Svatý Mikuláš – 6.12.

Předvečer svátku svatého Mikuláše, tedy 5.12., je ve znamení víry v bohatství. Je to den, který se skutečně zachoval ve své podobě. Ovšem už málo kdo ví, proč jej slavíme.

Večer nás čekají obchůzky Mikuláše čerta a anděla. Všichni tři mají svou nezastupitelnou roli. Mikuláš jako představitel dobra a štědrosti obdarovává děti, které jsou hodné, pevné ve své víře k dobrému k
onání, jsou slušné, mají úctu k rodičům a starším lidem. Žádné jiné dítě by dárek nemělo dostat, aby si uvědomilo své konání. Aby Mikuláš takové děti rozpoznal, má s sebou anděla, který vše vidí v pravdě a čerta, který děti, jež zlobí a nemají před ničím respekt, bere do pekla.
Děti anděla pozdraví modlitbičkou „Andělíčku můj strážníčku“. Je to den víry, a taky slíbí-li takový zlobivec, že se polepší, je čertem propuštěn a dostane na místo sladkosti brambory s uhlím. A za rok si ho čert přijde zkontrolovat, jestli svůj slib splnil. Síla bohatství, která svatého Mikuláše provází je tu zastoupena formou obdarování, proto také vznikly mikulášské vánoční trhy a na jejich pultech sladkosti ve formě figurek, proto se lidé tento den obdarovávají sladkostmi.

Ne náhodou přisoudili naši předci 6. prosinec právě svatému Mikuláši, který proslul svou štědrostí a dobrotou.
A aby dětičky byly zabaveny, tak se při svém těšení na Mikuláše naučí modlitbičku pro anděla.

Andělíčku můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku,
opatruj ji ve dne v noci,
ochraňuj ji od zlé moci,
tělo, duši opatruj,
Andělíčku strážce můj.

Obchůzky čerta, anděla a Mikuláše jsou v naší tradici zakořeněny velice dlouho. První dochované zápisy máme ze 14.století.
V některých krajích se konaly mikulášské průvody, které zejména koncem 19.století byly velice oblíbené a početné. V mikulášských průvodech nesměli chybět ještě další figury, kupříkladu kominík, selka, sedlák, ras, dragoun s „koněm“. Do světnice vstoupil čert, anděl a poslední Mikuláš v biskupské mitře. Děti poklekly a modlili se, Mikuláš pochválil jejich modlitby, zeptal se anděla, zda byly opravdu hodné a čert si mezi tím na ně brousil zuby. Mikuláš v krátkém proslovu hospodáři uložil řádné pečování o dítka a učit je bázni Boží a pak je obdaroval sušeným ovocem, oříšky i perník. Hospodář vložil trojici do pokladničky pár krejcarů, zámožný i zlatku. Následoval rej masek a obchůzka mohla pokračovat. Rej masek byl přesně stanoven a sehrávaly se dané scénky, na které se všichni každoročně těšili.
Nesměly nikde chybět Mikulášské trhy, na kterých bylo k dostání sušené ovoce, sušenky, preclíky, rozličné pečivo, perníky, drobné hračky a typické figurky čerta, anděla a Mikuláše z marcipánového těsta, čokolády, či perníku. Také byly oblíbené postavičky čertů ze sušených švestek a špejlí.

Hospodyně v tento den pekly tzv. mikulášský věnec, který byl z kynutého těsta a po upečení zdoben do patra na špejle napíchaným sušeným ovocem. Někde časem seženu obrázek.

A malá rada na konec. Rodičové, pokud vaše dětičky k vám nemají respekt a úctu, nenechte se obměkčit a nadělte svým ratolestem brambory a uhlí, tak jak je to popsáno výše. Děti si to budou moc dobře pamatovat.
Nějakou sladkou pozorností by se měli večer obdarovat i dospělí.

Svatý Mikuláš je patronem cestujících, dětí, hasičů, hostitelů, lékárníků, lihovarníků, lodníků, kameníků, knihařů, ministrantů, mlynářů, námořníků, nevinně odsouzených, novomanželů, obchodníků, osob s hypotečními úvěry, pekařů, pracovníků parfumerie, právníků, přadlen, řezníků, rybářů, soudců, studentů, tkalců, vědců, výrobců svíček, zajatců, zemědělců; vzýván za šťastný sňatek, jako ochránce na cestách, proti vodním pohromám, proti strachu, kvůli znovuzískání odcizených věcí a na ochranu před zloději, ale také Apulie, Lotrinska, Ruska, Řecka, Sicílie;

Jeho atributy jsou berla, biskupská mitra, kniha evangelií, tři zlaté koule nebo jablka, chleby, kostel, kotva, křtitelnice, loď, měšec; tři chlapci v kádi.

Zde velmi stručný životopis:
Měl dobré srdce a stal se biskupem v městě Myra v maloasijské Lykii (na území dnešního Turecka). V době pronásledování, za vlády císaře Diokleciána, byl poslán do vyhnanství. Vrátil se a roku 325 se zúčastnil koncilu v Niceji. Pak navštívil v Římě papeže. Zemřel ve vysokém věku s pověstí svatosti. Je nejznámější pro ctnost milosrdné lásky.

Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Ladislava Sůvová – Naše Vánoce (tuto knihu doporučuji sehnat a přečíst – je to krásná „kuchařka“ pro dodržování tradičních Vánoc v dnešní době)
Životopisy svatých - Catholica

Svatá Barbora – 4. 12.

Na svátek svaté Barbory bychom neměli zapomínat. Je to den, který s sebou nese mnoho krásné nálady a nese se ve znamení touhy, a abychom si tuto náladu krásně užili, nechali se vést a otevřela se v nás poznání, máme od našich předků krásný tradiční zvyk trhat Barborky – tedy větévky třešně.

Vyjdeme si v tento den na procházku a zamíříme k třešňovému stromu. Tam s úcto
u v srdci a poděkováním na rtech tomuto krásnému stromu utrhneme pár větviček. Ty pak doma vložíme do vázy a budeme každý den sledovat, jak se jim daří. Vykvetou-li nám na Štědrý den čeká nás v příštím roce samá radost. Tam kde je svobodné děvče, tak se v příštím roce zadá. Tak praví lidová moudrost.
Každopádně váza s barborkami je na štědrý den okouzlující a je opravdu umění zacházet s nimi tak, aby vykvetli právě na Štědrý den nebo těsně před ním. Dalo by se říci, že pečování o barborky a každodenní věnování myšlenky větvičkám s přáním, aby vykvetly na Štědrý den je praktická pomůcka, která nás uvádí do stavu očekávání, které je smyslem Adventu. Barborky nám pomáhají ukotvit naši pozornost a v každodenním shonu při pohledu na ně nás navrací k sobě samému, k zastavení k očekávání Štědrého dne.

Dříve v předvečer svátku svaté Barbory chodívaly po vesnicích Barborky – ženy nebo dívky oděné celé v bílém, zahaleny do prostěradel s rouškou, závojem či sčesanými vlasy přes obličej. Výjimečně byly v některých krajích převlečeny za jeptišky nebo měli vlasy rozpuštěné na záda, či věneček na hlavě. V ruce držely košík s ovocem a sladkostmi, jimiž podělovaly děti, ve druhé ruce měly metlu, jíž hrozily zlobivým dětem a děti bez úcty k rodičům trestaly. Chodili většinou tři. Svůj příchod někdy ohlašovaly zvonkem, lučením na okno nebo jen tiše vstoupili do světnice a křesťansky pozdravily. Společně zapěly píseň o svaté Barboře, případně se s rodinou pomodlily a šly dál k sousedům. Kdyby někdo chtěl, mám i znění oné písně.

Tyto obchůzky, které byly nejoblíbenější v 19.století, se nám dochovali nebo vyvinuly z mnohem starších obřadů a her, které se hrály v podvečer svaté Barbory. Máme zachované rukopisy ze 17. a 18. století, v některých se objevují písně, které později zpívaly barborky při obchůzkách.

Našla jsem ještě „recepis“ na věštění z větviček barborek někde z konce 19.století. Když dívka chtěla vědět se kterým chlapcem se zadá, pojmenovala větvičky po oněch chlapcích a čekala která větvička rozkvete. Také se říkalo, že kolikátý den větvičky rozkvetou, určovalo nejšťastnější měsíc v příštím roce.

Svatá Barbora je patronkou horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů zvonů, kovářů, kameníků, tesařů, hrobníků, zvoníků, kuchařů, řezníků, dívek; zajatců; dělostřelectva; hasičů; umírajících; vzývána za dobrou smrt, proti ohni, nebezpečí při bouřce, proti moru a horečnatým onemocněním, jako pomocnice v nouzi

Její atributy jsou dělo, kalich (často s hostií), kniha, meč, paví pera, věž (s třemi okny); bývá vyobrazována ve společnosti dalších 13 pomocníků v nouzi

Patří mezi svaté mučednice s nemalým významem, o kterých se však nedochovalo spolehlivých písemných zpráv. Žila a zemřela v Nikomédii jako panna a mučednice. Splnila se na ní Ježíšova předpověď, že "nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina". (Mt 10,36)

Toť o svaté Barboře..

Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Ladislava Sůvová – Naše Vánoce (tuto knihu doporučuji sehnat a přečíst – je to krásná „kuchařka“ pro dodržování tradičních Vánoc v dnešní době)
Životopisy svatých - Catholica

První adventní neděle – letos 2. prosince 2012

Když se ráno probudíme do svátečního nedělního dne, zůstaneme chvíli ležet v posteli a uvolníme celé tělo, dejme mu pozornost a pěkně zhluboka se prodýchneme. Pozdravme nový den a zkusíme se zaměřit na to, jakou máme náladu a s čím vstupujeme do tohoto dne a jak se cítíme. Je dobré si pro celý Vánoční čas pořídit zápisníček a své poznatky si doň zaps
at.

Celý tento den se nese v duchu úcty k domovu a národu. K tomu patří i vyzdobení našeho příbytku a protože již máme uklizeno, tak se do toho s chutí pustíme a vytvoříme si krásnou tradiční výzdobu.

Na domovní dveře zavěsíme adventní věnec, který je ze slámy, která nám symbolizuje slunce.

Na stůl položíme nám známý adventní věnec se čtyřmi svícemi. I podoba tohoto věnce je tradicí přesně dána.

Věnec vyrobíme nebo pořídíme ze stálozeleného chvojí, to nám symbolizuje stálost, nezničitelnost, věčnost. Svíčky jsou symbolem čtyř světových stran, čtyř živlů a čtyř adventních neděl.

Barvu svíček volíme pouze z těchto:

Fialová – značí pokání, je barvou ceremonie a řádu, je spojena s intuicí a s ponořením se do svých myšlenek.
Růžová – barva radosti a oslavy
Bílá – barva čistoty, nových počátků, svobody pravdy
Červená – znamená životní sílu, sebedůvěru, vznešenost
Zelená – značí přirozenost, uklidňuje, chrání a je přátelská
Zlatá a stříbrná vyjadřuje bohatství a bereme to jako zpestření těchto dnů

I barvy stuh volíme v těchto barvách. Je na nás jaké barvy na svůj adventní věnec zvolíme. Modrá, žlutá a ostře zelená (křiklavá zelenkavá) jsou ale barvy jara, patří k Velikonocům, a proto pro Vánoční období nejsou příliš vhodné.

Dále si věnec dozdobíme dle svých představ. Tradičně se používají ořechy, křížaly, sušené ovoce, hrozinky, skořice, badián, drobné perníčky, pentle či papírové ozdoby, také ozdoby z látky. Co si dáte na svůj věnec je na Vás.

Křesťanská liturgie nám určuje barvy svící takto: 1. neděle fialová, 2. neděle fialová, 3. neděle růžová, 4. neděle zlatá. Já osobně to řeším tak, že mám bílé svíce a dolů na ně naváži barevné mašličky, dle toho jak se budou svíce zapalovat.

Svíce na adventním věnci se zapalují po směru hodinových ručiček a zapalují se po vyjití první hvězdy, tedy večer.

Při zapalování první svíce neopomeňme, že vyjadřuje očekávání a tajuplnost. Zapalme ji s úctou ke svému domovu a národu.

Nejen tento večer, ale i celý následující týden vzpomeňme na symboly a výzdobu domova a přemýšlejme nad jejími skrytými významy. Můžeme v tichu rozjímat, nad jakou svou vlastností jsme zvítězili my a třeba si o tom popovídat s partnerem či blízkými.


Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Ladislava Sůvová – Naše Vánoce (tuto knihu doporučuji sehnat a přečíst – je to krásná „kuchařka“ pro dodržování tradičních Vánoc v dnešní době)

Vánoční svátky – Advent

Tentokráte začnu trochu ze široka.
Vánoce, nebo chcete-li svátky slunovratu, jsou dle tradice rozděleny do třech částí. Je to Advent, Vánoce a doba povánoční. Každá z nich má své místo a opodstatnění a jedna bez druhé ztrácí svůj význam. Proto je důležité dodržení tradice jako celku, tedy Adventu, Vánoc i doby povánoční, abychom mohli tradici procítit v celé její šíři a prožít si tento čas ne v běhu a shonu, ale v plynutí času tradice.

Advent je čas příprav na Vánoce, trvá vždy čtyři týdny před Vánocemi a nejdůležitější jsou adventní neděle, k nimž se vztahuje mnoho úkonů, zvyků a obyčejů. Adventní neděle jsou vždy čtyři, ale stane se, že některý rok nám čtvrtý adventní týden chybí, a to když po čtvrté adventní neděli následuje štědrý den. Je to dáno tím, kdy Advent začíná.

První adventní neděle je nejblíže svátku svatého Ondřeje a vychází vždy mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Doba Adventní končí na štědrý den a tímto dnem začínají Vánoce, které trvají do 1. ledna a doba do první neděle po 6. lednu je dobou povánoční. Zde se trochu neshoduje křesťanství, které dobu povánoční určuje do 6. ledna (včetně).
V tomto šestitýdenním cyklu nám naši předci připravili mnoho obyčejů a zvyků, které mají za úkol nás vtáhnout do atmosféry Vánočních svátků a pomohli nám je prožít. Když je všechny dodržíme, jak máme, pak prožijeme opravdové kouzlo Vánoc. Přestože jsou zvyky ustálené, každý máme své vyjádření, které je v něčem jedinečné. Každá rodina má svůj způsob prožívání svátků, své vlastní postupy, které jsou základem společného sdílení. Mohlo by se zdát, že si každý může vytvořit jakékoli pomůcky, které ho uvádí do souznění s procesem, a nemusí se tak starat o tradiční postupy a vnímat je jako pouhé přežitky. Tak tomu ale není. Zvyky se jistě postupem doby vyvíjí a mění, stejně jako celá společnost, ale celá síla a kvalita těchto rituálů spočívá právě v jednotě. Společná ochota se podílet na prožívání ustálených zvyků se umocňuje a společnost sjednocuje. Pokud celá společnost provádí to samé, vytváří tím podmínky pro to, aby se lidé podporovali a navzájem se nerozptylovali a nevytrhávali ze sváteční nálady. Zároveň toto vytváří ideální podmínky pro to, aby si každý z nás uvědomil svou identitu, a utváří se tak hrdost a úcta k místu, kde žijeme.

Slovo Advent znamená příchod.

Adventní období je čas očekávání příchodu Vánoc, slunovratu, příchodu spasitele, vítezství světla nad tmou. Je to doba určená k zamyšlení nad sebou samým, ke zpytování svého svědomí, ale také doba určité střídmosti.
Naši předci měli Advent jako období předvánočního půstu. Poslední zábavy si lidé užili na svatou Kateřinu a pak se již nebavili v hospodách, nesmělo se tančit a zpívat. Přesto se konaly četné lidové obřady, které se nesly ve střídmém duchu. V mnoha krajích, se ale už tehdy půst ne zcela dodržoval. Nemusíme tedy jíst jen ryby a zeleninu, jak je tomu před Velikonocemi, ale určitou střídmostí bychom se měli řídit, abychom kvalitně prožili tento čas a také následně více ocenili hojnost Štědrého večera. Tento čas patří domovu a rodině.

Symbolem celého adventu je adventní věnec.
Ten značí vítezství světla nad tmou, dobra nad zlem, sama nad sebou.
Jak má vypadat adventní věnec, Vám napíši později.

K adventnímu období patří i adventní kalendář, ne vždy vypadal tak jako teď.
Smyslem adventního věnce je odpočítávání dní ke štědrému dni. Každý den večer se otevře jedno okénko kalendáře, či pytlíček, které skrývá nějaké překvapení. Velice pěkně o tom je pojednáno na http://www.ceske-tradice.cz/tradice/zima/advent/adventni-kalendar

Svatou Kateřinou, která byla včera, nám počíná předadventní čas. Tento čas bychom měli věnovat velkému gruntu, aby jsme důkladně vyčistili byt či dům.
Myje se a čistí úplně všechno co nás napadne. Umyjeme okna, naleštíme nábytek i zevnitř, vypereme záclony, vydrhneme podlahu, pokud máme celoplošné koberce, tak je necháme vyčistit, vymeteme všechny pavučiny a vydrhneme od shora dolů kuchyň i koupelnu a učiníme mnoho dalších prací, abychom mohli důstojně očekávat a následně přivítat Ježíška.
To vše děláme tento týden proto, abychom později během Adventu nešíleli a pořádně si jej užili a pak už jen poklidili. Během Adventu nás čeká spousta jiné krásné práce :).

DIABOLUS: Ale kromě rohlíků, koblih a případné husy se u nás nic zvláštního na Martina nedělo. Inspiraci na Martinské setkání jsem získala ve waldorfské škole. Ta myšlenka ubývání vnějšího světla slunce a rozsvěcení vnitřního světla v člověku mi přišla moc hezká a byla mi blízká.
Letos se setkání moc vydařilo, protože kamarádka připravila krásné stínové divadlo o sv. Martinovi (beze slov, jen s hudbou), a sešlo se 16 dětí s rodiči a prarodiči.

DIABOLUS: Tvar mají zahnutý a jsou plněné mákem. Pekla je babička a ta pocházela z Kutné Hory.
Jinak už se dělá Martin i ve školce, kam jsme chodili a od minulého roku taky na faře ve vesnici kousek dál. Taky se inspirovali u nás :-)

DIABOLUS: Martinské rohlíky pečeme a s dětmi (nejdřív jen s vlastními a teď už 5. rokem i s dalšími z vesnice a okolí) se sejdeme a povídáme si o sv. Martinovi nebo hrajeme divadlo, čteme pohádku na téma, které s dělením se, darováním a rozsvícením vnitřního světla souvisí a děláme průvod s lampiónky za sv. Martinem.

Svatý Martin – 11.11.

Den svatého Martina byl ve všech krajích českého království či republiky velkým a oslavovaným svátkem.

Svatomartinská tradice se v hodně skromné formě udržela do dnešních dnů. Každý ví, že se na svatého Martina peče husa, už méně lidí ví, že se pečou Martinské rohlíky a téměř nikdo, že se svatým Martinem bylo spojeno nejen posvícení a hostina, ale také mnoho zvyků a důležité úřední a pracovní úkony.

Tak to vezmeme postupně.

Svatý Martin je patronem vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, koželuhů, krejčích, hoteliérů, cestovatelů, chudáků, vězňů, pastýřů, vinařů, abstinentů. Také je patronem koní, hus a Francie.

Jeho atributy jsou meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra, berla, kniha a je velmi často zobrazován jako voják na koni.

Uvedu jen velmi zkrácený životopis.
Pocházel z území dnešního Maďarska a jako syn důstojníka římské posádky začal v Itálii vojenskou kariéru. Jako voják se dostal do Amiens v Galii, kde se v době svého katechumenátu podělil o svůj důstojnický plášť s chudákem, trpícím nouzí. Po odchodu z armády žil jako poustevník, stal se knězem a v Ligugé poblíž Poitiers založil nejstarší klášter. Konal misie i zázraky. V r. 371 se stal biskupem města Tours a apoštolsky působil v širokém okolí až do 80ti let.
Pokračování povídání a podrobný životopis najdete na catholica . cz

A teď k tradicím samotným.

Na svatého biskupa Martina
milý hospodář a jeho družina
husy jedí, víno k tomu pijíce
štědrého Martina chválíce
páni, žáci a kněží se radují
neb se jim koledy přibližují.
Pacholci a dívky svobodu mívají
a u jiných pánův se zjednávají.
(Selská pranostika z roku 1710)

Den svatého Martina bylo tradiční datum, kdy čeleď opouštěla sjednanou službu na jeden rok, dostávala mzdu a hledala si nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu s hospodářem stávajícím. (Měli to naši předci ale zařízené, že? Všichni se museli snažit, aby měli dobrou pověst a byli pilní, neboť jinak by si museli hledat jiné místo).

Toho dne se velmi slavilo. Existují četné záznamy o rozpustilostech i výtržnostech, prováděných „martiníky“. V řádu města Prahy, vydaném císaře Rudolfem II. Roku 1598, se píše: „Strany pak Martinkův, kteří obyčej mají, ze všech krajin při sv. Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zdeť v zahálce zůstávati: na to taky úředlníci pozor míti budou, aby jich šenkýřové nepřechovávali“.

Ke dni svatého Martina se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi, které obec najímala a platila. Zvláště osoba pastýře se pečlivě zvažovala, protože to musel být muž zkušený, vždyť se mu svěřoval všechen obecní dobytek. Zároveň se od něj požadovalo, aby uměl léčit, někdy trochu čarovat, musel se vyznat v počasí a řadě dalších věcí. Za svou službu dostával pastýř obvykle ubytování v obecní chalupě pastoušce. Kromě toho měl sjednánu mzdu, kterou dostával v penězích i naturáliích, náleželo mu několik strychů obilí, pár věrtelů hrachu a později i brambory. Měl povoleno držet si vlastní kravku na mléko, pro niž dostával píci, či do správy obecní louku, stejně jako k vyživování obecního býka a kance na plemenitbu. Od hospodářů dostával předem dohodnutou odměnu, za každý pasený kus, poplatek za připouštění a měl povoleny koledy.

S přijetím pastýře se spojovala oslava, která se nazývala Bejkova svatba, Martinská sýpka. Bylo obvykle povinností pastýře vystrojit pro hospodáře a radnici hostinu s pečenou husou a pivem. Pokud hospodáři přijali pozvání, bylo to dobré znamení, protože pastýř mohl téměř s jistotou počítat, že s ním smlouvu obnoví i pro další rok. Jinde se hostina připravovala tak, že každý z hospodářů nasypal pastýři dohodnutou míru obilí. Tomu to aktu se neříkalo jinak než Sypání. Protože však byli sedláci furianti, přidal každý něco nad míru, aby sousedům ukázal, že mu na troše nezáleží. Tak se nasypalo mnohem více, než náleželo pastýři. Jeho díl se pečlivě odměřil a ze zbytku se udělala hostina.
Jinde pastýř zabil vepře, nadělal jitrnic a jelit, zabil 2 berany a 4 husy. Ponocný přidal husu, hajný taktéž. Na hostinu mohl přijít každý, kdo Sypal, akorát si musel přinést vlastní lžíci, vidli a nůž.


Na svatého Martina se ve všech krajích konaly posvícenské hody, k němž neodmyslitelně patří pečená Martinská husa a Martinské rohlíky, kterým se taktéž říká rohy či podkovy sv. Martina. O „tučnú hus“ žádali žáci již v 15.století. Husa je vždy pečená a podává se k obědu a i její porcování u stolu též podléhalo tradici. Kupříkladu křídlo dala hospodyně čeledínovi, aby celý rok „lítal“ a nezahálel.
Proč se peče právě husa má své vysvětlení. Legenda říká, že svatý Martin byl původně římským vojákem. Později přijal křesťanskou víru a stal se misionářem a následně biskupem v Tours. Tomu ale předcházela tato příhoda: Martin, při své skromnosti, nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým silným kejháním prozradily. Jiná verze říká, že ho při kázání tak rušily svým kejháním, že je za to odsoudil, aby v den jeho památky pykaly za svoje provinění na pekáči.
Pečení hus právě na Martina mělo i praktickou stránku. Husy byly ideálně tučné a vykrmené a měli před nastávající zimou to nejprachovější peří, ze kterého byly ty nejlepší polštáře, peřiny a duchny. Z dlouhých brk pak mašlovačky.

Martinské rohlíky se pekli zahnuté a plněné, to má také dle zvyku svůj důvod. Svatý Martin měl prý nevlastní matku, která ho chtěla otrávit. Tak když pekla rohlíky, dala do jednoho jedu. Aby ho potom poznala, tak ten s jedem zahnula. Když je pak upekla, byly všechny zahnuté. Jiné vysvětlení říká, že jsou to proměněné podkovy koně sv. Martina, který tak pomohl chudým, aby měli co jíst.

Martinské rohlíky se dávaly v některých krajích jako výslužka čeledi, která odcházela ze služby. Jinde byla obdarována velkými buchtami plněnými povidly nebo mákem.

V některých krajích děvčata udělala jeden martinský rohlík větší, naplnila ho povidly či mákem a obdarovala jím svého milého, někde tuto tradici držely i hospodyně a obdarovaly hospodáře.

Také se ale říká: „Radost Martina je hus a džbán vína!“ K tomuto dni patří i Martinské víno. Jedná se o mladé víno, první, které se může ochutnat po vinobraní. Do té doby víno zraje a říkávalo, se že kdo jej dříve ochutná, tomu se víno nepovede. Na svatého Marina tedy 11. 11. se víno může ochutnat až v 11 hodin a pak popíjet jak je libo, nejlépe k huse.

V některých krajích se pak ještě držela o neděli po svatém Martinu takzvané hrubé hody. Bohužel se mi zatím nepodařilo dohledat, co to přesně bylo a jak hrubé hody vypadaly. Zřejmě se dojídaly zbytky, ale touto svoji domněnkou si nejsem jista.

V místě kde byl kostelík zasvěcen svatému Martinu, se ráno konala Martinská pouť, také se tento den dělali první velké jarmarky a dobytčí a výroční trhy. Každopádně ve všech krajích se šlo ráno do kostela na Martinskou mši.

K tomuto dni ale patřila i koleda a koledníci. Již ze 14. století je dochována česky psaná martinská koleda, s níž chodili koledovat nejen chudí žáci, ale i kanovníci a dokonce i městský kat.

Zde jedna kterou zaznamenal pan Zíbrt ve svých spisech:
Z koled žákovských však nejznámější koleda o sv. Martině jest psána úplně po česku. Poslechneme tedy žákovskou martinskou koledu a martinskou proti-koledu:

1. Svatého Martina
všeliká rodina
dnes ščedrost zpomíná
beze všeho statku
vesele s čeládku.
Tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus jí, vino pie,
beze všeho smutku.

2. Ale my školníci,
podobní pacholíci,
malí i velicí,
v škole když sedíme,
vesele zpieváme,
nebť nás nutie veselé,
toho netajíme.

3. Protož dnes vesele
v dobré ščedré voli,
vědúc vaše mysli,
k vám sme zavítali,
abychom dar vzali,
bychom dusnost chudoby
tudy zapudili.

4. Račtež darovati,
majíc na paměti
svatého štědroty,
abychom v radosti
podle vašie cnosti
tučnú hús upečenu
mohli s vámi jiesti.

5. Ale vy bratří milí,
mějtež na paměti
svatého ščedrotu
Martina rytieře
nynie v této mieře:
nechcete-li husi dáti,
dajte dva penieze.

6. Ač nás darujete,
odplatu vezmete
v království nebeském,
s Bohem tam bydlíce,
s ním se radujíce
a na veky s anjeli
amen zpievajíce.

A aby povídání bylo úplné, přidám i něco pranostik:

Na svatého Martina, bývá dobrá peřina
Na svatého Martina, drž se synku komína nebo Na svatého Martina kouřívá se z komína
Martinův led, bude vodou hned
Svatý Martin přijel na bílém koni
Na svatý Martin, ještě se vrátím, ale na svatý Mikuláš , mě tu najisto máš.

SLAPPY: děkuji za pochvalu. Snažím se to dělat tak nějak uceleně. Nicméně příští rok jistě budu ještě doplńovat...

fakt super rozbory, dekujem :)

Dušičky - 2. 11.

Dušičkami lidově označujeme svátek, který se nazývá Památka všech zemřelých.
Každý ví, že na dušičky by se mělo jít k hrobu své rodiny, zapálit svíčku a položit věnec. Ale už málo z nás ví, že to není zdaleka všechno. (na konci článku malá poznámka o Halloweenu)

Podle lidové víry vystupují v předvečer Dušiček duše zemřelých z očistce, aby si aspoň na jeden den v roce odpočinuly od muk. S tím souvisela i řada praktik. Lampa se místo olejem plnila máslem, aby
si jím mohly duše zemřelých potřít popáleniny, které v očistci utrpěly. Rodina pila večer studené mléko, či se jím lidé postříkali, neboť mléko pomáhalo k ochlazení duší.

Ráno se konají bohoslužby, světí se svíce a dříve se pak od kostela dělaly průvody na hřbitov, kde lidé navštěvovali hroby svých zemřelých příbuzných a přátel, zdobili je květy, věnci a zapálenými svícemi.

„Na dušičky pamatujme,
z očistce jim pomáhejme,
budou na nás vzpomínat,
až my budem umírat..
V dušičkový večer
rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše
při nich za dušičky.
Poslední již svíce
zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo,
nikdo nevzpomíná.“

Na tento den se peklo zvláštní pečivo, zvané dušičky. Bylo zadělávané mlékem, plněné povidly nebo mákem a mělo kosočtverečný či čtverhranný tvar. Zřejmě bylo kynuté (to ještě dopátrám). Tím se pak obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudáci.

Dodržoval i zvyk házet večer do ohně nejrůznější pokrmy, což bylo chápáno jako dílčí vykoupení z hříchu, ale také na přilepšenou duším.

Důležité je navštíviti hrob, řádně jej očistit, náležitě ozdobit a zapálit svíci. Já zapaluji tolik svící, kolik je v hrobě příbuzných, které jsem znala a zažila a jednu navíc za ty ostatní které jsem již poznat nemohla. Je dobré na hřbitově tiše zavzpomínat na zemřelé a připojit modlitbu.
Rozžehnout svíčku za zemřelé blízké bychom měli, i když nemáme hrob, či z nějakého důvodu nemůžeme hřbitov navštívit, zapálíme ji se vzpomínkou doma. Svíci v okně rozsvítíme v předvečer dušiček o svátku všech svatých i večer na dušičky, i když nám hoří svíčky na hřbitově. Svíce se zapalují, aby zažehnaly věčnou temnotu.

Protože tohoto dne a úkonů spojených s uctěním předků by se měla účastnit celá rodina, je to dobrá příležitost na vzpomínání na blízké a tím se nám naskýtají chvíle k vyslechnutí prababiček, pratetiček a jiných nejstarších členů rodiny. Tímto nasloucháním si můžeme ucelit obraz o našich předcích a prohlédnout si stará alba a vědět kdo jaký byl a co si v životě nesl za břímě, či radost. Vezte, že každý z nás by měl znát šest generací svých předků. Važte si času stráveným s Vašimi nejstaršími. Nevíte, jestli příští dušičky za ně nebudete zapalovat svíce.

Na dušičky se otvírají tajemné brány a počne se pro jeden den prolínati náš svět se světem zemřelých. Proto se po setmění nechodí do lesa a ani na hřbitovy.
Krásně to vystihl text od D. Landy: „Uprostřed lesa ležím v mechu a prost všeho spěchu fakt nevím kam dál. Hvězdy mlčí, jak do nich čučím a ptám se, jestli sem nepřebral. Hlava se točí, když zavírám oči, to spánek se pod víčka neslyšně dral. Prazvláštní chvění mě ze spánku budí, chladná zem studí, však cosi mě hřálo. Cizí dívka mě po tváři hladí, a že mi to nevadí, tak se to stalo. Havraní vlasy mi bičují líce a já chci více, vždyť ještě mám málo. S neznámou kráskou pak do tmy jsem spěchal, však něco jsem nechal tam na mechu. Kampak mě vede, kampak to běžím, vždyť mý tělo leží tam bez dechu. Na dušičky pozor dejte, do mechu v lese si nelehejte, světy se prolnou na dušičky, tak zůstaňte doma a zapalte svíčky.“

Připojím ještě jeden příběh z Pelhřimova (opsáno z www.ceske-tradice.cz)
„Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o jisté kmotře, která se o dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil tak jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle usadila do lavice a sklopila oči. Po chvilce se rozhlédla kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že jsou to sousedé po smrti. V tom jí šťouchla nedávno zemřelá tetička ze sousedství a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, po té co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.“

Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od nejstarších dob. V těch dobách se to činilo v kruhu rodinném, kdy se rodina sešla a vzpomínala a vařila se většinou velká hostina. Výroční vzpomínka spojená s veřejnou slavností se objevila až v roce 998 ve francouzském reformním klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě. Od roku 1915, kdy v první světové válce zemřelo tolik lidí, mají kněží povoleno tento den sloužit za zemřelé tři mše.

V českém prostředí však tato vzpomínková slavnost není jedinou. Také v květnu se vzpomínalo na zesnulé při svátku „maifest“, který se konal okolo 13. května.

Dovolím si ještě malou poznámku o Hallouweenu.
Hallouween neboli Samana se slaví v předvečer Svátku všech svatých, tedy večer 31.10.. Původ tohoto anglosaského svátku můžeme hledat u Keltů. V pohanských tradicích se oslavují božstva z „Jiného světa“ – obětní bohové, kteří v tento den umírají a čekají na své znovuzrození. Tento den a zejména tato noc byla vhodná pro věštby a vytyčování nové cesty. Byl to konec keltského roku. Halloween je velmi starý svátek, který má svůj původ v Irsku, Skotsku, Walesu. Podle bájí vycházeli duchové nebožtíků z hrobů. Aby se jim Keltové ubránili, nosili masky a převleky. Zároveň uhasili všechny ohně, aby jejich domovy zůstaly utajeny, někdy pro posílení ochrany upalovali na hranici ty, které považovali za posedlé zlým duchem. Dnes už se nikdo neupaluje, ale pověry trvají stále. Symbolem Halloweenu je dutá dýně s otvory pro oči a ústa, jež zevnitř osvětluje svíce. Právě ta má zahánět zlé duchy. Říká se jí „Jackova lucerna“. Jack byl totiž velice zhýralý chlapík. Když si pro něj přišel ďábel, tak ho Jack obelstil. Přesto musí do skonání věků obcházet temnotou a svítit si svíčkou ukrytou ve vydlabané dýni.

Je to krásná tradice, která vzešla z Velké Británie, ale u nás nikdy nezakotvila. Rozsvícené dýně k naší české tradici nepatří. Každá zem má svůj ráz, své tradice a své bytosti, které nějakým způsobem uctívá.

Prastará tradice tento den uctívá zapálenou svící a trochou jídla za oknem.

Zajímavostí, ale pro mnohé bude, že v některých oblastech v Čechách zejména v horách se o dušičkách chodilo v maskách. Masky měli konkrétní složení a osobitý český ráz.
Myslím, že by bylo zajímavé tento zvyk konkrétně dohledat a třeba obnovit, ale jsem proti přejímání folkloru a zvyků z jiných zemí – nenapsala jsem slovo tradice zcela záměrně. Tradice je něco, co úzce souvisí se zemí a jejími bytostmi.