Prasman Dunka
Asi bych se měl pořádně rozčilovat, vztekat a vylévat vědra vzteku, dštít síru na všechny kolem a vůbec se celému světu mstít za hodinu a půl na celní poště v Praze 5.
A měl bych k tomu své důvody.
Z USA zásilka vyrazila 27.11., 30.11. byla v ČR na té poště, 10.12. mi přišlo oznámení o uložení zásilky. Amerika je za vodou, Praha 5 taky, akorát mi přijde ta Praha 5 od Vinohrad o trochu blíž (vzdáleností).
Paní za přepážkou koukala na papíry, které jsem ji přinesl, koukla do počítače a zeptala se: „Vy jste si s někým o tom vyzvednutí telefonoval?"
„ne"
„Vážně ne?"
„ne"
„Tak proč to má u sebe Jaruna?"
„Já nevím"
„to byla řečnická otázka", oznámila mi stroze a řekla, že jde Jaruně zavolat. Po chvíli se vrátila a řekla: "Jaruna mi to nebere, končí mi směna, nechám to tady na stole pro kolegyni, která mě přijde vystřídat", řekla a odešla. Ještě jsem ji zaslechl, jak kolegyním sděluje, že se na to může vykašlat, že už má dvacet hodin přesčasů a má za to tisíc korun. No za této situace bych se na to já na jejím místě snad i vysral.
Měl jsem sebou knihu, tak jsem si četl a po očku sledoval, co a jak bude. Mezitím místností ve třetím patře prošlo tak dvacet lidí, kteří dokončili celou pětiproceduru a odcházeli i se svými zásilkami.
Poté se u stolku, na kterém ležely papíry od mé zásilky objevila nová zaměstnankyně pošty a zavolala si mě: „Vy tu zásilku chcete?”
„Ano, vcelku by mi bodla.”
„No ale má ji u sebe Jaruna”
„Já vím.”
„Ale ona mi to nebere”
„Tak kde sedí, já si tam zajdu”, navrhuji řešení.
„To nejde, ta je na pátým”
Urážím se, co si o mě myslí, ale zkouším to s klidem: „nebojte, tam vyjdu”
„Nepustí vás tam. Tak já ji zkusím ještě za chvíli zavolat.”
Zas dvacet stránek v knížce a paní od přepážky se ozve.
„Pořád tu zásilku chcete? Jaruna mi to nebere”
„Chci” (ale už o tom nejsem tak přesvědčen)
Když paní říká: „tak já ji pošlu email”, tak jsem sám sebou překvapen, že se mi daří ještě ovládat kroucení očima.
Ale zas si můžu přečíst dalších dvacet stránek knihy s postapokalyptickou tématikou, která se mi na téhle poště osvědčila jako dobré čtivo a hrdinům těch knížek vlastně vždy poště tváří vstříc tak trochu i závidím.
„Tak Jaruna mi zatím na email neodpověděla, ale až přijde další kolegyni, tak ji tam pošlu.“
Nic neříkám a čtu si dál.
Přichází kolegyně a za přepážkou se odehrává dialog dvou úřednic, který po oušku sleduji.
„Prosím Tě, skoč za Jarunou, jestli tam nemá tuhle zásilku“
„Jaruna tu před půl hodinou byla“
„Tak proč mně to nezvedá“
„Nevím, ale přinesla nějaký papíry.“
„Ukaž!“
„Pane, tak to tady pro vás mám“, bere si od kolegyně papíry, které tam Jaruna v minulém geologickém období odložila, nic neříkám, snažím se tvářit klidně, protože vím, že mě čekají ještě celníci.
Na celnici jsem asi šestý na řadě a funguje jedna přepážka z šesti. Mám dost času si přečíst všechny vývěsky a obzvláště oznámení Celního úřadu o tom, že daňový řád prozatím z technických důvodů neumožňuje daňovým subjektům platit jakoukoliv daň prostřednictvím platební karty nebo obdobného platebního prostředku, mě vcelku baví a říkám si, že je to super, vlhký sen mnoha politiků a úředníků z finančních úřadů – zrušení fyzických peněz a převedení všech plateb do dohledatelného systému u nás narazí kde? No na tom úřadě, který by to chtěl. Ale zároveň si uvědomuju, že asi nebudu mít dost peněz v peněžence na clo a tady to kartou nevyřeším .
Dál všechno probíhalo v pořádku, bylo mi vyměřeno clo, běžel jsem k nejbližšímu bankomatu (kdyby ho nějaká banka na té poště umístila, byl by to podle mě dobrej kšeft), návrat k pokladně, zpět k přepážce na celnici, potvrzení, úprk k přepážce na poště, obdržení poslední bumážky, zaplacení 103,-Kč zážitkového poplatku a vítězný únik k výdeji zásilek, kam mi poštovní úředník přináší osmikilovou krabici nevelkých rozměrů.
Beru krabici a rychle s ní ujíždím do servisu, kde mám motorku a říkám si, že někdy přeci musí přijít den, kdy to někdo nevydrží a tu poštu zlikviduje ve stylu hlavního hrdiny filmu Volný pád, až se to jednou stane, tak přitom budu mít ambivalentní pocity, protože všichni zaměstnanci jsou vlastně milí, usmívají se, takže si to buď tak užívaj nebo se snaží v daném systému zákazníkovi vyjít co nejvíc vstříc, je to podle mě tak pade na pade.
Každopádně v servisu krabici rozbalujeme a posvátně z vrstev novin vysvobozujeme jednu část vnitřností převodovky za druhou. A mechanik se usmívá a já mám důvod též. Vše je v pořádku a jak má být.
Takže díly, které měly u nás stát 45.000,-Kč mám v tom balíčku za korun 5.500 včetně cla a ještě je tam těch dílů o polovinu víc, takže bych ještě něco mohl prodat a trhnout na tom nějakou kačenu.
Když to tak vezmu kolem a kolem, tak ta hodina a půl čekání na té poště mě za 40.000,-Kč úspory stála a s hodinovou sazbou 26.666,66,-Kč bych tam byl ochoten trávit i času víc. Spočítal jsem si, že kdybych tam chodil na čtyři hodiny denně, tak bych si za rok vydělal 26.773.333,33,-Kč a za to by se asi dalo pár let vydržet i na mezinárodní poště Praha 5.