Z nějakého důvodu mi nefungují html tagy, co by zakryly spoilery, takže následující text nějaké obsahuje...
Hon na lišku jsem přečetla a líbil se.
Na rozdíl od
SCHRAMM: vážně nepostrádám Velkého Temného (Světlého?) Nepřítele. Vlastně jeho absenci oceňuju. Čím méně klasických klišé/vzorců, tím líp.
Ale nutno naznat, že bych se možná obešla i bez pasáží schůzek těch špatnejch. Teda těch, co je Moire prudí nejvíc. Zatímco v prvním díle vlastně byl hlavní padouch a nebylo třeba, aby měl pasáže, tak tady jsou protivníci jen tak načrtnutí a nemyslím si, že to bez jejich kapitol nešlo, nebyl tam mezi nima nikdo, kdo by mě zajímal, kvůli komu bych ty části chtěla číst.
Když to zkusím přirovnat třeba k G.R.R. Martinovi, tak jeho odlišní vypravěči povětšinou kromě posunu děje také převrátí možnou interpretaci již přečteného. Plus tedy jsou to plnohodnotné postavy, ne jen protivníci, co na závěr špatně skončí.
A úhlavní nepřítel by možná kohosi zachránil od potupného osudu stát se zrádcem na posledních pár stránkách a kvůli jedné pitomé konspirační schůzce.
Tento obrat jsem nějak úplně nepochopila, tedy kromě případné demonstrace teze - i nejbližší se mohou obrátit proti tobě - což doufám nebyl záměr. Spíš doufám, že bylo potřeba dostat ho do Layelánských sklepů a v příštím díle ho patřičně ztýrat a poslat zpět do děje.
Docela mi přišlo, že Moire se začíná velmi podobat Alke - což není vůbec špatné. Maximálně mi vyhovujhe postavit příběh na tom, že skoro happy endy na konci prvního dílu vedou do toho, že všechno je v háji a líp už bylo a že hrdinné války jsou nesmysl a kouska vděčnosti se jeden prostě nedočká.
Obecně se Hon na lišku čte dobře, byť ho jde zavřít a jít se věnovat něčemu dalšímu. Rozhodně si chci přečíst třetí díl.