On tam moc nebyl. Nejdřív odvážel toho kluka, přijel snad chvíli po 11 večer a pak jsem ho poslala pro to dříví. Malej se narodil pár minut po půlnoci. Vždycky jen přiběhl, sáhl na mě ledovou rukou, poslala jsem ho pryč, dělat něco užitečného. Muži přece vždycky panikaří, ne? Resp. to byl můj dojem z toho, jak chtěl "pomáhat" těma ledovýma rukama, ač ho nikdo neprosil. Vůbec jsem se na něj nedívala a dělala si svoji -práci-. Píšu to v tom příběhu i trochu s nadsázkou, takové vykreslení typického muže, který neví, co dělat, který si myslí, že jeho žena umírá, zatímco žena si v pohodě rodí. U prvního porodu byl a aktivně pomáhal, ale tady jsem ho nějak zvlášť nechtěla. Že jsme tam byli sami a on chtěl nějak pomoct bylo asi přirozené, ale já si vše zařídila sama :D a mimino ten zbytek.
U těch myšlenek jsem si taky řikala, že už to asi jde do tuhýho a jak řiká můj muž - už se to dítě nevypaří :D