SUNNYRAIN: to zní, že jsi docela chladnokrevný, nic ve zlém, pevný ve svých přesvědčeních, velmi sebevědomý, disciplinovaný, možná neuvolněný sám v sobě, tak to na mne působí... a když se takto presentuješ třeba před svou ženou, chápu, že má pocit, že je špatná, že je hysterická a nedocení se, tudíž v ní roste agresivita, závist, že není tak "dokonalá" jako ty, možná se stebu moc srovnává... je to tvá vlastnost, se kterou jsi ty sám asi spokojen, budiž, žena musí na sobě máknout, na svém sebevědomí, aby se vedle tebe nemusela cítit jako chudáček a mohla mít pocit, že jste rovnocenní.
až na sobě zapracuje a bude se cítit rovnocenná, je na tobě, abys dobře nesl její růst a podporoval ji, je třeba kladná pochvala, kompliment za jakoukoliv maličnost a to už teď! a na ní ¨, aby tu náklonnost, chválu, cokoliv podobného nebrala jako negativnost, ale opravdu ji přijala a uvědomila si ji.

jednoduše, ty máš sebevědomí na rozdávání, tak kus koukej dát své ženě a ta ať to teda bez váhání a s radostí přijme! :D

LACKY: Já budu mluvit jen za sebe.
Ano, já to mám opravdu tak, že druzí mě "vytočit" nemohou. Ničím. Neexistuje žádný způsob vyprovokování, kdy by emoce převzaly nadvládu nad tím, co dělám. Nad mými činy. Nad mými slovy.
Netvrdím, že je to tak správně. Jen říkám, že to takhle mám. Že "se mi nestávají věci". Já mám svět jinak. Já věci DĚLÁM. A uvědomuji si, že je dělám. A vím velmi přesně CO dělám, JAK to dělám i PROČ to dělám. Hodně to mám o tom, že za své činy a slova se nemusím stydět. Ani zpětně.

Řekl bych, že je to hodně o mém dětství. Mamka mi nachávala svobodu a nikdy s náma (ani se sestrou) v tomhle ohledu neměla starost. Byli jsme zodpovědní (možná až moc) už od malička, bylo to v nás. Já se s tímto náhledem na mě setkával od malička, a vůbec po celý svůj život, i od dalších přirozených autorit. Učitelů na škole, zaměstnavatelů...

Já jsem snad ani neměl nikdy příležitost "se bouřit". Vždy jsem zažíval svět, který je o porozumění a o spolupráci.

Mimochodem - nikdo není DOKONALÝ. :) Ale na tahání se za slovíčka, na vyjímky potvrzující pravidlo, se evidentně neptáš. Zajímá Tě téma.

Kdy bych začal křičet já?
Před nějakým tím rokem tehdy, když by "druhá strana" byla v amoku a neslyšela, neuměla si uvědomit, že křičí. (Trapné...) Dnes ani v této situaci. Setkal jsem se s osobními zážitky, ze kterých chápu, že existuje i případ, kdy druhá strana "opravdu neslyší". A v těchto situacích je užitečnější přerušit "rozhovor". V tu chvíli to NENÍ rozhovor a ani nemůže být, opravdu to tak někteří lidé mohou mít. I to stojí za zvážení... (A v rozhovoru pak pokračovat po 5 hodinách. Už to opět rozhovor je.)

Jak víc poradit? Myslím si, že to "ventilování" je správná metoda. Bohatě by stačilo držet se jen několika zásad, jak to ventilování provozovat. Určitě by se ty zásady daly dočíst v knížkách, dozvědět na seminářích... Například - svými činy a slovy neubližovat lidem a věcem kolem sebe. Na ventilování si vyhradit jeden kout (roh místnosti, prázdný sklep, prázdnou dílnu... atd.), připravit si tam boxovací pytel nebo PET lahev a rukavice, a tam se "vyřádit". Dostat to všechno ze sebe. Klidně i nadávat a křičet a být vulgární a mlátit - COKOLI! V tom koutě. Beze svědků. Sama pro sebe. A po hodině se jako jelimánek, šťastná a usměvavá, zklidněná, vrátit do života.
A v tom klidu, který pak nastane, je podle mě i příležitost vidět (zahlédnout) skutečné příčiny, pro které se taková agrese děje. Nevšímat si těch "spouštěčů". Ale mít odvahu podívat se na "příčiny". Což musí být asi neuvěřitelně těžké. :( Hodně štěstí! :)

Ahojky,

ráda bych se s vámi poradila....jsem holčina, co je docela impulsivní, před 4lety když jsem cítila bezmoc vyjádřit svůj názor pro svou malou slovní zásobu cítila jsem vztek, který partner vždy ještě více rozhýřil, takže se stalo někdy i to, že jsem ho uhodila první, on mi to vracel 2x víc a vědomě, nikoli že by mu také ujely nervy, on tvrdí, že to bylo na místě, že jinak jsem se zklidnit nemohla. No jak to párkrát zopakoval, má agresivita se "vyléčila" zkrátka jsem se ho bála, tak jsem raději stavy v sobě dusila a následně plakala někde v koutku dokud to ze mě nevyprchalo. Nevím zda dělal dobře, každopádně mám jinou otázku.

Jsem s přítelem už 4 roky a někdy když se neshodneme, nenechá mě domluvit, nebo mluví "gramofonovou deskou" při hádce tak mě tím pořád ještě nadzvedne mandle :) Nevím proč, prostě mám pocit, že mě nechce slyšet, nechce se pokusit pochopit můj pohled na věc, zkrátka má názor a ten je na 110% správný, tudíž co by se snažil pochopit mou perspektivu. Ve mě to zatím vyvolá agresi, může za to ta má bezmoc, cítím se hrozně, jak žákyně a vím že to nedělá proti mě, že to dělá s obrým úmyslem, ale ve mě to vybublává. Když chci odejít vedle do místnosti a mít klid, dát pauzu od řešení problému, ke kterému se pak vrátíme, nechce mě nechat být. Sice nyní asi pět dní se snaží to udržet a nechat mi prostor, ale málo kdy mu to jde. Chci odejít, on mi vkročí do cesty a nebo jde za mnou jak stín. Když do něj šťouchnu, protože chci projít, řekne že jsem agresivní. Jenže když on mé slova nerespektuje, on je snad ani neslyší. Začne do mě hustit, že jsem agresivní a má pravdu, začne mě tím tak vytáčet, že ta agresivita do mě fakt jde. V tu chvíli začnu na něj křičet ( klidně i před ročním synem ) :( vím, že to není správné a dokonce pro chudáky syna patologické, jenže potřebuju od vás radu, co dělat, když mě nenechá čas na uklidnění a ještě mě vyprokovává ať si bouchnu, začne gestikulovat těmi rukami abych si bouchla. Já prostě začnu potom ječet jak hysterka a nebo bouchnu skleničkou :( Dřív jsem v životě nic nerozbila až tenhle poslední rok s přítelem. Myslíte, že tohle lidi bez agrese nepociťují? Že i kdyby je provkokoval sebevíc ať si bouchnou a nerespektují ho, mluví o něčem jiném než vy, jen aby vás naštval, vy byste nezačali křičet? Já se snažím to v sobě nyní potlačit a až bude prostor tak všechny ty emoce ze sebe dostat - pláč, procházka 10km, sport, kamarádky. Jenže to se teprve učím je to tak týden co jsme byli na semináři o emocích a tam mi řekli, že je správné je vyventilovat a taky jak.

Protože v současnosti řeším jeden problém, kdy jsem byla požádána o pomoc, tak postuju nějaké materiály na prostudování pro oběti násilí...

Na začátku uvádím krátký přehled o článku, ke kterému odkazuji.



Syndrom bitého manžela

S tímto názvem vstoupila na konci 70. let minulého století do odborné literatury trojice známých expertů na domácí násilí. Suzanne Steinmetz publikovala v roce 1978 stať s názvem „The battered husband syndrome“. Opírala se v ní o výzkum známé expertní skupiny kolem Murray Straus a Richarda Gellese.V reprezentativním výzkumu provedeném v roce 1975 na vzorku 2341 respondentů konstatovali autoři, že u 16 % párů se ve vztahu objevily v posledních dvanácti měsících opakované a různé podoby násilí. K vlastnímu překvapení pak dále výzkumníci zjistili, že rozdělení rolí násilníka a oběti uvnitř partnerských vztahů zatížených opakovanými projevy násilí dává následující obraz:

u 49 % párů postižených násilím se role agresora a oběti střídaly

u 27 % párů byl násilníkem vždy a neměně muž

u 24 % párů byla pouze žena násilnou osobou.



Oběti domácího násilí
Myslíte si, že vy se obětí domácího násilí stát nemůžete v žádném případě? Že oběti domácího násilí jsou nevýrazné "šedé myši" kolem čtyřicítky? Že si oběť může za svoje postavení sama? Že vám nepřísluší starost o ně?
V tom případě patříte k více než dvěma třetinám lidí v České republice, kteří si myslí, že oběťmi domácího násilí se stávají jen slabé a bojácné ženy. Toto je obecně rozšířený a oblíbený mýtus, kterým si lidé omlouvají domácí násilí jako celek a zároveň svoji neochotu obětem pomoci. Z tohoto mýtu totiž vychází přesvědčení, že takovéto ženy o pomoc nestojí, v každém vztahu to s nimi dopadne stejně...
http://www.domacinasili.cz/ohrozene-osoby/muzi-jako-obeti-domaciho-nasili/

http://www.rodina.cz/clanek6023.htm



Děti v domácnostech, kde probíhá domácí násilí, mohou být jak jeho svědky, tak mohou být samy obětí týrání či využívány agresorem k manipulaci či získání kontroly nad obětí.
Je-li dítě svědkem (či obětí) domácího násilí, je ohrožen jeho psychický, fyzický stav i vztah k okolnímu světu. Dítě ztrácí pocit jistoty a bezpečí, který hledá právě u rodičů, u svých nejbližších osob. Záleží však na mnoha okolnostech, věku, ale i na blízkosti, intenzitě a frekvenci násilí. Některé dětí reagují spíše agresivně (jak vůči okolí, tak vůči sobě), jiné jsou depresivní, bázlivé, uzavřené.

http://www.nasilidoma.cz/dite_svedkem_domaciho_nasili



Dvojí tvář násilníka
Násilník bývá člověk „dvojí tváře“ – navenek milý a komunikativní, doma despota. Používá manipulativní techniky, cílem je udržení moci a kontroly nad životem oběti. Násilí se nedopouští v důsledku „nezvládnutí“ agrese, ale protože má pocit, že má na takové chování „nárok“. K domácímu násilí dochází v cyklech: střídají se období vzrůstání napětí a násilí, omluv a usmiřování, relativního klidu a pak opětovného narůstání násilí. To udržuje oběť ve vztahu a odrazuje ji od odchodu. Řada žen chce zachovat dětem rodinu, bojí se, kde budou bydlet, jak se uživí, co tomu řekne okolí… Žena je záměrně izolována od rodiny a přátel, opakovaně slyší, jak je neschopná a hloupá, sama by se neuživila, nesehnala práci atd. Partner kontroluje výdaje ženy, přiděluje finance, neustále ji shazuje, uchyluje se posměškům vůči jejímu k intelektu a vzhledu, až zcela naruší její sebevědomí. Oběti domácího násilí uvádějí jako zničující pocit strachu, bezmoci a nejistoty.

http://www.florence.cz/akcent-vzp/archiv/obeti-domaciho-nasili-nestaci-jen-osetrit




Zažila jsem to také, poprvé, když bylo mému Kubovi asi deset měsíců. Z ničeho nic se po mně při hře ohnal a vlepil mi facku. Cítila jsem se v tu chvíli hrozně, chtělo se mi brečet a vůbec jsem nechápala, proč mi to můj chlapeček udělal…
Máte doma roztomilé batole, které se do vás čas od času zahryzne, až vám teče krev? S obavami chodíte vyzvedávat synka ze školky, protože už si připadáte trapně, když pořád dokola posloucháte, jak je zlý a ubližuje ostatním spolužákům? Čím je tato agrese u dětí způsobena a kdo za ni vlastně může? Dětská psycholožka Barbora Krčmářová říká: „Nemůžeme jednoznačně říci, co konkrétně způsobuje dětskou agresivitu. Dítě se rodí s určitou temperamentovou výbavou.

http://mladazena.maminka.cz/scripts/detail.php?id=349420




Diplomka, můžete zkusit posoudit kvalitu :)
Osobně jsem to nečetla zatím, tak netuším, zda to není tak nekvalitní jako práce našeho ministra školství.

https://docs.google.com/viewer?a=v&q=cache:DBSOKFp1e70J:is.muni.cz/th/81564/pravf_m/Diplomova_prace_DOMACI_NASILI_A_JEHO_OBETI.doc+agrese+a+ob%C4%9Bti+n%C3%A1sil%C3%AD&hl=cs&gl=cz&pid=bl&srcid=ADGEESjjHT_XnLGgbFwsP-Qo6NP_r01pAhpkeuvmJaIlaKhbSk6WCf-8mv_G3ow-zwJVcIWFuqwkRU8L4dVY5_ElDbokMA9vilkI2EEWdrZtzjOftqk7jLj-32qBAOC1uBJi3TWaRUxl&sig=AHIEtbQmVsFUIaNycncrolFnlBWBAMF3Sw


A jeden blog, kdo bude mít chuť přečíst a dostane se k tomu dřív, tak může poreferovat, zda to stojí za to, či ne...

http://pallotto.blog.idnes.cz/c/31981/Psst-O-zenske-agresivite.html

http://www.soscentrum.cz/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id=6&Itemid=19

Tady něco k ženské agresivitě

http://www.agresorka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=1&Itemid=31

agrese a strach jsou jako dva milenci jdoucí ruku v ruce, ale chybí jim romantika!

doporučuju pro začátek pěkně a jednoduše popsanou problematiku agrese a strachu v PŘEHLEDU PSYCHOLOGIE, Kern, Mehlová, Nolz atd.

Mimo jiné zde uvádí katalog agresivního chování:

od relativně nevinného až po velmi závažné:

- "mentální (omezené na oblast představ): tiché kletby, vymýšlení nešťastných náhod (Škola hoří!). Často tomu napomáhají i média. Vidíme ve filmu minutovou dělostřeleckou palbu, čteme podrobné líčení válečné události", ale není to samozřejmě omezeno jen na válku, ale také na jiné krimi oblasti a nejen ty...
- "verbální (zraňování slovy, "slovní napadání"): nadávání, urážky, pokřikování, "tupení", ...
- neverbální (mimické útoky a gesta): ruce v kapsách, zatutí pěstí, zadupání, vycenění zubů, probodnutí někoho očima...
- grafické (zobrazením): čmárání do sešitu, na zdi ,na školní lavice...
- útočné (přímé tělesné napadení): - zaměřené proti věcem, - zaměřené proti osobám.
Může se jednat o napadení
- bezprostředně pod vlivem situace - beze zbraní: narážení, strkání, bití, rvačky, boxování, zápasení...
- se zbraní, která je k dispozici: knihou, pravítkem, kamenem, tyčí...
- s plánovitě připravovanou speciální zbraní: nožem, pistolí...

Najděte příklady grafické agrese a pokuste se je roztřídit.

Jaké útoky jsou podle vás zvlášť závažné? Existují nějaké "agresivní" zony těla?

Řídíme se při agresivních skcích nějakými pravidly, dodržujeme hranice? Kde začíná brutalita a násilí?




Definice agrese

Prožívaný stav agresivity je třeba rozlišit od pozrovaného agresivního způsobu chování.

Pro složky prožívání jsou typické pocity připravenosti, zablokovanosti, nutnosti uvolnit si cestu, vzteku, strachu, hněvu.

Složky chování se projevují fyziologicky jako vegetativní podráždění (zrudnutí, zvýšený puls...) a směřují k použití psychické a fyzické síly proti osobám nebo věcem, aniž by pro toto chování bezprostředně vznikly rozumné nebo adekvátní příčiny.
Hádankou zůstává zdánlivě nebezpečné a nesmyslné chování způsobnující stísněnost a vzbuzující úzkost. Chceme mu porozumět a ovládnou ho. Co je jeho příčinou?" str. 69

Modely vysvětlení agrese - stručně:

Nativisticky orientované teorie - T. HOBBES, dílo "Leviathan" - "Homo homini lupus".

Pudový model S. Freuda - uspokojení ega přímo, nepřímo, symbolické náhradní jednání, sublimace; agrese má vývoj, je-li pudem, fáze - orální, anální, genitální, oidipální.

Agrese jako explorace
H. S. HENCKE - kontext lidské kultury, vymezování hranic, konfikt generací, "bez projevů agrese se nemůže kultura vyvýjet" str. 71

Evoluce - optimalizace chování pomocí agrese
K. LORENZ A I. EIGL-EIBESFELDT - interspecifická agrese - kvůli získání potravy nevytváří oběť, intraspecifická agrese způsobuje útočné chování zvířat vzájemně a ta se projevuje právě u lidí. - dílo "Takzvané zlo" - K. Lorenz
- ohraničení prostoru
- selekce
- jistota
...
této teorii se kniha věnuje poměrně podrobně.

MARTA_KLOFACOVA: ale imho to je normální průběh...

po napětí a naštvanosti přichází uvolnění pláč. nebo při agresivitě a menší ventilaci přichází menší uvolnění, ale jakmile nepřijde pláč jako očistná ventilace, "katarze", tak dorazí spíš on strach, jako úzkostná reakce a začne opět gradovat, trvá to dokola, až to přeroste naši ochotu snážet gradaci, trpělivost, meze a takový stav většinou nakonec končí pláčem, což je to žádoucí, co opravdu potřebujeme, co naše tělo přirozeně chápe jako očistu a to je to, co jsme měli udělat na už začátku, ne to nechat díky strachu růst, ale ventilovat co nejdřív, což není zrovna jednoduché... a často tady začíná problém...

všiml si někdo, že po agresi-pláči nenásleduje strach? ale klid...
a že po agresi-nepláči následuje strach a žádný přílišný klid, takový ten bytostný mám na mysli...

MARTA_KLOFACOVA: jj, to znám velmi dobře...

MEA: ja naopak, kdyz se zachovam agresivne, tak sice v prvni chvili se mi ulevi, ale potom naopak spis upadam do smutku prave z toho, ze jsem "zase" byla agresivni ...

Myslím, že moje agrese je nějaký druh naučené reakce proti strachu - leknutí.

Jakmile se leknu - moje reakce je start proti tomu, čeho jsem se lekla, ať již více či méně dokonaný. Naštvanost na zvuk, na věc, která spadla a já se velmi lekla, tak ji někdy vezmu a praštím s ní.

Moje agrese je taky infantilní, jednám agresivně, když není po mém - snažím se pracovat na sebeovládání.

Agresivní jsem v dlouhodobém stresu a při delším nenaplnění nebo smutku, tak časem nastupuje otrávenost a jakási "namyšlenost", vadí mi i mizerné detaily, které jsou docela nepostatné...

Ale blbost lidí někdy nezná mezí, fakt že ne a to mne prostě vytáčí, ale hlavně ve výše zmíněném stavu (stavech).

Agrese mi pomáhá proti "depresivní" stavům, tohohle principu jsem si několikrát všimla.

Agrese je stále aktuální téma, na kterém dělám... Ale nějaké sedmimílové kroky zde vůbec nedělám, spíš jsou to krůčíčky. Vyžadující trpělivost, kterou dokáže se mnou mít málokdo. Ale kdo chce, ten to umí čím dál tím líp! A kdo opravdu vnímá a naslouchá, zároveň dokáže poradit a jasně říct to své, tak to je ten pomocník na svém místě! :) A vím, že tací lidi existujou a děkuju jim!!!

A alkohol, to je prostě průser. Neznám snad jediného člověka, který by nebyl labilní, když přijde na scénu alkáč. A snad ty ženy na to trpí víc, či co... A bylo by to i selsky logické vlastně... Obecně nižší sebedůvěra, vyšší senzitivita a vůbec.

nedávno jsem si koupila

Emoce A Interpersonalni Vztahy - Ivan Slamenik - Knihy Google
http://books.google.cz/books?id=9NjNfBuxQu0C&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false

TENTO čtvrtek
Čas
od 19:00 do 21:00

Kde

W-CARP cz

Česká zemědělská univerzita v Praze, kolej E, 4.patro
Popis
- Jak reagujeme ve stresu - dva hlavní druhy reakcí
- Hrnec emocí - od apatie a vzteku k lásce a důvěře
- Praktické strategie řešení konfliktů

KURZ SEBEOVLADANI GALAXIE - YouTube
http://www.youtube.com/watch?v=5XWLagKN1Uo&feature=player_embedded

a tyto muziky, co jste pastovali, tak agresi vyvolávají či naopak tranformují?

u mne je to fantomas, to je pro mne tak úzkostná muzika spojená s kdovíčím, já asi začínám pomalu tušit proč jsem při ní agresivnější, že jsem pak bývala někdy těžkoovladatelná.
přitom faith no more jsem měla velice ráda, ale....
při posledním poslechu jsem agresi změnila v pláč a díky tomu jsem si také vzpomněla trochu, proč vlastně reaguji agresivně. trauma z minulosti, trauma jak bejk no.

tak tohle je pro mne spouštěč agrese

Mike Patton - Rosemery's Baby - YouTube
http://www.youtube.com/watch?v=zSW-p9dWvII&feature=related


a toto z agrese na silnej smutek

Peeping Tom - Your Neighborhood Spaceman - YouTube
http://www.youtube.com/watch?v=BsGeNSe5q0E


(oboje mike patton)

Cocotte Minute - Nenávist - YouTube
http://www.youtube.com/watch?v=MyMF59DVdwM

MEA: tak já bych si dovolil ;) http://youtu.be/H_vQt_v8Jmw

Jaká muzika ve vás vyvolává agresi a jaká naopak transformuje agresi?
Postněte klidně linky, jména interpretů či aspoň styl nebo prostě typ...

Revoluce? :))

Ale jo, třeba takhle chodili meditovat, tak my bychom mohli chodit fajtovat :).