A tu máte jednu poněkud morbidní hádanku:

Stal se nechvalně proslulou legendou hlavního města.
Byl to zabiják, a to velice brutální.
Protože nebyl nikdy dopaden, a protože doba byla taková, jaká byla, nedá se přesně určit počet jeho obětí, ani jeho identita nebo motiv.
Díky tomu se kolem něj vyrojila řada konspiračních teorií, například o tom, o jak vysoce postaveného člověka se ve skutečnosti jedná.
Byl jedním z nejproslulejších selhání pořádkových sil.
Dodnes se najdou tací, kteří se snaží dopátrat pravdy o této temné postavě...

FOSSY: 22.2.2014? Super! Tohle apokalyptické datum jsem ani neznal. Skočím zkontrolovat atombordel a filtry do masek a napáskuju nějakou munici, třeba je ještě naděje na opravdu pořádnej PA larp! :D

Již po tři roky trvá zima. Zima, jakou nikdo nikdy nezažil a nikdo nepamatuje. Není jiných ročních období, jen zima. Hranice království a říší se hroutí. Člověk bojuje proti člověku, bratr pozvedá zbraň proti bratru. Je to Fimbulvinter, zhoubná zima.
Fenrirovi vlčí děti, které již celá léta pronásledují Měsíc a Slunce, konečně dohoní svou kořist a zhltnou ji. Žalem pohasnou i nebeské hvězdy. Loki, uvězněný za svůj podíl na smrti Baldera, cítí svou příležitost a trhá svá pouta na kusy. Celá zem se otřásá pod jeho uvolněnou silou, dokonce i posvátný jasan Yggdrasil se zachvěje. Had Jörmungandr, Světohad ovíjející Midgard, plný nenávisti stoupá z hlubin zpěněného, rozbouřeného oceánu. Ódinovi havrani, Hugin a Munin, již nejsou schopni přeletět divoké vlny a nosit svému pánu zprávy. Fenrir vztekle vyje a po dlouhých letech trhá kouzelný řetěz Gleipnir, jímž ho kdysi bohové spoutali. Surt, pán ohnivých démonů, vede své armády z Múspellheimu a pálí vše, na co cestou narazí. Pohoří se bortí, zem se propadá do oceánu, život hyne pod ohněm Surtovým, nebo je zahuben jedem odkapávajícím ze strašlivé tlamy Jörmungandrovi. Bohyně Hel vypouští z Podsvětí nestvůrného psa Garma, aby bojoval jejím jménem proti bohům.
V Ásgardu naposledy zakokrhá kohout vítající ráno.
Nadchází Ragnarök, Soumrak bohů.
Konec světa.
Loki stojí u kormidla Naglfaru, korábu mrtvých, postaveného z nehtů. Následuje Jörmungandra přes oceán k Ásgardu s vojskem složeným z mrtvých vrahů a odpadlíků. Na hranicích Frostheimu se šikují ledoví obři.
Heimdall, strážce bohů, hledí svým nepřekonatelným zrakem mezi světy. Pak pozvedá ke rtům Gjallarhorn, svůj roh, a troubí k bitvě. Troubí naposledy a jasný zvuk toho volání rozléhá se po všech devíti světech. Bohové a hrdinové z Valhaly se chystají na planině Vigrid čelit nezvratnému osudu.
Po boku bohů stojí sedm Valkýr a všichni muži, které vybraly pro jejich čestnou a hrdinskou smrt v boji.
Jejich nepřítelem je Loki se dvěma ze svých potomků, Jörmungandrem a Fenrirem, armáda ohnivých obrů vedená Surtem, armáda ledových obrů vedená Hrymem, mrtví zloduši a rozličné nestvůry všech světů.
Pod nohama ohnivých obrů praská duhový most Bifröst, jenž po věky spojoval devět světů. Jeho úlomky se hroutí do prázdnoty mezi světy, ale armáda obrů již dosáhla svého cíle.
Ódin, Jednooký, sedá na svého šestinohého oře Sleipnira a pozvedá mocnou paží kopí Grungni. V ústrety mu vyráží nenávistí spalovaný Fenrir. Thór, nejsilnější z bohů Ásgardu, svírající v pěsti hromové kladivo Mjöllnir, následuje svého otce do boje, a střetává se se svým úhlavním nepřítelem, Světohadem.
Poslední bitva začíná.
Ódin napřahuje kopí, ale vlk Fenrir je tak obrovský, že když rozevře tlamu, jeho spodní čelist se dotýká Země a jeho horní čelist se dotýká nebes. Jediným chňapnutím polyká Ódina v jednom kuse.
Thór zasypává Jörmungandra děsivými ranami svého kladiva. Ale Světohad je obrovský, větší než jakákoliv jiná bytost, a odolává. Ale ani on nemůže Thóra zasáhnout svými jedovými zuby. Nakonec bůh vítězí a Jörmungandr se svíjí v posledních křečích smrti. Triumfující Thór však dokáže ujít jen devět kroků, než svého soka následuje do nebytí. Zahubil jej hadův jed, odkapávající z Jörmungandrovi tlamy, který Thóra během jejich boje pokryl od hlavy k patě.
Armády mrtvých hrdinů a mrtvých vyvrhelů se střetnou s nekonečným třeskotem a řinčením mečů a zbrojí. Valkýry a bohové se střetávají s obry a nestvůrami. Pláně Vigrid se plní zabitými, Áasgard se otřásá.
Vídar, syn Ódinův a po Thorovi nejsilnější mezi bohy, vida smrt otce, zakřičí žalem a zuřivostí a s touhou po pomstě v srdci se vrhá na Fenrira. Nestvůrný vlk znovu otevírá tlamu, aby boha spolkl, ale Vídar mu jednou nohou přišlápne spodní čelist k zemi a vráží mu meč do srdce. Holýma rukama pak rozevírá a trhá vlčí čelist vedví, aby zachránil otce, ale pro Ódina je již pozdě.
Obr Surt pálí vše živé kolem sebe, ale pak se sráží s bohem Freyrem. Jejich utkání by možná dopadlo jinak, ale Freyr vyměnil svůj kouzelný meč, který dokázal i sám bojovat, aby získal svou manželku. Musí proto s obrem zápasit a je zahuben nesmírným žárem jeho těla.
Umírají další a další hrdinové, Valkýry i bohové, umírají nestvůry i jejich přisluhovači.
Týr, jednoruký bůh války, se na bojišti setká s Garmem, pekelným psem. V okamžiku, kdy se masivní čelisti sevřou kolem krku zmrzačeného boha, zarazí Týr svou jedinou rukou Garmovi čepel do hrudi. Jejich sveřepé odhodlání vede ke smrti obou.
Bitva pomalu utichá, neboť již téměř není, kdo by bojoval. Bojují jen poslední a nejvytrvalejší. A tehdy Loki naráží na svou nemesis, a Heimdal naráží na svou. Utkávají se vší svou mocí, kouzly i lstí, nezůstávají u prosté výměny ran meči. Nakonec přijímá Loki podobu ohně a Heimdal se mění v déšť. Oba jsou natolik vyčerpáni tím soupeřením, že umírají současně ve smrtícím sevření.
Umírající Surt uvolní veškerý svůj zbývající oheň v jediném strašlivém vzplanutí, a spaluje celý svět na prach a popel.

Vychází nové slunce, které je dcerou toho starého.
Z hlubin oceánu se zvedá nová, pustá země.
Na Idské pláni, která bývala Ásgardem, stojí osm bohů, kteří přečkali Ragnarök. Jsou to synové Ódina Vídar a Váli a Hermód a znovuvzkříšený Balder, a také z Helu se navrátivší Höd, Balderův syn Forseti, a synové Thóra a dědicové Mjöllniru Módi a Magni. Nedohadují se mezi sebou, nehašteří se, nevolí nejvyššího z Ásů. Tvoří Radu Osmi, nové bohy nové doby.
A že nemají, komu by byli bohy a kdo by v ně věřil?
Naštěstí to není pravda.
Mezi kořeny Yggdrasilu přežili celý Ragnarök dva lidé, chránění mocí posvátného jasanu. Jsou to žena Líf a muž Leiftrasi. Spolu se vrátí na novou zemi a znovu ji zaplní lidmi.


Poznámka na okraj: experti tvrdí, že datem Ragnaröku je 22.2.2014

Tak po válečných hrdinech, drsných chlapech, pro vás mám, jak jsem slíbil, pár válečných hrdinek. Snad nepohrdnete…

ČESKÁ NĚMKA
Jako první je tu Herta Sedláčková-Stachová. Nejedná se o žádnou valkýru se zbraní v ruce, která by pobíjela nepřátele po desítkách. Ale ona, spolu s celou svou rodinou, udělala hodně dobrého v Sudetách během druhé světové války. Pomáhala zajatcům ze zajateckých táborů i uprchlíkům, sháněla pro ně oblečení, jídlo i zbraně, roznášela zprávy. Když s matkou pomohli k útěku čtyřem ruským vojákům, narazila kosa na kámen. Rusové se příliš zdrželi s odchodem k partyzánům do Beskyd a byli chyceni. A při výslechu prozradili i Elsu Stachovou. Rodina byla už od počátku německé okupace pod dozorem gestapa (což ovšem ani otci, ani matce, a ani Hertě nebránilo pomáhat), a teď matka i s dcerou skončili v lágru (otec už tou dobou nuceně sloužil u námořnictva). Měli být vyslechnuty a potom přesunuty k lidovému soudu do Berlína. Elsa Stachová výslechy nepřežila. Její dceru Hertu Němci zavřeli do cely k mrtvé matce. Bylo jí tehdy jedenadvacet let, a musela svou matku omýt a obléct k pohřbu. Herta se ve vězení dočkala osvobození Rudou armádou v květnu 1945. A po válce neměla, jako mnoho jiných, problémy s československými úřady. Ona, i její otec, který se vrátil ze zajetí o rok později, získali za svou činnost proti Němcům statut antifašistů a uznání místních obyvatel.

RUSKA
No, vlastně je to spíš Ukrajinka. Ljudmila Pavličenková. Jako dítě si nehrála s panenkami, ale s prakem. Po škole nastoupila do kyjevského Arsenalu (fabriky) a tam se zapsala do střeleckého kroužku. A vynikala. Chtěla cestovat a objevovat, proto dospěla k závěru, že potřebuje vzdělání, a přihlásila se na fakultu historie na Kyjevské univerzitě. Čekal ji poslední semestr, když do Ruska přišli nacisté.
Ljudmila se přihlásila jako dobrovolnice. Nenechala si rozmluvit svou volbu a šla k odstřelovačům. Nastoupila ke stejné divizi, u které sloužil její otec, než zemřel. Ve vsi Balajevka zabila své první dva Němce. Když se pak divize přesouvala k Sevastopolu, měla záznam 187 zásahů. Na Mekenzijských kopcích zvítězila po dvou dnech v souboji s německým snajprem, který měl podle zápisníku na kontě přes čtyři sta spojenců.
Ljudmila nebyla jen snajpr. Bojovala v první linii, odrážela nepřátelské útoky, chodila na průzkumné mise (při jedné pobila lehkým kulometem deset německých vojáků i s důstojníkem), a nakonec se stala instruktorkou odstřelovačů. Když mezi posledními opouštěla Sevastopol, měla podle záznamu potvrzeno 309 zabití včetně 36 nepřátelských odstřelovačů.
Pak ji Moskva vybrala pro cestu na Západ v rámci vzdělávacího programu. Navštívila Londýn a Coventry, potom i Washington, kde se setkala s Rooseveltovými (a jako první občan SSSR navštívila Bílý Dům). V Americe přednášela o zkušenostech z války. V Hollywoodu se potkala s Charlie Chaplinem. V Torontu dostala pušku Winchester a pistoli Colt s věnováním.
Po návratu začala v hodnosti kapitána pracovat jako instruktor ve škole pro snajpry.
Obhájila diplomovou práci a zůstala v armádě jako poradce do roku 1953. Potom založila rodinu a cestovala. Zemřela roku 1974 ve věku 58 let na mozkovou příhodu.

AUSTRALANKA
Nancy Wake se narodila roku 1912 na Novém Zélandu, ale od roku 1914 žila s matkou a pěti staršími sourozenci v Austrálii. Otec je opustil. V šestnácti utekla z domova a sloužila jako sestřička. Když jí zemřela teta, sebrala své dědictví, 200 liber, a odjela do New Yorku. A potom do Londýna, kde se stala novinářkou. Ve třicátých letech pracovala v Paříži jako Evropská dopisovatelka Hearst. Sledovala z první ruky vzestup nacismu a Adolfa Hitlera. V roce 1937 se vdala a odstěhovala do Marseille, a po obsazení Francie se stala kurýrem pro odboj. Když se v roce 42 Němci dostali na jih Francie, začalo pro ní být v zemi velmi nebezpečno, i když jí gestapo pro její nepolapitelnost přezdívalo „Bílá myš“. Od roku 43 byla nejhledanější osobou a gestapo na její hlavu vypsalo odměnu 5 milionů franků. Když Brit Harold Cole, pracující pro Němce, zradil její síť, gestapo zatklo, mučilo a popravilo jejího manžela. Nancy sama utekla z Marseille, o smrti manžela se dozvěděla až mnohem později, po válce.
Na šestý pokus se jí podařilo dostat přes Pyreneje do Španělska a potom do Británie. Nastoupila k Special Operations Executive. Podle všeho dávala pěkně zabrat i mužům, a to jak v pití, tak v boji. Byla podle všeho dobrý a rychlý střelec.
V noci z 29. na 30. dubna 44 vyskočila na padáku nad Auvergne a stala se spojkou mezi Londýnem a partyzány, maquisty, kapitána Tardivata. Její prací bylo rozmisťování zbraní a vybavení z leteckých dodávek od spojenců. A taky verbovala. Její skupina měla brzy skoro 7500 mužů. Vedla také některé partyzánské útoky proti armádním cílům a gestapu. Jednou zjistila, že její muži ochraňují dívku, která špehuje pro Němce. Nikdo z nich neměl srdce dívku zabít. Nancy ano. Byla válka a ona nikdy nelitovala, co udělala. Jednou také zabila hlídku SS holýma rukama, aby voják nemohl vyvolat poplach. Když byl spojař nucen zničit šifrovací kódy, jela na kole 800km přes několik německých kontrolních bodů, aby je nahradila. Jejího bojového ducha si vážili všichni ve skupině, která od dubna 44 do osvobození Francie bojovala se zhruba 22 tisíci nepřátel. Partyzáni ztratili v bojích 100 mužů. Němci 1 400.
Nancy zemřela roku 2011 v Kingstonské nemocnici ve věku 98 let. Po válce se nepříliš úspěšně vrhla do politiky, pak se roku 1951 vrátila do Anglie a pracovala pro Ministerstvo letectví. Roku 57 se znovu vdala, za důstojníka RAF. V roce 85 vydala biografii „Bílá Myš“, která se stala bestsellerem. Její manžel zemřel roku 97, neměli spolu děti.

MAĎARKA
Hanna Szenes (Chana Seneš) se narodila roku 1921 v Budapešti. Byla židovka. Pro silnou víru a vzhledem k rostoucímu antisemitismu v Evropě odešla roku 1939 do britské mandátní Palestiny. Ale kvůli Druhé Světové Válce, a hlavně kvůli své matce, se přihlásila k výsadkové misi Special Operations Executive do Evropy. Britská armáda organizovala misi ze dvou důvodů: získat informace o pohybu nepřítele, a pomoci židovské komunitě v Evropě. Účastnilo si jí 37 židovských dobrovolníků.
Hanna prošla výcvikem a získala hodnost v britské armádě. Ale její snaha vrátit se do Maďarska byla zkomplikována vývojem války. Výsadek její skupiny byl převelen do Jugoslávie, k Titovým partyzánům. Byl březen 1944. Po jejich boku, za neustálých bojů s nacisty, směřovali výsadkáři k Maďarsku, přes 300 km. Hanna byla doslova posedlá snahou pomoci tamním židům.
Nakonec si nenechala překročení hranic, ze kterého se stalo vyložené šílenství po zahájení nacistické okupace, rozmluvit ani svými kolegy. A se třemi dalšími opravdu přešla do Maďarska. Tehdy napsala svou asi nejznámější báseň, Šťastná zápalka.
Hanna byla básnířka, a pro odboj byla do značné míry hlavně symbolem naděje. Byla jednou z pouhých tří žen, které prošly náročným výběrovým řízením. Ale záhy po vstupu do Maďarska byla její skupina chycena. Jeden z jejích společníků se zastřelil. Všichni ostatní byli krutě vyslýcháni a nakonec poslání do Budapešti, do rukou gestapa. Hanna měla u sebe kódy k vysílačce, a ty mohly být snadno použity proti britským výsadkářům. Psanou formu zničila cestou do Budapešti, a také se pokusila o sebevraždu, ale v tom jí zabránila stráž.
Hannu mučili a vyslýchali, ale jen trvala na tom, že se jmenuje Marie. Nakonec, přesvědčena, že její matka už není v Maďarsku, poskytla gestapu své jméno. Její matka ale byla stále v Budapešti a byla okamžitě zatčena, aby posloužila jako páka na Hannu.
Nějakou dobu se obě dvě vídali ve vězení, a alespoň omezeně spolu mohli komunikovat. Díky politickým změnám v Maďarsku byla nakonec její matka propuštěna, maďarští vojáci se stavěli na odpor gestapu ohledně deportací, a celkově došlo k uvolnění režimu. Ale Hanna měla stanout před soudem za vlastizradu. Podle obhájce jí hrozilo maximálně pár let trestu, a s ohledem na blížící se konec války ani to ne. Jenže prokurátor měl jiný názor. V zemi platilo stanné právo, Hanna byla dopadena s vysílačkou. Navíc odmítla soud prosit o milost, a nazvala soudce vrahy a katy. Byla odsouzena k trestu smrti do jedné hodiny.
Navzdory snaze její matky prokurátor Simon ušel trestu za tuto justiční vraždu a uprchl z Maďarska. Matka Hanny byla poslána na „pochod smrti“ s dalšími 70 tisíci židů z Budapešti do Vídně, ale uprchla a skrývala se až do konce války. Hned po válce vyhledala hrob své dcery a nechala vyrobit náhrobní kámen. Ještě než byl hotov, emigrovala do mandátní Palestiny. Tam začala se snahou o repatriaci své dcery. K té došlo o pět let později.
Hanna Szenes je Izraelskou národní hrdinkou.

RUSKA
A tentokrát opravdu Ruska. Lýdie Vladimirovna Litvjaková byla rodačka z Moskvy. Od mala ji to táhlo k letadlům a v 15 letech prvně samostatně pilotovala. V roce 41, po napadení své vlasti, se přihlásila k letectvu, ale byla odmítnuta. Přijata byla o čtvrt roku později, v říjnu 41, do 586. Stíhacího leteckého pluku, patřícího ke 122. Ženskému leteckému oddílu.
Po výcviku na Jak-1 se poprvé zúčastnila boje nad Saratovem.
V létě 42 spolu s dalším stíhačem sestřelila německý bombardér Ju-88. Byla převelena ke 437. Pluku a bojovala o Stalingrad. Tam létala na La-5.
Při druhém bojovém letu sestřelila Ju-88 a Bf-109 pilotovaný Erwinem Maierem, trojnásobným držitelem Železného kříže. Pak sundala další Ju-88, a ve spolupráci Bf-109. Byla převelena k elitnímu 9.GIAP. Připsala si další vítězství a stěhovala se k 296. stíhacímu pluku. Další dva sestřely Ju-88 a spolupráce na Fw-190. Pak byla sestřelena na nepřátelském území. Střelbou z pistole se ubránila zajetí do okamžiku, kdy němce zahnal a ji vyzvedl letoun IL-2. Pak získala Řád Rudé Hvězdy. Brzy na to se vdala za kolegu z jednotky, Alexeje Solomatina.
V březnu 43 sestřelila u Rostova na Donu bombardér. V boji se šesti doprovodnými letouny byla těžce raněna, ale dokázala přistát na základně. Po propuštění z lazaretu se přes doporučení lékařů vrátila k jednotce. Koncem května sestřelila hlídkový balón. Solnou protivzdušnou obranu kolem oklamala střemhlavým náletem se sluncem v zádech od linií nepřítele. Dostala Řád rudého praporu.
V důsledku zranění nebo poruchy nezvládl její manžel koncem května přistání a doslova jí uhořel před očima ve vraku letadla. V červnu byla opět zraněna po dalších dvou sestřelech Ju-88 a Bf-109. Její nejlepší kamarádka Kaťa Budanová byla také sestřelena, ale zemřela v hořícím letadle, nepodařilo se jí vyskočit jako Lýdii.
V létě 43 vzlétla tehdy už poměrně známá Lýdie naposledy. Během tří letů, vyčerpaná, s nedoléčenými zraněními a ve stresu ze ztráty manžela a přítelkyně, sestřelila další tři nepřátelské stroje, ale ze čtvrtého se nevrátila. Byla prohlášena za nezvěstnou. Letadlo se zřítilo nedaleko obce Dmitrivka. Její titul Hrdina Sovětského Svazu byl kvůli jejímu nejistému osudu pozdržen.
Lydii, nebo její ostatky, našli až roku 1979 u vesnice Dmitrijevka u města Krasnyj Luč na Ukrajině. Přesné okolnosti její smrti nejsou dodnes objasněny. Vyznamenání Hrdina Sovětského Svazu jí udělil až v roce 1990 Michail Gorbačov.
Lýdie je se svými 12 vyhranými souboji nepřekonaným ženským leteckým esem.

ČEŠKA
Narodila se roku 1920 v Polsku v rodině Petrušákových, volyňských Čechů. Marie Ljalková-Lastovecká. V osmnácti se provdala za Michajla Ljalka, československého občana z Podkarpatské Rusi. V roce 42 nastoupila k náhradní rotě 1. Československého samostatného polního praporu v SSSR. Měla za sebou základní vojenský a zdravotnický kurz. Na základě výsledků střelby byla poslána do kurzu pro snajpry. A stala se první československou ženou, která se jako odstřelovačka zapojila do bojů. Nejprve u Sokolova, a potom od podzimu 43 do jara 44 během osvobozování Ukrajiny.
Jednou z jejích nejznámějších a také nejsilnějších vzpomínek je ta na útok na zamrzlé Mži v březnu 43. Kulometná palba tehdy ji a její spolubojovníky přibila na místě. Zima byla taková, že jí kabát přimrzl k ledu a ve tmě nic neviděla. Nakonec naslepo vyprázdnila zásobník pušky směrem ke kulometnému postavení. Aniž to v tu chvíli věděla, zabila posádku kulometu a pět dalších vojáků. Když ji našli spolubojovníci, aby ji dostali z ledu, myslela si nejprve, že jsou to Němci, a málem se zastřelila, aby nepadla do zajetí.
Při obraně Arťuchovky zabila přes dvacet Němců. Celkově jich měla na kontě přes třicet, ale sama vždy tvrdila, že přesné počty ve válce prakticky neexistovaly.
Jenže žena se zbraní v ruce se moc nezamlouvala ústřednímu velení ČS Armády v Londýně. A tak se po bojích u Sokolova stala opět zdravotnicí a řidičkou, a zastřelovala nové zbraně pro jednotku. Jako vedoucí zdravotník a řidič sanitky prošla s 1. Tankovým praporem 1. Čs. Tankové brigády Duklou, kde byla těžce raněna. Po zbytek života měla střepinu v hlavě. Projela až k Ostravě, a tam vydržela do podzimu 1945.
Po válce vystudovala zdravotnickou školu a stala se důstojníkem z povolání. Čekal ji také rozvod, protože Michajlovi se naskytla příležitost v Sovětské armádě. Později se provdala za lékaře Lastoveckého. Roku 53 byla propuštěna po téměř roční nemoci v hodnosti nadporučíka z armády a byl jí přiznán invalidní důchod. Roku 1990 byla povýšena na plukovníka ve výslužbě. Získala řadu vyznamenání, včetně Řádu Bílého Lva.
Zemřela v listopadu roku 2011.
Byla první a dodnes je nejlepší československou odstřelovačkou, byť v porovnání s některými kolegy je jejích zhruba 35 zásahů celkem málo.

Instituce legendy, která se opírá o prokazatelně žijícího člověka, je velmi zajímavá. Dobře, víme, že třeba takový Rasputin žil, podle všeho i Musashi, a jistě i spousta dalších. Ale víme, jak moc jsou jejich příběhy zveličené, jak moc je v nich pravdy? I to je součástí kouzla těchto legend, řekl bych.
A tak, když jsem přemýšlel, jaké další legendy by se mohli v tomto klubu objevit (a obstát při srovnání s Batmanem nebo dokonce se Zahradníkem!), rozhodl jsem se opět pro legendy prokazatelně existujících mužů (zatím mužů, uvidíme, jestli bude zájem o ženy).
Doufám, že mi pravdivý základ těchto legend, stejně jako jejich relativní novota a modernost, budou odpuštěny, a věřím, že něco zajímavého a poučného v nich, pokud se rozhodnete číst dál. Jedná se o legendy z První a Druhé Světové Války, z různých koutů světa a bojující na různých stranách.

FIN
Asi největší, a přitom nejméně známou (a postavou nejmenší) legendou je Simo Häyhö, známější ale jako Bílá Smrt. Doslova postrach děsící ruské vojáky, dodnes nejúspěšnější snajpr všech dob. Fin z malé vesničky, který světu ukázal, že v novodobém válečném konfliktu může jediný člověk změnit mnohé. Obyčejný člověk, aby bylo jasno, protože po celou svou krátkou vojenskou kariéru sloužil v hodnosti desátníka, z které byl povýšen až po ukončení služby. A povýšen rovnou na nadporučíka, což je v dějinách Finska největší hodnostní skok dějin.
Simo se války účastnil po tři měsíce, od 20. Listopadu 1939 do 6. Března 1940, během snahy Ruska obsadit Finsko. Ta zima přála Finům, teploty od -10 do -40 stupňů Celsia, sníh a znalost krajiny pomohly početně mnohem, mnohem slabším Finům ubránit se invazi Rudé Armády. A za tuto krátkou dobu Simo získal absolutní rekord (který dodnes drží) mezi odstřelovači s úctyhodným počtem 505 obětí. Potvrzených. On sám udával počet 542 a Finové uvádějí cifru kolem 800 (ovšem tam prý jsou započítáni i vojáci, které Simo zabil samopalem, nejen jako snajpr).
Bílá Smrt se tak jeví jako vhodné přízvisko pro člověka, který zabíjel nepřátele tempem 5 - 8 mrtvých denně. Podle všeho, když se Rusové dozvěděli, že je Simo v oblasti, nasazovali elitní oddíly, odmítali vyrážet na patroly, nebo rovnou spustili na oblast dělostřeleckou palbu. Simo operoval v zemi nikoho mezi liniemi vojsk, nebo přímo uprostřed nepřátel, nebo za jejich liniemi.
Jistě, vyvstává otázka, jakou dokonalou puškou Simo dosáhl takového rekordu. Pro milovníky zbraní je možná trochu zklamáním, že Simo používal standardní Mosin-Nagant M28. Dokonce běz optického zaměřovače nebo dalekohledu. Ze všeho udělal svou výhodu. Sám Simo měřil jen 160 cm, v bílém maskovacím plášti se snadno skryl i v sedě, a měl výtečný zrak. Používal jen mechanická mířidla, takže nemusel mít strach, že mu zamrznou, a měl díky nim menší siluetu. Zabíjel spolehlivě na 400 metrů, za ideálních střeleckých podmínek na 600. Říkal s oblibou, že chodí lovit Rusy. Bral to jako zábavu.
V březnu 1940, šestého, se dostal do přestřelky a ruský projektil ho připravil o kus čelisti. Simo zabil útočníka a upadl do bezvědomí. Probral se 18. Března a válka pro něj skončila. Dožil jako lovec kachen a chovatel psů, zemřel v požehnaném věku 96 let.

AMERIČAN
Další legenda je o něco starší, patří do I. Světové Války. A je, myslím, i o něco humornější. Alvin Cullum York do armády nechtěl. Nejstarší syn z celkem úctyhodných třinácti dětí chudého amerického kováře se vymlouval na odpor k násilí i na náboženské cítění. Přitom Bible a rvačky byly jeho nejoblíbenější zábavou. Nakonec ho velitel právě s pomocí citátů ze Svaté Knihy přesvědčil, že bojovat se musí.
Jen o pár s ní později se York se svou jednotkou dostal do obklíčení u Chatel-Chéhéry. Jako dobrovolník zaútočil se sedmnácti dalšími muži proti kulometným hnízdům němců.
Kulomety semlely jednotku jako mlýnek na maso. Seržant York zůstal se šesti druhy ve zbrani a nejvyšší hodností. A nařídil… Útok! Podle všeho umlčel přesnou střelbou z pušky enfield kulometná hnízda. Sám. Přitom řval, že nechce nikomu ublížit. Pak zastavil útok šesti Němců na bodáky. Pistolí Colt 45. Sám. Co rána, to mrtvý Němec. Přitom křičel, že nechce nikoho zranit.
A potom…
A potom se k vlastním liniím vrátilo sedm po zuby ozbrojených Američanů, kteří před sebou hnali 132 zajatých německých vojáků…

BRIT
Kdo má o daném tématu alespoň nějaké povědomí, ten asi tuší, že by se tento výčet rozhodně nemohl obejít bez Johna Malcolma Thorpe Fleming Chirchilla, zajisté ovšem známějšího jako “Šílený Jack“. Jack sloužil v armádě, pak odešel a dal se na novinařinu. Věnoval se také své zálibě, lukostřelbě, díky které si střihl drobné roličky i ve dvou filmech – před válkou to byl Zloděj z Bagdádu, po válce Ivanhoe. Když vypukla II. Světová Válka, narukoval znovu.
A proslul. Proslul jako snad jediný voják, který vyrážel do bojů na západní frontě Druhé Světové Války s dudami, dlouhým lukem, a mečem v ruce. Jednalo se o skotský Claymore, pro upřesnění. Tvrdil totiž, že důstojník bez meče není řádně oděn do boje.
Během bojů ve Francii při střetnutí s německou hlídkou zastřelil jejího velitele. Vlastnoručně vyráběným šípem. Nejspíš jako jediný voják na západní frontě si tak připsal zářez lukem. A rozhodl se přihlásit do Commandos…
Při vylodění v Norsku vystoupil z lodi jako první. Hrál na dudy. A dostal Válečný Kříž.
Na Sicílii zajal se svým komandem 42 Němců. Prý bez výstřelu. Stačilo na ně namířit mečem a řvát. Demoralizovaní vojáci odhazovali zbraně a nechávali se zajmout. Sám Jack k tomu prohodil, že když se na Němce řve dost nahlas, a k tomu německy, poslechne kohokoliv.
Ale v Jugoslávii, když bojoval po boku partyzánů, padl do zajetí Jack. Sám. Všichni ostatní byli zabiti dělostřelbou, on, hrající na dudy, byl jen zraněn. Skončil v koncentráku Sachsenhausen. Uprchl na podzim 1944 se sestřeleným pilotem RAF. Došli až do Rostocku, jen pár kilometrů od moře, než byli znovu zajati.
Později, ke konci války, se Jack odvolal k veliteli německé armádní jednotky, protože se obával, že stráže z řad SS zajatce nepropustí, ale postřílí. Byl vyslyšen a jednotky SS byly běžnou armádou odehnány.
Říká se, že jako jeden z mála lidí byl Jack nešťastný, že je po válce. Po osvobození z tábora došel sám do Itálie a odtud pokračoval s Američany. Chtěl ještě bojovat v Barmě, ale nestihl to.

NĚMEC
Kdo jiný by tak mohl být prvním z Německých hrdinů, který kohokoliv napadne? Jistě. Baron Manfred Albrecht Freiherr von Richthofen, tedy proslulý Rudý Baron. Ano, pravděpodobně nejznámější vojenský pilot všech dob. Válečnou službu začal jako kavalerista. Když se slovy „narukoval jsem, abych dělal něco jiného, než poslíčka“ (kavalerie a klasické jízdní operace už byli zastaralá část vojska) žádal o transfer, nečekal, že skončí u letectva.
Nejprve létal jako pozorovatel na průzkumné lety. Jednou prý i sestřelil francouzský letoun, ale nebylo možné sestřel potvrdit, tedy mu nebyl uznán. Nastoupil pilotní výcvik a… a rozbil letadlo.
Navzdory nevalnému začátku se stal pilotem a v roce 1916 získal první potvrzený sestřel. Nechal si u klenotníka vyrobit stříbrný pohár s vyrytým typem sestřeleného letounu. A pokračoval v tom, dokud neměl pohárů 60. Pak došlo stříbro a Baron nechtěl poháry z obyčejného kovu. Během té doby stanul v čele pověstného Létajícího Cirkusu, nejúspěšnější letecké jednotky I. Světové Války. Podle všech, kromě dalších pilotů Cirkusu, byl emociálně chladný, vypočítavý a bez smyslu pro humor. Podle všech byl brilantní taktik, a sice opatrný, ale výborný pilot.
Nakonec nasbíral zářezů – potvrzených – 80. Nelétal tak riskantně, jako jeho bratr, ani se tak nevyžíval v akrobacii, jako jeho přítel a spolubojovník Warner Voss. Ale byl dobrý velitel a výtečný střelec.
Zemřel při boji se dvěma australskými piloty 21. Dubna roku 1918. Ačkoliv byl smrtelně raněn, jedinou kulkou do oblasti srdce, dokázal nouzově přistát na poli. Jeho poslední slovo prý bylo „Kaputt“. Prakticky nepoškozené letadlo Rudého Barona rozebrali lovci suvenýrů na kousky…

RUS
Ano, na tomto místě bude přesně dle očekávání nikoliv nejlepší, ale zaručeně nejznámější ruský odstřelovač, Vasilij Zajcev. Jen pro představu, první místo patří Michailu Surkovovi se 702 potvrzenými zásahy, mezi ženami pak Ljudmile Pavličenko s 309. Zajcev jich získal 242. Ale byl to právě Zajcev, koho si všiml spisovatel Vasilij Grossman. Ten přes veškerou snahu o objektivitu vytvořil s pomocí dalších propagandistů ikonu ruského vlastence a ostrostřelce, a vtiskl jí tvář Zajceva.
Například Zajcev vystudoval průmyslovou školu a Vojenskou hospodářskou školu, a působil jako náčelník účetního oddělení Tichomořského loďstva. To ale není hrdina „dělnické Rusi“, takže se z něj stal uralský pasáček.
Zpochybňovat můžeme i jeho proslulý souboj snajprů s německým esem – majorem Köningem z berlínské školy snajprů/nebo majorem Koningsem ze Zossenu/nebo velitelem školy snajprů v Gnössenu, plukovníkem SS Thorvaldem. A to hlavně proto, že v archivu ministerstva obrany, kde denní hlášení obsahují i každou dezerci či sebezranění, není o této jistě velmi výjimečné události ani zmínka (i když v muzeu v Moskvě mají dodnes zaměřovač „z Köningovi“ pušky.
Buď jak buď, chrabrý junák působil jako živá voda na morálku ruských vojsk a víc nebylo třeba. A legenda je to jaksepatří, i když víme, jak moc nafouknutá oproti skutečnosti…

A na závěr ještě dvakrát ve zkratce
AMERIČANÉ
Nejsou to tak slavná jména, jako zde padla. Možná nejsou ani tak velkými legendami. Ale tihle dva mě docela ohromili a rád bych se podělil.
Prvním je Audie Murphy,, který by klidně mohl sloužit jako předobraz Captaina Americy. Kluk, kterého vyhodili od odvodu k maríně, k letectvu, a kterého vzali až jako krmení pro děla k pěchotě. 55 kilo a 150 centimentrů, kolabujících při výcviku celkem na pravidelné bázi.
Ale také 55 kilo odvahy, která si vysloužila vyznamenání hned při první akci. Na Sicílii. A taky si tam Murphy uhnal malárii, se kterou pak strávil zbytek války. Ale i tak dokázal něco, co skoro ani nezní jako realita. Boj v Colmarské kapse. 19 mužů mělo zastavit německou přesilu. Abych parafrázoval: Rozkaz ten zněl jasně: Nikdo neprojde!
Jenže s americkými tanky si německé poradily několika ranami a prapor německé pěchoty se zdál nezastavitelný. A tehdy si Murphy vysloužil 38 (!) vyznamenání a medailí v jediné akci. Vylezl na vrak tanku, popadl těžký kulomet, a celou hodinu kapsu udržel. Pak mu došla munice. Sám proti praporu. Klobouk dolů. Po válce udělal celkem úspěšnou kariéru u filmu, v tom prvním hrál sám sebe :)
Druhý příběh je o medikovi. Připadá vám válka absurdní? A co teprve voják-medik, který jednou rukou léčí, a druhou zabíjí? 2. Května 1945 byl tím medikem Robert Bush při boji o Okinawu. Jeho kamarád byl postřelen a Bush mu musel zavést transfuzi. Přímo uprostřed japonského protiútoku. A tak jednou rukou zachraňoval život příteli, a druhou střílel z pistole po nepříteli. Když mu došla munice, přiletěly granáty. Bush vlastním tělem chránil kamaráda. První výbuch ho připravil o oko, druhý mu roztrhal rameno, třetí mu poranil druhé oko. A v tomhle stavu se Bush dostal ke karabině svého (mrtvého) velitele, a dál střílel do Japonců. Zabil nejméně půl tuctu nepřátel, a vydržel, dokud nedorazily posily. Pak ještě svého pacienta doprovodil do špitálu, a až tam se zhroutil. Přišel o oko, ale zachránil přítele a dostal medaili Kongresu…

LENZIE: Myslíš něco jako péče o květinky?

"Buď, čím chceš být. Leda bys mohl být Zahradník. Pak buď Zahradník!"
.
.
.
Nebo to bývalo jinak???

LENZIE: Zahradník. Vždycky to je zahradník.

A protože jsme v auditku o mýtech, vysvětlím odkud se vzal tento mýtus. V českém podání je to dnes vždycky zahradník, protože instituce komorníka u nás zanikla spolu s dalšími ve čtyřicátých letech. Dříve toto rčení obdobně pomlouvalo komorníky a pocházelo z klasických detektivních příběhů "Musgraveský rituál" od A.C. Doyla a "Podivný případ pana Challonera" od Herberta Jenkinse.

Pravda, nebylo by fér říci že Doyle byl oproti komorníkům nějak zvlášť zaujat. Jeho komorník se v případě Musgraveského rituálu pouze pokusil okrást svého zaměstnavatele a stal se přitom obětí skutečného vraha. To v případě pana Challonera byl komorník primárním antagonistou.

Skutečné rčení se z této fráze ale stalo až teprve zásluhou Mary Roberts Rinehartové (nazývané "americká Agatha Christie"). Jen pro zajímavost, v její hře "Netopýr" je skupina lidí systematicky vyvražďována záhadnou titulní postavou, maskovanou osobou v kápi - která mimo jiné značně inspirovala pozdější postavu Batmana. Rinehartová učinila komorníka vrahem ve svém románu "Dveře" z roku 1930. Dveře se staly hitem a rčení "the butler did it" vešlo do historie jako jeden z legendárních literárních průserů.

Tak, po delší odmlce nejprve všem přeji krásný nový rok. Dále bych jako omluvu za prodlení chtěl dnes představit někoho, koho považuji za opravdovou legendu, nebo spíš Legendu. Takže ještě jednou z Japonska:

Svůj první souboj vybojoval ve věku pouhých třinácti let. Legenda vypráví, že jeho první soupeřem byl Arima Kihei, student šermířské školy Kashima Shintō-ryū. Kihei cestoval Japonskem, aby vybrousil své umění s mečem. V Hirafuku-Mura pronesl veřejnou výzvu. Posel s touto výzvou došel i do chrámu, kde jej jeho strýcové Dorin a Tasumi vyučovali jak boji, tak vědomostem.
Mladý Musashi výzvu podepsal. Když se to dozvěděl jeho strýc Dorin, snažil se souboj odvolat s ohledem na Musashiho věk. Ale Kihei řekl, že jeho čest bude zachována jen tehdy, když se mu Musashi omluví na místě a v čase, kdy měl proběhnout souboj. Když pak přišel čas souboje, Dorin se opět za synovce omlouval. Ale Musashi, trénovaný do velmi raného věku do svých sedmi let vlastním otcem, Munisaiem, v boji mečem a v rodinném umění boje s jitte, a od sedmi let trénovaný v šermu svými strýci, vyřešil omluvy po svém. S šest stop dlouhou holí vyrazil proti Kiheiovi.
Samuraj se chlapci bránil pomocí svého wakizashi. Ale Musashi samuraje záhy srazil k zemi, a když se pokoušel zvednout, zabil ho úderem mezi oči. Říká se, že Arima Kihei byl samuraj příliš bojechtivý, příliš arogantní, a nepříliš talentovaný s mečem.
O tři léta později opustil Miyamoto Musashi, známý také jako Shinmen Takezō, Miyamoto Bennosuke či pod buddhistickým jménem Niten Dōraku, rodnou vesnici, zanechal rodinný majetek své sestře s manželem, a cestoval. Cestoval a pouštěl se do soubojů. V šestnácti letech porazil studenta šermu jménem Akiyama z provincie Tajima, který byl považován za velmi schopného šermíře.
Když vypukla válka mezi klany Toyotomi a Tokugawa, bojoval Musashi na straně klanu Toyotomi. Jeho rodina byla vázána poslušností ke klanu Shinzen, a ten byl spojencem klanu Toyotomi. Musashi byl u pokusu o dobytí hradu Fushimi, při obraně obléhaného hradu Gifu, a nakonec i u porážky v bitvě u Sekigahary. Po prohrané bitvě strávil nějakou dobu cvičením na hoře Hiko.
Dalším slavným soubojem Musashiho byl souboj se školou šermu Yoshioka. I jeho otec vyhrál dvě ze tří utkání s mistrem školy, před zraky šóguna, a vydobyl si tak titul „Nedostižný pod Nebesy“. Musashi po příjezdu do Kjóta vyzval k souboji mistra školy, Yoshioka Seijūra. Souboj byl dohodnut, měl se odehrát v severní části Kjóta. Musashi se opozdil. Tím mistra velice rozčílil. Když došlo k souboji, Musashi zasadil jediný úder. Zasáhl mistra do levého ramene, srazil jej k zemi a zmrzačil mu ruku. Hlavou školy se stal stejně zdatný bratr mistra, Yoshioka Denshichirō. Ten ihned vyzval Musashiho k odvetě. Duel se odehrál před chrámem v Kjótu. Yoshioka Denshichirō se vyzbrojil dlouhou, okovanou holí. Musashi opět přišel pozdě. V souboji svého soupeře hladce odzbrojil a porazil. Hlavou klanu Yoshioka se stal tehdy dvanáctiletý Yoshioka Matashichiro. Škola Yoshioka byla v té době nejpřednější z osmi hlavních škol šermu v Japonsku. Matashichiro vyzval Musashiho také k souboji, ale ve skutečnosti mu s jednotkou lučištníků, mušketýrů a šermířů nachystal past.
A tentokrát Musashi nedorazil pozdě. Dorazil o mnoho hodin dříve a dorazil tajně. Ukryl se v chrámu, u kterého se měl souboj odehrát a vyčkal na nepřítele. Potom z úkrytu napadl nepřátelskou jednotku, zabil Matashichira, a i když ho napadly tucty následovníků oběti, uprchl. Aby se ubránil přesile, tasil levou rukou druhý meč, a to byl počátek jeho niten´ichi stylu šermu. Se smrtí Matashichira skončila i tato větev školy Yoshioka.
Z Kjóta cestoval Musashi do Nary, kde se od tamních mnichů, odborníků na boj dlouhými zbraněmi, učil boj kopím. Pak se usadil v chrámu Enkoji v Banshú, kde učil bratra opata.
Následně Musashi hodně cestoval po Japonsku. Byla to jeho musha shugyō, pouť válečníka. Musashi zdokonaloval své dovednosti v soubojích. A říká se, že používal boken, dřevěný meč. Nebývalo v té době zvykem usilovat v těchto střetnutích o život protivníka, pokud se tak oba nedohodli. Mistrovství Musashiho však bylo takové, že se zpravidla vůbec nestaral, jako zbraň jeho soupeř použije.
Na cestě z Nary do Eda Musashi zabil v souboji Shishido Baikena, bojovníka s kusarigamou. V Edu porazil Musō Gonnosukeho, který později založil vlivnou školu boje holí. Jejich souboj je součástí tradic jak školy Shinto Muso-ryu, založené Gennosukem, tak školy Hyōhō Niten Ichi-ryū, kterou založil Musashi. Jen tradice školy Shinto však uvádí, že v odvetném zápase porazil Gennosuke Musashiho.
Musashimu nebylo ani třicet a měl za sebou nejméně šest desítek duelů, nepočítaje v to muže, které zabil v bitvách. Nikdy nebyl poražen. V klášteře Myoshin-ji se začal věnovat učení zazen. Tam se také setkal s Nagaoka Sadem, vazalem lorda Tadaoki. Musashiho otec se později stal Tadaokiho učitelem na severu Kjúšú. Nagaoka pak zařídil souboj se Sasaki Kojirem. Podle všeho se jednalo o politickou záležitost, o upevnění moci lorda Tadaokiho.
Sasaki Kojiró byl zván Démon Západních Provincií. Jeho zbraní bylo nodachi.
Souboj se konal na ostrově Funajima. Musahi dorazil pozdě a silně zanedbaný, ozbrojený bokenem vyřezaným z vesla lodi, se kterou připlul. Souboj trval jen velmi krátce. Musashi zabil svého soupeře. Koluje několik verzí toho, proč Musashi přijel pozdě. Někteří tvrdí, že Musashi přišel pozdě, aby, stejně jako v předchozích případech, vyvedl soupeře z míry, rozčílil ho. Pak záleží na tom, jestli podporujete Musashiho, a pak je to naprosto v pořádku, jen další způsob, jak získat výhodu v boji, nebo jeho protivníka, a pak je to od Musashiho nečestné, a ukazuje to na jeho pohrdání soupeřem. Jiní zase říkají, že Musashi načasoval svůj příjezd podle přílivu a odlivu. S přílivem hladce dorazil na ostrov, zabil soupeře, a s odlivem potom získal náskok před rozzuřenými přáteli mrtvého. A ještě další říkají, že Musashimu šlo o slunce. Respektive o jeho správné postavení. Pak v pravou chvíli Musashi ustoupil před úderem protivníka, a když ho oslepilo slunce, Musashi ho snadno zabil. Buď jak buď, Sasaki Kojiró byl mrtev a Musashi krátce potom založil svou vlastní školu šermu. Ale jen na krátko.
Znovu vypukla válka mezi Toyotomi a Tokugawou. Není úplně jasné, na které straně tentokrát Musashi bojoval. Někteří říkají, že se Musashi utkal v souboji s lordem Tokugawou Ieyasu, ale vzhledem k tomu, že Ieyasu měl být sedmdesátiletý stařec vetchého zdraví, nejeví se to jako moc pravděpodobné. Většina okolností spíše ukazuje na to, že Musashi tentokrát bojoval na straně klanu Tokugawa, ale během války, ve které se účastnil dvou bitev, nevykonal nic, co by se jednoznačně dostalo do jeho legendy.
Po válce vstoupil do služeb Ogasawara Tadanaa z provincie Harima. Dohlížel na stavbu hradu Akashi. Později, po vítězství nad třemi zástupci Togun-ryu a Miyakim Gunbeiem před zraky lorda Hameji, organizoval město Himeji. Také vyučoval bojová umění, zejména prý vrhání šurikenů. Během tohoto období Musashi adoptoval syna. Také učil mnoho studentů Enmei-ryu, i když tento styl vyvinul mnohem dříve, a svitek Enmen-ryu kenpo sho sepsal už ve věku dvaadvaceti let. Myšlenkou této školy bylo vládnout dvěma meči tak účinně, jako mečem v páru s jitte.
Musashiho adoptivní syn, Miyamoto Mikinosuke, se stal vazalem panství Himeji. Musashi se poté opět vydal na cesty, a nejprve zamířil do Eda. Tam se spřátelil s poradcem šóguna, a chtěl se stát šógunovým mistrem meče. Jenže ten již dva mistry meče měl. Musashi zamířil do Óshú a skončil v Yamagatě, kde adoptoval druhého syna, Miyamota Iori. Dál cestovali spolu.
O dva roky později Mikinosuke spáchal sepuku podle zvyku junshi, když zemřel jeho lord. Iori ve stejném roce vstoupil do služeb lorda Ogasawary. Musashimu se opět nepodařilo najít si službu, a tak cestoval dále. Po sedmi letech se usadil v Kokuře s Iorim a nakonec vstoupil do služby u daimyo Ogasawary Tadazaneho. Iori sloužil dobře při potlačování rebelie a propracoval se na post ministra. Zato Musashi byl prý při průzkumu zraněn hozeným kamenem, a jeho zásluhy zůstaly nepovšimnuty.
Dalších šest let trvalo, než se Musashi přidal k pánu hradu Kumamoto, Hosakawa Tadatoshimu. Lordi Hosakawa byli také patrony Musashiho velkého soupeře, Sasaki Kojira. Tehdy už se účastnil jen mála soubojů. Jeden zařídil lord Ogasarawa a Musashiho protivníkem byl mistr kopí jménem Takada Matabei.
Po dalších sedmi letech se stal Musashi oficiálně vazalem lorda Tadatoshiho. Byla mu vyměřena apanáž 300 koku a 17 sloužících, přiděleno sídlo hrad Chiba v Kumamotu. O rok později dokončil Musashi Hyju Sanju Go, Třicet pět Instrukcí o Strategii, práci, která se stala základem jeho mnohem proslulejší práce, Go Rin No Sho, Knihy Pěti Kruhů. Ve stejném roce se jeho třetí syn, Hirao Yoemon, stal Mistrem Zbraní panství Owari.
Následující roku začal Musashi trpět neuropatickou bolestí, což byla předzvěst jeho rychle se zhoršujícího zdraví. O další rok později se Musashi, nyní ve věku 59 let, stáhl do jeskyně zvané Reigandó, kde žil jako poustevník. Tam také sepsal Knihu Pěti Kruhů. Dokončil ji za dva roky.
Když cítil, že se blíží jeho smrt, předal Musashi svůj spis svému nejbližšímu žákovi, jehož jméno bylo Terao Magonojo. Miyamoto Musashi zemřel ve věku jedenašedesáti let, nejspíš na rakovinu. Nezemřel v bitvě ani v souboji, ale odešel klidně poté, co dokončil Dokkódó, obsahující 21 předpisů disciplíny a sebekontroly pro příští generace.
Jeho tělo ve zbroji bylo postaveno k hlavní cestě ve vesnici Yuge poblíž hory Iwato, čelem k Edu. Jeho vlasy byly pohřbeny na hoře Iwata, kde v jeskyni sepsal Knihu Pěti Kruhů.
Musashi vytvořil bojový styl dvěma meči, pravděpodobně inspirován technikami využívajícími jitte. Byl také mistrem vrhacích zbraní a svůj krátký meč často házel po soupeři. Studoval šerm i buddhismus dlouhá léta a definoval mnoho zásad sebekontroly, taktiky a strategie. Vytvořil mnoho maleb a kaligrafických děl, stejně jako soch ze dřeva i kovu. V boji upřednostňoval přímočarý, pragmatický přístup, daný nejspíše jeho četnými zkušenostmi se skutečným bojem, ale v pozdějších fázích života sledoval spíše uměleckou stránku kodexu bušidó.
* 1578 (pravděpodobně)
+ 1645