• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    MEAJak zvládat sebeovládání, agresivitu, agresivní chování? Víme jak, je to na nás.
    MEA
    MEA --- ---
    komunikace | Psychologie populární | nakladatelství Portál - internetové knihkupectví
    http://obchod.portal.cz/kategorie/psychologie-popularni/komunikace/pg-2/
    MEA
    MEA --- ---
    MEA
    MEA --- ---
    LACKY: ad kamera - proberte to s terapeutem...

    SUNNYRAIN: no, ono to někdy ani nejde zcela vyčistit, uzdravit... po čase, prostě jizva jako každá jiná, na duši a mění strukturu duše, řekněme. máte možnost začít léčit svého synka už nyní, poradte se s vaším terapeutem, co pro dítě udělat!
    Ty otázky, na ty se ptáš s cílem získat od někoho odpověď nebo si i rovnou odpovídáš? :)


    LACKY:možná se snažil zkusit metodu pevným obětím, silným sevřením, což je někdy účinná metoda, ale má svá pravidla a postupy, je třeba, abyste o ní věděli oba a zkusili si dohodnout vaše pravidla jejího používání, nemůže prostě jen tak začít tohle dělat, aniž by o tom něco věděl a tebe s tím seznámil - viz -
    http://www.evalabusova.cz/rozhovory/j_prekopovou.php
    http://www.prekopova-pevneobjeti.cz/Ji%C5%99inaPrekopov%C3%A1/tabid/57/Default.aspx

    doporučuju skočte si do knihovny nebo si jako dárek kupte nějakou podobnou publikaci -
    http://www.prekopova-pevneobjeti.cz/Publikace/tabid/61/Default.aspx


    LACKY: žel tady nemůžeme zjistit, jakou formou jsi to řekla, z toho co píšeš na tom nic agresivního není - odmítnutí je prirozené. Proč jsi nechtěla, aby ti přinesl pití? Byla ve tvé intonaci známka tendence "na just"? Opovržení?
    tvu "M", jak jej nazýváš, má pravdu v tom, že agrese je i slovní, jistě, ale odmítnutí - slušně řečené není agresivitou...

    ...

    zajímavé hrátky tady vidím... hmmmm.
    MEA
    MEA --- ---
    LACKY: solidní boj toto... jeden nechce vidět pravdu toho druhého... máte asi každý jiné představy o hraní si... asi by bylo fajn přijmout názor druhého jako také ten správný a rovnocenný a nestát si tolik urputně za svým... vnímám silnou potřebu kompromisu mezi vámi...

    Imhoje tu riziko rozbíjení věcí stále, dokud nedostaneš pocit, že tě muž vnímá, když víš, že až tohle ho dovede k nějaké reakci a jinak ti tu pozornost nevěnuje, když ji zrovna hodně potřebuješ...

    tyjo, ale připomíná mi to taky můj příběh, ty boje a slovní argumenty, co jsme zažívali, tam to zase bylo naopak, on si připadal, že se nad něj furt vyvyšuju, protože jsem mluvila o tématu, o kterém toho vím hodně a on se pak cítil sám před sebou méněcenný.
    velkou chybu jsem dělala - já ho totiž zapomínala chválit a zjistila jsem, že potřebuje té chvály hodně, že si sebou není jistý a ještě to potvrzoval v sobě tím, že nechával na mě, abych já určila, jak to a to bude, když jsme něco třeba plánovali... a pak se mne na nic neptal, když si naplánoval něco svého a to zas vytáčelo mne... měla jsem totiž pocit, že mne vynechává ze svých plánů, že se mnou nechce být, přestože jsme se nevídali denně a nežili spolu v jedné domácnosti. no a tady jsem si zas byla nejsitá já a potřebovala jsem, aby mi vysvětlil dopodrobna, proč to nenaplánoval se mnou, protože jsem v něm neměla vůbec důvěru, potřebovala jsem ujistit, že mu mohu věřit, že se nemusím bát nějaké nepříjemnosti, že je to bezpečné...

    MEA
    MEA --- ---
    SUNNYRAIN: to zní, že jsi docela chladnokrevný, nic ve zlém, pevný ve svých přesvědčeních, velmi sebevědomý, disciplinovaný, možná neuvolněný sám v sobě, tak to na mne působí... a když se takto presentuješ třeba před svou ženou, chápu, že má pocit, že je špatná, že je hysterická a nedocení se, tudíž v ní roste agresivita, závist, že není tak "dokonalá" jako ty, možná se stebu moc srovnává... je to tvá vlastnost, se kterou jsi ty sám asi spokojen, budiž, žena musí na sobě máknout, na svém sebevědomí, aby se vedle tebe nemusela cítit jako chudáček a mohla mít pocit, že jste rovnocenní.
    až na sobě zapracuje a bude se cítit rovnocenná, je na tobě, abys dobře nesl její růst a podporoval ji, je třeba kladná pochvala, kompliment za jakoukoliv maličnost a to už teď! a na ní ¨, aby tu náklonnost, chválu, cokoliv podobného nebrala jako negativnost, ale opravdu ji přijala a uvědomila si ji.

    jednoduše, ty máš sebevědomí na rozdávání, tak kus koukej dát své ženě a ta ať to teda bez váhání a s radostí přijme! :D

    MEA
    MEA --- ---
    LACKY: Ahoj, tvůj příběh mi něco připomíná, proto nebudu číst příspěvky, které následovaly po tvém dotazu - prozatím - a rovnou zareaguju co nejvíc odproštěná od diskuse.

    Pokud máš pocit, že tě nevnímá a nebo nevnímáš z jeho strany pochopení, tak je agresivní chování pak jednou z prvních reakcí, a vůbec se není čemu divit, že takto reaguješ...
    píšeš, že tvá slovní zásoba tě vlastně degraduje před sebou samotnou a pak jsi znevýhodněná vůči příteli a on se nad tebe vlastně může nevědomě i vědomě začít vyvyšovat a může si to ještě užívat z nějakého jeho důvodu, ale také nemusí, to ví jen on sám, co skrývá a co nikoliv...

    osobně bych doporučila literaturu, pěkné příručky jsou i na netu, doporučuji nakladatelství portál, téma o sebevědomí a pěstování komunikace, něco základního, menšího, píšeš o dítěti, tak chápu, že času nazbyt není, ale v tomto případě nezbývá, než jej opravdu investovat do tebe samotné, jelikož je škoda, abys takto trpěla. nebo i s malým prckem můžete zajít třeba do knihovny, časem...

    píšeš o dušení agresivity, mám dojem, jakoby se nyní dostávala ta dušená agrese ven, je třeba tomu průběhu nebránit a měla by ses někde opravdu z toho vyplakávat, vybouchat to ze sebe, chodíš-li na terapii, zkus se terapeuta optat, zda by to také doporučil...

    Doporučuju nastavit pravidla hádky, nastavit hranice, která nebudete překračovat -
    - on nebude mluvit jako gramofon
    - ty mu nebudeš skákat do řeči třeba
    - on bude respektovat tvoje právo na soukromí a taky musí respektovat, že potřebuješ mít chvilku pro sebe
    - ty mu to ale musíš také slušně sdělit tak, aby ti rozuměl, někdy jeden druhému nerozumí, když používá divné výrazy nebo je naštvaný...

    Přesně ti rozumím, gramofonová deska je hrozivá věc.
    Měla bys opravdu máknout na svém sebevědomí a začít si věřit, mít se ráda, nebo se k tomu vrátit apod. Relaxovat a myslet hlavně na sebe a dítě, vy jste pro tebe priorita, a muž pozná, když se budeš mít ráda, tak ti to bude přát a bude rád, není-li to magor nebo nepřející z nějakého důvodu.

    Jinak chápu tě, proto vlastně tu agresi zažíváme, že máme pocit, že nás dotyčný dostatečně neposlouchá a my to velmi potřebujeme... Je třeba, aby tě začal opravdu poslouchat, vnímat tebe jako osobu, nikoliv přes jeho doměnky, prostě se do tebe vžil pěkně empaticky, jinak tě prostě nepochopí...

    Jinak vůbec nejsi bezmocná, ty ji máš, jako všichni ji máme, jen je třeba ji začít správně používat... poraď se o tom s psychoterapeutem, tohle bude možná věc nácviku mimo jiné...

    Nevýhoda je, když druhý s námi jedná povýšeně, tím pádem pak není komunikace vyrovnaná a je třeba ji vyrovnat např. tak, že druhý zvolí jiný slovník výrazů, které nás neponižují, je-li v pořádku, tak to pochopí a začne zkoušet aplikovat, řekla bych tak nějak napřímo...

    Měl by tě prostě respektovat, právo na soukromí, když ti vkročí do cesty, tak si tak taky říká o pozornost a má asi pocit, že jej neposloucháš, možná dostává strach, že to nevyřešíte a tak se ti snaží nějak zabránit, fyzická síla je nejrychlejší, ale pěkně na prd, to víme. A vkročení do cesty je také druh agrese.

    To je dost nekorektní od něj provokovat, ať si bouchneš, to je jakoby chtěl, abys byla agresivní a on mohl mít tu moc nad tebou. Chápu pak tvou agresivitu, tohle je prostě přímé vybízení k boji, tak nechápu, že nepočítá s tím, že to budeš mít ještě silnějjší v sobě a že prostě agresivní budeš.

    Přpadá mi, že jsi zoufalá a ta agrese je zdroj řešení tvé zoufalosti, že jsi nešťastná a něco ti moc chybí... Podívej se někdy přímo do sebe, co to je, bez lhaní sama sobě, upřímně, dej si ten čas pro sebe, až budeš sama mít klid enbo to prober s nějakým odborníkem...

    Lidi bez agrese neexistují...

    Tvoje potřeba slušného hovoru a řešení problému s ním je velmi silná a on pak vlastně haní tuto potřebu, tak začneš křičet a agresi používat. Zkusili jste oba se vzájemně do sebe vžít, vnímat jeden druhého pořádně a naslouchat, co opravdu říkáte?
    Mám za to, takový dojem, že tythelty scénáře se dějí hlavně, když jeden mluví o voze a druhý o koze a lidi nejsou schopni najít stejnou řeč a téma...

    Určitě nepotlačuj, ale průběžně upouštěj, protože potlačování je někdy i životu nebezpečné! pláč je nejspolehlivější a i rychlý ventil a plakat můžeš kdekoliv, není to nic špatného, nelidského, za co bychom se měli stydět a když hje potřeba, ven s tím...

    Tak snad jsem tě neumořila radama, hodně štěstí!


    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    LACKY: No bezva! :) Já také vůbec žádný problém/negativní pocit necítím. :) Nakonec se mi to teď jeví, že dochází ke shodě? :) Oboustranné vyrovnané a klidné pocity na obou stranách? Mě se to tak původně totiž nejevilo, viz Tvůj tento příspěvek, kterému jsem možná jen nerozuměl:

    "cítit se doma jako v zadržovací cele, kde na tebe neustále míří kamera a sledují tě policajti není zrovna uvolňující atmosféra. Cítit lásku a porozumění není úkol kamery. Nebráním se tomu avšak říkám, že mě to příjemné nebude. Né kvůli tomu, že bych se bála, že před kamerou ztropím hloupost a bude to prokazatelný, je to z toho důvodu, že cítím z jeho strany nedůvěru a jeho naznačování, že to nezvládnu a chce si pojistit, že má pravdu. Místo aby mi pomohl vytvořit pocit, že mi věří a že to zvládneme a i když se stane malá chyba tak, že mi to nebude furt otloukat o hlavu kamerou."

    Z tohoto Tvého příspěvku mi připadalo, že píšeš o Tvé malé chybě, kterou Ti já budu furt otloukat o hlavu. Že cítíš tento strach. Nepochopil jsem, že to myslíš obráceně. Že mělo jít o mé malé chyby a vlastně jsi se mě snažila chránit - děkuji za ochranu, ale opravdu ji nevyžaduji ani nepotřebuji, opravdu si poradím sám. :) Nepochopil jsem, že jsi se tím snažila říct, že Ti je líto, že k mým činům mě vede pouze dohled kamery - z citovaného příspěvku jsem to neuměl poznat. No, a stále tomu možná nerozumím. Ale nechme toho.

    Důležité je, že oba ze srdce cítíme kameru úplně v pořádku. Žádné negativní pocity ani na jedné straně - ohledně kamery. Je to tak?

    A psycholožce můžeme ukázat přímo nahrávku, když bychom jí chtěli ukázat, jakou že situaci řešíme, s jakým chováním si od ní chceme nechat poradit. Je to tak? Chceme tohle oba? :) To by bylo fajn, ne? :) Oba s odstupem vidět, co se opravdu dělo, vidět to z videonahrávky, a klidně přímo před psycholožkou.

    A ani na psycholožku bych se předem nedíval negativně - pokud by přece jen na videonahrávce skutečně nějaký konflikt zaznamenaný byl - proč myslíš, že by psycholožka doporučovala chybu furt otloukat o hlavu? Podle mě ji napadnou i mnohá jiná řešení takového konfliktu - ať už ho vyvolává kdokoli z nás. :) Očekávám řešení v pozitivním smylu. Tedy ani toho "otloukání" bych se předem nebál. :) A opět mě napadá - vždyť i "otloukání" by kamera zachycovala. Takže se fakt není čeho obávat! :)
    Cítíme to tak teď oba, když jsme věc do detailů domysleli? Opravdu už není potřeba bát se vidět, co se reálně děje? Není v tom teď žádný strach? (U mě ne.) U Tebe?
    LACKY
    LACKY --- ---
    Zajímavé je, že když byli první dva roky šílené, víš moc dobře jak jsi se choval tak to jsi o kameře nemluvil. Kameru zapni, aspoň se budeš chovat tak jak níže popsal. "na videonahrávce bude to jediné, co na ní být může - mé láskyplné chování." já budu jen ráda když se tak budeš chovat a pokud tě k tomu vede pouze dohled kamery, nedá se nic dělat.
    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    LACKY: vlastně jsi neodpověděla na to, proč by ses měla "cítit se doma jako v zadržovací cele, kde na tebe neustále míří kamera a sledují tě policajti", pokud si jsi (v každém činu a v každém okamžiku) vědomá toho, co děláš? Například já se cítím (pod kamerou) tak, že kamera zaznamenává obyčejnou realitu, a na videonahrávce bude to jediné, co na ní být může - mé láskyplné chování. V každém okamžiku, v každé hodině, každý den, každý měsíc. Absolutně necítím žádný problém v tom, že je vidět to, co se děje. Že dělám to, co dělám. Nechápu v tom ten problém, tu zadržovací celu, když je vidět, že dělám to co dělám. Tohle zatím nějak nechápu.

    Proč je problém, aby bylo vidět, co kdo dělá?
    Když je člověk opravdu vnitřně šťastný, že dělá to, co dělá... PROČ by se cítil, že ho sledují policajti? PROČ by se měl bát policajtů na silnici, kterou rád užívá, jezdí podle předpisů a své vozidlo udržuje v pořádku? Není to naopak krásné, potkávat na silnicích policajty, a vědět, že jsou i další lidé, kteří udržují silnice v pořádku? Hlídají dodržování pravidel? Proč to vidět jako hrůzu? :) Proč se toho bát? :) Proč nemít naopak radost, že vše správně funguje? :) Proč tu samou situaci necítit jako radost?

    Za předpokladu, že se opravdu vše děje, jak se dít má. Nebo je v tomhle problém?

    Přemýšlím o tom. A prozatím Tvoji odpověď neznám.
    Ani odpověď na dopisy, SMS zprávy... Cokoli, kde je 1:1 zaznamenáno i pro zpětné ohlédnutí, co přesně se dělo. Doslovně. Vždyť pokud člověk žije opravdu čestně, proč by se bál ohlédnutí? Nerozumím.

    Je na místě se bát ohlédnutí? Je takový život ze srdce prožívaný?
    Nebo je ze srdce prožívaný ten život, kdy každé ohlédnutí je radost? Kdy se člověk může vrátit k dopisu starému měsíc, rok, 5 let, a stále si může stát za těmi pěknými názory a slovy?
    Nechápu ten strach, nebo jaký že nepříjemný pocit, v té situaci, kdy je možné cítit klid, pohodu, radost, lásku, štěstí. :) PROČ ten nepříjemný pocit?? Způsobený jen tím, že by bylo vidět, co se děje. Když by člověk sám sebe viděl, dokonce i zpětně, co dělá, co dělal. Proč je v tom problém? :( Nerozumím tomu.
    LACKY
    LACKY --- ---
    Já řekla, že se nebudu plést do tvých vláken - psychologická poradna a chtěla si řešit své problémy bez toho aniž bys musel hned jakmile to zjistíš odpovídat. Chtěla jsem být v utajení ve smyslu - že mi nebudeš odpovídat. Jenže to jsi ty udělal a začal si psát o manželce sám. Já ke konci sama usoudila, že je to šaškárna :) Ale psát budu i nadále, chci pracovat na svých slabinách a chci slyšet názor i od jiných lidí než jen od Tebe. Neuraž se.

    Kameru zapni pokud na tom tak trváš a opět nedáváš ohled na mě. Ale zapínat já ji nebudu, když to není pro mně příjemné nebudu si tak činit sama sobě něco, co nechci. To je pochopitelné.

    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    LACKY: No tak kameru klidně zapni, když se jí nebráníš. Nebo ne? :) Je k tomu co dodat? :)
    A co ty dopisy, SMS? :) Uniká mi Tvá odpověď... :)

    LACKY: Naučit se tomu, aby se maličké dítě nemuselo účastnit hádek, nebo dokonce násilí... A nejenom se to naučit... Ale navíc tak hlavně celý život žít - to já považuju za velmi chytrý nápad. :) Vzhůru do toho! :)

    LACKY: Jak myslíš. :))
    Ale obávám se, že Tvůj zájem zůstat v utajení, se jaxi nevyvedl. :) Mám na mysli:
    "nepsal jsi nikde ze jsem lacky ze?"
    "nechci se plest do tvych vlaken"
    :)

    Mimochodem o Tvém zájmu si vlastní úsudek udělala i Tvá kamarádka... :)) A bonzla Tě. :)
    LACKY
    LACKY --- ---
    SUNNYRAIN: Jinak od Tebe rady nyní nežádám, přišla jsem na forum kvůli radám jiných lidí :) Tvé si poslechnu doma :) Pokud ale chceš to tu psát, nebráním ti, jsem i ráda, protože aspoň uvidí kde je chyba :)
    LACKY
    LACKY --- ---
    SUNNYRAIN: Však já jsem nikdy takový názor neměla, že by se mělo dítě zúčastňovat hádek, proto nevím, proč píšeš, jak kdybych ty názory měla. To, že se se učím něčemu v čem mám slabiny prokazuje jen to, že to chci změnit. Takže kdybych takový názor neměla, neměnila bych své jednání.
    LACKY
    LACKY --- ---
    A jsme u toho vážení. Píšu v předešlém příspěvku, že kamera mi nevadí z toho důvodu,že bych se bála, že před kamerou ztropím hloupost a bude to prokazatelný - píšu, že se tvému nápadu nebráním. A ty i tak, začneš sebou házet otázkami na které už odpověď máš. Takhle probíhají všechny tvé konverzace. Já ti něco zdůvodním a řeknu ti, proč tedy mi něco takového jako kamera není příjemná a ty se nezačneš bavit o mém problému, ale jedeš si za svým a začneš mě atakovat otázky :-(
    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    LACKY: Jé, děkuji za odezvu. Tak možná nejsem blázen. :))) Budu tlumočit doma manželce, že existuje víc lidí, kterým se takovýto názor líbí. :) Mám z toho VELKOU radost, že v tom mém názoru nejsem sám. :)
    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    LACKY: Po pravdě jsem nepochopil, pokud si jsi jistá, že děláš vše zdravě, a pokud si opravdu stojíš za tím, co tady píšeš, tak jak by mohla kamera ukazovat cokoli jiného? Pokud k velkým ani malých chybám fakt nedochází, proč by ses kamery měla jakkoli obávat Ty :))) a ne manžel? Vždyť kamera by čistě zachytila realitu. Nebo snad ne?

    LACKY: A třeba zrovna tahle situace. "On tam vlítne a říká..." "Stejnou intonací jsem říkala..." Copak by kamera neukázala, co se doopravdy odehrálo? Proč myslíš, že by to z kamery nebylo evidentní? Proč myslíš, že by se pak k takové videonahrávce nemohla vyjádřit psycholožka, případně vy dva?

    No a jak je to s těmi vašemi dopisy, které si navzájem píšete? Jak je to s SMS zprávami, které by byly uložené, a bylo by opravdu vidět, co kdo píše, jak kdo uvažuje. A to dokonce i po roce, po měsíci, po více letech... To by vám nepomohlo? Všímat si zpětně vašich akcí a reakcí - všímat si, kdy oba opravdu situaci řešíte? Nebo kdo z vás situaci řeší? A kdo z ní utíká? Kdo atakuje toho druhého? Proč by to nebylo možné poznat? Třeba by ani kamera nebyla potřeba... :))) Alespoň cítím, že se kamery bojíte, nebo někdo z vás se jí možná bojí... neříkám, že to jsi Ty. :)
    LACKY
    LACKY --- ---
    SUNNYRAIN:
    Myslíte, že jednám správně? S manželkou čas od času narážíme na agresivní chování a já jsem jako jeden z bodů "zakázky terapie" jasně stanovil, aby k "násilí" nedocházelo. A zcela rezolutně před dítětem, to vůbec, to nikdy. Připadá vám, že jsem příliš náročný?

    Ne přijde mi to naprosto správný. Dítě by mělo být svědkem konverzace, kde se snaží přátelsky oba rodičové domluvit a každý si argumentuje ten svůj postup, toho by svědkem být měl, aby věděl, že lidé se spolu musí umět domluvit. Ovšem hádky to je věc jiná. Toho musí být dítě ušetřeno.
    ----------------------

    Necházíte výmluvy/omluvy/důvody, kdy je vhodné násilí doma tolerovat? A důvody, kdy je vhodné násilí před dítětem? Pro mě omluvy/důvody/výmluvy neexistují. Nedívám se na to moc černobíle, když za zdravé jednání/chování označuji jednání bez násilí? Nedívám se na to příliš dogmaticky? Není lepší občas nějaké to násilí? (A následně ho omluvit/odůvodnit?)

    Násilí před dítětem určitě NE! Ale opět zastávám názor, aby dítě vidělo, že maminka chce teď na chvíli jít sama do jiného pokoje a tatínek to respektuje.

    LACKY
    LACKY --- ---
    Každopádně nechci řešit minulost, řeším tento rok, rok 2012. Dřív jsme se oba chovali patologicky. I když tvrdí, že se M za své činy nestydí, doma mluví jinak. Neumí si odpustit co se stalo.

    Agresi má zdefinovanou trochu jinak než já. Vidí agresi i ve slovech. Dám příklad.

    Pohádali jsme se, vina byla na obou stranách. M zmizel na celý den až do 24.00 pryč z domu. Přišel a hovořili jsme o rozchodu. Vstávám a říkám mu, že si jdu udělat pití (já když odcházím od hovoru, vždy toho dotyčného upozorním, proč odcházím od rozhovoru - M odchází od rozhovoru do jiné místnosti aniž by řekl, že odchází, takže já mluvím a v půlce slova odchází a já tam stojím jak tvrdé Y. to je další věc co musím respektovat, že takový prostě je) takže říkám mu, že jsi jdu udělat pití, on na to, jestli ho chci přinést, na to mu stejnou intonací jako doposud říkám, že nechci přinést pití, potřebovala jsem aby jsi byl po hádce doma a řešit to a né přiníst pití. Nalívám si pití a on tam vlítne a říká, proč musím být agresivní? Ptám se udiveně, proč agresivní, že jsem nechtěla přinést pití? Ano, prý jsem agresivní byla, tou formou jak jsem to řekla.

    Tak mi řekněte, zda to bylo agresivní nebo ne, protože pokud ano, omluvim se mu.
    LACKY
    LACKY --- ---
    Nikdy jsem nemlátila dotyčného za to, že měl jiný názor, když už jsem udeřila tak to bylo kvůli tomu, že mě nechtěl nechat v klidu samotnou v pokoji, stále a stále do mě hučel ty své rady o které jsem neměla zájem a on to věděl, věděl, že chci teď chvíli klid. Dále kdy jsem uhodila bylo tehdy, když chtěl abych ho objímala i když já jsem nechtěla. Lehnul si na mě celou vahou a chtěl abych ho objímala, když jsem odmítla, držel mě tak dlouho dokud jsem nesvolil (byl to klidně i týden) tehdy jsem bojovala. Mlátila, kousala, protože nechat se držet násilím v náruči, mít zapáčené ruce a nechat se dusit, protože mi rukou zakryl pusu, to jsou věci kdy jsem velmi agresivní. Takže tyhle dva způsoby existovaly a u nich jsem byla agresivní. Je to už nějaká doba co jsem neuhodila první. Zaměřila jsem se spíše na pláč. Gradující pláč mi pomohl zbavit se napjetí.

    Kamera, já si myslím, že kamera je už přehnaná v tom, že cítit se doma jako v zadržovací cele, kde na tebe neustále míří kamera a sledují tě policajti není zrovna uvolňující atmosféra. Cítit lásku a porozumění není úkol kamery. Nebráním se tomu avšak říkám, že mě to příjemné nebude. Né kvůli tomu, že bych se bála, že před kamerou ztropím hloupost a bude to prokazatelný, je to z toho důvodu, že cítím z jeho strany nedůvěru a jeho naznačování, že to nezvládnu a chce si pojistit, že má pravdu. Místo aby mi pomohl vytvořit pocit, že mi věří a že to zvládneme a i když se stane malá chyba tak, že mi to nebude furt otloukat o hlavu kamerou.
    SUNNYRAIN
    SUNNYRAIN --- ---
    MEA: Zajímavé odkazy na prostudování, díky!

    "Je-li dítě svědkem domácího násilí, je ohrožen jeho psychický, fyzický stav i vztah k okolnímu světu. Některé dětí reagují spíše agresivně (jak vůči okolí, tak vůči sobě), jiné jsou depresivní, bázlivé, uzavřené."

    Já mám maličkého syna a i pouhým selským rozumem cítím jasnou logiku výše uvedeného výroku. Někdo se třeba vymlouvá, že prý maličké děti si nic nepamatují. Já si naopak myslím, že si "pamatují" velmi hluboce, a to dokonce na nevědomé vrstvě. Takže pokud vzniknou v nevědomí rány z dětství, je o to těžší s nimi pracovat, odhalit je, vyčistit je, uzdravit je. Podle mě to jde mnohem obtížněji, než odřené koleno, které je vidět, že krvácí, dá se okamžitě dezinfikovat a přelepit náplastí. Přímo v tu chvíli zranění.

    Myslíte, že jednám správně? S manželkou čas od času narážíme na agresivní chování a já jsem jako jeden z bodů "zakázky terapie" jasně stanovil, aby k "násilí" nedocházelo. A zcela rezolutně před dítětem, to vůbec, to nikdy. Připadá vám, že jsem příliš náročný?
    Nebo pocit jistoty, bezpečí a klidu berete jako zdravou součást domova?

    Jako různí lidé to mohou vidět různě. Různí lidé se chovají různě. Někomu toto téma může připadat nepodstatné. Jinému naopak důležité. Mně připadá zásadně důležité, až tak zásadně, že jsem před psycholožkou mohl tvrdit, že než rodina s násilím, to raději žádná rodina. Jak se na takovéto moje JASNÉ HRANICE díváte vy?

    Necházíte výmluvy/omluvy/důvody, kdy je vhodné násilí doma tolerovat? A důvody, kdy je vhodné násilí před dítětem? Pro mě omluvy/důvody/výmluvy neexistují. Nedívám se na to moc černobíle, když za zdravé jednání/chování označuji jednání bez násilí? Nedívám se na to příliš dogmaticky? Není lepší občas nějaké to násilí? (A následně ho omluvit/odůvodnit?)


    "...cílem násilníka je udržení moci..."
    V předchozím odstavci jsem dal "násilí" do uvozovek, protože o násilí to u nás doma není. Rozhodně něco mnohem lehčího, prostě jen nezvladatelné, pocity, výbuchy emocí, neschopnost uvažovat "pod tlakem nečekaných emocí". Konkrétněji - nečekané fackování či bouchnutí, před přáteli, v soukromí, před dítětem... Prostě místo zamyšlení se nad problémem, zhodnocení vlastního názoru, klidného vyslovení vlastního přístupu a zvědavosti na argumenty z opačné strany, předpokládám, že hlavu zalijí emoce, přes které "nelze myslet", a nabízí se jedno jediné "řešení" - okamžitě uhodit! Doměnka, pozorování, takhle bych to uměl popsat. Jen o tomhle tady mluvím.

    Může být příčinou jakási potřeba VYNUTIT si u druhého nějaký názor? Nedovolit mu v klidu argumentovat, v klidu odpovědět, ale chtít ho DONUTIT, aby nesměl reagovat, aby nesměl být sám sebou, aby musel slepě přijmout cizí názor a okamžitě se podle něj chovat? Navzdory vlastnímu pochopení? Navzdory vlastní vůli?

    Když se v hovoru objevují prvky "kdo z koho", jistá soutěživot o "nadvládu", když se místo schopnosti soustředit se na konkrétní problematiku, na řešení problému, objeví větší priorita "KDO to řešení vymyslel", když vlasntně přestává být důležité jak konkrétně řešení pro danou situaci zní, ale mnohem důležitější začne být "kdo měl pravdu", "kdo přišel s tím nápadem"... Nemůže být v takovém přístupu háček?
    Že parnerství není a nikdy nebylo a nikdy nebude "boj o pozice"?
    Ale že ve všem jsou oba dva společně?
    A že je na místě soustředit se na řešení jednotlivého problému? Nic míň a nic víc? Pustit z hlavy "kdo z koho"? Mohlo by to pomoct?

    Je efektivnějším přístupem strach, zda já, nebo ten druhý - vidět partnerství jako souboj, snažit se bojovat proti sobě? Snažit se zaznamenávat si, kdo kolikrát "vyhrál"???
    Nebo vám připadá jako efektivnější přístup důvěra? Ať druhý chce či dělá cokoli, mít v sobě důvěru, že partner to dělá "pro vás", pro vás společně? A s tímto pohledem přicházet k situacím a odtud je začínat hodnotit?

    Jaké vás napadají pozitivní hry/zážitky/knížky/dovednosti, při kteréch je možné zažívat důvěru k někomu druhému? Prohlubovat v sobě důvěru? Prohlubovat i důvěru v sebe? Setkali jste se s někým, kdo důvěru úspěšně trénoval, bavilo ho to, víte jaké "hry" zkoušel a na co si přicházel? Děkuji za různé tipy...
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam