• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    DIABOLUSPřátelé českých tradic
    Nejvyšší důležitostí jest českou tradici zachovati! aneb diskuse o českých tradicích, jejich formách, skutečnostech, ale i o folkloru a zvycích...
    rozbalit záhlaví
    ADITU
    ADITU --- ---
    DIABOLUS: v receptu u rohlíčků vypadlo čeho 6 dkg. předpokládám, že cukru, ale radši se ptám :)
    JANITA
    JANITA --- ---
    DIABOLUS: super :)
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatý Martin – 11. listopadu

    Posvícení na svatého Martina patří mezi nejznámější v České zemi. Všechna posvícení se začnou slavit v den kdy má světec svátek a o nejbližší následující neděli se udělá posvícenská hostina.

    Martinské posvícení se koná nejen tam kde je kostel nebo kaple zasvěcená sv. Martinu, ale i všude možně po celé naší zemi, protože patří mezi poslední posvícení před adventním půstem a žádný z našich předků si nenechal ujít tučnou husičku a martinské veselení.

    K martinskému posvícení neodmyslitelně patří pečená martinská husa a martinské rohlíčky, kterým se taktéž říká rohy či podkovy sv. Martina. O „tučnú hus“ žádali žáci již v 15.století.

    Husa je vždy pečená, buď nadívaná nádivkou nebo častěji jablky s hřebíčkem a badyánem.
    Husa se podává k obědu.
    Její porcování u stolu dříve podléhalo tradici. Kupříkladu křídlo dala hospodyně čeledínovi, aby celý rok „lítal“ a nezahálel.

    Proč se peče právě husa má své vysvětlení. Legenda říká, že svatý Martin byl původně římským vojákem. Později přijal křesťanskou víru a stal se misionářem a následně biskupem v Tours. Tomu ale předcházela tato příhoda: Martin, při své skromnosti, nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým silným kejháním prozradily.
    Jiná verze říká, že ho při kázání tak rušily svým kejháním, že je za to odsoudil a v den jeho památky pykají za svoje provinění na pekáči.
    Pečení hus právě na Martina má i praktickou stránku. Husy jsou ideálně tučné a vykrmené a mají před nastávající zimou to nejkvalitnější prachové peří, ze kterého jsou ty nejlepší polštáře, peřiny a duchny a nejlépe se škubou. Z dlouhých brk se vyrábí mašlovačky.

    Martinské rohlíky se pečou zahnuté a plněné, což má také své vysvětlení. Svatý Martin měl prý nevlastní matku, která ho chtěla otrávit. Tak když pekla rohlíky, dala do jednoho jed. Aby ho potom poznala, tak ten s jedem zahnula. Když je pak upekla, byly všechny zahnuté.
    Jiná legenda říká, že jsou to proměněné podkovy koně sv. Martina, který tak pomohl chudým, aby měli co jíst.

    Českým zvykem ale je, že děvče upeče velký martinský rohlík plněný povidly či mákem a obdaruje jím svého milého, tento zvyk drží i hospodyně a obdarují hospodáře.

    Martinské rohlíky se dávaly v některých krajích jako výslužka čeledi, která odcházela ze služby. Jinde byla čeleď obdarována velkými buchtami plněnými povidly nebo mákem.

    Také se ale říká: „Radost Martina je hus a džbán vína!“ K tomuto dni patří i Martinské víno. Jedná se o mladé víno, první, které se může ochutnat po vinobraní. Do té doby víno zraje a říkává, se že kdo jej dříve ochutná, tomu se víno nepovede. Na svatého Marina tedy 11. 11. se víno může ochutnat až v 11:11 a pak popíjet jak je libo, nejlépe k huse nebo jiným pochoutkám.



    V místě kde je kostelík zasvěcen svatému Martinu, se ráno koná Martinská pouť, také se tento den dělali první velké jarmarky a dobytčí a výroční trhy. Každopádně ve všech krajích se jde ráno do kostela na Martinskou mši. Ke svatému Martinu také nesměli chybět koledníci, jedna dochovaná koleda je zmíněna níže.

    Dříve se drželo posvícení přesně na svatého Martina a nejbližší následující neděli se pak říkalo hrubé hody.


    Na svatého biskupa Martina
    milý hospodář a jeho družina
    husy jedí, víno k tomu pijíce
    štědrého Martina chválíce
    páni, žáci a kněží se radují
    neb se jim koledy přibližují.
    Pacholci a dívky svobodu mívají
    a u jiných pánův se zjednávají.
    (Selská pranostika z roku 1710)

    A teď něco k těm výše zmiňovaným úředním úkonům:

    Den svatého Martina byl tradiční čas, kdy čeleď opouštěla sjednanou jednoroční službu, dostávala mzdu a hledala si nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu s hospodářem stávajícím. (Měli to naši předci ale zařízené, že? Všichni se museli snažit, aby měli dobrou pověst a byli pilní, neboť jinak by si museli hledat jiné místo, na druhou stranu hospodář si musel pilné čeládky hledět, jinak by mu utekla jinam).

    Toho dne se velmi slavilo. Existují četné záznamy o rozpustilostech i výtržnostech, prováděných „martiníky“. V řádu města Prahy, vydaném císaře Rudolfem II. roku 1598, se píše: „Strany pak Martinkův, kteří obyčej mají, ze všech krajin při sv. Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zdeť v zahálce zůstávati: na to taky úředlníci pozor míti budou, aby jich šenkýřové nepřechovávali“.

    Ke dni svatého Martina se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi, které obec najímala a platila. Zvláště osoba pastýře se pečlivě zvažovala, protože to musel být muž zkušený, vždyť se mu svěřoval všechen obecní dobytek. Zároveň se od něj požadovalo, aby uměl léčit, někdy trochu čarovat, musel se vyznat v počasí a řadě dalších věcí. Za svou službu dostával pastýř obvykle ubytování v obecní chalupě pastoušce. Kromě toho měl sjednánu mzdu, kterou dostával v penězích i naturáliích, náleželo mu několik strychů obilí, pár věrtelů hrachu a později i brambory. Měl povoleno držet si vlastní kravku na mléko, pro niž dostával píci, či do správy obecní louku, stejně jako k vyživování obecního býka a kance na plemenitbu. Od hospodářů dostával předem dohodnutou odměnu, za každý pasený kus, poplatek za připouštění a měl povoleny koledy.

    S přijetím pastýře se spojovala oslava, která se nazývala Bejkova svatba, Martinská sýpka. Bylo obvykle povinností pastýře vystrojit pro hospodáře a radnici hostinu s pečenou husou a pivem. Pokud hospodáři přijali pozvání, bylo to dobré znamení, protože pastýř mohl téměř s jistotou počítat, že s ním smlouvu obnoví i pro další rok. Jinde se hostina připravovala tak, že každý z hospodářů nasypal pastýři dohodnutou míru obilí. Tomu to aktu se neříkalo jinak než Sypání. Protože však byli sedláci furianti, přidal každý něco nad míru, aby sousedům ukázal, že mu na troše nezáleží. Tak se nasypalo mnohem více, než náleželo pastýři. Jeho díl se pečlivě odměřil a ze zbytku se udělala hostina.
    Jinde pastýř zabil vepře, nadělal jitrnic a jelit, zabil 2 berany a 4 husy. Ponocný přidal husu, hajný taktéž. Na hostinu mohl přijít každý, kdo Sypal, akorát si musel přinést vlastní lžíci, vidli a nůž.

    K tomuto dni ale patřila i koleda a koledníci. Již ze 14. století je dochována česky psaná martinská koleda, s níž chodili koledovat nejen chudí žáci, ale i kanovníci a dokonce i městský kat.

    Zde jedna kterou zaznamenal pan Zíbrt ve svých spisech:
    Z koled žákovských však nejznámější koleda o sv. Martině jest psána úplně po česku. Poslechneme tedy žákovskou martinskou koledu a martinskou proti-koledu:

    1. Svatého Martina
    všeliká rodina
    dnes ščedrost zpomíná
    beze všeho statku
    vesele s čeládku.
    Tučnú hus, hus, hus,
    tučnú hus, hus, hus,
    tučnú hus jí, vino pie,
    beze všeho smutku.

    2. Ale my školníci,
    podobní pacholíci,
    malí i velicí,
    v škole když sedíme,
    vesele zpieváme,
    nebť nás nutie veselé,
    toho netajíme.

    3. Protož dnes vesele
    v dobré ščedré voli,
    vědúc vaše mysli,
    k vám sme zavítali,
    abychom dar vzali,
    bychom dusnost chudoby
    tudy zapudili.

    4. Račtež darovati,
    majíc na paměti
    svatého štědroty,
    abychom v radosti
    podle vašie cnosti
    tučnú hús upečenu
    mohli s vámi jiesti.

    5. Ale vy bratří milí,
    mějtež na paměti
    svatého ščedrotu
    Martina rytieře
    nynie v této mieře:
    nechcete-li husi dáti,
    dajte dva penieze.

    6. Ač nás darujete,
    odplatu vezmete
    v království nebeském,
    s Bohem tam bydlíce,
    s ním se radujíce
    a na veky s anjeli
    amen zpievajíce.

    Protože každá rodina má svůj osvědčený recept na nejlepší husu, zde pouze recepis na martinské rohlíky. Budeme rádi když se o své recepty s námi podělíte.


    Recepis na martinské rohlíčky:

    1/2 kg polohrubé bílé mouky
    6 dkg
    sůl
    citrónová kůra
    1/3 l mléka
    2 dkg droždí
    14 dkg vlahého másla
    4 žloutky
    tuk na potření plechu
    1 vejce
    vanilkový cukr

    na nádivku povidla nebo maková nádivka

    Do mísy prosejeme nahřátou mouku s cukrem a solí a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Zaděláme vzešlým kváskem z jedné třetiny mléka, droždí, části cukru a mouky. Přidáme vlahé máslo a žloutky. Vypracujeme hustší těsto a necháme zkynout. Na vále rozválíme těsto na tlustší placku, ze které krájíme trojhránky. Do každého dáme trochu nádivky a pečlivě svineme v rohlíky. Do nádivky je dobré přidat trošku rumu. Klademe na pomaštěný plech ve tvaru podkov. Povrch ovlažíme rozšlehaným vejcem a necháme ještě asi 20 minut kynout. Pak je upečeme v předehřáté troubě do zlatova a horké sypeme vanilkovým cukrem.
    Doporučuji udělat si vlastní vanilkový cukr smícháním vanilkového lusku - vyjmeme semínka - a cukru ve sklenici a i s luskem necháme provonět alespoň dva dny, ideálně však týden.

    Zdroj:
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    internetové stránky ceske-tradice.cz
    Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Po dušičkovém období nám nastává čas posledních posvícení a příprav na Advent

    Všechny hospodyňky nechť si naplánují úklid tak, aby jim nezasahoval do krásného období adventního očekávání. První adventní neděli máme letos 29. listopadu.
    Neboť jak víme na 1. adventní neděli má být již naklizeno, abychom měli čas na adventní náladu, zdobení, zvyky a úkony a nezdržovali se velkým smýčením a mytím oken.

    Zároveň nás čeká největší a nejoslavovanější posvícení v naší zemi. Budeme péct martinskou husu a rohlíčky. Svatého Martina je 11. listopadu, ale martinské posvícení se většinou odehrává v neděli po svatém Martinu, aby byl na husičku, rohlíčky a následné trávení klid..
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Dušičky (Památka zemřelých) - 2. listopadu

    2. listopadu slavíme Památku zemřelých, lidově dušičky.

    Ráno na dušičky se konají bohoslužby a světí se svíce. Stále se místy konají tiché slavnostní průvody na hřbitov, kde se lidé hromadně pomodlí a pak zdobí rodinné hroby květinami, věnci a svícemi.

    I když nechodíme do kostela, navštívíme hrob našich předků a vzdáme jim úctu.
    Řádně hrob očistíme. Položíme věnec a živou květinu jako vzpomínku na ně a připomínku toho do jakého rodu patříme. Zapálíme svíci - světlo duši na onom světě.
    Tiše zavzpomínáme na zemřelé a připojíme modlitbu..

    Rozžehnout svíčku za zemřelé blízké bychom měli, i když z nějakého důvodu nemůžeme hřbitov navštívit.

    Na dušičky se peče zvláštní pečivo "dušičky", podobně jako na svátek všech svatých se pečou "kosti svatých".
    Je zadělávané mlékem, plněné povidly nebo mákem a má mít kosočtverečný či čtverhranný tvar. Jedná se o těsto kynuté, místní zvyk však může velet i jiné. Tím se dříve obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudáci. Dnes jimi můžeme podarovat příbuzné či sousedy.
    Recepis najdete na konci článku.

    Na večer rozžehneme svíce v okně podobně jako na svátek Všech svatých. Svíce symbolizují zažehnání věčné temnoty.

    Pokud máme hrobů několik a do setmění bychom je nestihli obejít využijeme k tomuto úkonu ještě předchozí den - svátek Všech svatých.

    Na dušičky po setmění nejlépe zůstaneme doma, neboť se propojují dva světy. Doma si pak naši předci u světla svící vyprávěli různé dušičkové povídání. Těch příběhů bylo spousta, zde jeden příběh od Pelhřimova:

    (opsáno z www.ceske-tradice.cz)
    „Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o jisté kmotře, která se o dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil tak jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle usadila do lavice a sklopila oči. Po chvilce se rozhlédla kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že jsou to sousedé po smrti. V tom jí šťouchla nedávno zemřelá tetička ze sousedství a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, po té co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.“

    „Na dušičky pamatujme,
    z očistce jim pomáhejme,
    budou na nás vzpomínat,
    až my budem umírat..
    V dušičkový večer
    rozžehneme svíčky,
    modlíme se tiše
    při nich za dušičky.
    Poslední již svíce
    zvolna dohořívá,
    za duše, jichž nikdo,
    nikdo nevzpomíná.“

    Protože tohoto dne prožíváme úkony spojené s uctěním předků, měla by se jej účastnit celá rodina. Je to dobrá příležitost na vzpomínání na blízké. Naskýtají se nám vzácné chvíle k vyslechnutí prababiček, pratetiček a jiných nejstarších členů rodiny o tom jak co bylo. Tímto nasloucháním si můžeme ucelit obraz o našich předcích a prohlédnout si stará alba a vědět, kdo jaký byl a co si v životě nesl za břímě, či radost. Vězte, že je tradicí znát šest generací svých předků. Važme si času stráveným s našimi nejstaršími. Nevíme, jestli příští dušičky za ně nebudeme zapalovat svíce.

    Něco z historie:

    Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od nejstarších dob. V těch dobách se to činilo v kruhu rodinném, kdy se rodina sešla a vzpomínala a vařila se většinou velká hostina. Výroční vzpomínka spojená s veřejnou slavností se objevila až v roce 998 ve francouzském reformním klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě. Od roku 1915, kdy v první světové válce zemřelo tolik lidí, mají kněží povoleno tento den sloužit za zemřelé i tři mše.

    V českém prostředí však tato vzpomínková slavnost není jedinou. Také v květnu se vzpomínalo na zesnulé při svátku, který se konal okolo 13. května.

    Recepis na Dušičky:

    1/2 kg polohrubé mouky
    špetka soli
    8 dkg cukru
    citrónová kůra
    3 dkg čerstvého droždí
    1/4 l dobrého mléka
    4 žloutky
    10 dkg másla
    asi 10 dkg másla na potření

    Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Mouku zaděláme vzešlým kváskem z části cukru, mouky, droždí a vlahého mléka. Vykynutý kvásek přilijeme k mouce. Zpracujeme vláčné těsto a necháme zkynout. Vykynuté těsto rozdělíme, vyválíme plát, vykrajujeme rádlem či nožem čtverce či kosočtverce do páru. Na jeden z nich dáme povidla či makovou náplň, přiklopíme druhou stranou a znovu vykrojíme podobně jako u koblih. Klademe na pomaštěný plech. Na plechu hojně pomastíme máslem a v předehřáté troubě pečeme do zlatova.

    Zdroj:
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    Ladislava Sůvová – přednášky a semináře a kniha Naše tradice
    internetové stránky ceske-tradice.cz
    Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka

    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svátek Všech svatých - 1. listopadu

    Na svátek Všech svatých vzpomeneme na zemřelé jež vstoupili na nebesa jako svatí a blažení. Můžeme navštívit místní sochu či pomníček a ozdobit jej květinami a zažehnout svíci.

    Pečeme tradiční pečivo ve tvaru kostí tzv. kosti svatých. Dělají ze sladkého nebo slaného kynutého těsta. Tvarují se do zkřížených hnátů nebo jednotlivých kostiček.

    Po setmění zapálíme svíci za všechny svaté a umístíme ji do okna.

    Recepisů na kosti svatých je mnoho a v každém kraji je trochu jiný. Vybrala jsem dva, ale budu ráda když se podělíte o jiné.

    Recept na sladké kosti:

    1/2 kg polohrubé mouky
    špetka soli
    8 dkg cukru
    citrónová kůra
    3 dkg čerstvého droždí
    1/4 l dobrého mléka
    4 žloutky
    10 dkg másla
    asi 10 dkg másla na potření

    Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Mouku zaděláme vzešlým kváskem z části cukru, mouky, droždí a vlahého mléka. Vykynutý kvásek přilijeme k mouce. Zpracujeme vláčné těsto a necháme zkynout. Z vykynutého těsta tvarujeme kosti a klademe na pomaštěný plech. Na plechu hojně pomastíme máslem a v předehřáté troubě pečeme do zlatova.




    Recept na slané kosti:

    necelý 1/4 l mléka
    2 dkg čerstvého droždí
    2 kostky cukru
    1/2 kg polohrubé mouky
    sůl
    3 žloutky
    5 dkg cukru
    10 dkg másla
    tuk na potření plechu
    bílky na potření pečiva

    Z poloviny mléka, droždí , cukru a trošky mouky uděláme kvásek a necháme zkynout. Do mísy prosejeme mouku se solí, přidáme kvásek a v mléce rozmíchané žloutky. Zpracujeme hustší těsto, až se tvoří puchýře. Pak těsto rozválíme na tenkou placku, pokryjeme lístky másla , složíme do tvaru obálky, pak na tři díly do sebe a vyválíme. Toto překládání opakujeme asi třikrát. Necháme chvíli odpočinout a tvarujeme zkřížené hnáty či samostatné kostičky. Klademe na pomaštěný plech, pomažeme bílky a necháme 1/2 hodiny kynout, pak v předehřáté troubě pečeme do zlatova.

    Druhý recept vyzkoušený nemám, je mi trochu divné ve slaném pečivu 50g cukru navíc ke dvou kostkám, inu vyzkouším a uvidíme.

    Zdroj:
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Po oslavě vzniku První republiky nás čeká Svátek všech svatých a Dušičky.

    Zde si dovolím si malou vsuvku o Halloweenu, byť se nejedná o naši tradici.
    Všimla jsem si, že lidé mají trochu "guláš" mezi Halloweenem a Dušičkami, i když se jedná o úplně jiný svátek. Zřejmě je to také těmi všelijakými halloweenskými ozdobami a věcičkami co k nám ve velkém proudí do obchodů.

    Halloween se slaví 31. října v předvečer Svátku všech svatých a jedná se o ryze anglosaský svátek, který podléhá jiným pravidlům i bytostem než jsou naše Dušičky 2. listopadu.

    A teď ve zkratce co tedy Halloween je:

    Vznikl z pohanských zvyků severu, kdy se oslavují božstva z „Jiného světa“ – obětní bohové, kteří v tento den umírají a čekají na své znovuzrození. Tento den a zejména tato noc byla vhodná pro věštby a vytyčování nové cesty. Byl to konec keltského roku. Zatímco naše dušičky se zrodily ze starých slovanských zvyků a rituálů a 2. listopadu nastává propojení světů.

    Halloween je velmi starý svátek, který má svůj původ v Irsku, Skotsku, Walesu. Odtud se pak s přistěhovalci dostal do Ameriky, kde velice zdomácněl.
    Podle bájí vycházeli na Halloween duchové nebožtíků z hrobů. Aby se jim lidé ubránili, nosili masky a převleky. Zároveň uhasili všechny ohně, aby jejich domovy zůstaly utajeny, někdy pro posílení ochrany upalovali na hranici ty, které považovali za posedlé zlým duchem. Dnes už se nikdo neupaluje, ale pověry trvají stále. Symbolem Halloweenu je dutá dýně s otvory pro oči a ústa, jež zevnitř osvětluje svíce. Dýně se však začaly vydlabávat až v Americe, původně vydlabávali lampy z tuřínu. Tato lampa má zahánět zlé duchy. Říká se jí „Jackova lucerna“. Jack byl velice zhýralý muž. Když si pro něj přišel ďábel, tak ho Jack obelstil, i přesto ale musí do skonání věků obcházet temnotou a svítit si svíčkou ukrytou ve vydlabané dýni.

    Je to svátek vskutku krásný, ale s Českou zemí a jejími bytostmi nerezonuje. Mimochodem víte, že v určitých oblastech se na dušičky nosili masky i u nás? Činilo se tak hlavně v horách, masky však měly svéráznou českou dušičkovou formu a určitě mezi maskami nesměla chybět smrtka. A i u nás se na o dušičkách vyprávěly a vyprávějí strašidelné příběhy a historky. Více o dušičkách v příslušném článku.

    Zdroj:
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    wikipedie a stránky chcidoameriky.cz/svatek-halloween-symboly-zvyky-a-tradice .
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Den vzniku samostatného Československa - 28. října - státní svátek

    Jak jsem se již zmiňovala minule, označení státní svátek nám neříká jen to, že nejdeme do práce a máme volno, ale také, že bychom měli tento den prožít slavnostně a v úctě.

    28. říjen roku 1918 byl pro naši zem velice významným dnem. Vznikl samostatný stát, osvobodili jsme se od Rakouska-Uherska a celá zem oslavovala svoji První republiku. Tento den se významně zapsal do našich dějin, a proto se ustanovil 28. říjen státním svátkem, kdy se nikde nepracuje, aby jsme mohli opět oslavit svobodu své vlasti.


    Nezapomeneme vyvěsit vlajku, pěkně se oblékneme a uspořádáme slavnostní rodinný oběd, abychom uctili naše předky a naši krásnou zem. U oběda či odpoledního kafíčka si povyprávíme co a jak bylo a povíme dětem jak vznikala naše zem a proč je právě tento den pro nás tak významný a plný úcty a proč se tak čančáme. A třeba zalistujeme ve starých knihách a kronikách. Však rodina je základ státu :).

    Dříve se oslavovalo nejen ve svátečním odění, ale také v krojích. Nejednou krojované družiny z celé republiky jeli oslavovat tento den do hlavního města k Pražskému hradu a tancem a zpěvem se radovali a náš první prezident Tomáš G. Masaryk je nadšeně pozoroval. Vyvěšovali se vlajky a trikolory, všude v ulicích bylo veselo.


    O každém státním svátku se vyvěšují české vlajky a zástavy.

    To jak se vyvěšuje česká vlajka a jak se zachází se znaky české státnosti máme přesně dáno zákonem č. 352/2001 Sb.
    Ve stručnosti vlajky se vyvěšují následovně - v 16:00 pracovního dne předcházející státnímu svátku a snímají se v 8:00 následujícího pracovního dne.

    Zde připojuji zajímavý odkaz na článek z Českého rozhlasu, který pojednává o situaci naší země v roce 1918, kdy končila první světová válka a o vzniku První Československé republiky. http://www.radio.cz/cz/static/vznik-ceskoslovenska-28-rijen-1918/index
    Dále si pak dovolím připojit článek z téhož zdroje, který pojednává, proč právě usedli do vlády první Československé republiky ti konkrétní lidé.
    Radio Praha - Jaké byly osudy "mužů 28. října"?
    Radio Praha - Jaké byly osudy "mužů 28. října"?
    http://www.radio.cz/cz/rubrika/special/jake-byly-osudy-muzu-28-rijna
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    sv. Havel - 16. října

    Dnes je svátek sv. Havla a s ním spojené havelské posvícení jež následuje tuto neděli.

    Havelské posvícení je také známo jako císařské, to proto, že císaři Josefu II. se nelíbilo, že každém místě se slaví posvícení jindy. A protože se lidé o posvícení navštěvovali a při té příležitosti obchodovali a pracovní morálka velice trpěla, chtěl císař posvícení sjednotit právě na sv. Havla. Což se opravdu stalo v roce 1787, kdy vydal nařízení o jednotném posvícení první následující neděli po sv. Havlu. V mnoha krajích se ovšem posvícení pouze přibralo jako další příležitost k oslavám a slavilo se dvoje posvícení - Havelské nebo-li císařské a "naše posvícení".

    Toto posvícení se do dnes slaví v mnoha krajích naší krásné země. Ke každému posvícení patří dobré jídlo, pití a zábava.

    V jižních Čechách nesmí o posvícení chybět posvícenské hnětynky nebo také hnětýnky. Jedná se o lité těsto do malých forem, jež obsahuje mnoho másla, cukru a vajec. Hnětynka se totiž nekouše, hnětynka se rozplývá. Každý kout jižních Čech má svá specifika na zdobení hnětynek a i každá rodina si je zdobí po svém. Všeobecně se dá říci, že jsou polévané cukrovou polevou s různými příchutěmi a zdobeny sněhovými, cukrovými nebo marcipánovými barevnými ozdobami jež mají povětšinou podobu různých kytiček a lístečků. Každoročně se také v mnoha místech jižních Čech vyhlašuje soutěž o nejkrásnější hnětynku a opravdu se jedná doslova o umělecká díla k zakousnutí. Nicméně jedná se o tak nákladný kus pečiva, že se peče opravdu jen o posvícení.

    Recepis:

    Posvícenská hnětynka

    •70 dkg polohrubé mouky
    •50 dkg másla
    •50 dkg cukru moučka
    •6 vajec
    •2 lžíce rumu nebo jedna lžíce ustrouhané citronové kůry a šťávy

    Utřeme žloutky s cukrem a máslem. Postupně přidáme mouku, sníh z bílků a rum nebo citron. Vznikne polotuhé těsto, kterým pomoci lžíce naplníme vymazané a moukou vysypané formičky. Těsta dáváme méně na prostředek a více do stran formičky.
    Pečeme ve vyhřáté troubě zhruba 15 - 20 minut asi při 200°C (dle trouby a druhu formiček). Zda jsou upečené, zjistíte pomocí špejle.

    Po vychladnutí polijeme čokoládovou nebo citronovou polevou a zdobíme podle fantazie. Lze použít ozdoby na hnětynky (ty se dají v jižních Čechách koupit okolo posvícení dokonce i v trafice), lentilky, barevnou rýží, marcipánem nebo si vyrobíme vlastní zdobící hmotu a z ní různé tvary.

    Na zdobení potřebujeme bílek a jemně prosetý moučkový cukr. Velice často se přidával i škrob, ale protože se dnes moučkový cukr bez škrobu (proti hrudkující složka) prakticky nedá sehnat, tak již škrob nepřidáváme. potom hmotu rozdělíme na části a každou jinak obarvíme potravinářským barvivem. Doporučuji ty přírodní a tekuté. Pokud máme prášek, musíme jej předem rozmíchat v trošce vody. Pak se hmota plní do zdobících pytlíků a zdobíme buď rovnou na hnětynky, nebo ozdoby vytváříme na povoskovaném či pečícím papíře a pak přenášíme do ještě měkké polevy na hnětynkách.

    Velice baví zdobení hnětynek děti, podobně jako perníků v adventu.

    Kupované ozdoby pro zajímavost vypadají takto: http://imageproxy.jxs.cz/~nd05/jxs/cz~/631/908/0b9c7c6b4d_80636533_o2.jpg

    A domácí zdobení třeba takto: http://www.sdhcizova.cz/img/picture/309/hnetynka7.jpg


    Méně časté, ale v některých místech tradiční jsou vykrajované hnětynky, ale na ty je zase jiný recept.

    Samozřejmě nesmí chybět ani dobré pivo jako křen a vydatná pečínka, většinou to je kachna nebo jiná drůbež, neboť husy se tradičně zabíjí až na sv. Martina - to jsou nejtučnější, mají nejvíc prachového peří a dobře se škubou.


    Na Vysočině kupříkladu o posvícení dělali i zabíjačku a častým posvícenským pokrmem byly jitrnice a samozřejmě posvícenské koláče.

    Zdroj:
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    internetové stránky ceske-tradice.cz
    Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová.



    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Posvícení

    V Čechách posvícení, na Moravě hody, ve Slezsku krmáš.

    Posvícení od slova posvěcení se slaví na počest posvěcení kostela nebo místa. Při posvícení se tedy obnoví posvěcení kostela nebo místa ke kterému se celé posvícení vztahuje. A protože je každý kostel zasvěcen jinému světci nebo byl vysvěcen v jinou dobu, tak se posvícení v každé vsi i městě slaví v jiný čas.

    Jsou ale posvícení která jsou tak oblíbená a důležitá, že se slaví po celé zemi. Kupříkladu na svatého Václava nebo svatého Martina.

    Pouť se slaví na počest patrona nebo důležitého místa. Je to rozjímavé putování k místu, které je zasvěceno svatému či jde o nějaké významné místo. Tam se dělají duchovní obřady a pak následuje radování, pohoštění, trh, zábava a kolotoče.

    Posvícení a pouť jsou tedy dvě rozdílné věci a v některých místech se slaví pouť na počest patrona kostela a posvícení na výročí posvěcení kostela v jinou dobu. V mnoha místech však tyto dva úkony splynuly a slaví se zároveň.

    Při posvícení však dobré pokrmy, tance a radování nesmí chybět. Typické jsou v Čechách posvícenské koláče, v jižních Čechách hnětynky a na Moravě vdolky. Pečou se z vybrané mouky, dle místního receptu a podle krajové zvyklosti se též zdobí.

    K posvícení nesmí chybět zlatá pečeně a dobré pití. Jedná se převážně o různou drůbež, husy se ale pečou až na svatého Martina, kdy jsou pěkně tučné a dobře opeřené. K pečeni se většinou podávají domácí knedlíky a sladké či kyselé zelí. V Čechách se pije převážně pivo, ale tam kde vinohrad, tak víno. Na Moravě je to naopak. Každé místo má i další odlišnosti i podle toho jakému světci je posvícení určeno. Na svatého Martina se místo koláčů v mnoha místech pečou martinské plněné rohlíčky (recepis bude u článku o Martinském posvícení).

    Zvykem je posvícení slavit buď na svátek světce, ale nejčastěji nejbližší následující sobotní večer, neděli a pondělí (které se kuli práci již prakticky nedodržuje). Nejdůležitější je však nedělní slavnostní oběd a pak zábava.

    A jak to vypadalo dříve?
    Velkým zvykem bylo v neděli časně ráno odsouzení kohouta. Hoši ve vsi "ukradli" v hospodářství kohouta a pak jej nesli přes celou ves, mezi tím se vytvořil průvod. Jeden z hochů byl kazatelem a na návsi kohouta odsoudil. Ten se pak sťal šavlí nebo podřízl a následně slavnostně upekl. Na Moravě se v pondělí pro změnu stínala hlava beránkovi.

    Něco málo o posvícení v různých regionech: http://www.ceske-tradice.cz/tradice/podzim/posviceni-a-hody/_zobraz=posviceni-v-regionech


    Recepis na koláče:

    České posvícenské koláče

    asi 1/4 l smetany nebo dobrého mléka
    30g droždí
    80g cukru
    500g hladké vybrané mouky
    špetka soli
    3 žloutky
    vanilka
    citrónová kůra
    100g másla
    máslo na potření plechu, 2 bílky na potření koláčů
    Nádivka: tvarohová, povidlová, maková, ořechová, apod.

    Z poloviny vlahého mléka, droždí, lžíce cukru a několika lžic mouky připravíme řidší kvásek a necháme zkynout. Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem, vlijeme vykynutý kvásek, přidáme ve zbytku vlahého mléka rozmíchané žloutky, vanilku, citrónovou kůru a vlahý tuk. Zaděláme vláčné těsto, nechám je zkynout na teplém místě. Pak rozdělíme na kousky o váze asi 40 - 50g, které zakulatíme v ruce do kuličky a dáme na pomaštěný plech. Do kousku hadříku zabalíme a zavážeme raneček mouky a takto vzniklou kuličkou vytlačíme do každého kousku těsta volný střed, do něho dáme nádivku. Úzké kraje koláčů povlažíme bílkem. Koláče necháme krátce zkynout. Pak je vkládáme do předehřáté trouby a asi za 30minut (dle velikosti) je upečeme. Hotové můžeme pocukrovat.

    Příští rok snad seženu i nějaký domácí recepis na hnětynky.


    Následující velké posvícení je Martinské u toho si také řekneme něco o pečení hus.


    Zdroj:
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    internetové stránky ceske-tradice.cz
    Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    František z Assisi - 4.10.

    Tento den si připomínáme jednu z nejvýznamnějších a ve své době nejznámějších osobností středověkého duchovního života.

    František z Assisi se snažil napravovat nešvary v církvi, bojoval za skutečnosu duchovní čistotu a chudobu.

    Protože jeho životopis je dlouhý a k oslavě jeho dni se mi zatím nepodařilo najít žádnou lidovou tradici, či zvyk - je-li vůbec nějaký, tak zde přikládám pouze odkaz s jeho životopisem. http://catholica.cz/index.php?id=4750.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti

    Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli taktéž náležitě ostavit a uctít.

    Tento den je tak význačným svátkem, že se slaví naprosto ve všech krajích po celé České zemi.
    A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron a ochránce České země a to minimálně od poloviny 10.století, kdy počali vznikat první zapsané legendy. Ale teď ke zvykům.

    Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se i lidové veselice, posvícení a do dnes se udržela i tradiční velká pouť svatého Václava a to na mnoha místech v zemi. Největší se koná ve Staré Boleslavi a návštěva hrobu svatého Václava v tento den je i dnes velmi vyhledávaná.

    Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají povznášející písně a rpzjímá se a kouká se uctít důležitost onoho dne. Po doputování poutníků ze svatého místa domů je náležitě vítají Ti co doma zůstali a na pouť nemohli a pokračuje se veselím na trzích, v hospodách a tancovačkách a dnes také na atrakcích.

    Svatý Václav je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ. Proto Josef Václav Myslbek vytvořil krásné sousoší ochranitelů České země, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Zde po 21. srpnu 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.
    Pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí se také každoročně konalo v tento den velké setkání Čechů.

    Svatý Václav je vzorem čestného panovníka, starého původního křesťanství a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti s živým vztahem k tradicím národa.

    Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší zemi, připomeňme krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší vlasti a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, jen tak se dá ovlivnit mnohé.

    Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
    "Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
    Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“


    A co znamenal tento den pro naše předky?

    Den svatého Václava byl však i důležitým dnem v hospodářském roce. Protože obilí již je pod střechou, seno se slámou ve stodole a téměř sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až na svatého Martina.

    V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

    Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí, dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě.
    Toho dne se také v některých místech sporadicky konala poprava kohouta, která se jinak konala o masopustu.

    Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.


    Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech, Moravy i Slezka. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
    Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, kníže na koni, štít a zbroj..

    A aby povídání bylo úplné je nutno připomenout, že se na svatého Václava vyvěšuje státní vlajka.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Podzimní rovnodennost a podzimní období


    Podzimní rovnodenností nastává čas poslední sklizně, hojnosti a posvícení, čas přemýšlení, rozjímání a radosti. Zároveň také krácení dnů a přibývání noci.

    Nastal nám podzim, čas sklízení plodů náročné práce. Příroda nám pomalu maluje krajinu překrásnými barvami, nechává za svítání válet krásné mlhy na strništích a loukách, ve večerním slunci se blyští šípky jako červené korálky a pomalu se vše připravuje na spánek.

    Ani naši předci nesměli zaspat a podzim náležitě využít nejen k přípravě na zimu, ale především k radování a hodování neboť podzim je obdobím hojnosti. Již se vědělo kolik se sklidilo a kolik úrody se může spotřebovat na podzimní radování.
    Proto také v české kotlině k podzimu neodmyslitelně patří svatby v Čechách posvícení a na Moravě hody, které skrývá hlavně setkávání s přáteli a rodinou.

    K tomu všemu se váží i tradice, které si budeme představovat postupně.

    Snad jen zmíním pouštění draků a pečení brambor v popelu a jablek na ohni, neboť to se odehrávalo tak nějak celým podzimem, dle počasí a krajů.

    Pouštění draků byla a je oblíbenou kratochvílí zejména dětí i dospělých neboť v podzimní čas pěkně fouká ze strnišť.

    Děti si doma vyrobí a nazdobí draky a utíkají je na sklizených polích a loukách pouštět. Doma vyrobený drak je totiž ten nejlepší a děti se dříve předháněly, kdo z nich bude mít draka krásněji vymalovaného a komu vystoupá na nebi nejvýše.

    Je to období honů, houbaření, sběru šípků a posledních bylin, různých svátků a hlavně je to čas posvícení a setkávání.

    Posvícení se konají po celé republice, ale v každém kraji v jiný čas a protože s posvícením je to složitější, tak k němu nezbývá než sepsat samostatný článek. Ve zkratce k posvícení nesmí chybět dobré jídlo, pití posvícenské koláče a husa.

    Ke konci podzimu krom dušiček a svatého Martina, patří i přípravy na advent a prakticky celé adventní postní období. U nás v rodině se kupříkladu v neděli před první adventní společně zdobí adventní věnce při čemž se povykládá jak se kdo má a co se událo...

    Tak tedy radujme se, veselme se, podzim nám nastal podzimní rovnodenností, která letos připadla na 23. září...
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatá Ludmila – 16.9.

    Tento den si připomínáme svatou Ludmilu, babičku svatého Václava, světici a patronku České země.

    Je patronkou babiček, matek, křesťanských vychovatelů a především České země.

    Její atributy jsou knížecí koruna, závoj nebo šála. Většinou se zároveň zobrazuje v červeném plášti.

    Její životopis jen ve stručnosti. (pokud někdo bude chtít celý její životopis, ráda jej napíši)
    Pocházela z pšovských knížat v Čechách. Byla provdána za knížete Bořivoje I., prvního doloženého českého knížete, který po sňatku přijal křest od sv. Metoděje, přijala i ona křesťanskou víru a také ji praktikovala. V lásce k slovanské bohoslužbě vychovala své syny Spytihněva a Vratislava i vnuka Vratislavova - Václava. Po smrti Vratislava se usadila na vdovském sídle Tetíně u Berouna. Tam byla v noci z 15. Na 16. září 921 najatými vrahy zardoušena jejím vlastním hedvábným závojem. Vrahy zřejmě najala tehdy již vdova po Vratislavovi Drahomíra.

    Již za svého života byla velice váženou ženou a lid ji převelice ctil. Záhy po její smrti počali lidé kněžnu Ludmilu uctívat jako mučednici. U jejího hrobu na Tetíně došlo k zázrakům. Vnuk Václav po převzetí vlády se postaral o přenesení Ludmiliných ostatků do Prahy, kde byly 10. listopadu asi r. 925, za účasti řezenského biskupa Michala, uloženy do chrámu sv. Jiří na Hradčanech. V té souvislosti se počítala mezi svaté. K oficiálnímu potvrzení svatosti pak ještě došlo v r. 1143 (či v r. následujícím) papežským legátem kard. Quido di Catello za jeho pobytu v Praze.

    Při otevření tomby s pozůstatky svaté Ludmily v roce 1981 byly nalezeny zbytky několika textilií. Jedna z nich je zřejmě součástí oděvu svaté Ludmily, snad pokrývkou hlavy, závojem. Již Kosmova kronika se zmiňuje, že závoj byl spolu s ostatky svaté Ludmily uložen při jejich přenesení do Prahy. Později byla Ludmilina tomba dvakrát otevřena ve 14. století za účasti pražského arcibiskupa a opětovně zapečetěna. Textilie považované za relikvie byly zřejmě v tombě ponechány. Zhotovením, technikou i dalšími znaky lze nejstarší textilii zařadit do 10. století..
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Dožínky - konec Srpna

    Dožínky jsou oslavou úrody po žních, vzdání úcty matce zemi a poděkování všem živlům za vyslyšení našich proseb, aby ušetřili úrodu.

    Slaví se koncem Srpna někde i začátkem Září a jejich přesné stanovení závisí na sklizení posledního pole s obilím.


    Ten den se od brzkého rána vše strojí a čančá.

    Strojí se koně nebo traktor a vůz jež slavnostně v průvodu ženců, žen a dívek doveze poslední obilí, zdobí jej většinou muži a jinoši se zpěvem a nějakým dobrým pitím. Dívky mají za úkol uvít dožínkový věnec ze všeho druhu obilí a zdobený lučním kvítím a zhotovit velkou kytici lučního kvítí.

    Všichni se obléknou do místního kroje nebo nejlepších šatů.

    Každá hospodyně doma poctivě naklidila, napekla koláče a tradiční žitný chléb jako poděkování polím.

    Celá oslava začíná průvodem z pole do vsi. Dříve končil u vrchního hospodáře (který měl na starosti celou úrodu a hlídal aby se nesnědlo i to co se má zasít), kde mu byla úroda předána na starost, bylo oznámeno že všechna úroda je sklizena a uložena pod střechou.

    I dnes se symbolicky předává úroda a starostovi/hospodáři na návsi, s týmž oznámením, že je vše sklizeno a uloženo, je mu předán dívkami v kroji dožínkový věnec a jeho ženě předávají jinoši kytici lučního kvítí. Na oplátku jim hospodář udělí pochvalu a zajistí přípitek většinou pivem, paní máma (žena hospodářova) rozdává za kytici dožínkové koláče. Krom dožínkového věnce a kytice nesmí v průvodu chybět žena s pecnem chleba a solí.

    Po této ceremonii dává hospodář pokyn k veselení, které se odehrává na návsi a později se stěhuje do hospody. Tanec a radost je nejlepším a největším poděkováním za úrodu.

    Věnec jež dostal hospodář se zavěsí do stodoly či na jiné významné místo v hospodářství (nemělo by na něj pršet), kde visí celý rok až do dalších dožínek, aby byla další úroda.

    Oslava dožínek byla pro naše předky nesmírně důležitá, také to byla největší oslava v celém roce. Obilné zrno znamenalo život, přežití zimy a zasetí nové úrody.
    I pro nás, i když nemáme pole a neobděláváme je, by tato oslava měla být důležitá neboť každý z nás jí a jídlo není samozřejmost.

    Nastává čas hojnosti...

    Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice
    Lidové zvyky a byčeje
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Poutě

    Krásná a tajemná svatojánská noc je za námi a nastalo nám dlouhé období poutí.

    Pouť - putování za soustředěním se, usebráním, uvnitřněním, odevzdáním se a vůbec objevením sebe sama a vyššího vedení - je tradice daleká, která sahá opět až za křesťanství.

    Odměnou pro poutníky je pak dosažené poutní místo a následné radování v podobě zábavy, houpaček, kolotočů a perníků. Doma je pak vítají s otevřenou náručí ti, co se nemohli poutního putování zúčastnit.

    Poutí se v naší zemi koná mnoho. Termín je většinou stanoven dle světce, kterému je zasvěcen místní kostel a na jehož počest se pouť koná.
    Poutě jsou stále velmi oblíbené a konají se snad v každém místě kde je kostel.
    Máme v naší krásné zemi také mnoho poutních míst.
    Kupříkladu Svatou horu u Příbrami, Chrám svatého Víta se Svatováclavskou kaplí, bazilika Nanebevzetí panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě či kostel svatého Matěje v Praze Dejvicích.

    O pouti se pečou pouťové koláče, vdolky a v jižních Čechách hnětynky.
    Sejde se celá rodina a dělá se slavnostní oběd - pečená drůbež.
    Večer se pořádá taneční zábava a jistě místo navštíví i oblíbené pouťové atrakce a trhovci.

    Je krásné se jednou do roka se stát bezstarostnými a užít si zábavu.

    Těm co vlastní knihu Naše tradice, se doporučuji začíst.



    Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---

    Svatojánská noc 23.-24. června

    Dalším význačným svátkem je Svatojánská noc, která připadá na dobu letního slunovratu.

    Tento čas je oslavou nastávajícího léta, úrody a země.

    Jedná se o pálení ohňů v předvečer svátku Jana Křtitele tedy ze 23. na 24. června. Noc je plná kouzel, bytostí a zvláštních sil. Také byliny jsou v tuto noc nejsilnější.


    Svatojánské ohně většinou připravuje chasa (mládež).
    V některých krajích je základem hranice jedle s oloupanou kůrou. To mají na starost chlapci.
    Děvčata mají za úkol natrhat devatero kvítí, ze kterého pak uvijí věnce a jimi a červenými pentlemi ozdobí jedli a sebe. Hranice s jedlí se vztyčuje vždy na kopci, aby byla vidět z ostatních vesnic. Důležité je zelené chvojí, které se přidává do ohně.
    Po zapálení hranice se kolem tančí a zpívá a také se hrají různé hry. Zadaná děvčata kupříkladu prohazovala svůj věneček skrze plameny a jejich chlapci se je snažili chytat. Pokud se to podařilo, bude vztah ve znamení věrnosti.

    Některé zvyky popisuje už herbář z roku 1596 od Martina z Urzedova. Kupříkladu díval-li se někdo do ohně skrze věnec uvitý z černobílu, pak byl uchráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si jej na hlavu a větší okolo pasu, pak byl ochráněn před vším zlým.

    Nejznámější zvyk je ale skákání přes oheň. Ten kdo skočil přes oheň si tím zajistil dobré zdraví a čím víš skočil, tím vyšší bude na poli len. Také přes oheň skákali dvojice, držíce se za ruku. Ti zas zjišťovali, zda budou mít šťastné manželství.

    V některých krajích se zapalovala košťata a vyhazovala se k nebi na odhánění ježibab nebo kolikrát stačil jinoch vyhodit a chytit koště aby neuhaslo, tolik let bude živ.
    Také se zapalovala smolou pomazaná stará loukoťová kola, která se pouštěla ze stráně dolů jako symbol padajícího slunce.

    Nevěsty a svatojánská noc:

    Ta děvčata, která jsou zasnoubena a budou se tento rok vdávat, nesmí zapomenout na tradici zašívání čarovné byliny do svatební košile. Tato tradice je přestará, ale udržela se a je krásná.
    Budoucí nevěsta vyrazí v noci do lesa a utrhne kapradí či jinou bylinu (ale kapradí je prý nejlepší). Tu později s přáním cnosti pro nastávajícího a úctou zašije do límce košile. Košile nemusí být osobně šitá, stačí koupená a popárnout límeček, tam kde to není vidět. Nevěsta ale musí všívat bylinu osobně. Cnost pro nastávajícího si nevěsta dobře rozmyslí a musí být pouze jedna. Vícero nadělá víc škody než užitku.



    Svobodné dívky si tento den mohou zajistit předpověď. Když se v podvečer vydají pro devatero kvítí a to svatojánský květ, růži, smolničku, chrpu, rozchodníček, čičmudíček, mateřídoušku, fialku a zvonek a pak si jej dají pod polštář, pak se jim přesně o půlnoci ve snu zjeví jejich nastávající. Aby to fungovalo, důležité je ještě pár pravidel. Dívka se cestou za kvítím nesmí ohlédnout, nesmí promluvit, zpívat si, a když kvítí natrhá, též musí jíti zticha a neohlížeti se. Tato tradice však již vymizela.

    Pro zajímavost svatojánský květ je kopretina, růže to mohla být i šípková. Smolničku obecnou asi už moc lidí nezná, ale zato chrpu ano. Rozchodníček je rozchodník ostrý, ale možná i jiný rozchodník, kterého je hodně druhů. Čičmundíček, tučný mužík, mužíček či tučmužíček, tak se označuje netřesk. Mateřídouška je krásná voňavá fialově kvetoucí bylinka a najdete ji vždy tam, kde jsou mravenci. Fialka vzhledem k nastávajícímu létu je míněna zřejmě violka rolní neboli polní maceška a zvonek každý zná.


    V předvečer se též chodí sbírat bylinky, které mají obzvláštní moc. Také máslo stlučené o svatojánské noci má čarovnou sílu.
    V severních Čechách se ve světnici pod stolem stala postel svatého Jana z trojího kvítí, k níž se kladl obrázek světce. Ráno se v ní objevoval obrázek světcovy hlavy a děti zde nalézaly drobné dárky.

    Podle světce se též nazývá Svatojánský chlebíček, kterým se svatý Jan živil 40 dní. Jedná se o plod cizokrajné rostliny Rohovníku obecného, která dorůstá do výše 3-4m. Její plody se užívají v cukrářství a také k výrobě lihu a sirupu. Pro velkou oblíbenost byl dovážen i k nám, ale posledních letech je k vidění pouze jako krmivo pro domácí zvířata, zejména hlodavce. Zvláštností této rostliny jsou semena, která mají všechna stejnou váhu 0,2 g. Díky této váhové stálosti se dlouho používala k dovažování.


    Také se říkalo, že ten kdo nalezne v hlubokém lese kapradí, které přesně o půlnoci zlatě rozkvete, ten je předurčen k naleznutí pokladu země. Pod kapradí se měla roztáhnout bílá látka, aby se zlatého květu člověk nedotkl. Květ nebo šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným, nebo mu umožňovala rozumět řeči zvířat. A pokud člověk nalezl poklad, mohl si ho odnést jenom tolik, kolik unese nebo sám váží, jinak propadl silám pekelným. I tak, ale jít o svatojánské noci do lesa chce hodně odvahy, neboť se probouzí temné síly a les je plný čarovných bytostí a bludiček.



    Pro zajímavost:
    Svátek Jana Křtitele je ojedinělý tím, že se slaví narození světce a nikoli jeho úmrtí. Církev ho slaví už od roku 506. Nicméně pálení ohňů o této noci je mnohem starší....
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Letní slunovrat

    Dnes 21.6.2015 nastane letní slunovrat a to v 18:38 hodin.
    K letnímu slunovratu se plně váže i následující tradice Svatojánské noci...
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Letnice – letos slavíme Letnice 24. a 25. května 2015


    Letnice je tradiční název pro Boží hod Svatodušní, tedy Sestoupení Ducha Svatého na zem.

    Sestoupení Ducha svatého na zem se slaví vždy sedmou neděli - 50dní po Velikonočním pondělí.
    Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí podobně jak je tomu na Boží hod Velikonoční a Velikonoční pondělí. Letnicemi nám končí období Velikonoc a oslavujeme jimi příchod léta, jak nám již napověděl název.

    Barva Letnic je červená, barva ohně a milosti. Tato barva má ve svatodušní svátky hluboký symbolický význam.
    Symbol Ducha svatého je bílá holubice.


    Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků i dnes. Podobně jako Vánocemi uctíme zimu, Velikonocemi jaro, tak Letnicemi uctíme Léto.


    Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení.

    Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo.
    Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, vyčistí a naleští nábytek, vysmýčí pavučiny a utře prach. Vše se myje, blýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně uklizené.
    Prádlo se vypere, naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení nebo nejslavnější kroj na neděli. Na odění nesmí chybět červená barva, byť formou pentlí, opasku nebo jiného doplňku.

    Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu, dílny, kolny, garáž, případně hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky.

    Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky. Děvčata vytáhnou červené a v některých krajích i bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Tam kde ještě drobotina nedorostla v samostatnost přejímá tento úkon hospodyně a hospodář.
    Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami. Tato ozdoba měla mnoho podob kraj od kraje. Nejčastěji to je jedna velká váza na jídelním stole plná větviček s pentličkami. Tuto velkou vázu pak v některých krajích doplňovaly další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami, rozmístěné po domě.
    Velká váza s větvičkami však je nejdůležitější, dává se do stavení proto, aby se v neděli měl kam Duch svatý usadit. Větvičky se zapichují a dávají i do oken.

    Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a Duch svatý jej nepřehlédl. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Tyto se také zdobí pentlemi a aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou.
    Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek. Naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes můžeme tyto svaté kouty vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních.

    Na Moravě věnují hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes krom pentlí i papírové ozdoby, růže a květy.

    Protože každá ves má svoji kapličku nebo jednoduchý oltář či kříž i tyto je třeba nazdobit květinami a zelenými větvičkami. O to se většinou stará místní fara, není-li tomu tak, můžeme se tohoto úkolu zhostit my.
    Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především a zejména růžemi, z čehož zřejmě vznikl i další název pro toto období - Rozálie.
    Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými.
    Protože jsou letnice zároveň svátky liturgickými nese se neděle v duchu duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se konají i nadále průvody. Místy se vypravují poutě na poutní místa zasvěcena Duchu svatému.

    Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem, což můžeme udělat i v jiném duchu bez kostela a církve.

    V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek.



    Pondělí patří zvykům a velkým zábavám.

    Hospodyně vymění vodu u větviček ve váze na stole a zavěsí nad jídelní stůl, kde se schází celá rodina, dřevěnou řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého.

    O Letnicích se k jídlu připravují kosmatice a Boží milosti. Kosmatice jsou v těstíčku máčené a smažené květy černého bezu. Boží milosti je smažené sladké pečivo.

    O letnicích nesmí chybět tanec a zábava!



    Naši předci měli jeden krásný zvyk, který již zcela vymizel:
    Na mnoha místech se konaly pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužili jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. Tak měli naši předkové zajištěnou každoroční obnovu hranic pozemků a sousedských vztahů. Na tyto obchůzky se ovšem netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží. Dnes by bylo záhodno kdyby mládež šla okouknout hranice a něco se dozvědět :).


    V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby zahnali zlé síly, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem.


    Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet, a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích.


    Celé Letnice se nesly v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběly se krásné a užitečné věci.


    Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy. V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počali upadat už na konci 18. století, kvůli josefinským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční nebyl.

    Mládež se strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva.

    Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15let, syn nějakého váženého souseda.
    Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába.
    V různých krajích se král vybíral různě.

    Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela.
    Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek.


    Zatímco na vsích se konali Jízdy králů, ve městech se konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.



    K celým Letnicím patří také otvírání studánek:

    Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve tento den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví. Otvírání studánek je velice důležitý úkon, neboť nepečované prameny a studánky mizí a vysychají.
    Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky.
    Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobí zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji.
    Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky.




    Snad jsem na nic nezapomněla :)..
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---

    Den Českého Anděla - 20. květen

    Den Českého Anděla je dnem češství a vlastenectví.

    Je to den jako stvořený k objevování našeho vztahu ke své zemi. Den pro setkání s přáteli a bavení se o tom jaké to tu máme krásné a co bychom mohli udělat, abychom ještě více zvelebili naši zem a mohli jsme být na ni náležitě hrdí.


    Den pro zastavení se, pro modlitbu za naši zem a národ.

    Dnes na mnoha místech prší, ale i to je krásné, neboť zem potřebuje vláhu a letos přes zimu a na jaře jí bylo opravdu málo.

    Nezapomínejte že láska ke své vlasti není totéž co vztah k politice. Jsou dvě naprosto odlišné věci, které bychom neměli míchat dohromady. Když otevřeme srdce své zemi, budou se dít věci...

    Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře + kniha Naše tradice.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Letnice budeme letos slavit 24. května :)
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    1. Máj – 1. května

    1. den v měsíci květnu je zasvěcen milování a nejčistčí lásce. Je to také den, kdy se slaví svatý Filip a Jakub.

    Tento den se pojí s oslavou staročeských májů. Staročeské máje mají mnoho tradic a zvyků, některé držíme do dnes, jiné pomalu mizí.

    Nejdůležitějším aktem hned po ránu je stavění Májky. Májku staví každá ves. Je to věc prestiže, čím vyšší májka tím lepší. Je ostuda, pokud vesnici krásná májka nezdobí a také o ni nesmí přijít.
    Chlapci z vesnic jdou v předvečer (ne za tmy) prvního Máje do lesa, vyberou zdravý ztepilý smrk či borovici, s úctou, modlitbou a popěvky ji porazí, oklestí a větve nechají jen na špici. Pak ji odnesou do vsi, kde ji nazdobí pentlemi, šátky, fáborky, květinami a hlavně věncem, který má velký symbolický význam. Takto nazdobenou Májku hlídají u zapálených ohňů až do rána, kdy ji průvodem jdou vztyčit na náves, tam ji hlídají nadále. Je totiž zvykem, že jinoši ze sousedních vesnic jdou k "sousedům" a chtějí jim Májku ukrást či skácet. Tyto boje mezi vesnicemi si mladí muži velice užívají, hlídají a jdou do jiných vsí porazit tu cizí, přičemž jejich Májka nesmí padnout. Je škoda, že tato krásná tradice se hodně vytrácí.
    Mladí muži hlídají Májku bedlivě někde do půlnoci jinde do rána a pak každou neděli až do letnic, kdy se Májka slavnostně skácí. Stojí-li některé vesnici májka i po letnicích, strží ostudu a posměch. Taková ves jde naprosto proti tradici, neboť vztyčená májka musí být živá a proto se pak slavnostně kácí, aby vstoje nezemřela. Ale kupříkladu v jižních Čechách se nechávají stát rezavé, opadané Májky až do dalšího Máje, kdy se májka pouze vymění. Jedná se zřejmě o místní zvyk, ale pěkné na pohled to moc není.

    Mnohem větší a veselejší slavností je pak kácení Máje, jinoši Májku uhlídali a vítězoslavně za velkého veselí, dobrého pití a jídla se kácí. Na Vysočině bylo zvykem (nevím jestli ještě stále je) Májku postavit a ten den odpoledne ji skácet, zřejmě chudý kraj, tak měli slavnost spojenou. V jiných krajích se většinou kácí někdy do Letnic nebo přímo o oslavnosti Letnic. A jak jsem psala někde se v dnešní době nekácí vůbec.


    Symbolika Májky je nasnadě. Zdravý mladý ztepilý strom představuje mladého svobodného jinocha v plné síle. Věnec kolem špice Májky představuje věneček svobodného děvčete.


    Nejznámější a neméně důležitou májovou tradicí je políbení děvčete chlapcem pod rozkvetlou třešní. To má hned několik důvodů, chlapci líbají děvčata, aby neuschla, byla celý rok krásná a usměvavá. Svobodné i manželské páry milenecké se políbí, aby jim vztah vydržel celý další rok.
    Rozkvetlá třešeň je v České kotlině symbolem lásky.

    Tady si dovolím malou vysvětlivku. Slovo milenec, milenka, milenci pochází od slova milovat, mít z celého srdce rád. Takže když se někdo těmito slovy označí, znamená to, že se ti dva nad míru milují. Postupem času toho nádherné slovo bohužel dostalo jiný význam a to lidí, kteří zanáší nebo těch kteří spolu „něco mají“ na rozdíl od správného významu, který s tělesným aktem neměl vůbec nic společného.


    Dalším krásným zvykem je od prvního máje nosit v kapse pár drobných, aby nás kukačka neokukala. Když zaslechneme první kukání kukačky, tak zachrastíme v kapse penězi, aby se nám peníze nerozkutálely a kukačka nás neokukala.


    A pár zvyků, které již zvesnic prakticky vymizely:

    Důležitým úkolem chlapců na 1. máje bylo postavit malou opentlenou Májku většinou březovou děvčeti svého srdce, které měl rád, před její dům či vrata. Dívky musely být dle zvyku svobodné a neposkvrněné. Někde se tyto malé Májky stavěly všem mladým pannám, byť neměly milence, který by jim májku postavil. Tak se poznalo ve kterém stavení je ještě dívka nezadaná a dokonce i jak je stará, neboť starším dcerám se stavěly Májky větší a těm mladším menší.

    V některých krajích bylo zvykem nad ránem vysypávat Chodníčky lásky. Pěšinky z pilin, vápna, škváry, otrub nebo jiného materiálu spojovali stavení zamilovaných dvojic. Kolikráte se tak ukázalo i to co ostatním nebylo zřejmé.



    Takže políbit a nezapomenout mít v kapse drobné ;).


    Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška - Církevní rok a lidové obyčeje..
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam