• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    DIABOLUSPřátelé českých tradic
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Po oslavě vzniku První republiky nás čeká Svátek všech svatých a Dušičky.

    Zde si dovolím malou vsuvku o Halloweenu, byť se nejedná o naši tradici.

    Všimla jsem si, že lidé mají trochu "guláš" mezi Halloweenem a Dušičkami a často je spojují či zaměňují, i když se jedná o úplně jiný svátek. Zřejmě je to také tím, že se na regálech v obchodech objevuje hallouweenské zboží a možná i tím, že lidé zřídka vědí, co všechno v sobě česká dušičková tradice skrývá.

    Halloween se slaví 31. října v předvečer Svátku všech svatých a jedná se o ryze anglosaský svátek, který podléhá jiným pravidlům i bytostem než naše Dušičky 2. listopadu.

    Halloween vznikl z pohanských zvyků severu, kdy se oslavují božstva z „Jiného světa“ – obětní bohové, kteří v tento den umírají a čekají na své znovuzrození. Tento den a zejména tato noc byla vhodná pro věštby a vytyčování nové cesty. Byl to konec keltského roku - Samhain.
    Dušičky prapůvodně nasedají, podobně jako Halloween, na Samhain, což byl nejen nový rok, ale i mimo jiné svátek duchů, mrtvých a smrti. Jenže oba svátky se vyvíjely v jiném tradičním prostředí. Hodně ve zkratce Samhain v anglosaských zemích dostal podobu Hallouweenu, Samhain ve slovanském prostředí dostal podobu slovanské oslavy a následně dušiček, přičemž místně se jejich podoba mírně liší.

    Halloween je velmi starý svátek, který má svůj původ v Irsku, Skotsku, Walesu. Odtud se pak s přistěhovalci dostal do Ameriky, kde velice zdomácněl a dalo by se říci, že ten Halloween jak ho vnímáme dnes je americká verze nikoli ta úplně původní.
    Podle bájí vycházeli na Halloween duchové nebožtíků z hrobů. Aby se jim lidé ubránili, nosili masky a převleky. Zároveň uhasili všechny ohně, aby jejich domovy zůstaly utajeny, někdy pro posílení ochrany upalovali na hranici ty, které považovali za posedlé zlým duchem. Dnes už se nikdo neupaluje, ale pověry trvají stále. Symbolem Halloweenu je dutá dýně s otvory pro oči a ústa, jež zevnitř osvětluje svíce. Dýně se však začaly vydlabávat až v Americe, původně vydlabávali lampy z tuřínu. Tato lampa má zahánět zlé duchy. Říká se jí „Jackova lucerna“. Jack byl velice zhýralý muž a když si pro něj přišel ďábel, tak ho Jack obelstil, i přesto ale musí do skonání věků obcházet temnotou a svítit si svíčkou ukrytou ve vydlabaném tuřínu či dýni. To jen pověst ve zkratce.

    Je to svátek vskutku krásný, ale s Českou zemí a jejími bytostmi nerezonuje. Mimochodem víte, že v určitých oblastech se na dušičky nosili masky i u nás? Činilo se tak hlavně v horách, masky však měly svéráznou českou formu a určitě mezi maskami nesměla chybět smrtka. Nikdy však tyto masky nenosily děti. A i u nás se na o dušičkách vyprávěly a vyprávějí strašidelné příběhy a historky. Více o dušičkách v příslušném článku.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Den vzniku samostatného Československa - 28. října - státní svátek

    Jak jsem se již zmiňovala minule, označení státní svátek nám neříká jen to, že nejdeme do práce a máme volno, ale také, že bychom měli tento den prožít slavnostně a v úctě.

    28. říjen roku 1918 byl pro naši zem velice významným dnem. Vznikl samostatný stát, osvobodili jsme se od Rakouska-Uherska a celá zem oslavovala svoji První republiku. Tento den se významně zapsal do našich dějin, a proto se ustanovil 28. říjen státním svátkem, kdy se nikde nepracuje, aby jsme mohli opět oslavit svobodu své vlasti.

    Letos je to již 100let co naši republiku máme a téměř v každém městě a v si se konají oslavy ke vzniku naší vlasti. Jistě se na nich dozvíme zajímavosti a program bude botahý.


    Nezapomeneme vyvěsit vlajku, pěkně se oblékneme a uspořádáme slavnostní rodinný oběd, abychom uctili naše předky a naši krásnou zem. U oběda či odpoledního kafíčka si povyprávíme co a jak bylo a povíme dětem jak vznikala naše zem a proč je právě tento den pro nás tak významný a plný úcty a proč se tak čančáme. A třeba zalistujeme ve starých knihách a kronikách. Však rodina je základ státu :).

    Dříve se oslavovalo nejen ve svátečním odění, ale také v krojích. Nejednou krojované družiny z celé republiky jeli oslavovat tento den do hlavního města k Pražskému hradu a tancem a zpěvem se radovali a náš první prezident Tomáš G. Masaryk je nadšeně pozoroval. Vyvěšovali se vlajky a trikolory, všude v ulicích bylo veselo.


    O každém státním svátku se vyvěšují české vlajky a zástavy.

    To jak se vyvěšuje česká vlajka a jak se zachází se znaky české státnosti máme přesně dáno zákonem č. 352/2001 Sb.
    Ve stručnosti vlajky se vyvěšují následovně - v 16:00 pracovního dne předcházející státnímu svátku a snímají se v 8:00 následujícího pracovního dne.

    Zde připojuji zajímavý odkaz na článek z Českého rozhlasu, který pojednává o situaci naší země v roce 1918, kdy končila první světová válka a o vzniku První Československé republiky. http://www.radio.cz/cz/static/vznik-ceskoslovenska-28-rijen-1918/index
    Dále si pak dovolím připojit článek z téhož zdroje, který pojednává, proč právě usedli do vlády první Československé republiky ti konkrétní lidé.

    Radio Praha - Jaké byly osudy "mužů 28. října"?
    Jaké byly osudy "mužů 28. října"? | Radio Praha
    http://www.radio.cz/cz/rubrika/special/jake-byly-osudy-muzu-28-rijna

    Jsem zvědavá, když máme takové jubileum, kolik bude vidět vlajk :)

    Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    Český rozhlas
    Sbírka zákonů ročník 2001
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    sv. Havel - 16. října

    Příští týden nás čeká svátek sv. Havla a s ním spojené havelské posvícení jež následuje v neděli.

    Havelské posvícení je také známo jako císařské. To proto, že se císaři Josefu II. nelíbilo, že v každém místě se slaví posvícení jindy. A protože se lidé o posvícení navštěvovali a při té příležitosti obchodovali a pracovní morálka velice trpěla, chtěl císař posvícení sjednotit právě na sv. Havla. Což se opravdu stalo v roce 1787, kdy vydal nařízení o jednotném posvícení první následující neděli po sv. Havlu. V mnoha krajích se ovšem posvícení pouze přibralo jako další příležitost k oslavám a slavilo se dvoje posvícení - Havelské nebo-li císařské a "naše posvícení".

    Proto se Havelské posvícení do dnes slaví v mnoha krajích naší krásné země a ke každému posvícení patří dobré jídlo, pití a zábava.

    V jižních Čechách nesmí o posvícení chybět posvícenské hnětynky nebo také hnětýnky. Hnětýnky jsou dvou druhů, vykrajované a lité. Lité těsto se dává do malých forem, obsahuje mnoho másla, cukru a vajec. Hnětynka se totiž nekouše, hnětynka se rozplývá. Každý kout jižních Čech má svá specifika na zdobení hnětynek a i každá rodina si je zdobí po svém. Všeobecně se dá říci, že jsou polévané cukrovou polevou s různými příchutěmi a zdobeny sněhovými, cukrovými nebo marcipánovými barevnými ozdobami jež mají povětšinou podobu různých kytiček a lístečků, holibiček a jiných rozličných tvarů. Každoročně se také v mnoha místech jižních Čech vyhlašuje soutěž o nejkrásnější hnětynku a opravdu se jedná doslova o umělecká díla k zakousnutí. Nicméně jedná se o tak nákladný kus pečiva, že se peče opravdu jen o posvícení.

    Recepis:

    Posvícenská hnětynka

    •50 dkg polohrubé mouky
    •50 dkg másla
    •50 dkg cukru moučka (osobně dávám mnohem méně cukru, ale my nemáme rádi příliš sladké pokrmy a pečivo)
    •6 vajec
    •2 lžíce rumu nebo jedna lžíce ustrouhané citronové kůry a šťávy

    Utřeme žloutky s cukrem a máslem. Postupně přidáme mouku, sníh z bílků a rum nebo citron. Vznikne polotuhé těsto, kterým pomoci lžíce naplníme do dobře vymazané a moukou vysypané formičky. Těsta dáváme méně na prostředek a více do stran formičky.
    Pečeme ve vyhřáté troubě zhruba 15 - 20 minut asi při 200°C (dle trouby a druhu formiček). Zda jsou upečené, zjistíte pomocí špejle. Hnětynky by měly být zlatavé ale ne příliž hnědé.

    Po vychladnutí polijeme čokoládovou nebo citronovou polevou a zdobíme podle fantazie. Lze použít ozdoby na hnětynky (ty se dají v jižních Čechách koupit okolo posvícení dokonce i v trafice), lentilky, barevnou rýži, marcipán nebo si vyrobíme vlastní zdobící hmotu a z ní různé tvary, dají se zdobit i kornoutkem s cuktovou polevou jako perníčky.

    Na zdobení potřebujeme bílek a jemně prosetý moučkový cukr. Velice často se přidával i škrob, ale protože se dnes moučkový cukr bez škrobu (proti hrudkující složka) prakticky nedá sehnat, tak již škrob nepřidáváme. Potom hmotu rozdělíme na části a každou jinak obarvíme potravinářským barvivem. Doporučuji ty přírodní a tekuté. Pokud barvu v prášku, musíme ji předem rozmíchat v trošce vody. Pak se hmota plní do zdobících pytlíků a zdobíme buď rovnou na hnětynky, nebo ozdoby vytváříme na povoskovaném či pečícím papíře a pak přenášíme do ještě měkké polevy na hnětynkách.

    Velice baví zdobení hnětynek děti, podobně jako perníků v adventu.

    Kupované ozdoby pro zajímavost vypadají takto: https://www.toprecepty.cz/fotky/recepty/0030/hnetynky-81267-1920-1080.jpg

    A domácí zdobení třeba takto: http://www.regionalni-znacky.cz//upload/products/16/vokrojova-hnetynka-s02.jpg

    a takto vypadá kombinace obojího: http://horazdovice.charita.cz/res/archive/005/000710.jpg

    Méně časté, ale v některých místech velmi oblíbené, jsou vykrajované hnětynky, ale na ty je zase jiný recept.

    Samozřejmě o posvícení nesmí chybět ani dobré pivo jako křen a vydatná pečínka, většinou to je kachna nebo jiná drůbež, neboť husy se tradičně zabíjí až na sv. Martina - to jsou nejtučnější, mají nejvíc prachového peří a dobře se škubou.

    Na Vysočině kupříkladu o posvícení dělali zabíjačku a častým posvícenským pokrmem byly jitrnice a samozřejmě posvícenské koláče.

    Zdroj:
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    internetové stránky ceske-tradice.cz
    obrázky: internet
    Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová..
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Posvícení

    V Čechách posvícení, na Moravě hody, ve Slezsku krmáš.

    Posvícení od slova posvěcení se slaví na počest posvěcení kostela nebo místa. Při posvícení se tedy obnoví posvěcení kostela nebo místa ke kterému se celé posvícení vztahuje. A protože je každý kostel zasvěcen jinému světci nebo byl vysvěcen v jinou dobu, tak se posvícení v každé vsi i městě slaví v jiný čas.

    Jsou ale posvícení která jsou tak oblíbená a důležitá, že se slaví po celé zemi. Kupříkladu na svatého Václava nebo svatého Martina.

    Pouť se slaví na počest patrona nebo důležitého místa. Je to rozjímavé putování k místu, které je zasvěceno svatému či jde o nějaké významné místo. Tam se dělají duchovní obřady a pak následuje radování, pohoštění, trh, zábava a kolotoče.

    Posvícení a pouť jsou tedy dvě rozdílné věci a většinou se slaví pouť na počest patrona kostela a posvícení na výročí posvěcení kostela v jinou dobu. V mnoha místech však tyto dva úkony splynuly a slaví se zároveň.
    U nás v jižních Čechách a i v dalších krajích se slaví pouť dle kostela a pak Havelské posvícení. Posvícení na sv. Havla zavedl císař Josef II. jako jedno společné posvícení po celou zem. Jak to nakonec s Havelským posvícením dopadlo se dočtete v následujícím článku.

    Součástí posvícení jsou dobré pokrmy, tance a radování. Typické jsou v Čechách posvícenské koláče, v jižních Čechách hnětynky a na Moravě vdolky. Pečou se z vybrané mouky, dle místního receptu a podle krajové zvyklosti se zdobí.

    K posvícení nesmí chybět zlatá pečeně a dobré pití. Jedná se převážně o různou drůbež. Husy se ale pečou až na svatého Martina, kdy jsou pěkně tučné a dobře opeřené. K pečeni se podávají domácí knedlíky a sladké či kyselé zelí. V Čechách se pije převážně pivo, ale tam kde vinohrad, tak víno. Na Moravě je to naopak. Každé místo má i další odlišnosti i podle toho jakému světci je posvícení určeno. Na svatého Martina se místo koláčů v mnoha místech pečou martinské plněné rohlíčky - podkovy (recepis bude u článku o Martinském posvícení).

    Zvykem je posvícení slavit na svátek světce, ale nejčastěji nejbližší následující sobotní večer, neděli a pondělí (které se kuli práci již prakticky nedodržuje). Nejdůležitější je však nedělní slavnostní oběd a pak zábava.

    A jak to vypadalo dříve?
    Velkým a již hodně starým zvykem bylo v neděli časně ráno tzv. Odsouzení kohouta. Hoši ve vsi "ukradli" v hospodářství kohouta a pak jej nesli přes celou ves, mezi tím se vytvořil průvod. Jeden z hochů byl kazatelem a na návsi, za velkého veselí přihlížejících, kohouta odsoudil. Ten se pak sťal šavlí nebo podřízl a následně slavnostně upekl. Na Moravě se v pondělí pro změnu stínala hlava beránkovi.

    Něco málo o posvícení v různých regionech: http://www.ceske-tradice.cz/tradice/podzim/posviceni-a-hody/_zobraz=posviceni-v-regionech


    Recepis na koláče:

    České posvícenské koláče

    asi 1/4 l smetany nebo dobrého mléka
    30g droždí
    80g cukru
    500g hladké vybrané mouky
    špetka soli
    3 žloutky
    vanilka
    citrónová kůra
    100g másla
    máslo na potření plechu, 2 bílky na potření koláčů
    Nádivka: tvarohová, povidlová, maková, ořechová, apod.

    Z poloviny vlahého mléka, droždí, lžíce cukru a několika lžic mouky připravíme řidší kvásek a necháme zkynout. Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem, vlijeme vykynutý kvásek, přidáme ve zbytku vlahého mléka rozmíchané žloutky, vanilku, citrónovou kůru a vlahý tuk. Zaděláme vláčné těsto, nechám je zkynout na teplém místě. Pak rozdělíme na kousky o váze asi 40 - 50g, které zakulatíme v ruce do kuličky a dáme na pomaštěný plech. Do kousku hadříku zabalíme a zavážeme raneček mouky a takto vzniklou kuličkou vytlačíme do každého kousku těsta volný střed, do něho dáme nádivku. Úzké kraje koláčů povlažíme bílkem. Koláče necháme krátce zkynout. Pak je vkládáme do předehřáté trouby a asi za 30minut (dle velikosti) je upečeme. Hotové můžeme pocukrovat.



    Následující posvícení slavené v mnoha krajích zároveň je Havelské, kde bude recepis na hnětynky a pak velké Martinské u toho si pro změnu řekneme něco o pečení hus.


    Zdroj:
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    Ladislava Paterko – přednášky a semináře
    internetové stránky ceske-tradice.cz
    Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti

    Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli náležitě ostavit a uctít.

    Tento den je tak význačným svátkem, že se slaví po celé České zemi bez rozdílu krajů.
    A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron a ochránce České země a to minimálně od poloviny 10. století, kdy počaly vznikat první zapsané legendy. Ale teď ke zvykům.

    Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se i lidové veselice, posvícení a do dnes se udržela i tradiční velká pouť svatého Václava a to na mnoha místech v zemi. Největší se koná ve Staré Boleslavi a návštěva hrobu svatého Václava v tento den je i dnes velmi vyhledávaná.

    Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají povznášející písně, rozjímá se a kouká se uctít důležitost onoho dne. Po doputování poutníků ze svatého místa je náležitě vítají Ti, co na pouť jít nemohli, a pokračuje se veselím na trzích, v hospodách a tancovačkách a také na atrakcích.

    Svatý Václav je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ.
    Proto Josef Václav Myslbek vytvořil krásné sousoší ochranitelů České země, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Vysochal pět patronů České země, nejvýznamnějšího svatého Václava na koni, pod nímž stojí svatá Anežka česká, svatá Ludmila, svatý Prokop a svatý Vojtěch.
    Zde pod pomníkem 21. srpna 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.
    Pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí se také každoročně konalo v tento den velké setkání Čechů.

    Svatý Václav je vzorem čestného panovníka, starého původního křesťanství (nikoliv církve) a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti s živým vztahem k tradicím národa a jeho země.

    "Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší zemi, připomeňme krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší vlasti a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, jen tak se dá ovlivnit mnohé."

    Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
    "Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
    Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“


    A co znamenal tento den pro naše předky?

    Den svatého Václava byl důležitým dnem i v hospodářském roce. Protože obilí již je pod střechou, seno se slámou ve stodole a téměř sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až na svatého Martina.

    V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

    Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí, dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě.
    Toho dne se také v některých místech sporadicky konala poprava kohouta, která se jinak konala o masopustu.

    Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.


    Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech, Moravy i Slezka. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
    Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, kníže na koni, štít a zbroj..

    A aby povídání bylo úplné je nutno připomenout, že se na svatého Václava vyvěšuje státní vlajka..

    Zdroj:
    Ladislava Sůvová – přednášky a semináře, kniha Naše Tradice
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    internet - encyklopedie svatých
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Podzimní rovnodennost a podzimní období

    Podzimní rovnodenností nastává čas poslední sklizně, hojnosti a posvícení, čas přemýšlení, rozjímání a radosti. Zároveň také krácení dnů a přibývání noci.

    Nastal nám podzim, čas sklízení plodů náročné práce. Příroda nám pomalu maluje krajinu překrásnými barvami, nechává za svítání válet krásné mlhy na strništích a loukách, ve večerním slunci se blyští šípky jako červené korálky a pomalu se vše připravuje na spánek.

    Ani naši předci nesměli zaspat a podzim náležitě využít nejen k přípravě na zimu, ale především k radování a hodování neboť podzim je obdobím hojnosti. Již se vědělo kolik se sklidilo a kolik úrody se může spotřebovat na podzimní radování.
    Proto také v celé české kotlině k podzimu neodmyslitelně patří svatby, v Čechách posvícení a na Moravě hody, které v sobě skrývají hlavně setkávání s přáteli a rodinou.

    K tomu všemu se váží i tradice, které si budeme představovat postupně.

    Snad jen zmíním pouštění draků a pečení brambor v popelu a jablek na ohni, neboť to se odehrávalo tak nějak celým podzimem, dle počasí a krajů.

    Pouštění draků byla a je oblíbenou kratochvílí zejména dětí i dospělých neboť v podzimní čas pěkně fouká ze strnišť.

    Děti si doma vyrobí a nazdobí draky a utíkají je na sklizených polích a loukách pouštět. Doma vyrobený drak je totiž ten nejlepší a děti se dříve předháněly, kdo z nich bude mít draka krásněji vymalovaného a komu vystoupá na nebi nejvýše.

    Je to období honů, houbaření, sběru šípků a posledních bylin, různých svátků a hlavně je to čas posvícení a setkávání.

    Posvícení se konají po celé republice, ale v každém kraji v jiný čas a protože s posvícením je to složitější, tak k němu nezbývá než sepsat samostatný článek. Ve zkratce k posvícení nesmí chybět dobré jídlo, pití posvícenské koláče nebo hnětynky a husa.

    Ke konci podzimu krom dušiček a svatého Martina, patří i přípravy na advent a prakticky celé adventní postní období. U nás v rodině se kupříkladu v neděli před první adventní nedělí společně zdobí adventní věnce při čemž se povykládá jak se kdo měl a co se událo, neboť Adventem začíná nový rok tradic...

    Tak tedy radujme se, veselme se, podzim nám nastal podzimní rovnodenností, která letos připadla na 23. září 2018 v 03:55 hodin.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatá Ludmila – 16.9.

    Zítra si připomeneme svatou Ludmilu, babičku svatého Václava, světici a jednu z patronek České země.

    Je patronkou babiček, matek, vychovatelů a především České země.

    Její atributy jsou knížecí koruna, závoj nebo šála. Většinou se zároveň zobrazuje v červeném plášti.

    Její životopis jen ve stručnosti.
    Pocházela z pšovských knížat v Čechách. Byla provdána za knížete Bořivoje I., prvního doloženého českého knížete, který po sňatku přijal křest od sv. Metoděje, přijala i ona křesťanskou víru a také ji praktikovala. V lásce k slovanské bohoslužbě vychovala své syny Spytihněva a Vratislava i vnuka Vratislavova - Václava. Po smrti Vratislava se usadila na vdovském sídle Tetíně u Berouna. Tam byla v noci z 15. na 16. září 921 najatými vrahy zardoušena jejím vlastním hedvábným závojem. Vrahy zřejmě najala tehdy již vdova po Vratislavovi Drahomíra.

    Již za svého života byla velice váženou ženou a lid ji převelice ctil. Záhy po její smrti počali lidé kněžnu Ludmilu uctívat jako mučednici. U jejího hrobu na Tetíně došlo k zázrakům. Vnuk Václav po převzetí vlády se postaral o přenesení Ludmiliných ostatků do Prahy, kde byly 10. listopadu asi r. 925, za účasti řezenského biskupa Michala, uloženy do chrámu sv. Jiří na Hradčanech. V té souvislosti se počítala mezi svaté. K oficiálnímu potvrzení svatosti pak ještě došlo v r. 1143 (či v r. následujícím) papežským legátem kard. Quido di Catello za jeho pobytu v Praze.

    Pro zajímavost:

    Při otevření tomby s pozůstatky svaté Ludmily v roce 1981 byly nalezeny zbytky několika textilií. Jedna z nich je zřejmě součástí oděvu svaté Ludmily, snad pokrývkou hlavy, závojem. Již Kosmova kronika se zmiňuje, že závoj byl spolu s ostatky svaté Ludmily uložen při jejich přenesení do Prahy. Později byla Ludmilina tomba dvakrát otevřena ve 14. století za účasti pražského arcibiskupa a opětovně zapečetěna. Textilie považované za relikvie byly zřejmě v tombě ponechány. Zhotovením, technikou i dalšími znaky lze nejstarší textilii zařadit do 10. století...

    Zdroj: životopisy svatých - catholica.cz
    ANONKA
    ANONKA --- ---
    Proč je srpen psán s velkým S?
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Dožínky - nastávají koncem sklizně

    Dožínky jsou oslavou úrody po žních, vzdání úcty matce zemi a poděkování všem živlům za vyslyšení našich proseb, aby ušetřili úrodu.

    Slaví se kraj od kraje různě dle podnebí a počasí ten který rok. V Čechách je to z pravidla koncem Srpna, na Moravě již začátkem Srpna nebo v půli a jejich přesné stanovení závisí na sklizení posledního pole s obilím. Letos přišly dožínky brzy, ale slaví se stejně jak je zvykem koncem Srpna.


    Ten den se od brzkého rána vše strojí a čančá.

    Strojí se koně nebo traktor a vůz jež slavnostně v průvodu ženců, žen a dívek doveze poslední obilí.
    Zdobí jej většinou muži a jinoši se zpěvem a nějakým dobrým pitím. Dívky mají za úkol uvít dožínkový věnec ze všeho druhu obilí, zdobený lučním kvítím a zhotovit velkou kytici lučního kvítí.

    Všichni se obléknou do místního kroje nebo nejlepších šatů.

    Každá hospodyně doma poctivě naklidí, napeče koláče a tradiční žitný chléb jako poděkování polím.

    Celá oslava začíná průvodem z pole do vsi.

    Dříve končil u vrchního hospodáře (který měl na starosti celou úrodu a hlídal, aby se nesnědlo i to co se má zasít), kde mu byla úroda předána na starost a bylo oznámeno, že všechna úroda je sklizena a uložena pod střechou.

    I dnes se symbolicky předává úroda a starostovi/hospodáři na návsi, s týmž oznámením, že je vše sklizeno a uloženo, je mu předán dívkami v kroji dožínkový věnec a jeho ženě předávají jinoši kytici lučního kvítí. Na oplátku jim hospodář udělí pochvalu a zajistí přípitek většinou pivem, paní máma (žena hospodářova) rozdává za kytici dožínkové koláče. Krom dožínkového věnce a kytice nesmí v průvodu chybět žena ideálně v kroji s pecnem chleba a solí.
    Mimochodem znáte význam českého obřadu vítání s chlebem a solí?

    Po této ceremonii dává hospodář pokyn k veselení, které se odehrává na návsi a později se stěhuje do hospody. Tanec a radost je nejlepším a největším poděkováním za úrodu.

    Věnec jež dostal hospodář se zavěsí do stodoly či na jiné významné místo v hospodářství (nemělo by na něj pršet), kde visí celý rok až do dalších dožínek, aby byla další úroda.

    Oslava dožínek byla pro naše předky nesmírně důležitá, také to byla největší oslava v celém roce a slavili ji úplně všichni. Obilné zrno znamenalo život, přežití zimy a zasetí nové úrody.
    I pro nás, i když nemáme pole a neobděláváme je, by tato oslava měla být důležitá neboť každý z nás jí a jídlo není samozřejmost.

    Po dožínkách se ještě také slaví Dočesná v sadech a na Moravě Zarážání hory jež znamená sklizeň vinohradu. Všechny tyto slavnosti byly přímo spojené s úkonem sklízení úrody.

    Nastává čas hojnosti...

    Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice
    Lidové zvyky a byčeje
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Poutě

    Krásná a tajemná svatojánská noc je za námi a nastalo nám dlouhé období poutí.

    Pouť - putování za soustředěním se, usebráním, uvnitřněním, odevzdáním se a vůbec objevením sebe sama a vyššího vedení - je tradice daleká, která sahá opět až za křesťanství.

    Odměnou pro poutníky je pak dosažené poutní místo a následné radování v podobě zábavy, houpaček, kolotočů a perníků. Doma je pak vítají s otevřenou náručí ti, co se nemohli poutního putování zúčastnit.

    Poutí se v naší zemi koná mnoho. Termín je většinou stanoven dle světce, kterému je zasvěcen místní kostel a na jehož počest se pouť koná.
    Poutě jsou stále velmi oblíbené a konají se snad v každém místě kde je kostel.
    Máme v naší krásné zemi také mnoho poutních míst.
    Kupříkladu Svatou horu u Příbrami, Chrám svatého Víta se Svatováclavskou kaplí, bazilika Nanebevzetí panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě či kostel svatého Matěje v Praze Dejvicích.

    O pouti se pečou pouťové koláče, vdolky a v jižních Čechách hnětynky (místně se pečou hnětynky až o posvícení a o pouti se pečou koláče).
    Sejde se celá rodina a dělá se slavnostní oběd - pečená drůbež.
    Večer se pořádá taneční zábava a jistě místo navštíví i oblíbené pouťové atrakce a trhovci.

    Je krásné se jednou do roka se stát bezstarostnými a užít si zábavu.

    Těm co vlastní knihu Naše tradice, se doporučuji začíst.

    Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře a její kniha Naše tradice.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatojánská noc 23.-24. června

    Dalším význačným svátkem je Svatojánská noc, která připadá na dobu letního slunovratu.

    Tento čas je oslavou nastávajícího léta, úrody a země.

    Jedná se o pálení ohňů v předvečer svátku Jana Křtitele tedy ze 23. na 24. června. Noc je plná kouzel, bytostí a zvláštních sil. Také byliny jsou v tuto noc nejsilnější.

    Svatojánské ohně většinou připravuje chasa (mládež).
    V některých krajích je základem hranice jedle s oloupanou kůrou. To mají na starost chlapci.
    Děvčata mají za úkol natrhat devatero kvítí, ze kterého pak uvijí věnce a jimi a červenými pentlemi ozdobí jedli a sebe. Hranice s jedlí se vztyčuje vždy na kopci, aby byla vidět z ostatních vesnic. Důležité je zelené chvojí, které se přidává do ohně.
    Po zapálení hranice se kolem tančí a zpívá a také se hrají různé hry. Zadaná děvčata kupříkladu prohazovala svůj věneček skrze plameny a jejich chlapci se je snažili chytat. Pokud se to podařilo, bude vztah ve znamení věrnosti.

    Některé zvyky popisuje už herbář z roku 1596 od Martina z Urzedova. Kupříkladu díval-li se někdo do ohně skrze věnec uvitý z černobílu, pak byl uchráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si jej na hlavu a větší okolo pasu, pak byl ochráněn před vším zlým.

    Nejznámější zvyk je ale skákání přes oheň. Ten kdo skočil přes oheň si tím zajistil dobré zdraví a čím víš skočil, tím vyšší bude na poli len. Také přes oheň skákali dvojice, držíce se za ruku. Ti zas zjišťovali, zda budou mít šťastné manželství.

    V některých krajích se zapalovala košťata a vyhazovala se k nebi na odhánění ježibab nebo kolikrát stačil jinoch vyhodit a chytit koště aby neuhaslo, tolik let bude živ.
    Také se zapalovala smolou pomazaná stará loukoťová kola, která se pouštěla ze stráně dolů jako symbol padajícího slunce.


    Svobodné dívky si tento den mohou zajistit předpověď. Když se v podvečer vydají pro devatero kvítí a to svatojánský květ, růži, smolničku, chrpu, rozchodníček, čičmudíček, mateřídoušku, fialku a zvonek a pak si jej dají pod polštář, pak se jim přesně o půlnoci ve snu zjeví jejich nastávající. Aby to fungovalo, důležité je ještě pár pravidel. Dívka se cestou za kvítím nesmí ohlédnout, nesmí promluvit, zpívat si, a když kvítí natrhá, též musí jíti zticha a neohlížeti se. Tato tradice však již vymizela.

    Pro zajímavost svatojánský květ je kopretina, růže to mohla být i šípková. Smolničku obecnou asi už moc lidí nezná, ale zato chrpu ano. Rozchodníček je rozchodník ostrý, ale možná i jiný rozchodník, kterého je hodně druhů. Čičmundíček, tučný mužík, mužíček či tučmužíček, tak se označuje netřesk. Mateřídouška je krásná voňavá fialově kvetoucí bylinka a najdete ji vždy tam, kde jsou mravenci. Fialka vzhledem k nastávajícímu létu je míněna zřejmě violka rolní neboli polní maceška a zvonek každý zná.

    V předvečer se též chodí sbírat bylinky, které mají obzvláštní moc. Také máslo stlučené o svatojánské noci má čarovnou sílu.
    V severních Čechách se ve světnici pod stolem stala postel svatého Jana z trojího kvítí, k níž se kladl obrázek světce. Ráno se v ní objevoval obrázek světcovy hlavy a děti zde nalézaly drobné dárky.

    Podle světce se též nazývá Svatojánský chlebíček, kterým se svatý Jan živil 40 dní. Jedná se o plod cizokrajné rostliny Rohovníku obecného, která dorůstá do výše 3-4m. Její plody se užívají v cukrářství a také k výrobě lihu a sirupu. Pro velkou oblíbenost byl dovážen i k nám, ale posledních letech je k vidění pouze jako krmivo pro domácí zvířata, zejména hlodavce. Zvláštností této rostliny jsou semena, která mají všechna stejnou váhu 0,2 g. Díky této váhové stálosti se dlouho používala k dovažování při obchodování i v kuchyni.

    Také se říkalo, že ten kdo nalezne v hlubokém lese kapradí, které přesně o půlnoci zlatě rozkvete, ten je předurčen k naleznutí pokladu země. Pod kapradí se měla roztáhnout bílá látka, aby se zlatého květu člověk nedotkl. Květ nebo šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným, nebo mu umožňovala rozumět řeči zvířat. A pokud člověk nalezl poklad, mohl si ho odnést jenom tolik, kolik unese nebo sám váží, jinak propadl silám pekelným. I tak, ale jít o svatojánské noci do lesa chce hodně odvahy, neboť se probouzí temné síly a les je plný čarovných bytostí a bludiček.


    Nevěsty a svatojánská noc:

    Ta děvčata, která jsou zasnoubena a budou se tento rok vdávat, nesmí zapomenout na tradici zašívání čarovné byliny do svatební košile. Tato tradice je přestará, ale udržela se a je krásná.
    Budoucí nevěsta vyrazí v noci do lesa a utrhne kapradí či jinou bylinu (ale kapradí je prý nejlepší). Tu později s pokorným přáním cnosti pro nastávajícího a s úctou zašije do límce košile. Košile nemusí být osobně šitá, stačí koupená a popárnout límeček a bylinku do něj vložit a zašít. Nevěsta musí všívat bylinu osobně, jinak kouzlo nefunguje. Cnost pro nastávajícího si nevěsta dobře rozmyslí a měla by být pouze jedna. Vícero jich nadělá víc škody než užitku.


    Pro zajímavost:
    Svátek Jana Křtitele je ojedinělý tím, že se slaví narození světce a nikoli jeho úmrtí. Církev ho slaví už od roku 506. Nicméně pálení ohňů o této noci a tradice jako taková je mnohem starší.....


    Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    Ladislava Paterko – Naše Tradice
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Letní slunovrat 21. června

    Letní slunovrat
    Dne 21. června 2018 v 12:08 hodin nastane letní slunovrat.
    K letnímu slunovratu se plně váže i následující tradice Svatojánské noci....
    GIOMIKY
    GIOMIKY --- ---
    DIABOLUS: To je dobry vedet. :)
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    GIOMIKY: určitě existuje, ale já je nehledala :) až budu mít volněji, zkusím pohledat. Hromnice jsou o hodinu více. Hromnice o den více je název filmu. ;)
    GIOMIKY
    GIOMIKY --- ---
    DIABOLUS: Neni k nim nejaka pranostika? Naskakuje mi o den vice, ale to jsou hromnice.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Těšíte se na letnice? :)
    XMEDA
    XMEDA --- ---
    xmeda | 20180506_Rajhradice_Hody_EXP – rajce.net
    https://xmeda.rajce.idnes.cz/20180506_Rajhradice_Hody_EXP
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Letnice – letos slavíme Letnice 20. a 21. května 2018


    Letnice je tradiční název pro Boží hod Svatodušní.

    Sestoupení Ducha svatého na zem se slaví vždy sedmou neděli - 50dní po Velikonočním pondělí.
    Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí podobně jak je tomu na Boží hod Velikonoční a Velikonoční pondělí. Letnicemi nám definitivně končí období Velikonoc a oslavujeme jimi příchod léta.

    Barva Letnic je červená, barva ohně a milosti. Tato barva má ve svatodušní svátky hluboký symbolický význam.
    Symbol Ducha svatého je bílá holubice.


    Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků i dnes. Podobně jako Vánocemi uctíme zimu, Velikonocemi jaro, tak Letnicemi uctíme Léto.


    Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení.

    Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo.
    Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, vyčistí a naleští nábytek, vysmýčí pavučiny a utře prach. Vše se myje, blýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně umyté a uklizené.
    Prádlo se vypere, naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení nebo nejslavnější kroj na neděli. Na odění nesmí chybět červená barva, byť formou pentlí, opasku, brože či jiného doplňku.

    Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu, dílny, kolny, garáž, případně hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky.

    Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky. Děvčata vytáhnou červené a v některých krajích i bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Tam kde ještě drobotina nedorostla v samostatnost, přejímá tento úkon hospodyně a hospodář.
    Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami. Tato ozdoba má mnoho podob kraj od kraje. Nejčastěji to je jedna velká váza na jídelním stole plná větviček s pentličkami. Tuto velkou vázu pak v některých krajích doplňovaly další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami, rozmístěné po domě.
    Velká váza s větvičkami však je nejdůležitější, dává se do stavení proto, aby se v neděli mohl u nás v domě usadit Duch svatý.
    Větvičky se zapichují a dávají i do oken.

    Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a aby Duch svatý věděl kde jsou na něj nachytáni. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Tyto se také zdobí pentlemi a aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou.
    Když bydlíme v bytě dáme si větévku na balkon nebo za okno, případně do okna. My dáváme ozdobenou větvičku na plot u domu.
    Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek. Naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes můžeme tyto svaté kouty vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních.

    Na Moravě věnují hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes krom pentlí i papírové ozdoby, papírové růže a květy.

    Protože každá ves má svoji kapličku nebo jednoduchý oltář či kříž i tyto je třeba nazdobit květinami a zelenými větvičkami. O to se většinou stará místní fara, můžeme se tohoto úkolu zhostit i my.
    Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především růžemi, z čehož zřejmě vznikl i další název pro toto období - Rozálie. Zdobení růžemi dříve podléhalo, také tomu, zda-li byly Letnice brzy nebo až později a jestli již kvetly růže.
    Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými.
    Protože jsou letnice zároveň svátky liturgickými nese se neděle v duchu duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se i nadále konají průvody. Místy se vypravují poutě na poutní místa zasvěcena Duchu svatému.

    Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem, což můžeme udělat i v jiném duchu, bez kostela a církve.

    V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek či kříž.



    Pondělí patří zvykům a velkým zábavám.

    Hospodyně vymění vodu u větviček ve váze na stole a zavěsí nad jídelní stůl, kde se schází celá rodina, dřevěnou řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého, který náš domov navštívil.

    O Letnicích se k jídlu připravují kosmatice a Boží milosti. Kosmatice jsou v těstíčku máčené a smažené květy černého bezu. Boží milosti jsou smažené sladké pečivo.

    O letnicích nesmí chybět tanec a zábava!



    Naši předci měli jeden krásný zvyk, který již zcela vymizel:
    Na mnoha místech se konaly pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužily jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. Tak měli naši předkové zajištěnou každoroční obnovu hranic pozemků a sousedských vztahů. Na tyto obchůzky se ovšem netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží. Jinde zas bylo mladým vyprávěno co kde jak předci dělali a jak se pozemek měnil. Dnes by bylo záhodno, kdyby staří vzali mládež a okoukli spolu hranice a něco se dozvěděli :). Třeba i ty naší krásné země.


    V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby zahnali zlé síly, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem.


    Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet, a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích.


    Celé Letnice se nesly v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první velké trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběly se krásné a užitečné věci.


    Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy.
    V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počaly upadat už na konci 18. století kvůli josefínským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční nebyl.

    V Čechách se mládež strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva.

    Jak to probíhá na Moravě můžete dodnes vidět na vlastní oči.

    Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15let, syn nějakého váženého souseda.
    Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába.
    V různých krajích se král vybíral různě.

    Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela.
    Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek.

    Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve v letniční den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví. Otvírání studánek je velice důležitý úkon, neboť nepečované prameny a studánky umírají - mizí a vysychají.
    Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky.
    Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobí zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji.
    Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky.

    V mnoha krajích se ale otvírání studánek odbývalo dříve, většinou během velikonoc, tzn. v čase od jara až do letnic.


    Zatímco se na vsích konaly Jízdy králů, ve městech se kdysi konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.



    Vkládám recepty na Boží milosti. Ves od vsi se však zadělávají trochu jinak, tak jich vkládám víc a je mnoho dalších variant. Podělte se s námi o recept od vás, případně nám napište, který z receptů Vám nejvíce chutnal. Budeme moc rádi :).

    Zařadila jsem recept od Magdalény Dobromily Rettigové (č.1):

    Vezmi mouky na vál, rozdrob do ní kus másla, udělej vprostřed důlek, vraz tam dva žloutky, jedno celé vejce, tři lžíce dobré smetany, tři lžíce vína, trochu cukru, trochu soli, dobře to těsto vypracuj jako na nudle, pak je rozválej. Smaž v rozpáleném přepuštěném másle, musí plavat, posyp cukrem a dej na stůl.

    Paní Rettigová byla z bohatších městských poměrů, tak smažila Boží milosti na přepuštěném másle. Naše babičky je běžně smažily na sádle.


    Recepis Boží milosti (č.2):

    4 žloutky
    250 ml šlehačky
    2 lžíce rumu
    1 lžíce cukru
    400 g polohrubé mouky
    špetka soli

    Vše smícháme, dobře vypracujeme, necháme v lednici aspoň 1/2 hodiny odpočinout. Pak rozdělíme těsto a po částech rozvalujeme cca na 3mm. Rádlem rozdělíme na obdélníky či kosočtverce, rádlem či nožem 2x prořízneme a smažíme v rozpáleném tuku.

    Recepis Boží milosti (č.3):

    250 g hladké mouky
    špetka soli
    50 g másla
    50 g krupicového cukru
    2 žloutky
    2 lžíce bílého vína
    5 lžic zakysané smetany
    lžička citronové kůry
    olej na smažení
    moučkový cukr a vanilka na obalení

    Mouku smícháme na vále se všemi ingrediencemi a změklým máslem, vypracujeme těsto, které necháme v lednici půl hodiny odpočinout.
    Potom z těsta vyválíme cca 3-4 mm silnou placku a zubatým rádýlkem vykrajujeme obdélníkové (cca 8 x 5 cm) či jiné tvary, které uvnitř ještě dvakrát nakrojíme.
    Smažíme v hojném množství rozpáleného oleje krátce, jen dorůžova. Během smažení by se měly milosti nafouknout. Pokud se to nedaří, na chvilku je přiklopíme pokličkou. Ještě teplé je obalujeme v moučkovém cukru (smícháme s vanilkou).
    Boží milosti jsou velmi křehké, musíme s nimi manipulovat opatrně, abychom je nepolámali.


    Recepis na Staročeské Boží milosti (č. 4):

    2 žloutky
    asi 40 ml světlého piva
    160 g hladké mouky
    špetka soli
    špetka kypřícího prášku

    Příprava těsta je stále stejná jako v předchozích receptech, vše smícháme, dobře vypracujeme a necháme odpočinout. Pak vyvalujeme a krájíme tvary. Smažíme.

    A poslední poněkud "vymazlený" recept s krásným povídáním a podrobným popisem co a jak dělat najdete zde: https://www.kucharkaprodceru.cz/bozi-milosti/ .
    Paní se na konci zmiňuje o Růžích z Božích milostí, to je velice zajímavá věc o které se zmiňuje již paní Rettigová ve své kuchařce z roku 1825. Jedná se o tzv. Rosenkrapfen čili růžové kobližky. Ty se dělají na svatého ducha v Německu a odtud tento zvyk tenkrát zavítal i do vyšší společnosti českých měst. V Německu se Rosenkrapfen dělají dodnes, ale podobně jako u nás Boží milosti, se musí tvorba Rosenkrapfen trochu křísit.


    Ještě snad dodat, že u nás se obalují Boží milosti v cukru se skořicí.
    Typ pro ty co nemohou cukr: Boží milosti lze obalit v sušeném mléce, můžeme použít i sojové "Zajíce", jež smícháme se skořicí nebo vanilkou.




    Snad jsem na nic nezapomněla :)...


    Zdroj:
    Ladislava Paterko – přednášky a semináře, kniha Naše Tradice
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
    Magdalena Dobromila Rettigová - Domácí kuchařka
    Kluci v Akci - kuchařka
    Boží milosti podle tradičního receptu - Kuchařka pro dceru
    Boží milosti podle tradičního receptu - Kuchařka pro dceru
    https://www.kucharkaprodceru.cz/bozi-milosti/
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    MATEEJ: s tím nemohu souhlasit, uměle vymyšlené "tradice" nemají hloubku a duchovní pozadí (nevím jak jinak to nazvat)...
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Můžete se si věci ověřit na vlastní kůži. Dala jsem vám typy, všechny články mám nazdrojované.
    Ověřte si, zúčastněte se nějaké akce která se toho konkrétního tématu týká, přečtěte si knihu/ knihy.. Ale psát tu věci, které nemají žádný relevantní základ je přinejmenším nepěkné a hodně neuctivé.

    To co bylo úplně mimo jsem smazala. Nepatří to sem a nemá to s tradicí nic společného. Děkuji

    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam