Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka, 2012

Co čumíš? Ne, ještě si nemyslím, že by Miroslava Krobota, původně divadelního režiséra, bylo všude plno jako Karla Rodena. Ano, myslím si, že herectví Miroslava Krobota je přeceňované daleko více, než herectví Karla Rodena. Ale pojďme úplně na začátek, kdy se TV Nova rozhodla, že k obrazovkám přiková trochu jinou masu, než tu, pro kterou léta točí Ulici či Ordinaci. Jan Prušinovský a Petr Kolečko ji tehdy nabídli látku, kterou si „vypůjčili“ z pozapomenutého televizního filmu Karla Kachyni Kožené slunce.

A vznikl Okresní přebor, v němž se parta chlápků rozdílných povah pachtí za vítězstvím v… okresním přeboru. Nova ho kvůli krizi chvíli sušila v archivu a pak šla s pravdou ven. Bylo to jiné jak formou vyprávění, s čímž šla ruku v roce stopáž, tak hereckými výkony a v neposlední řadě se seriál nespoléhal jen na papundeklové interiéry. Pánové si s některými díly poradili lépe, s jinými zase hůře, tak to bývá, ale faktem je, že za poslední dekádu se rozhodně jednalo o nadprůměrný projekt. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se Okresní přebor, jenž si vybudoval solidní fanouškovskou základnu, dočká pokračování ať už televizní či celovečerní formou.

Producenti, kteří správně zavětřili šustění bankovek, se rozhodli pro tu druhou možnost. Udělali správně, jen to nedotáhli úplně do konce. Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka je film, který na plátně působí jako dvouhodinová televize. Střídá se v něm, a teď to schválně přeženu, asi pět lokací, zbytek vyplňují obrazy na vycházející slunce alá Slunce, seno…, sekání kombajnů nebo statické záběry na kolotoče. Nebojím se, že by to drtivé většině diváků nestačilo ke spokojenosti, ale po shlédnutí celého příběhu je vám jasné, že dramaturgové si holt moc práce nedali.

Hnátek je magor. Je to fotbalový fanatik, zarytý Sparťan a agresor. Okolo toho se vlastně celý filmový Okresní přebor točí a leckdy to je pokoukaná jako z jiné planety. Chápu, že Prušinovský s Kolečkem útočí na bránici lidem odkojených na českých komediálních stupiditách posledních dvaceti let (což hezky dokazovalo publikum, s nímž jsme na Floře seděli; stejnou měrou se smáli i u traileru na Líbáš jako ďábel), ale podbízet se lacinými fórky typu natírání plotu nebo absolutními přitaženostmi jako nefungující světla na přejezdu či eskapády v IKEMu, je trochu moc. Beru v potaz, že se jedná o komedii, i když je to ve své podstatě celkem smutný film o české povaze (zároveň se ale straním takových úvah, že je to výborná sociologická sonda), ale zůstat někdy nohama na zemi znamená víc než z obyčejného filmu dělat crazy šaškárnu.

Postavit film na Hnátkovi (Miroslav Krobot) bylo docela chytré, je to vlastně prequel k seriálu, který leccos vysvětlí (třeba Kikinčukův vztah ke gamblerství), zároveň tak trochu škoda, že větší prostor nedostal Ondřej Vetchý (krásně zahraná dětinská kurva), David Novotný (výborný nahrávač) nebo Norbert Lichý (proč tenhle Thálií ověnčený chlápek ještě nedostal nějakou hlavní roli?).

Stejně tak se celý film mohl točit okolo kolotočářů. Krobot by mohl hrát třeba nějakého echt světského cikána. Zápletka Okresního přeboru je nahraditelná jakoukoliv jinou, neřku-li lepší. Postavit celý film na cenění zubů Jaroslava Plesla, bavil bych se dvakrát tolik, než trnout, co ze sebe zase vydoluje toporný Luděk Sobota (nevím, jestli to byl jen můj dojem, ale ve filmu je x-krát horší než v seriálu). Taky je škoda, že si autoři vyplýtvali munici s koučem Ivana Trojana nebo s úplatným sudím Martina Pechláta.

Prušinovský je ale jinak zručný. Smysl pro cit ukázal už ve svém debutu František je děvkář, proti čemuž byl první film Martina Dolenského Chyťte doktora naprostým brakem hodným zostuzení. Umí nasát atmosféru, pracovat s herci (byť některé výkony trochu vybočovaly z řady, viz. fotbalová kabina), vtip vypointovat... ale stejně je to jen taková lepší povídka z Bakalářů. V českém podprůměru to i tak samozřejmě bohatě stačí na pomyslnou špici, jenže proč bychom měli pořád něco českého srovnávat s něčím jiným českým? Já chci plnohodnotnou komedii, klidně návrat ke staré škole. Tohle je tak na půli cesty.

PS: Proč si autoři dělají plakátem a podtitulem srandu z hollywoodských blockbusterů, když to ve filmu nemá vůbec žádnou relfexi? Haha.

Lóve, 2011

Česká republika je oproti Slovensku hotová filmová velmoc. V tuzemsku se ročně natočí více než dvě desítky snímků, u našich bratia byste nové počiny spočítali na prstech jedné ruky. Navíc jsou to většinou filmy nevalné kvality, v nichž hrají nevýrazní herci. Není proto výjimkou, že si Slováci v rámci kompenzace (čo vám jebe, nemáte rádi Zuzku Norisovou?) často půjčí jednoho dva od nás (Viditelný svět - Ivan Trojan, Pokoj v duši - Jaromír Hanzlík, Ženy mého muže - celý ansámbl).

Bylo jen otázkou času, kdy se na tamní scéně objeví někdo, komu tohle začne vadit. Kdo bude chtít zbořit mýtus, že moderní slovenský film rovná se prázdné dialogy, papundekly a vizuální forma na bodu mrazu. Proto na jednu stranu není moc velkým překvapením, že se film Lóve mladého Jakuba Kronera stal nejúspěšnějším slovenským filmem od revoluce. Na tu druhou však ano.

Maťo zabíjí s Tomášem většinu času hulením a hraním Pro Evolution Socceru. Občas si střihnou nějakou tu prácičku, což v překladu znamená, že kradou auta nebo alespoň jejich vnitřek. Šlape to celkem v pohodě do doby, než se do příběhu zamotá Veronika. Maťo propadá depresi. Po mladé studentce touží, jenže rozjetý byznys nejde zastavit. Nebo ano?

Lóve má tak průhlednou dějovou linku, že v pohodě stačí, když se člověk podívá na úvodních patnáct, dvacet minut z hodiny a půl. Je nad slunce jasnější, jak tahle story dopadne. Je ovšem zajímavé sledovat, jak se s tím popasovali tvůrci. A nemusím asi dodávat, že selhávají na celé čáře.

Dialogy jsou uvěřitelné, Kroner je ostatně ročník 87 – to by bylo, aby netušil, jak se spolu dnešní omladina baví. Její život navíc nechce zkreslovat. Jenže dialogy ještě nedělají celý scénář. Nejen, že jste chatrný příběh, jenž nám Lóve představuje, už jistě několikrát viděli, paradoxně ho o rok dříve viděli sami slovenští diváci v sérii Nesmrtelní (nedávno prošuměl v prime-time na ČT takřka bez povšimnutí). Díl nazvaný Fejs má totožné rysy, jen trochu odlišný závěr. Náhoda?

Takže fakt, že film, jenž stojí na scénáři, vyvažuje slušné vizuálno (skvělý nápad s kradením věci alá Assassin´s Creed), vás ani nemůže nijak zvlášť potěšit. V Lóve byste našli tolik berliček, tolik nesmyslů, tolik zkratek v ději (proč jsou klíče od sporťáku na zadním kole?; jak se do pokoje koleje dostal Maťo, když měl jen vlézt do okna, ale to je na balkóně v patře? etuda v hotelu - to je snad z filmu Pierra Richarda, ne? atd.). Škoda slov.

Lóve je od mladých a pro mladé. Takhle se to musí brát v prvé řadě. Jenže my nejsme blbí, páni tvůrci, takže předsudek o tom, že slovenský film je vlastně zcela o ničem, tenhle film rozhodně nevymýtí. A vy se za něj pár dobrými nápady a kamerou taky neskryjete.

Poupata, 2011

Sociální drama Poupata vznikalo dost dlouho na to, aby debutant Zdeněk Jiráský vybrousil nejrůznější hluchá či slepá místa. Bohužel se tak nestalo, takže do kin sice přišel film, v jehož světle působí i snímky ostřílených harcovníků poněkud mdle, zároveň se však nejedná o ligu, která by mohla v rámci evropské scény nějak výrazněji obstát. Jiráský se totiž ukázal jako prvoplánista, jenž si celkem dobře načrtl hlavní linku, ale zabýval se jí tak moc, až se sám ztratil a nakonec nevěděl, jak z kola ven.

Obyčejná rodina z města, které lemují komíny a s tím spjatá šeď (to vše podpořené zimní atmosférou), má všechny předpoklady pro zisk titulu Looser roku. Otec ukázkový gambler, těhotná mladá dcera, která vlastně neví, co chce a syn, jenž se zamiluje do kurvy. Doslova. Mezi tím vším proplouvá matka, která se chodí vybít do místní tělocvičny na písničky skupiny Kroky (nechápu proč).

Tohle by mohlo fungovat jen tehdy, pokud by Jiráský dodržel princip - když odběhnu od jednoho tématu k druhému, tak se k tomu prvnímu vrátím (klidně obloukem nebo přímo) a dovysvětlím jej, protože pointa nebyla vyřčena (a ne, opravdu není na divákovi, aby si domyslel polovinu filmu). Když tedy pominu, že konec Poupat šel naprosto do ztracena (jak už to tak někdy bývá - ale taky to má často své opodstatnění, o čemž v tomto případě absolutně nejsem přesvědčen). To není záměr, to je prostě neschopnost. Film přitom dramaturgii měl, ale očividně jen na půl plynu. Konec šel tedy zbytečně pryč, čímž autor zároveň promrhal svůj potenciál ukázat, že na to, aby napsal slušný a uvěřitelný závěr má. Nechápu, že když už léta za svůj film bojuju, pak tu pomyslnou válku sám se sebou prohraju, protože se prostě bojím. Škoda.

Další věcí je fakt, že některé scény přímo šustí papírem. Nevěřím, že nějaký Němec zastaví u jediného stánku na nejzaflusanějším nádraží široko daleko a koupí si tam za pět tisíc korun model lodě v lahvi. Nevěřím, že syn, jenž vypadá na to, že má v kapse ještě mokrou občanku si na Vánoce domů přitáhne striptérku, kterou si předtím koupil (!!!) od jejího pasáka. To je prostě účelově přitažené za vlasy a diváka to mrzí o to víc, když pár minut předtím či potom vidí pasáže jako vystřižené ze života (Vietnamci, hospodský si ‚dobrácky‘ hraje na záložnu, kamarád dostane místo po kamarádovi a ten se mu za to mstí, omladina mluví uvěřitelně a ne jak Krhounek ve Škole základ života).

Po pár minutách je jasné, že Jiráský viděl Sluneční stát nebo se trochu zhlédl v Bohdanu Slámovi. Hned jsem si vzpomněl na Štěstí, které spadá do stejného žánru, ale spoléhalo na známé tváře. To není mínus, ale Poupata mají výhodu v tom, že v ní hrají takřka samí neznámí herci. Jeden nový ksicht vedle druhého (např. syn Boleslava Polívky Vladimír).

To jde však ruku v ruce s rizikem, že se na castingu udělá chyba. Jiráský ale v tomhle případě koule angažovat mlaďochy měl, a to se mu vyplatilo. Asi největším trumfem je pak angažování Vladimíra Javorského, obecně ve filmu dost podceňované osoby, kterou si každý spojí jen s Kyslíkem z Chlapců a chlapů. Jenže Javorský hrál i v pozoruhodném seriálu Největší z Pierotů ze začátku 90. let nebo ve výborném filmu Karla Smyczka Krajina s nábytkem. Tam přesně ukázal, co v něm vězí a v Poupatech to prostřednictvím svého notorického hráče ukazuje rovněž. (Ne)příjemně se koukalo i na Polku Malgorzatu Pikus, která ukázala, co mohla (vyjma plakátu Poupat).

Poupata si mohou gratulovat za Vladimíra Smutného, jenž za kamerou dělal, co mohl (byť některé záběry např. z nádraží by zasloužily korekci), hudba vzdáleně připomínající Pouta dokreslovala přesně to, co bylo potřeba. Jen škoda toho Javorského. Kdyby se celý příběh víc semknul a zhoustlo by to kolem něj, dalo se vytěžit víc. Takhle se sice díváme na film, který sice relativně funguje, ale je to takové… no nedovařené. Snad příště.

Fila podrobně rozebral úpadek Alice Nellis.

Recenze: Perfect Days jen rozdávají reklamní moudra - Aktuálně.cz
http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=720456

DYLER: Já bych řekla, že Justin Biebr :) nakonec zas tak špatně nehrál. Alespoň ten strach zahrál dobře.

Vendeta, 2011

Už první teaser naznačil, že tohle nebude jen "hraní si na hovno", jak zdárně předvádí třeba Hranaři. Následný trailer to pouze podtrhl. Vendeta lákala na souboj Ondřeje Vetchého s Oldřichem Kaiserem, nastínila práci s atmosférou, a to bylo vše. O příběhu vlastně zhola nic. Byl jsem proto dost překvapen, když jsem viděl úplně "jiný film", než jaký tvůrci skrze chytře sestříhanou upoutávku (ale i plakáty či tiskovou zprávu) slibovali. To je samozřejmě v našich končinách věc naprosto nevídaná (např. veškeré komedie, neblahé paměti), pro mě docela v pozitivním smyslu slova, byť si nejsem jist, zda to budou kvitovat i ostatní diváci. Troufl bych si tvrdit, že spíše ne.

V téhle recenzi tím pádem zazní nějaké spoilery, takže pokud se nechcete ochudit o umělecký zážitek, raději ji ani nečtěte. Jinak vězte, že Vetchý právě vyhlásil válku celému světu, jenž v tomhle případě obstarávají tři čtrnáctiletí kluci. Ti znásilnili a zabili jeho dceru a bručet za to logicky nepůjdou; nejsou ještě trestně zodpovědní. To je pro něj samozřejmě trochu silná káva. Naštěstí jsou tu dva úplatní policisté, kteří jsou ochotni Vetchému pomoci, aby si s chlapci vyřídil účty po svém. Jenže nablízku je i Kaiser, a byť s tím vším nemá nic společného, stačí zastavit auto a... věci se dají do pohybu.

Debutant Miroslav Ondruš se s tím moc nepáral, protože natočil thriller, jaký nebyl v našich luzích a hájích minimálně dvě dekády. Přitom k tomu nepotřeboval mnoho. Své udělala výborná kamera Martina Štrby (povýšil i Michálkův snímek O rodičích a dětech) a hudba Petra Ostrouchova (až na výběr Requiem od Mozarta = x-krát omletou melodii už fakt ne, prosím).

A pak herci – v tomhle případě hlavně Vetchý, jemuž stačí asi tak patnáct vět na celý film, aby vás totálně odboural svou upřímnou zdrceností nad smrtí své holčičky. Třeba ve scéně z lesní chaty, kdy pouští diktafon, jen cítíte jeho totální vysátost a pohlcení. Druhým příkladem a hlavně překvapením je Igor Chmela. Ten člověk se sice do podvědomí mainstreamu dostal díky Ordinaci či Partičce (zmiňovat filmy Roberta Sedláčka je zřejmě zbytečné; to mainstreamovky moc nejsou), jenže tady předvádí na malé ploše výbornou kreaci na téma: "Policejní floutek, ale hlavně spíš trochu kurva prodejná." Díky lehkosti jeho hraní pak nevyznívají pasáže jako závody na mobilu nejen vtipně, ale v jistém smyslu také trpce.

V tomhle světle by pak bylo dost nekorektní, kdybych jedním šmahem odsoudil výběr a herectví čtyř mlaďochů, kteří obstarávají nezvykle dlouhý začátek. Samozřejmě se někomu může zdát (a zdálo se to zprvu i mě), že kromě Lucie Šteflové hrají na pendrek. "Přehrávají" nebo mají špatnou artikulaci (tlusťoch), případně se prostě tváří debilně. Časy Tomášů Holých jsou nenávratně pryč, to ale nic neznamená. Je třeba si uvědomit, že pojem dětský herec je víceméně mylný; oni vlastně nehrají, prostě jen odříkávají text, takže vše závisí na scénáři (čímž netvrdím, že stačí, aby si řekli "mrdat a zmrde" a byli z toho venku - ale vulgarity a hovorovky udělají v jistém smyslu dost).

A ten je dobrý. Leccos by samozřejmě zasloužilo připsat nebo proškrtat, třeba zmíněná úvodní scéna (neplést s intrem; ti bystřejší v realitním makléři poznají Leoše Nohu). Kratší by slušela víc, hlavně, kdyby v ní nevynikly všechny detaily příběhu. Zamrzí to hlavně díky tomu, že v průběhu filmu Ondruš postupně některé věci divákovi poodkrývá formou jakési vsuvky/flashbacku, čímž jednotlivé pasáže dál posouvá a pointuje. Těch vsuvek mohlo být klidně víc na úkor něčeho jiného (zbytečná scéna utíkajícího kluka lesem).

To souvisí i s koncem, který je podle mě dost promrhanou šancí. Samozřejmě šel film ukončit na onom místě a další vyřčená slova a pokračování by bylo nadbytkem, takhle to ale vyznívá jen jako honba za pomstou bez sebemenší katarze. Není to nutně špatně, jen pak ale celá ta hodina a půl působila jakoby vytrženě (i když se de facto tři čtvrtě filmu odehrává v jediný den).

Všechno ostatní by asi bylo mlácením slámy. Jsem hodně zvědav, co vysekne Ondruš příště. Vendeta je výborný film, ale rozhodně ne pro každého. Nejde o to, že by byl vyloženě násilný (což souvisí s těmi vsuvkami), jen vás v podstatě přímočaré plynutí příběhu a neustále přítomné napětí tak strhne, že si po odchodu budete muset dát panáka nebo zajít na Bastardy 2, abyste zjistili, že může být i "hůř"...

DYLER: Toho jsem se trošku obávala - resp. něco podobného jsem čekala, protože původní komiks měl dle mého názoru stejné chyby... Resp. za celé čtení jsem v podstatě nepochopila o co šlo - resp. mi chyběl nějaký příběh...

Alois Nebel, 2011

Na Aloise Nebela jsem se těšil dost, aniž bych byl pod vlivem reklamní masáže, která se (zvlášť po internetu) šířila už minimálně dva roky. Alois Nebel vznikl podle stejnojmenného komiksu a na celuloid byl vhozen pomocí rotoskopie. V podstatě se jedná o překreslování předem zahraných scén. V zahraničí už několikrát užitá praxe dostala v tuzemsku punc něčeho naprosto ojedinělého, to ostatně moc dobře umíme, jsme na to strašně hrdí, ale to je tak všechno, co zmůžeme. Připomínalo mi to svého času vyhypovaný první český 3D animák Kozí příběh. To byl průser na entou, což Nebel není. Není to ale ani trefa do černého.

Alois (Miroslav Krobot) je nádražák v Jeseníkách, Wachek (Leoš Noha) jeho kolega a pěkná svině. Starý Wachek (Alois Švehlík) ještě větší. Ti dva mají nevyřízené účty s Němým (Karel Roden). A tak se jednoho dne shodou okolností stane, že se Nebel ocitne na psychiatrii, pak v Praze, kde pozná svou vyvolenou, až skončí zpátky v bývalých Sudetech. Do toho si připočítejte Nebelovy sny, v nichž se mu zjevu Dorothe a nebudu se divit, když v tom začnete mít hokej. Podstatné ale je, že celý příběh stojí na vodě a tak nějak divně pluje, takže jak celý film z ničeho začne (Nebel předčítá jízdní řád), tak v ničem skončí.

Jsem dost zvědav, jak Nebel uspěje v zahraničí, protože se film dotýká tématu odsunu Němců nebo konce ruských vojáků v Československu (to je mimochodem naprosto hloupá scéna), aniž by to bylo jakkoli vysvětleno. Nejsou tam titulky, že někdo někam musí odjet a proč, není tam ani popostrčení diváka skrze dialogy. Prostě nic. Jen se dozvíme, že Havel je kokot a Ondřej Malý v roli bezďáka oznámí, že „teď se pije na svobodu“. Na jakou, proč? Kromě toho jsou tam i další věci, které člověka minimálně zarazí. Třeba když Němý dostává brainwashing a následně bez problémú uteče a je schopen existovat.

To je kámen úrazu, protože ať se mi mohou překreslené záběry líbit sebevíc, pocit prázdnoty nevyváží ani dobré hlášky (Wachkovo 'Sere pes'), pár výborných scén (máničky v bláznici, nezvyklá ruská ruleta, sledování Popelky ve Fantově kavárně) nebo vynikající hudba / zvuk. Faktem je, že co nedokázal udělat Jaromír 99 a Jaroslav Rudiš, trochu zachránil debutant Tomáš Luňák. Mluvím o hercích.

Miroslav Krobot je typově naprosto přesný, skoro mi přijde, že už snad ten komiks kreslili podle něj. Vypadá to, jako by postava z Příběhů obyčejného šílenství měla pokračování. Povedlo se i angažování Leoše Nohy (konečně něco, kde nezvedá pravici jako v Protektoru nebo dementně nešišlá jako v Okresním přeboru), Marie Ludvíkové (její postava však občas jedná naprosto nelogicky a skoro až nápadně debilně, mám na mysli třeba poslední scénu v dešti – happyendová úlitba zahraničí?) nebo Marka Daniela. Vtipný pak byl nápad angažovat Aloise Švehlíka a jeho syna Davida do jedné role.

Nebel je prostě taková hezká hračka, s níž si můžete hrát dvě hodiny a považujete ji za skvělou, až vám dojde, že je vlastně úplně o ničem. Ve světle konkurence, která tu vzniká, se však stále jedná o zdařilé dílo. Jen trochu bezzubé.

Recenze: Nová Saxána je jako lejno zametené pod koberec - Aktuálně.cz
http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=714550

Piko, 2010

Dokážu pochopit, že je Tomáš Řehořek vnímán jako talent. První celovečerák natočil díky Karlovi Rodenovi daleko dříve, než drtivá většina jeho starších souputníků. Nakopnut úspěchem svého debutu se pustil hned do dalších látek, před Czech Made Manem tak stihl natočit polodokumentární věc s názvem Piko.

Takhle nějak by vypadalo vysílání TVŠ v roce 2011. Má to docela fajn muziku, kamera ujde a herci takřka neznámí (když nepočítám těch pár nadšenců, kteří se na Rostislava Nováka přišli podívat do La Fabricy). Nemá to Jana Rosáka nebo Jiřího Ptáčníka ve voice-overu. Uf. Tím to končí.

Všechno ostatní je totiž v podstatě nanic. Řehořek totiž zvolil polovičatou formu. Dokument kombinovaný s hranými scénami. Ty na sebe zvlášť ke konci navíc nijak moc dobře nenavazují a s ubíhající stopáží začíná Piko působit trochu zmateně. Asi záměr, jakože „to je přece o fetkách“.

Cožpak o to, ten film by svůj řád ani mít nemusel, kdyby měl alespoň trochu promyšlený scénář. Jenže ten zabral tvůrcům pramálo času. Děj je totiž buď vyplněn vyprávěním jednotlivých někdejších fetek, které začaly v tuzemsku s vařením pervitinu, nebo hranými scénami, jež jejich vyprávění takřka doslova kopírují.

A tady nastává asi největší problém filmu. Chápu, že rozpočet zřejmě nebyl moc velký, ale nezaplatit si ani skriptku, to chce docela odvahu. Jinak si nedokážu vysvětlit, že některé pasáže kopírují předchozí (líbání Adama Krause s mladou dívkou je tam 2x) nebo se v nich objevují věci, které tam podle předchozích filmových okýnek být prostě nemohou.

Novák (aka Pavel Gregor) má varnu stále stejnou, byť mu jí policisté zabavili, bachaři mají současné mundůry, ačkoli se děj odehrává na přelomu 80. a 90. let, Hybnerová, která by měla zestárnout o třicet let, se v podstatě nemění tvář (ten krém chci taky) a tak dále. Snad jediné LOGICKÉ návaznosti na předchozí jsem si všiml u Žáčkovy sádry.

Navíc mi je záhadou, proč většinu filmu odvypráví Dab Horyna z kapely Vitacit, kterého hraje Štěpán Benoni na plátně asi tak pět minut a ostatní odtáhne Novák s příšerným estébáčkem Miloslavem Kőnigem sám. Nemluvě o tom, že dovětek k filmu, kdy se sejdou představitelé hlavních rolí se svými předobrazy, by jako nápad fungoval jen tehdy, kdyby to někdo uměl natočit a neposadit je do garáže jako v improvizovaném Studiu Jezerka.

Mohlo to být daleko, vážně daleko lepší. Takhle z toho vážně kouká jen to vysílání pro školy, ze kterého si divák (v tomhle případě spíš mladý), nevezme zhola nic. Katka v tomhle směru bude určitě fungovat o sto procent lépe.

Melancholia, 2011

Trier letos přijel do Cannes, aby tam uvedl svůj nejnovější kousek Melancholia. Jeho druhé já mu nejspíš našeptávalo, že to není tak úplně šokující snímek jako předešlý Antikrist, v němž genitálie dostávaly doslova na frak. Proto asi začal na tiskové konferenci provolávat cosi o Adolfu Hitlerovi a věnoval mu krátké zamyšlení na téma „Vždyť i jedna z největších zrůd v historii v sobě měla cosi lidského.“ No, docela ho chápu. Dánský enfant terrible evropského filmu tím udělal Melancholii lepší reklamu, než (povětšinou pochvalné) recenze, které se kolem ní vyrojily.

Dvě sestry, dva muži, dvě planety. Justine je copywriterka, která se zrovna vdala a všechno nasvědčuje tomu, že by měla být spokojená. Už úvodní scéna s limuzínou na tváři diváka vykouzlí úsměv, aby se v následujících minutách vše dokonale obrátilo. Na svatební hostině, která by mimochodem fungovala velice dobře jako samostatný film, kdyby to nebyla jen první část (to samé se samozřejmě dá říct i o druhé části Melancholie), totiž vyplynou na povrch věci, které měly zůstat zastrčené někde vespod konverzačního šuplíku.

Pro nás je to nicméně dobře – na plátně se totiž rozjede skvělá dialogová smršť prokládaná zejména výbornou hudbou (Richard Wagner a Frank Sinatra, toť kombinace vskutku luxusní; nahrávalo se v Praze). Druhá sestra, Claire, má úplně jiné starosti. Zemi totiž hrozí srážka s jinou planetou (ano, odtud název filmu), a to je pádný důvod k tomu strachovat se o své bližní. Manžel Claire sice ubezpečuje, že je vše v nejlepším pořádku, jenže vědecká odchylka visí ve vzduchu.

Trier si vybral výborné obsazení. Pokud si Kirsten Dunst vybavujete jen ze Spidermana, pak vězte, že za těch pár let ušla slušný kus cesty. V pomyslném duelu ji však válcuje Charlotte Gainsbourg, která se s blížící se katastrofou sžívá o něco hůře, než její sestra a emoce z ní kypí na sto honů. Do toho si připočítejte snobsky glosujícího Kiefera Shuterlanda, který tentokrát nezachraňuje zemi, ale spíš sám sebe, nesnesitelně dobrou Charlotte Rampling (kdyby Trier točil v tuzemsku, zcela jistě by místo ní obsadil Ninu Divíškovou) a Stellana Skarsgårda, jenž předvádí hezkou variaci na šéfa velké PR agentury.

Problémy Melancholie vidím dva. Tím prvním je kamera, protože (zvlášť v první polovině filmu) po chvíli začnou být chaotické švenky spíš na obtíž, než naopak. Chápu, že jde o záměr a Trier není jediný, kdo tohle předvádí, ale je nutné si prvé řadě uvědomit, jestli to tomu snímku prospívá, či nikoliv. Domnívám se, že konkrétně tady nic takového nutné nebylo, Melancholie by se bez zbrklého zoomovaní v klidu obešla. Nemá to žádné opodstatnění – z diváka by Trier emoce stejně vytáhl, tak proč to lámat přes koleno?

Druhý problém s tím má tak trochu spojitost. Dvě části filmu spolu totiž souvisí, ale jen zdánlivě. V té první Trier buduje atmosféru, aby mohl ve druhé nechat vše epicky vygradovat. Tomu rozumím, jenže zároveň zamrzí, že tím pádem jde spousta věcí do kopru. Spousta potenciálně skvělých věcí. Chápu, je to jeho styl vyprávění a není v tom zdaleka sám. Osobně to mám radši – diváka naťuknout a ať si sám domýšlí. Tomu se přece říká opravdový film. Jenže tím v tomto případě jdou vniveč věci, které by mohly následovat. V zásadě to ale není problém filmu jako takového, určitě se najdou tací (a zřejmě jich bude daleko víc), komu bude tenhle styl vyhovovat.

Jestli chtěl Trier probudit v divácích otázky nad jsoucnem, bytím a nebytím, podařilo se mu to jen z poloviny. Některé pasáže Melancholie jsou skvělé – třeba závěrečná meditace nad tím, jak si udělat hezký konec, monolog o sloganu nebo takřka stupidně geniální přepočítání fazolí. Další však postrádají hlubší opodstatnění – ty obrazově perfektní Švankmajerovské výjevy hned na začátku… Vážně bylo zapotřebí nechat střihače zkoušet si poskládat nástřel traileru? Ale co naplat – i tím tvůrce Tance v temnotách prokázal, že tu v současnosti moc sobě rovných filmařů nemá. A to je rozhodně dobře.