MOC_ART: Pokud budu mluvit za sebe, tak pro mě byl porod úžasný celoživotní zážitek, a to celý. Nevím nic o tom, že bych "konečně" po nějakých "mukách" vychutnávala, protože jsem prožívala úžasné okamžiky například tehdy, když jsem tlačila dítě ven a cítila jsem, jak moje tělo přesně ví, co má dělat, jak je to intenzivní a jaký výkon dokáže zvládnout. A taky tvrdím, že kdyby nepředcházely bolesti a těžké chvíle, nikdy bych nemohla to opojení a nával endorfinů poté tolik vnímat. Jinými slovy bez toho úsilí by euforie nemohla nastat.
Takže akt zrození vnímám se vším všudy. Nějaké podružnosti jako je krev mě u toho fakt nerozhází. Ostatně, mladej se u porodu totálně posral a já i celý personál okolo jsme z toho měli příjemnou legraci, nikdo z nich nebyl zhnusen.
Ještě jinými slovy, pokud vím, že k porodu krev a sračky patří, beru to jako danost, stejně jako to, že mimina kadí do plíny. Není potřeba nijak výrazně zmiňovat, že se to děje, protože je to samozřejmost, které neovlivňuje děj samotný a je jen podružná.
Srovnávat to se smrtí lze, ale s hnijící mrtvolou nikoli. Mrtvola stará hodiny nebo dny je jistě nepříjemná, ale blízký člověk, který ti právě zemřel, není žádná ohavná mrtvola - je to tělo blízké osoby a světe div se, většina lidí nemá problém zemřelého člověka třeba políbit na rozloučenou.