DIABOLUS: jo a určitě masky nechodily po setmění, na tu se to hodně dbalo, aby byla rodina pohromadě doma a vyprávěla si.

MORKANT: našla jsem zatím jen pár zmínek a teď, abych pravdu řekla, si z hlavy nepamatuju kde to bylo.

Konkrétní zmínka byla ze Šumavy. Kdy se 2.listopadu masky vydávají na obchůzku, zřejmě až po bohoslužbách a dostávají dušičkové pečivo. Masky to byly velice podobné těm masopustním, ale nejspíš měli jiné složení. Jaké tam bohužel není.
Zkusím to ale najít.

Těší mne, že se líbí :).

Dušičky - 2. 11.

Lidově dušičky, oficiálně Památka všech zemřelých.

O dušičkách navštívíme hrob našich předků, řádně jej očistíme. Položíme věnec a květinu jako vzpomínku na ně a připomínku toho do jakého rodu patříme. Zapálíme bílou svíci, světlo duši na onom světě. (Já osobně zapaluji tolik svící, kolik je v hrobě příbuzných, které jsem znala a zažila a jednu navíc za ty ostatní které jsem již poznat nemohla.)
Je dobré na hřbitově tiše zavzpomínat na zemřelé a připojit modlitbu.
Rozžehnout svíčku za zemřelé blízké bychom měli, i když nemáme hrob, či z nějakého důvodu nemůžeme hřbitov navštívit, zapálíme ji se vzpomínkou doma.
Svíci v okně rozsvítíme v předvečer dušiček o svátku všech svatých i večer na dušičky, i když nám hoří svíčky na hřbitově. Svíce se zapalují, aby zažehnaly věčnou temnotu.

Ráno se konají bohoslužby a světí se svíce. Dříve se pak dělali tiché, ale slavnostní průvody na hřbitov, kde lidé pak zdobili rodinné hroby květy věnci a svícemi, jak to známe dnes.

Potom se peče zvláštní pečivo, zvané dušičky. Je zadělávané mlékem, plněné povidly nebo mákem a má mít kosočtverečný či čtverhranný tvar. Jedná se o těsto kynuté, místní zvyk však může velet i jiné. Tím se dříve obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudáci.

Podle lidové víry vystupují v předvečer Dušiček duše zemřelých z očistce, aby si aspoň na jeden den v roce odpočinuly od muk. S tím souvisela i řada praktik. Lampa se místo olejem plnila máslem, aby
si jím mohly duše zemřelých potřít popáleniny, které v očistci utrpěly. Rodina pila večer studené mléko, či se jím lidé postříkali, neboť mléko pomáhalo k ochlazení duší.

Dodržoval i zvyk házet večer do ohně nejrůznější pokrmy, což bylo chápáno jako dílčí vykoupení z hříchu, ale také na přilepšenou duším.

Pamatujeme, že na dušičky po setmění nejlépe zůstaneme doma, neboť se propojují dva světy. Doma si pak naši předci vyprávěli různé dušičkové povídání. Jedno takové najdete níže v textu z Pelhřimova.

Protože tohoto dne prožíváme úkony spojené s uctěním předků, měla by se jej účastnit celá rodina. Je to dobrá příležitost na vzpomínání na blízké. Naskýtají se nám vzácné chvíle k vyslechnutí prababiček, pratetiček a jiných nejstarších členů rodiny o tom jako co bylo. Tímto nasloucháním si můžeme ucelit obraz o našich předcích a prohlédnout si stará alba a vědět kdo jaký byl a co si v životě nesl za břímě, či radost. Vězte, že každý z nás by měl znát šest generací svých předků. Važme si času stráveným s našimi nejstaršími. Nevíme, jestli příští dušičky za ně nebudeme zapalovat svíce.

Jak bylo zmíněno výše na dušičky se otvírají tajemné brány a počne se pro jeden den prolínat náš svět se světem zemřelých. Proto se po setmění nechodí do lesa a ani na hřbitovy.

Pěkně to vystihl text od D. Landy: „Uprostřed lesa ležím v mechu a prost všeho spěchu fakt nevím kam dál. Hvězdy mlčí, jak do nich čučím a ptám se, jestli sem nepřebral. Hlava se točí, když zavírám oči, to spánek se pod víčka neslyšně dral. Prazvláštní chvění mě ze spánku budí, chladná zem studí, však cosi mě hřálo. Cizí dívka mě po tváři hladí, a že mi to nevadí, tak se to stalo. Havraní vlasy mi bičují líce a já chci více, vždyť ještě mám málo. S neznámou kráskou pak do tmy jsem spěchal, však něco jsem nechal tam na mechu. Kampak mě vede, kampak to běžím, vždyť mý tělo leží tam bez dechu. Na dušičky pozor dejte, do mechu v lese si nelehejte, světy se prolnou na dušičky, tak zůstaňte doma a zapalte svíčky.“





Připojím ještě jeden příběh z Pelhřimova (opsáno z www.ceske-tradice.cz)
„Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o jisté kmotře, která se o dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil tak jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle usadila do lavice a sklopila oči. Po chvilce se rozhlédla kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že jsou to sousedé po smrti. V tom jí šťouchla nedávno zemřelá tetička ze sousedství a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, po té co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.“


„Na dušičky pamatujme,
z očistce jim pomáhejme,
budou na nás vzpomínat,
až my budem umírat..
V dušičkový večer
rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše
při nich za dušičky.
Poslední již svíce
zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo,
nikdo nevzpomíná.“


Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od nejstarších dob. V těch dobách se to činilo v kruhu rodinném, kdy se rodina sešla a vzpomínala a vařila se většinou velká hostina. Výroční vzpomínka spojená s veřejnou slavností se objevila až v roce 998 ve francouzském reformním klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě. Od roku 1915, kdy v první světové válce zemřelo tolik lidí, mají kněží povoleno tento den sloužit za zemřelé tři mše.

V českém prostředí však tato vzpomínková slavnost není jedinou. Také v květnu se vzpomínalo na zesnulé při svátku „maifest“, který se konal okolo 13. května.

Dovolím si ještě malou poznámku o Hallouweenu.
Hallouween neboli Samana se slaví v předvečer Svátku všech svatých, tedy večer 31. října. Svátek je to anglosaský. V pohanských tradicích severu se oslavují božstva z „Jiného světa“ – obětní bohové, kteří v tento den umírají a čekají na své znovuzrození. Tento den a zejména tato noc byla vhodná pro věštby a vytyčování nové cesty. Byl to konec keltského roku. Halloween je velmi starý svátek, který má svůj původ v Irsku, Skotsku, Walesu. Podle bájí vycházeli duchové nebožtíků z hrobů. Aby se jim lidé ubránili, nosili masky a převleky. Zároveň uhasili všechny ohně, aby jejich domovy zůstaly utajeny, někdy pro posílení ochrany upalovali na hranici ty, které považovali za posedlé zlým duchem. Dnes už se nikdo neupaluje, ale pověry trvají stále. Symbolem Halloweenu je dutá dýně s otvory pro oči a ústa, jež zevnitř osvětluje svíce. Právě ta má zahánět zlé duchy. Říká se jí „Jackova lucerna“. Jack byl totiž velice zhýralý muž. Když si pro něj přišel ďábel, tak ho Jack obelstil. I přesto ale musí do skonání věků obcházet temnotou a svítit si svíčkou ukrytou ve vydlabané dýni.

Je to krásná tradice, která vzešla z Velké Británie, ale v naší zemi nezakotvila, neboť naše tradice jsou jiné a jsou ruku v ruce s našimi bytostmi. Rozsvícené dýně k naší české tradici nepatří. Každá zem má svůj ráz, své tradice a své bytosti, které svým svérázným způsobem uctívá.

Prastará tradice tento den uctívá zapálenou svící a trochou jídla za oknem.

Zajímavostí, ale pro mnohé bude, že v některých oblastech v Čechách zejména v horách se o dušičkách chodilo v maskách. Masky měli konkrétní složení a osobitý český ráz.

Svátek všech svatých – 1.11.

V tento den, bychom měli vzpomenout a uctít všechny ty kdož vstoupili na nebesa jako osvícené duše.

Zapalují se v tento den svíce pro všechny svaté a peče se speciální pečivo ve tvaru dvou zkřížených hnátů, jako symbolu relikvií. Říkalo se mu "kosti svatých". Pečivo se peče kynuté, někde houskové, ale místní zvyk může být různý.




Svátek vychází z historické události, a to církevního vysvěcení Pantheonu v Římě roku 609. Pantheon byl původně antický chrám, v němž se uctíval kult všech římských bohů.

A jedna vsuvka ze serveru http://brtpichlavec.sweb.cz/
K tomu si můžeme připomenout i pověst, která praví, že: „V roce 609 když nastoupil na Svatý stolec papež Bonifác uviděl podivuhodný antický chrám (Pantheon v Římě) zasvěcený Kybelé, matce bohů, před nímž byli mnohokrát křesťané trýzněni démony a v němž se uctíval kult všech římských bohů, požádal císaře, aby mu ten chrám daroval. Císař mu chrám přenechal. Protože ten chrám byl o listopadových Kalendách zasvěcen k poctě Kybelé - matce bohů, tak on jej o listopadových Kalendách zasvětil k poctě blahoslavené Marii - věčné panny, která je matkou všech svatých. Papež jej vysvětil a ustanovil, aby tam toho dne římský pontifex slavil mši a lid aby přijímal tělo a krev Páně, jako o svátku Narození Páně. Od toho dne mají všichni svatí se svou matkou Marií a se všemi nebeskými duchy slavnost a zemřelí mají ve všech kostelech světa oběť za spásu svých duší.“

Den vzniku samostatného Československa - 28.10. státní svátek

Jak jsem se již zmiňovala minule, označení státní svátek nám neříká jen to, že nejdeme do práce a máme volno, ale také že bychom měli tento den prožít v úctě.

28. říjen roku 1918 byl pro naši zem velice významným dnem. Vznikl samostatný stát, osvobodili jsme se od Rakouska-Uherska a celá zem oslavovala svoji První republiku. Tento den se významně zapsal do našich dějin, a proto se ustanovil 28. říjen státním svátkem, kdy se nikde nepracuje, aby jsme mohli opět oslavit svobodu své vlasti. Dříve se oslavovalo v krojích, nejednou krojované družiny z celé republiky jeli oslavovat tento den do Prahy k Pražskému hradu a tancem a zpěvem se radovali a náš první prezident Tomáš G. Masaryk je nadšeně pozoroval. Všude se vyvěšovali vlajky a trikolory, všude bylo veselo.

Dnes vyvěsíme vlajku, pěkně se oblékneme a uspořádáme slavnostní rodinný oběd a povyprávíme si co bylo a jak bylo a povíme dětem jak vznikala první republika a proč je právě tento den pro nás tak významný a plný úcty a proč se pěkně oblékáme, abychom uctili naše předky a naši krásnou zem. A třeba zalistujeme ve starých knihách a kronikách. Však rodina je základ státu :).


O každém státním svátku se vyvěšují české vlajky a zástavy.

To jak se vyvěšuje česká vlajka a jak se zachází se znaky české státnosti máme přesně dáno zákonem.
Tak jen stručně vlajky se vyvěšují následovně - v 16:00 dne předešlého státnímu svátku a snímají se a s úctou ukládají v 8:00 následujícího pracovního dne.

Zde připojuji odkaz na článek z Českého rozhlasu, který pojednává o situaci naší země v roce 1918, kdy končila první světová válka a o vzniku První Československé republiky. http://www.radio.cz/cz/static/vznik-ceskoslovenska-28-rijen-1918/index
Dále si pak dovolím připojit článek z téhož zdroje, který pojednává, proč právě usedli do vlády první Československé republiky ti konkrétní lidé.
Radio Praha - Jaké byly osudy "mužů 28. října"?
http://www.radio.cz/cz/rubrika/special/jake-byly-osudy-muzu-28-rijna

pro doplnění:

Podzim čas sklizně a posvícení.

Nastal nám podzim, čas sklízení plodů náročné práce. Sklízí se většina úrody. Hospodáři sklízí sady, vinohrady, úrodu brambor, ale i mnoho dalších plodin.

K podzimu se váže i pár českých tradic. Kupříkladu pouštění draků a pečení brambor v popelu.

Pouštění draků byla a je oblíbenou kratochvílí zejména dětí, ale i dospělých v podzimní čas, kdy pěkně fouká ze strnišť.

Dříve si děti doma vyrobily a nazdobily draky a utíkaly je na sklizených polích a loukách pouštět. Při té příležitosti se zapalovali ohně, pálilo se spadané listí a suchá nať z brambor, a v žhavém popelu se pekly brambory, které mají nezaměnitelnou chuť.

Dnes si většinou děti draky nezdobí a nevyrábějí je pod vedením starších sourozenců či rodičů, což si myslím, že je velká škoda. Také pálit ohně už se díky některým vyhláškám nedá úplně všude, ale řeknu vám, stojí to za to i popojít tam kde se dá…

Podzim je ale také období honů, houbaření, různých svátků, dožínek a dočesné a hlavně je to čas posvícení. Posvícení se konala po celé republice, ale v každém kraji v jiný čas a protože s posvícením je to složitější, tak k němu nezbývá než sepsat samostatný článek. Ve zkratce k posvícení nesmí chybět dobré jídlo, pití posvícenské koláče a husa.

Podzim je také čas příprav na zimu, kterou naši předci nesměli podcenit a nesmí chybět přípravy na advent. U nás v rodině se kupříkladu v neděli před první adventní společně zdobí adventní věnce při čemž se povykládá jak se kdo má a co se událo...

Podzim nám začal při podzimní rovnodennosti, která připadá na 22. nebo 23. září.

Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti


Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli taktéž náležitě ostavit a uctít.

Tento den byl a je tak význačným svátkem, že se slaví naprosto ve všech krajích po České zemi.
A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron České země a to minimálně od poloviny 10.století, kdy počali vznikat první zapsané legendy. Ale teď ke zvykům.

Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se i lidové veselice, posvícení a do dnes se jako jedna z mála udržela i tradiční pouť svatého Václava. Největší se koná ve Staré Boleslavi a návštěva hrobu svatého Václava v tento den dodnes velmi vyhledávaná.

Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají liturgické a povznášející písně a kouká se rozjímat a uctít důležitost onoho dne. O tom jak takové poutě dříve vypadaly, napíši někdy do budoucna zvlášť.

Svatý Václav je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ. Proto Josef Václav Myslbek vytvořil sousoší, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Zde po 21. srpnu 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřuje každý rok i Pochod pro život. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.
Pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí se také každoročně konalo v tento den velké setkání Čechů.

Svatý Václav je vzorem čestného panovníka, starého původního křesťanství a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti s živým vztahem k tradicím národa.

Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší půdě, nedejme ji cizincům, připomeňme si krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší zemi a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, tak se dá ovlivnit mnohé.

Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“



Den svatého Václava byl však i důležitým dnem v hospodářském roce. Protože obilí již je pod střechou, seno se slámou ve stodole a téměř sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až na svatého Martina. (– měli to ale zařízené, že?)

V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí a dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě. Toho dne se také někde sporadicky konala poprava kohouta, která se jinak konala o masopustu.

Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.


Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech i Moravy. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, kníže na koni, štít a zbroj.

Z jeho života jen ve stručnosti (dala by se o něm napsat celá kniha).
Svatý Václav byl vnukem Bořivoje a Ludmily. Václavova babička, matka jeho otce Vratislava I., mu pro život dala cennější výbavu než jeho vlastní matka Drahomíra. Naučila ho křesťanským zásadám, ctnostem, základům moudrosti i rozvaze, předala mu ovšem i obrovskou moudrost České země. Václav dospěl v panovníka, který ochránil český národ před podmaněním od nepřátel, usiloval o mravní i kulturní povznesení Čech a dal důkaz naší rovnocennosti s ostatními zeměmi Evropy. Mezi jeho významné ctnosti patřila silná vůle, hluboká zbožnost a mírumilovnost. Svým příkladem vedl šlechtu i lid v dobré mravy, pravdu a čest. Lid jej miloval a kníže Václav měl na lid velký vliv. „Mnich Kristián o něm napsal: "Byl dokonalý ve víře, neboť všem chudým činil dobře, nahé odíval a hladové sytil. Měl rád chudé i bohaté, služebníkům Božím přisluhoval a zdobil mnohé kostely." (legenda z X.stol.).“ Za nejistých okolností se kníže Václav dostal do střetu římským císařem Jindřichem I. Ptáčníkem, jehož saská vojska ta Václavova porazila. Český kníže se zavázal platit 300 volů a 300 hřiven stříbra za mír mezi českou zemí a říší. Tribut pacis, tedy poplatek za mír, byl v té době běžná praxe a kdo prohrál musel platit. Svatý Václav se na knížecím stolci udržel, ale jeho budoucnost byla nejistá. To ostatně platilo pro každého panovníka, který prohrál válku. Do čela nespokojenců s takovým výsledkem se postavil Václavův vlastní bratr Boleslav. Život svatého Václava končí na prahu kostela ve Staré Boleslavi, kde skonal probodnut rukou svého bratra Boleslava. Boleslav nechal pobít i Václavovy družiníky.
Zvláštní je, že známe den Václavovy smrti, ale kterého roku k ní došlo, zůstalo mezi historiky spornou otázkou. Buď to bylo r. 925 nebo až v r. 935. Víme, že Václav Boleslavovi odpustil a přál si, aby mu odpustil i Bůh. Lze se domnívat, že to nakonec Boleslavi pomohlo k lítosti, kterou projevil tím, že Václavovy ostatky dal z hrobu v Boleslavi* přenést na Pražský hrad do chrámu sv. Víta. Opět je sporný rok (932 nebo 938), za den se někde uvádí 4. března. Úcta k sv. Václavu se rychle rozšířila po celé vlasti i za hranice. Sv. Wolfgang, biskup v Řezně (972-994) oznamoval jeho svátek 28.9. s titulem svatý. V roce 972 byl k jeho cti postaven kostel v Proseku u Prahy (dnes Praha 9). Od začátku 14. stol. je mu zasvěcený i oltář v římské bazilice sv. Petra. V roce 1670 byl jeho svátek zařazen do univerzálního kalendáře, v němž zůstal jako jediný český světec.

DIABOLUS:

30.květen, letnice
http://www.vodasvetla.cz/1-Text/Slavnosti/30-kveten.html

Svatá Ludmila – 16.9.

Tento den si připomínáme svatou Ludmilu, babičku svatého Václava, světici a patronku České země.

Je patronkou babiček, matek, křesťanských vychovatelů a především České země.

Její atributy jsou knížecí koruna, závoj nebo šála. Většinou se zároveň zobrazuje v červeném plášti.

Její životopis jen ve stručnosti. (pokud někdo bude chtít celý její životopis, ráda jej napíši)
Pocházela z pšovských knížat v Čechách. Byla provdána za knížete Bořivoje I., prvního doloženého českého knížete, který po sňatku přijal křest od sv. Metoděje, přijala i ona křesťanskou víru a horlivě ji praktikovala. V lásce k slovanské bohoslužbě vychovala své syny Spytihněva a Vratislava i vnuka Vratislavova - Václava. Po smrti Vratislava se usadila na vdovském sídle Tetíně u Berouna. Tam byla v noci z 15. Na 16. září 921 najatými vrahy zardoušena jejím vlastním hedvábným závojem. Vrahy zřejmě najala tehdy již vdova po Vratislavovi Drahomíra.

Již za svého života byla velice váženou ženou a lid ji převelice ctil. Záhy po její smrti počali lidé kněžnu Ludmilu uctívat jako mučednici. U jejího hrobu na Tetíně došlo k zázrakům. Vnuk Václav po převzetí vlády se postaral o přenesení Ludmiliných ostatků do Prahy, kde byly 10. listopadu asi r. 925, za účasti řezenského biskupa Michala, uloženy do chrámu sv. Jiří na Hradčanech. V té souvislosti se počítala mezi svaté. K oficiálnímu potvrzení svatosti pak ještě došlo v r. 1143 (či v r. následujícím) papežským legátem kard. Quido di Catello za jeho pobytu v Praze.

Při otevření tomby s pozůstatky svaté Ludmily v roce 1981 byly nalezeny zbytky několika textilií. Jedna z nich je zřejmě součástí oděvu svaté Ludmily, snad pokrývkou hlavy, závojem. Již Kosmova kronika se zmiňuje, že závoj byl spolu s ostatky svaté Ludmily uložen při jejich přenesení do Prahy. Později byla Ludmilina tomba dvakrát otevřena ve 14. století za účasti pražského arcibiskupa a opětovně zapečetěna. Textilie považované za relikvie byly zřejmě v tombě ponechány. Zhotovením, technikou i dalšími znaky lze nejstarší textilii zařadit do 10. století.

tak poslední díl Tradice české svatby je konečně na světě :)

Svatojánská noc a Sv. Jan Křtitel – 23.-24.6.

Dalším význačným svátkem je svátek svatého Jana Křtitele, který připadá na dobu letního slunovratu.

Tento den byl a je oslavou nastávajícího léta, úrody a země.

Jednou z tradic je pálení ohňů, které se pálí v noci z 23. na 24. června. Tato noc se jmenuje Svatojánská a je plná kouzel, bytostí a zvláštních sil.

Něvěsty:
Ty děvčata, která jsou zasnoubena a budou se tento rok vdávat, nesmí zapomenout na tradici zašívání byliny do svatební košile a její očarování. Tuto tradici jsem již popisovala ve III. díle Tradice české svatby, tak se nebudu opakovat. Jen připomínám, že pro sběr čarovného kapradí je právě tato noc.
Svatojánské ohně většinou připravuje chasa. V některých krajích je základem hranice jedle s oloupanou kůrou. To mají na starost chlapci. Děvčata mají za úkol natrhat devatero kvítí, ze kterého pak uvijí věnce a jimi a červenými pentlemi ozdobí jedli a sebe. Hranice s jedlí se vztyčuje vždy na kopci, aby byla vidět z ostatních vesnic. Důležité je zelené chvojí, které se přidává do ohně. Po zapálení hranice se kolem tančí a zpívá a také se hrají různé hry. Zadaná děvčata kupříkladu prohazovala svůj věneček skrze plameny a jejich chlapci se je snažili chytat. Pokud se to podařilo, bude vztah ve znamení věrnosti.

Svobodné dívky si tento den mohou též zajistit předpověď. Když se v podvečer vydají pro devatero kvítí a to svatojánský květ, růži, smolničku, chrpu, rozchodníček, čičmudíček, mateřídoušku, fialka a zvonek a pak si jej dají pod polštář, pak se jim přesně o půlnoci ve snu zjeví jejich nastávající. Aby to fungovalo, důležité je ještě pár pravidel. Dívka se cestou za kvítím nesmí ohlédnout, nesmí promluvit, zpívat si, a když kvítí natrhá, též musí jíti zticha a neohlížeti se.
Pro zajímavost svatojánský květ je kopretina, růže to mohla být i šípková. Smolničku obecnou asi už moc lidí nezná, ale zato chrpu ano. Rozchodníček je rozchodník ostrý, ale možná i jiný rozchodník, kterého je hodně druhů. Čičmundíček, tučný mužík, mužíček či tučmužíček, tak se označuje netřesk. Mateřídouška je krásná voňavá fialově kvetoucí bylinka a najdete ji vždy tam, kde jsou mravenci. Fialka vzhledem k nastávajícímu létu je míněna zřejmě violka rolní neboli polní maceška a zvonek každý zná.

V předvečer se též chodí sbírat bylinky, které mají obzvláštní moc. Také máslo stlučené o svatojánské noci má čarovnou sílu.
V severních Čechách se ve světnici pod stolem stala postel svatého Jana z trojího kvítí, k níž se kladl obrázek světce. Ráno se v ní objevoval obrázek světcovy hlavy a děti zde nalézaly drobné dárky.

Podle světce se též nazývá Svatojánský chlebíček, kterým se svatý Jan živil 40 dní. Jedná se o plod cizokrajné rostliny Rohovníku obecného, která dorůstá do výše 3-4m. Její plody se užívají v cukrářství a tak k výrobě lihu a sirupu. Pro velkou oblíbenost byl dovážen i k nám, ale posledních letech je k vidění pouze jako krmivo pro domácí zvířata, zejména hlodavce. Zvláštností této rostliny jsou semena, která mají všechna stejnou váhu 0,2 g. Díky této váhové stálosti se dlouho používala k dovažování.

Některé zvyky popisuje už herbář z roku 1596 od Martina z Urzedova. Kupříkladu díval-li se někdo do ohně skrze věnec uvitý z černobílu, pak byl uchráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si jej na hlavu s větší okolo pasu, pak byl ochráněn před vším zlým.

Nejznámější zvyk je ale skákání přes oheň. Ten kdo skočil přes oheň si tím zajistil dobré zdraví a čím víš skočil, tím vyšší bude na poli len. Také přes oheň skákali dvojice, držíce se za ruku. Ti zas zjišťovali, zda budou mít šťastné manželství.

V některých krajích se zapalovala košťata a vyhazovala se k nebi na odhánění čarodějnic nebo kolikrát stačil jinoch vyhodit a chytit koště aby neuhaslo, tolik let bude živ.
Také se zapalovala smolou pomazaná stará loukoťová kola, která se pouštěla ze stráně dolů jako symbol padajícího slunce.

Také se říkalo, že ten kdo nalezne v hlubokém lese kapradí, které přesně o půlnoci zlatě rozkvete, ten je předurčen k naleznutí pokladu země. Pod kapradí se měla roztáhnout bílá látka, aby se zlatého květu člověk nedotkl. Květ nebo šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným, nebo mu umožňovala rozumět řeči zvířat. A pokud člověk nalezl poklad, mohl si ho odnést jenom tolik, kolik unese nebo sám váží, jinak propadl silám pekelným. I tak, ale jít o svatojánské noci do lesa chce hodně odvahy, neboť se probouzí temné síly a les je plný čarovných bytostí a bludiček.

Tento svátek je také ojedinělý tím, že je to svátek, kdy se slaví narození světce a nikoli jeho úmrtí. Církev ho slaví už od roku 506.

Celý životopis sv. Jana Křtitele sem psát nebudu, ale alespoň ve stručnosti.
Svatý Jan křtitel jako mladík odešel do pouště, kde se stal poustevníkem. Živil se kobylkami opékanými na kameni a lesním medem. Připravoval lidi na příchod Mesiáše a četné posluchače svých kázání křtil v řece Jordán. Sv. Jan Křtitel pokřtil také Ježíše Krista a při tomto úkonu nad ním spatřil Ducha svatého, sestupujícího v podobě holubice na důkaz toho, že Ježíš Kristus je Božím synem. Potom byl vězněn za to, že vytýkal vládci Galileje Herodu Antipovi, že hřeší s manželkou svého bratra Herodiadou. Ta usilovala o Janův život, ale král jej chránil. On sám si Jana vážil a nechtěl, aby si postavil lid proti sobě. Nakonec se Herodiadě povedla lest. Při slavnostech Herodovi korunovace krále tancem okouzlila její dcera Salome. Okouzlila ho natolik, že jí král dal slib a splní jí každé přání. Salome požádala o Janovu hlavu, a i když se král zdráhal, nakonec byl sv. Jan Křtitel 29. srpna sťat.

Pro zajímavost

Anna Přemyslovna – 23.6.

Tento den si připomínáme Annu Přemyslovnu, dceru krále Přemysla I. Otakara a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. Provdala se za slezského krále Jindřicha Zbožného, který později padl v bitvě s Mongoly u Lehnice. Oba žili velice zbožným životem a měli mnoho dětí, z nichž do dospělosti se jich dožilo jen 10. Anna podporovala a založila mnoho klášterů. Zemřela roku 1265.

Důležité ale je, že v podvečer tohoto dne začíná svatojánská noc.

ZUZKAOU: je to moc krásný - pro Ty co chtějí vědět jak se vdávaly naše prababičky :)

Požehnání a svatební obřad - tradice České svatby - díl VI.

Požehnání rodičů

Doma, při vyzvedávání nevěsty, předává ženichovi nevěstu maminka. Po předání se snoubenci s rodiči nevěsty odeberou na nerušené místo, kupříkladu do prázdného pokoje, kde není nikdo přítomen. Snoubenci pokleknou a maminka s tatínkem jim požehnají.
Tímto požehnáním se předává tajemství rodu.
Maminka své dceři předává při tomto požehnání svou plodnost.
Otec ženichovi předává právo na tajemství rodu a důvěru ženichovi.
Nikdo u tohoto aktu nesmí být přítomen a rušit jej, neboť je to velice silná a důležitá chvíle.

Svatební obřad

V České kotlině je pro svatební obřad určen čas ve středu dne, tedy mezi 11 a 14 hodinou.

Svatební obřad jako takový máme, dalo by se říci, liturgicky ustálen. Je na každém páru, zda se rozhodne pro obřad úřední či křesťanský. Tradiční je však obřad křesťanský, ve kterém se po staletí uchovaly všechny rituály a náležitosti spojující duše na určitý čas.

Zaměříme se, ale na ty části obřadu, které jsou tradičně nejvýznamnější.

Maminka převede ženicha k oltáři, nechá ho u oltáře stát a on očekává, co nastane. Maminka nechá svého syna stát „v životě“ a odpoutává se od něj - přenechává jej nevěstě.
Pak přivádí tatínek k oltáři nevěstu, tím se dokoná odpoutání od dcery – přenechává ji ženichovi.

Při oddavkách se doslova ženich i nevěsta oddají sami sobě. Žena se přirozeně oddá muži, ale při svatebním obřadu se ojediněle oddá i muž ženě. Tímto aktem pokládají základní kámen tvoření nové společnosti – rodiny.

Svazek je dohodou vzájemnou.

Při obřadu by měla být láska tak veliká, že se slova mlží a srdce promlouvá.

Předání prstenů a svatební slib
Předání prstenů je též převelice důležité. Kruh prstenu je symbolem vesmíru, nekonečna a koloběhu života a smrti, se kterým se setkáváme každý den byť jen v našich rozhodnutích.
Také se při obřadu tvoří rituál kruhu, jednoty a prstenů, do kterého patří předání prstenů a svatební slib.
Pokud je přesně dodržena staletá liturgie, kterou stále dodržují křesťanské obřady, pak svatební slib přetrvává do dalších životů, dokud se nesplní společný úkol duše. Při takovém obřadu se totiž stváří společný úkol duší, který je velmi příznivý pro rodinný život a také proto, že snoubenci své duše sladí. Protože svátost manželství má takovou sílu přenášet tento slib mezi životy, velmi bedlivě dbáme a vyvarujeme se slov jako navždy, navěky a podobně. Takový slib by ani po splnění úkolu duší nešel rozpojit a stal by se prokletím. Proto i oddávající klade důraz na to, aby rituál šel rozpojit.
To co se zrodí v hlavě při předání prstenů, by si měli novomanželé pamatovat a zapsat.
Sňatek na úřadě je sice právně dostačující, ovšem z duchovního hlediska je bezvýznamný.

Políbení
Políbení, symbol vdechnutí života do nové společnosti, nového života. Jaké bude políbení, takový bude život. Při polibku se nelíbáme, ale políbíme a tím vyjádříme vdechnutí života. To co se zrodí v hlavě při polibku, by si měli novomanželé taktéž pamatovat a zapsat. Jsou to totiž důležité indicie pro jejich společný život.

Podpis a podání ruky je symbol stvrzení smlouvy.

A jen pro doplnění. Pokud manželé společný úkol splní, mají právo volby dané od Boha a rozhodnou se, jestli spolu zůstanou a dožijí společně nebo půjdou od sebe. Ovšem, splnit společný úkol není většinou vůbec jednoduché.

Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře

ohledně cyklu seznámení -> námluvy -> svatba byla minulý týden moc pěkná Historie CS

Historie.cs — Česká televize
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/213452801400022/

a nezapomínat na letnice, které budou 19.května, tedy uto neděli.. viz DIABOLUS

SWT: to že se klenoty vystavují takhle krátce je dané tradičním kodexem, který sestavil Karel IV. a který se dodržuje. Obyčejně mi fronty vadí, ale tady mi to nepřišlo, naopak jsem byla šťastná že Český národ jeví zájem o národní poklad. No mě nechali koukat docela dlouho, akorát mě paní pak posunula víc ke kraji aby se mohli koukat ještě další najednou. Fronta byla spořádaná, nikdo se netlačil, ve chvíli kdy jsme vstoupili do sálu nikdo nehulákal, všichni mluvili tiše a atmosfera byla důstojná.
PASTEL: nechali mě koukat docela dlouho :). většina lidí odchízí docela rychle z vlastní vůle.. ona je to docela síla :)