Svatý Martin – 11.11.

Den svatého Martina byl ve všech krajích českého království či republiky velkým a oslavovaným svátkem.

Svatomartinská tradice se v hodně skromné formě udržela do dnešních dnů. Každý ví, že se na svatého Martina peče husa, už méně lidí ví, že se pečou Martinské rohlíky a téměř nikdo, že se svatým Martinem bylo spojeno nejen posvícení a hostina, ale také mnoho zvyků a důležité úřední a pracovní úkony.

Tak to vezmeme postupně.

Svatý Martin je patronem vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, koželuhů, krejčích, hoteliérů, cestovatelů, chudáků, vězňů, pastýřů, vinařů, abstinentů. Také je patronem koní, hus a Francie.

Jeho atributy jsou meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra, berla, kniha a je velmi často zobrazován jako voják na koni.

Uvedu jen velmi zkrácený životopis.
Pocházel z území dnešního Maďarska a jako syn důstojníka římské posádky začal v Itálii vojenskou kariéru. Jako voják se dostal do Amiens v Galii, kde se v době svého katechumenátu podělil o svůj důstojnický plášť s chudákem, trpícím nouzí. Po odchodu z armády žil jako poustevník, stal se knězem a v Ligugé poblíž Poitiers založil nejstarší klášter. Konal misie i zázraky. V r. 371 se stal biskupem města Tours a apoštolsky působil v širokém okolí až do 80ti let.
Pokračování povídání a podrobný životopis najdete na catholica . cz

A teď k tradicím samotným.

Na svatého biskupa Martina
milý hospodář a jeho družina
husy jedí, víno k tomu pijíce
štědrého Martina chválíce
páni, žáci a kněží se radují
neb se jim koledy přibližují.
Pacholci a dívky svobodu mívají
a u jiných pánův se zjednávají.
(Selská pranostika z roku 1710)

Den svatého Martina bylo tradiční datum, kdy čeleď opouštěla sjednanou službu na jeden rok, dostávala mzdu a hledala si nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu s hospodářem stávajícím. (Měli to naši předci ale zařízené, že? Všichni se museli snažit, aby měli dobrou pověst a byli pilní, neboť jinak by si museli hledat jiné místo).

Toho dne se velmi slavilo. Existují četné záznamy o rozpustilostech i výtržnostech, prováděných „martiníky“. V řádu města Prahy, vydaném císaře Rudolfem II. Roku 1598, se píše: „Strany pak Martinkův, kteří obyčej mají, ze všech krajin při sv. Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zdeť v zahálce zůstávati: na to taky úředlníci pozor míti budou, aby jich šenkýřové nepřechovávali“.

Ke dni svatého Martina se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi, které obec najímala a platila. Zvláště osoba pastýře se pečlivě zvažovala, protože to musel být muž zkušený, vždyť se mu svěřoval všechen obecní dobytek. Zároveň se od něj požadovalo, aby uměl léčit, někdy trochu čarovat, musel se vyznat v počasí a řadě dalších věcí. Za svou službu dostával pastýř obvykle ubytování v obecní chalupě pastoušce. Kromě toho měl sjednánu mzdu, kterou dostával v penězích i naturáliích, náleželo mu několik strychů obilí, pár věrtelů hrachu a později i brambory. Měl povoleno držet si vlastní kravku na mléko, pro niž dostával píci, či do správy obecní louku, stejně jako k vyživování obecního býka a kance na plemenitbu. Od hospodářů dostával předem dohodnutou odměnu, za každý pasený kus, poplatek za připouštění a měl povoleny koledy.

S přijetím pastýře se spojovala oslava, která se nazývala Bejkova svatba, Martinská sýpka. Bylo obvykle povinností pastýře vystrojit pro hospodáře a radnici hostinu s pečenou husou a pivem. Pokud hospodáři přijali pozvání, bylo to dobré znamení, protože pastýř mohl téměř s jistotou počítat, že s ním smlouvu obnoví i pro další rok. Jinde se hostina připravovala tak, že každý z hospodářů nasypal pastýři dohodnutou míru obilí. Tomu to aktu se neříkalo jinak než Sypání. Protože však byli sedláci furianti, přidal každý něco nad míru, aby sousedům ukázal, že mu na troše nezáleží. Tak se nasypalo mnohem více, než náleželo pastýři. Jeho díl se pečlivě odměřil a ze zbytku se udělala hostina.
Jinde pastýř zabil vepře, nadělal jitrnic a jelit, zabil 2 berany a 4 husy. Ponocný přidal husu, hajný taktéž. Na hostinu mohl přijít každý, kdo Sypal, akorát si musel přinést vlastní lžíci, vidli a nůž.


Na svatého Martina se ve všech krajích konaly posvícenské hody, k němž neodmyslitelně patří pečená Martinská husa a Martinské rohlíky, kterým se taktéž říká rohy či podkovy sv. Martina. O „tučnú hus“ žádali žáci již v 15.století. Husa je vždy pečená a podává se k obědu a i její porcování u stolu též podléhalo tradici. Kupříkladu křídlo dala hospodyně čeledínovi, aby celý rok „lítal“ a nezahálel.
Proč se peče právě husa má své vysvětlení. Legenda říká, že svatý Martin byl původně římským vojákem. Později přijal křesťanskou víru a stal se misionářem a následně biskupem v Tours. Tomu ale předcházela tato příhoda: Martin, při své skromnosti, nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým silným kejháním prozradily. Jiná verze říká, že ho při kázání tak rušily svým kejháním, že je za to odsoudil, aby v den jeho památky pykaly za svoje provinění na pekáči.
Pečení hus právě na Martina mělo i praktickou stránku. Husy byly ideálně tučné a vykrmené a měli před nastávající zimou to nejprachovější peří, ze kterého byly ty nejlepší polštáře, peřiny a duchny. Z dlouhých brk pak mašlovačky.

Martinské rohlíky se pekli zahnuté a plněné, to má také dle zvyku svůj důvod. Svatý Martin měl prý nevlastní matku, která ho chtěla otrávit. Tak když pekla rohlíky, dala do jednoho jedu. Aby ho potom poznala, tak ten s jedem zahnula. Když je pak upekla, byly všechny zahnuté. Jiné vysvětlení říká, že jsou to proměněné podkovy koně sv. Martina, který tak pomohl chudým, aby měli co jíst.

Martinské rohlíky se dávaly v některých krajích jako výslužka čeledi, která odcházela ze služby. Jinde byla obdarována velkými buchtami plněnými povidly nebo mákem.

V některých krajích děvčata udělala jeden martinský rohlík větší, naplnila ho povidly či mákem a obdarovala jím svého milého, někde tuto tradici držely i hospodyně a obdarovaly hospodáře.

Také se ale říká: „Radost Martina je hus a džbán vína!“ K tomuto dni patří i Martinské víno. Jedná se o mladé víno, první, které se může ochutnat po vinobraní. Do té doby víno zraje a říkávalo, se že kdo jej dříve ochutná, tomu se víno nepovede. Na svatého Marina tedy 11. 11. se víno může ochutnat až v 11 hodin a pak popíjet jak je libo, nejlépe k huse.

V některých krajích se pak ještě držela o neděli po svatém Martinu takzvané hrubé hody. Bohužel se mi zatím nepodařilo dohledat, co to přesně bylo a jak hrubé hody vypadaly. Zřejmě se dojídaly zbytky, ale touto svoji domněnkou si nejsem jista.

V místě kde byl kostelík zasvěcen svatému Martinu, se ráno konala Martinská pouť, také se tento den dělali první velké jarmarky a dobytčí a výroční trhy. Každopádně ve všech krajích se šlo ráno do kostela na Martinskou mši.

K tomuto dni ale patřila i koleda a koledníci. Již ze 14. století je dochována česky psaná martinská koleda, s níž chodili koledovat nejen chudí žáci, ale i kanovníci a dokonce i městský kat.

Zde jedna kterou zaznamenal pan Zíbrt ve svých spisech:
Z koled žákovských však nejznámější koleda o sv. Martině jest psána úplně po česku. Poslechneme tedy žákovskou martinskou koledu a martinskou proti-koledu:

1. Svatého Martina
všeliká rodina
dnes ščedrost zpomíná
beze všeho statku
vesele s čeládku.
Tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus jí, vino pie,
beze všeho smutku.

2. Ale my školníci,
podobní pacholíci,
malí i velicí,
v škole když sedíme,
vesele zpieváme,
nebť nás nutie veselé,
toho netajíme.

3. Protož dnes vesele
v dobré ščedré voli,
vědúc vaše mysli,
k vám sme zavítali,
abychom dar vzali,
bychom dusnost chudoby
tudy zapudili.

4. Račtež darovati,
majíc na paměti
svatého štědroty,
abychom v radosti
podle vašie cnosti
tučnú hús upečenu
mohli s vámi jiesti.

5. Ale vy bratří milí,
mějtež na paměti
svatého ščedrotu
Martina rytieře
nynie v této mieře:
nechcete-li husi dáti,
dajte dva penieze.

6. Ač nás darujete,
odplatu vezmete
v království nebeském,
s Bohem tam bydlíce,
s ním se radujíce
a na veky s anjeli
amen zpievajíce.

A aby povídání bylo úplné, přidám i něco pranostik:

Na svatého Martina, bývá dobrá peřina
Na svatého Martina, drž se synku komína nebo Na svatého Martina kouřívá se z komína
Martinův led, bude vodou hned
Svatý Martin přijel na bílém koni
Na svatý Martin, ještě se vrátím, ale na svatý Mikuláš , mě tu najisto máš.

SLAPPY: děkuji za pochvalu. Snažím se to dělat tak nějak uceleně. Nicméně příští rok jistě budu ještě doplńovat...

fakt super rozbory, dekujem :)

Dušičky - 2. 11.

Dušičkami lidově označujeme svátek, který se nazývá Památka všech zemřelých.
Každý ví, že na dušičky by se mělo jít k hrobu své rodiny, zapálit svíčku a položit věnec. Ale už málo z nás ví, že to není zdaleka všechno. (na konci článku malá poznámka o Halloweenu)

Podle lidové víry vystupují v předvečer Dušiček duše zemřelých z očistce, aby si aspoň na jeden den v roce odpočinuly od muk. S tím souvisela i řada praktik. Lampa se místo olejem plnila máslem, aby
si jím mohly duše zemřelých potřít popáleniny, které v očistci utrpěly. Rodina pila večer studené mléko, či se jím lidé postříkali, neboť mléko pomáhalo k ochlazení duší.

Ráno se konají bohoslužby, světí se svíce a dříve se pak od kostela dělaly průvody na hřbitov, kde lidé navštěvovali hroby svých zemřelých příbuzných a přátel, zdobili je květy, věnci a zapálenými svícemi.

„Na dušičky pamatujme,
z očistce jim pomáhejme,
budou na nás vzpomínat,
až my budem umírat..
V dušičkový večer
rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše
při nich za dušičky.
Poslední již svíce
zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo,
nikdo nevzpomíná.“

Na tento den se peklo zvláštní pečivo, zvané dušičky. Bylo zadělávané mlékem, plněné povidly nebo mákem a mělo kosočtverečný či čtverhranný tvar. Zřejmě bylo kynuté (to ještě dopátrám). Tím se pak obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudáci.

Dodržoval i zvyk házet večer do ohně nejrůznější pokrmy, což bylo chápáno jako dílčí vykoupení z hříchu, ale také na přilepšenou duším.

Důležité je navštíviti hrob, řádně jej očistit, náležitě ozdobit a zapálit svíci. Já zapaluji tolik svící, kolik je v hrobě příbuzných, které jsem znala a zažila a jednu navíc za ty ostatní které jsem již poznat nemohla. Je dobré na hřbitově tiše zavzpomínat na zemřelé a připojit modlitbu.
Rozžehnout svíčku za zemřelé blízké bychom měli, i když nemáme hrob, či z nějakého důvodu nemůžeme hřbitov navštívit, zapálíme ji se vzpomínkou doma. Svíci v okně rozsvítíme v předvečer dušiček o svátku všech svatých i večer na dušičky, i když nám hoří svíčky na hřbitově. Svíce se zapalují, aby zažehnaly věčnou temnotu.

Protože tohoto dne a úkonů spojených s uctěním předků by se měla účastnit celá rodina, je to dobrá příležitost na vzpomínání na blízké a tím se nám naskýtají chvíle k vyslechnutí prababiček, pratetiček a jiných nejstarších členů rodiny. Tímto nasloucháním si můžeme ucelit obraz o našich předcích a prohlédnout si stará alba a vědět kdo jaký byl a co si v životě nesl za břímě, či radost. Vezte, že každý z nás by měl znát šest generací svých předků. Važte si času stráveným s Vašimi nejstaršími. Nevíte, jestli příští dušičky za ně nebudete zapalovat svíce.

Na dušičky se otvírají tajemné brány a počne se pro jeden den prolínati náš svět se světem zemřelých. Proto se po setmění nechodí do lesa a ani na hřbitovy.
Krásně to vystihl text od D. Landy: „Uprostřed lesa ležím v mechu a prost všeho spěchu fakt nevím kam dál. Hvězdy mlčí, jak do nich čučím a ptám se, jestli sem nepřebral. Hlava se točí, když zavírám oči, to spánek se pod víčka neslyšně dral. Prazvláštní chvění mě ze spánku budí, chladná zem studí, však cosi mě hřálo. Cizí dívka mě po tváři hladí, a že mi to nevadí, tak se to stalo. Havraní vlasy mi bičují líce a já chci více, vždyť ještě mám málo. S neznámou kráskou pak do tmy jsem spěchal, však něco jsem nechal tam na mechu. Kampak mě vede, kampak to běžím, vždyť mý tělo leží tam bez dechu. Na dušičky pozor dejte, do mechu v lese si nelehejte, světy se prolnou na dušičky, tak zůstaňte doma a zapalte svíčky.“

Připojím ještě jeden příběh z Pelhřimova (opsáno z www.ceske-tradice.cz)
„Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o jisté kmotře, která se o dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil tak jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle usadila do lavice a sklopila oči. Po chvilce se rozhlédla kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že jsou to sousedé po smrti. V tom jí šťouchla nedávno zemřelá tetička ze sousedství a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, po té co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.“

Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od nejstarších dob. V těch dobách se to činilo v kruhu rodinném, kdy se rodina sešla a vzpomínala a vařila se většinou velká hostina. Výroční vzpomínka spojená s veřejnou slavností se objevila až v roce 998 ve francouzském reformním klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě. Od roku 1915, kdy v první světové válce zemřelo tolik lidí, mají kněží povoleno tento den sloužit za zemřelé tři mše.

V českém prostředí však tato vzpomínková slavnost není jedinou. Také v květnu se vzpomínalo na zesnulé při svátku „maifest“, který se konal okolo 13. května.

Dovolím si ještě malou poznámku o Hallouweenu.
Hallouween neboli Samana se slaví v předvečer Svátku všech svatých, tedy večer 31.10.. Původ tohoto anglosaského svátku můžeme hledat u Keltů. V pohanských tradicích se oslavují božstva z „Jiného světa“ – obětní bohové, kteří v tento den umírají a čekají na své znovuzrození. Tento den a zejména tato noc byla vhodná pro věštby a vytyčování nové cesty. Byl to konec keltského roku. Halloween je velmi starý svátek, který má svůj původ v Irsku, Skotsku, Walesu. Podle bájí vycházeli duchové nebožtíků z hrobů. Aby se jim Keltové ubránili, nosili masky a převleky. Zároveň uhasili všechny ohně, aby jejich domovy zůstaly utajeny, někdy pro posílení ochrany upalovali na hranici ty, které považovali za posedlé zlým duchem. Dnes už se nikdo neupaluje, ale pověry trvají stále. Symbolem Halloweenu je dutá dýně s otvory pro oči a ústa, jež zevnitř osvětluje svíce. Právě ta má zahánět zlé duchy. Říká se jí „Jackova lucerna“. Jack byl totiž velice zhýralý chlapík. Když si pro něj přišel ďábel, tak ho Jack obelstil. Přesto musí do skonání věků obcházet temnotou a svítit si svíčkou ukrytou ve vydlabané dýni.

Je to krásná tradice, která vzešla z Velké Británie, ale u nás nikdy nezakotvila. Rozsvícené dýně k naší české tradici nepatří. Každá zem má svůj ráz, své tradice a své bytosti, které nějakým způsobem uctívá.

Prastará tradice tento den uctívá zapálenou svící a trochou jídla za oknem.

Zajímavostí, ale pro mnohé bude, že v některých oblastech v Čechách zejména v horách se o dušičkách chodilo v maskách. Masky měli konkrétní složení a osobitý český ráz.
Myslím, že by bylo zajímavé tento zvyk konkrétně dohledat a třeba obnovit, ale jsem proti přejímání folkloru a zvyků z jiných zemí – nenapsala jsem slovo tradice zcela záměrně. Tradice je něco, co úzce souvisí se zemí a jejími bytostmi.

Svátek všech svatých – 1.11.

Svátek vychází z historické události, a to církevního vysvěcení Pantheonu v Římě roku 609. Pantheon byl původně antický chrám, v němž se uctíval kult všech římských bohů.

V tento den, bychom měli vzpomenout a uctít všechny ty kdož vstoupili na nebesa jako osvícené duše.

Většinou se v tento den zapalovali svíce pro všechny svaté.

Peklo se zvláštní pečivo ve tvaru dvou zkřížených hnátů, jako symbol relikvií. Pečivo bylo zřejmě kynuté.


A jedna vsuvka ze serveru http://brtpichlavec.sweb.cz/
K tomu si můžeme připomenout i pověst, která praví, že: „V roce 609 když nastoupil na Svatý stolec papež Bonifác uviděl podivuhodný antický chrám (Pantheon v Římě) zasvěcený Kybelé, matce bohů, před nímž byli mnohokrát křesťané trýzněni démony a v němž se uctíval kult všech římských bohů, požádal císaře, aby mu ten chrám daroval. Císař mu chrám přenechal. Protože ten chrám byl o listopadových Kalendách zasvěcen k poctě Kybelé - matce bohů, tak on jej o listopadových Kalendách zasvětil k poctě blahoslavené Marii - věčné panny, která je matkou všech svatých. Papež jej vysvětil a ustanovil, aby tam toho dne římský pontifex slavil mši a lid aby přijímal tělo a krev Páně, jako o svátku Narození Páně. Od toho dne mají všichni svatí se svou matkou Marií a se všemi nebeskými duchy slavnost a zemřelí mají ve všech kostelech světa oběť za spásu svých duší.“

Den vzniku samostatného Československa - 28.10. státní svátek

Jak jsem se již zmiňovala minule, označení státní svátek nám neříká jen to, že nejdeme do práce a máme volno, ale také že bychom měli tento den prožít v úctě.
O každém státním svátku se vyvěšují české vlajky a zástavy.
Jak jsem psala v článku o Svatém Václavu a dni České státnosti, vlajky se vyvěšují následovně - v 16:00 dne předešlého státního svátku a snímají se a s úctou ukládají v 8:00 následujícího pracovního dne.

28. říjen roku 1918 byl pro naši zem velice významným dnem. Vznikl samostatný stát, osvobodili jsme se od dlouholeté nadvlády Rakouska-Uherska a celá zem oslavovala svoji První republiku. Tento den se významně zapsal do našich dějin, a proto se ustanovil 28. říjen státním svátkem, kdy se nikde nepracuje, aby jsme mohli opět oslavit svobodu své vlasti. Dříve se oslavovalo v krojích, nejednou krojované družiny z celé republiky jeli oslavovat tento den do Prahy k Pražskému hradu a tancem a zpěvem se radovali a náš první prezident Tomáš G. Masaryk je nadšeně pozoroval. Všude se vyvěšovali vlajky a trikolory, všude bylo veselo.
Dnes se na toto veselí a na to jak významný byl pro nás i jako "obyčejné" občany důležitý tento den pozapomíná. Mám pocit, že všechny jen zajímá, že bude volno a kam se pojede na houby či na chalupu.

Věřím, že Ti, co čtou tyto řádky, náležitě tento den oslaví. Pěkně se oblečou a udělají si slavnostní rodinný oběd, neboť soudržná rodina je základ státu, a dětem i sobě povypráví, proč byl a je tento den pro nás tak významný a zalistují v kronikách a přečtou něco řádek o tom, jak to tehdy bylo.


Zde připojuji odkaz na článek z Českého rozhlasu, který pojednává o situaci naší země v roce 1918, kdy končila první světová válka a o vzniku První Československé republiky. http://www.radio.cz/cz/static/vznik-ceskoslovenska-28-rijen-1918/index

Dále si pak dovolím připojit článek z téhož zdroje, který pojednává, proč právě usedli do vlády Československé republiky ti konkrétní lidé.
Radio Praha - Jaké byly osudy "mužů 28. října"?
http://www.radio.cz/cz/rubrika/special/jake-byly-osudy-muzu-28-rijna

Vezte že nám již pomalu končí období téměř bez tradic a pomalu se nám to teď bude plnit.

Za dveřmi máme 28.října státní svítek a oslava samostatného Československého státu, pak už se nám kvapem blíží Svátek všech svatých a tajemné Dušičky. Potom nám na dveře zaklepe svatý Martin na bílém koni a možná Vám přidám i svatou Cecilku a Kateřinu. A to už máme jen krůček k Adventu a příprav na vánoce a vězte, že toho nebude málo.
Tak masírujte svaly a připravujte se na další české tradice :).

Nastal nám podzim, čas sklízení plodů náročné práce. Sklízí se většina úrody. Hospodáři sklízí sady, vinohrady, úrodu brambor, ale i mnoho dalších plodin.

K podzimu se váže i pár českých tradic. Kupříkladu pouštění draků a pečení brambor v popelu.


Pouštění draků byla a je oblíbenou kratochvílí zejména dětí, ale i dospělých v podzimní čas, kdy pěkně fouká ze strnišť.

Dříve si děti doma vyrobily a nazdobily draky a utíkaly je na sklizených polích a loukách pouštět. Při té příležitosti se zapalovali ohně, pálilo se spadané listí a suchá nať z brambor, a v žhavém popelu se pekly brambory, které mají nezaměnitelnou chuť.

Dnes si většinou děti draky nezdobí a nevyrábějí je pod vedením starších sourozenců či rodičů, což si myslím, že je velká škoda. Také pálit ohně už se díky některým vyhláškám nedá úplně všude, ale řeknu vám, stojí to za to i popojít tam kde se dá…

Podzim je ale také období honů, houbaření, různých svátků, dožínek a dočesné a zejména přípravy na zimu, kterou naši předci nesměli podcenit.

Podzim nám začal při podzimní rovnodennosti, která připadá na 22. nebo 23. září.

Pro doplnění zde pěkný článek o dracích: http://www.ceske-tradice.cz/tradice/podzim/pousteni-draku

František z Assisi - 4.10.

Tento den si připomínáme jednu z nejvýznamnějších a ve své době nejznámějších osobností středověkého duchovního života.

František z Assisi se snažil napravovat nešvary v církvi, bojoval za skutečnosu duchovní čistotu a chudobu.

Protože jeho životopis je dlouhý a k oslavě jeho dni se mi zatím nepodařilo najít žádnou lidovou tradici, či zvyk - je-li vůbec nějaký, tak zde přikládám pouze odkaz s jeho životopisem. http://catholica.cz/index.php?id=4750

Ještě malé doplnění k textu o dni svatého Václava


A protože svátek svatého Václava je zároveň i dnem České státnosti, tak se vyvěšují české vlajky.
Povinnost ji vyvěsit mají budovy všech úřadů, škol a jiných státních orgánů. Dříve každý
kdo mohl, tak národní vlajku na svůj dům na důkaz hrdosti, zdravého patriotismu a vlastenectví vyvěsil. Dnes je tato tradice již velice chabá, ale věřím, že se opět obnoví.

Kdyby někdo tápal, jak dlouho by měla vlajka na jeho domě vlát, pak máme i konkrétní zákon, který udává jak dlouho vlajku vyvěšovat, ve které dny se vyvěšuje, kdo ji musí vyvěsit a jaké jsou vhodné i nevhodné způsoby jejího vyvěšování, při čemž popisuje i vhodné zacházení s jinými státními symboly.

Tak tedy ve stručnosti: Vlajková výzdoba začíná zpravidla ve 4 hodiny odpoledne dne předcházejícího státního svátku, vlajka se uklízí v 8 hodin ráno následujícího pracovního dne.

Takže nezahálet a vyvěšovat vlajky!

Kdyby někoho zajímal celý zákon, zde je odkaz: http://www.ceskavlajka.mysteria.cz/352_2001.pdf

Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti

Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli taktéž náležitě ostavit a uctít.

Tento den byl tak význačným svátkem, že se slavil v naprosto všech krajích po České zemi.
A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron České země a to minimálně od poloviny 10.století kdy počali vznikat první zapsané legendy. Ale teď
ke zvykům.

Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se i lidové veselice, posvícení a do dnes se jako jedna z mála udržela i tradiční pouť svatého Václava. Zejména návštěva hrobu svatého Václava v tento den byla velice vyhledávaná.
Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají liturgické a povznášející písně a kouká se rozjímat a uctít důležitost onoho dne. O tom jak takové poutě dříve vypadaly, napíši někdy do budoucna zvlášť.
K dlouholetým tradicím patřilo také velké shromáždění Čechů pod sochou svatého Václava v Praze.

Den svatého Václava byl však i důležitým dnem v hospodářském roce. Protože obilí již bylo pod střechou, seno se slámou ve stodole a pomalu sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až na svatého Martina. (– měli to ale zařízené, že?)

V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí a dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě. Toho dne se také někde sporadicky konala poprava kohouta, která se jinak konala o masopustu.

Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.

Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech i Moravy. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, kníže na koni, štít a zbroj.

Z jeho života jen ve stručnosti (dala by se o něm napsat celá kniha).
Svatý Václav byl vnukem Bořivoje a Ludmily. Václavova babička, matka jeho otce Vratislava I., mu pro život dala cennější výbavu než jeho vlastní matka Drahomíra. Naučila ho křesťanským zásadám, ctnostem, základům moudrosti i rozvaze, předala mu ovšem i obrovskou moudrost České země. Václav dospěl v panovníka, který ochránil český národ před podmaněním od nepřátel, usiloval o mravní i kulturní povznesení Čech a dal důkaz naší rovnocennosti s ostatními zeměmi Evropy. Mezi jeho významné ctnosti patřila silná vůle, hluboká zbožnost a mírumilovnost. Svým příkladem vedl šlechtu i lid v dobré mravy, pravdu a čest. Lid jej miloval a kníže Václav měl na lid velký vliv. „Mnich Kristián o něm napsal: "Byl dokonalý ve víře, neboť všem chudým činil dobře, nahé odíval a hladové sytil. Měl rád chudé i bohaté, služebníkům Božím přisluhoval a zdobil mnohé kostely." (legenda z X.stol.).“ Za nejistých okolností se kníže Václav dostal do střetu římským císařem Jindřichem I. Ptáčníkem, jehož saská vojska ta Václavova porazila. Český kníže se zavázal platit 300 volů a 300 hřiven stříbra za mír mezi českou zemí a říší. Tribut pacis, tedy poplatek za mír, byl v té době běžná praxe a kdo prohrál musel platit. Svatý Václav se na knížecím stolci udržel, ale jeho budoucnost byla nejistá. To ostatně platilo pro každého panovníka, který prohrál válku. Do čela nespokojenců s takovým výsledkem se postavil Václavův vlastní bratr Boleslav. Život svatého Václava končí na prahu kostela ve Staré Boleslavi, kde skonal probodnut rukou svého bratra Boleslava. Boleslav nechal pobít i Václavovy družiníky.
Zvláštní je, že známe den Václavovy smrti, ale kterého roku k ní došlo, zůstalo mezi historiky spornou otázkou. Buď to bylo r. 925 nebo až v r. 935. Víme, že Václav Boleslavovi odpustil a přál si, aby mu odpustil i Bůh. Lze se domnívat, že to nakonec Boleslavi pomohlo k lítosti, kterou projevil tím, že Václavovy ostatky dal z hrobu v Boleslavi* přenést na Pražský hrad do chrámu sv. Víta. Opět je sporný rok (932 nebo 938), za den se někde uvádí 4. března. Úcta k sv. Václavu se rychle rozšířila po celé vlasti i za hranice. Sv. Wolfgang, biskup v Řezně (972-994) oznamoval jeho svátek 28.9. s titulem svatý. V roce 972 byl k jeho cti postaven kostel v Proseku u Prahy (dnes Praha 9). Od začátku 14. stol. je mu zasvěcený i oltář v římské bazilice sv. Petra. V roce 1670 byl jeho svátek zařazen do univerzálního kalendáře, v němž zůstal jako jediný český světec.

Je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ. Proto Josef Václav Myslbek vytvořil sousoší, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Zde po 21. srpnu 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřuje každý rok i Pochod pro život, za ochranu těch nejohroženějších a nevinně odsuzovaných již před narozením. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.

Václav je vzorem čestného panovníka, je také vzorem starého křesťanství a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti se živým vztahem k víře a tradicím národa.

Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší půdě, nedejme ji cizincům, připomeňme si krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší zemi a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, tak se dá ovlivnit mnohé.

Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“

Svatá Ludmila – 16.9.

Tento den si připomínáme svatou Ludmilu, babičku svatého Václava, světici a patronku České země.

Je patronkou babiček, matek, křesťanských vychovatelů a především České země.

Její atributy jsou knížecí koruna, závoj nebo šála. Většinou se zároveň zobrazuje v červeném plášti.

Její životopis jen ve stručnosti. (pokud někdo bude chtít celý její životopis, ráda jej napíši)
P
ocházela z pšovských knížat v Čechách. Byla provdána za knížete Bořivoje I., prvního doloženého českého knížete, který po sňatku přijal křest od sv. Metoděje, přijala i ona křesťanskou víru a horlivě ji praktikovala. V lásce k slovanské bohoslužbě vychovala své syny Spytihněva a Vratislava i vnuka Vratislavova - Václava. Po smrti Vratislava se usadila na vdovském sídle Tetíně u Berouna. Tam byla v noci z 15. Na 16. září 921 najatými vrahy zardoušena jejím vlastním hedvábným závojem. Vrahy zřejmě najala tehdy již vdova po Vratislavovi Drahomíra.

Již za svého života byla velice váženou ženou a lid ji převelice ctil. Záhy po její smrti počali lidé kněžnu Ludmilu uctívat jako mučednici. U jejího hrobu na Tetíně došlo k zázrakům. Vnuk Václav po převzetí vlády se postaral o přenesení Ludmiliných ostatků do Prahy, kde byly 10. listopadu asi r. 925, za účasti řezenského biskupa Michala, uloženy do chrámu sv. Jiří na Hradčanech. V té souvislosti se počítala mezi svaté. K oficiálnímu potvrzení svatosti pak ještě došlo v r. 1143 (či v r. následujícím) papežským legátem kard. Quido di Catello za jeho pobytu v Praze.

Při otevření tomby s pozůstatky svaté Ludmily v roce 1981 byly nalezeny zbytky několika textilií. Jedna z nich je zřejmě součástí oděvu svaté Ludmily, snad pokrývkou hlavy, závojem. Již Kosmova kronika se zmiňuje, že závoj byl spolu s ostatky svaté Ludmily uložen při jejich přenesení do Prahy. Později byla Ludmilina tomba dvakrát otevřena ve 14. století za účasti pražského arcibiskupa a opětovně zapečetěna. Textilie považované za relikvie byly zřejmě v tombě ponechány. Zhotovením, technikou i dalšími znaky lze nejstarší textilii zařadit do 10. století.

Jiljí je staré mužské jméno.
Je také hned nějakolik blahoslavených Jiljí a dva svatí.
U nás máme kostel svatého Jiljí, v návaznosti na jeho činnost vychází i farní měsíčník, který se jmenuje Jiljí.

Hladala jsem i jestli to neznamená něco jiného a jediné na co jsem ještě natrefila je film, který se jmenuje Cesta do Jiljí.