YouTube - ‪Shorter Film‬‏
http://www.youtube.com/watch?v=qNfnzMZsT6M

Lidice, 2011

O jednom z největších českých projektů za poslední dobu toho bylo napsáno mnohé. Nejdříve se zjistilo, že scénář Zdeňka Mahlera, který s ním vyhrál nějakou hušákovskou cenu je nedotažený, takže původní režisérka Alice Nellis jej musela předělávat. Načež onemocněla a filmu se musela chtě-nechtě vzdát ve prospěch Petra Nikolaeva. Ten je znám hlavně jako režisér poměrně ceněné věci …a bude hůř.

Točit Lidice, film (někteří ještě koketují s předponou velko - tak to se, milánkové, uklidněte) o vypálení jedné české vesnice za heydrichiády, byl trochu oříšek. Na pár témat je tahle republika prostě citlivá, takže jakmile se někdo dotkne hokejistů, Evy a Vaška nebo řádění nacistů v českých zemích, je holt zle.

Lidice si prostě zasloužily jiný přístup než většina domácí tvorby za uplynulých pár let. Nikolaev se toho chopil po svém, takže ačkoliv hned první scénou, která se na plátně objeví, je soulož, snímek vás vtáhne do víru prakticky okamžitě. Čímž samozřejmě nutně neříkám, že se na téhle vlně veze po zbytek 126 minutové stopáže. Má hluchá místa (zvláště ke konci), ty se ale lehce podaří vytěsnit z hlavy na úkor těch slušných.

Jenže – to není zásluhou na začátku vzpomínaného scénáře. Za to může spíš režisér a kamera Antonia Riestry (mimochodem místy rozmazaná a nepodařilo se mi rozluštit, zda to byl záměr, nebo demence, ale filmu to neprospělo). Ani pár dní po zhlédnutí filmu se totiž nemohu zbavit dojmu, že Mahler sice dokázal poslepovat pár konkrétních věcí do jednoho celku, ale po zevrubnějším zkoumání to celé nějak nesedí. Chápu, je to film, musí se v něm občas jednat zkratkovitě na úkor něčeho dalšího, ale snad divák není takový blb, aby si neuměl dát dohromady dvě a dvě.

V hlavní roli se představí (překvapivě umírněný) Karel Roden coby Šíma, který si ve vězení odpykává trest za zabití svého syna. A právě to vězení je jednou z největších slabin Lidic. Je jasné, že scénárista z toho (díky své pohodlnosti?) potřeboval nějak vybruslit a loch byl jednou z možností, takže proč ji nevyužít. Jenže celý film to strašně zpomaluje. Už už semá „vypalovat“, promiňte mi mou familiérnost, a najednou jsme zpátky v lágru? Aha – Šíma má (úplnou náhodou) tisknout seznam obětí poprav na zítřek. A co čert nechce, jsou to muži z Lidic, odkud pochází. V další scéně zase jede jeho druhý syn na Heydrichův houslový koncert na Pražský hrad. To jsou takové náhody, až to bije do očí. Nehledě na to, že to z filmu dělá spíš televizi s více ději najednou.

Lidice mají i světlé chvilky. Třeba právě scénu vypalování, kdy vojáci popíjejí pivo, skvělou výpravu, zvládnutí reálií (sudy s vápnem na korbě, hodně syrová scéna zplynování dětí) nebo některé dialogy (ping-pong „Atentát na Heydricha byl v pořádku.“ – „Já si to myslím taky.“). Pokud si myslíte, že se mezi nimi zaskvěl i Jan Budař, pak ano, ale to nic nemění na tom, že hraje pořád ty samé rádobyvtipné nahrávače a už mě tím trochu unavuje.

Asi nejlepší scénou filmu je pak Šímův příjezd do zasněžených Lidic. Tedy do míst, kde dřív Lidice stály. Tady pro mě ovšem nastal asi největší problém filmu. Ten totiž pokračuje ještě dobrých dvacet minut a jednou ze stěžejních scén je návrat lidických žen do památných míst. Na monstrakci dorazí i Šíma, který se místní papaláše snaží přesvědčit, že jako jediný muž přežil. To se jim ale nehodí do krámu, takže je odvezen kamsi na pole a začíná žít život v bývalé výhybkárně.

Zde jakoby se ujal režie Filip Renč a točil pokračování Hlídače č. 47. Mě je přece úplně jedno, co ta postava dělala „poté“. Realita s fikcí si mnou ruce. Takovou dávku patosu jsem naposledy zažil u Tmavomodrého světa, kde ležel Ondřej Vetchý na posteli v nemocničním lágru. Vrcholem byl výčet jmen Lidice v závěrečných titulkách, které autoři stáhli odněkud z jihoamerického klonu Facebooku.

Lidice jsou slušný film, výborné rozhodně ne. Pro děti školou povinné akorát, pro ty, kteří se chtějí dojímat také. Nic víc, nic míň. Někomu se to jistě bude zdát dostačující. Ale stále si kladu otázku – jak by ten film vypadal, kdyby jej přece jen točila Nellis? Osobně se totiž domnívám, že tak moc by na pilu netlačila. Ale to je asi tak vše, co pro to mohu dělat.

PS: Scéna s králíky je hloupá, raději se podívejte na tohle - http://www.csfd.cz/film/92352-rabbits/

ELGEMA: Pardon za gramaticky fasismus, ale v kontextu "sledovat film" je spravna verze "zhlednout", "shlednout" znamena koukat shora dolu. Ja jen, ze na tu spatnou verzi narazim v ruznych filmovych auditech skoro porad:)

PIZI: Já tady pracuji s příměry, ve výsledku je jedno, zda se jedná o Hřebejka, mladého Svěráka nebo Nikolaeva. To, co píší, nejsou recenze. To je prapodivný útvar sestávající ze špetky osobních dojmů dokořeněných lacinými motivy z press kitu.

Namátkou jsem si třeba z archivu vytáhl Mirčinu kritiku Kawasakiho růže. Opakuje v ní stokrát obehrané - (...) To však nic nemění na odvaze úspěšné dvojice přejít od komediální nezávaznosti k námětu natolik silnému, zásadnímu a zrádnému – zvláště když odmítá jednoduché soudy. (...)

Jako by tím chtěla upozornit - bacha, Hřebejk, to nejsou jen Pelíšky, on to umí i na vážnou nótu. Samozřejmě se tohle nejdřív propralo v hromadě tiskových zpráv a nutno dodat, že Hřebejkovi jde spíš ta "sranda". Neobviňuj mě, prosím, opět ze subjektivity. To jasně dokazují už jen čísla návštěvnosti (když tedy lehce pomineme fakt srovnání návštěvnosti kin z roce 99 a nyní).

Melancholia (2011)

Shlédla jsem Melancholii teprve včera večer a mám proto pocit, že by dojmy měly ještě trochu odležet.
Film je rozdělený na dvě oddělené části sledující pohledy dvou sester na počínající konec světa. Mimochodem předěl mezi dvěmi částmi filmu je natolik strohý a jasný, až mi přijde jako záměrný výsměch této filmařské technice. První část nazvaná Justine tematizuje opulentní svatební večírek plný roztodivných charakterů – od racionální a sarkasticky skeptické matky, přes žoviálního otce, tak trochu duchem někde jinde. Svatební část potěší krásnou Kirsten Dunst, ale nudí pro mě dlouhými dialogy u kterých jsem občas pochybovala o účelnosti pro příběh. Zvláštní pochvalu uděluji maskérce a kadeřnici Kirsten Dunst, které do jediného vlásku a jediné spadlé řasy přizpůsobovaly psychickému rozkladu nevěsty i její účes a make-up (toť dámská vložka).
Justine, tušíce blížící se katastrofu, nucené veselí dekadentně zbohatlického večírku bojkotuje útěky do depresivních stavů a hysterie. Střídavě hledá útěchu u svých rodičů, ani jeden jí však neposlouchá. Ve vztahu k manželovi se projevuje i temnější, vypočítavá a apaticky sebestředná povaha hrdinky. Navzdory zdlouhavosti obsahuje první část jednu z nejlepších scén filmu, kdy Justine v amoku mění vystavené reprodukce bezduchých modernistických obrazů za klasická plátna zobrazující smrt a katastrofy. Zpětně si nejsem jistá, zda se první část filmu ve skutečnosti opravdu odehrála nebo se jedná jen o obraz zmatenosti, nejistoty a deprese jedné z hrdinek. Např. neustále opakování faktu, že hřiště v zámeckém parku, kde hrdinové žijí je 18 jamkové, když to je zcela zřejmé (jestli se nepletu, tak 18 jamek je standardní množství a není proto nutné to tolik zdůrazňovat nežádáme- li zrovna o zelenou kartu?) a v druhé části filmu se dozvídáme, že ve skutečnosti hřiště má jamek devatenáct. Jako by se hrdinka chtěla zachytit nějakého pevného bodu, který by jí dal pocit jistoty v zoufalství a strachu, který prožívá.

Pohrdání Triera současnými hodnotami z první části jen srší. Symbolizuje ho až moc okatě šéf Justine, který ji i na jejím svatebním večírku pronásleduje a nutí vymyslet reklamní slogan. Sutherlandova postava, pro mě příliš plochá a čitelná, zase divákovi z počátku přijde odlehčující, vtipná a přes kapitalistické zbohatlické vtípky příjemně osvěžující, aby se nakonec ukázalo, že je ze všech nejvíc ubohá.

Druhá část filmu pojednává o Clair, rozumnější, a upjatější sestře Justine. Clair pečuje o zhroucenou a depresivní Justine na sídle, kde se odehrával svatební večírek – nevíme jak dlouho po obřadu, zda se vůbec svatba odehrála, ani proč se Justine zhroutila. Časově však děj zapadá do doby, kdy se z neškodné hvězdy Melancholia stala planeta ohrožující život na zemi. Výkon Kirsten Dunst je zde sugestivní a hloubka její deprese je až děsivá. S tím jak se planeta Melancholia blíží a divák tuší neodvratitelný konec, Justine se uklidňuje a její sestra naopak prožívá pocit hrůzy a strachu o vlastní rodinu. Ch. Gainsbourg hraje skvěle a prvoplánově jednosměrné postavě Clair dává mimikou o mnoho víc, než by si scénář zasloužil. Pro diváka je Clair lidštější než Justine i přes snahu režiséra předložit ji jako postavu povrchní. Pro mě rovnice Justine = vědoucí, která prozřela a nelpí na mizerném pozemském životě a Clair = neschopná smířit se s nevyhnutelným, prostě nefungovala.
Samotný zánik země je zobrazen díky hudbě i obraznosti natolik sugestivně, že pocit neklidu a paniky je až nesnesitelný. Planeta Melancholia je v podání Triera v podstatě krásná a strach se mísí s fascinací.

Suma sumárum Trier ve filmu tvrdí, že život na zemi nestojí za truchlení, je nicotný a zlý, a proto bychom ho neměli litovat. Tvrdí to filmařsky velmi šikovně a většinu jsem mu věřila bez pochybování. Oceňuji nádherné obrazy (úvodní sekvence byla skvělá) i hudbu. Některé části filmu mi ale přišli trochu prázdné, dialogy nesmyslné. Naštěstí slabší části vždy vystřídala některá silná scéna, která mě zas usadila do židle a já si celý film užívala za pocitu vnitřního napětí z neodvratitelnosti a definitivnosti konce. Podobný pocit jsem měla při filmu Requiem za sen a podobně dlouhé bylo i ticho na konci promítání. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že Trier natočil film hlavně o sobě a pro sebe a snaha vypovídat se z úzkostí a strachů je doslova hmatatelná.

Na závěr bych měla zásadní výtku ke jménu, jakým syn Clair oslovoval Justine „aunt Steelbreaker“ mi totiž neustále připomínal Elišku Lamželezo z Noci na Karlštejně a k té měla Justine dost daleko.

Mám-li kvantifikovat 75 %

PIZI: Diky za pripomenuti. Zkus si ten text precist jeste jednou. Spacilky v podstate nemaji nazor, Spacilky jsou hlasna trouba jinych. Uz si rozumime?

PIZI: Samozrejme, vliv ma spousta veci. Nejen recenze, ale i dukladna medialni masaz. Problem je, ze tyhle dve veci se (a v MF Dnes obzvlast) nelichotive protinaji. Z drtive vetsiny je tomu totiz tak, ze Spacilovic klan je tou masazi semlen do morku. Ony se s temi tvurci znaji, ba dokonce kamaradi, takze pak se casto stane, ze zatimco hodnotny film (takrka vsechny klubovky) mlada ci stara Spacilka sejme, napr. Hrebejka vyzdvihne s tim, ze si potykali ve Varech na kaficku a je sympaticky uz jen tim, ze vypada jako Woody Allen. To, ze vkus lidi, co chodi na Kamenak, se neutvari z recenzi, me nezajima. V kontextu jde vlastne o jedno a totez.