Pytlový čtvrtek – pro tento rok 23.2.

Pytlový čtvrtek je druhý den Velikonočního půstu.

Protože naši předci byli šetrní a nic nesmělo přijít nazmar, tak je tento postní den trochu zvláštní: „ To co po masopustě ještě k jídlu zbude, všechno se sní, stráví, spotřebuje - zpytluje. Ovšem každý ve své chalupě, bez muziky a zpěvu.“ Od toho vznikl i název tohoto dne.
Tomu co nezbylo nic, držel půst i tento den.


Takže dojíme nepostní zásoby, aby se nezkazily a hurá do půstu!

Doba postní, nebo-li období 40ti denního půstu

Po období masopustních radovánek, zimních přástek a draček a více méně zimního odpočívání pomalu nastával čas práce a jarních příprav na orbu, setí a co bylo třeba.

Půsty se drží od té doby, co moudří lidé vypozorovali cykly a zvyklosti přírody ruku v ruce s tělem a duší. Je tomu už hodně dlouho a sama si netroufám říci jak stará je tato tradice. Nicméně křesťanství toto bezezbytku přejalo.

Je to čas očisty těla. V tomto období naprosto přirozeně tělo nastartuje očistu všech orgánů ovšem s důrazem na játra a ledviny. Když tělu nedáme možnost se očistit, pak je zatíženo toxiny, nestačí odbourávat a chátrá. Je tedy dobré v tomto období tělu ulehčit.

Nejedlo se maso a masné výrobky a nepil se žádný alkohol, aby se ulehčilo játrům, která mají na starost krom jiných důležitých věcí také zpracování bílkovin. Aby se tělu pomohlo s očistou, pily se bylinné čaje nebo se podávaly tinktury právě pro očistu jater. Je na to velmi vhodný ostropestřec. Pije se hodně vody, aby dobře pracovaly ledviny.
A co se jíst smělo a mělo? Rozhodně ryby. Ryba je nejen dobře stravitelné maso, ale také symbol pokory, která byla o půstu velmi důležitá. Jedly se luštěniny, obiloviny a našim předkům dostupná zelenina (vše co je zavařené či naložené nebo co se dá uchovat ve sklepě, následně i první jarní zelenina). Typickým postním jídlem byla pučálka, pražma a polévky, zejména kyselice. Také ale různé kaše: jáhlová, krupičná, nastavovaná, pohanková, hrachová, atd. Vařila se trochu jiná forma „muziky“ než o vánocích. Muzika byl pokrm ze svařeného ovoce. Ráno se na mnoha místech podávalo syrové kyselé zelí s chlebem a na večer vařené kyselé zelí s kouskem chleba. O nedělích se pekly koláče a vdolky slazené medem a jiné pečivo, které podléhalo zvykům té které neděle.

O půstu se nesmělo zpívat světské písně, tančit a muzicírovat - to se považovalo za hřích. Byl to čas očisty, klidu a rozjímání. U zbývajících přástek ženské zpívaly postní a liturgické písně. Přástky probíhaly podobně jako dračky (draní peří). Ženské se sešly v chalupě a pospolu předly, zpívaly a vyprávěly. Po klekání (tj. po šesté hodině večerní) se každý ve své chalupě modlil růženec.
Poslední neděle půstu se také nesly ve jménu příprav na jaro a důležitých oslav Velikonoc.

Kovové lžíce se vyměňovaly za dřevěné na důkaz pokory.

Někde byly půsty tak přísné, že se nesmělo vařit na hrncích a rendlících, které se byť dotkly živočišného tuku. Tam, kde byl půst méně přísný, se toto dodržovalo na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu a o sobotě před Svatodušními svátky, kdy se lidé snažili vůbec nemastit.

Ti, co chtěli i ducha s duší oblažit, se zřekli na celý půst tělesného milování a modlili se a rozjímali.

Aby nebylo postní období jednotvárné, tak si je naši předci uměli zpříjemnit. Na každou postní neděli se držely různé zvyky a peklo se pokaždé jiné pečivo, a tak období půstu dobře ubíhalo.

Protože žijeme v době, kdy se téměř zapomnělo na splynutí s přírodou a běh ročních období, v době kdy do těla dostáváme ve velkých koncentracích cukry, soli a jiné, ještě horší toxiny, pak bychom měli ještě k půstu od masa a alkoholu přidat odříkání od cukru a bílé mouky. Na 40dní se to dá vydržet a opravdu tím tělu pomůžeme. Neměly by se pít ve velkém ani čerstvé ovocné šťávy a džusy, které v žaludku kvasí a opět dají játrům práci.
Pokud jste z těch, kteří vypijí hodně zeleného čaje, pak pijte teplou vodu. Tělo si potřebuje odpočinout jednou za čas i od čaje.
Takže maso se vyměňme za ryby a bezmasá jídla, cukr za med, bílou mouku za celozrnnou a pijme vodu a bylinky.

Jestli se do půstu pustíte, a že ho vřele doporučuji, radím vám si neděle vyhradit na tradice a zvyky, opravdu pak postní doba uplyne jako voda a nebudete se trápit s jednotvárností.

A teď už jednotlivé postní dny…

S předstihem mi to přijde lepší.

Masopustní úterý je tento rok 21.2.

Masopustní úterý je asi nejznámější den z celého Fašanku. To je právě den, kdy do ulic nebo po staveních vyjdou maškary s muzikanty a také den kdy se tradičně smažily masopustní koblihy. Dříve to byl den sváteční.

Podoba tohoto posledního masopustního dne se kraj od kraje lišila, zejména podobou a skladbou masek. V některých krajích byl ústřední postavou medvědář s medvědem, jinde pak šašek s bičem, který jím odháněl všechny, kteří nebyli v maskách. Maškary s muzikanty se zastavili u každého stavení, kde byli pohoštěni a podle toho jak byla hospodyně štědrá zahráli i několik písní a předvedli i nějakou scénku. Průvod maškar nebyl nijak pevně dán a tak co kdo vymyslel, to se dělo. Hospodyně jako výslužku dávaly čerstvě nasmažené koblihy, uzené, ale i obilí nebo peníz. Hospodář rozléval dobrou pálenku nebo pivo. Ten den se také sehrávalo masopustní divadlo.
Průvod masek nakonec dorazil do hospody, kam se sešli i ostatní a tančilo se a veselilo se dál. Nejpozději však do půlnoci! Jakmile ponocný vytroubil půlnoc, všichni se museli poslušně rozejít domů spát. V mnoha krajích se před půlnocí dělal obřad Pochování basy. Mnohde se jí vystrojil i celý plnohodnotný smuteční průvod. Dělalo se to právě kvůli nadcházejícímu půstu, kdy se nesmělo ani tančit ani hrát. Basa s černou pentlí šla na 40dní do komory.

O půlnoci totiž začínal první postní den – Popeleční středa.

Masopustní pondělí je letos 20.2.

O pondělku se pokračovalo v tanci. Na mnoha místech se tradičně konal takzvaný Mužovský bál.
Mužovský bál byla tancovačka pro ženaté a vdané a svobodní do tance nesměli, Ti se mohli jen dívat. Krom toho, že se dobře pobavili i Ti co byli takříkajíc v chomoutu, tak to bylo i velice praktické. Ve větších vesnicích či městečkách, kde se také k muzice chodilo, všechna svobodná děvčata a jinoši věděli, kdo již je zadán a kdo ještě ne.

Víc toho zatím také nevím..

Masopustní neděle letos vychází na 19.2.

Říkalo se jí také neděle taneční a to proto, že už po velkém a bohatém obědě hudebníci svolávali do hospody k muzice. Lidé se nenechali dlouho pobízet a šli se veselit a tančit, k čemuž nesmělo chybět dobré pivo, pálenka a něco k zakousnutí. Veselilo se a hlavně tančilo kolikráte až do časných pondělních hodin.
Zatím se nepodařilo najít jestli se tento den připravovalo nějaké tradiční jídlo.

Takže nezůstávejte v neděli doma a jděte se pěkně družit :)

Tučný čtvrtek byl letos 16.2.

Tučný čtvrtek nebo-li tučák předznamenával konec masopustu, ale také počátek velkých tanečních zábav, které pak probíhaly o Masopustní neděli a pondělí.

Jeho název byl prý odvozen od Máří Magdalény, která měla na poslední čtvrtek masopustní slyšet kázat Krista a na víru se obrátit a postit se.

Na Tučný čtvrtek by každý měl být doma a užívat si dobrého jídla a piva. Každá hospodyně by měla připravit k obědu vepřovou pečeni s knedlíkem a zelím k čemuž se podává pivo, toho se pojedlo a popilo tolik co každý snesl.
Tradičně se už na tento den pekly v mnoha krajích koblihy. Já je dělám až v úterý :).

V pátek se trávilo a v sobotu se lidé připravovali na Masopustní neděli.

A máme konec Masopustu

Masopust začíná Třemi králi 6.1. a končí Masopustním úterým, které je posuvné. Letos připadá na 21.2.
Tři krále jsme již opustili a tak se teď zaměřím na Masopustní období.

O Masopustu se první zmínky v Čechách objevují již v druhé polovině 13.století (konkrétní zdroj se mi zatím nepodařilo dopátrat). Přišel k nám z Německa, kde je znám již od počátku 12.století a druhý dodnes používaný název Masopustu - Fašank pochází právě z německého slova Fasching.
Kde se vzal název Masopust mi není známo, snad proto že se lidé připravovali na půst od masa, který počíná Popeleční středou.

Období Masopustu by mělo být plné radosti, zábavy, dobrého jídla a pití a také společnosti. Lidé tak přišli na jiné myšlenky a nemuseli tolik myslet na chmury zimy. Také se v zimě horlivě nepracovalo, k čemuž se dokonce pojí pranostika: Kdo v masopustě moc dělá, v létě to odleží.
Dělali se jen lehčí na zimu čekající práce jako bylo draní peří, spřádání, šití, vyšívání, spravování roztrhaných věcí a tak podobně. Tuto práci dělaly ženy, které se družily i s dětmi v jedné chalupě a vypravovaly tradice, pověsti a báchorky zvědavým dětem. Na mužích bylo spravování náčiní a všeho co bylo třeba, mlácení slámy a družení se s ostatními muži. Doma si pak spolu pár povykládal co kdo slyšel.

Bylo to také období zabíjaček a „žranic“. Zabíječky měli dokonce obřadní nádech, ale vše formou žertů a radosti. Provinilý vepřek byl kupříkladu souzen hospodářem jež předčítal vepřův ortel. Pak se výsledné zabíjačkové pochutiny posílaly po sousedech, aby každý ochutnal od každého a hodnotilo se kdo má lepší jitrnice či tlačenku.
K Masopustu však patří i masopustní šišky a koblihy, které hospodyně smažili na másle či na bukvicovém oleji a často se dávaly i jako výslužka maškarám. Koblihy měli dříve i svoji obřadní úlohu a to když je hospodář vynesl jako obětinu do svých polí, aby byla dobrá úroda. Koblihy je důležité péct zejména na Masopustní úterý.

Masopust se zapsal do křesťanských tradic ač neměl úplně liturgický základ. Mnohdy přes velké veselení lidu bylo církvi proti srsti a lidé za bujaré chování byli káráni, ale to bylo místo od místa a tam kde byl moudrý farář, se to nestávalo. Fašank si snažil užít úplně každý a lidé se na něj velice těšili a žádná ves si jej nenechala vzít. Veselili se spolu bohatí i chudí, vlivní i obyčejní lidé.

Podoba Fašanku byla a je kraj od kraje ba vesnici od vesnice jiná. Všude se ale lidé veselili a poslední dny tančili a v maskách chodili a všude se zakopávala o Masopustním úterý basa, ale to až v dalších článcích ke konkrétním dnům.

Takže hodně odpočívejte a dopřávejte si zábavy!

Jakéko-li doplňující informace oceníme a budeme rádi, ktdyž se o ně s námi podělíte.

ZUZKAOU: koukám že reakce je hodně rychlá, to jsem nečekala :).

Vrazím sem i zbytek povídání. Jsem vařila tradiční oběd. Teď ještě zadělám na koblihy :).

Tradice k 2.2. tedy o Hromnicích:

Na Hromnice o hodinu více - Proč? Protože opravdu na tento den vychází prodloužení dne od slunovratu o celou hodinu. Také se ale říká? Na hromnice půl krajíce a půl píce - lidé si dobře uvědomovali, že zima bude ještě dlouhá a že musí šetrně zacházet s potravinami i s krmivem pro zvířata.
Praví se, že je-li na Hromnice krásné jasné počasí a svítí-li sluníčko bude zima trvat ještě minimálně 6 neděl. Je-li sychravo, mlha, sněží, či je jinak ošklivo jaro přijde dříve. Takže letos, protože bylo krásně, bude dlouhá zima.
Pranostik je pro tento den povícero, kdyby byl někdo zvědavý, tak sem ještě nějaké napíši.

Na Hromnice bylo důležité jít na bohoslužbu a před sloužením si nechat posvětit svíce - hromničky. Hromničky se pak zapalovali při bouřkách, dávali do oken a s vroucí modlitbou ochraňovali před hromy, blesky a krupobitím. Okna se při bouřkách vždy zavírala, aby lidé nepřivolávali hromy a blesky.Hromničky se také dávali do ruky neboštíkům, aby měla duše světlo při cestě do nebe.
Na Hromnice se nemá nic šít, protože jehly přitahovali "posly boží" - blesky.
Nemělo by se tančit - člověk by pak zemřel bez světla.
Také se dříve na hromnice už přivolávalo jaro první slavnostní orbou, kdy se pentlemi ozdobil pluh i tažné zvíře a prý se i políval/"křtil" pálenkou (tedy už jen ten pluh nikoli zvíře).
V křesťanské liturgii připadá na den 2.2. Očištění panny Marie nebo najdete tento den také jako Uvedení Páně do chrámu.

Uctívání dne Hromnic ale sahá až ke starým Slovanům a četla jsem zmínky, že je to ještě starší záležitost Keltská, ale že se ten den nazíval jinak a slavil se 1.2., nicméně se týkal oslavy ohně a bohyně Brighit.Ta byla bohyní slunce a ohně a na její počest a také na ochranu domu se tento den zapalovali malé ohníčky před domem. Tento zvyk prý v některých krajích přetrval až do 19.století. Křesťanství navázalo na tuto bohyni sv. Brigitou Irskou, která je patronkou Irska. Také naši předci dychtivě vyčkávali prvního hromu, jakožto posla jara, možná odtud se vzal název.