„Nemám,“ odpovím spokojeně a čekám, kdy se mě pokusí znásilnit. Auto zastaví, takže zřejmě hned.
Nadechnu se páchnoucího vzduchu a snažím se přehlédnout, co moje spolucestující loví v kalhotách. Musím to udělat pomalu a důkladně… uvědomuju si. A nezničit aspoň jedno z těch auto. Ruka se mi zahákne kolem krku a snaží se mě strhnout na zem. Oklepu se, hrábnu dozadu a vytrhnu policajtovi ohryzek i s kusem hrtanu. Druhému taky, krev teče, a to se mi moc nehodí, chtěla bych zůstat nezúčastněná, panáka si z nich dám až potom. Řidič se k nám obrátí, upozorněný chroptěním umírajících, vrazím mu levačku do obličeje a pravou vytrhnu samopal jeho kolegovi. Tohle bude možná nejsnadnější. Nechám šoféra, aby se dusil vlastní krví a moloďce na sedadle vedle řidiče prostě vyhodím ven z auta, stejně to nejspíš chtěl. Dostřelím ho kalašnikovem rychle a čistě, tak civilizovaně, že jsem sama na sebe pyšná, bohužel už spustila palbu i osádka druhého auta. Aspoň jedny celý pneumatiky, dám si závazek a popadnu jednoho z mrvých.
„Pomáhat a chránit,“ pošeptám mu do ucha, „můžeš i po smrti.“