Trochu jiný pohled (ne tolik nadšený) na:

Sucker Punch 2011

Vizuální nářez, to bezesporu. Jenže jako filmový celek, to už tak dobré není, tedy aspoň pro mě. Byly místa, kde jsem se potutelně usmíval, jiná kde mě to dojímalo, jenže taky spousta takových kde to působilo příliš naivně, jindy neuvěřitelně až zvrhle i na takové fantasy pojetí, kterým se film ubírá. Je zřejmé že to bylo účelné, protože ono to vypadá jako snaha o dokonalost v mnoha směrech. Na můj vkus tomu ale chybí ucelenost.

Nástup filmu je šikovný, takový že má v sobě i tajemno a dokáže navodit atmosféru, které se ale dále nikdo nedrží.Jednotlivé scény nejsou vyrovnané a je to občas lepší občas horší. Závěr určitě moc lidí nepřekvapí, protože i nezkušenému diváku dojde, že to co je mezi koncem a začátkem je... Přesně to :)

Jednotlivá prolnutí v prostoru a čase byla docela uspěchaná. Nejlepší bylo nakonec stejně asi to úprvně první, které mělo stejný efekt jako úvod filmu, navodilo to pořádnou atmosféru a hned o scénu dál se od ní upustilo. Některé scény pro mě byly spíše zklamáním. Každopádně ať je to jak chce, film se dokáže dostat divákovi pod kůži a ten pak již čeká, až nastane další "prolnutí".

Inu a hlavní hrdinka Babydoll mě nějak nezaujala sice se snažila, ale chvílemi jakoby nevěděla co hrát, i to jak držela samopal bylo oproti kolegyním, jakoby chtěla naznačit mám v rukách hračku, kterou nechci. Nejlepší z holek byla asi postava Rocket, která byla sice proměnlivá, ale i tak šla stále za svým a výkon herečky se mi líbil a zaujala mě. Postava, které v dechnul život Oscar Isaac, měla vše co měla mít, vzbuzovala emoce, byla uvěřitelná. V tomto smětu u mě spokojenost.

Podle mě by tohle téma filmu bylo lepší jako seriál, kde by bylo na vše mnohem více času a nemuselo by to být takhle útržkovité. Do nějakých myšlenek filmu se nemá moc cenu pouštět, ale je dobré všímat si vět, které v různých situacích vyřkne postava muže, který hlavní hrdinky provází najejich cestě za svobodou.

Samozřejmě jako vizuální akci to doporučit lze, jen se u toho nesmí moc přemýšlet. Stylizace, choreografie, zpomalovačky v kombinaci s hudbou, některé scény, které se nedají na přímo a hned pochopit, to vše je tento film který v kině díky velkému plátnu a ozvučení hodně vynikne.

Vzhledem k tomu, že jsem tu nikde nenašel i reakce k televizním filmům a inscenacím, tak to trochu napravuji...

Hadí tanec 2005

Po skvělém Přepadení a Svědkovi natočil Petr Slavík další díl z cyklu Oběti. Tentokrát si vzal na paškál domácí násilí a do hlavních rolí obsadil Ivanu Chýlkovou a Aloise Švehlíka. A zatímco Chýlková si jede svůj standard, který mě už nebaví (rozuměj zkroušené pohledy alá Díky za každé nové ráno nebo Přítelkyně z domu smutku), Švehlík podává skvělý výkon, až si člověk občas říká, jaká škoda, že hrával převážně čurdy. Ale oni se záporáci hrají vždycky lépe.

Hadí tanec napsal jako předchozí příběhy z cyklu Miroslav Sovják, jenž svou prací nijak nevybočuje z žánru. Což je docela chyba. Na začátku je nám, tak jako vždy, představena poklidná domácnost, v níž není něco v pořádku. Aha, muž potichoučku polehoučku terorizuje svou ženu. Ta si nechá srát na hlavu (třeba z důvodu zachování klidu kvůli dětem) a celkem dlouho se nic neděje. Až do chvíle, kdy ji muž uhodí. Pak klasicky následuje sled událostí, které dramaticky vrcholí...

Moc rád bych se dožil televizního filmu České televize, který se nebude odvíjet podle zažitých klišé. Proč musí být vše tak jednoduché? Proč musí být muž (aniž bych ho v tomto případě jakkoliv obhajoval) tím špatným? Ten scénář prostě vznikl na základě statistiky, která praví (a teď si budu jen tak nahlas přemýšlet), že až 35% žen v domácnosti se setkalo s domácím násilím. Nic mezi tím.

V tom filmu prostě neexistuje černá vs. bílá. Tam je POUZE černá nebo bílá. Takže aniž bych zpochybňoval, že chlap, který si svůj komplex vybíjí na své partnerce, je imbecilní primitivní hovado vylíhlé ve středověku, nic není tak prudce jednoznačné (snad jen kromě smrti). Samozřejmě, pokud nejde o psychicky narušenou osobu. V Hadím tanci prostě Chýlková podstrojuje, dělá první poslední, zatímco Švěhlík ji mlátí. Tečka. Trochu málo, ne?

Faktem je, že stejně jako u Svědka, se jedná o docela slušný odraz nechvalně proslulého fenoménu a je dobře, že něco takového existuje. Jen by to příště chtělo film, který rozpoutá větší diskuzi. Tohle se odvysílalo a čau. Tak tu občas nějakej chlap zmlátí svou manželku, no a co? Kdy jindy má veřejnoprávní televize příležitost poukázat na věc, která hýbe společností? Dokumentem ve všední den ve dvě odpoledne na Dvojce?

Kuličky

Olga Dabrowská je zřejmě zatížena na příběhy. Spoluprací na scénáři s Petrem Zelenkou to předvedla už v Knoflíkářích, v roce 2009 si pak střihla režijní debut Kuličky, který si napsala zcela sama. Rozdíl je v tom, že co fungovalo jednou, podruhé skřípe. Může za to hlavně fakt, že zatímco v Zelenkově celovečeráku byly jednotlivé příběhy krásně sladěny a šikovně se prolínaly (byť měly kolísavou úroveň), v Kuličkách se jedná o uzavřené kapitoly, které mají jedno pojítko – soužití muže se ženou.

No, ne že by předtím už něco podobného nevzniklo (když zůstaneme u téhle party, napadají mě třeba Samotáři, i když to byl spíš generační snímek), ale Dabrowská svou prvotinou nijak nejde dál. Naopak – už velice jednoduchým úvodem s dětskou svatbou nám předkládá zkratkovitý, stereotypní způsob myšlení („Ty nikam nepůjdeš – jsi ženatý!“ – tomu se budou v kině smát...) jak vyšitý a v tomto duchu pak celý film pokračuje (scéna ve třídě v jednom z příběhů mi připomněla Bastardy nebo Kameňák, kdy učitelka je ta blbá, utiskovaná a od dětí bez povšimnutí snáší i vulgární nadávky z očí do očí, které přechází, skoro je za ně pohladí).

Druhou vadou jsou herecké výkony. Dokážu pochopit, že Kuličky jsou filmem levným, takže se šetřilo i na tomhle poli, ovšem obsazení převážně neherců (nebo studentů konzervatoře, ono to vyjde prakticky nastejno) moc neprospívá. To je vidět hned v prvním příběhu nazvaném Maminčin andílek, v němž dcera zjistí, že si matka všímá víc svého milence než-li jí, a tak se ji za to chce náležitě „odvděčit“. Nezbedné dítko tu hraje Tereza Nvotová, mladší sestra u nás známější Doroty, která toho času leze kdesi po Nepálu. Možná s sebou měla vzít i Terezu, protože hraní ji moc nejde. Předvádí jen ranec šklebení se a nesmyslné míchání slovenštiny s češtinou (které je zcela očekávatelně vysvětleno tak, že zatímco maminka je Češka, otec byl Slovák; proč tedy Nvotová mluví Slovensky jen na začátku příběhu? Aby si diváci neťukali na čelo kvůli jejímu přízvuku?).

Oceňuji snahu o přiblížení menšinových sešlostí, jako je technopárty nebo příběh z fary (přijde mi, že jediný, kdo se v celém filmu trochu snaží hrát, je Jiří Vyorálek), ovšem je strašná škoda, že z toho autorka nevytěžila více. Bylo tam nespočet míst, říkajících si o karikaturu nebo zběhnutí ke komedii, které ale zůstaly prakticky totálně nevyužity. Za mě promarněná příležitost a rozhodně nedoporučuji.