Je to dlouhý, krátký asi neumím :)
Report porodu.
Tak sepisuji tak jak se událo, co nejdřív, ještě za čerstva, ať si zaznamenám co nejvíc detailů.
Část nultá:
Fanaticky uklízím a organizuju byt, nakupuju potraviny. O víkendu vygruntuju uplně všechno a nutkavá potřeba některý věci dodělat mi skoro nenechá spát. Po druhém nákupu v Ikee za tři dny, v pondělí prohlašuju, že už mám i ty brčka na pití a můžu rodit.
Část první: nezkušená prvorodička
14.11.2017 cca 5hodin ráno začínám cítit "mírné" křeče v podbřišku, při kterých už nemůžu spát a tak jdu do sprchy je zkusit rozehnat. Máme bojler tak po vyčerpání vody jdu zkusit míč. Nic moc nepomáhá. Kolem půl šestý si prozřetelně stahuju appku na měření kontrakcí a zjišťuju, že jsou cca po 4-6minutach a trvají do jedné minuty, já už při nich nejsem schopná komunikovat a jen hlásím začátek a konec. Nezkušenost prvorodičky odmítá přiznat, že rodím (kontrakce jsou přece spíš ze shora dělohy, haha:D) Jdu tedy rozhánět kontrakce o patro níž, kde má babička koupelnu a hlavně karmu, takže neomezený přísun horké vody. Hážu ještě vtípky o tom, že jestli tohle jsou poslíčky, tak kontrakce budou smrtelný a dneska budu rodit. Dole ve sprše připouštím, že je čas volat PA (6:09) a oznamují jí "že se asi něco děje", tak se mezi rozdejcháváním dohadujeme, že ji zavolám, až budu mít kontrakce po 5 minutách a budou trvat alespoň minutu. Mám zkusit vanu (do tý nejsem schopna ani vlézt, tak zůstává polonapuštěná a já se rochním ve sprše, bolesti mám hlavně do beder a podbřišku. V 6:53, lehce v panice z rychlého nástupu volám, že teda už, a jako bonus cejtím tlak na konečník a občas mám potřebu přitlačovat. PA tedy říká, že dorazí co nejdřív. V tu chvíli už nervozní M. burcuje bráchu, aby přijel pro případný odvoz do Rakovníka, na čež mu ještě říkám, že to není třeba, času dost, kdyžtak nás odveze PA. Mezitím mě všemožně báječně obsluhuje, dává pít vodu (brčkem:) a nosí čokošky, já ho šikanuju pouštěním vody na bedra a pak zas že to moc stříká nahoru na záda a to mě ruší.. Brácha dorazil před sedmou a PA někdy kolem čtvrt na osm. Musím přiznat, že už jsem sama začínala být nervózní. Do toho jsem odesílala M. komunikovat s babičkou a bráchou. Brácha nakonec perfektně posloužil k uklidnění babičky, která bydlí o patro níž, a já jí zrovna tenhle týden chtěla říct, že možná budem rodit doma, no nestihlo se a i přesto, že bez sluchadla neslyší, tak pak musela bejt hodně vyplašená, když jsme byli zamčení v její koupelně a já řvala jak zvíře.
Část druhá: kde budem rodit
S příchodem PA nám padá kámen ze srdce, protože jsem byla opravdu zaskočená rychlostí a i na M. bylo vidět, že je hodně ve stresu, i když se snaží nedat to najevo, trochu zesinal. Povzbuzuje mě, že to zvládnem a můžu rodit, kde chci. PA mě po příjezdu kontroluje a vyšetřuje a říká, že miminko musí dorotovat a navádí mě do správných pozic. Jsem otevřená cca na 8 cm. Masíruje mi záda olejíčkem, hlídá ozvy miminka a vše je v pořádku. Nabízí mi bachovky – krizovku.
Rovnou řešíme, jestli chci jet do Rakáče, nebo rodit doma, připraveny jsme byly na obé varianty. Já ale v rychlosti nejsem schopná rozhodnout a nedokážu si představit, že bych vůbec vylezla ze sprchy, natož někam jela. Takže zatím je odpověď „nevím“, „moc rychlý“ a „nevylejzám ven“. Porod postupuje, kontrakce se stále koncentrují hlavně do beder. Kolem deváté mi praskla voda. PA říká, že jestli chci rodit v Rakovníce, tak musíme vyjet. Na to přichází obligátní odpověď „nevím“, ale že do auta určitě nejdu, takže do Rakovníka se nejede. Od té doby už mám potřebu v některých kontrakcích tlačit hodně. Při kontrakcích mi PA s M. tlačí z boku na pánev, aby se otevírala.
Začínám být hodně unavená, mezi kontrakcemi poklimbávám, přeci jen nutkání tlačit už mám nějakou chvíli a unavuje mě to. PA navrhuje přesun do postele, ať si odpočinu. M. vyhazuje psy na zahradu a přesouváme se do našeho podkrovního bytu. Nahoře si lehám do postele na bok a opravdu zvládám mezi kontrakcemi odpočívat, ale už si stěžuju na únavu, dostávám hroznový cukr. Zkoušíme další polohy na zádech, miminko furt ne a ne ven. Další polohy v kleku u postele.
Vnímám, že PA M. odeslala do tašky o patro níž, kde má oxytocyn. Ještě chvíli čekáme a PA kvůli mému vyčerpání a slábnoucím kontrakcím velí odjezd do porodnice. Řešíme kam, v Podolí M. odmítá mega nepříjemná paní, že si máme zavolat sanitku pro spádovej odvoz. Volím tedy Motol, vnitřně vím, že je to nejlepší volba.
Část třetí: Motol
Domlouváme strategii pro převoz, protože Motol nemá zrovna vstřícnou pověst. Dohoda tedy zní, že od 9hodin pravidelné kontrakce a v 10:30 odtéká plodová voda. Máme registraci v Rakovníku, ale porod rychlý, bojíme se, že nedojedem, tak volíme nejbližší porodnici od bydliště. M. kompletuje zbytek věcí do porodnice, které naštěstí už dva týdny jsou zabalené a připravené včetně jídla. 10.11. jsme i byli v Rakovníku, takže máme předvyplěnou anamnézu, porodní plán atd. Vyrážíme. Snažím se rozdejchávat kontrakce, což samozřejmě moc nešlo. V každý kontrakci jdu na čtyři a pokouším se netlačit. To spíš nejde než jde. Klekám si pod zadní sedačky, M. sedá dopředu a PA řídí. Vnímám puštěné mé oblíbené R1 :) Cesta naštěstí trvá asi tak 10 minut (na tři kontrakce). U vstupu už mám subjektivně dlouhý kontrakce. Saniťáci ještě pruděj, ať přeparkujem auto. Přesouvám se do kleku na křesílko a vyrážíme směr páté patro. Kličkujem, hledáme cestu, pak nám jedna paní potutelně odjíždí s výtahem :D PA jede s námi až nahoru, nese všechny tašky a s obavami v očích nás předává.
Část čtvrtá: porod
Dorazili jsme v 11:40. Zvoníme na zvonek. M. hlásí, že přítelkyně rodí a začíná část kolovrátků a opakování. Oba popisujem naší historku s Rakovníkem. Místní PA si mě přebírá, snažím se i na příjem vzít M. PA odmítá, že je tam další paní a on musí počkat venku. Vede mě do malé místnosti na ošetřovnu s křeslem, že teda koukne „jak jsem na tom“. Tak říkám, že teď teda fakt nekoukne, protože kontrakce a klečím u topení a rozdejchávám/tlačím. PA říká ať netlačím, já říkám, že to samo, že to fakt nejde netlačit. PA říká ať se svlíknu a lezu na křeslo, mezi kontrakcí zvládám jen sundat kalhoty. PA říká že po další mám vylézt na křeslo a na chvíli odchází. Já se plazím po topení a částečně rozdejchávám kontrakci a částečně tlačím, z poza rohu se ozývá „netlačte mi tam“. Tak přichází obligátní odpověď, že to se lehko řekne a tlačit budu. No lezu na křeslo, vyšetření, dozvídám se, že jsem zcela otevřená, no nic co bych nevěděla. PA se mě pokouší přesunout na porodní pokoj. Já, jak jinak, se válím na zemi, protože kontrakce už jsou fakt dlouhý a častý. Nakonec mě chytá za ruku a doslova táhne za sebou, jinak bych ji porodila tam, kde jsem byla.
Dostávám anděla a opět se intenzivně dožaduju M. Tak pro něj PA tedy jde. Ten mi pak říká, že ho vyzvedla se slovy „Vaše přítelkyně se Vás nějak dožaduje“. Lezu na porodní křeslo a připojujou mi monitory. Slyšet tlukot mimina mě uklidňuje. Křeslo je prostorný, odmítám ležet na zádech a hovím si na boku, řvu a tlačím. Do toho přichází další PA s pokusem o vyplnění anamnézy a informovaného souhlasu. To samozřejmě nestíháme, M. se o to částečně pokouší, já moc nevnímám. PA se ptá, jestli máme nějaké porodní přání, tak ho odevzdáváme i s papíry do Rakovníka a ona za porodní říká, že nic není problém, to nás překvapuje, ohledně dítěte si to máme vyřešit s druhým oddělením. To už přichází doktor, že budem rodit (tohle mi fakt přišlo vtipný, jako bych to nevěděla, že rodím). Mám se otočit na záda, proti čemuž chvíli protestuju, mám obavu dát nohy do praku, že už se pak nebudu moct hejbat. Ujišťuju se, že se budu moct přesunout, nebo při tlačení držet pod kolenama, to mi doma vyhovovalo. Nakonec svolím a doktor mě vyšetřuje. Dost to bolí a já se ostře ohrazuju, M. se přidává. Načež přichází něco ve smyslu, že musíme přeci porodit.
Doktor říká, že rutinně nenastřihávají, ale bez toho „nemůže chránit hráz“, tak mu s klidem odpovídám, že se radši natrhnu. Vidím jak PA nese nějakou jehlu, jasně se ohrazuji, že nechci žádnou medikaci. Opět přichází líbezným hlasem „Teď už se to začíná trhat, chtělo by to nastřihnout“. Jako kolovrátek opakuji, že dávám přednost natržení.
Teď přichází fáze „milion lidí v místnosti“. Nahrne se neonatolog, dětská sestra, žákyňka, a ještě někdo, u koho nevím význam. M. se ohrazuje proti množství lidí a tak se žákyňka otáčí a odchází. To už je venku hlavička a klasicky probíhá teď musíte zatlačit, miminku se nemusí dařit, nejsem ve stavu schopna odporu a tak tlačím, buď mám ještě doznívající kontrakci, nebo to zvládám mimo. Každopádně je 12:24 a náš „noname boy“ je venku. Krásně růžovej, apgar 10-10-10. Ani moc nebrečí, jen si tak výskne a šup na břicho. Jasně říkám nestříhat pupečník. A teď začíná další kolovrátkování s dětským. Dětská sestra je největší problém, protože mají přeci nějaký pravidla a vezmou si ho jen na chvíli. Odmítám, že ho můžou vyšetřit na břiše. Pak zkouší, že lehátko s miminkem přirazí přímo k posteli a došáhnu na něj, opět odmítám a ať vyšetří na břiše (ani nevím jak by to na pupečníku chtěli udělat). Nakonec do toho zasahuje vstřícnej a milej mladej neonatolog a najednou to není problém a všechna vyšetření probíhají na mě. To už zas musím řešit stříhání pupečníku, protože jsem se natrhla a krvácím a je třeba šít (ztráta krve půl litru). Před přestřižením si sama kontroluju rukou dotepání a chvíli se ještě čeká (šít se najednou dá i s pupečníkem připojeným k miminu). PA nese nějakou lahvičku a mluví s doktorem o „nečem“, opakuji, že nechci nic na stahování dělohy ani na porod placenty, že když se malej přicucne, sama se odloučí. Pak vyplývá najevo, že šlo asi o lokálku na šití - „Přeci Vám to nebudu šít za živa“. Placenta odchází vzápětí ještě během šití. Dokonce se ptají co s ní a říkám, že si ji chcem odnést. Není problém, jen „jestli máme krabičku/něco nepropustnýho“. To jsme samo zapomněli a personál není nápomocen. Naštěstí nacházíme igelitku. Všechna ostatní přání, jako K v kapičkách, nevyplachovat oči, neměřit nejsou problém. Dokonce nemytí miminek a nesundavání pupečníku před propuštěním jsou standart. Na sále ani není, kde mimino umýt.
Teď přichází další „problém“. Lékaři musí jít k dalšímu porodu a řeší se, kdo bude hlídat, aby miminko nespadlo a neumřelo :) No, opakuji, že vím jak držet svoje dítě a že mi fakt nespadne a na lehátko nejde. Svoluji s rychlým vážením a nandáním čepičky, monitoru a ponožek, hlavně pro klid personálu. Dítě mi vrací, přinesou deku a hrozně se řeší, kdo s námi tedy bude. Přichází „asi“ nějaká PA a že nás bude hlídat primář dětskýho. VIP péče prostě, po chvíli to pan primář vzdává a kdyby něco je na chodbě. Mimochodem moc milej a vstřícnej pán.
Nemají volné žádné nadstandarty ani rooming in pokoje. My bychom dokonce dostali poslední místo na klasickém šestinedělí, kde nemůžu být s dítětem.
Ptáme se tedy opatrně na ambulantní porod, připraveni na komplikace, neb například v Rakáči se snaží pouštět až po 12 hodinách.
Možná nám hraje do karet plná kapacita, ale ani nechtějí kontakt na pediatru a začíná kolotoč papírování a po bondingu můžem jít. Během bondingu jsme víceméně sami, jen se na nás chodí koukat a ukazovat žákyňkám, jak že ten bonding vypadá a probíhá, to nám přišlo vtipný. Malej se sám odžabičkoval na prso a zkoušel přisát, ale vzhledem k mejm prsům to bylo lehce neohrabaný, tak jsem požádala o pomoc a pak se přicucnul. Reverzy od dětskýho a jejich komunikace při propouštění byla víc profesionální, než od gynekologickýho – tam mi přinesli prázdnej nevyplněnej reverz, tak jsem ho vracela, že prázdnej fakt nepodepíšu a musela jsem si vyžádat kopii.
V 15:27 si ze sálu, po víc jak dvouhodinovým bondingu a sprše, odnáším v ruce pídě, opouštíme Motol a jedem dom. Bez jakýchkoliv obštrukcí a problémů.
Poznámky:
1) Mrzí mě, že je u nás situace s komunitním PA tak vypjatá. Ta má se mi pak omlouvala, že přejezd byl možná trochu zbytečnej, ale naprosto chápu jejich napjatou a stresovou situaci, kdy při sebemenším náznaku radši velí odjezd (u mě to bylo vyčerpání). Potřebu tlačit tak brzo jsem měla proto, že se malej otočil nejdřív na opačnou stranu. Když PA mluvila o dorotování, musel se začít otáčet na opačnou stranu, což jsem sama cítila, jak se odrazil nožkama. Každopádně za naší famílii vlastní PA doporučujeme všem všude kdo se ptá i do porodnice. I ten servis poporodních návštěv byl moc fajn. A loučení s PA bylo emíčko :)
2) Překvapilo mě, jak dobře se chovali lékaři. Vždy se představili, řekli kdo jsou a co budou dělat. To se nedá říct o místních sestrách a PA, ani jedna se nepředstavila. M. se nepředstavil nikdo a místní motolský PA hodnotí jako nejhorší z celýho personálu.
3) Některá přání byla sice respektována, ale byla snaha líbezným milým hláskem nahlodávat – nástřih hráze. Jiná přání, hlavně od sester, byla zesměšňována – například bonding (máme nějaká pravidla, vnitřní řád a ty se dodržují), nebo odnesení placenty – chcem jí zakopat a zasadit strom (to jste snad nějaká indiánka?, ještě že jí nebudete jíst). Nebo poznámky o dítěti beze jména. M. mi pak říkal, že například ta „problémová“ dětská sestra házela oči v sloup a podobně.
4) Personál by ušetřil hodně stresu rodičkám, kdyby je informoval o tom, co jde právě dělat a nebavili se „o mě přede mnou“ - viz. Rozmluva o píchnutí „něčeho“ mezi PA a porodníkem, nebo píchnutí lokálky.
5) Kolem a kolem porod byl super a vadilo mi na něm jen pár věcí, jsem ráda, že jsem, snad, proklestila lepší cestu k porodům i pro ostatní ženy. Možná jsme měli štěstí, nebo to bylo absencí podepsání informovaných souhlasů, nebo viděli, že vím co chci a nehnou se mnou, či respektovali zmínku o beznátlakovém informovaném přistupu v PP kvůli prožitému znásilnění. Těžko říct, ale celkově vyhověli vlastně ve všem.
6) Jediná nepříjemná věc bylo první vyšetření porodníkem a pak mi během porodu jakoby jezdil prsty po poševním vchodu, možná tím chránil hráz (?). Nevím.
7) Škoda, že me nikdo nepobidl ke změně polohy, například na bok. Poloha v pololehu a s držením nohou mi vyhovovala, nic me nebolelo, ale na boku jsem se cítila stejně dobře a hráz by nebyla tak namáhaná a zranění by bylo menší.