Něco říká a sklání se nade mnou. Nerozumím mu, „pusťte mě,“ křičím a pořád myslím na Amelii. Kdyby mě zabil, vezme mě k sobě domů. Kdyby mě zabil, co moje máma?
Ruce mi roztrhnou bundu.
„Buď hodná holčička, chci ti jen něco ukázat,“ blábolí muž a maska obyčejnosti z jeho tváře už je skoro pryč. Natáhne se k tašce, vytrhnu se mu, chytne mě za kotník a já se znovu kutálím po strmém svahu dolů k řece. Bolestivě si narazím bok o kámen, ale nevšímám si toho. Voda, řeka… tam za mnou nepůjde. Sesmeknu se ze břehu, studený proud mě sevře a nese mě pryč. Muž něco křičí, ale já se raduju. Utekla jsem, jen plavat mi ve vodou nasáklém oblečení moc nejde, voda mě objímá, ale taky pohlcuje.
„Amélie, mami…“ v duchu už se začínám loučit.
„Jsem tady, Markéto,“ stojí vedle mě v proudu řeky a má ucouranou sukni. Nejspíš umírám.