Dušičky (Památka zemřelých) - 2. listopadu
2. listopadu slavíme Památku zemřelých, lidově dušičky.
Ráno na dušičky se konají bohoslužby a světí se svíce. Stále se místy konají tiché slavnostní průvody na hřbitov, kde se lidé hromadně pomodlí a pak zdobí rodinné hroby květinami, věnci a svícemi.
I když nechodíme do kostela, navštívíme hrob našich předků a vzdáme jim úctu.
Řádně hrob očistíme. Položíme věnec a živou květinu jako vzpomínku na ně a připomínku toho do jakého rodu patříme. Zapálíme svíci - světlo duši na onom světě.
Tiše zavzpomínáme na zemřelé a můžeme připojit vlastní modlitbu..
Rozžehnout svíčku doma za zemřelé blízké bychom měli, i když z nějakého důvodu nemůžeme hřbitov navštívit nebo když jsme navštívili hřbitov v jiný den.
Na dušičky se peče zvláštní pečivo "dušičky", podobně jako na svátek všech svatých se pečou "kosti svatých".
Je zadělávané mlékem, plněné povidly nebo mákem a má mít kosočtverečný či čtverhranný tvar. Jedná se o těsto kynuté, místní zvyk však může velet i jiné. Tím se dříve obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudáci. Dnes jimi můžeme podarovat příbuzné či sousedy.
Recepis najdete na konci článku.
Na večer rozžehneme svíce v okně podobně jako na svátek Všech svatých. Svíce symbolizují zažehnání věčné temnoty.
Pokud máme hrobů několik a do setmění bychom je nestihli obejít, využijeme k tomuto úkonu ještě předchozí den - svátek Všech svatých. Stále více se však přesouvá navštěvování hřbitovů na nejbližší víkend.
Na dušičky po setmění nejlépe zůstaneme doma, neboť se propojují dva světy. Doma si pak naši předci u světla svící vyprávěli různé dušičkové povídání. Těch příběhů bylo spousta, zde jeden příběh od Pelhřimova:
(opsáno z www.ceske-tradice.cz)
„Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o jisté kmotře, která se o dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil tak jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle usadila do lavice a sklopila oči. Po chvilce se rozhlédla kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že jsou to sousedé po smrti. V tom jí šťouchla nedávno zemřelá tetička ze sousedství a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, po té co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.“
„Na dušičky pamatujme,
z očistce jim pomáhejme,
budou na nás vzpomínat,
až my budem umírat..
V dušičkový večer
rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše
při nich za dušičky.
Poslední již svíce
zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo,
nikdo nevzpomíná.“
Protože tohoto dne prožíváme úkony spojené s uctěním předků, měla by se jej účastnit celá rodina. Je to dobrá příležitost na vzpomínání na blízké. Naskýtají se nám vzácné chvíle k vyslechnutí prababiček, pratetiček a jiných nejstarších členů rodiny o tom jak co bylo. Tímto nasloucháním si můžeme ucelit obraz o našich předcích a prohlédnout si stará alba a vědět, kdo jaký byl a co si v životě nesl za břímě, či radost. Vězte, že je tradicí znát šest generací svých předků. Važme si času stráveným s našimi nejstaršími. Nevíme, jestli příští dušičky za ně nebudeme zapalovat svíce.
Něco z historie:
Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od nejstarších dob. V těch dobách se to činilo v kruhu rodinném, kdy se rodina sešla a vzpomínala a vařila se většinou velká hostina. Výroční vzpomínka spojená s veřejnou slavností se objevila až v roce 998 ve francouzském reformním klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě. Od roku 1915, kdy v první světové válce zemřelo tolik lidí, mají kněží povoleno tento den sloužit za zemřelé i tři mše.
V českém prostředí však tato vzpomínková slavnost není jedinou. Také v květnu se vzpomínalo na zesnulé při svátku, který se konal okolo 13. května.
A ještě jednu zajímavost: I u nás, podobně jako v anglosaských zemích, se lidé oblékali na dušičky do kostýmů a obcházeli ves zpívajíce a říkajíce říkadla za koledu. V kostýmech nesměla chybět smrtka, kašpárek s bičem a další typické české postavy. Tyto obchůzky se děli v Podkrkonoší, ale jistě bude více míst kde taková koleda probíhala. Bohužel již na začátku minulého století témeř vymizela. Zdroj této informace je zde:
https://www.ceske-tradice.cz/…/podz…/dusicky/tradice-dusicek
Recepis na Dušičky:
1/2 kg polohrubé mouky
špetka soli
8 dkg cukru
citrónová kůra
3 dkg čerstvého droždí
1/4 l dobrého mléka
4 žloutky
10 dkg másla
asi 10 dkg másla na potření
Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Mouku zaděláme vzešlým kváskem z části cukru, mouky, droždí a vlahého mléka. Vykynutý kvásek přilijeme k mouce. Zpracujeme vláčné těsto a necháme zkynout. Vykynuté těsto rozdělíme, vyválíme plát, vykrajujeme rádlem či nožem čtverce či kosočtverce do páru. Na jeden z nich dáme povidla či makovou náplň, přiklopíme druhou stranou a znovu vykrojíme podobně jako u koblih. Klademe na pomaštěný plech nebo pečící papír. Na plechu hojně pomastíme máslem a v předehřáté troubě pečeme do zlatova.
Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Sůvová – přednášky a semináře a kniha Naše tradice
internetové stránky ceske-tradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka...