Inspirován vlastním výletem předložím vám nyní několik pověstí z překrásného města Telč a z jeho okolí.
Podle zapsaných pověstí město založil markrabě moravský Otta po svém vítězství nad knížetem Břetislavem ve veliké bitvě. Jako díky tehdy nechal na místě postavil kapli Panenky Marie. Později z kaple vyrostl kostel Matky Boží (dnes na Starém Městě) a okolní víska povýšila na město.
První z pověstí se týká radnice na náměstí v Telči. Jako jedno z mála měst pyšnila se Telč radnicí už předtím, než kolem začali řádit husité. Kteří mimo jiné katolické radní po vzoru pražanů z oken radnice vyházeli. Ale pověst samotná má spojitost spíš s koncem radnice. K tomu došlo, když se narodil poslední z Rožmberků Petr Vok. Nachystali mu tehdy na uvítanou na světě v Telči obrovskou hostinu a oslavu, a aby se na ni jen tak nezapomnělo, přichystali pro něho ohňostroj. A sud se střelným prachem, který měl celou taškařici spustit, uschovali ve sklepě radnice. Jenže v průběhu oslav, jak víno teklo proudem a pokrmů z bohatě prostřených stolů ubývalo, muselo se víno doplňovat. Dodnes se vypráví o nešikovném sluhovi, který pro tmu tmoucí vzal si na pomoc louči. A protože si při nabírání vína z jednoho sudu louči odložil na sud druhý, vyhodil do povětří rathaus i s radními a s nejlepším jídlem a pitím.
I Telč má jako mnoho dalších míst svůj „čertův otisk“. Tentokrát stopu nohy v kameni u staroměstského rybníka. Když prý kdysi jeden zlý sedlák měl na kahánku, začal se za své nepěkné skutky upřímně kát a o spásu modlit se k Matce Boží. Když skonal, čert skočil po jeho duši, ale Panenka Marie byla rychlejší, duši před čertem skryla pláštěm a vzala do nebe. A čert samým vztekem dupl tak, že nohu do kamene otiskl. Není to ale jediná verze, jak se otisk na kámen dostal.
Druhá vypráví o telečském pánu, který zatoužil mít hrad. A jako správný Čech ho chtěl mít bezpečný a krásný, rychle a lacino. A protože nemohl přijít na to, jak by to všecko skloubil, zaklel. A jak z něj vypadlo „Čert aby do toho…“, opravdu se před ním objevilo čertisko. Asi není potřeba rozebírat, jak takové dohody probíhali: Já postavím hrad, ty mi dáš duši. Dobře, ale pod jednou podmínkou… Tou podmínkou, kterou si pán vymínil, bylo, že hrad bude stát do ranního kuropění. A čertovi se dařilo. Do skal a balvanů hluboko v lese vystavěl v cuku letu krásný lovecký hrádek s úžasnou sedmibokou věží. A právě když věž dokončoval a nesl poslední kámen – poslední kámen celé stavby! – ozvalo se zakokrhání. Čert balvan leknutím pustil a vzteky nakopl. Celá jeho práce přišla nadarmo a pán si mohl nechat duši i hrádek, známý jako Roštejn a udivující lid z Čech i z ciziny. Čert se nikdy nedozvěděl, že pán ve strachu o svou duši, když viděl, jak hrad rychle roste, sháněl radu nebo pomoc, až mu jedna žena poradila, aby tedy zakokrhal sám. A pán bez ohledu na své postavení zakokrhal, a to tak dokonale, že i čerta zmátl.
Nedaleko Telče ční kopec zvaný Babí Hora. A jak je naším dobrým zvykem, i tento název se odvíjí od pověsti. Žila prý na úpatí kopce spokojeně a poklidně stařenka, která byla na světě sama jako kůl v plotě, a společnost jí dělali jen dva velcí hafani. Ale i když žila bokem, sama pro sebe, a živil ji les a její malé políčko, našli se lidé, kteří jí záviděli nebo nepřáli. A brzy se jako požár začaly šířit klepy. Proč by stařenka žijící v ústraní potřebovala dva psy? A ještě takové? Z klepů brzy vyrostl celý příběh: Pod prahem stařenčiny chaloupky se prý skrývá poklad, zlato drahé kamení, a psy má na jeho ochranu. Zahrádku pak má plnou kostí nešťastných odvážlivců, kteří se o poklad pokoušeli a byli psy roztrháni na kusy. Zvláště jedna selka, ač bohatá, kvůli pokladu ani oka nezamhouřila. Tak dlouho ryla do manžela, až se chudák zvedl, a šel za stařenkou. Těžko říct, jestli si vymyslil strašidelný příběh, aby měl výmluvu pro ženu, ale když se vrátil, tvrdil, že chaloupku nemohl najít. A když prý vylezl na strom, viděl ji sice, ale obklopenou podivným přísvitem, a stařenka prý se na něho tuze zle smála. Pak hned pod sebou zaslechl strašlivé psí vrčení a trhání masa, a vůbec neví, jak se dostal domů. Jeho žena ale byla z onačejšího těsta. Sama vyrazila za stařenkou. Oba psy zabila otráveným masem, aby jí nepřekáželi, a na stařenku pak uhodila, jak je to s pokladem. Stařenka, to se ví, o pokladu nevěděla. Selka ji v hněvu udeřila tak silně, že stařenka padla mrtvá k zemi. Ani to se selkou nepohnulo a dala se do hledání. A když, to dá rozum, vymyšlený poklad nenašla, chaloupku zapálila. A kopec, pod kterým se to vše odehrálo, je od těch dob Babí Hora.
No, a nebylo by to snad ani české město, kdyby nedošlo na nějakou tu bílou paní. Řeč je o Bertě z Lichtenštejna, která měla ve zvláštní oblibě pány z růže a pana Petra Voka obzvláště. Ještě zaživa zavedla tradici, kdy jednou chudí dostávali sladkou kaši jako odměnu za práci robotníků na rekonstrukci zámku. Později se z kaše stali peníze. A když pak Telč oblehl Švéd, velitel vojska se nad touto tradicí nemálo pobavil. Peníze nechal zabavit, že prý si s nimi on a jeho vojáci, na zámku ubytovaní, poradí jistě lépe. O osm dní později peníze vrátil a přikázal je rozdávat chudým, jak tradice kázala. Ani on, ani jeho muži, se po tu dobu díky bílé paní, která si vzala jeho chování poněkud osobně, vůbec nevyspali.
Asi by bylo spravedlivé zmínit i pověst o Jůlince, i když já osobně pro ni velkou slabost nechovám. Jůlinka byla dcerou bohatých měšťanů Kerndlových a vyrostla do krásy. Když ale měla věk na vdávání, roznemohla se a zemřela. Rodiče truchlili tak, že ji nemohli ani mít podle zvyku tři dny před pohřbem doma, a vystrojenou do bílých šatů, s věnečkem na hlavě a zlatými šperky na hrdle a na rukou ji odvezli do márnice. Hrobník, který se měl postarat o pohřeb, vcelku pragmaticky usoudil, že mrtvé šperky k ničemu nebudou. Sundal Jůlince zlatý náhrdelník, a chtěl jí sundat i zlatý prsten, ale ten na prstě seděl pevně a nechtěl se dát. Chamtivost hrobníka zvítězila nad dobrými mravy a úctou k nebožce, hrobník vytáhl z kapsy nůž a rozhodl se, že prst i s prstenem uřízne. Ale jakmile zařízl, Jůlinka se s výkřikem probrala, živá a vyděšená, a vida, že je v márnici, a že se nad ní sklání hrobník s nožem v ruce, s pláčem utekla domů. Rodiče měli radost z návratu oplakané dcery, a u soudu hrobníkovi, souzenému za okrádání mrtvých, vyprosili milost za to, že díky němu Jůlinku nepohřbili zaživa. Ale jejich radost neměla dlouhého trvání. Snad toho bylo na mladou dívenku moc, snad ji nemoc neopustila úplně, ale nikdy se zcela nevzpamatovala, a o dva roky později zemřela znovu, tentokrát doopravdy.