Piko, 2010

Dokážu pochopit, že je Tomáš Řehořek vnímán jako talent. První celovečerák natočil díky Karlovi Rodenovi daleko dříve, než drtivá většina jeho starších souputníků. Nakopnut úspěchem svého debutu se pustil hned do dalších látek, před Czech Made Manem tak stihl natočit polodokumentární věc s názvem Piko.

Takhle nějak by vypadalo vysílání TVŠ v roce 2011. Má to docela fajn muziku, kamera ujde a herci takřka neznámí (když nepočítám těch pár nadšenců, kteří se na Rostislava Nováka přišli podívat do La Fabricy). Nemá to Jana Rosáka nebo Jiřího Ptáčníka ve voice-overu. Uf. Tím to končí.

Všechno ostatní je totiž v podstatě nanic. Řehořek totiž zvolil polovičatou formu. Dokument kombinovaný s hranými scénami. Ty na sebe zvlášť ke konci navíc nijak moc dobře nenavazují a s ubíhající stopáží začíná Piko působit trochu zmateně. Asi záměr, jakože „to je přece o fetkách“.

Cožpak o to, ten film by svůj řád ani mít nemusel, kdyby měl alespoň trochu promyšlený scénář. Jenže ten zabral tvůrcům pramálo času. Děj je totiž buď vyplněn vyprávěním jednotlivých někdejších fetek, které začaly v tuzemsku s vařením pervitinu, nebo hranými scénami, jež jejich vyprávění takřka doslova kopírují.

A tady nastává asi největší problém filmu. Chápu, že rozpočet zřejmě nebyl moc velký, ale nezaplatit si ani skriptku, to chce docela odvahu. Jinak si nedokážu vysvětlit, že některé pasáže kopírují předchozí (líbání Adama Krause s mladou dívkou je tam 2x) nebo se v nich objevují věci, které tam podle předchozích filmových okýnek být prostě nemohou.

Novák (aka Pavel Gregor) má varnu stále stejnou, byť mu jí policisté zabavili, bachaři mají současné mundůry, ačkoli se děj odehrává na přelomu 80. a 90. let, Hybnerová, která by měla zestárnout o třicet let, se v podstatě nemění tvář (ten krém chci taky) a tak dále. Snad jediné LOGICKÉ návaznosti na předchozí jsem si všiml u Žáčkovy sádry.

Navíc mi je záhadou, proč většinu filmu odvypráví Dab Horyna z kapely Vitacit, kterého hraje Štěpán Benoni na plátně asi tak pět minut a ostatní odtáhne Novák s příšerným estébáčkem Miloslavem Kőnigem sám. Nemluvě o tom, že dovětek k filmu, kdy se sejdou představitelé hlavních rolí se svými předobrazy, by jako nápad fungoval jen tehdy, kdyby to někdo uměl natočit a neposadit je do garáže jako v improvizovaném Studiu Jezerka.

Mohlo to být daleko, vážně daleko lepší. Takhle z toho vážně kouká jen to vysílání pro školy, ze kterého si divák (v tomhle případě spíš mladý), nevezme zhola nic. Katka v tomhle směru bude určitě fungovat o sto procent lépe.

Melancholia, 2011

Trier letos přijel do Cannes, aby tam uvedl svůj nejnovější kousek Melancholia. Jeho druhé já mu nejspíš našeptávalo, že to není tak úplně šokující snímek jako předešlý Antikrist, v němž genitálie dostávaly doslova na frak. Proto asi začal na tiskové konferenci provolávat cosi o Adolfu Hitlerovi a věnoval mu krátké zamyšlení na téma „Vždyť i jedna z největších zrůd v historii v sobě měla cosi lidského.“ No, docela ho chápu. Dánský enfant terrible evropského filmu tím udělal Melancholii lepší reklamu, než (povětšinou pochvalné) recenze, které se kolem ní vyrojily.

Dvě sestry, dva muži, dvě planety. Justine je copywriterka, která se zrovna vdala a všechno nasvědčuje tomu, že by měla být spokojená. Už úvodní scéna s limuzínou na tváři diváka vykouzlí úsměv, aby se v následujících minutách vše dokonale obrátilo. Na svatební hostině, která by mimochodem fungovala velice dobře jako samostatný film, kdyby to nebyla jen první část (to samé se samozřejmě dá říct i o druhé části Melancholie), totiž vyplynou na povrch věci, které měly zůstat zastrčené někde vespod konverzačního šuplíku.

Pro nás je to nicméně dobře – na plátně se totiž rozjede skvělá dialogová smršť prokládaná zejména výbornou hudbou (Richard Wagner a Frank Sinatra, toť kombinace vskutku luxusní; nahrávalo se v Praze). Druhá sestra, Claire, má úplně jiné starosti. Zemi totiž hrozí srážka s jinou planetou (ano, odtud název filmu), a to je pádný důvod k tomu strachovat se o své bližní. Manžel Claire sice ubezpečuje, že je vše v nejlepším pořádku, jenže vědecká odchylka visí ve vzduchu.

Trier si vybral výborné obsazení. Pokud si Kirsten Dunst vybavujete jen ze Spidermana, pak vězte, že za těch pár let ušla slušný kus cesty. V pomyslném duelu ji však válcuje Charlotte Gainsbourg, která se s blížící se katastrofou sžívá o něco hůře, než její sestra a emoce z ní kypí na sto honů. Do toho si připočítejte snobsky glosujícího Kiefera Shuterlanda, který tentokrát nezachraňuje zemi, ale spíš sám sebe, nesnesitelně dobrou Charlotte Rampling (kdyby Trier točil v tuzemsku, zcela jistě by místo ní obsadil Ninu Divíškovou) a Stellana Skarsgårda, jenž předvádí hezkou variaci na šéfa velké PR agentury.

Problémy Melancholie vidím dva. Tím prvním je kamera, protože (zvlášť v první polovině filmu) po chvíli začnou být chaotické švenky spíš na obtíž, než naopak. Chápu, že jde o záměr a Trier není jediný, kdo tohle předvádí, ale je nutné si prvé řadě uvědomit, jestli to tomu snímku prospívá, či nikoliv. Domnívám se, že konkrétně tady nic takového nutné nebylo, Melancholie by se bez zbrklého zoomovaní v klidu obešla. Nemá to žádné opodstatnění – z diváka by Trier emoce stejně vytáhl, tak proč to lámat přes koleno?

Druhý problém s tím má tak trochu spojitost. Dvě části filmu spolu totiž souvisí, ale jen zdánlivě. V té první Trier buduje atmosféru, aby mohl ve druhé nechat vše epicky vygradovat. Tomu rozumím, jenže zároveň zamrzí, že tím pádem jde spousta věcí do kopru. Spousta potenciálně skvělých věcí. Chápu, je to jeho styl vyprávění a není v tom zdaleka sám. Osobně to mám radši – diváka naťuknout a ať si sám domýšlí. Tomu se přece říká opravdový film. Jenže tím v tomto případě jdou vniveč věci, které by mohly následovat. V zásadě to ale není problém filmu jako takového, určitě se najdou tací (a zřejmě jich bude daleko víc), komu bude tenhle styl vyhovovat.

Jestli chtěl Trier probudit v divácích otázky nad jsoucnem, bytím a nebytím, podařilo se mu to jen z poloviny. Některé pasáže Melancholie jsou skvělé – třeba závěrečná meditace nad tím, jak si udělat hezký konec, monolog o sloganu nebo takřka stupidně geniální přepočítání fazolí. Další však postrádají hlubší opodstatnění – ty obrazově perfektní Švankmajerovské výjevy hned na začátku… Vážně bylo zapotřebí nechat střihače zkoušet si poskládat nástřel traileru? Ale co naplat – i tím tvůrce Tance v temnotách prokázal, že tu v současnosti moc sobě rovných filmařů nemá. A to je rozhodně dobře.

Neznámý, 2011

Po nečekaně dobrém Taken jsem doufal, že Liam Neeson bude v trendu slušných kriminálek pokračovat. Takže jsem byl celkem v očekávání, když se vynořil trailer na Neznámého, snímek producenty prezentovaný jako nových 96 hodin (jeden z těch lepších českých názvů, slovo překlad vypouštím). Že já vůl těm PR řečím byť jen na zlomek sekundy uvěřil.

Neznámý má poměrně jednoduchou premisu. Neeson jako doktor Harris jede se svou ženou na kongres v Berlíně. Jenže havaruje, skončí v kómatu a čtyři dny si vesele chrní u Reichstagu. Jeho žena se zatím na večírcích producíruje s cizím chlapem, který o sobě tvrdí, že je doktor Harris a ona mu to spokojeně baští. A nejen ona, ale i ostatní. Ten pravý doktor Harris, tedy Neeson, je z toho právem zmatený, takže se začne pídit po pravdě. Proč si někdo cizí vzal jeho identitu? Proč po něm jdou nájemní vrazi? A proč nemá po kapsách víc euromincí na několik telefonátů u budek?

Jaume Collet-Serra je typický režisér, který se z totálních béček (Dům voskových figurín) dokopal až k béčkům hollywoodským. Což je právě případ Neznámého. Ten film je sice prezentován jako kolosální bitva o to, kdo ve hře na kočku a myš zvítězí, ale po zevrubnějším zkoumání zjistíte, že je to jen další z řady hnid, které v Německu produkuje RTL jako na běžícím pásu.

Tyto hnidy se vyznačují hned několika klišé. Třeba cizím prostředím. "Pojeďme točit do Berlína. V Babelsbergu jsou fajn studia, je to zajímavé, zdmi prohnané město (sic!), bude to multilingvistické, tedy zajímavé. A hlavně levné. Netočíme přece s Neesonem druhý A-Team."

Nebo další – zběsilý střih snažící se zamaskovat nesmyslnosti scénáře. Pasáž v domě, kam se jde Neeson vysprchovat k taxikářce, která ho při osudné havárii vezla, budiž důkazem. Sled událostí je asi následující: Neeson se ráchá ve vodě, Diane Kruger drží pod krkem jeden ze dvou zabijáků poté, co jim naivně otevřela. Podaří se jí utéct, Neeson jednoho zlikviduje, utíká na střechu, druhý za ním. Střih – střih – střih. Neeson slézá ze střechy, zabiják je ještě na ní. Krugerová se schovává pod schody v domě. Oba usedají do auta a ujíždějí. Přitom zabíják je logicky očividně stále na střeše, přesto jede o dvě vteřiny později hned za nimi. Ten teleport fakt chci. Díky.

Nebo scéna na diskotéce, kam se jdou štvanci ukrýt před killou, který je jim neustále v patách. Jsou bez bund, najednou je mají – taxikářka si zahraje na lapku. Jaká náhoda, že jim perfektně padnou, krom toho Neeson tuhle čenou koženou bundu nosil už ve zmíněných 96 hodinách.

Nemluvě o báchorce se zapomenutým kufříkem, což je vlastně stěžejní pro celý film. Neeson si pro něj asi po hodině filmu (!!!) přijde do ztrát a nálezů na letišti, zná kód a tak mu ho dají. Prostě, jednoduché. Přitom Neznámý je o falšování IDček, změna pasu je pro protivníky otázkou lusknutí prstu. Proč si pro něj, sakra, nepřišli?

Jediným plusem na celém filmu je tak angažování Bruno Ganze. Své umění předvedl už v Hitlerovi, tady se ovšem nemusí moc snažit, vyniká nadevšemi, přitom skoro nehne ani brvou. Odvypráví si svůj příběh o Stasi, sní ampulku, vše s ledovým klidem a vymalováno.

Kdyby měl Neznámý 45 minut, hodnotil bych ho jako průměrný díl jednoho z desítek akčních seriálů, povalujících se po televizním éteru. Takhle to má ovšem skoro dvě hodiny, přičemž první půlka je rozhodně snesitelnější (byť pořád tuze debilní) než ta druhá, kdy si scénárista očividně napíchl ketamin, chvíli se svíjel ve dřezu a pak šel dílo dokonat jedním výbuchem vedle Braniborské brány a absurdním zvratem, jenž tu nerozvádím kvůli spoilerování, nýbrž proto, že mi tahle vycucaná splácanina už za víc času nestojí.

Jděte radši ven.

Transformers 3, 2011

film jsem nevidel ve 3D nebot jsem odmitl trpet u dabingu, diky Bohu, ze jsem 3D odolal, jakkoliv se dle vsech indicii jedna o nejlepsi 3D od Avatara...

bohuzel jsem tim prisel o moznost zhodnoceni pouziti 3D ve smeru jakym o tom zpravuje Kamil Fila ve sve recenzi (http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=705880 )

proc jsem na film sel?
chtel jsem poradnou vylestenou porci tech nejvymastenejsich robotu aby rozebrali mou hlavu na soucastky a nenechali me dychat svou monumentalni nelidskosti/dokonalosti.
rozhodne jsem necekal hloubku ci existencialni doteky. vedel jsem moc dobre do ceho jdu, znam jednicku i dvojku a dvojka uz si rozhodne na zadne ustalene formy nehrala, naopak byla genialni hrou na film, obzvlaste pak co se scenare tyce, avsak zamernou, postmoderne komentujici a cynickou. rozvijeni techto motivu jsem cekal i od trojky.

co me na filmu bavilo?
roboti, ach boze ti roboti: shockwave, to byl borec jako krava (sledovani i premysleni o filmu transformers vas vraci do skolnich let, obzvlaste pak ve snaze neco popsat se clovek casto uchyluje k absurdnim neverbalnim popisum, kde obzvlaste pri snaze zpritomnit pratelum predstavu jak asi vypadal ten ktery extremni robot a jak bojoval, lze dosahnout vyjimecne retardace a smesnosti), megatron radost, sentinel prime mel roztomile znazornene stari robotickou bradkou atp..
rozhodne se mi libily i klasicky bullshitazni pasaze o tom jak to bylo tenkrat atd..treba cybertron byl hodne funky planeta..
hlavni hrdina je furt sympatak, ktery sympaticky reprezentuje zkurvenou pozici moji generace. (sympatie k hlavnimu hrdinovi si jiz od prvniho dilu vysvetluji tim, ze vypada jako dave gahan zamlada)

co me na filmu sralo?
ta debilni marna stetka co nahradila megan fox. a to jsem megan nijak nezboznoval ani si z ni nezkrapel kalhoty. naopak pro me byla spise lehce nadprumernou. kazdopadne umela hrat asi tak 20x tolik nez tenhle vesak. a umela byt sympaticka. tahleta blba potratka totiz od zacatku do konce chodi v podpatcich a reprezentuje ideal krasy pro id KOUDY. (ten se asi rychle ozve nebot ma sve jmeno v RSS sledovani..haha) predstavte si hubenou (na tom neni nic spatne) prazdnou bloncku, ktera umi jen stavet tvar do kamery. kdybyste ji odlicili a sundali dokonale padnouci hadry tak o ni nezavadite ani okem. chodici prazdnota a ideal krasy pouze z pohledu jak na dotycne vypada obleceni velikosti 0. jeji oblicej je prazdny a jeji rty jsou jak kacer zrejme od narozeni. whatever to jsou nejake moje plky, plno lidem se divka bude libit.
srala me rovnez ztrata cynismu a par klise scen, jmenovite napr ma divka chce abych s ni sel na vecirek a ja musim resit zachranu sveta a ta koza to nechce pochopit. trapne. nedustojne.
lidsky zapornak. jakkoliv na nem bylo vtipne sledovat stereotyp americany nenavideneho elitarskeho evropana, tak jako postava byl uplne debilni a tezko si to vse ospravedlnim principem "Deus ex machina" uplatnovanem v prubehu celeho filmu.
proste nekdo nekde je a nekdo je nekde jinde a kdyz se vse zda ztraceno tak se odnikud zjevi nekdo kdo na 50minut zmizel a vse zachrani..coz skvele fungovalo v jednicce a dvojce, ale ve trojce je to uz dost krecovite a zvlaste v pripade megatrona a optimuse prima dost hloupe. je to skoda. velka skoda.

co je na filmu dobre?
na filmu je dobre, jakym stylem kasle na emoce smerem k lidem a naopak je smeruje ciste k robotum. to se mi libi. napriklad dle ladeni, strihu a hudby jsou nejvic emocionalni sceny, kdyz umira transformer a kdyz odjizdi transformer zpet do vesmiru. tento techno-antropomorphni ton je mi vice nez sympaticky a jde o velmi zajimavy pohled na techne odcizeni soucasneho sveta a moznou reakci z nej plynouci.
to jakym stylem kamera zamenuje lidi za auta a auta za lidi.
bitky s shockwavem jsou vytecne a to jakym stylem jsou masakrovani civilisti v chicagu je rovnez velmi konvenujici.

proc je film ve finale horsi nez jeho predchudci?
protoze mu chybi poradny zapornak. trvalo nam nez jsme na to prisli ale je to zkratka tak. v jedincce megatron, ve dvojce fallen. ve trojce ehm..rozbity megatron ktery 90procent zaverecne bitky prosedi jako bezdak v ulici pod svojim spinavym plastikem? good guy turn evil sentinel prime ktery je vlastne zmateny hodnak ktery uzavrel pakt se zlem v dobrem umyslu? shockwave? ten asi tezko. nedava smysl proc to ti kreteni udelali, ale proste stacilo pokracovat v zakladni rovnici a dosadit jeste vetsiho padoucha a vsichni by byli spokojeni..misto toho mame zleho cloveka ktereho ovladaji decepticoni a ___ (nic plus odmocnina z megatrona a autobota s minusem). chjo.
blba buchta, ktera nema obsah.
scenaristicka zlovule vedouci do degradace hercu jako je malkovich a turturo. skoda no.

transformers 1&2 byly vyborne filmy kde se na logiku moc nehralo a nijak to nevadilo. transformers 3 ztratili dech a snazi se ho dohnat lidskymi hrdiny, bohuzel lidi jsou zoufale mene nez transformeri, coz nam film jasne ukaze a nelze jimi transformery nahradit.
(bohuzel jsem nevidel 3D verzi a nemohu tak rozvinout teorii do jake miry slo v celem filmu o zamernou roztristenost a zda by mohlo tak jit o vznik noveho druhu filmu/kinematografickeho pristupu, ktery do nynejska reprezentoval pouze Avatar a mozna Sucker Punch. [vyznacujicim se odstoupenim od narace a smyslu za ucelem cisteho uhranuti formou a hrou s jeji strukturou, coz se da brat jako castecny navrat do filmoveho pocatku kde rovnez bla bla bla bla to si necham na jindy])

Veni, vidi, vici, 2009

Začínám se vážně strachovat o duševní zdraví některých filmových tvůrců, jako třeba Pavla Gőbla, který před dvěma lety vyplodil věc zvanou Veni, vidi, vici. Režisér hodně nevýrazné (a vpravdě nudné) filmové adaptace divadení hry Ještě žiju s věšákem, placáčkou a čepicí očividně potřeboval na chleba, jinak si nedovedu jeho počínaní vysvětlit.

Recept: vezměte bagetu Crocodille, O2, Rádio Impuls, MFF KV a hromadu dalších product placementů, nechte generálního sponzora, ať nadhodí stupidní námět, sežeňte jednoduchý scénář o třech stránkách plných klišé, angažujte přítelkyni hlavního producenta, zbytek okořeňte druho až třeti řadými celebritami, lehce protřepejte a podávejte vyblité do záchodové mísy.

Předně – Veni, vidi, vici se neodehrává v Malé Asii, jak by možná někdo čekal, ale v golfovém resortu u Karlových Varů. Tedy, mladý brigádník (nevyýrazný Filip Tomsa) přijede původně za svým strýčkem-hoteliérem (hloupě bodrý Václav Postránecký) přivydělat si pár kaček mytím nádobí, jenže odpalovat třináctkou mu prostě jde líp. Proto se spřáhne s učitelem golfu (Bohumil Klepl) a začnou spolu vítězné tažení proložené nepříjemným zraněním.

Do toho si připočítejte jednu milenku (tragická Jitka Kocurová), jednoho záporáka (přibuznělý Jaromír Nosek), Tomáše Kluse (jedna replika na motorce), Karla Gotta (jedna replika ve foyer), Romana Skamene (bez repliky; pouze odpálí míček), Walda Gang (tady už se o mě pokoušela mrtvička; chvála bohu, že nezpívali Když jdou na mužskýho léta…) a Petra Novotného (shrábne 150 000 a slíbí, že udělá koncert na Sněžce).

Veni, vidi, vici je stupidní záležitost. V první polovině filmu se asi pětkrát po sobě opakuje ta samá scéna (zmožený brigádník si jde postěžovat ke strýčkovi), která je vystřídaná už půl hodiny předem očekávatelnými výstupy a hlavně neuvěřitelnými náhodami (pasáž, kdy si jde Tomsa vyzkoušet „poprvé“ golf budiž příkladem).

Bodejť by to bylo koukatelné, když má scénář na svědomí Radan Dolejš (a dramaturgii Radek John), prznitel vkusu českého diváka a toho času programový ředitel ČT1. Dříve ale také spolu s Ivanem Rősslerem expert na zábavu TV Nova. Koneckonců jeho kapela Šlapeto, resp. Patrola se vedle Silvestrů objevila i v tomhle filmu, o jehož zbytečnosti a přínosu snad nelze pochybovat...

Jo a taky jsem viděla horůrek Insidious
Insidious (2010) | ČSFD.cz
http://www.csfd.cz/film/280046-insidious/

Krátké hodnocení: 8/10 - atmosféra nadprůměrná, závěr trapnej (jako snad u všech hororů takže v pohodě). Rozhodně ne do kina.

Můj hlavní problém s hororama je, že nesnášim lekací horory. Chci se bát ne lekat. Takže odpadá většina americký tvorby. Od té doby co jsem kdysi dávno promítala Oko (http://www.csfd.cz/film/71277-oko/) jsem se v podstatě nebála (od Oka se bojim sama večer ve výtazích;)). U tohohle hororu jsem se bála a jsem docela ráda, že jsem ho viděla přes den a stejně jsem ho občas vypínala abych si oddychla (ale mě neberte jako bernou minci, když film uhodí na tu "mojí" strunu tak jsem neuvěřitelnej posera a zavírám oči, když vidim že se blíží TA scéna, kde se objeví zrůdička). Líbí se mi, že celý film není předuchováno (aneb nebafaj na mě rozšklebený mordy za každou záclonou), ale jen tušíte že tam něco je a občas to i vidíte. Naopak konec Vám to vynahradí a posledních 30 min je to klasika - odhalené zlo už pro mě není vůbec děsivé. Chápu že nějak to uzavřít musej, ale zombie scéna jak se duchové tlačej ze skříně je opravdu už moc a závěr jako takovej si taky mohli odpustit...

Opět je to žánrova, kdy si za hodinu nevzpomenete na hlavní postavu. Ale bavila jsem se, což je účel. Takže doporučuji.

Včera jsem zkoukla film Správci osudu
Správci osudu / Adjustment Bureau, The (2011) | ČSFD.cz
http://www.csfd.cz/film/257240-spravci-osudu/

Krátké hodnocení 8/10 - romantický film nadstandartně dobrý (přítel neusnul), scifi průměrné. Není film do kina.

Naštěstí jsem se poučila a naprosto nic nečekala. Díky tomu jsem byla příjemně překvapená. Je to velmi kvalitní oddychovka k žehlení, nebo jen tak po dlouhém dni, kdy si chcete dát skleničku se svou drahou polovičkou a moc nenamáhat mozek (ale zase nechcete filmy typu Moje krásná čarodějka). Nic víc nečekejte a bude se Vám to taky líbit.

Mám načteno hromadu knih od Philipa K. Dicka, ale tuhle naštěstí ne. Co se mi zdá (ale nemusí to tak být nečetla jsem to), tak museli strašně osekat psychologii ústřední postavy. Dick má tu skvělou vlastnost, že jste po celou dobu čtení hrozně zmatení (spolu s hlavní postavou) a konečné rozuzlení je jako rána z milosti do psychicky rozložené mrtvoly. Navíc Dickovské hledání boha a jeho vztah k němu je taky klasika. Slibovalo to psychologicky vypjatou podívanou s pěkně paranoidní zápletkou. Ale je to taková pohádka o hodném princi a bezmocné princezně (jemu vezmou číslo a i když se oba srdceryvně milují tak on jí nemůže zavolat tudíž se už nikdy neuvidí - to kurnik ta slepice nemůže pohnout zadkem a zavolat ona jemu a zeptat se co kurnik je když jsou si tak souzeni? To mě na filmech vždycky rozčiluje, ale jak říká přítel o čem by to pak bylo že...).

Ale jak píšu - hezky udělaný a na romantickej film je to nadstandart, čili má to aspoň nějakej děj a zajímavou myšlenku. A když jsem u té myšlenky tak nemůžu opomenout film, kterej už nevim jak se jmenoval, ale bylo to skvělý noir, kde podobný agenti vylaďovali skutečnost (ale včetně změn budov atp) když běžný lidi uvedli do umělýho spánku a hlavní hrdina byl na spánek imunní - to bylo pravý Dickovský psycho. Tohle je hollywoodskwj přeslazenej čajíček... Ale jak píšu lepší než většina bezduchejch romantickejch paskvilů...

YouTube - ‪Shorter Film‬‏
http://www.youtube.com/watch?v=qNfnzMZsT6M

Lidice, 2011

O jednom z největších českých projektů za poslední dobu toho bylo napsáno mnohé. Nejdříve se zjistilo, že scénář Zdeňka Mahlera, který s ním vyhrál nějakou hušákovskou cenu je nedotažený, takže původní režisérka Alice Nellis jej musela předělávat. Načež onemocněla a filmu se musela chtě-nechtě vzdát ve prospěch Petra Nikolaeva. Ten je znám hlavně jako režisér poměrně ceněné věci …a bude hůř.

Točit Lidice, film (někteří ještě koketují s předponou velko - tak to se, milánkové, uklidněte) o vypálení jedné české vesnice za heydrichiády, byl trochu oříšek. Na pár témat je tahle republika prostě citlivá, takže jakmile se někdo dotkne hokejistů, Evy a Vaška nebo řádění nacistů v českých zemích, je holt zle.

Lidice si prostě zasloužily jiný přístup než většina domácí tvorby za uplynulých pár let. Nikolaev se toho chopil po svém, takže ačkoliv hned první scénou, která se na plátně objeví, je soulož, snímek vás vtáhne do víru prakticky okamžitě. Čímž samozřejmě nutně neříkám, že se na téhle vlně veze po zbytek 126 minutové stopáže. Má hluchá místa (zvláště ke konci), ty se ale lehce podaří vytěsnit z hlavy na úkor těch slušných.

Jenže – to není zásluhou na začátku vzpomínaného scénáře. Za to může spíš režisér a kamera Antonia Riestry (mimochodem místy rozmazaná a nepodařilo se mi rozluštit, zda to byl záměr, nebo demence, ale filmu to neprospělo). Ani pár dní po zhlédnutí filmu se totiž nemohu zbavit dojmu, že Mahler sice dokázal poslepovat pár konkrétních věcí do jednoho celku, ale po zevrubnějším zkoumání to celé nějak nesedí. Chápu, je to film, musí se v něm občas jednat zkratkovitě na úkor něčeho dalšího, ale snad divák není takový blb, aby si neuměl dát dohromady dvě a dvě.

V hlavní roli se představí (překvapivě umírněný) Karel Roden coby Šíma, který si ve vězení odpykává trest za zabití svého syna. A právě to vězení je jednou z největších slabin Lidic. Je jasné, že scénárista z toho (díky své pohodlnosti?) potřeboval nějak vybruslit a loch byl jednou z možností, takže proč ji nevyužít. Jenže celý film to strašně zpomaluje. Už už semá „vypalovat“, promiňte mi mou familiérnost, a najednou jsme zpátky v lágru? Aha – Šíma má (úplnou náhodou) tisknout seznam obětí poprav na zítřek. A co čert nechce, jsou to muži z Lidic, odkud pochází. V další scéně zase jede jeho druhý syn na Heydrichův houslový koncert na Pražský hrad. To jsou takové náhody, až to bije do očí. Nehledě na to, že to z filmu dělá spíš televizi s více ději najednou.

Lidice mají i světlé chvilky. Třeba právě scénu vypalování, kdy vojáci popíjejí pivo, skvělou výpravu, zvládnutí reálií (sudy s vápnem na korbě, hodně syrová scéna zplynování dětí) nebo některé dialogy (ping-pong „Atentát na Heydricha byl v pořádku.“ – „Já si to myslím taky.“). Pokud si myslíte, že se mezi nimi zaskvěl i Jan Budař, pak ano, ale to nic nemění na tom, že hraje pořád ty samé rádobyvtipné nahrávače a už mě tím trochu unavuje.

Asi nejlepší scénou filmu je pak Šímův příjezd do zasněžených Lidic. Tedy do míst, kde dřív Lidice stály. Tady pro mě ovšem nastal asi největší problém filmu. Ten totiž pokračuje ještě dobrých dvacet minut a jednou ze stěžejních scén je návrat lidických žen do památných míst. Na monstrakci dorazí i Šíma, který se místní papaláše snaží přesvědčit, že jako jediný muž přežil. To se jim ale nehodí do krámu, takže je odvezen kamsi na pole a začíná žít život v bývalé výhybkárně.

Zde jakoby se ujal režie Filip Renč a točil pokračování Hlídače č. 47. Mě je přece úplně jedno, co ta postava dělala „poté“. Realita s fikcí si mnou ruce. Takovou dávku patosu jsem naposledy zažil u Tmavomodrého světa, kde ležel Ondřej Vetchý na posteli v nemocničním lágru. Vrcholem byl výčet jmen Lidice v závěrečných titulkách, které autoři stáhli odněkud z jihoamerického klonu Facebooku.

Lidice jsou slušný film, výborné rozhodně ne. Pro děti školou povinné akorát, pro ty, kteří se chtějí dojímat také. Nic víc, nic míň. Někomu se to jistě bude zdát dostačující. Ale stále si kladu otázku – jak by ten film vypadal, kdyby jej přece jen točila Nellis? Osobně se totiž domnívám, že tak moc by na pilu netlačila. Ale to je asi tak vše, co pro to mohu dělat.

PS: Scéna s králíky je hloupá, raději se podívejte na tohle - http://www.csfd.cz/film/92352-rabbits/

ELGEMA: Pardon za gramaticky fasismus, ale v kontextu "sledovat film" je spravna verze "zhlednout", "shlednout" znamena koukat shora dolu. Ja jen, ze na tu spatnou verzi narazim v ruznych filmovych auditech skoro porad:)

PIZI: Já tady pracuji s příměry, ve výsledku je jedno, zda se jedná o Hřebejka, mladého Svěráka nebo Nikolaeva. To, co píší, nejsou recenze. To je prapodivný útvar sestávající ze špetky osobních dojmů dokořeněných lacinými motivy z press kitu.

Namátkou jsem si třeba z archivu vytáhl Mirčinu kritiku Kawasakiho růže. Opakuje v ní stokrát obehrané - (...) To však nic nemění na odvaze úspěšné dvojice přejít od komediální nezávaznosti k námětu natolik silnému, zásadnímu a zrádnému – zvláště když odmítá jednoduché soudy. (...)

Jako by tím chtěla upozornit - bacha, Hřebejk, to nejsou jen Pelíšky, on to umí i na vážnou nótu. Samozřejmě se tohle nejdřív propralo v hromadě tiskových zpráv a nutno dodat, že Hřebejkovi jde spíš ta "sranda". Neobviňuj mě, prosím, opět ze subjektivity. To jasně dokazují už jen čísla návštěvnosti (když tedy lehce pomineme fakt srovnání návštěvnosti kin z roce 99 a nyní).

Melancholia (2011)

Shlédla jsem Melancholii teprve včera večer a mám proto pocit, že by dojmy měly ještě trochu odležet.
Film je rozdělený na dvě oddělené části sledující pohledy dvou sester na počínající konec světa. Mimochodem předěl mezi dvěmi částmi filmu je natolik strohý a jasný, až mi přijde jako záměrný výsměch této filmařské technice. První část nazvaná Justine tematizuje opulentní svatební večírek plný roztodivných charakterů – od racionální a sarkasticky skeptické matky, přes žoviálního otce, tak trochu duchem někde jinde. Svatební část potěší krásnou Kirsten Dunst, ale nudí pro mě dlouhými dialogy u kterých jsem občas pochybovala o účelnosti pro příběh. Zvláštní pochvalu uděluji maskérce a kadeřnici Kirsten Dunst, které do jediného vlásku a jediné spadlé řasy přizpůsobovaly psychickému rozkladu nevěsty i její účes a make-up (toť dámská vložka).
Justine, tušíce blížící se katastrofu, nucené veselí dekadentně zbohatlického večírku bojkotuje útěky do depresivních stavů a hysterie. Střídavě hledá útěchu u svých rodičů, ani jeden jí však neposlouchá. Ve vztahu k manželovi se projevuje i temnější, vypočítavá a apaticky sebestředná povaha hrdinky. Navzdory zdlouhavosti obsahuje první část jednu z nejlepších scén filmu, kdy Justine v amoku mění vystavené reprodukce bezduchých modernistických obrazů za klasická plátna zobrazující smrt a katastrofy. Zpětně si nejsem jistá, zda se první část filmu ve skutečnosti opravdu odehrála nebo se jedná jen o obraz zmatenosti, nejistoty a deprese jedné z hrdinek. Např. neustále opakování faktu, že hřiště v zámeckém parku, kde hrdinové žijí je 18 jamkové, když to je zcela zřejmé (jestli se nepletu, tak 18 jamek je standardní množství a není proto nutné to tolik zdůrazňovat nežádáme- li zrovna o zelenou kartu?) a v druhé části filmu se dozvídáme, že ve skutečnosti hřiště má jamek devatenáct. Jako by se hrdinka chtěla zachytit nějakého pevného bodu, který by jí dal pocit jistoty v zoufalství a strachu, který prožívá.

Pohrdání Triera současnými hodnotami z první části jen srší. Symbolizuje ho až moc okatě šéf Justine, který ji i na jejím svatebním večírku pronásleduje a nutí vymyslet reklamní slogan. Sutherlandova postava, pro mě příliš plochá a čitelná, zase divákovi z počátku přijde odlehčující, vtipná a přes kapitalistické zbohatlické vtípky příjemně osvěžující, aby se nakonec ukázalo, že je ze všech nejvíc ubohá.

Druhá část filmu pojednává o Clair, rozumnější, a upjatější sestře Justine. Clair pečuje o zhroucenou a depresivní Justine na sídle, kde se odehrával svatební večírek – nevíme jak dlouho po obřadu, zda se vůbec svatba odehrála, ani proč se Justine zhroutila. Časově však děj zapadá do doby, kdy se z neškodné hvězdy Melancholia stala planeta ohrožující život na zemi. Výkon Kirsten Dunst je zde sugestivní a hloubka její deprese je až děsivá. S tím jak se planeta Melancholia blíží a divák tuší neodvratitelný konec, Justine se uklidňuje a její sestra naopak prožívá pocit hrůzy a strachu o vlastní rodinu. Ch. Gainsbourg hraje skvěle a prvoplánově jednosměrné postavě Clair dává mimikou o mnoho víc, než by si scénář zasloužil. Pro diváka je Clair lidštější než Justine i přes snahu režiséra předložit ji jako postavu povrchní. Pro mě rovnice Justine = vědoucí, která prozřela a nelpí na mizerném pozemském životě a Clair = neschopná smířit se s nevyhnutelným, prostě nefungovala.
Samotný zánik země je zobrazen díky hudbě i obraznosti natolik sugestivně, že pocit neklidu a paniky je až nesnesitelný. Planeta Melancholia je v podání Triera v podstatě krásná a strach se mísí s fascinací.

Suma sumárum Trier ve filmu tvrdí, že život na zemi nestojí za truchlení, je nicotný a zlý, a proto bychom ho neměli litovat. Tvrdí to filmařsky velmi šikovně a většinu jsem mu věřila bez pochybování. Oceňuji nádherné obrazy (úvodní sekvence byla skvělá) i hudbu. Některé části filmu mi ale přišli trochu prázdné, dialogy nesmyslné. Naštěstí slabší části vždy vystřídala některá silná scéna, která mě zas usadila do židle a já si celý film užívala za pocitu vnitřního napětí z neodvratitelnosti a definitivnosti konce. Podobný pocit jsem měla při filmu Requiem za sen a podobně dlouhé bylo i ticho na konci promítání. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že Trier natočil film hlavně o sobě a pro sebe a snaha vypovídat se z úzkostí a strachů je doslova hmatatelná.

Na závěr bych měla zásadní výtku ke jménu, jakým syn Clair oslovoval Justine „aunt Steelbreaker“ mi totiž neustále připomínal Elišku Lamželezo z Noci na Karlštejně a k té měla Justine dost daleko.

Mám-li kvantifikovat 75 %

PIZI: Diky za pripomenuti. Zkus si ten text precist jeste jednou. Spacilky v podstate nemaji nazor, Spacilky jsou hlasna trouba jinych. Uz si rozumime?