Instituce legendy, která se opírá o prokazatelně žijícího člověka, je velmi zajímavá. Dobře, víme, že třeba takový Rasputin žil, podle všeho i Musashi, a jistě i spousta dalších. Ale víme, jak moc jsou jejich příběhy zveličené, jak moc je v nich pravdy? I to je součástí kouzla těchto legend, řekl bych.
A tak, když jsem přemýšlel, jaké další legendy by se mohli v tomto klubu objevit (a obstát při srovnání s Batmanem nebo dokonce se Zahradníkem!), rozhodl jsem se opět pro legendy prokazatelně existujících mužů (zatím mužů, uvidíme, jestli bude zájem o ženy).
Doufám, že mi pravdivý základ těchto legend, stejně jako jejich relativní novota a modernost, budou odpuštěny, a věřím, že něco zajímavého a poučného v nich, pokud se rozhodnete číst dál. Jedná se o legendy z První a Druhé Světové Války, z různých koutů světa a bojující na různých stranách.

FIN
Asi největší, a přitom nejméně známou (a postavou nejmenší) legendou je Simo Häyhö, známější ale jako Bílá Smrt. Doslova postrach děsící ruské vojáky, dodnes nejúspěšnější snajpr všech dob. Fin z malé vesničky, který světu ukázal, že v novodobém válečném konfliktu může jediný člověk změnit mnohé. Obyčejný člověk, aby bylo jasno, protože po celou svou krátkou vojenskou kariéru sloužil v hodnosti desátníka, z které byl povýšen až po ukončení služby. A povýšen rovnou na nadporučíka, což je v dějinách Finska největší hodnostní skok dějin.
Simo se války účastnil po tři měsíce, od 20. Listopadu 1939 do 6. Března 1940, během snahy Ruska obsadit Finsko. Ta zima přála Finům, teploty od -10 do -40 stupňů Celsia, sníh a znalost krajiny pomohly početně mnohem, mnohem slabším Finům ubránit se invazi Rudé Armády. A za tuto krátkou dobu Simo získal absolutní rekord (který dodnes drží) mezi odstřelovači s úctyhodným počtem 505 obětí. Potvrzených. On sám udával počet 542 a Finové uvádějí cifru kolem 800 (ovšem tam prý jsou započítáni i vojáci, které Simo zabil samopalem, nejen jako snajpr).
Bílá Smrt se tak jeví jako vhodné přízvisko pro člověka, který zabíjel nepřátele tempem 5 - 8 mrtvých denně. Podle všeho, když se Rusové dozvěděli, že je Simo v oblasti, nasazovali elitní oddíly, odmítali vyrážet na patroly, nebo rovnou spustili na oblast dělostřeleckou palbu. Simo operoval v zemi nikoho mezi liniemi vojsk, nebo přímo uprostřed nepřátel, nebo za jejich liniemi.
Jistě, vyvstává otázka, jakou dokonalou puškou Simo dosáhl takového rekordu. Pro milovníky zbraní je možná trochu zklamáním, že Simo používal standardní Mosin-Nagant M28. Dokonce běz optického zaměřovače nebo dalekohledu. Ze všeho udělal svou výhodu. Sám Simo měřil jen 160 cm, v bílém maskovacím plášti se snadno skryl i v sedě, a měl výtečný zrak. Používal jen mechanická mířidla, takže nemusel mít strach, že mu zamrznou, a měl díky nim menší siluetu. Zabíjel spolehlivě na 400 metrů, za ideálních střeleckých podmínek na 600. Říkal s oblibou, že chodí lovit Rusy. Bral to jako zábavu.
V březnu 1940, šestého, se dostal do přestřelky a ruský projektil ho připravil o kus čelisti. Simo zabil útočníka a upadl do bezvědomí. Probral se 18. Března a válka pro něj skončila. Dožil jako lovec kachen a chovatel psů, zemřel v požehnaném věku 96 let.

AMERIČAN
Další legenda je o něco starší, patří do I. Světové Války. A je, myslím, i o něco humornější. Alvin Cullum York do armády nechtěl. Nejstarší syn z celkem úctyhodných třinácti dětí chudého amerického kováře se vymlouval na odpor k násilí i na náboženské cítění. Přitom Bible a rvačky byly jeho nejoblíbenější zábavou. Nakonec ho velitel právě s pomocí citátů ze Svaté Knihy přesvědčil, že bojovat se musí.
Jen o pár s ní později se York se svou jednotkou dostal do obklíčení u Chatel-Chéhéry. Jako dobrovolník zaútočil se sedmnácti dalšími muži proti kulometným hnízdům němců.
Kulomety semlely jednotku jako mlýnek na maso. Seržant York zůstal se šesti druhy ve zbrani a nejvyšší hodností. A nařídil… Útok! Podle všeho umlčel přesnou střelbou z pušky enfield kulometná hnízda. Sám. Přitom řval, že nechce nikomu ublížit. Pak zastavil útok šesti Němců na bodáky. Pistolí Colt 45. Sám. Co rána, to mrtvý Němec. Přitom křičel, že nechce nikoho zranit.
A potom…
A potom se k vlastním liniím vrátilo sedm po zuby ozbrojených Američanů, kteří před sebou hnali 132 zajatých německých vojáků…

BRIT
Kdo má o daném tématu alespoň nějaké povědomí, ten asi tuší, že by se tento výčet rozhodně nemohl obejít bez Johna Malcolma Thorpe Fleming Chirchilla, zajisté ovšem známějšího jako “Šílený Jack“. Jack sloužil v armádě, pak odešel a dal se na novinařinu. Věnoval se také své zálibě, lukostřelbě, díky které si střihl drobné roličky i ve dvou filmech – před válkou to byl Zloděj z Bagdádu, po válce Ivanhoe. Když vypukla II. Světová Válka, narukoval znovu.
A proslul. Proslul jako snad jediný voják, který vyrážel do bojů na západní frontě Druhé Světové Války s dudami, dlouhým lukem, a mečem v ruce. Jednalo se o skotský Claymore, pro upřesnění. Tvrdil totiž, že důstojník bez meče není řádně oděn do boje.
Během bojů ve Francii při střetnutí s německou hlídkou zastřelil jejího velitele. Vlastnoručně vyráběným šípem. Nejspíš jako jediný voják na západní frontě si tak připsal zářez lukem. A rozhodl se přihlásit do Commandos…
Při vylodění v Norsku vystoupil z lodi jako první. Hrál na dudy. A dostal Válečný Kříž.
Na Sicílii zajal se svým komandem 42 Němců. Prý bez výstřelu. Stačilo na ně namířit mečem a řvát. Demoralizovaní vojáci odhazovali zbraně a nechávali se zajmout. Sám Jack k tomu prohodil, že když se na Němce řve dost nahlas, a k tomu německy, poslechne kohokoliv.
Ale v Jugoslávii, když bojoval po boku partyzánů, padl do zajetí Jack. Sám. Všichni ostatní byli zabiti dělostřelbou, on, hrající na dudy, byl jen zraněn. Skončil v koncentráku Sachsenhausen. Uprchl na podzim 1944 se sestřeleným pilotem RAF. Došli až do Rostocku, jen pár kilometrů od moře, než byli znovu zajati.
Později, ke konci války, se Jack odvolal k veliteli německé armádní jednotky, protože se obával, že stráže z řad SS zajatce nepropustí, ale postřílí. Byl vyslyšen a jednotky SS byly běžnou armádou odehnány.
Říká se, že jako jeden z mála lidí byl Jack nešťastný, že je po válce. Po osvobození z tábora došel sám do Itálie a odtud pokračoval s Američany. Chtěl ještě bojovat v Barmě, ale nestihl to.

NĚMEC
Kdo jiný by tak mohl být prvním z Německých hrdinů, který kohokoliv napadne? Jistě. Baron Manfred Albrecht Freiherr von Richthofen, tedy proslulý Rudý Baron. Ano, pravděpodobně nejznámější vojenský pilot všech dob. Válečnou službu začal jako kavalerista. Když se slovy „narukoval jsem, abych dělal něco jiného, než poslíčka“ (kavalerie a klasické jízdní operace už byli zastaralá část vojska) žádal o transfer, nečekal, že skončí u letectva.
Nejprve létal jako pozorovatel na průzkumné lety. Jednou prý i sestřelil francouzský letoun, ale nebylo možné sestřel potvrdit, tedy mu nebyl uznán. Nastoupil pilotní výcvik a… a rozbil letadlo.
Navzdory nevalnému začátku se stal pilotem a v roce 1916 získal první potvrzený sestřel. Nechal si u klenotníka vyrobit stříbrný pohár s vyrytým typem sestřeleného letounu. A pokračoval v tom, dokud neměl pohárů 60. Pak došlo stříbro a Baron nechtěl poháry z obyčejného kovu. Během té doby stanul v čele pověstného Létajícího Cirkusu, nejúspěšnější letecké jednotky I. Světové Války. Podle všech, kromě dalších pilotů Cirkusu, byl emociálně chladný, vypočítavý a bez smyslu pro humor. Podle všech byl brilantní taktik, a sice opatrný, ale výborný pilot.
Nakonec nasbíral zářezů – potvrzených – 80. Nelétal tak riskantně, jako jeho bratr, ani se tak nevyžíval v akrobacii, jako jeho přítel a spolubojovník Warner Voss. Ale byl dobrý velitel a výtečný střelec.
Zemřel při boji se dvěma australskými piloty 21. Dubna roku 1918. Ačkoliv byl smrtelně raněn, jedinou kulkou do oblasti srdce, dokázal nouzově přistát na poli. Jeho poslední slovo prý bylo „Kaputt“. Prakticky nepoškozené letadlo Rudého Barona rozebrali lovci suvenýrů na kousky…

RUS
Ano, na tomto místě bude přesně dle očekávání nikoliv nejlepší, ale zaručeně nejznámější ruský odstřelovač, Vasilij Zajcev. Jen pro představu, první místo patří Michailu Surkovovi se 702 potvrzenými zásahy, mezi ženami pak Ljudmile Pavličenko s 309. Zajcev jich získal 242. Ale byl to právě Zajcev, koho si všiml spisovatel Vasilij Grossman. Ten přes veškerou snahu o objektivitu vytvořil s pomocí dalších propagandistů ikonu ruského vlastence a ostrostřelce, a vtiskl jí tvář Zajceva.
Například Zajcev vystudoval průmyslovou školu a Vojenskou hospodářskou školu, a působil jako náčelník účetního oddělení Tichomořského loďstva. To ale není hrdina „dělnické Rusi“, takže se z něj stal uralský pasáček.
Zpochybňovat můžeme i jeho proslulý souboj snajprů s německým esem – majorem Köningem z berlínské školy snajprů/nebo majorem Koningsem ze Zossenu/nebo velitelem školy snajprů v Gnössenu, plukovníkem SS Thorvaldem. A to hlavně proto, že v archivu ministerstva obrany, kde denní hlášení obsahují i každou dezerci či sebezranění, není o této jistě velmi výjimečné události ani zmínka (i když v muzeu v Moskvě mají dodnes zaměřovač „z Köningovi“ pušky.
Buď jak buď, chrabrý junák působil jako živá voda na morálku ruských vojsk a víc nebylo třeba. A legenda je to jaksepatří, i když víme, jak moc nafouknutá oproti skutečnosti…

A na závěr ještě dvakrát ve zkratce
AMERIČANÉ
Nejsou to tak slavná jména, jako zde padla. Možná nejsou ani tak velkými legendami. Ale tihle dva mě docela ohromili a rád bych se podělil.
Prvním je Audie Murphy,, který by klidně mohl sloužit jako předobraz Captaina Americy. Kluk, kterého vyhodili od odvodu k maríně, k letectvu, a kterého vzali až jako krmení pro děla k pěchotě. 55 kilo a 150 centimentrů, kolabujících při výcviku celkem na pravidelné bázi.
Ale také 55 kilo odvahy, která si vysloužila vyznamenání hned při první akci. Na Sicílii. A taky si tam Murphy uhnal malárii, se kterou pak strávil zbytek války. Ale i tak dokázal něco, co skoro ani nezní jako realita. Boj v Colmarské kapse. 19 mužů mělo zastavit německou přesilu. Abych parafrázoval: Rozkaz ten zněl jasně: Nikdo neprojde!
Jenže s americkými tanky si německé poradily několika ranami a prapor německé pěchoty se zdál nezastavitelný. A tehdy si Murphy vysloužil 38 (!) vyznamenání a medailí v jediné akci. Vylezl na vrak tanku, popadl těžký kulomet, a celou hodinu kapsu udržel. Pak mu došla munice. Sám proti praporu. Klobouk dolů. Po válce udělal celkem úspěšnou kariéru u filmu, v tom prvním hrál sám sebe :)
Druhý příběh je o medikovi. Připadá vám válka absurdní? A co teprve voják-medik, který jednou rukou léčí, a druhou zabíjí? 2. Května 1945 byl tím medikem Robert Bush při boji o Okinawu. Jeho kamarád byl postřelen a Bush mu musel zavést transfuzi. Přímo uprostřed japonského protiútoku. A tak jednou rukou zachraňoval život příteli, a druhou střílel z pistole po nepříteli. Když mu došla munice, přiletěly granáty. Bush vlastním tělem chránil kamaráda. První výbuch ho připravil o oko, druhý mu roztrhal rameno, třetí mu poranil druhé oko. A v tomhle stavu se Bush dostal ke karabině svého (mrtvého) velitele, a dál střílel do Japonců. Zabil nejméně půl tuctu nepřátel, a vydržel, dokud nedorazily posily. Pak ještě svého pacienta doprovodil do špitálu, a až tam se zhroutil. Přišel o oko, ale zachránil přítele a dostal medaili Kongresu…

LENZIE: Myslíš něco jako péče o květinky?

"Buď, čím chceš být. Leda bys mohl být Zahradník. Pak buď Zahradník!"
.
.
.
Nebo to bývalo jinak???

LENZIE: Zahradník. Vždycky to je zahradník.

A protože jsme v auditku o mýtech, vysvětlím odkud se vzal tento mýtus. V českém podání je to dnes vždycky zahradník, protože instituce komorníka u nás zanikla spolu s dalšími ve čtyřicátých letech. Dříve toto rčení obdobně pomlouvalo komorníky a pocházelo z klasických detektivních příběhů "Musgraveský rituál" od A.C. Doyla a "Podivný případ pana Challonera" od Herberta Jenkinse.

Pravda, nebylo by fér říci že Doyle byl oproti komorníkům nějak zvlášť zaujat. Jeho komorník se v případě Musgraveského rituálu pouze pokusil okrást svého zaměstnavatele a stal se přitom obětí skutečného vraha. To v případě pana Challonera byl komorník primárním antagonistou.

Skutečné rčení se z této fráze ale stalo až teprve zásluhou Mary Roberts Rinehartové (nazývané "americká Agatha Christie"). Jen pro zajímavost, v její hře "Netopýr" je skupina lidí systematicky vyvražďována záhadnou titulní postavou, maskovanou osobou v kápi - která mimo jiné značně inspirovala pozdější postavu Batmana. Rinehartová učinila komorníka vrahem ve svém románu "Dveře" z roku 1930. Dveře se staly hitem a rčení "the butler did it" vešlo do historie jako jeden z legendárních literárních průserů.

Tak, po delší odmlce nejprve všem přeji krásný nový rok. Dále bych jako omluvu za prodlení chtěl dnes představit někoho, koho považuji za opravdovou legendu, nebo spíš Legendu. Takže ještě jednou z Japonska:

Svůj první souboj vybojoval ve věku pouhých třinácti let. Legenda vypráví, že jeho první soupeřem byl Arima Kihei, student šermířské školy Kashima Shintō-ryū. Kihei cestoval Japonskem, aby vybrousil své umění s mečem. V Hirafuku-Mura pronesl veřejnou výzvu. Posel s touto výzvou došel i do chrámu, kde jej jeho strýcové Dorin a Tasumi vyučovali jak boji, tak vědomostem.
Mladý Musashi výzvu podepsal. Když se to dozvěděl jeho strýc Dorin, snažil se souboj odvolat s ohledem na Musashiho věk. Ale Kihei řekl, že jeho čest bude zachována jen tehdy, když se mu Musashi omluví na místě a v čase, kdy měl proběhnout souboj. Když pak přišel čas souboje, Dorin se opět za synovce omlouval. Ale Musashi, trénovaný do velmi raného věku do svých sedmi let vlastním otcem, Munisaiem, v boji mečem a v rodinném umění boje s jitte, a od sedmi let trénovaný v šermu svými strýci, vyřešil omluvy po svém. S šest stop dlouhou holí vyrazil proti Kiheiovi.
Samuraj se chlapci bránil pomocí svého wakizashi. Ale Musashi samuraje záhy srazil k zemi, a když se pokoušel zvednout, zabil ho úderem mezi oči. Říká se, že Arima Kihei byl samuraj příliš bojechtivý, příliš arogantní, a nepříliš talentovaný s mečem.
O tři léta později opustil Miyamoto Musashi, známý také jako Shinmen Takezō, Miyamoto Bennosuke či pod buddhistickým jménem Niten Dōraku, rodnou vesnici, zanechal rodinný majetek své sestře s manželem, a cestoval. Cestoval a pouštěl se do soubojů. V šestnácti letech porazil studenta šermu jménem Akiyama z provincie Tajima, který byl považován za velmi schopného šermíře.
Když vypukla válka mezi klany Toyotomi a Tokugawa, bojoval Musashi na straně klanu Toyotomi. Jeho rodina byla vázána poslušností ke klanu Shinzen, a ten byl spojencem klanu Toyotomi. Musashi byl u pokusu o dobytí hradu Fushimi, při obraně obléhaného hradu Gifu, a nakonec i u porážky v bitvě u Sekigahary. Po prohrané bitvě strávil nějakou dobu cvičením na hoře Hiko.
Dalším slavným soubojem Musashiho byl souboj se školou šermu Yoshioka. I jeho otec vyhrál dvě ze tří utkání s mistrem školy, před zraky šóguna, a vydobyl si tak titul „Nedostižný pod Nebesy“. Musashi po příjezdu do Kjóta vyzval k souboji mistra školy, Yoshioka Seijūra. Souboj byl dohodnut, měl se odehrát v severní části Kjóta. Musashi se opozdil. Tím mistra velice rozčílil. Když došlo k souboji, Musashi zasadil jediný úder. Zasáhl mistra do levého ramene, srazil jej k zemi a zmrzačil mu ruku. Hlavou školy se stal stejně zdatný bratr mistra, Yoshioka Denshichirō. Ten ihned vyzval Musashiho k odvetě. Duel se odehrál před chrámem v Kjótu. Yoshioka Denshichirō se vyzbrojil dlouhou, okovanou holí. Musashi opět přišel pozdě. V souboji svého soupeře hladce odzbrojil a porazil. Hlavou klanu Yoshioka se stal tehdy dvanáctiletý Yoshioka Matashichiro. Škola Yoshioka byla v té době nejpřednější z osmi hlavních škol šermu v Japonsku. Matashichiro vyzval Musashiho také k souboji, ale ve skutečnosti mu s jednotkou lučištníků, mušketýrů a šermířů nachystal past.
A tentokrát Musashi nedorazil pozdě. Dorazil o mnoho hodin dříve a dorazil tajně. Ukryl se v chrámu, u kterého se měl souboj odehrát a vyčkal na nepřítele. Potom z úkrytu napadl nepřátelskou jednotku, zabil Matashichira, a i když ho napadly tucty následovníků oběti, uprchl. Aby se ubránil přesile, tasil levou rukou druhý meč, a to byl počátek jeho niten´ichi stylu šermu. Se smrtí Matashichira skončila i tato větev školy Yoshioka.
Z Kjóta cestoval Musashi do Nary, kde se od tamních mnichů, odborníků na boj dlouhými zbraněmi, učil boj kopím. Pak se usadil v chrámu Enkoji v Banshú, kde učil bratra opata.
Následně Musashi hodně cestoval po Japonsku. Byla to jeho musha shugyō, pouť válečníka. Musashi zdokonaloval své dovednosti v soubojích. A říká se, že používal boken, dřevěný meč. Nebývalo v té době zvykem usilovat v těchto střetnutích o život protivníka, pokud se tak oba nedohodli. Mistrovství Musashiho však bylo takové, že se zpravidla vůbec nestaral, jako zbraň jeho soupeř použije.
Na cestě z Nary do Eda Musashi zabil v souboji Shishido Baikena, bojovníka s kusarigamou. V Edu porazil Musō Gonnosukeho, který později založil vlivnou školu boje holí. Jejich souboj je součástí tradic jak školy Shinto Muso-ryu, založené Gennosukem, tak školy Hyōhō Niten Ichi-ryū, kterou založil Musashi. Jen tradice školy Shinto však uvádí, že v odvetném zápase porazil Gennosuke Musashiho.
Musashimu nebylo ani třicet a měl za sebou nejméně šest desítek duelů, nepočítaje v to muže, které zabil v bitvách. Nikdy nebyl poražen. V klášteře Myoshin-ji se začal věnovat učení zazen. Tam se také setkal s Nagaoka Sadem, vazalem lorda Tadaoki. Musashiho otec se později stal Tadaokiho učitelem na severu Kjúšú. Nagaoka pak zařídil souboj se Sasaki Kojirem. Podle všeho se jednalo o politickou záležitost, o upevnění moci lorda Tadaokiho.
Sasaki Kojiró byl zván Démon Západních Provincií. Jeho zbraní bylo nodachi.
Souboj se konal na ostrově Funajima. Musahi dorazil pozdě a silně zanedbaný, ozbrojený bokenem vyřezaným z vesla lodi, se kterou připlul. Souboj trval jen velmi krátce. Musashi zabil svého soupeře. Koluje několik verzí toho, proč Musashi přijel pozdě. Někteří tvrdí, že Musashi přišel pozdě, aby, stejně jako v předchozích případech, vyvedl soupeře z míry, rozčílil ho. Pak záleží na tom, jestli podporujete Musashiho, a pak je to naprosto v pořádku, jen další způsob, jak získat výhodu v boji, nebo jeho protivníka, a pak je to od Musashiho nečestné, a ukazuje to na jeho pohrdání soupeřem. Jiní zase říkají, že Musashi načasoval svůj příjezd podle přílivu a odlivu. S přílivem hladce dorazil na ostrov, zabil soupeře, a s odlivem potom získal náskok před rozzuřenými přáteli mrtvého. A ještě další říkají, že Musashimu šlo o slunce. Respektive o jeho správné postavení. Pak v pravou chvíli Musashi ustoupil před úderem protivníka, a když ho oslepilo slunce, Musashi ho snadno zabil. Buď jak buď, Sasaki Kojiró byl mrtev a Musashi krátce potom založil svou vlastní školu šermu. Ale jen na krátko.
Znovu vypukla válka mezi Toyotomi a Tokugawou. Není úplně jasné, na které straně tentokrát Musashi bojoval. Někteří říkají, že se Musashi utkal v souboji s lordem Tokugawou Ieyasu, ale vzhledem k tomu, že Ieyasu měl být sedmdesátiletý stařec vetchého zdraví, nejeví se to jako moc pravděpodobné. Většina okolností spíše ukazuje na to, že Musashi tentokrát bojoval na straně klanu Tokugawa, ale během války, ve které se účastnil dvou bitev, nevykonal nic, co by se jednoznačně dostalo do jeho legendy.
Po válce vstoupil do služeb Ogasawara Tadanaa z provincie Harima. Dohlížel na stavbu hradu Akashi. Později, po vítězství nad třemi zástupci Togun-ryu a Miyakim Gunbeiem před zraky lorda Hameji, organizoval město Himeji. Také vyučoval bojová umění, zejména prý vrhání šurikenů. Během tohoto období Musashi adoptoval syna. Také učil mnoho studentů Enmei-ryu, i když tento styl vyvinul mnohem dříve, a svitek Enmen-ryu kenpo sho sepsal už ve věku dvaadvaceti let. Myšlenkou této školy bylo vládnout dvěma meči tak účinně, jako mečem v páru s jitte.
Musashiho adoptivní syn, Miyamoto Mikinosuke, se stal vazalem panství Himeji. Musashi se poté opět vydal na cesty, a nejprve zamířil do Eda. Tam se spřátelil s poradcem šóguna, a chtěl se stát šógunovým mistrem meče. Jenže ten již dva mistry meče měl. Musashi zamířil do Óshú a skončil v Yamagatě, kde adoptoval druhého syna, Miyamota Iori. Dál cestovali spolu.
O dva roky později Mikinosuke spáchal sepuku podle zvyku junshi, když zemřel jeho lord. Iori ve stejném roce vstoupil do služeb lorda Ogasawary. Musashimu se opět nepodařilo najít si službu, a tak cestoval dále. Po sedmi letech se usadil v Kokuře s Iorim a nakonec vstoupil do služby u daimyo Ogasawary Tadazaneho. Iori sloužil dobře při potlačování rebelie a propracoval se na post ministra. Zato Musashi byl prý při průzkumu zraněn hozeným kamenem, a jeho zásluhy zůstaly nepovšimnuty.
Dalších šest let trvalo, než se Musashi přidal k pánu hradu Kumamoto, Hosakawa Tadatoshimu. Lordi Hosakawa byli také patrony Musashiho velkého soupeře, Sasaki Kojira. Tehdy už se účastnil jen mála soubojů. Jeden zařídil lord Ogasarawa a Musashiho protivníkem byl mistr kopí jménem Takada Matabei.
Po dalších sedmi letech se stal Musashi oficiálně vazalem lorda Tadatoshiho. Byla mu vyměřena apanáž 300 koku a 17 sloužících, přiděleno sídlo hrad Chiba v Kumamotu. O rok později dokončil Musashi Hyju Sanju Go, Třicet pět Instrukcí o Strategii, práci, která se stala základem jeho mnohem proslulejší práce, Go Rin No Sho, Knihy Pěti Kruhů. Ve stejném roce se jeho třetí syn, Hirao Yoemon, stal Mistrem Zbraní panství Owari.
Následující roku začal Musashi trpět neuropatickou bolestí, což byla předzvěst jeho rychle se zhoršujícího zdraví. O další rok později se Musashi, nyní ve věku 59 let, stáhl do jeskyně zvané Reigandó, kde žil jako poustevník. Tam také sepsal Knihu Pěti Kruhů. Dokončil ji za dva roky.
Když cítil, že se blíží jeho smrt, předal Musashi svůj spis svému nejbližšímu žákovi, jehož jméno bylo Terao Magonojo. Miyamoto Musashi zemřel ve věku jedenašedesáti let, nejspíš na rakovinu. Nezemřel v bitvě ani v souboji, ale odešel klidně poté, co dokončil Dokkódó, obsahující 21 předpisů disciplíny a sebekontroly pro příští generace.
Jeho tělo ve zbroji bylo postaveno k hlavní cestě ve vesnici Yuge poblíž hory Iwato, čelem k Edu. Jeho vlasy byly pohřbeny na hoře Iwata, kde v jeskyni sepsal Knihu Pěti Kruhů.
Musashi vytvořil bojový styl dvěma meči, pravděpodobně inspirován technikami využívajícími jitte. Byl také mistrem vrhacích zbraní a svůj krátký meč často házel po soupeři. Studoval šerm i buddhismus dlouhá léta a definoval mnoho zásad sebekontroly, taktiky a strategie. Vytvořil mnoho maleb a kaligrafických děl, stejně jako soch ze dřeva i kovu. V boji upřednostňoval přímočarý, pragmatický přístup, daný nejspíše jeho četnými zkušenostmi se skutečným bojem, ale v pozdějších fázích života sledoval spíše uměleckou stránku kodexu bušidó.
* 1578 (pravděpodobně)
+ 1645

Vypráví se jeden příběh, který má lidi poučit. My bychom ho asi dokázali shrnout jediným příslovím.
Jistý šarlatán se dozvěděl, že nějakých 120 nebo 130 ri od Eda viděli jednookého člověka. I vydal se do těch míst, aby ho chytil. Měl v plánu pak jednookého člověka, nejspíš hitotsume-kozó, ukazovat za saké všem zvědavým lidem.
Když šarlatán dorazil na místo, skutečně v polích našel jednooké dítě. I zaradoval se a pokusil se dítě chytit a odvést do Eda. Ale tehdy se kolem něj objevilo mnoho dalších jednookých lidí. S velikým křikem a řevem obklíčili šarlatána a zajali ho.
"Ten je ale divný." Říkali si mezi sebou.
"Podívejte, má dvě oči!" podivovali se.
A nakonec se rozhodli: "Necháme si ho a budeme ho ukazovat všem, kdo na něj budou zvědaví!"

Hitotsume-kozó patří mezi nesčetné nadpřirozené bytosti japonského folklóru. Obvykle mají vizáž dětí s holou hlavou, oděv noviců nebo mnichů, a, samozřejmě, jediné oko uprostřed čela. Patří mezi víceméně neškodné yókai. Jejich objevení často vyleká nebo i vystraší, ale nepáchají lidem svévolné zlo, jde spíš o překvapení lidí, kteří se domnívají, že se setkali s obyčejným dítětem. Říká se, že milují tofu, a že chrání některé domy samurajů, zejména před nechtěnými hosty. Podle některých místních legend jednou za čas schází z hor a posuzují stavbu a chování domů lidí. Těm, které shledají vhodnými, pak zajistí štěstí a blahobyt, ty ostatní nahlásí démonům yakubiógami, a ti domu přinesou neštěstí a chudobu.
Hitotsume-kozó jsou vyobrazováni zbravidla jako bytosti roztomilé a přívětivé, někdy s prvky humoru.

FOSSY:

Kdysi žil ve městě Athény jeden fakt chytrý chlapík. A to už je vážně co říct, protože Athény, město, které v soutěži s bohem všech moří Poseidónem získala pod svůj patronát Pallas Athéna, bohyně rozumu, moudrosti, chytře a spravedlivě vedené války a vůbec spousty užitečných věcí, byly chytrých lidí plné.
Tenhle chlapík měl svojí dílnu, kde převážně sochařil a maloval. Jeho sochy byly tak povedené, že jen jen začít mluvit a hýbat se, a jeho obrazy patřily k nejlepším ve městě. Samo o sobě by to bylo dost, ale jak už jsem řekl, tenhle chlapík byl vážně tuze chytrý. Tak chytrý, že pořád vymýšlel nové nebo vylepšoval staré věci. Byl prý první, kdo vyrobil sekeru. Taky nebozez. Vymyslel ráhna a skládací židličky do divadla. A sestrojil krokvici. Navrhoval a stavěl také budovy. Zkrátka a dobře, tenhle umělec a inovátor byl taková hlavička, že si mnozí lidé ve městě mysleli, že nad ním Athéna nejen drží ruku, ale že snad je přímo jeho matkou.
Pokud Athéna opravdu byla matkou tohohle chytrolína, který se mimochodem jmenoval Daidalos, pak mu skutečně předala hodně rozumu. Ale s tou moudrostí to už taková sláva nebyla. Daidalos byl na svoje schopnosti, na svoje udělátka, nesmírně hrdý a stejně tak žárlivý. Nikdy nepřijal do své dílny učedníka, aby mu nemohl nikdo koukat pod ruce a aby ho náhodou nikdo nezastínil. Proto měl také Daidalos strašně rád svého syna, Íkara. Byl to hodný hoch, ale byl dítě, naivní a trochu prostoduché.
Jenže nakonec Daidalos udělal výjimku a přeci jen přijal učedníka. Tam, kde nezabírali na umíněného umělce ani lichotky, ani bohaté dary, zabrala rodinná krev. Vlastní sestra vynálezce přesvědčila, že její synek, Perdix, je hoden učení u toho nejchytřejšího ze všech chytrých.
Perdix byl teprve kluk, možná deset, dvanáct let starý, ale už bylo jasné, že i jemu Athéna požehnala měrou vskutku nevídanou. Chytrák Daidalos si najednou začal připadat starý a zbytečný. Všímavost a intuice malého Perdika byly vážně moc. Takhle třeba jednou hleděl na rybí páteř tak dlouho, až ho trklo, a vymyslel pilu. Nedlouho potom dal v podstatě náhodou dohromady kružítko. Strávil chvíli v hrnčířské dílně, a spatra vymyslil hrnčířský kruh. A i když Daidalos mohl a měl být na synovečka hrdý a radovat se z jeho úspěchů, dost ho vzalo, že by měl být chytrákem číslo dvě, a že by ho takový smrkáč mohl odsunout do pozadí.
No, a pak Perdix vymyslel soustruh a to už bylo na Daidala fakt příliš. Řekl si, že s tím něco udělá. A tak synovce pozval, aby se s ním šel podívat na město. A protože nejlepší výhled na celé Athény byl ze střechy Akropole, vzal Perdika tam. Těžko říct, jestli to Daidalos plánoval dopředu, nebo jednal z chvilkového impulzu, a nikdo asi nezná všechny podrobnosti, jisté ale je, že chvíli potom, co vylezli na střechu, z ní Perdix letěl dolů. Ovšem tentokrát hlavou napřed a rozhodně ne dobrovolně.
A to byla chvíle, kdy Daidalos naprdnul Athénu. Bohyně měla pro Perdika vážně slabost, přeci jen si dokázal získat oblibu skoro u všech ve městě právě proto, že využíval zrovna její dar: rozum. Takže se rozhodla, že zaprvé nenechá Perdika umřít, a zadruhé potrestá Daidala. Perdix se těsně před dopadem, který by z něj udělal pár krvavých cákanců napříč náměstím, změnil v koroptev. Perdix perdix je koroptev polní. Kvůli krušné vzpomínce na tohle trauma koroptve létají jenom nizoučkou nad zemí, a stejně toho víc naběhají, než nalétají, a hnízdí na zemi, aby náhodou zase odněkud nespadli.
Daidalos sice svého činu litoval, když mu došlo, co vlastně spáchal, ale bylo pozdě bycha honit.
Nejenže popudil Athénu, ale naštval i svoje krajany. Daidalovi se nepodařilo tiše se vypařit s Íkarem z města. Zatkla ho hlídka a hned ho šoupla do vězení, kde měl počkat na soud za vraždu. S vynálezcem a umělcem to bylo pěkně nahnuté, ale ne nadarmo se o něm říkalo, že je nejchytřejší z chytrých. Buď jeho samotný intelekt a zručnost, nebo možná tajná dohoda s Poseidónem (který měl na Athénu pořád ještě pifku kvůli prohranému sporu o město), umožnily Daidalovi utéct. Popadl syna, skočil na první loď, na kterou se dostal, a vyrazil někam, kde by pro něho bylo příznivější ovzduší.
A tak se největší myslitel své doby dostal na Krétu.
Několik pěkných vynálezů přesvědčilo krále Mínoa, aby dal uprchlíkovi i jeho synkovi střechu nad hlavou a hodně slušné živobytí. Když se pak králi narodil vlastní syn, využil Daidala víc, než sám čekal. Protože královým synem nebyl nikdo jiný, než zrůda Mínotaurus, člověk s býčí hlavou. Aby tenhle krasavec nehudral po královském paláci a neděsil všechny v něm, nechal král Daidala, aby postavil Labyrint. A tak se Daidalos pustil do práce, a než Mínotaurus dospěl, postavil vedle paláce bludiště, kde se mohl toulat a bloudit, aniž by kohokoliv ohrožoval, nebo děsil. Sám stavitel se z bludiště jen tak tak vymotal, tak dobře se mu ho podařilo postavit. Jednou za čas tam král nechal nahnat dobytek, aby se netvor nakrmil, a bylo to. Když pak Kréta porazila Athény ve válce, začal Mínotaurus dostávat každoroční příděl zajatců.
Jenže král se bál, že by stavitel mohl prozradit tajemství Labyrintu, kdyby ho nechal jít. Takže Daidala i s Íkarem uvěznil.
Dlouho si vynálezce lámal svoji výkonnou hlavu, jak rozlousknout oříšek s dalším uvězněním. Krom dobře hlídaného paláce plného stráží tu byla nepatrná drobnost, že Kréta je ostrov. A to ostrov s jedním z nejskvělejších válečných loďstev v Řecku a okolí. Takže jak odsud zmizet, a nenechat se chytit?
Zase jednou si Daidalos nakonec poradil. S trochou lhaní a přesvědčování nakukal strážným, že má v plánu pro krále Mínoa vyrobit fakt epesní udělátko, hotový zázrak, ale že potřebuje spoustu peří a vosku a nití a dalších ingrediencí. Strážní chtěli udělat králi radost (aby je náhodou neposlal na návštěvu za svým lidožravým synáčkem), a tak Daidalovi vyhověli. A Daidalos vytvořil snad nejslavnější ze svých výtvorů. Křídla. Respektive dva páry křídel, jedny pro sebe a jedny pro Íkara. Protože správně dospěl k závěru, že když není země a voda je dobře střežena, zůstává vzduch poslední cestou.
Daidalos si byl vědom rizik letu s křídly, která vyrobil. Moc nízko nad mořem znamenalo vlhkost nastřádanou mezi pírky, váhu navíc, která by stáhla letce do hlubin a způsobila jeho záhubu. Moc vysoko nad mořem znamenalo žár slunce tavící vosk, který pojil perutě dohromady, rozpad křídel a pád do hlubin, který by zahubil letce. Sám si to uvědomoval až moc dobře, ale Íkarovi to pro jistotu opakoval pořád dokola. Protože ani s postupujícím věkem Íkaros, nyní spíš jinoch, než dítě, výrazně nezmoudřel.
Se strážnými v patách nakonec otec se synem doběhli na střechu, křídla připevněná k pažím, a vrhli se vstříc nejistému osudu mezi nebem a zemí.
Stejně jako většina Daidalových vynálezů ale křídla fungovala spolehlivě a oba plachtili a kroužili a stoupali a klesali, prostě letěli, a přitom bezpečně unikali z dosahu nelítostného Mínoa. Ale jak všichni vědí, děti mají svojí hlavu, a tak i Íkaros, omámený a okouzlený dojmem, že letí tak, jako létají bohové, zapomněl na otcovi rady (pokud je vůbec kdy pořádně poslouchal) a rozhodl se, že se podívá na Héliův zlatý vůz a jeho čtyřspřeží pořádně zblízka. Přesně podle předpovědi Daidala to vosk v žáru slunce moc dlouho nevydržel, pírka ztratila soudržnost, a Íkaros si na vlastní kůži ověřil přísloví „Pýchy předchází pád“ v praxi. Zabila ho tehdy ještě nedefinovaná gravitační síla.
Daidalos brzy zjistil, že jeho syn je pryč. Chvíli se ještě plácal nad mořem, létal tak vysoko a tak nízko, jak se jen odvážil, aby neriskoval smrt, a hledal a volal. Nakonec našel zbytky křídel a postroje plavat na hladině moře a pochopil, že buď byl jeho synek hloupější, než si myslel, nebo že některému z bohů nelíbilo, jak narušuje jejich výsostné území. Tak jako tak se smutkem v srdci zamířil rychle pryč, aby mohl někde přistát.
Daidalos, i když se mu stýskalo, nemohl letět domů. V Athénách byl pořád za vraha a pořád ho čekal trest smrti. Takže to střihnul místo na sever na západ a doletěl až na Sicílii. Tam poprosil krále Kókala o azyl. Král, když viděl, jak se Daidalos na ostrov dostal, mu rád věřil, že je fakt skvělý vynálezce a umělec, a rád ho přijal. Vyplatilo se mu to. Daidalos mu na oplátku navrhl a vystavěl neuvěřitelně přepychový palác, který vyzdobil svými pověstnými sochami a obrazy. A navíc se ujal role domácího učitele tří princezen, takže byli brzy vzdělanější, než leckdo jiný.
Ale klid Daidalos nenašel ani tady. Na Krétě se totiž objevil athénský hrdina, chlapík jménem Théseus, Poseidónův syn, a zabil Mínotaura. Jen tak mimochodem přitom svedl královu dceru Ariadnu a odvezl si ji sebou domů. Nikoho asi nepřekvapí, že to Mínoovi pěkně zvedlo mandle. Usoudil (chybně, ale na tom nezáleží), že Daidalos po útěku vyžvanil všechna tajemství Labyrintu, a že je za všechno zodpovědný on. A protože i k němu se donesly zprávy o novém Kókalově paláci a o chytrosti jeho dcer, dal si jako správný král dvě a dvě dohromady. Krétská flotila vyrazila k Sicílii.
Král Kókal sebou málem rovnou sekl. Jeho země neměla šanci se mnohem silnějšímu nepříteli ubránit. Jenže Daidalos už měl plán. Plán krutý, zrozený ze zoufalství, ale přesto řádně vypečený – či spíše vyvařený. Nachystal pro krále Mínoa past pomocí důmyslné soustavy trubek a rour, a instruoval krále Kókala, co má Mínoovi říkat. Takže když se Mínos rozčiloval a dožadoval se vydání Daidala, Kókal byl zdvořilý, ale ani nesouhlasil, ani neprotestoval. A nakonec nabídl hostujícímu monarchovi nějaké to osvěžení a občerstvení, aby mohl vše řádně promyslet.
Sotva se král Mínos uložil do lázně, zapracovaly Daidalovy trubky. Namísto běžné vody, studené nebo teplé, se Mínos dočkal vody vroucí. Přesně tak, uvařil se zaživa.
Tenhle zoufalý čin ale Daidalovi nakonec posloužil lépe, než sám čekal. Jelikož Mínos byl úhlavním nepřítelem Athén, jeho zabití vyneslo vynálezci, architektovi, staviteli, mysliteli, umělci a matematikovi Daidalovi (jo, fakt moc chytrý chlapík) v Athénách omilostnění. Konečně se po letech mohl v klidu vrátit domů.
Daidalos se vrátil do své dílny a v poklidu tvořil, dokud nezemřel stářím…

* Některé zdroje uvádějí, že Daidalův synovec se jmenoval Tálos, a Perdix je jméno matky nebo otce.
** Podle Athéňanů Mínoa neuvařil Daidalos, ale zavraždily ho dcery krále Kókala při koupeli – na Daidalovu radu, nebo snad z oddanosti k učiteli.
*** Není známo, co se s Daidalem stalo v Podsvětí.

By mě zajímalo, kolik lidí o Daidalovi fakt neslyšelo, a kolik lidí s ním zná jen storku o rodinném létání... :)

A teď jedno velké téma. Velké jak obsáhlostí, tak velikostí toho, o čem se rozepíšu.
Titán.
Slovo skloňované a používané v nepřeberném množství souvislostí. Ale co vlastně přesně byli dávní Titáni? Kdo? Jak se lišili od bohů a obyčejných nestvůr? Skoro každý si asi poklepe na čelo a podiví se, co nového by se asi mohl dozvědět o Titánech. Ale ruku na srdce: Kolik Titánů znáte a spatra vyjmenujete? O kolika z těch, které vyjmenujete, víte víc, než jen jejich jméno?

Titáni. První, původní, nejstarší. Ti, kteří byli dřív, než všechno ostatní. V první generaci bylo Titánů rovný tucet (ano, stejně jako nejmocnějších a nejznámějších božstev řeckého panteonu). Šest mužů a šest žen (jde o rozlišení pohlaví, na Titány samozřejmě označení muž nebo žena nesedí a nikdy nebude). První generace, potomci Gaii Země a Úrana Nebes, byla vedena Kronem. Aby se Úran vyhnul tomu, že ho jeho potomci připraví o moc, všechny je hned po narození svrhl do Tartaru. Až se Gaie jejích dětí zželelo, vyrobila pazourkový srp, a dala dětem šanci Úrana se zbavit a osvobodit se. Srpu a příležitosti se chopil nejmladší a nejambicióznější Titán, Kronos. Srpem vykastroval a zabil tátu Úrana a ten pak umřel. Z genitálií Úrana odhozených do moře se jen tak mimochodem zrodila bohyně Afrodité.
Dětmi Úrana a Gaii byli Kronos a jeho manželka Rhea, Koios a jeho žena Foibé, Hyperión a jeho žena Theia, Okeanos a jeho žena Téthys, dále pak Themis, Mnemosyné, Iapéthos a Kríos.
Druhou generaci Titánů, z nichž někteří byli zároveň Olympany, tvořili děti Hyperióna, Éós, Heliós a Seléné, dcery Koia Létó a Asteria, děti Iapétha Atlas, Prométheus, Epimetheus a Menoitios, a synové Kría, Astraios, Pallás a Persés. Dětmi Titánů však nebyly jen další Titáni, ale také bohové a nestvůry, mimo jiné Hekatoncheirové, storucí obři, Kyklópové, jednoocí obři, a další.
Kronos se stal novým vládcem Titánů. Za ženu si vzal Rheu. Byl nejmladším z první generace Titánů a byl také tím, kdo srpem zmrzačil a zabil svého otce Úrana. Úranos si vysloužil nepřátelství Gaii, když poslal Hekatoncheiry a Kyklópy do Tartaru, aby nikdy nespatřili denní světlo. Tehdy Gaia vyzbrojila srpem Krona, jediného, kdo byl ochoten otci čelit, a nachystala léčku. Z krve vykastrovaného Úrana povstali Giganti, Erínye (Fúrie) a Meliae. Období Kronovi vlády je obdobím Zlatého Věku. Ale Kronos od Gaii zjistil, že bude svržen jedním ze svých dětí. Zopakoval dokonce chyby svého otce a znovu uvěznil Hekatoncheiry a Kyklópy v Tartaru, kde je nechal střežit strašlivou dračí nestvůrou Kampé. Aby se vyhnul proroctví, pojídal Kronos po narození své děti – Héstii, Démétér, Héru, Háda, Poseidońa. Když se ale narodil Zeus, uradila se Rhea s Gaiou, že Kronos zaslouží trest za své činy, za to, co provedl Hekatoncheirům a Kyklópům, svému otci, a hlavně svým dětem. A tak Rhae v tajnosti porodila Dia na Krétě, pak jej ukryla a Kronos místo něj dostal ke spolknutí v hadrech zabalený kámen. O Dia se starala koza Amalthea, která se také starala, aby dětský pláč nedolehl ke Kronovi a nepřilákal jeho pozornost (Zeus byl jako dítě údajně uvázán na laně ze stromu, aby visel mezi nebem a zemí, protože nebi i zemi vládl Kronos). Když Zeus dorostl, podala Métis kronovi emetikum, po kterém vyzvrátil Diovi sourozence. Zeus potom osvobodil Hekatoncheiry, Kyklópy a Giganty, kteří pro něj z vděčnosti vyrobili jeho blesk, Poseidónův trojzubec a helmu temnoty pro Háda, a vytáhl do války proti Titánům, Titanomachie. Kronos, rozsekaný na tisíce a tisíce kousků svým vlastním srpem, skončil po porážce z rukou bohů na dně Tartaru. Jeho matka Gaia hleděla na porážku Titánů celkem nelibě, a s Tartarem samotným zplodila Týfóna, strašlivého obra se stovkou dračích hlav, který samojediný téměř dokázal rozvrátit Olymp a pomstít se bohům. Dokonce porazil a uvěznil Dia, ale Hermés Dia osvobodil, a ten následně Týfóna porazil a spoutal, a spícího uvěznil pod horou Etna.
Okeanos, Titán, který byl vtělením oceánu, obrovskou řekou, obkružující svět, vždy považovaný spíše za boha neznámých, neprobádaných vod. Téthys, jeho žena, byla zosobněním a vtělením vod, a spolu patřili k nejplodnějším párům mezi Titány i bohy. Spolu totiž dali život všem potokům a říčkám, řekám i veletokům. Tři tisíce bylo jejich dcer, Ókéanoven, a stejně tolik jejich synů. Ani jeden z nich nestál během Titanomachie po boku Titánů. Okeanos se konfliktu úplně stranil, stejně jako nepodpořil Krona ve vzpouře proti Úranovi, Téthys byla vychovatelkou a učitelkou Héry. A i když ani jeden nepatřil ve skutečnosti mezi bohy Olympu, oba měli úctu a respekt olympských. Jen seznam jejich dětí by stačil na knihu, ale za zmínku stojí alespoň Styx, Asia (žena Titána Iapétha) a podle některých třeba i Kalypsó. Nejvýznamnější dcerou byla asi Métis, Titánka druhé generace.
Koios a Foibé nesehráli ve válce s Titány nijak velikou roli. Koios ztělesňoval nebeské osy, podle kterých se otáčejí nebesa, a Slunce, jeho sestra Foibé ztělesňovala Měsíc. Oba bojovali proti Diovi během Titanomachie, a oba skončili v Tartaru. Důležitější role měly jejich dcery. Asteria, který se stala bohyní hvězd, a Létó, která se stala matkou Diových dětí Artemis a Apollóna. Dvojčata po babičce s dědečkem podědila starosti o nebeská tělesa a stala se bohy.
Také o dalším páru Titánů, Hyperiónovi a Theie, vtělení jasu a světla a vtělení slávy, se dá říci jen málo jiných věcí, než že se postavili proti Diovi a skončili v Tartaru. Jejich dětmi byli Héliós (Slunce), Seléné (Měsíc) a Éós (Úsvit). Dokonce ani v Gigantomachii, válce s Obry, která následovala po Titanomachii, a kterou jako pomstu za porážku a uvěznění svých dětí bohy rozpoutala Gaia, nesehráli žádnou roli.
A nyní k nespárovaným Titánům první generace.
Themis byla vtělením řádu, pořádku a zákona, spravedlnosti, dalo by se říct. Dohlížela i na správné vztahy mezi mužem a ženou a řádný chod rodiny. V některých ohledech se její role překrývala s rolí Héry, coby bohyně rodinného krbu a manželství. Themis nebojovala proti bohům, a podle všeho založila Delfskou věštírnu, kde byla také Orákulem. I ona měla řadu slavných a významných dětí, například Naturu, bohyni lesů, a s Diem zplodila Moiry, trojici sester Clóthó, Lachesis a Atropos, které dohlížejí na vlákna Osudu, a také Hóry, bohyně správného okamžiku, Auxó, bohyni růstu, Karpó, bohyni plodů, Thalló, bohyni květů, Diké, bohyni spravedlnosti, Éiréné, bohyni míru, a Eunomii, bohyni zákonnosti.
Mnémosyné se také nezapojila do války. Devět po sobě jdoucích nocí léhala s Diem, a stala se matkou devíti Múz, bohyň vědy a krásných umění, jelikož sama byla vtělením paměti. Kalliopé, múza epických básní; Euterpé, múza hudby; Erató, múza milostných básní; Thalia, múza komedií a veselé poezie; Melpomené, múza tragédie; Terpsichoré, múza tance; Kleió, múza dějepisectví; Úrania, múza astronomů a astrologů; Polyhymnia, múza sborového zpěvu a hymnů. Nakonec se stala stejnojmennou řekou v Hádově podsvětí, protikladem řeky zapomnění Léthé, kde se duše očišťovali při reinkarnaci od vzpomínek na minulé životy. Z Mnémosyné pili zasvěcenci, kteří si naopak chtěli rozpomenout.
Jedním ze dvou Titánů první generace, kteří se neoženili s vlastními sestrami, bylKríos. Bojoval spolu s Titány proti bohům a skončil uvězněn v Tartaru, když Zeus na radu Gaii osvobodil storuké a jednooké a postavil je proti Titánům. Stejně jako většina Titánů je Kríos znám hlavně skrze své potomky. Jeho manželkou byla Eurybie, dcera Gaii a boha hlubin moře, Ponta. Jeho dětmi byli například Titán Astraios, otec hvězd, a Titán Persés.
Posledním z výčtu první generace je Iapéthos. Ten byl vtělením smrtelného života. Když Kronos kastroval svého otce, Iapéthos držel nebeskou klenbu. Tento úkol později převzal jeho syn, Titán Atlas. Iapéthos bojoval po Kronově boku nejen proti otci, ale proti Diovi, a vysloužil si tím místo v Tartaru. Z jeho manželství s dcerou Okeana Asií vzešli synové Prométheus, Epimétheus, Atlas a Menoitios, všechno Titáni.
A nyní se můžeme podívat na příběhy druhé generace Titánů. Métis, Éós, Hélios, Seléné, Létó, Asteria, Astraeus, Aithra, Pallás, a Persés. Se syny Iapétha, jimiž jsou Prométheus, Epimétheus, Atlas a Menoitios, je to sporné, někdy jsou považováni až za třetí generaci, po matce, někdy za druhou, po otci. Takže se k nim dostaneme kompromisně na konci druhé generace.
Métis, Titán druhé generace, vtělení moudrosti a mazanosti, respektovaná v Athénách, která byla první družkou Dia. Métis se stala celkem zvláštní cestou matkou Athény. Když se totiž Zeus dozvěděl, že jeho vlastní syn, potomek Dia a Métis, ho svrhne z trůnu, přimel lstí Métis, aby se změnila v mouchu, a rychle ji spolkl. To ale Métis nijak nebránilo, aby pokračovala ve výrobě zbroje pro svou dceru, čímž mimo jiné způsobila Diovi nemalé bolení. Když byly Diovi bolesti hlavy nejhorší, Héfaistos rozpoltil Diovu hlavu oboustrannou sekyrou labrys, a z Diova čela vyskočila Athéna v plné zbroji, dospělá a připravená převzít své povinnosti.
Éós, Héliós a Seléné dali přednost kariéře bohů. Nejznámější z trojice sourozenců je Héliós, bůh Slunce. Každý den vede sluneční vůz oblohou, na své cestě vše vidí, a někdy si to dokonce i nechá pro sebe. Když se po vítězství v Titanomachii bohové dělili o svět, na Hélia zapomněli. Proto získal právo vyzdvihnout z moře ostrov Rhodos, který patřil jen jemu. Jemu na počest zde obyvatelé vybudovali Rhodský kolos, jeden z Divů světa. Byl to Héliós, kdo řekl Démétér o únosu Persefóny. Héliós si pořídil celou řadu potomků s celou řadou matek. S Aiglé, nejkrásnější z Najád, zplodil prý Charitky, bohyně půvabu. S Klymené, dcerou Okeanovou, měl sedm dcer, Hélioven, a syna Faethona, který byl Diem zabit při nešťastném pokusu projet se na slunečním voze. S manželkou Persou měl syna Aiéta, krále Kolchidy, kouzelnici Kirké, a Pásiafé, která se stala manželkou krále Mínoa z Kréty. Dával lidem teplo a světlo a patřil k oblíbeným bohům. Jeho sestra Seléné byla měsíční bohyní a zosobněním Měsíce. Před její krásou se styděly i hvězdy. Na rozdíl od slunečního čtyřspřeží táhnu její vůz jen dvě zvířata, navíc ne koně, ale krávy. Světlo měsíce je prý smutné proto, že když se zamilovala do pastýře Endymióna, Zeus ho ze žárlivosti uspal. Seléné se ho snaží každou noc probudit, ale marně. Poslední ze sourozenců, Éós, je okřídlenou bohyní ranních červánků a úsvitu. Její krása je pověstná a také má zálibu ve všem krásném, i v mužích. S prvním manžeem, Titánem Astraiem, dala život všem hvězdám a větrům, včetně čtyř světových větrů: západní Zafyros, východní Euros, severní Boreás a jižní Notos. Pro druhého manžela Tithóna, syna trojského krále, si vyprosila nesmrtelnost, ale zapomněla na věčné mládí, takže zestárl a změnil se v cikádu (možná ho sama Éós proměnila, aby netrpěl). S ním měla dva syny, Emathióna a Memnóna. Ranní rosa jsou prý slzy, které Éós prolévá pro Memnóna, kterého v souboji zabil Achileus během trojské války. Mezi jejími milenci byl třeba Órión, Kleitos nebo Kefalos.
Létó proslula zejména nešťastnou aférkou s Diem. Když otěhotněla, žárlivostí rozběsněná Héra ji začala pronásledovat. Přiměla Gaiu k přísaze, že Létó nenajde na zemi klidné místo, a poslala strašného hada Pýthona, aby ji pronásledoval. Nakonec Létó skončila na ostrově Délos, který byl tak daleko, že se na něj ani přísaha Gaii nevztahovala. Bohyně Iris nakonec přivedla bohyni šťastného porodu Eileithýii, které Héra neřekla o chystaném porodu, a Létó dala život Artemis a Apollónovi.
Další Titánka, která zlákala Dia, a unikla před jeho podobou orla, když se coby křepelka vrhla do vln moře, byla Asteria. S manželem Persem byli rodiči bohyně Hékaté.
Aithra si vzala za manžela obra Atlanta a s ním měla Hyády.
Dokonce i Titán Pallás je znám jen skrze své potomky. S manželkou, bohyní Stygou, měl potomky Níké (bohyni vítězství), Krasta (boha síly), Bia (bohyni násilí) a Zéla (boha snahy), kteří zosobňují vlastnosti Dia, a proto jsou vždy nablízku jeho trůnu jako okřídlený doprovod.
Monoitios byl nesmírně pyšný a prudký Titán. Zeus jej během Titanomachie zabil bleskem a svrhl do Tartaru. Je vnímán jako zosobnění násilí ve vzteku a zbrklých činů. Atlas, jeho bratr, patří k těm, kteří nebyli za svou vzpouru proti Diovi svrženi do Tartaru. Byl potrestán jinak. Na svých bedrech nese tíhu nebes, doslova a do písmene odděluje Úrana (nebesa) a Gaiu (zemi), aby nemohli obnovit své pradávné objetí. Atlas je zosobněním vytrvalosti. Ve spojení s ním je také známá historka o setkání s Héraklem, kterého Atlas přesvědčil, aby na chvíli převzal nebesa, než mu donese zlatá jablka ze zahrady Hesperidek, svých dcer. Hérakles ale na oplátku přechytračil Atlase a tak jsou nebesa opět tam, kde je chtěl Zeus mít – na jeho ramenou. Podle některých příběhů Hérakles postavil Herkulovi Sloupy, aby nebesa podpíraly místo Titána, a Atlase tak osvobodil podobně, jako osvobodil jeho bratra Prométhea. Titán Epimétheus byl pověřen tím, že zvířatům přiděloval kladné vlastnosti. Ale proto, že neuměl plánovat dopředu, když došla řada na člověka, tak zjistil, že mu nic nezbylo. Proslul také jako manžel Pandory a otec Pyrrha. V Titanomachii bojoval po boku svého dvojčete Prométhea a proti svým bratrům Atlasovi a Monoitovi. A říká se, že to nejlepší nakonec. Tam, kde byl Epitmétheus hloupý, zbrklý, a naivní, tam byl jeho bratr-dvojče Prométheus mazaný, chytrý a lstivý. Dokázal si vybrat vítěznou stranu Titanomachie. Prométheus je také zodpovědný za stvoření člověka z jílu. Když Zeus vyhlásil, že lidé budou bohům přinášet obětiny, Prométheus nachystal dvě hromady z poraženého býka. Jedna byly jen kosti, ale kosti obalené tukem, že se leskly a nádherně voněly, a druhá bylo maso, ale pečlivě zabalené do nevábné a páchnoucí kůže. Zeus se možná nechal napálit, možná lidem přál, ale každopádně si vybral hromadu, která byla na pohled lepší. A lidé mu od té doby obětovali kosti a tuk. Přeci jen to od Dia asi nebyla velkorysost, protože nedlouho potom uhasil lidem veškerý oheň. Že když teď mají maso, mohou ho jíst syrové. Prométheus nedokázal snést pohled na lidi, kteří se v nocích třásli chladem a strachem z temnoty, a rvali zuby syrové maso, a lstí ukradl na Olympu oheň. Žhavé uhlíky propašoval v duté holi lidem. Zeus samozřejmě brzy zjistil, co se stalo, ale rozhodl se, že potrestá jen drzého Titána. Nechal Héfaista, aby Prométhe přikoval na skálu v pohoří Kavkaz. A každý den, dokud Prométheus neodprosí, posílal orla Ethona, aby se krmil na jeho vnitřnostech. Prométheus neodprosil, ale po rovných dvanácti generacích se objevil hrdina Hérakles, a osvobodil ho. Ale Zeus musel držet své slovo, že Titán bude ke skále upoután, dokud neodprosí, takže od těch dob měl Prométheus na prstě prsten s kouskem skály, kde byl vězněn, a tak navždy „připoután“. Prométheus měl také věštecké schopnosti. Viděl zkázu Olympu, ale nechtěl Diovi pro jeho chování nic vyzradit. Nakonec ho ale Zeus přesvědčil. Věštba se týkala bohyně Thetis, toho času objekt Diova chtíče. Podle Prométhea měl její syn ve všech ohledech překonat otce. Kdyby se to týkalo Dia, jeho syn, lepší ve všech ohledech, by zničil Olymp tak, jak byl dosud. A tak se uradili, a provdali Thetis za smrtelníka, krále Pélea. A syn, který se nakonec narodil, a otec ve všem předčil, nebyl nikdo jiný, než Achilleus.

Tak co, znali jste Titány tak dobře, jak jste si mysleli?