Zitra mi konci sestinedeli.. Tady je porodni pribeh Jonaska - narodil se 10.10. ve 22.44, pribeh jsem psala hned nasledujici den.
Cesta domácího porodu Jonáška začala porodem prvního syna – ten skončil po 26 hodinách kontrakcí v Hořovické porodnici sekcí z důvodu „nepostupujícího porodu“. Byla jsem otevřená na 8 cm, doktorům se nezdály ozvy a pak následovala klasika – píchneme vám něco, pak něco dalšího, pak oxytocinek a nakonec sekce.
Vyrovnávala jsem se s pocitem selhání asi rok a půl. Hned po porodu jsem se rozhodla, že další dítě chci zkusit porodit doma.
Když bylo prvnímu synovi rok a tričtvrtě znovu jsem otěhotněla, bylo to v době, kdy jsme se stěhovali z Prahy na Moravu, muž začal podnikat a musím přiznat, že to bylo dost psychicky náročné období. Na Moravě jsem si našla nejúžasnější PA (kontaktovala jsem ji asi v 8.týdnu) a s kamarádkou, která mi dělá regresní terapie jsem začala pracovat na odstranění dalších bloků, které by mohly bránit přirozenému porodu. PA mi udělala i kranio a dost jsem na sobě musela pracovat. Celé těhotenství mě vedlo k přijetí své ženskosti a k důvěře vesmíru a miminku. To pro mě bylo asi nejtěžší – odevzdat porod do rukou někoho jiného. Mám ráda všechno pod kontrolou.
No, byla to celkem dlouhá cesta... Ke konci těhotenství jsem si uvědomila, že musím přijmout i další možnosti – třeba tu, že budu muset na další sekci nebo odjet rodit do porodnice. Pár týdnů před termínem jsem tedy jela omrknout porodnicina hlavní PA byla opravdu úžasná a dost mě uklidnila. Poradila mi, ať se už hlavně uvolním a nechám věci plynout, že jsem udělala vše, co šlo a ať si udělám čas pro sebe a mimčo, napojím se na něj a udělám si automatickou kresbu.
Týden před vypočteným termínem porodu, v neděli, jsem měla konečně čas pro sebe – muž se synem odjeli na celý den pryč. Oblékla jsem si šaty, které jsem si nechala k porodu ušít od kamarádky, vyfotila jsem se s bříškem, které už teda bylo obrovské. Dala jsem si na ruce náramek z předporodního rituálu, naladila se na miminko a kreslila. Úplně jsem předala důvěru miminku a uvolnila se.
No a od toho momentu jsem se začala čistit a byla na záchodě snad 10x. Do té doby porodu nic nenasvědčovalo – ani náznak poslíčků, tvrdnutí břicha, nic... V pondělí čištění pokračovalo a když jsem večer pekla závin, tak jsem si říkala, že doufám, že PA bude chutnat. :-)
V noci mi pak začalo břicho dost tvrdnout, takže jsem moc nespala. Ráno jsem psala PA, že se možná něco děje a budu ji informovat, kdyby něco. Dopoledne jsem byla se starším ještě v herně a na kávě se známou. Doma jsem dala syna spát kolem 1 a asi 5 minut na to mi začaly menstruační bolesti. Byly cca po 9 minutách a trvaly kolem 60 s. Muži jsem psala, že možná dnes porodím, ale že v pohodě nemusí spěchat domů. Že stačí když přijede kolem 6. Ležela jsem se synem a odpočívala. Kolem 4 se syn vzbudil a chtěl si hrát a to už se interval zkrátil na 5 minut. Ale ještě pořád jsem si říkala, že času dost. Muži jsem před pátou psala ať už jede domů a kolem půl šesté konečně dorazil. To už byla intenzita o dost větší. Psala jsem si s PA, že pořád ještě pohoda, že zkusím vanu, ale že tohle už asi nepřejde. Vana mi už moc nepomáhala, tak jsem se přesunula do ložnice, zapálila si svíčky a muži psala sms co má dělat. Už jsem nechtěla být rušená. Volal si s PA a ta se ptala jestli mají vyrazit, já si pořád říkala, že je času dost – to bylo kolem 7 večer. No během pár kontrakcí jsem si to rozmyslela a napsala ať vyrazí a snažila se přežít čas, než dojedou. To už jsem moc nevěděla co se sebou. Intenzita bolesti mě dost překvapila. Cítila jsem při každé kontrakci, jak když vydávám hlásku AAAAAA se otevírám. To byl pro mě hodně zvláštní zážitek.
Když PA konečně dorazily, rozbrečela jsem se úlevou. Bylo kolem 8, kontrakce jely. PA připravily matraci a nakupily polštáře a peřiny a řekly, ať si zkusím kleknout. To bylo dost úlevné. Pak mě PA vyšetřila a vůbec nechápu, jak jsem tohle mohla v porodnici tolikrát zvládnout – i když byla velmi jemná, tak to bylo dost nepříjemné. Pak jsem zkusila jít na záchod čůrat a praskla voda. Stejně jako u prvního syna. To byla úleva! Přesunula jsem se zpět do ložnice a PA navrhla polohu na boku. To už mě opravdu všechno bolelo a dost jsem fňukala, že to nezvládnu... v hlavě mi běželo, že kdybych byla v porodnici, tak už škemrám o císaře. Kontrakce běžely, já už jsem celkem slušně křičela. PA navrhla, ať zkusím vertikální polohu, třeba znovu klek. Já si pamatuju, jak jsem se jí zoufale zeptala, jak to mám jako udělat – že se nemůžu hnout :-)
v tomhle momentě se porod trochu zbrzdil a interval mezi kontrakcemi se prodloužil. PA mi řikala, že tohle je přesně to, co se mi stalo u prvního porodu. Že se zpomalil a byl vyhodnocen jako nepostupující. Že si mám vzít svou sílu zpět. Mě už to při každé kontrakci nutilo tlačit a křičet, PA nahřívala hráz. Ale bylo to nekonečné. Mezi kontrakcemi jsem skoro usínala a pak jsem cítila, jak se blíží další. Uaaaaaaaa, měla jsem pocit, že to nedám a zároveň jsem věděla, že kontrakce ještě není na vrcholu. Pak odezněla. Opět spánek a další a další kontrakce. To jsem si fakt myslela, že už to nezvládnu. PA mi poradila, ať se otočím do dřepu. A znovu jsem nevěděla, jak to udělat. Hlavička už byla v porodních cestách a nemohla jsem se hýbat. Po nějaké době se to povedlo a po pár kontrakcích jsem začala tlačit jako o život a řvát jako tygr. Věděla jsem, že když přestanu, tak hlavička znovu zajede dovnitř a budu muset znovu. Bála jsem se, že se mi roztrhne zadek. A najednou lup – a hlavička byla venku. Sáhla jsem si a rozbrečela se údivem. Čekala jsem úlevu, ale bolest pokračovala. Po krátké pauze přišla kontrakce a najednou vyklouzlo tělíčko. PA odmotala šňůru a podala mi ho. Moje první otázka byla, jestli žije. Připadal mi bezvládný. Ale byl v pořádku. Byla jsem úplně v šoku, že už je po všem a mám na sobě něco takhle hebkého a kluzkého a teplého a že jsem to dokázala. Zavolali jsme muže, který byl celou dobu se starším synem, který už spal. Placenta vyšla asi po čtvrt hodince – vtipný bylo, když mi PA řekla, že je odloučená a stačí zatlačit. Já jsem najednou tlačit neuměla a nevěděla, jak to jako udělat. Čas porodu mě dost překvapil – bylo 22.44. já jsem měla pocit, že musí být aspoň o pět hodin víc. Mimčo na mě odpočívalo se zavřenýma očima a několik hodin mručel a povídal. Asi si zpracovával porod.
PA sepsaly papíry, otiskly placentu, udělaly koktejl... kolem druhé v noci odjely. Já byla úplně bez zranění (aniball jsem ani nevybalila a na masáž hráze nebyl nějak čas – stačilo, že PA hráz chránila nahřátou plenkou). S mužem jsem si ještě dlouho povídali a po prvním porodu to byl pro oba velmi ozdravující a uvolňující zážitek. O prvním porodu se mnou vůbec mluvit nechtěl a o tomhle jsme si povídali znovu i dnes.
No a pak jsme přenesli staršího syna za náma do ložnice a šli spát. Mimčo se ráno začalo kojit, vzbudil se starší, přisál se taky a koukal na brášku. Chytil ho za ruku a hladil na hlavičce a vůbec to byla nádhera. A pak začal normální všední den. Jen je nás o jednoho víc. Je neuvěřitelné, jak jednoduchý porod může být – i když k hypnoporodu to mělo daleko. Bolelo to jako prase. Ale ten pocit, že si můžu zajít normálně do sprchy, do kuchyně pro dobry jídlo... poležet si ve své posteli, ten je k nezaplacení. Myslím, že z toho budu čerpat ještě dlouho. Prostě tak normálně si porodit....