“Síla bez viny, láska bez pochyb, není to špatné být vlkem.“

Inspirován vlastním výletem předložím vám nyní několik pověstí z překrásného města Telč a z jeho okolí.

Podle zapsaných pověstí město založil markrabě moravský Otta po svém vítězství nad knížetem Břetislavem ve veliké bitvě. Jako díky tehdy nechal na místě postavil kapli Panenky Marie. Později z kaple vyrostl kostel Matky Boží (dnes na Starém Městě) a okolní víska povýšila na město.

První z pověstí se týká radnice na náměstí v Telči. Jako jedno z mála měst pyšnila se Telč radnicí už předtím, než kolem začali řádit husité. Kteří mimo jiné katolické radní po vzoru pražanů z oken radnice vyházeli. Ale pověst samotná má spojitost spíš s koncem radnice. K tomu došlo, když se narodil poslední z Rožmberků Petr Vok. Nachystali mu tehdy na uvítanou na světě v Telči obrovskou hostinu a oslavu, a aby se na ni jen tak nezapomnělo, přichystali pro něho ohňostroj. A sud se střelným prachem, který měl celou taškařici spustit, uschovali ve sklepě radnice. Jenže v průběhu oslav, jak víno teklo proudem a pokrmů z bohatě prostřených stolů ubývalo, muselo se víno doplňovat. Dodnes se vypráví o nešikovném sluhovi, který pro tmu tmoucí vzal si na pomoc louči. A protože si při nabírání vína z jednoho sudu louči odložil na sud druhý, vyhodil do povětří rathaus i s radními a s nejlepším jídlem a pitím.

I Telč má jako mnoho dalších míst svůj „čertův otisk“. Tentokrát stopu nohy v kameni u staroměstského rybníka. Když prý kdysi jeden zlý sedlák měl na kahánku, začal se za své nepěkné skutky upřímně kát a o spásu modlit se k Matce Boží. Když skonal, čert skočil po jeho duši, ale Panenka Marie byla rychlejší, duši před čertem skryla pláštěm a vzala do nebe. A čert samým vztekem dupl tak, že nohu do kamene otiskl. Není to ale jediná verze, jak se otisk na kámen dostal.
Druhá vypráví o telečském pánu, který zatoužil mít hrad. A jako správný Čech ho chtěl mít bezpečný a krásný, rychle a lacino. A protože nemohl přijít na to, jak by to všecko skloubil, zaklel. A jak z něj vypadlo „Čert aby do toho…“, opravdu se před ním objevilo čertisko. Asi není potřeba rozebírat, jak takové dohody probíhali: Já postavím hrad, ty mi dáš duši. Dobře, ale pod jednou podmínkou… Tou podmínkou, kterou si pán vymínil, bylo, že hrad bude stát do ranního kuropění. A čertovi se dařilo. Do skal a balvanů hluboko v lese vystavěl v cuku letu krásný lovecký hrádek s úžasnou sedmibokou věží. A právě když věž dokončoval a nesl poslední kámen – poslední kámen celé stavby! – ozvalo se zakokrhání. Čert balvan leknutím pustil a vzteky nakopl. Celá jeho práce přišla nadarmo a pán si mohl nechat duši i hrádek, známý jako Roštejn a udivující lid z Čech i z ciziny. Čert se nikdy nedozvěděl, že pán ve strachu o svou duši, když viděl, jak hrad rychle roste, sháněl radu nebo pomoc, až mu jedna žena poradila, aby tedy zakokrhal sám. A pán bez ohledu na své postavení zakokrhal, a to tak dokonale, že i čerta zmátl.

Nedaleko Telče ční kopec zvaný Babí Hora. A jak je naším dobrým zvykem, i tento název se odvíjí od pověsti. Žila prý na úpatí kopce spokojeně a poklidně stařenka, která byla na světě sama jako kůl v plotě, a společnost jí dělali jen dva velcí hafani. Ale i když žila bokem, sama pro sebe, a živil ji les a její malé políčko, našli se lidé, kteří jí záviděli nebo nepřáli. A brzy se jako požár začaly šířit klepy. Proč by stařenka žijící v ústraní potřebovala dva psy? A ještě takové? Z klepů brzy vyrostl celý příběh: Pod prahem stařenčiny chaloupky se prý skrývá poklad, zlato drahé kamení, a psy má na jeho ochranu. Zahrádku pak má plnou kostí nešťastných odvážlivců, kteří se o poklad pokoušeli a byli psy roztrháni na kusy. Zvláště jedna selka, ač bohatá, kvůli pokladu ani oka nezamhouřila. Tak dlouho ryla do manžela, až se chudák zvedl, a šel za stařenkou. Těžko říct, jestli si vymyslil strašidelný příběh, aby měl výmluvu pro ženu, ale když se vrátil, tvrdil, že chaloupku nemohl najít. A když prý vylezl na strom, viděl ji sice, ale obklopenou podivným přísvitem, a stařenka prý se na něho tuze zle smála. Pak hned pod sebou zaslechl strašlivé psí vrčení a trhání masa, a vůbec neví, jak se dostal domů. Jeho žena ale byla z onačejšího těsta. Sama vyrazila za stařenkou. Oba psy zabila otráveným masem, aby jí nepřekáželi, a na stařenku pak uhodila, jak je to s pokladem. Stařenka, to se ví, o pokladu nevěděla. Selka ji v hněvu udeřila tak silně, že stařenka padla mrtvá k zemi. Ani to se selkou nepohnulo a dala se do hledání. A když, to dá rozum, vymyšlený poklad nenašla, chaloupku zapálila. A kopec, pod kterým se to vše odehrálo, je od těch dob Babí Hora.

No, a nebylo by to snad ani české město, kdyby nedošlo na nějakou tu bílou paní. Řeč je o Bertě z Lichtenštejna, která měla ve zvláštní oblibě pány z růže a pana Petra Voka obzvláště. Ještě zaživa zavedla tradici, kdy jednou chudí dostávali sladkou kaši jako odměnu za práci robotníků na rekonstrukci zámku. Později se z kaše stali peníze. A když pak Telč oblehl Švéd, velitel vojska se nad touto tradicí nemálo pobavil. Peníze nechal zabavit, že prý si s nimi on a jeho vojáci, na zámku ubytovaní, poradí jistě lépe. O osm dní později peníze vrátil a přikázal je rozdávat chudým, jak tradice kázala. Ani on, ani jeho muži, se po tu dobu díky bílé paní, která si vzala jeho chování poněkud osobně, vůbec nevyspali.

Asi by bylo spravedlivé zmínit i pověst o Jůlince, i když já osobně pro ni velkou slabost nechovám. Jůlinka byla dcerou bohatých měšťanů Kerndlových a vyrostla do krásy. Když ale měla věk na vdávání, roznemohla se a zemřela. Rodiče truchlili tak, že ji nemohli ani mít podle zvyku tři dny před pohřbem doma, a vystrojenou do bílých šatů, s věnečkem na hlavě a zlatými šperky na hrdle a na rukou ji odvezli do márnice. Hrobník, který se měl postarat o pohřeb, vcelku pragmaticky usoudil, že mrtvé šperky k ničemu nebudou. Sundal Jůlince zlatý náhrdelník, a chtěl jí sundat i zlatý prsten, ale ten na prstě seděl pevně a nechtěl se dát. Chamtivost hrobníka zvítězila nad dobrými mravy a úctou k nebožce, hrobník vytáhl z kapsy nůž a rozhodl se, že prst i s prstenem uřízne. Ale jakmile zařízl, Jůlinka se s výkřikem probrala, živá a vyděšená, a vida, že je v márnici, a že se nad ní sklání hrobník s nožem v ruce, s pláčem utekla domů. Rodiče měli radost z návratu oplakané dcery, a u soudu hrobníkovi, souzenému za okrádání mrtvých, vyprosili milost za to, že díky němu Jůlinku nepohřbili zaživa. Ale jejich radost neměla dlouhého trvání. Snad toho bylo na mladou dívenku moc, snad ji nemoc neopustila úplně, ale nikdy se zcela nevzpamatovala, a o dva roky později zemřela znovu, tentokrát doopravdy.