FOSSY:

Kdysi žil ve městě Athény jeden fakt chytrý chlapík. A to už je vážně co říct, protože Athény, město, které v soutěži s bohem všech moří Poseidónem získala pod svůj patronát Pallas Athéna, bohyně rozumu, moudrosti, chytře a spravedlivě vedené války a vůbec spousty užitečných věcí, byly chytrých lidí plné.
Tenhle chlapík měl svojí dílnu, kde převážně sochařil a maloval. Jeho sochy byly tak povedené, že jen jen začít mluvit a hýbat se, a jeho obrazy patřily k nejlepším ve městě. Samo o sobě by to bylo dost, ale jak už jsem řekl, tenhle chlapík byl vážně tuze chytrý. Tak chytrý, že pořád vymýšlel nové nebo vylepšoval staré věci. Byl prý první, kdo vyrobil sekeru. Taky nebozez. Vymyslel ráhna a skládací židličky do divadla. A sestrojil krokvici. Navrhoval a stavěl také budovy. Zkrátka a dobře, tenhle umělec a inovátor byl taková hlavička, že si mnozí lidé ve městě mysleli, že nad ním Athéna nejen drží ruku, ale že snad je přímo jeho matkou.
Pokud Athéna opravdu byla matkou tohohle chytrolína, který se mimochodem jmenoval Daidalos, pak mu skutečně předala hodně rozumu. Ale s tou moudrostí to už taková sláva nebyla. Daidalos byl na svoje schopnosti, na svoje udělátka, nesmírně hrdý a stejně tak žárlivý. Nikdy nepřijal do své dílny učedníka, aby mu nemohl nikdo koukat pod ruce a aby ho náhodou nikdo nezastínil. Proto měl také Daidalos strašně rád svého syna, Íkara. Byl to hodný hoch, ale byl dítě, naivní a trochu prostoduché.
Jenže nakonec Daidalos udělal výjimku a přeci jen přijal učedníka. Tam, kde nezabírali na umíněného umělce ani lichotky, ani bohaté dary, zabrala rodinná krev. Vlastní sestra vynálezce přesvědčila, že její synek, Perdix, je hoden učení u toho nejchytřejšího ze všech chytrých.
Perdix byl teprve kluk, možná deset, dvanáct let starý, ale už bylo jasné, že i jemu Athéna požehnala měrou vskutku nevídanou. Chytrák Daidalos si najednou začal připadat starý a zbytečný. Všímavost a intuice malého Perdika byly vážně moc. Takhle třeba jednou hleděl na rybí páteř tak dlouho, až ho trklo, a vymyslel pilu. Nedlouho potom dal v podstatě náhodou dohromady kružítko. Strávil chvíli v hrnčířské dílně, a spatra vymyslil hrnčířský kruh. A i když Daidalos mohl a měl být na synovečka hrdý a radovat se z jeho úspěchů, dost ho vzalo, že by měl být chytrákem číslo dvě, a že by ho takový smrkáč mohl odsunout do pozadí.
No, a pak Perdix vymyslel soustruh a to už bylo na Daidala fakt příliš. Řekl si, že s tím něco udělá. A tak synovce pozval, aby se s ním šel podívat na město. A protože nejlepší výhled na celé Athény byl ze střechy Akropole, vzal Perdika tam. Těžko říct, jestli to Daidalos plánoval dopředu, nebo jednal z chvilkového impulzu, a nikdo asi nezná všechny podrobnosti, jisté ale je, že chvíli potom, co vylezli na střechu, z ní Perdix letěl dolů. Ovšem tentokrát hlavou napřed a rozhodně ne dobrovolně.
A to byla chvíle, kdy Daidalos naprdnul Athénu. Bohyně měla pro Perdika vážně slabost, přeci jen si dokázal získat oblibu skoro u všech ve městě právě proto, že využíval zrovna její dar: rozum. Takže se rozhodla, že zaprvé nenechá Perdika umřít, a zadruhé potrestá Daidala. Perdix se těsně před dopadem, který by z něj udělal pár krvavých cákanců napříč náměstím, změnil v koroptev. Perdix perdix je koroptev polní. Kvůli krušné vzpomínce na tohle trauma koroptve létají jenom nizoučkou nad zemí, a stejně toho víc naběhají, než nalétají, a hnízdí na zemi, aby náhodou zase odněkud nespadli.
Daidalos sice svého činu litoval, když mu došlo, co vlastně spáchal, ale bylo pozdě bycha honit.
Nejenže popudil Athénu, ale naštval i svoje krajany. Daidalovi se nepodařilo tiše se vypařit s Íkarem z města. Zatkla ho hlídka a hned ho šoupla do vězení, kde měl počkat na soud za vraždu. S vynálezcem a umělcem to bylo pěkně nahnuté, ale ne nadarmo se o něm říkalo, že je nejchytřejší z chytrých. Buď jeho samotný intelekt a zručnost, nebo možná tajná dohoda s Poseidónem (který měl na Athénu pořád ještě pifku kvůli prohranému sporu o město), umožnily Daidalovi utéct. Popadl syna, skočil na první loď, na kterou se dostal, a vyrazil někam, kde by pro něho bylo příznivější ovzduší.
A tak se největší myslitel své doby dostal na Krétu.
Několik pěkných vynálezů přesvědčilo krále Mínoa, aby dal uprchlíkovi i jeho synkovi střechu nad hlavou a hodně slušné živobytí. Když se pak králi narodil vlastní syn, využil Daidala víc, než sám čekal. Protože královým synem nebyl nikdo jiný, než zrůda Mínotaurus, člověk s býčí hlavou. Aby tenhle krasavec nehudral po královském paláci a neděsil všechny v něm, nechal král Daidala, aby postavil Labyrint. A tak se Daidalos pustil do práce, a než Mínotaurus dospěl, postavil vedle paláce bludiště, kde se mohl toulat a bloudit, aniž by kohokoliv ohrožoval, nebo děsil. Sám stavitel se z bludiště jen tak tak vymotal, tak dobře se mu ho podařilo postavit. Jednou za čas tam král nechal nahnat dobytek, aby se netvor nakrmil, a bylo to. Když pak Kréta porazila Athény ve válce, začal Mínotaurus dostávat každoroční příděl zajatců.
Jenže král se bál, že by stavitel mohl prozradit tajemství Labyrintu, kdyby ho nechal jít. Takže Daidala i s Íkarem uvěznil.
Dlouho si vynálezce lámal svoji výkonnou hlavu, jak rozlousknout oříšek s dalším uvězněním. Krom dobře hlídaného paláce plného stráží tu byla nepatrná drobnost, že Kréta je ostrov. A to ostrov s jedním z nejskvělejších válečných loďstev v Řecku a okolí. Takže jak odsud zmizet, a nenechat se chytit?
Zase jednou si Daidalos nakonec poradil. S trochou lhaní a přesvědčování nakukal strážným, že má v plánu pro krále Mínoa vyrobit fakt epesní udělátko, hotový zázrak, ale že potřebuje spoustu peří a vosku a nití a dalších ingrediencí. Strážní chtěli udělat králi radost (aby je náhodou neposlal na návštěvu za svým lidožravým synáčkem), a tak Daidalovi vyhověli. A Daidalos vytvořil snad nejslavnější ze svých výtvorů. Křídla. Respektive dva páry křídel, jedny pro sebe a jedny pro Íkara. Protože správně dospěl k závěru, že když není země a voda je dobře střežena, zůstává vzduch poslední cestou.
Daidalos si byl vědom rizik letu s křídly, která vyrobil. Moc nízko nad mořem znamenalo vlhkost nastřádanou mezi pírky, váhu navíc, která by stáhla letce do hlubin a způsobila jeho záhubu. Moc vysoko nad mořem znamenalo žár slunce tavící vosk, který pojil perutě dohromady, rozpad křídel a pád do hlubin, který by zahubil letce. Sám si to uvědomoval až moc dobře, ale Íkarovi to pro jistotu opakoval pořád dokola. Protože ani s postupujícím věkem Íkaros, nyní spíš jinoch, než dítě, výrazně nezmoudřel.
Se strážnými v patách nakonec otec se synem doběhli na střechu, křídla připevněná k pažím, a vrhli se vstříc nejistému osudu mezi nebem a zemí.
Stejně jako většina Daidalových vynálezů ale křídla fungovala spolehlivě a oba plachtili a kroužili a stoupali a klesali, prostě letěli, a přitom bezpečně unikali z dosahu nelítostného Mínoa. Ale jak všichni vědí, děti mají svojí hlavu, a tak i Íkaros, omámený a okouzlený dojmem, že letí tak, jako létají bohové, zapomněl na otcovi rady (pokud je vůbec kdy pořádně poslouchal) a rozhodl se, že se podívá na Héliův zlatý vůz a jeho čtyřspřeží pořádně zblízka. Přesně podle předpovědi Daidala to vosk v žáru slunce moc dlouho nevydržel, pírka ztratila soudržnost, a Íkaros si na vlastní kůži ověřil přísloví „Pýchy předchází pád“ v praxi. Zabila ho tehdy ještě nedefinovaná gravitační síla.
Daidalos brzy zjistil, že jeho syn je pryč. Chvíli se ještě plácal nad mořem, létal tak vysoko a tak nízko, jak se jen odvážil, aby neriskoval smrt, a hledal a volal. Nakonec našel zbytky křídel a postroje plavat na hladině moře a pochopil, že buď byl jeho synek hloupější, než si myslel, nebo že některému z bohů nelíbilo, jak narušuje jejich výsostné území. Tak jako tak se smutkem v srdci zamířil rychle pryč, aby mohl někde přistát.
Daidalos, i když se mu stýskalo, nemohl letět domů. V Athénách byl pořád za vraha a pořád ho čekal trest smrti. Takže to střihnul místo na sever na západ a doletěl až na Sicílii. Tam poprosil krále Kókala o azyl. Král, když viděl, jak se Daidalos na ostrov dostal, mu rád věřil, že je fakt skvělý vynálezce a umělec, a rád ho přijal. Vyplatilo se mu to. Daidalos mu na oplátku navrhl a vystavěl neuvěřitelně přepychový palác, který vyzdobil svými pověstnými sochami a obrazy. A navíc se ujal role domácího učitele tří princezen, takže byli brzy vzdělanější, než leckdo jiný.
Ale klid Daidalos nenašel ani tady. Na Krétě se totiž objevil athénský hrdina, chlapík jménem Théseus, Poseidónův syn, a zabil Mínotaura. Jen tak mimochodem přitom svedl královu dceru Ariadnu a odvezl si ji sebou domů. Nikoho asi nepřekvapí, že to Mínoovi pěkně zvedlo mandle. Usoudil (chybně, ale na tom nezáleží), že Daidalos po útěku vyžvanil všechna tajemství Labyrintu, a že je za všechno zodpovědný on. A protože i k němu se donesly zprávy o novém Kókalově paláci a o chytrosti jeho dcer, dal si jako správný král dvě a dvě dohromady. Krétská flotila vyrazila k Sicílii.
Král Kókal sebou málem rovnou sekl. Jeho země neměla šanci se mnohem silnějšímu nepříteli ubránit. Jenže Daidalos už měl plán. Plán krutý, zrozený ze zoufalství, ale přesto řádně vypečený – či spíše vyvařený. Nachystal pro krále Mínoa past pomocí důmyslné soustavy trubek a rour, a instruoval krále Kókala, co má Mínoovi říkat. Takže když se Mínos rozčiloval a dožadoval se vydání Daidala, Kókal byl zdvořilý, ale ani nesouhlasil, ani neprotestoval. A nakonec nabídl hostujícímu monarchovi nějaké to osvěžení a občerstvení, aby mohl vše řádně promyslet.
Sotva se král Mínos uložil do lázně, zapracovaly Daidalovy trubky. Namísto běžné vody, studené nebo teplé, se Mínos dočkal vody vroucí. Přesně tak, uvařil se zaživa.
Tenhle zoufalý čin ale Daidalovi nakonec posloužil lépe, než sám čekal. Jelikož Mínos byl úhlavním nepřítelem Athén, jeho zabití vyneslo vynálezci, architektovi, staviteli, mysliteli, umělci a matematikovi Daidalovi (jo, fakt moc chytrý chlapík) v Athénách omilostnění. Konečně se po letech mohl v klidu vrátit domů.
Daidalos se vrátil do své dílny a v poklidu tvořil, dokud nezemřel stářím…

* Některé zdroje uvádějí, že Daidalův synovec se jmenoval Tálos, a Perdix je jméno matky nebo otce.
** Podle Athéňanů Mínoa neuvařil Daidalos, ale zavraždily ho dcery krále Kókala při koupeli – na Daidalovu radu, nebo snad z oddanosti k učiteli.
*** Není známo, co se s Daidalem stalo v Podsvětí.

By mě zajímalo, kolik lidí o Daidalovi fakt neslyšelo, a kolik lidí s ním zná jen storku o rodinném létání... :)

A teď jedno velké téma. Velké jak obsáhlostí, tak velikostí toho, o čem se rozepíšu.
Titán.
Slovo skloňované a používané v nepřeberném množství souvislostí. Ale co vlastně přesně byli dávní Titáni? Kdo? Jak se lišili od bohů a obyčejných nestvůr? Skoro každý si asi poklepe na čelo a podiví se, co nového by se asi mohl dozvědět o Titánech. Ale ruku na srdce: Kolik Titánů znáte a spatra vyjmenujete? O kolika z těch, které vyjmenujete, víte víc, než jen jejich jméno?

Titáni. První, původní, nejstarší. Ti, kteří byli dřív, než všechno ostatní. V první generaci bylo Titánů rovný tucet (ano, stejně jako nejmocnějších a nejznámějších božstev řeckého panteonu). Šest mužů a šest žen (jde o rozlišení pohlaví, na Titány samozřejmě označení muž nebo žena nesedí a nikdy nebude). První generace, potomci Gaii Země a Úrana Nebes, byla vedena Kronem. Aby se Úran vyhnul tomu, že ho jeho potomci připraví o moc, všechny je hned po narození svrhl do Tartaru. Až se Gaie jejích dětí zželelo, vyrobila pazourkový srp, a dala dětem šanci Úrana se zbavit a osvobodit se. Srpu a příležitosti se chopil nejmladší a nejambicióznější Titán, Kronos. Srpem vykastroval a zabil tátu Úrana a ten pak umřel. Z genitálií Úrana odhozených do moře se jen tak mimochodem zrodila bohyně Afrodité.
Dětmi Úrana a Gaii byli Kronos a jeho manželka Rhea, Koios a jeho žena Foibé, Hyperión a jeho žena Theia, Okeanos a jeho žena Téthys, dále pak Themis, Mnemosyné, Iapéthos a Kríos.
Druhou generaci Titánů, z nichž někteří byli zároveň Olympany, tvořili děti Hyperióna, Éós, Heliós a Seléné, dcery Koia Létó a Asteria, děti Iapétha Atlas, Prométheus, Epimetheus a Menoitios, a synové Kría, Astraios, Pallás a Persés. Dětmi Titánů však nebyly jen další Titáni, ale také bohové a nestvůry, mimo jiné Hekatoncheirové, storucí obři, Kyklópové, jednoocí obři, a další.
Kronos se stal novým vládcem Titánů. Za ženu si vzal Rheu. Byl nejmladším z první generace Titánů a byl také tím, kdo srpem zmrzačil a zabil svého otce Úrana. Úranos si vysloužil nepřátelství Gaii, když poslal Hekatoncheiry a Kyklópy do Tartaru, aby nikdy nespatřili denní světlo. Tehdy Gaia vyzbrojila srpem Krona, jediného, kdo byl ochoten otci čelit, a nachystala léčku. Z krve vykastrovaného Úrana povstali Giganti, Erínye (Fúrie) a Meliae. Období Kronovi vlády je obdobím Zlatého Věku. Ale Kronos od Gaii zjistil, že bude svržen jedním ze svých dětí. Zopakoval dokonce chyby svého otce a znovu uvěznil Hekatoncheiry a Kyklópy v Tartaru, kde je nechal střežit strašlivou dračí nestvůrou Kampé. Aby se vyhnul proroctví, pojídal Kronos po narození své děti – Héstii, Démétér, Héru, Háda, Poseidońa. Když se ale narodil Zeus, uradila se Rhea s Gaiou, že Kronos zaslouží trest za své činy, za to, co provedl Hekatoncheirům a Kyklópům, svému otci, a hlavně svým dětem. A tak Rhae v tajnosti porodila Dia na Krétě, pak jej ukryla a Kronos místo něj dostal ke spolknutí v hadrech zabalený kámen. O Dia se starala koza Amalthea, která se také starala, aby dětský pláč nedolehl ke Kronovi a nepřilákal jeho pozornost (Zeus byl jako dítě údajně uvázán na laně ze stromu, aby visel mezi nebem a zemí, protože nebi i zemi vládl Kronos). Když Zeus dorostl, podala Métis kronovi emetikum, po kterém vyzvrátil Diovi sourozence. Zeus potom osvobodil Hekatoncheiry, Kyklópy a Giganty, kteří pro něj z vděčnosti vyrobili jeho blesk, Poseidónův trojzubec a helmu temnoty pro Háda, a vytáhl do války proti Titánům, Titanomachie. Kronos, rozsekaný na tisíce a tisíce kousků svým vlastním srpem, skončil po porážce z rukou bohů na dně Tartaru. Jeho matka Gaia hleděla na porážku Titánů celkem nelibě, a s Tartarem samotným zplodila Týfóna, strašlivého obra se stovkou dračích hlav, který samojediný téměř dokázal rozvrátit Olymp a pomstít se bohům. Dokonce porazil a uvěznil Dia, ale Hermés Dia osvobodil, a ten následně Týfóna porazil a spoutal, a spícího uvěznil pod horou Etna.
Okeanos, Titán, který byl vtělením oceánu, obrovskou řekou, obkružující svět, vždy považovaný spíše za boha neznámých, neprobádaných vod. Téthys, jeho žena, byla zosobněním a vtělením vod, a spolu patřili k nejplodnějším párům mezi Titány i bohy. Spolu totiž dali život všem potokům a říčkám, řekám i veletokům. Tři tisíce bylo jejich dcer, Ókéanoven, a stejně tolik jejich synů. Ani jeden z nich nestál během Titanomachie po boku Titánů. Okeanos se konfliktu úplně stranil, stejně jako nepodpořil Krona ve vzpouře proti Úranovi, Téthys byla vychovatelkou a učitelkou Héry. A i když ani jeden nepatřil ve skutečnosti mezi bohy Olympu, oba měli úctu a respekt olympských. Jen seznam jejich dětí by stačil na knihu, ale za zmínku stojí alespoň Styx, Asia (žena Titána Iapétha) a podle některých třeba i Kalypsó. Nejvýznamnější dcerou byla asi Métis, Titánka druhé generace.
Koios a Foibé nesehráli ve válce s Titány nijak velikou roli. Koios ztělesňoval nebeské osy, podle kterých se otáčejí nebesa, a Slunce, jeho sestra Foibé ztělesňovala Měsíc. Oba bojovali proti Diovi během Titanomachie, a oba skončili v Tartaru. Důležitější role měly jejich dcery. Asteria, který se stala bohyní hvězd, a Létó, která se stala matkou Diových dětí Artemis a Apollóna. Dvojčata po babičce s dědečkem podědila starosti o nebeská tělesa a stala se bohy.
Také o dalším páru Titánů, Hyperiónovi a Theie, vtělení jasu a světla a vtělení slávy, se dá říci jen málo jiných věcí, než že se postavili proti Diovi a skončili v Tartaru. Jejich dětmi byli Héliós (Slunce), Seléné (Měsíc) a Éós (Úsvit). Dokonce ani v Gigantomachii, válce s Obry, která následovala po Titanomachii, a kterou jako pomstu za porážku a uvěznění svých dětí bohy rozpoutala Gaia, nesehráli žádnou roli.
A nyní k nespárovaným Titánům první generace.
Themis byla vtělením řádu, pořádku a zákona, spravedlnosti, dalo by se říct. Dohlížela i na správné vztahy mezi mužem a ženou a řádný chod rodiny. V některých ohledech se její role překrývala s rolí Héry, coby bohyně rodinného krbu a manželství. Themis nebojovala proti bohům, a podle všeho založila Delfskou věštírnu, kde byla také Orákulem. I ona měla řadu slavných a významných dětí, například Naturu, bohyni lesů, a s Diem zplodila Moiry, trojici sester Clóthó, Lachesis a Atropos, které dohlížejí na vlákna Osudu, a také Hóry, bohyně správného okamžiku, Auxó, bohyni růstu, Karpó, bohyni plodů, Thalló, bohyni květů, Diké, bohyni spravedlnosti, Éiréné, bohyni míru, a Eunomii, bohyni zákonnosti.
Mnémosyné se také nezapojila do války. Devět po sobě jdoucích nocí léhala s Diem, a stala se matkou devíti Múz, bohyň vědy a krásných umění, jelikož sama byla vtělením paměti. Kalliopé, múza epických básní; Euterpé, múza hudby; Erató, múza milostných básní; Thalia, múza komedií a veselé poezie; Melpomené, múza tragédie; Terpsichoré, múza tance; Kleió, múza dějepisectví; Úrania, múza astronomů a astrologů; Polyhymnia, múza sborového zpěvu a hymnů. Nakonec se stala stejnojmennou řekou v Hádově podsvětí, protikladem řeky zapomnění Léthé, kde se duše očišťovali při reinkarnaci od vzpomínek na minulé životy. Z Mnémosyné pili zasvěcenci, kteří si naopak chtěli rozpomenout.
Jedním ze dvou Titánů první generace, kteří se neoženili s vlastními sestrami, bylKríos. Bojoval spolu s Titány proti bohům a skončil uvězněn v Tartaru, když Zeus na radu Gaii osvobodil storuké a jednooké a postavil je proti Titánům. Stejně jako většina Titánů je Kríos znám hlavně skrze své potomky. Jeho manželkou byla Eurybie, dcera Gaii a boha hlubin moře, Ponta. Jeho dětmi byli například Titán Astraios, otec hvězd, a Titán Persés.
Posledním z výčtu první generace je Iapéthos. Ten byl vtělením smrtelného života. Když Kronos kastroval svého otce, Iapéthos držel nebeskou klenbu. Tento úkol později převzal jeho syn, Titán Atlas. Iapéthos bojoval po Kronově boku nejen proti otci, ale proti Diovi, a vysloužil si tím místo v Tartaru. Z jeho manželství s dcerou Okeana Asií vzešli synové Prométheus, Epimétheus, Atlas a Menoitios, všechno Titáni.
A nyní se můžeme podívat na příběhy druhé generace Titánů. Métis, Éós, Hélios, Seléné, Létó, Asteria, Astraeus, Aithra, Pallás, a Persés. Se syny Iapétha, jimiž jsou Prométheus, Epimétheus, Atlas a Menoitios, je to sporné, někdy jsou považováni až za třetí generaci, po matce, někdy za druhou, po otci. Takže se k nim dostaneme kompromisně na konci druhé generace.
Métis, Titán druhé generace, vtělení moudrosti a mazanosti, respektovaná v Athénách, která byla první družkou Dia. Métis se stala celkem zvláštní cestou matkou Athény. Když se totiž Zeus dozvěděl, že jeho vlastní syn, potomek Dia a Métis, ho svrhne z trůnu, přimel lstí Métis, aby se změnila v mouchu, a rychle ji spolkl. To ale Métis nijak nebránilo, aby pokračovala ve výrobě zbroje pro svou dceru, čímž mimo jiné způsobila Diovi nemalé bolení. Když byly Diovi bolesti hlavy nejhorší, Héfaistos rozpoltil Diovu hlavu oboustrannou sekyrou labrys, a z Diova čela vyskočila Athéna v plné zbroji, dospělá a připravená převzít své povinnosti.
Éós, Héliós a Seléné dali přednost kariéře bohů. Nejznámější z trojice sourozenců je Héliós, bůh Slunce. Každý den vede sluneční vůz oblohou, na své cestě vše vidí, a někdy si to dokonce i nechá pro sebe. Když se po vítězství v Titanomachii bohové dělili o svět, na Hélia zapomněli. Proto získal právo vyzdvihnout z moře ostrov Rhodos, který patřil jen jemu. Jemu na počest zde obyvatelé vybudovali Rhodský kolos, jeden z Divů světa. Byl to Héliós, kdo řekl Démétér o únosu Persefóny. Héliós si pořídil celou řadu potomků s celou řadou matek. S Aiglé, nejkrásnější z Najád, zplodil prý Charitky, bohyně půvabu. S Klymené, dcerou Okeanovou, měl sedm dcer, Hélioven, a syna Faethona, který byl Diem zabit při nešťastném pokusu projet se na slunečním voze. S manželkou Persou měl syna Aiéta, krále Kolchidy, kouzelnici Kirké, a Pásiafé, která se stala manželkou krále Mínoa z Kréty. Dával lidem teplo a světlo a patřil k oblíbeným bohům. Jeho sestra Seléné byla měsíční bohyní a zosobněním Měsíce. Před její krásou se styděly i hvězdy. Na rozdíl od slunečního čtyřspřeží táhnu její vůz jen dvě zvířata, navíc ne koně, ale krávy. Světlo měsíce je prý smutné proto, že když se zamilovala do pastýře Endymióna, Zeus ho ze žárlivosti uspal. Seléné se ho snaží každou noc probudit, ale marně. Poslední ze sourozenců, Éós, je okřídlenou bohyní ranních červánků a úsvitu. Její krása je pověstná a také má zálibu ve všem krásném, i v mužích. S prvním manžeem, Titánem Astraiem, dala život všem hvězdám a větrům, včetně čtyř světových větrů: západní Zafyros, východní Euros, severní Boreás a jižní Notos. Pro druhého manžela Tithóna, syna trojského krále, si vyprosila nesmrtelnost, ale zapomněla na věčné mládí, takže zestárl a změnil se v cikádu (možná ho sama Éós proměnila, aby netrpěl). S ním měla dva syny, Emathióna a Memnóna. Ranní rosa jsou prý slzy, které Éós prolévá pro Memnóna, kterého v souboji zabil Achileus během trojské války. Mezi jejími milenci byl třeba Órión, Kleitos nebo Kefalos.
Létó proslula zejména nešťastnou aférkou s Diem. Když otěhotněla, žárlivostí rozběsněná Héra ji začala pronásledovat. Přiměla Gaiu k přísaze, že Létó nenajde na zemi klidné místo, a poslala strašného hada Pýthona, aby ji pronásledoval. Nakonec Létó skončila na ostrově Délos, který byl tak daleko, že se na něj ani přísaha Gaii nevztahovala. Bohyně Iris nakonec přivedla bohyni šťastného porodu Eileithýii, které Héra neřekla o chystaném porodu, a Létó dala život Artemis a Apollónovi.
Další Titánka, která zlákala Dia, a unikla před jeho podobou orla, když se coby křepelka vrhla do vln moře, byla Asteria. S manželem Persem byli rodiči bohyně Hékaté.
Aithra si vzala za manžela obra Atlanta a s ním měla Hyády.
Dokonce i Titán Pallás je znám jen skrze své potomky. S manželkou, bohyní Stygou, měl potomky Níké (bohyni vítězství), Krasta (boha síly), Bia (bohyni násilí) a Zéla (boha snahy), kteří zosobňují vlastnosti Dia, a proto jsou vždy nablízku jeho trůnu jako okřídlený doprovod.
Monoitios byl nesmírně pyšný a prudký Titán. Zeus jej během Titanomachie zabil bleskem a svrhl do Tartaru. Je vnímán jako zosobnění násilí ve vzteku a zbrklých činů. Atlas, jeho bratr, patří k těm, kteří nebyli za svou vzpouru proti Diovi svrženi do Tartaru. Byl potrestán jinak. Na svých bedrech nese tíhu nebes, doslova a do písmene odděluje Úrana (nebesa) a Gaiu (zemi), aby nemohli obnovit své pradávné objetí. Atlas je zosobněním vytrvalosti. Ve spojení s ním je také známá historka o setkání s Héraklem, kterého Atlas přesvědčil, aby na chvíli převzal nebesa, než mu donese zlatá jablka ze zahrady Hesperidek, svých dcer. Hérakles ale na oplátku přechytračil Atlase a tak jsou nebesa opět tam, kde je chtěl Zeus mít – na jeho ramenou. Podle některých příběhů Hérakles postavil Herkulovi Sloupy, aby nebesa podpíraly místo Titána, a Atlase tak osvobodil podobně, jako osvobodil jeho bratra Prométhea. Titán Epimétheus byl pověřen tím, že zvířatům přiděloval kladné vlastnosti. Ale proto, že neuměl plánovat dopředu, když došla řada na člověka, tak zjistil, že mu nic nezbylo. Proslul také jako manžel Pandory a otec Pyrrha. V Titanomachii bojoval po boku svého dvojčete Prométhea a proti svým bratrům Atlasovi a Monoitovi. A říká se, že to nejlepší nakonec. Tam, kde byl Epitmétheus hloupý, zbrklý, a naivní, tam byl jeho bratr-dvojče Prométheus mazaný, chytrý a lstivý. Dokázal si vybrat vítěznou stranu Titanomachie. Prométheus je také zodpovědný za stvoření člověka z jílu. Když Zeus vyhlásil, že lidé budou bohům přinášet obětiny, Prométheus nachystal dvě hromady z poraženého býka. Jedna byly jen kosti, ale kosti obalené tukem, že se leskly a nádherně voněly, a druhá bylo maso, ale pečlivě zabalené do nevábné a páchnoucí kůže. Zeus se možná nechal napálit, možná lidem přál, ale každopádně si vybral hromadu, která byla na pohled lepší. A lidé mu od té doby obětovali kosti a tuk. Přeci jen to od Dia asi nebyla velkorysost, protože nedlouho potom uhasil lidem veškerý oheň. Že když teď mají maso, mohou ho jíst syrové. Prométheus nedokázal snést pohled na lidi, kteří se v nocích třásli chladem a strachem z temnoty, a rvali zuby syrové maso, a lstí ukradl na Olympu oheň. Žhavé uhlíky propašoval v duté holi lidem. Zeus samozřejmě brzy zjistil, co se stalo, ale rozhodl se, že potrestá jen drzého Titána. Nechal Héfaista, aby Prométhe přikoval na skálu v pohoří Kavkaz. A každý den, dokud Prométheus neodprosí, posílal orla Ethona, aby se krmil na jeho vnitřnostech. Prométheus neodprosil, ale po rovných dvanácti generacích se objevil hrdina Hérakles, a osvobodil ho. Ale Zeus musel držet své slovo, že Titán bude ke skále upoután, dokud neodprosí, takže od těch dob měl Prométheus na prstě prsten s kouskem skály, kde byl vězněn, a tak navždy „připoután“. Prométheus měl také věštecké schopnosti. Viděl zkázu Olympu, ale nechtěl Diovi pro jeho chování nic vyzradit. Nakonec ho ale Zeus přesvědčil. Věštba se týkala bohyně Thetis, toho času objekt Diova chtíče. Podle Prométhea měl její syn ve všech ohledech překonat otce. Kdyby se to týkalo Dia, jeho syn, lepší ve všech ohledech, by zničil Olymp tak, jak byl dosud. A tak se uradili, a provdali Thetis za smrtelníka, krále Pélea. A syn, který se nakonec narodil, a otec ve všem předčil, nebyl nikdo jiný, než Achilleus.

Tak co, znali jste Titány tak dobře, jak jste si mysleli?

Byl synem Ea a Damgalnunny, bratrem Šamaše a Ištar, manželem Sarpanit. Jeho cesta k moci nebyla jednoduchá a jeho vzestup byl spojen s rozkvětem města Babylónu. Jeho věrným průvodcem byl Mušchuššu, drak, kterého stvořila Tiamat, ale kterého zkrotil. Jeho symbolem byl rýč. Jeho moc byla veliká, a při své plné síle byl bohem bouří, zaklínání, moudrosti a léčitelství. Byl tím, kdo rozkazoval ostatním bohům, tím, kdo určoval osudy lidí, a také tím, kdo jim daroval světlo.
Marduk se stal božským patronem města Babylon a jeho moc rostla, z téměř neznámého bůžka se stal hlavním bohem mezopotámského panteonu. V době jeho největšího věhlasu mu občas přezdívali „Bel“, tedy Vládce.
Sehrál naprosto klíčovou roli ve stvoření světa podle Babyloňanů – střetl se v boji s bohyní Tiamat, zosobněním moře (které v té době bylo vším, co bylo) a ženského principu. Marduk, tehdy ještě mladý bůh, se vyzbrojil lukem a šípy, hromovým palcátem a bleskovou dýkou, kouzly, bylinami, které chránili před jedy, a na svém bouřkovém voze taženém čtyřmi koňmi vyjel v čele mladších bohů proti Tiamat a starším bohům. V souboji jeden na jednoho se postavil Tiamat. Zachytil ji do sítě, shromáždil čtvero hlavních větrů, aby Tiamat udržely polapenou a nedovolily žádné její části uprchnout, vytvořil nové větry, hurikány a tornáda, které vrhl proti oceánu Tiamat, a nakonec ji proklál šípem.
Marduk v boji zvítězil a Tiamat zabil, a z jejího těla stvořil svět. Ostatní bohové jej z vděčnosti prohlásili za svého vládce a dali mu 50 jmen. V Babylonu měl také hlavní chrám, zikkurat Etemenanki (Chrám, jenž je základem nebes a země), který je nejspíš inspirací pro slavnou biblickou Babylonskou Věž.
Někdy není vyprávění o bitvě, ve které byl Marduk šampionem bohů, tak jednoznačné.
Pozice starších a mladších bohů bývá občas popisována jako otázka dobra a zla, kdy zlá Tiamat vytáhne do boje se svými dětmi a armádou povolaných démonů v podobě obrovského draka proti dobrým bohům. Marduk je vyzván, aby se stal přes své mládí šampionem bohů, jelikož v jeho rukou je mnoho nebezpečných sil (bouře, kouzla). Souhlasí, ale jen pod podmínkou, že se v případě vítězství stane vůdcem bohů. Pozice pána bohů je mu přislíbena a Marduk vytáhne do boje. Chytí Tiamat do sítě, v okamžiku, kdy drak-bohyně otevře tlamu, aby ho pozřel, jí nažene do tlamy všechny vichry a nafoukne ji jako balón, a pak ji zasáhne šípem do srdce.
Jeho povaha byla podle některých pramenů více obojaká, představoval dobro, ale i zlo. Mohl lidem pomáhat, nebo je zničit. Akkadský bůh se dostal i do dalších panteonů, někdy i pod stejným jménem, i když třeba u Asyřanů měl jen relativně málo uctívačů.
Rozhodně je Marduk velkým jménem prastarých panteonů, a svoje místo tady si víc než zaslouží :)

Takže, hádanečka:

Mýty se neshodují, kdo byli její rodiče, ale padají samá velká jména, a tím myslím opravdu velká!
Traduje se, že byla napůl nádhernou ženou, napůl hadem, někdy byla okřídlená, a někdy měla hadí ocasy dva.
S manželem se postavila bohům. On byl uvězněn, ale jí bylo dovoleno žít, i jejím dětem.
Proslula zejména jako matka slavných a známých potomků.

FOSSY: Takže, Horatio Cocles, který se svým štítem hájil msot k Římu před armádou Etrusků, dokud nebyl zničen, slavný Horacio na mostě, není až tak slavný, jak jsem si myslel :)

Nicméně s omluvou za delší odmlku:

Dnes pro vás mám celebritu. První ženu. Ne Evu, ale tu, o které se nemluví. Stvořenou bohem stejně jako Adam ze země (ale na rozdíl od čisté hlíny, ze které povstal Adam, byla uplácána z kalu a špíny). Díky tomu, že byla stvořena jako on, neměla dojem, že je Adamovi podřízena, a když od ní pokoru čekal, stala se pro svou hrdost vzdornou a zpupnou. S Adamem si pořídila synka Asmodea a nespočet dalších démonických dítek, než utekla do pustin k Rudému moři, když se jí chtěl Adam zmocnit proti její vůli. Lilith. Kdo by to jméno neznal. Pro svou vzpouru proti Bohu se stala démonem. To ona prý byla hadem, který podal Evě jablko ze stromu poznání. Protože samozřejmě na novou Adamovu ženu, vytvořenou z jeho žebra a poslušnou a pokornou, tak trochu žárlila.
A protože ji Bůh ztrestal za její neposlušnost smrtí mnoha jejích dětí, začala se Lilith mstít na novorozeňatech a na rodičkách (tzv. syndrom náhlého úmrtí, kdy kojenci umírají brzy po porodu bez zjevných vnějších příčin, byl prý práce Lilith).Můžům zase vstupuje do snů a erotickými vizemi je přivádí k šílenství… To je Lilith, matka démonů, nebo také první z upírů, nebo (podle volnomyšlenkářů) první feministka. Alespoň tedy Lilith podle křesťanského/hebrejského mýtu. Údajně byly veškeré zmínky o Lilith vyřazeny z Bible. Její mýtus je příliš sexuálně podbarven, a její snaha být rovnocennou partnerkou Adama (tedy rovnoprávnost mezi mužem a ženou) je také nevhodná.

Lilith byla také známá u Sumerů a Mezopotámců jako společnice (služka?) bohyně nebes Inanny, opět hrdá a nepříliš poslušná.

FOSSY: Ne, ale budeme po tobě házet uhlím tak dlouho, dokud tě nedostaneme zpod vlivu amerických imperialistů a dokud se nenaučíš, že česky je to Alexej Grigorjevič Stachanov!

Tak doufám, že mě po dnešku neukamenujete :)))

Dnes pro vás mám dvě legendy poměrně moderní, takové civilní, ovšem stejně platné. Ačkoliv mají jisté podobné aspekty, jsou tyto legendy doma ve dvou naprosto odlišných velmocích, které stály po dlouhá léta proti sobě ve všech myslitelných ohledech.
V obou případech se jedná o obyčejné muže, kteří se stali legendami díky svým činům. V obou případech hrálo důležitou roli kladivo. Oba byli obrovskou inspirací pro statisíce, možná miliony dalších lidí. Oba mají „svůj“ svátek. A činy obou jsou zpochybňovány jako neproveditelné.
Prvním z těchto dvou mužů je dělník, nebo lépe řečeno trestanec, kterého nucené práce, alternativa k vězení, přivedla na stavbu železnice. Tady pomocí kladiva a ocelového vrtáku razil díry pro nálože, které rvaly cestu pro nový tunel. Je asi jedno, kde přesně došlo ke zrození nesmrtelné legendy, a tuto čest si nárokuje několik míst, i kdy přesně k tomu došlo. Postačí, že se pohybujeme po území Spojených států nedlouho po skončení občanské války, kolem roku 1870. John William Henry svádí svůj legendární souboj s parním bucharem, vítězí a umírá. Přesně o tom jeho legenda je. O člověku, který se vlastní silou postavil stroji, a dokázal, že odvede víc práce, než technika. A to s takovým nasazením, že jeho srdce nevydrželo, a on, triumfující, zemřel s kladivem v ruce. Příběh Johna Henryho se objevuje především v písních, po dlouhou dobu to byly zejména písně pracovní. Těžko říct, jestli je jeho legenda z těch, které měli pomoci toleranci vůči afroameričanům, nebo naopak brojila proti industrializaci, zda měla podpořit pracovní výkony, nebo naopak měla varovat dělníky, aby nepřeceňovali své síly. Každopádně je dodnes velmi rozšířená a populární, a povětšinou je vykládána jako příběh o nadřazenosti člověka nad strojem.
A jak asi pozornější čtenáře napadlo, druhá legenda bude pro změnu z Ruska, nebo lépe řečeno z bývalého Sovětského svazu. Jejím hrdinou je horník. Obyčejný muž, který strávil drahně let prací v uhelném dole. Alexey Grigoryevich Stakhanov podle záznamu vytěžil roku 1935 za 5 hodin a 45 minut 102 tun uhlí (asi 14 násobek normy). Jen o pár týdnů později rekord zvýšil, když za směnu vytěžil 227 tun. Jako příkladný pracovník se dostal na stránky novin, dokonce i TIME v USA. Vystudoval v Moskvě Vysokou Školu Průmyslovou, stal se ředitelem dolu, a posléze začal pracovat na ministerstvu. Krom obligátního a očekávatelného řádu Hrdina Socialistické Práce získal řadu dalších medailí a vyznamená. Stakhanov se stal synonymem oddané práce, příkladem správného dělníka, a také „chudým klukem, který skrze poctivou dřinu ke štěstí přišel“. Je jedno, že jeho rekordní těžba byla výsledkem skupiny horníků, kteří se postarali o veškerou podpůrnou činnost, zatímco Alexey „jen“ držel sbíječku. Podle odborníků, kdyby nic jiného, přispěl jeho (řádně propagandisticky upravený a dobře lidu prodaný) příběh k morálce pracujících, k pověsti horníků, a koneckonců i k lepší organizaci práce.

Tak to skoro vypadá, že vlci probudili i normálně ospalé nepsavce (nebo možná to byli římské „vlčice“?) :-)
Nicméně, jak už jsem uváděl, vlci jsou v legendách a mýtech zastoupeni opravdu hojně, a když se vám zamlouvali, tady máte další porci šedých a zubatých legend.
Co se týče římských vlčic, to už tu důkladně probrali jiní, já bych jen připomněl, že vlk byl zasvěcen Martovi, bohu války, a jako takový byl považován za příznivé znamení a příslib vítězství.
Svůj původ od vlka odvozují nejen Mongolové, jak tu bylo řečeno, ale i Turci. Podle jejich legendy ovšem nebyl vlk otcem národa. Po strašlivém nájezdu odvěkých nepřátel, Mongolů (zajímavé, že nepřátelství a rivalita těchto dvou národů byly pověstné přes jejich proklamovaný vlčí původ) přižil toliko jediný mladý bojovník. Zraněného a vyčerpaného jej zachránila bílá vlčice a odvedla jej hluboko do hor, na místo skryté všem smrtelníkům. Na místo, které bylo učiněným rájem na zemi. A z těch dvou se zrodil celý národ, nový, silný, hrdý národ Turků, který potom došel veden šedým vlkem na území, kde žije dodnes.
Jedna stará eskymácká legenda vypráví o propojení mezi vlky a karibu. Když na počátku věků po světě nechodilo, neplavalo, ani nelétalo nic jiného, než muž, a žena, vyhloubila žena v zemi velikou jámu. Z té potom, jak jí pověděla Kaila, bohyně nebes, tahala všechna zvířata, ptáky a ryby. Jako poslední vytáhla žena karibu a bohyně jí pověděla, že karibu je největším darem pro člověka. Žena karibu pustila a přikázala mu se množit a šířit krajem. Brzy byl kraj karibu plný, a synové ženy měli dobrý lov. Karibu bylo hodně a poskytovali maso i kůže, kosti i paroží. Ale synové ženy lovili jen silné a zdravé karibu, protože byli na jídlo lepší, než malí a slabí, i paroží a kůže měli lepší. A brzy bylo nemocných a slabých karibu víc, než zdravých. Žena znovu oslovila bohyni Kailu, a chtěla vědět, co je s jejím dílem špatně. Ale Kaila řekla, že je vše tak, jak má být. Potom oslovila Amoraka, ducha vlků, a dohodla se s ním. Od té doby vlci loví slabé karibu, a tím zajišťuje místo pro silné. Karibu živí vlky svým tělem, a vlci zase činí karibu silnými a zdravými.
Krom pověsti o králi Lykáónovi, která tu už proběhla, mají v Řecku také další pověsti o vlcích. Jedna vypráví o nádherné princezně Théofané a Poseidónovi. Théfané mohla krásou soupeřit i s bohyněmi. Poseidón jednoho dne vedl své spřežení bílou mořskou pěnou kromobyčejně zvolna, protože měl zvláštní náladu. A jako na potvoru zrovna tehdy princezna s družkami dováděla v mořských vlnách u pobřeží. Hned jak nahou princeznu spatřil, tak se Poseidón zamiloval. A protože také žárlil, bodl trojzubcem do vody a poslal vlnu, která pro něj Théofané unesla. Když se ve městě dozvěděli, co se stalo, rychle si dali dohromady, kdo princeznu unesl. S pomocí věštců zjistili, na který ostrov egejském moři princeznu bůh moří ukryl, a nápadníci zlatem zaplatili za loď, na které vyrazili na záchrannou výpravu. Na ostrově, kam dorazili překvapivě hladce, ale našli jen opuštěné chatrče a spousty ovcí bez ovčáka, bez psů, bez lidí… Netrvalo dlouho a jeden z nápadníků ve vzteku probodl jednu ovci kopím. Za chvíli už všichni nápadníci dávali průchod své frustraci, a beeezbranné oběti svého řádění rovnou opékali a jedli. Celé to z kopce sledoval velký beran s bílou ovečkou po boku. Samozřejmě, že to byl Poseidon s princeznou, který sebe, ji, i všechny obyvatele ostrova ukryl do ovčích podob kvůli bezpečnosti. Vzal na sebe svou pravou podobu a všechny nápadníky, kteří tak krutě pobili místní ovce/obyvatele, proměnil ve vlky. A ostrovu se od té doby říkalo Vlčí Ostrov. Možná ještě dnes ten ostrov, plný krvelačných vlků, je…
Podobně, jako se u Keltů traduje, že nebeský vlk požírá večer co večer slunce, a způsobuje tím noc, věřili starověcí Číňané, že obrovský nebeský vlk způsobuje zatmění slunce. Tehdy při velkých shromážděních bubnovali, zpívali, a stříleli do nebe šípy, aby vlka zahnali, donutili jej vyplivnout Slunce. Později jej zaháněli i pomocí ohňostrojů.
No, a nelze samozřejmě nezmínit Nenasytného a Žravého, tedy samozřejmě vlky, kteří nerozlučně doprovázeli Ódina. Snorri Sturluson o nich píše:

Gera a Freka
Vůdce vojů
Královsky krmí.
Sám štědrý Ódin,
Ochránce zbraní,
O vínu věčně žije.

Tihle dva, Geri a Freki, dostávali jídlo bohů, protože jejich pán žil jen o medovině a vínu. Říká se, že Ódin vytvořil tyto první vlky, když sám kráčel nově stvořeným světem a byl sám. Vlci zahnali jeho samotu a zejména Ódina těšil způsob, jakým si naplno užívali života. Když pak stvořil lidi, nechal je, aby se učili vlčí moudrosti, a vlci dali prvním lidem mnoho. Naučili je spolupracovat, lovit, chránit rodinu a starat se o ni. Oba vlci také Ódina doprovázeli v mnoha bitvách bok po boku. Ódin byl také otcem velkých válečníků, Volsungů, kteří na sebe uměli brát vlčí podobu. A koneckonců, Ódinovu smrt také způsobil vlk. Byla to čestná smrt, hodná vládce Ásgardu, a byla prý odplatou za porušené přísahy a všechny jeho klamy.

Iktómi jde na válečnou výpravu a bere s sebou svou tchýni (Lakotové)

Iktómi si vzal za manželku jednu velmi krásnou ženu. Jednoho dne, když se vrátil z poradního týpí, byl celý rozmrzelý. Jenom tiše seděl a odplivoval. A tak si jeho žena myslela, že musí být nemocný, a pozorně ho sledovala.1 Pak řekla: „Co se děje? Něco tě trápí, že?“ Ale on neodpověděl a pořád jen seděl, jako by se něčím soužil. Nakonec po dlouhé chvíli řekl: „Hrůza, nejspíš z toho jejich rozhodnutí onemocním, copak jsi o tom neslyšela?“ Když se jeho žena zeptala, jaké rozhodnutí to je, řekl: „Nařídili, aby každý muž vzal s sebou na válečnou výpravu svou tchýni. To je přece hrozné.“ Jeho žena navrhla: „Co kdybys šel s mou nejstarší matkou?“ Ale on odmítl. A tak řekla: „A co moje prostřední matka?““ Ale Iktómi opáčil: „Cože, s tou ubohou špindírou?“ „Tak co kdybys šel s mou nejmladší matkou?“ a to ho úplně umlčelo. Přesně tak to totiž chtěl, ale dlouho nic neříkal, jen tiše seděl. Po nějaké době se dlouze nadechl a pomalu, jako by se mu nechtělo, řekl: „Ne! … No! … No tak dobře!“ A tak Iktómi vyrazil na válečnou výpravu se svou nejmladší tchýní. Ta ještě předtím připravila dostatek sušeného masa na cestu. Byli pryč tak dlouho, že se na ně málem zapomnělo. Pak, po létech, se z ničeho nic ozval křik: „Iktó se vrací z válečné výpravy.“ Iktómi sjížděl na koni z kopce a kolem něho pobíhala spousta dětí. „Jdu s těmi děcky už takovou dálku, že mi začala říkat ,otče‘. Ale i když mi tak říkají, stejně je zabijte!“ řekl Iktómi, načež se děti s křikem rozutekly. Jejich matka je vzala k sobě a vůbec nevěděla, co si počít. Když vjel Iktó do vesnice, lidé lamentovali: „Iktó se oženil se svou vlastní tchýní. To se nesmí, porušil naše zákony.“ Bojovníci, vykonávající právě kmenovou stráž, ho hned začali honit, aby ho potrestali, jenže jemu se nějak podařilo uniknout a zachránit se.

1. Lakotové spojují plivání s nemocí a pokládají je za symptom přicházející choroby; „Zhubnul a pořád plive,“ říká se někdy o nemocných.

V tomto příběhu Iktómi porušil jedno z nejpřísnějších společenských tabu, jaká Lakotové měli – oženil se s vlastní tchýní. U Lakotů se museli tchýně a zeť navzájem velmi ctít, jenomže tato úcta se dávala najevo tím, že spolu nesměli promluvit ani si pohlédnout do očí. Pro mladého novomanžela, který se nastěhoval do vesnice své ženy, kde žili jen její a nikoli jeho příbuzní, muselo být dodržování tohoto zvyku značně obtížné. Ačkoli pohlavní styk s vlastní tchýní byl zcela nemyslitelný, žerty na toto téma napomáhaly uvolnit napětí, do něhož se novomanželé díky přísným pravidlům dostávali. Tradiční vyprávění tak mohlo působit jako psychologické uvolnění. V lakotském příbuzenském systému navíc mohl mít muž více než jednu tchýni, protože jeho manželka nazývala sestry své matky také matkami. Proto Iktómiho manželka v tomto příběhu mluví o „třech svých matkách“.

SYLVAEN: fakva, fakva. já věděl, že jak dojde na reálné vysvětlení, je veškerá romantika v hajzlu :-)

ALDARION: V asijských kulturách plní figura jelena roli "posla bohů", jakéhosi pošťáka. Bílý jelen se dokonce stal symbolem města Nara v Japonsku, v souvislosti se svatyní Kashima. Chtěl-li bych interpretovat starou mongolskou legendu skrz nové poznatky moderní kritické mytologie, dospěl bych k tomuto závěru:

Bílý jelen je nemimetickým symbolem osoby jež informuje bohy (rozuměj: panovníky) a je jejich spojením k jejich poddaným (věřícím). Laň je tedy symbolem buď této osoby v ženském rodě nebo, což je pravděpodobnější, zákonnou manželkou osoby která informuje bohy. Dále, jak bylo již dříve vysvětleno, vlčice symbolizuje prostitutku. A šedivá je barva stáří či alespoň zralého věku.

Mohli bychom tedy onu legendu interpretovat moderně, mohli bychom říci že je o historka o tom ktera se pošťákova žena spustila s vysloužilým gigolem. A z jejich linie pocházel hrdý klan mongolských vládců.

:)