Jedna historka k lepšímu.. onehdá jsem se nechal přesvědčit kolegy z práce abych poskytl ještě jednu šanci podniku honosícímu se jménem Buon Giorno. Zařízení toto nachází se jen asi tři minuty chůze od stanice metra Jiřího z Poděbrad.
Svého času bývalo Buon Giorno pizzerií s poměrně slušnou pověstí, dokonce si sem prý chodíval na pizzu samotný Mistr, naše kamarádka včelka Kája. Mají po něm v jídelníčku dokonce pojmenovanou pizzu. Ovšem mé zkušenosti s návštěvami byly převážně negativní, jelikož personál časově nestíhal a leckdy jsme na polévku/předkrm čekali třeba i půl hodiny. V jednom extrémním případě i déle než 45 minut.
Tentokrát se ovšem překonali. Kamarád Jiří který se nechal zlákat vidinou hovězího tatarksého bifteku s topinkami si tuto lahodnou krmi objednal. Já jsem rozumně zůstal u steaku a ostatní si naporoučeli pizzy.. salámovou, takovou, onakou..
Na polévku jsme čekali 25 minut. Nebyla špatná, ale trvalo to. Nicméně další čekání následovalo. Po dalších 20 minutách jsme se pikolíka otázali kde že to jídlo vázne. Garcon nelenil a s naprosto vážně míněným výrazem ve svém dobráckém kulatém českém obličeji nám sdělil že za to může ten tatarák, ten se dělá dlouho.
Tato odpověď nás tak konsternovala že jsem se ani já ani ostatní už neodvážili zeptat kde je ta kráva ze které ten tatarák melou. Po dalších asi 15ti minutách skutečně jídlo dorazilo. Na chuť jsem si nemohl stěžovat. Slušně vyrobený steak, dobře dochucené fazolové lusky, poživatelná omáčka. Zato kolega Jirí splakal. Namísto "pravého hovězího tatarského" bifteku vyrobeného z pravé nefalšované krávy mu byl naservírován podezřele bledý, narůžovělý kydanec s vaječným okem uprostřed, které na něj upíralo obviňující pohled.
Po ochutnání potvrdil mé podezření. Netušil jsem že praví Tataři se zabývali rybolovem, natož že si na svou pochoutku nechali dovážet tuny lososů.
Ale to pravé hurá přišlo když český garcon se svým italským šarmem přinesl pravé italské pizzy za 92 Kč. Obzvláště na té salámové bylo poznat že je v této době Itálie dost v prdeli. Salámovost onoho pokrmu spočívala v tom že se na ploše zvící sloní tlapy bojácně krčily dvě kolečka Vysočiny a ze všech sil se snažily vypadat jako že tam vlastně nejsou.
Když jsme se loučili, na el garconitovo bodré "na shledanou!" jsem temně odtušil "to spíš sbohem". Myslím že pochopil. Naše kritika kvality i rychlosti místní výkrmny se nedala od baru nezaslechnout ani přes další dva stoly. Nicméně nesebral ani dost odvahy aby se přišel zeptat zda je něco v nepořádku.
Tak tedy, Addio, Buon Giorno.