YEETKA: Já (už) to moc neřeším, abych řekla pravdu. Když jsem byla v tom období, kdy jsem měla po jednom porodu a čekal mě druhý, zabývala jsem se tím strašně moc a byla jsem ochotná se dohadovat s kýmkoli kdekoli libovolně dlouho. Přiznávám, že jsem ráda, že je to za mnou, protože mě úplně neskutečně točilo, jak mají převážně chlapi-porodníci jasno v tom, jak by měla ženská rodit a jaké to je. Například komentáře typu, že "no, bóže, jak nadělám kvůli nástřihu, vždyť se to zahojí, o co jako jde", z toho jsem byla rozpálená úplně doběla a s chutí bych vzala nůžky a nafikla tomu chlapovi prdel, aby pochopil, o čem se tady bavíme. A tak dále, to se samozřejmě týká všeho. Od automatického napumpování ženské oxytocinem, přes neustálé monitorování až po nastřihování atd. atd. Berou to kolikrát jak fabriku, jedeme po pásu, nějaké čekání nás nezajímá, tady jsi zpomalila, léky a přístroje na tebe. A pak akutním císařem napravují, co sami posrali a ještě se kasají, jak zachránili matku a dítě.
Na druhou stranu bohužel jim často nahrávají ženské, které dávají přednost tomu, aby "byly porozeny" namísto aby rodily samy. A kolikrát chtějí toho císaře, aby neměly bebínko. S tím asi nic neuděláme.
Já jsem strašně ráda, že jsem si navzdory okolí prosadila třeba přirozený porod koncem pánevním. To bylo takových keců, jak strašně riskuju a jak jsem nezodpovědná a kdesi cosi. Musím ale na druhou stranu říct, že mnohem větší peklo mi dělala moje vlastní rodina nežli doktoři. Porodní asistentka, se kterou jsem se domlouvala, to prostě vzala na vědomí, doktor mi císaře nabídl a pak mi sdělil, že si sám odrodil svou dceru taky koncem pánevním, takže byl na mojí straně. Měla jsem v tomhle štěstí. Kdyby to ovšem bylo první dítě a ne druhé a já nevěděla, do čeho jdu, nejspíš bych se taky nechala zlomit a přidala se k té dlouhé řadě zbytečných císařů...