Lóve, 2011

Česká republika je oproti Slovensku hotová filmová velmoc. V tuzemsku se ročně natočí více než dvě desítky snímků, u našich bratia byste nové počiny spočítali na prstech jedné ruky. Navíc jsou to většinou filmy nevalné kvality, v nichž hrají nevýrazní herci. Není proto výjimkou, že si Slováci v rámci kompenzace (čo vám jebe, nemáte rádi Zuzku Norisovou?) často půjčí jednoho dva od nás (Viditelný svět - Ivan Trojan, Pokoj v duši - Jaromír Hanzlík, Ženy mého muže - celý ansámbl).

Bylo jen otázkou času, kdy se na tamní scéně objeví někdo, komu tohle začne vadit. Kdo bude chtít zbořit mýtus, že moderní slovenský film rovná se prázdné dialogy, papundekly a vizuální forma na bodu mrazu. Proto na jednu stranu není moc velkým překvapením, že se film Lóve mladého Jakuba Kronera stal nejúspěšnějším slovenským filmem od revoluce. Na tu druhou však ano.

Maťo zabíjí s Tomášem většinu času hulením a hraním Pro Evolution Socceru. Občas si střihnou nějakou tu prácičku, což v překladu znamená, že kradou auta nebo alespoň jejich vnitřek. Šlape to celkem v pohodě do doby, než se do příběhu zamotá Veronika. Maťo propadá depresi. Po mladé studentce touží, jenže rozjetý byznys nejde zastavit. Nebo ano?

Lóve má tak průhlednou dějovou linku, že v pohodě stačí, když se člověk podívá na úvodních patnáct, dvacet minut z hodiny a půl. Je nad slunce jasnější, jak tahle story dopadne. Je ovšem zajímavé sledovat, jak se s tím popasovali tvůrci. A nemusím asi dodávat, že selhávají na celé čáře.

Dialogy jsou uvěřitelné, Kroner je ostatně ročník 87 – to by bylo, aby netušil, jak se spolu dnešní omladina baví. Její život navíc nechce zkreslovat. Jenže dialogy ještě nedělají celý scénář. Nejen, že jste chatrný příběh, jenž nám Lóve představuje, už jistě několikrát viděli, paradoxně ho o rok dříve viděli sami slovenští diváci v sérii Nesmrtelní (nedávno prošuměl v prime-time na ČT takřka bez povšimnutí). Díl nazvaný Fejs má totožné rysy, jen trochu odlišný závěr. Náhoda?

Takže fakt, že film, jenž stojí na scénáři, vyvažuje slušné vizuálno (skvělý nápad s kradením věci alá Assassin´s Creed), vás ani nemůže nijak zvlášť potěšit. V Lóve byste našli tolik berliček, tolik nesmyslů, tolik zkratek v ději (proč jsou klíče od sporťáku na zadním kole?; jak se do pokoje koleje dostal Maťo, když měl jen vlézt do okna, ale to je na balkóně v patře? etuda v hotelu - to je snad z filmu Pierra Richarda, ne? atd.). Škoda slov.

Lóve je od mladých a pro mladé. Takhle se to musí brát v prvé řadě. Jenže my nejsme blbí, páni tvůrci, takže předsudek o tom, že slovenský film je vlastně zcela o ničem, tenhle film rozhodně nevymýtí. A vy se za něj pár dobrými nápady a kamerou taky neskryjete.

Poupata, 2011

Sociální drama Poupata vznikalo dost dlouho na to, aby debutant Zdeněk Jiráský vybrousil nejrůznější hluchá či slepá místa. Bohužel se tak nestalo, takže do kin sice přišel film, v jehož světle působí i snímky ostřílených harcovníků poněkud mdle, zároveň se však nejedná o ligu, která by mohla v rámci evropské scény nějak výrazněji obstát. Jiráský se totiž ukázal jako prvoplánista, jenž si celkem dobře načrtl hlavní linku, ale zabýval se jí tak moc, až se sám ztratil a nakonec nevěděl, jak z kola ven.

Obyčejná rodina z města, které lemují komíny a s tím spjatá šeď (to vše podpořené zimní atmosférou), má všechny předpoklady pro zisk titulu Looser roku. Otec ukázkový gambler, těhotná mladá dcera, která vlastně neví, co chce a syn, jenž se zamiluje do kurvy. Doslova. Mezi tím vším proplouvá matka, která se chodí vybít do místní tělocvičny na písničky skupiny Kroky (nechápu proč).

Tohle by mohlo fungovat jen tehdy, pokud by Jiráský dodržel princip - když odběhnu od jednoho tématu k druhému, tak se k tomu prvnímu vrátím (klidně obloukem nebo přímo) a dovysvětlím jej, protože pointa nebyla vyřčena (a ne, opravdu není na divákovi, aby si domyslel polovinu filmu). Když tedy pominu, že konec Poupat šel naprosto do ztracena (jak už to tak někdy bývá - ale taky to má často své opodstatnění, o čemž v tomto případě absolutně nejsem přesvědčen). To není záměr, to je prostě neschopnost. Film přitom dramaturgii měl, ale očividně jen na půl plynu. Konec šel tedy zbytečně pryč, čímž autor zároveň promrhal svůj potenciál ukázat, že na to, aby napsal slušný a uvěřitelný závěr má. Nechápu, že když už léta za svůj film bojuju, pak tu pomyslnou válku sám se sebou prohraju, protože se prostě bojím. Škoda.

Další věcí je fakt, že některé scény přímo šustí papírem. Nevěřím, že nějaký Němec zastaví u jediného stánku na nejzaflusanějším nádraží široko daleko a koupí si tam za pět tisíc korun model lodě v lahvi. Nevěřím, že syn, jenž vypadá na to, že má v kapse ještě mokrou občanku si na Vánoce domů přitáhne striptérku, kterou si předtím koupil (!!!) od jejího pasáka. To je prostě účelově přitažené za vlasy a diváka to mrzí o to víc, když pár minut předtím či potom vidí pasáže jako vystřižené ze života (Vietnamci, hospodský si ‚dobrácky‘ hraje na záložnu, kamarád dostane místo po kamarádovi a ten se mu za to mstí, omladina mluví uvěřitelně a ne jak Krhounek ve Škole základ života).

Po pár minutách je jasné, že Jiráský viděl Sluneční stát nebo se trochu zhlédl v Bohdanu Slámovi. Hned jsem si vzpomněl na Štěstí, které spadá do stejného žánru, ale spoléhalo na známé tváře. To není mínus, ale Poupata mají výhodu v tom, že v ní hrají takřka samí neznámí herci. Jeden nový ksicht vedle druhého (např. syn Boleslava Polívky Vladimír).

To jde však ruku v ruce s rizikem, že se na castingu udělá chyba. Jiráský ale v tomhle případě koule angažovat mlaďochy měl, a to se mu vyplatilo. Asi největším trumfem je pak angažování Vladimíra Javorského, obecně ve filmu dost podceňované osoby, kterou si každý spojí jen s Kyslíkem z Chlapců a chlapů. Jenže Javorský hrál i v pozoruhodném seriálu Největší z Pierotů ze začátku 90. let nebo ve výborném filmu Karla Smyczka Krajina s nábytkem. Tam přesně ukázal, co v něm vězí a v Poupatech to prostřednictvím svého notorického hráče ukazuje rovněž. (Ne)příjemně se koukalo i na Polku Malgorzatu Pikus, která ukázala, co mohla (vyjma plakátu Poupat).

Poupata si mohou gratulovat za Vladimíra Smutného, jenž za kamerou dělal, co mohl (byť některé záběry např. z nádraží by zasloužily korekci), hudba vzdáleně připomínající Pouta dokreslovala přesně to, co bylo potřeba. Jen škoda toho Javorského. Kdyby se celý příběh víc semknul a zhoustlo by to kolem něj, dalo se vytěžit víc. Takhle se sice díváme na film, který sice relativně funguje, ale je to takové… no nedovařené. Snad příště.

Fila podrobně rozebral úpadek Alice Nellis.

Recenze: Perfect Days jen rozdávají reklamní moudra - Aktuálně.cz
http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=720456

DYLER: Já bych řekla, že Justin Biebr :) nakonec zas tak špatně nehrál. Alespoň ten strach zahrál dobře.

Vendeta, 2011

Už první teaser naznačil, že tohle nebude jen "hraní si na hovno", jak zdárně předvádí třeba Hranaři. Následný trailer to pouze podtrhl. Vendeta lákala na souboj Ondřeje Vetchého s Oldřichem Kaiserem, nastínila práci s atmosférou, a to bylo vše. O příběhu vlastně zhola nic. Byl jsem proto dost překvapen, když jsem viděl úplně "jiný film", než jaký tvůrci skrze chytře sestříhanou upoutávku (ale i plakáty či tiskovou zprávu) slibovali. To je samozřejmě v našich končinách věc naprosto nevídaná (např. veškeré komedie, neblahé paměti), pro mě docela v pozitivním smyslu slova, byť si nejsem jist, zda to budou kvitovat i ostatní diváci. Troufl bych si tvrdit, že spíše ne.

V téhle recenzi tím pádem zazní nějaké spoilery, takže pokud se nechcete ochudit o umělecký zážitek, raději ji ani nečtěte. Jinak vězte, že Vetchý právě vyhlásil válku celému světu, jenž v tomhle případě obstarávají tři čtrnáctiletí kluci. Ti znásilnili a zabili jeho dceru a bručet za to logicky nepůjdou; nejsou ještě trestně zodpovědní. To je pro něj samozřejmě trochu silná káva. Naštěstí jsou tu dva úplatní policisté, kteří jsou ochotni Vetchému pomoci, aby si s chlapci vyřídil účty po svém. Jenže nablízku je i Kaiser, a byť s tím vším nemá nic společného, stačí zastavit auto a... věci se dají do pohybu.

Debutant Miroslav Ondruš se s tím moc nepáral, protože natočil thriller, jaký nebyl v našich luzích a hájích minimálně dvě dekády. Přitom k tomu nepotřeboval mnoho. Své udělala výborná kamera Martina Štrby (povýšil i Michálkův snímek O rodičích a dětech) a hudba Petra Ostrouchova (až na výběr Requiem od Mozarta = x-krát omletou melodii už fakt ne, prosím).

A pak herci – v tomhle případě hlavně Vetchý, jemuž stačí asi tak patnáct vět na celý film, aby vás totálně odboural svou upřímnou zdrceností nad smrtí své holčičky. Třeba ve scéně z lesní chaty, kdy pouští diktafon, jen cítíte jeho totální vysátost a pohlcení. Druhým příkladem a hlavně překvapením je Igor Chmela. Ten člověk se sice do podvědomí mainstreamu dostal díky Ordinaci či Partičce (zmiňovat filmy Roberta Sedláčka je zřejmě zbytečné; to mainstreamovky moc nejsou), jenže tady předvádí na malé ploše výbornou kreaci na téma: "Policejní floutek, ale hlavně spíš trochu kurva prodejná." Díky lehkosti jeho hraní pak nevyznívají pasáže jako závody na mobilu nejen vtipně, ale v jistém smyslu také trpce.

V tomhle světle by pak bylo dost nekorektní, kdybych jedním šmahem odsoudil výběr a herectví čtyř mlaďochů, kteří obstarávají nezvykle dlouhý začátek. Samozřejmě se někomu může zdát (a zdálo se to zprvu i mě), že kromě Lucie Šteflové hrají na pendrek. "Přehrávají" nebo mají špatnou artikulaci (tlusťoch), případně se prostě tváří debilně. Časy Tomášů Holých jsou nenávratně pryč, to ale nic neznamená. Je třeba si uvědomit, že pojem dětský herec je víceméně mylný; oni vlastně nehrají, prostě jen odříkávají text, takže vše závisí na scénáři (čímž netvrdím, že stačí, aby si řekli "mrdat a zmrde" a byli z toho venku - ale vulgarity a hovorovky udělají v jistém smyslu dost).

A ten je dobrý. Leccos by samozřejmě zasloužilo připsat nebo proškrtat, třeba zmíněná úvodní scéna (neplést s intrem; ti bystřejší v realitním makléři poznají Leoše Nohu). Kratší by slušela víc, hlavně, kdyby v ní nevynikly všechny detaily příběhu. Zamrzí to hlavně díky tomu, že v průběhu filmu Ondruš postupně některé věci divákovi poodkrývá formou jakési vsuvky/flashbacku, čímž jednotlivé pasáže dál posouvá a pointuje. Těch vsuvek mohlo být klidně víc na úkor něčeho jiného (zbytečná scéna utíkajícího kluka lesem).

To souvisí i s koncem, který je podle mě dost promrhanou šancí. Samozřejmě šel film ukončit na onom místě a další vyřčená slova a pokračování by bylo nadbytkem, takhle to ale vyznívá jen jako honba za pomstou bez sebemenší katarze. Není to nutně špatně, jen pak ale celá ta hodina a půl působila jakoby vytrženě (i když se de facto tři čtvrtě filmu odehrává v jediný den).

Všechno ostatní by asi bylo mlácením slámy. Jsem hodně zvědav, co vysekne Ondruš příště. Vendeta je výborný film, ale rozhodně ne pro každého. Nejde o to, že by byl vyloženě násilný (což souvisí s těmi vsuvkami), jen vás v podstatě přímočaré plynutí příběhu a neustále přítomné napětí tak strhne, že si po odchodu budete muset dát panáka nebo zajít na Bastardy 2, abyste zjistili, že může být i "hůř"...

DYLER: Toho jsem se trošku obávala - resp. něco podobného jsem čekala, protože původní komiks měl dle mého názoru stejné chyby... Resp. za celé čtení jsem v podstatě nepochopila o co šlo - resp. mi chyběl nějaký příběh...

Alois Nebel, 2011

Na Aloise Nebela jsem se těšil dost, aniž bych byl pod vlivem reklamní masáže, která se (zvlášť po internetu) šířila už minimálně dva roky. Alois Nebel vznikl podle stejnojmenného komiksu a na celuloid byl vhozen pomocí rotoskopie. V podstatě se jedná o překreslování předem zahraných scén. V zahraničí už několikrát užitá praxe dostala v tuzemsku punc něčeho naprosto ojedinělého, to ostatně moc dobře umíme, jsme na to strašně hrdí, ale to je tak všechno, co zmůžeme. Připomínalo mi to svého času vyhypovaný první český 3D animák Kozí příběh. To byl průser na entou, což Nebel není. Není to ale ani trefa do černého.

Alois (Miroslav Krobot) je nádražák v Jeseníkách, Wachek (Leoš Noha) jeho kolega a pěkná svině. Starý Wachek (Alois Švehlík) ještě větší. Ti dva mají nevyřízené účty s Němým (Karel Roden). A tak se jednoho dne shodou okolností stane, že se Nebel ocitne na psychiatrii, pak v Praze, kde pozná svou vyvolenou, až skončí zpátky v bývalých Sudetech. Do toho si připočítejte Nebelovy sny, v nichž se mu zjevu Dorothe a nebudu se divit, když v tom začnete mít hokej. Podstatné ale je, že celý příběh stojí na vodě a tak nějak divně pluje, takže jak celý film z ničeho začne (Nebel předčítá jízdní řád), tak v ničem skončí.

Jsem dost zvědav, jak Nebel uspěje v zahraničí, protože se film dotýká tématu odsunu Němců nebo konce ruských vojáků v Československu (to je mimochodem naprosto hloupá scéna), aniž by to bylo jakkoli vysvětleno. Nejsou tam titulky, že někdo někam musí odjet a proč, není tam ani popostrčení diváka skrze dialogy. Prostě nic. Jen se dozvíme, že Havel je kokot a Ondřej Malý v roli bezďáka oznámí, že „teď se pije na svobodu“. Na jakou, proč? Kromě toho jsou tam i další věci, které člověka minimálně zarazí. Třeba když Němý dostává brainwashing a následně bez problémú uteče a je schopen existovat.

To je kámen úrazu, protože ať se mi mohou překreslené záběry líbit sebevíc, pocit prázdnoty nevyváží ani dobré hlášky (Wachkovo 'Sere pes'), pár výborných scén (máničky v bláznici, nezvyklá ruská ruleta, sledování Popelky ve Fantově kavárně) nebo vynikající hudba / zvuk. Faktem je, že co nedokázal udělat Jaromír 99 a Jaroslav Rudiš, trochu zachránil debutant Tomáš Luňák. Mluvím o hercích.

Miroslav Krobot je typově naprosto přesný, skoro mi přijde, že už snad ten komiks kreslili podle něj. Vypadá to, jako by postava z Příběhů obyčejného šílenství měla pokračování. Povedlo se i angažování Leoše Nohy (konečně něco, kde nezvedá pravici jako v Protektoru nebo dementně nešišlá jako v Okresním přeboru), Marie Ludvíkové (její postava však občas jedná naprosto nelogicky a skoro až nápadně debilně, mám na mysli třeba poslední scénu v dešti – happyendová úlitba zahraničí?) nebo Marka Daniela. Vtipný pak byl nápad angažovat Aloise Švehlíka a jeho syna Davida do jedné role.

Nebel je prostě taková hezká hračka, s níž si můžete hrát dvě hodiny a považujete ji za skvělou, až vám dojde, že je vlastně úplně o ničem. Ve světle konkurence, která tu vzniká, se však stále jedná o zdařilé dílo. Jen trochu bezzubé.

Recenze: Nová Saxána je jako lejno zametené pod koberec - Aktuálně.cz
http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=714550

Piko, 2010

Dokážu pochopit, že je Tomáš Řehořek vnímán jako talent. První celovečerák natočil díky Karlovi Rodenovi daleko dříve, než drtivá většina jeho starších souputníků. Nakopnut úspěchem svého debutu se pustil hned do dalších látek, před Czech Made Manem tak stihl natočit polodokumentární věc s názvem Piko.

Takhle nějak by vypadalo vysílání TVŠ v roce 2011. Má to docela fajn muziku, kamera ujde a herci takřka neznámí (když nepočítám těch pár nadšenců, kteří se na Rostislava Nováka přišli podívat do La Fabricy). Nemá to Jana Rosáka nebo Jiřího Ptáčníka ve voice-overu. Uf. Tím to končí.

Všechno ostatní je totiž v podstatě nanic. Řehořek totiž zvolil polovičatou formu. Dokument kombinovaný s hranými scénami. Ty na sebe zvlášť ke konci navíc nijak moc dobře nenavazují a s ubíhající stopáží začíná Piko působit trochu zmateně. Asi záměr, jakože „to je přece o fetkách“.

Cožpak o to, ten film by svůj řád ani mít nemusel, kdyby měl alespoň trochu promyšlený scénář. Jenže ten zabral tvůrcům pramálo času. Děj je totiž buď vyplněn vyprávěním jednotlivých někdejších fetek, které začaly v tuzemsku s vařením pervitinu, nebo hranými scénami, jež jejich vyprávění takřka doslova kopírují.

A tady nastává asi největší problém filmu. Chápu, že rozpočet zřejmě nebyl moc velký, ale nezaplatit si ani skriptku, to chce docela odvahu. Jinak si nedokážu vysvětlit, že některé pasáže kopírují předchozí (líbání Adama Krause s mladou dívkou je tam 2x) nebo se v nich objevují věci, které tam podle předchozích filmových okýnek být prostě nemohou.

Novák (aka Pavel Gregor) má varnu stále stejnou, byť mu jí policisté zabavili, bachaři mají současné mundůry, ačkoli se děj odehrává na přelomu 80. a 90. let, Hybnerová, která by měla zestárnout o třicet let, se v podstatě nemění tvář (ten krém chci taky) a tak dále. Snad jediné LOGICKÉ návaznosti na předchozí jsem si všiml u Žáčkovy sádry.

Navíc mi je záhadou, proč většinu filmu odvypráví Dab Horyna z kapely Vitacit, kterého hraje Štěpán Benoni na plátně asi tak pět minut a ostatní odtáhne Novák s příšerným estébáčkem Miloslavem Kőnigem sám. Nemluvě o tom, že dovětek k filmu, kdy se sejdou představitelé hlavních rolí se svými předobrazy, by jako nápad fungoval jen tehdy, kdyby to někdo uměl natočit a neposadit je do garáže jako v improvizovaném Studiu Jezerka.

Mohlo to být daleko, vážně daleko lepší. Takhle z toho vážně kouká jen to vysílání pro školy, ze kterého si divák (v tomhle případě spíš mladý), nevezme zhola nic. Katka v tomhle směru bude určitě fungovat o sto procent lépe.

Melancholia, 2011

Trier letos přijel do Cannes, aby tam uvedl svůj nejnovější kousek Melancholia. Jeho druhé já mu nejspíš našeptávalo, že to není tak úplně šokující snímek jako předešlý Antikrist, v němž genitálie dostávaly doslova na frak. Proto asi začal na tiskové konferenci provolávat cosi o Adolfu Hitlerovi a věnoval mu krátké zamyšlení na téma „Vždyť i jedna z největších zrůd v historii v sobě měla cosi lidského.“ No, docela ho chápu. Dánský enfant terrible evropského filmu tím udělal Melancholii lepší reklamu, než (povětšinou pochvalné) recenze, které se kolem ní vyrojily.

Dvě sestry, dva muži, dvě planety. Justine je copywriterka, která se zrovna vdala a všechno nasvědčuje tomu, že by měla být spokojená. Už úvodní scéna s limuzínou na tváři diváka vykouzlí úsměv, aby se v následujících minutách vše dokonale obrátilo. Na svatební hostině, která by mimochodem fungovala velice dobře jako samostatný film, kdyby to nebyla jen první část (to samé se samozřejmě dá říct i o druhé části Melancholie), totiž vyplynou na povrch věci, které měly zůstat zastrčené někde vespod konverzačního šuplíku.

Pro nás je to nicméně dobře – na plátně se totiž rozjede skvělá dialogová smršť prokládaná zejména výbornou hudbou (Richard Wagner a Frank Sinatra, toť kombinace vskutku luxusní; nahrávalo se v Praze). Druhá sestra, Claire, má úplně jiné starosti. Zemi totiž hrozí srážka s jinou planetou (ano, odtud název filmu), a to je pádný důvod k tomu strachovat se o své bližní. Manžel Claire sice ubezpečuje, že je vše v nejlepším pořádku, jenže vědecká odchylka visí ve vzduchu.

Trier si vybral výborné obsazení. Pokud si Kirsten Dunst vybavujete jen ze Spidermana, pak vězte, že za těch pár let ušla slušný kus cesty. V pomyslném duelu ji však válcuje Charlotte Gainsbourg, která se s blížící se katastrofou sžívá o něco hůře, než její sestra a emoce z ní kypí na sto honů. Do toho si připočítejte snobsky glosujícího Kiefera Shuterlanda, který tentokrát nezachraňuje zemi, ale spíš sám sebe, nesnesitelně dobrou Charlotte Rampling (kdyby Trier točil v tuzemsku, zcela jistě by místo ní obsadil Ninu Divíškovou) a Stellana Skarsgårda, jenž předvádí hezkou variaci na šéfa velké PR agentury.

Problémy Melancholie vidím dva. Tím prvním je kamera, protože (zvlášť v první polovině filmu) po chvíli začnou být chaotické švenky spíš na obtíž, než naopak. Chápu, že jde o záměr a Trier není jediný, kdo tohle předvádí, ale je nutné si prvé řadě uvědomit, jestli to tomu snímku prospívá, či nikoliv. Domnívám se, že konkrétně tady nic takového nutné nebylo, Melancholie by se bez zbrklého zoomovaní v klidu obešla. Nemá to žádné opodstatnění – z diváka by Trier emoce stejně vytáhl, tak proč to lámat přes koleno?

Druhý problém s tím má tak trochu spojitost. Dvě části filmu spolu totiž souvisí, ale jen zdánlivě. V té první Trier buduje atmosféru, aby mohl ve druhé nechat vše epicky vygradovat. Tomu rozumím, jenže zároveň zamrzí, že tím pádem jde spousta věcí do kopru. Spousta potenciálně skvělých věcí. Chápu, je to jeho styl vyprávění a není v tom zdaleka sám. Osobně to mám radši – diváka naťuknout a ať si sám domýšlí. Tomu se přece říká opravdový film. Jenže tím v tomto případě jdou vniveč věci, které by mohly následovat. V zásadě to ale není problém filmu jako takového, určitě se najdou tací (a zřejmě jich bude daleko víc), komu bude tenhle styl vyhovovat.

Jestli chtěl Trier probudit v divácích otázky nad jsoucnem, bytím a nebytím, podařilo se mu to jen z poloviny. Některé pasáže Melancholie jsou skvělé – třeba závěrečná meditace nad tím, jak si udělat hezký konec, monolog o sloganu nebo takřka stupidně geniální přepočítání fazolí. Další však postrádají hlubší opodstatnění – ty obrazově perfektní Švankmajerovské výjevy hned na začátku… Vážně bylo zapotřebí nechat střihače zkoušet si poskládat nástřel traileru? Ale co naplat – i tím tvůrce Tance v temnotách prokázal, že tu v současnosti moc sobě rovných filmařů nemá. A to je rozhodně dobře.

Neznámý, 2011

Po nečekaně dobrém Taken jsem doufal, že Liam Neeson bude v trendu slušných kriminálek pokračovat. Takže jsem byl celkem v očekávání, když se vynořil trailer na Neznámého, snímek producenty prezentovaný jako nových 96 hodin (jeden z těch lepších českých názvů, slovo překlad vypouštím). Že já vůl těm PR řečím byť jen na zlomek sekundy uvěřil.

Neznámý má poměrně jednoduchou premisu. Neeson jako doktor Harris jede se svou ženou na kongres v Berlíně. Jenže havaruje, skončí v kómatu a čtyři dny si vesele chrní u Reichstagu. Jeho žena se zatím na večírcích producíruje s cizím chlapem, který o sobě tvrdí, že je doktor Harris a ona mu to spokojeně baští. A nejen ona, ale i ostatní. Ten pravý doktor Harris, tedy Neeson, je z toho právem zmatený, takže se začne pídit po pravdě. Proč si někdo cizí vzal jeho identitu? Proč po něm jdou nájemní vrazi? A proč nemá po kapsách víc euromincí na několik telefonátů u budek?

Jaume Collet-Serra je typický režisér, který se z totálních béček (Dům voskových figurín) dokopal až k béčkům hollywoodským. Což je právě případ Neznámého. Ten film je sice prezentován jako kolosální bitva o to, kdo ve hře na kočku a myš zvítězí, ale po zevrubnějším zkoumání zjistíte, že je to jen další z řady hnid, které v Německu produkuje RTL jako na běžícím pásu.

Tyto hnidy se vyznačují hned několika klišé. Třeba cizím prostředím. "Pojeďme točit do Berlína. V Babelsbergu jsou fajn studia, je to zajímavé, zdmi prohnané město (sic!), bude to multilingvistické, tedy zajímavé. A hlavně levné. Netočíme přece s Neesonem druhý A-Team."

Nebo další – zběsilý střih snažící se zamaskovat nesmyslnosti scénáře. Pasáž v domě, kam se jde Neeson vysprchovat k taxikářce, která ho při osudné havárii vezla, budiž důkazem. Sled událostí je asi následující: Neeson se ráchá ve vodě, Diane Kruger drží pod krkem jeden ze dvou zabijáků poté, co jim naivně otevřela. Podaří se jí utéct, Neeson jednoho zlikviduje, utíká na střechu, druhý za ním. Střih – střih – střih. Neeson slézá ze střechy, zabiják je ještě na ní. Krugerová se schovává pod schody v domě. Oba usedají do auta a ujíždějí. Přitom zabíják je logicky očividně stále na střeše, přesto jede o dvě vteřiny později hned za nimi. Ten teleport fakt chci. Díky.

Nebo scéna na diskotéce, kam se jdou štvanci ukrýt před killou, který je jim neustále v patách. Jsou bez bund, najednou je mají – taxikářka si zahraje na lapku. Jaká náhoda, že jim perfektně padnou, krom toho Neeson tuhle čenou koženou bundu nosil už ve zmíněných 96 hodinách.

Nemluvě o báchorce se zapomenutým kufříkem, což je vlastně stěžejní pro celý film. Neeson si pro něj asi po hodině filmu (!!!) přijde do ztrát a nálezů na letišti, zná kód a tak mu ho dají. Prostě, jednoduché. Přitom Neznámý je o falšování IDček, změna pasu je pro protivníky otázkou lusknutí prstu. Proč si pro něj, sakra, nepřišli?

Jediným plusem na celém filmu je tak angažování Bruno Ganze. Své umění předvedl už v Hitlerovi, tady se ovšem nemusí moc snažit, vyniká nadevšemi, přitom skoro nehne ani brvou. Odvypráví si svůj příběh o Stasi, sní ampulku, vše s ledovým klidem a vymalováno.

Kdyby měl Neznámý 45 minut, hodnotil bych ho jako průměrný díl jednoho z desítek akčních seriálů, povalujících se po televizním éteru. Takhle to má ovšem skoro dvě hodiny, přičemž první půlka je rozhodně snesitelnější (byť pořád tuze debilní) než ta druhá, kdy si scénárista očividně napíchl ketamin, chvíli se svíjel ve dřezu a pak šel dílo dokonat jedním výbuchem vedle Braniborské brány a absurdním zvratem, jenž tu nerozvádím kvůli spoilerování, nýbrž proto, že mi tahle vycucaná splácanina už za víc času nestojí.

Jděte radši ven.

Transformers 3, 2011

film jsem nevidel ve 3D nebot jsem odmitl trpet u dabingu, diky Bohu, ze jsem 3D odolal, jakkoliv se dle vsech indicii jedna o nejlepsi 3D od Avatara...

bohuzel jsem tim prisel o moznost zhodnoceni pouziti 3D ve smeru jakym o tom zpravuje Kamil Fila ve sve recenzi (http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=705880 )

proc jsem na film sel?
chtel jsem poradnou vylestenou porci tech nejvymastenejsich robotu aby rozebrali mou hlavu na soucastky a nenechali me dychat svou monumentalni nelidskosti/dokonalosti.
rozhodne jsem necekal hloubku ci existencialni doteky. vedel jsem moc dobre do ceho jdu, znam jednicku i dvojku a dvojka uz si rozhodne na zadne ustalene formy nehrala, naopak byla genialni hrou na film, obzvlaste pak co se scenare tyce, avsak zamernou, postmoderne komentujici a cynickou. rozvijeni techto motivu jsem cekal i od trojky.

co me na filmu bavilo?
roboti, ach boze ti roboti: shockwave, to byl borec jako krava (sledovani i premysleni o filmu transformers vas vraci do skolnich let, obzvlaste pak ve snaze neco popsat se clovek casto uchyluje k absurdnim neverbalnim popisum, kde obzvlaste pri snaze zpritomnit pratelum predstavu jak asi vypadal ten ktery extremni robot a jak bojoval, lze dosahnout vyjimecne retardace a smesnosti), megatron radost, sentinel prime mel roztomile znazornene stari robotickou bradkou atp..
rozhodne se mi libily i klasicky bullshitazni pasaze o tom jak to bylo tenkrat atd..treba cybertron byl hodne funky planeta..
hlavni hrdina je furt sympatak, ktery sympaticky reprezentuje zkurvenou pozici moji generace. (sympatie k hlavnimu hrdinovi si jiz od prvniho dilu vysvetluji tim, ze vypada jako dave gahan zamlada)

co me na filmu sralo?
ta debilni marna stetka co nahradila megan fox. a to jsem megan nijak nezboznoval ani si z ni nezkrapel kalhoty. naopak pro me byla spise lehce nadprumernou. kazdopadne umela hrat asi tak 20x tolik nez tenhle vesak. a umela byt sympaticka. tahleta blba potratka totiz od zacatku do konce chodi v podpatcich a reprezentuje ideal krasy pro id KOUDY. (ten se asi rychle ozve nebot ma sve jmeno v RSS sledovani..haha) predstavte si hubenou (na tom neni nic spatne) prazdnou bloncku, ktera umi jen stavet tvar do kamery. kdybyste ji odlicili a sundali dokonale padnouci hadry tak o ni nezavadite ani okem. chodici prazdnota a ideal krasy pouze z pohledu jak na dotycne vypada obleceni velikosti 0. jeji oblicej je prazdny a jeji rty jsou jak kacer zrejme od narozeni. whatever to jsou nejake moje plky, plno lidem se divka bude libit.
srala me rovnez ztrata cynismu a par klise scen, jmenovite napr ma divka chce abych s ni sel na vecirek a ja musim resit zachranu sveta a ta koza to nechce pochopit. trapne. nedustojne.
lidsky zapornak. jakkoliv na nem bylo vtipne sledovat stereotyp americany nenavideneho elitarskeho evropana, tak jako postava byl uplne debilni a tezko si to vse ospravedlnim principem "Deus ex machina" uplatnovanem v prubehu celeho filmu.
proste nekdo nekde je a nekdo je nekde jinde a kdyz se vse zda ztraceno tak se odnikud zjevi nekdo kdo na 50minut zmizel a vse zachrani..coz skvele fungovalo v jednicce a dvojce, ale ve trojce je to uz dost krecovite a zvlaste v pripade megatrona a optimuse prima dost hloupe. je to skoda. velka skoda.

co je na filmu dobre?
na filmu je dobre, jakym stylem kasle na emoce smerem k lidem a naopak je smeruje ciste k robotum. to se mi libi. napriklad dle ladeni, strihu a hudby jsou nejvic emocionalni sceny, kdyz umira transformer a kdyz odjizdi transformer zpet do vesmiru. tento techno-antropomorphni ton je mi vice nez sympaticky a jde o velmi zajimavy pohled na techne odcizeni soucasneho sveta a moznou reakci z nej plynouci.
to jakym stylem kamera zamenuje lidi za auta a auta za lidi.
bitky s shockwavem jsou vytecne a to jakym stylem jsou masakrovani civilisti v chicagu je rovnez velmi konvenujici.

proc je film ve finale horsi nez jeho predchudci?
protoze mu chybi poradny zapornak. trvalo nam nez jsme na to prisli ale je to zkratka tak. v jedincce megatron, ve dvojce fallen. ve trojce ehm..rozbity megatron ktery 90procent zaverecne bitky prosedi jako bezdak v ulici pod svojim spinavym plastikem? good guy turn evil sentinel prime ktery je vlastne zmateny hodnak ktery uzavrel pakt se zlem v dobrem umyslu? shockwave? ten asi tezko. nedava smysl proc to ti kreteni udelali, ale proste stacilo pokracovat v zakladni rovnici a dosadit jeste vetsiho padoucha a vsichni by byli spokojeni..misto toho mame zleho cloveka ktereho ovladaji decepticoni a ___ (nic plus odmocnina z megatrona a autobota s minusem). chjo.
blba buchta, ktera nema obsah.
scenaristicka zlovule vedouci do degradace hercu jako je malkovich a turturo. skoda no.

transformers 1&2 byly vyborne filmy kde se na logiku moc nehralo a nijak to nevadilo. transformers 3 ztratili dech a snazi se ho dohnat lidskymi hrdiny, bohuzel lidi jsou zoufale mene nez transformeri, coz nam film jasne ukaze a nelze jimi transformery nahradit.
(bohuzel jsem nevidel 3D verzi a nemohu tak rozvinout teorii do jake miry slo v celem filmu o zamernou roztristenost a zda by mohlo tak jit o vznik noveho druhu filmu/kinematografickeho pristupu, ktery do nynejska reprezentoval pouze Avatar a mozna Sucker Punch. [vyznacujicim se odstoupenim od narace a smyslu za ucelem cisteho uhranuti formou a hrou s jeji strukturou, coz se da brat jako castecny navrat do filmoveho pocatku kde rovnez bla bla bla bla to si necham na jindy])

Veni, vidi, vici, 2009

Začínám se vážně strachovat o duševní zdraví některých filmových tvůrců, jako třeba Pavla Gőbla, který před dvěma lety vyplodil věc zvanou Veni, vidi, vici. Režisér hodně nevýrazné (a vpravdě nudné) filmové adaptace divadení hry Ještě žiju s věšákem, placáčkou a čepicí očividně potřeboval na chleba, jinak si nedovedu jeho počínaní vysvětlit.

Recept: vezměte bagetu Crocodille, O2, Rádio Impuls, MFF KV a hromadu dalších product placementů, nechte generálního sponzora, ať nadhodí stupidní námět, sežeňte jednoduchý scénář o třech stránkách plných klišé, angažujte přítelkyni hlavního producenta, zbytek okořeňte druho až třeti řadými celebritami, lehce protřepejte a podávejte vyblité do záchodové mísy.

Předně – Veni, vidi, vici se neodehrává v Malé Asii, jak by možná někdo čekal, ale v golfovém resortu u Karlových Varů. Tedy, mladý brigádník (nevyýrazný Filip Tomsa) přijede původně za svým strýčkem-hoteliérem (hloupě bodrý Václav Postránecký) přivydělat si pár kaček mytím nádobí, jenže odpalovat třináctkou mu prostě jde líp. Proto se spřáhne s učitelem golfu (Bohumil Klepl) a začnou spolu vítězné tažení proložené nepříjemným zraněním.

Do toho si připočítejte jednu milenku (tragická Jitka Kocurová), jednoho záporáka (přibuznělý Jaromír Nosek), Tomáše Kluse (jedna replika na motorce), Karla Gotta (jedna replika ve foyer), Romana Skamene (bez repliky; pouze odpálí míček), Walda Gang (tady už se o mě pokoušela mrtvička; chvála bohu, že nezpívali Když jdou na mužskýho léta…) a Petra Novotného (shrábne 150 000 a slíbí, že udělá koncert na Sněžce).

Veni, vidi, vici je stupidní záležitost. V první polovině filmu se asi pětkrát po sobě opakuje ta samá scéna (zmožený brigádník si jde postěžovat ke strýčkovi), která je vystřídaná už půl hodiny předem očekávatelnými výstupy a hlavně neuvěřitelnými náhodami (pasáž, kdy si jde Tomsa vyzkoušet „poprvé“ golf budiž příkladem).

Bodejť by to bylo koukatelné, když má scénář na svědomí Radan Dolejš (a dramaturgii Radek John), prznitel vkusu českého diváka a toho času programový ředitel ČT1. Dříve ale také spolu s Ivanem Rősslerem expert na zábavu TV Nova. Koneckonců jeho kapela Šlapeto, resp. Patrola se vedle Silvestrů objevila i v tomhle filmu, o jehož zbytečnosti a přínosu snad nelze pochybovat...

Jo a taky jsem viděla horůrek Insidious
Insidious (2010) | ČSFD.cz
http://www.csfd.cz/film/280046-insidious/

Krátké hodnocení: 8/10 - atmosféra nadprůměrná, závěr trapnej (jako snad u všech hororů takže v pohodě). Rozhodně ne do kina.

Můj hlavní problém s hororama je, že nesnášim lekací horory. Chci se bát ne lekat. Takže odpadá většina americký tvorby. Od té doby co jsem kdysi dávno promítala Oko (http://www.csfd.cz/film/71277-oko/) jsem se v podstatě nebála (od Oka se bojim sama večer ve výtazích;)). U tohohle hororu jsem se bála a jsem docela ráda, že jsem ho viděla přes den a stejně jsem ho občas vypínala abych si oddychla (ale mě neberte jako bernou minci, když film uhodí na tu "mojí" strunu tak jsem neuvěřitelnej posera a zavírám oči, když vidim že se blíží TA scéna, kde se objeví zrůdička). Líbí se mi, že celý film není předuchováno (aneb nebafaj na mě rozšklebený mordy za každou záclonou), ale jen tušíte že tam něco je a občas to i vidíte. Naopak konec Vám to vynahradí a posledních 30 min je to klasika - odhalené zlo už pro mě není vůbec děsivé. Chápu že nějak to uzavřít musej, ale zombie scéna jak se duchové tlačej ze skříně je opravdu už moc a závěr jako takovej si taky mohli odpustit...

Opět je to žánrova, kdy si za hodinu nevzpomenete na hlavní postavu. Ale bavila jsem se, což je účel. Takže doporučuji.

Včera jsem zkoukla film Správci osudu
Správci osudu / Adjustment Bureau, The (2011) | ČSFD.cz
http://www.csfd.cz/film/257240-spravci-osudu/

Krátké hodnocení 8/10 - romantický film nadstandartně dobrý (přítel neusnul), scifi průměrné. Není film do kina.

Naštěstí jsem se poučila a naprosto nic nečekala. Díky tomu jsem byla příjemně překvapená. Je to velmi kvalitní oddychovka k žehlení, nebo jen tak po dlouhém dni, kdy si chcete dát skleničku se svou drahou polovičkou a moc nenamáhat mozek (ale zase nechcete filmy typu Moje krásná čarodějka). Nic víc nečekejte a bude se Vám to taky líbit.

Mám načteno hromadu knih od Philipa K. Dicka, ale tuhle naštěstí ne. Co se mi zdá (ale nemusí to tak být nečetla jsem to), tak museli strašně osekat psychologii ústřední postavy. Dick má tu skvělou vlastnost, že jste po celou dobu čtení hrozně zmatení (spolu s hlavní postavou) a konečné rozuzlení je jako rána z milosti do psychicky rozložené mrtvoly. Navíc Dickovské hledání boha a jeho vztah k němu je taky klasika. Slibovalo to psychologicky vypjatou podívanou s pěkně paranoidní zápletkou. Ale je to taková pohádka o hodném princi a bezmocné princezně (jemu vezmou číslo a i když se oba srdceryvně milují tak on jí nemůže zavolat tudíž se už nikdy neuvidí - to kurnik ta slepice nemůže pohnout zadkem a zavolat ona jemu a zeptat se co kurnik je když jsou si tak souzeni? To mě na filmech vždycky rozčiluje, ale jak říká přítel o čem by to pak bylo že...).

Ale jak píšu - hezky udělaný a na romantickej film je to nadstandart, čili má to aspoň nějakej děj a zajímavou myšlenku. A když jsem u té myšlenky tak nemůžu opomenout film, kterej už nevim jak se jmenoval, ale bylo to skvělý noir, kde podobný agenti vylaďovali skutečnost (ale včetně změn budov atp) když běžný lidi uvedli do umělýho spánku a hlavní hrdina byl na spánek imunní - to bylo pravý Dickovský psycho. Tohle je hollywoodskwj přeslazenej čajíček... Ale jak píšu lepší než většina bezduchejch romantickejch paskvilů...