• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
    • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    MEAJak zvládat sebeovládání, agresivitu, agresivní chování? Víme jak, je to na nás.
    LACKY
    LACKY --- ---
    1 odpověď
    Zajímavé je, že když byli první dva roky šílené, víš moc dobře jak jsi se choval tak to jsi o kameře nemluvil. Kameru zapni, aspoň se budeš chovat tak jak níže popsal. "na videonahrávce bude to jediné, co na ní být může - mé láskyplné chování." já budu jen ráda když se tak budeš chovat a pokud tě k tomu vede pouze dohled kamery, nedá se nic dělat.
    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    LACKY: vlastně jsi neodpověděla na to, proč by ses měla "cítit se doma jako v zadržovací cele, kde na tebe neustále míří kamera a sledují tě policajti", pokud si jsi (v každém činu a v každém okamžiku) vědomá toho, co děláš? Například já se cítím (pod kamerou) tak, že kamera zaznamenává obyčejnou realitu, a na videonahrávce bude to jediné, co na ní být může - mé láskyplné chování. V každém okamžiku, v každé hodině, každý den, každý měsíc. Absolutně necítím žádný problém v tom, že je vidět to, co se děje. Že dělám to, co dělám. Nechápu v tom ten problém, tu zadržovací celu, když je vidět, že dělám to co dělám. Tohle zatím nějak nechápu.

    Proč je problém, aby bylo vidět, co kdo dělá?
    Když je člověk opravdu vnitřně šťastný, že dělá to, co dělá... PROČ by se cítil, že ho sledují policajti? PROČ by se měl bát policajtů na silnici, kterou rád užívá, jezdí podle předpisů a své vozidlo udržuje v pořádku? Není to naopak krásné, potkávat na silnicích policajty, a vědět, že jsou i další lidé, kteří udržují silnice v pořádku? Hlídají dodržování pravidel? Proč to vidět jako hrůzu? :) Proč se toho bát? :) Proč nemít naopak radost, že vše správně funguje? :) Proč tu samou situaci necítit jako radost?

    Za předpokladu, že se opravdu vše děje, jak se dít má. Nebo je v tomhle problém?

    Přemýšlím o tom. A prozatím Tvoji odpověď neznám.
    Ani odpověď na dopisy, SMS zprávy... Cokoli, kde je 1:1 zaznamenáno i pro zpětné ohlédnutí, co přesně se dělo. Doslovně. Vždyť pokud člověk žije opravdu čestně, proč by se bál ohlédnutí? Nerozumím.

    Je na místě se bát ohlédnutí? Je takový život ze srdce prožívaný?
    Nebo je ze srdce prožívaný ten život, kdy každé ohlédnutí je radost? Kdy se člověk může vrátit k dopisu starému měsíc, rok, 5 let, a stále si může stát za těmi pěknými názory a slovy?
    Nechápu ten strach, nebo jaký že nepříjemný pocit, v té situaci, kdy je možné cítit klid, pohodu, radost, lásku, štěstí. :) PROČ ten nepříjemný pocit?? Způsobený jen tím, že by bylo vidět, co se děje. Když by člověk sám sebe viděl, dokonce i zpětně, co dělá, co dělal. Proč je v tom problém? :( Nerozumím tomu.
    LACKY
    LACKY --- ---
    1 odpověď
    Já řekla, že se nebudu plést do tvých vláken - psychologická poradna a chtěla si řešit své problémy bez toho aniž bys musel hned jakmile to zjistíš odpovídat. Chtěla jsem být v utajení ve smyslu - že mi nebudeš odpovídat. Jenže to jsi ty udělal a začal si psát o manželce sám. Já ke konci sama usoudila, že je to šaškárna :) Ale psát budu i nadále, chci pracovat na svých slabinách a chci slyšet názor i od jiných lidí než jen od Tebe. Neuraž se.

    Kameru zapni pokud na tom tak trváš a opět nedáváš ohled na mě. Ale zapínat já ji nebudu, když to není pro mně příjemné nebudu si tak činit sama sobě něco, co nechci. To je pochopitelné.

    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    LACKY: No tak kameru klidně zapni, když se jí nebráníš. Nebo ne? :) Je k tomu co dodat? :)
    A co ty dopisy, SMS? :) Uniká mi Tvá odpověď... :)

    LACKY: Naučit se tomu, aby se maličké dítě nemuselo účastnit hádek, nebo dokonce násilí... A nejenom se to naučit... Ale navíc tak hlavně celý život žít - to já považuju za velmi chytrý nápad. :) Vzhůru do toho! :)

    LACKY: Jak myslíš. :))
    Ale obávám se, že Tvůj zájem zůstat v utajení, se jaxi nevyvedl. :) Mám na mysli:
    "nepsal jsi nikde ze jsem lacky ze?"
    "nechci se plest do tvych vlaken"
    :)

    Mimochodem o Tvém zájmu si vlastní úsudek udělala i Tvá kamarádka... :)) A bonzla Tě. :)
    LACKY
    LACKY --- ---
    SUNNYRAIN: Jinak od Tebe rady nyní nežádám, přišla jsem na forum kvůli radám jiných lidí :) Tvé si poslechnu doma :) Pokud ale chceš to tu psát, nebráním ti, jsem i ráda, protože aspoň uvidí kde je chyba :)
    LACKY
    LACKY --- ---
    1 odpověď
    SUNNYRAIN: Však já jsem nikdy takový názor neměla, že by se mělo dítě zúčastňovat hádek, proto nevím, proč píšeš, jak kdybych ty názory měla. To, že se se učím něčemu v čem mám slabiny prokazuje jen to, že to chci změnit. Takže kdybych takový názor neměla, neměnila bych své jednání.
    LACKY
    LACKY --- ---
    1 odpověď
    A jsme u toho vážení. Píšu v předešlém příspěvku, že kamera mi nevadí z toho důvodu,že bych se bála, že před kamerou ztropím hloupost a bude to prokazatelný - píšu, že se tvému nápadu nebráním. A ty i tak, začneš sebou házet otázkami na které už odpověď máš. Takhle probíhají všechny tvé konverzace. Já ti něco zdůvodním a řeknu ti, proč tedy mi něco takového jako kamera není příjemná a ty se nezačneš bavit o mém problému, ale jedeš si za svým a začneš mě atakovat otázky :-(
    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    2 odpovědi
    LACKY: Jé, děkuji za odezvu. Tak možná nejsem blázen. :))) Budu tlumočit doma manželce, že existuje víc lidí, kterým se takovýto názor líbí. :) Mám z toho VELKOU radost, že v tom mém názoru nejsem sám. :)
    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    LACKY: Po pravdě jsem nepochopil, pokud si jsi jistá, že děláš vše zdravě, a pokud si opravdu stojíš za tím, co tady píšeš, tak jak by mohla kamera ukazovat cokoli jiného? Pokud k velkým ani malých chybám fakt nedochází, proč by ses kamery měla jakkoli obávat Ty :))) a ne manžel? Vždyť kamera by čistě zachytila realitu. Nebo snad ne?

    LACKY: A třeba zrovna tahle situace. "On tam vlítne a říká..." "Stejnou intonací jsem říkala..." Copak by kamera neukázala, co se doopravdy odehrálo? Proč myslíš, že by to z kamery nebylo evidentní? Proč myslíš, že by se pak k takové videonahrávce nemohla vyjádřit psycholožka, případně vy dva?

    No a jak je to s těmi vašemi dopisy, které si navzájem píšete? Jak je to s SMS zprávami, které by byly uložené, a bylo by opravdu vidět, co kdo píše, jak kdo uvažuje. A to dokonce i po roce, po měsíci, po více letech... To by vám nepomohlo? Všímat si zpětně vašich akcí a reakcí - všímat si, kdy oba opravdu situaci řešíte? Nebo kdo z vás situaci řeší? A kdo z ní utíká? Kdo atakuje toho druhého? Proč by to nebylo možné poznat? Třeba by ani kamera nebyla potřeba... :))) Alespoň cítím, že se kamery bojíte, nebo někdo z vás se jí možná bojí... neříkám, že to jsi Ty. :)
    LACKY
    LACKY --- ---
    1 odpověď
    SUNNYRAIN:
    Myslíte, že jednám správně? S manželkou čas od času narážíme na agresivní chování a já jsem jako jeden z bodů "zakázky terapie" jasně stanovil, aby k "násilí" nedocházelo. A zcela rezolutně před dítětem, to vůbec, to nikdy. Připadá vám, že jsem příliš náročný?

    Ne přijde mi to naprosto správný. Dítě by mělo být svědkem konverzace, kde se snaží přátelsky oba rodičové domluvit a každý si argumentuje ten svůj postup, toho by svědkem být měl, aby věděl, že lidé se spolu musí umět domluvit. Ovšem hádky to je věc jiná. Toho musí být dítě ušetřeno.
    ----------------------

    Necházíte výmluvy/omluvy/důvody, kdy je vhodné násilí doma tolerovat? A důvody, kdy je vhodné násilí před dítětem? Pro mě omluvy/důvody/výmluvy neexistují. Nedívám se na to moc černobíle, když za zdravé jednání/chování označuji jednání bez násilí? Nedívám se na to příliš dogmaticky? Není lepší občas nějaké to násilí? (A následně ho omluvit/odůvodnit?)

    Násilí před dítětem určitě NE! Ale opět zastávám názor, aby dítě vidělo, že maminka chce teď na chvíli jít sama do jiného pokoje a tatínek to respektuje.

    LACKY
    LACKY --- ---
    2 odpovědi
    Každopádně nechci řešit minulost, řeším tento rok, rok 2012. Dřív jsme se oba chovali patologicky. I když tvrdí, že se M za své činy nestydí, doma mluví jinak. Neumí si odpustit co se stalo.

    Agresi má zdefinovanou trochu jinak než já. Vidí agresi i ve slovech. Dám příklad.

    Pohádali jsme se, vina byla na obou stranách. M zmizel na celý den až do 24.00 pryč z domu. Přišel a hovořili jsme o rozchodu. Vstávám a říkám mu, že si jdu udělat pití (já když odcházím od hovoru, vždy toho dotyčného upozorním, proč odcházím od rozhovoru - M odchází od rozhovoru do jiné místnosti aniž by řekl, že odchází, takže já mluvím a v půlce slova odchází a já tam stojím jak tvrdé Y. to je další věc co musím respektovat, že takový prostě je) takže říkám mu, že jsi jdu udělat pití, on na to, jestli ho chci přinést, na to mu stejnou intonací jako doposud říkám, že nechci přinést pití, potřebovala jsem aby jsi byl po hádce doma a řešit to a né přiníst pití. Nalívám si pití a on tam vlítne a říká, proč musím být agresivní? Ptám se udiveně, proč agresivní, že jsem nechtěla přinést pití? Ano, prý jsem agresivní byla, tou formou jak jsem to řekla.

    Tak mi řekněte, zda to bylo agresivní nebo ne, protože pokud ano, omluvim se mu.
    LACKY
    LACKY --- ---
    2 odpovědi
    Nikdy jsem nemlátila dotyčného za to, že měl jiný názor, když už jsem udeřila tak to bylo kvůli tomu, že mě nechtěl nechat v klidu samotnou v pokoji, stále a stále do mě hučel ty své rady o které jsem neměla zájem a on to věděl, věděl, že chci teď chvíli klid. Dále kdy jsem uhodila bylo tehdy, když chtěl abych ho objímala i když já jsem nechtěla. Lehnul si na mě celou vahou a chtěl abych ho objímala, když jsem odmítla, držel mě tak dlouho dokud jsem nesvolil (byl to klidně i týden) tehdy jsem bojovala. Mlátila, kousala, protože nechat se držet násilím v náruči, mít zapáčené ruce a nechat se dusit, protože mi rukou zakryl pusu, to jsou věci kdy jsem velmi agresivní. Takže tyhle dva způsoby existovaly a u nich jsem byla agresivní. Je to už nějaká doba co jsem neuhodila první. Zaměřila jsem se spíše na pláč. Gradující pláč mi pomohl zbavit se napjetí.

    Kamera, já si myslím, že kamera je už přehnaná v tom, že cítit se doma jako v zadržovací cele, kde na tebe neustále míří kamera a sledují tě policajti není zrovna uvolňující atmosféra. Cítit lásku a porozumění není úkol kamery. Nebráním se tomu avšak říkám, že mě to příjemné nebude. Né kvůli tomu, že bych se bála, že před kamerou ztropím hloupost a bude to prokazatelný, je to z toho důvodu, že cítím z jeho strany nedůvěru a jeho naznačování, že to nezvládnu a chce si pojistit, že má pravdu. Místo aby mi pomohl vytvořit pocit, že mi věří a že to zvládneme a i když se stane malá chyba tak, že mi to nebude furt otloukat o hlavu kamerou.
    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    2 odpovědi+1
    MEA: Zajímavé odkazy na prostudování, díky!

    "Je-li dítě svědkem domácího násilí, je ohrožen jeho psychický, fyzický stav i vztah k okolnímu světu. Některé dětí reagují spíše agresivně (jak vůči okolí, tak vůči sobě), jiné jsou depresivní, bázlivé, uzavřené."

    Já mám maličkého syna a i pouhým selským rozumem cítím jasnou logiku výše uvedeného výroku. Někdo se třeba vymlouvá, že prý maličké děti si nic nepamatují. Já si naopak myslím, že si "pamatují" velmi hluboce, a to dokonce na nevědomé vrstvě. Takže pokud vzniknou v nevědomí rány z dětství, je o to těžší s nimi pracovat, odhalit je, vyčistit je, uzdravit je. Podle mě to jde mnohem obtížněji, než odřené koleno, které je vidět, že krvácí, dá se okamžitě dezinfikovat a přelepit náplastí. Přímo v tu chvíli zranění.

    Myslíte, že jednám správně? S manželkou čas od času narážíme na agresivní chování a já jsem jako jeden z bodů "zakázky terapie" jasně stanovil, aby k "násilí" nedocházelo. A zcela rezolutně před dítětem, to vůbec, to nikdy. Připadá vám, že jsem příliš náročný?
    Nebo pocit jistoty, bezpečí a klidu berete jako zdravou součást domova?

    Jako různí lidé to mohou vidět různě. Různí lidé se chovají různě. Někomu toto téma může připadat nepodstatné. Jinému naopak důležité. Mně připadá zásadně důležité, až tak zásadně, že jsem před psycholožkou mohl tvrdit, že než rodina s násilím, to raději žádná rodina. Jak se na takovéto moje JASNÉ HRANICE díváte vy?

    Necházíte výmluvy/omluvy/důvody, kdy je vhodné násilí doma tolerovat? A důvody, kdy je vhodné násilí před dítětem? Pro mě omluvy/důvody/výmluvy neexistují. Nedívám se na to moc černobíle, když za zdravé jednání/chování označuji jednání bez násilí? Nedívám se na to příliš dogmaticky? Není lepší občas nějaké to násilí? (A následně ho omluvit/odůvodnit?)


    "...cílem násilníka je udržení moci..."
    V předchozím odstavci jsem dal "násilí" do uvozovek, protože o násilí to u nás doma není. Rozhodně něco mnohem lehčího, prostě jen nezvladatelné, pocity, výbuchy emocí, neschopnost uvažovat "pod tlakem nečekaných emocí". Konkrétněji - nečekané fackování či bouchnutí, před přáteli, v soukromí, před dítětem... Prostě místo zamyšlení se nad problémem, zhodnocení vlastního názoru, klidného vyslovení vlastního přístupu a zvědavosti na argumenty z opačné strany, předpokládám, že hlavu zalijí emoce, přes které "nelze myslet", a nabízí se jedno jediné "řešení" - okamžitě uhodit! Doměnka, pozorování, takhle bych to uměl popsat. Jen o tomhle tady mluvím.

    Může být příčinou jakási potřeba VYNUTIT si u druhého nějaký názor? Nedovolit mu v klidu argumentovat, v klidu odpovědět, ale chtít ho DONUTIT, aby nesměl reagovat, aby nesměl být sám sebou, aby musel slepě přijmout cizí názor a okamžitě se podle něj chovat? Navzdory vlastnímu pochopení? Navzdory vlastní vůli?

    Když se v hovoru objevují prvky "kdo z koho", jistá soutěživot o "nadvládu", když se místo schopnosti soustředit se na konkrétní problematiku, na řešení problému, objeví větší priorita "KDO to řešení vymyslel", když vlasntně přestává být důležité jak konkrétně řešení pro danou situaci zní, ale mnohem důležitější začne být "kdo měl pravdu", "kdo přišel s tím nápadem"... Nemůže být v takovém přístupu háček?
    Že parnerství není a nikdy nebylo a nikdy nebude "boj o pozice"?
    Ale že ve všem jsou oba dva společně?
    A že je na místě soustředit se na řešení jednotlivého problému? Nic míň a nic víc? Pustit z hlavy "kdo z koho"? Mohlo by to pomoct?

    Je efektivnějším přístupem strach, zda já, nebo ten druhý - vidět partnerství jako souboj, snažit se bojovat proti sobě? Snažit se zaznamenávat si, kdo kolikrát "vyhrál"???
    Nebo vám připadá jako efektivnější přístup důvěra? Ať druhý chce či dělá cokoli, mít v sobě důvěru, že partner to dělá "pro vás", pro vás společně? A s tímto pohledem přicházet k situacím a odtud je začínat hodnotit?

    Jaké vás napadají pozitivní hry/zážitky/knížky/dovednosti, při kteréch je možné zažívat důvěru k někomu druhému? Prohlubovat v sobě důvěru? Prohlubovat i důvěru v sebe? Setkali jste se s někým, kdo důvěru úspěšně trénoval, bavilo ho to, víte jaké "hry" zkoušel a na co si přicházel? Děkuji za různé tipy...
    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    LACKY: Tak to máš blbý. :( Pokud je opravdu odpůrcem toho, aby se agresivní člověk měl příležitost zavřít do sklepa, zaboxovat si do pytle, nebo v rukavicích roztrhat PET lahev, v klidu a beze svědků, mimo dosah malého dítěte, mimo rodinu...

    Třeba by si mohl přečíst nějakou knížku, nebo tak něco, aby měl příležitost poprvé uslyšet a pochopit, že právě takové postupy opravdu JSOU očišťující a velmi důležité? Fakt by to neuměl pochopit, třeba ani na kurzu? Jsi si jistá, že je až tak zásadně proti této metodě? Když se to "vybití" netahá do rodiny, mohla bys třeba naznačit, PROČ je proti této metodě?
    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    No to mi přijde VELMI drsné. Non-stop kamera. :))) Je to až legrační.

    Ale zase mě napadá, pokud máš třeba pocit, že si s klukem nehraje, a měla bys to natočené na kameře, a pokud tu situaci oba vidíte z jakýchkoli důvodů jinak - mohli byste ji třeba přehrát (to video) před psycholožkou. Společně. A jen si třeba vyslechnout názor někoho "nestranného". Co myslíš?

    No a nebo byste před psycholožkou mohli přehrát ty minuty a situace, kdy říkáš, že jsi klidná, nekřičíš, nejsi agresivní. Přece by to na tom videu bylo krásně vidět, no ne? :) A ať už by bylo vidět cokoli, špetka sebereflexe přijde vždycky vhod, každému. :)

    Jako určitě by se daly mnohem přesněji oddělit doměnky o druhém (co si prý určitě myslí, co prý určitě cítí, co prý určitě dělá, jaké má prý určitě názory) oproti faktům (na videonahrávce viděné, co kdo řekl a jak kdo řekl.) Nepíšete si třeba dopisy? Nebo SMS? Zpětně, s odstupem několika týdnů, by stejným způsobem fungovaly i dopisy, SMS. Zda v nich jsou/nejsou projevy agrestivity, kdo z vás odpovídá/neodpovídá k tématu, kdo raději utíká/neutíká od témat, kdo v pokoji a v klidu hledá řešení, nebo kdo se jen potřebuje na druhého vykřičet... To by přece, v mírem naplněné atmosféře, například navíc pod dohledem psycholožky, mělo být s tím odstupem jasně viditelné. Co myslíš?

    Ale jak říkám, nikdy jsem to nezažil. Aby mě napadlo - jen pro odlišné názory - druhé mlátit, aby mě v takovém konání museli druzí dokonce zabraňovat... To musí být velmi obtížné, být na takový model chování zvyklá. Nebo v něm desítky let vyrůstat. To je mi líto. :( A pokud jste měli dětství opravdu až tak odlišné, a prošli jste si odlišnými životními zkušenostmi, asi může být obtížné se v nejrůznějších situacích nyní střetávat. Věřím, že každý z vás najede na svůj zažitý model, na svůj vnitřní přístup k druhým lidem, k druhému člověku. Pokud to (i přes to!) oba již dlouhou dobu umíte, dokážete, chcete... asi máte oba dva velké odhodlání a velké množství vnitřní síly? A zřejmě to vede k nějakému velkému pozitivnímu cíli, když se oba tolik snažíte? :) Takové úsilí zní - samo o sobě - velmi nadějně a pozitivně. :)
    LACKY
    LACKY --- ---
    1 odpověď
    Teď už vím, že je to o tom, nebrat si věci vztahovačně, ať si říká co si říká, jsou to jeho slova a mou náladu by to nemělo ovlivnit, no nyní už jen trénovat. Dokonce navrhl, že budeme mít doma kameru, která nás bude non-stop natáčet abychom se viděli. Přijde mi to už dost drsné, ale asi má k tomu M důvod?
    LACKY
    LACKY --- ---
    1 odpověď
    Já dělala chyby, ano bylo mi 21 a dělala jsem psí kusy, měla jsem dětství, kde se na sebe jen křičelo a když ruply nervy tak jsem dostala po čuni. Ano, tohle jsem si nesla do mého prvního vztahu. Přítel mi nedovolil abych ho mlátila, za to mu velké DÍKY. Jenže jak to udělal, mi přijde nevhodné, podle mě by to šlo jinak, než mi to oplácet stejnou mincí a s větší intenzitou. Jenže minulost nechám, to byla jen vsuvka, že jsem tu agresi v sobě měla.

    Ale nyní jsem smířená s tím, že různí lidé mají různí názory a že má slovní zásoba na argumentaci je taky někde jinde :-) To zn. že naše hádky jsou více "hot" a jde o to, že mě přítel, neslyší. Já řeknu, mně vadí, že si nehraješ s klukem, ležíš celý den na posteli a posloucháš chytré povídky, to je sice fajn, ale můžeš je poslouchat s klukem na koberci a posílat mu autíčka. M se upne na to, že si s ním hraje a že ve mě vyvolává agresi chytrá povídka. Já na to, že si s ním nehraje, že to vidím, M odpoví, že vidím špatně a že mu nevěřím, kdybych mu věřila, uvidím, že si M se synem hraje. A tohle je něco co mě vytáčí. On se upne na to, že mu nevěřím, že chci rýpat a dokonce to že mu řeknu, že si nehraje se synem, že to je zástupní problém a pravý problém je někde jinde a že se mnou nebude dál mluvit, protože jsem rozrušená. Já mu řeknu, že nejsem rozrušená (nekřičím, nechávám ho domluvit) a on na to poví, že jsem vnitřně rozrušená a že až se vnitřně uklidním pak budeme v rozhovoru pokračovat. A to je konec. Mě vytočí, že se mnou nemluví a dokonce tvrdí, že si se synem hraje a já jsem zřejmě slepá. Tak to je příklad toho kdy se ve mě valí lavina emocí a nyní i agrese. Mám pocit že mě neslyší tak co jsem udělala, třískla skleničkou, protože vím, že tohle ho na nohy postaví. Jenže to je ta chyba. Nechci už tohle nikdy udělat a neudělám. Jen jestli není nějaká pomůcka jak to zlehčit.
    LACKY
    LACKY --- ---
    1 odpověď
    By mě nenapadlo, kdo mi hned odpoví. Tvou odpověď jsem si přečetla, znám ji a respektuji.

    Co na to ostatní? Když vás nenechá zavřít se do pokoje a vymlátit se do pet lahve?
    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    1 odpověď
    LACKY: Já budu mluvit jen za sebe.
    Ano, já to mám opravdu tak, že druzí mě "vytočit" nemohou. Ničím. Neexistuje žádný způsob vyprovokování, kdy by emoce převzaly nadvládu nad tím, co dělám. Nad mými činy. Nad mými slovy.
    Netvrdím, že je to tak správně. Jen říkám, že to takhle mám. Že "se mi nestávají věci". Já mám svět jinak. Já věci DĚLÁM. A uvědomuji si, že je dělám. A vím velmi přesně CO dělám, JAK to dělám i PROČ to dělám. Hodně to mám o tom, že za své činy a slova se nemusím stydět. Ani zpětně.

    Řekl bych, že je to hodně o mém dětství. Mamka mi nachávala svobodu a nikdy s náma (ani se sestrou) v tomhle ohledu neměla starost. Byli jsme zodpovědní (možná až moc) už od malička, bylo to v nás. Já se s tímto náhledem na mě setkával od malička, a vůbec po celý svůj život, i od dalších přirozených autorit. Učitelů na škole, zaměstnavatelů...

    Já jsem snad ani neměl nikdy příležitost "se bouřit". Vždy jsem zažíval svět, který je o porozumění a o spolupráci.

    Mimochodem - nikdo není DOKONALÝ. :) Ale na tahání se za slovíčka, na vyjímky potvrzující pravidlo, se evidentně neptáš. Zajímá Tě téma.

    Kdy bych začal křičet já?
    Před nějakým tím rokem tehdy, když by "druhá strana" byla v amoku a neslyšela, neuměla si uvědomit, že křičí. (Trapné...) Dnes ani v této situaci. Setkal jsem se s osobními zážitky, ze kterých chápu, že existuje i případ, kdy druhá strana "opravdu neslyší". A v těchto situacích je užitečnější přerušit "rozhovor". V tu chvíli to NENÍ rozhovor a ani nemůže být, opravdu to tak někteří lidé mohou mít. I to stojí za zvážení... (A v rozhovoru pak pokračovat po 5 hodinách. Už to opět rozhovor je.)

    Jak víc poradit? Myslím si, že to "ventilování" je správná metoda. Bohatě by stačilo držet se jen několika zásad, jak to ventilování provozovat. Určitě by se ty zásady daly dočíst v knížkách, dozvědět na seminářích... Například - svými činy a slovy neubližovat lidem a věcem kolem sebe. Na ventilování si vyhradit jeden kout (roh místnosti, prázdný sklep, prázdnou dílnu... atd.), připravit si tam boxovací pytel nebo PET lahev a rukavice, a tam se "vyřádit". Dostat to všechno ze sebe. Klidně i nadávat a křičet a být vulgární a mlátit - COKOLI! V tom koutě. Beze svědků. Sama pro sebe. A po hodině se jako jelimánek, šťastná a usměvavá, zklidněná, vrátit do života.
    A v tom klidu, který pak nastane, je podle mě i příležitost vidět (zahlédnout) skutečné příčiny, pro které se taková agrese děje. Nevšímat si těch "spouštěčů". Ale mít odvahu podívat se na "příčiny". Což musí být asi neuvěřitelně těžké. :( Hodně štěstí! :)
    LACKY
    LACKY --- ---
    2 odpovědi
    Ahojky,

    ráda bych se s vámi poradila....jsem holčina, co je docela impulsivní, před 4lety když jsem cítila bezmoc vyjádřit svůj názor pro svou malou slovní zásobu cítila jsem vztek, který partner vždy ještě více rozhýřil, takže se stalo někdy i to, že jsem ho uhodila první, on mi to vracel 2x víc a vědomě, nikoli že by mu také ujely nervy, on tvrdí, že to bylo na místě, že jinak jsem se zklidnit nemohla. No jak to párkrát zopakoval, má agresivita se "vyléčila" zkrátka jsem se ho bála, tak jsem raději stavy v sobě dusila a následně plakala někde v koutku dokud to ze mě nevyprchalo. Nevím zda dělal dobře, každopádně mám jinou otázku.

    Jsem s přítelem už 4 roky a někdy když se neshodneme, nenechá mě domluvit, nebo mluví "gramofonovou deskou" při hádce tak mě tím pořád ještě nadzvedne mandle :) Nevím proč, prostě mám pocit, že mě nechce slyšet, nechce se pokusit pochopit můj pohled na věc, zkrátka má názor a ten je na 110% správný, tudíž co by se snažil pochopit mou perspektivu. Ve mě to zatím vyvolá agresi, může za to ta má bezmoc, cítím se hrozně, jak žákyně a vím že to nedělá proti mě, že to dělá s obrým úmyslem, ale ve mě to vybublává. Když chci odejít vedle do místnosti a mít klid, dát pauzu od řešení problému, ke kterému se pak vrátíme, nechce mě nechat být. Sice nyní asi pět dní se snaží to udržet a nechat mi prostor, ale málo kdy mu to jde. Chci odejít, on mi vkročí do cesty a nebo jde za mnou jak stín. Když do něj šťouchnu, protože chci projít, řekne že jsem agresivní. Jenže když on mé slova nerespektuje, on je snad ani neslyší. Začne do mě hustit, že jsem agresivní a má pravdu, začne mě tím tak vytáčet, že ta agresivita do mě fakt jde. V tu chvíli začnu na něj křičet ( klidně i před ročním synem ) :( vím, že to není správné a dokonce pro chudáky syna patologické, jenže potřebuju od vás radu, co dělat, když mě nenechá čas na uklidnění a ještě mě vyprokovává ať si bouchnu, začne gestikulovat těmi rukami abych si bouchla. Já prostě začnu potom ječet jak hysterka a nebo bouchnu skleničkou :( Dřív jsem v životě nic nerozbila až tenhle poslední rok s přítelem. Myslíte, že tohle lidi bez agrese nepociťují? Že i kdyby je provkokoval sebevíc ať si bouchnou a nerespektují ho, mluví o něčem jiném než vy, jen aby vás naštval, vy byste nezačali křičet? Já se snažím to v sobě nyní potlačit a až bude prostor tak všechny ty emoce ze sebe dostat - pláč, procházka 10km, sport, kamarádky. Jenže to se teprve učím je to tak týden co jsme byli na semináři o emocích a tam mi řekli, že je správné je vyventilovat a taky jak.

    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam