PIZI: Já tady pracuji s příměry, ve výsledku je jedno, zda se jedná o Hřebejka, mladého Svěráka nebo Nikolaeva. To, co píší, nejsou recenze. To je prapodivný útvar sestávající ze špetky osobních dojmů dokořeněných lacinými motivy z press kitu.

Namátkou jsem si třeba z archivu vytáhl Mirčinu kritiku Kawasakiho růže. Opakuje v ní stokrát obehrané - (...) To však nic nemění na odvaze úspěšné dvojice přejít od komediální nezávaznosti k námětu natolik silnému, zásadnímu a zrádnému – zvláště když odmítá jednoduché soudy. (...)

Jako by tím chtěla upozornit - bacha, Hřebejk, to nejsou jen Pelíšky, on to umí i na vážnou nótu. Samozřejmě se tohle nejdřív propralo v hromadě tiskových zpráv a nutno dodat, že Hřebejkovi jde spíš ta "sranda". Neobviňuj mě, prosím, opět ze subjektivity. To jasně dokazují už jen čísla návštěvnosti (když tedy lehce pomineme fakt srovnání návštěvnosti kin z roce 99 a nyní).

Melancholia (2011)

Shlédla jsem Melancholii teprve včera večer a mám proto pocit, že by dojmy měly ještě trochu odležet.
Film je rozdělený na dvě oddělené části sledující pohledy dvou sester na počínající konec světa. Mimochodem předěl mezi dvěmi částmi filmu je natolik strohý a jasný, až mi přijde jako záměrný výsměch této filmařské technice. První část nazvaná Justine tematizuje opulentní svatební večírek plný roztodivných charakterů – od racionální a sarkasticky skeptické matky, přes žoviálního otce, tak trochu duchem někde jinde. Svatební část potěší krásnou Kirsten Dunst, ale nudí pro mě dlouhými dialogy u kterých jsem občas pochybovala o účelnosti pro příběh. Zvláštní pochvalu uděluji maskérce a kadeřnici Kirsten Dunst, které do jediného vlásku a jediné spadlé řasy přizpůsobovaly psychickému rozkladu nevěsty i její účes a make-up (toť dámská vložka).
Justine, tušíce blížící se katastrofu, nucené veselí dekadentně zbohatlického večírku bojkotuje útěky do depresivních stavů a hysterie. Střídavě hledá útěchu u svých rodičů, ani jeden jí však neposlouchá. Ve vztahu k manželovi se projevuje i temnější, vypočítavá a apaticky sebestředná povaha hrdinky. Navzdory zdlouhavosti obsahuje první část jednu z nejlepších scén filmu, kdy Justine v amoku mění vystavené reprodukce bezduchých modernistických obrazů za klasická plátna zobrazující smrt a katastrofy. Zpětně si nejsem jistá, zda se první část filmu ve skutečnosti opravdu odehrála nebo se jedná jen o obraz zmatenosti, nejistoty a deprese jedné z hrdinek. Např. neustále opakování faktu, že hřiště v zámeckém parku, kde hrdinové žijí je 18 jamkové, když to je zcela zřejmé (jestli se nepletu, tak 18 jamek je standardní množství a není proto nutné to tolik zdůrazňovat nežádáme- li zrovna o zelenou kartu?) a v druhé části filmu se dozvídáme, že ve skutečnosti hřiště má jamek devatenáct. Jako by se hrdinka chtěla zachytit nějakého pevného bodu, který by jí dal pocit jistoty v zoufalství a strachu, který prožívá.

Pohrdání Triera současnými hodnotami z první části jen srší. Symbolizuje ho až moc okatě šéf Justine, který ji i na jejím svatebním večírku pronásleduje a nutí vymyslet reklamní slogan. Sutherlandova postava, pro mě příliš plochá a čitelná, zase divákovi z počátku přijde odlehčující, vtipná a přes kapitalistické zbohatlické vtípky příjemně osvěžující, aby se nakonec ukázalo, že je ze všech nejvíc ubohá.

Druhá část filmu pojednává o Clair, rozumnější, a upjatější sestře Justine. Clair pečuje o zhroucenou a depresivní Justine na sídle, kde se odehrával svatební večírek – nevíme jak dlouho po obřadu, zda se vůbec svatba odehrála, ani proč se Justine zhroutila. Časově však děj zapadá do doby, kdy se z neškodné hvězdy Melancholia stala planeta ohrožující život na zemi. Výkon Kirsten Dunst je zde sugestivní a hloubka její deprese je až děsivá. S tím jak se planeta Melancholia blíží a divák tuší neodvratitelný konec, Justine se uklidňuje a její sestra naopak prožívá pocit hrůzy a strachu o vlastní rodinu. Ch. Gainsbourg hraje skvěle a prvoplánově jednosměrné postavě Clair dává mimikou o mnoho víc, než by si scénář zasloužil. Pro diváka je Clair lidštější než Justine i přes snahu režiséra předložit ji jako postavu povrchní. Pro mě rovnice Justine = vědoucí, která prozřela a nelpí na mizerném pozemském životě a Clair = neschopná smířit se s nevyhnutelným, prostě nefungovala.
Samotný zánik země je zobrazen díky hudbě i obraznosti natolik sugestivně, že pocit neklidu a paniky je až nesnesitelný. Planeta Melancholia je v podání Triera v podstatě krásná a strach se mísí s fascinací.

Suma sumárum Trier ve filmu tvrdí, že život na zemi nestojí za truchlení, je nicotný a zlý, a proto bychom ho neměli litovat. Tvrdí to filmařsky velmi šikovně a většinu jsem mu věřila bez pochybování. Oceňuji nádherné obrazy (úvodní sekvence byla skvělá) i hudbu. Některé části filmu mi ale přišli trochu prázdné, dialogy nesmyslné. Naštěstí slabší části vždy vystřídala některá silná scéna, která mě zas usadila do židle a já si celý film užívala za pocitu vnitřního napětí z neodvratitelnosti a definitivnosti konce. Podobný pocit jsem měla při filmu Requiem za sen a podobně dlouhé bylo i ticho na konci promítání. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že Trier natočil film hlavně o sobě a pro sebe a snaha vypovídat se z úzkostí a strachů je doslova hmatatelná.

Na závěr bych měla zásadní výtku ke jménu, jakým syn Clair oslovoval Justine „aunt Steelbreaker“ mi totiž neustále připomínal Elišku Lamželezo z Noci na Karlštejně a k té měla Justine dost daleko.

Mám-li kvantifikovat 75 %

PIZI: Diky za pripomenuti. Zkus si ten text precist jeste jednou. Spacilky v podstate nemaji nazor, Spacilky jsou hlasna trouba jinych. Uz si rozumime?

PIZI: Samozrejme, vliv ma spousta veci. Nejen recenze, ale i dukladna medialni masaz. Problem je, ze tyhle dve veci se (a v MF Dnes obzvlast) nelichotive protinaji. Z drtive vetsiny je tomu totiz tak, ze Spacilovic klan je tou masazi semlen do morku. Ony se s temi tvurci znaji, ba dokonce kamaradi, takze pak se casto stane, ze zatimco hodnotny film (takrka vsechny klubovky) mlada ci stara Spacilka sejme, napr. Hrebejka vyzdvihne s tim, ze si potykali ve Varech na kaficku a je sympaticky uz jen tim, ze vypada jako Woody Allen. To, ze vkus lidi, co chodi na Kamenak, se neutvari z recenzi, me nezajima. V kontextu jde vlastne o jedno a totez.