ANDR3_I: fakt dobrá práce! Jak dlouho to trvalo, dostat pokoj do toho finálního stavu?

ANDR3_I: Seš úžasná! Naprosto, fakt.

ANDR3_I: Respekt! To je fakt úžasný... Ať to vydrží!

AIJA: klidně půjdu s kůží na trh, je to můj byt. Na hromadění bohužel diagnóza není, každý odborník kterého jsem potkala mi tvrdil, že se s tím setkává poprvé (a neví si s tím rady), obzvlášť u tak mladého člověka. Většinou je to důsledek více věcí, ale měla jsem k tomu sklony již od dětsví. U mě to byl a je prožité trauma, alkoholismus, deprese, sociofobie, závislost na nakupování, lehčí forma OCD a hraniční porucha osobnosti. Psychoterapie moc nepomáhaly, pomohla až knížka Marie Kondo a odvaha se svěřit partnerovi a kamarádce. Většinu jsem zvládla uklidit sama, a jsem na sebe náležitě pyšná. Neni to sice stoprocentní, pořád mám na můj vkus hodně věcí, ale já ten proces musim opakovat několikrát než si můj mozek navykne rozlišovat věci které mi opravdu přinášejí radost a které potřebuji od toho zbytku (tahle hranice u mě byla smazaná). Pokud máte kdokoliv dotaz, můžete do pošty.
Já tu knihu vážně doporučuju všem, přítel to taky proházel, a dnes jsem ji díky téhle diskuzi koupila v češtině rodičům.

MOUNTBATTEN: ale zajisté, ozvalo se ze sluchátka ;D

TAMARIX: Z děravých ponožek lze vyrábět hračky pro kočky. Skladuju je a jednou za čas odevzdám útulku...

BLONDYNKA: Ono nejde o to, že by na to člověk nebyl schopný přijít sám jako tak. Spíš mu to pomůže utřídit jeho vlastní roztěkané myšlenky, potvrdí mu, že to, co vymyslel, není úplná blbost, nemluvě o nějaké té validaci, že když je to na papíře, tak to má větší hodnotu.

Samozřejmě, ano, jsou lidi, co v příručce, jak racionálně uklízet, našli takřka nové náboženství, ale to ještě neznamená, že předžvejkaný soubor relativně jednoduchých rad nemá vůbec žádné opodstatnění.

MAR_TINA: A čím podložíš viklavé kanape, no?

AZA_: asi tak.


Knihy... kromě toho, že je občas potřebuju, jsem knihofetišista a sběratel. Mám katalog. Nemocné nebo blbě technicky zvládnuté kusy nechávám svázat/převázat, případně i krabici ve stejné barvě, jako je vazba, vyrobit. Za mou knihovnou je dvacet let práce. Průměrná hodnota odhadem tisíc eur za metr, takže vlastním přibližně ekvivalent malého bytu ve velkém městě. Moje knihy mi budou muset vyrvat z mých chladných, mrtvých rukou. Tak.

MAR_TINA: jsem cetla pred 50 lety!

WERKA: Jak, že smeták nepřináší radost? ;-) Díky němu máš přece uklizeno. Díky talíři máš na čem jíst, díky ponožkám ti není zima na nohy. Myslím, že jediný, co v té knížce zmiňuje jako něco, co musíš fakt mít, aniž by to přinášelo radost, jsou různý doklady, smlouvy apod.

BLONDYNKA: Třeba právě u mě je to zrovna ten nedostatek sebevědomí. Myslím, že právě ta knížka mi ho pomohla trochu přidat - nějak se umět rozhodnout, co vlastně chci a nechci. Nejen co se týče těch věcí, ale přeneseně i v životě. Ono je to těžký, když má člověk takovou tu skromnou výchovu předávanou v rodině ještě z dob válečného nedostatku (třeba máma zašívá ponožky ještě teď) v kombinaci s vlastním silným ekologickým neplýtvacím cítěním (takže ano, děravý ponožky dokážu vyhodit, ale pořád přitom mám lehký pocit provinění, jestli je přece jen navzdory všemu a všem nemám nezašít a dále nosit, "aby ta příroda nedostávala tolik na prdel".). Prostě o chybách vím a snažím se je řešit. :-) Člověče, já ti upřímně závidím, jak to máš všechno v hlavě srovnaný a cítíš, že tak je to prostě správně. Jenže jak se k tomuhle stavu dopracovat, když to člověk nemá daný a přitom si uvědomuje pocit vlastní marnosti?

Ale stejně je na tom všem nejkrásněji pekelné, že prodat lze všechno, resp. vždycky se najde dostatek vymaštěnců, kteří na nějakou blbost skočí a chytnou se jí jako nové převratné filozofie. Lidi, co nemají dostatek sebevědomí nebo soudnosti nebo nějakého životního naplnění, asi prostě vždycky potřebují nějaký návod, kterým se řídit, i kdyby to měl být návod na uklízení :-D

ALONSY: Podle mne, když si řekneš, že by bez té věci "byl život o ničem", tak ti radost přináší.

AZA_: No ono první kritérium by logicky mělo být "potřebuju to?", resp. "používám to?" . protože o smetáku, ponožkách nebo těch talířích si jen málokdo řekne, že mu přináší radost. A vyhazovat je nikdo soudný asi nebude.

nechcete sem dat nejaky fotky horderskych domacnosti? jen teda ne ten reklamni clanek o dome, po tydnu uz jste se tu k nemu vyjadrila kazda,tak muzem popojet. k fotkam; ne ze by vase zpovedi, jak jste si precetli bezceler a vyhazeli rodinne pamatky a haraburdi, nebylo dostatecne pekelny (sem zvedava,az se bezcelerem stane navod na obklopeni se nepraktickyma,lec emotivne-historickyma vecma:-))) )

Kdyby měl každý ohledně deníků či dopisů dojem, že je nikdo nikdy nesmí vidět, neexistovala by polovina nejlepších světových knih, což by byla docela škoda. Na druhou stranu, když je dneska moderní si myslet, že knihy se mají vyhazovat nebo se z nich mají vytrhávat listy, tak si je asi už dnešní lidstvo stejně nezaslouží, tak je to stejně jedno.
Pokud jde o to šukání ve svázaném stavu, považuji za mnohem užitečnější si přečíst Geraldovu hru, ten scénář je o malilinko méně nerealistický nežli všechny odstíny šedi a podobné kraviny, a mnohem poučnější :-D

AZA_: Taky jsem se zamyslela nad tim, co vsechno by muselo letet, kdybych si musela nechat jen to, co mi dela radost :-D a docela dlouhome tahle uvaha bavila :-D

ALONSY: Je přece v pořádku mít koníčky. Manžel má plnou dílnu a garáž nejrůznějšího materiálu. Je činorodej, takže zásoby se neustále mění a hýbou. Já jsem na tom stejně - v kategoriích výtvarno, šití, pletení.
Posuzovat věci podle toho jestli mi přinášej radost, je divný. Tímhle stylem bych musela vyhodit například všechny talíře kromě asi tří, který se mi líbí.... Ale to bych pak musela nakoupit nový a to je přeci nehospodárná blbost. V jiných kategoriích obdobně.

V čem mám ještě problém u minimalismu (který jinak fakt žeru) jsou koníčky.
Osobně mám hromadu věcí na larpy, které mi moc radosti nepřináší, ale ty akce, na které je beru, docela ano, že jo. :-) Pak je tu třeba modelaření, výroba šperků a obecně místnost plná věcí, které radost nenosí, ale bez nich by ten život byl dost o ničem. :-)
Tenhle rozpor v té touze dosáhnout co nejabsolutnějšího minimalismu versus věnování se koníčkům je docela nepříjemnej. :-)