Mikulášská obchůzka 5. prosince a Svatý Mikuláš 6. prosince

Předvečer svátku svatého Mikuláše, tedy 5. prosince, je ve znamení víry v bohatství a chodí Mikuláš, čert a anděl. Všechny tři postavy mají nezastupitelnou funkci.

Mikuláš představuje štědrost a dobro, anděl pravdu a čert odnáší děti, které zlobí a nemají úctu k dospělým, do pekla. Mikuláš se ptá anděla jestli byly děti opravdu hodné a odměňuje sladkostmi a ovocem pouze ty, které jsou slušné, mají úctu k rodičům a věří v dobro. Čert naopak zlobí a straší děti, které nemají před ničím respekt a hrozí peklem. Když ale zlobivé děti slíbí, že budou celý rok hodné, tak dostanou uhlí a brambory a odměnou jim je, že je čert neodnese a hlavně, že jim je odpuštěno neboť tento den je dnem štědrosti a odpuštění. Za rok si je však čert přijde zkontrolovat, jestli slib dodrželi.

Během dne při čekání na večer se děti mohou naučit modlitbičku pro anděla a Mikuláše.

Andělíčku můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku,
opatruj ji ve dne v noci,
ochraňuj ji od zlé moci,
tělo, duši opatruj,
Andělíčku strážce můj.

A proč chodí Mikuláš s andělem a čertem v předvečer svého svátku?
Je to zachovaný pozůstatek starého určování času. Ještě před Gregoriánským kalendářem lidé měřili čas od setmění do setmění a den začínal novou nocí, tedy západem slunce. Proto nejen Mikuláš, ale i ostatní postavy, kupříkladu svatá Barbora nebo Lucie, začínají obchůzku v předvečer svátku světce. U Lucií je to ještě trochu zmatené, ale o tom zas v jiném článku.

Z historie:
Obchůzky čerta, anděla a Mikuláše jsou v naší tradici zakořeněny velice dlouho. První dochované zápisy máme ze 14.století.
V některých krajích se konaly mikulášské průvody, které zejména koncem 19.století byly velice oblíbené a početné. V mikulášských průvodech nesměli chybět ještě další figury, kupříkladu kominík, selka, sedlák, ras, dragoun s „koněm“.
Do světnice vstoupil čert, anděl a poslední Mikuláš v biskupské mitře. Děti poklekly a modlili se, Mikuláš pochválil jejich modlitby, zeptal se anděla, zda byly opravdu hodné a čert si mezi tím na ně brousil zuby. Mikuláš v krátkém proslovu hospodáři uložil řádné pečování o dítka a učit je víře a bohabojnosti a pak je obdaroval sušeným ovocem, oříšky i perníky. Hospodář vložil trojici do pokladničky pár krejcarů, zámožný i zlatku. Následoval rej masek a obchůzka mohla pokračovat. Rej masek byl přesně stanoven a sehrávaly se dané scénky, na které se všichni každoročně těšili.
Nesměly nikde chybět Mikulášské trhy, na kterých bylo k dostání sušené ovoce, sušenky, preclíky, rozličné pečivo, perníky, drobné hračky a typické figurky čerta, anděla a Mikuláše z marcipánového těsta, čokolády, či perníku. Také byly oblíbené postavičky čertů vyrobené ze sušených švestek a špejlí.

Hospodyně v tento den pekly tzv. mikulášský věnec, který byl splétaný z kynutého těsta a po upečení zdoben do patra na špejle napíchaným sušeným ovocem.

Mnohem více o podstatě toho svátku a celé České tradici se dozvíte v knize Naše tradice od L. Paterko.
Jak to vypadalo v dobách minulých se zase dozvíte v knize od K. Skopové - Vánoční svátky o století zpátky a Rok na vsi a V. Vondrušky Církevní rok a lidové obyčeje

Kdyby si někdo chtěl počíst o svatém Mikuláši jako světci, zde je jeho životopis: http://catholica.cz/?id=4836.

Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Ladislava Paterko – Naše Tradice a přednášky a semináře

V předvánočním čase u nás chodily i hrozivé a tajemné adventní postavy | Radio Prague International
https://cesky.radio.cz/v-predvanocnim-case-u-nas-chodily-i-hrozive-a-tajemne-adventni-postavy-8578105

sepsala Barbora Orságová

Svatá Barbora – 4. prosince

Na svátek svaté Barbory bychom neměli zapomínat, je krásný a něžný. Letos krásně slunečný.

Vyjdeme si nařezat třešňové větvičky - barborky, větvičky nelámeme.
Ty doma vložíme do vázy a budeme každý den sledovat, jak se jim daří. Vykvetou-li nám na Štědrý den, čeká nás v příštím roce samá radost. Tato tradice nás vede ještě blíže k očekávání a my sledujeme jestli větvičky vykvetou či nikoliv a tím naplňujeme podstatu adventu.

Dříve v předvečer svátku svaté Barbory chodívaly po vesnicích Barborky – ženy nebo dívky oděné celé v bílém, zahaleny do prostěradel s rouškou, závojem či sčesanými vlasy přes obličej. Výjimečně byly v některých krajích převlečeny za jeptišky nebo měly vlasy rozpuštěné na záda, či věneček na hlavě. V ruce držely košík s ovocem a sladkostmi - většinou perníčky, jimiž podělovaly děti, ve druhé ruce měly metlu, jíž hrozily zlobivým dětem a děti bez úcty k rodičům trestaly. Chodili většinou tři. Svůj příchod někdy ohlašovaly zvonkem, tlučením na okno nebo jen tiše vstoupily do světnice a uctivě pozdravily. Společně zapěly píseň o svaté Barboře, případně se s rodinou pomodlily a šly dál k sousedům.

Tyto obchůzky, které dnes jsou spíš vyjímečné, byly nejoblíbenější v 19.století. Dochovaly se nebo vyvinuly z mnohem starších obřadů a her, které se hrály v podvečer svaté Barbory. Máme zachované rukopisy ze 17. a 18. století, v některých se objevují písně, které později zpívaly barborky při obchůzkách.

Našla jsem ještě „recepis“ na věštění z větviček barborek někde z konce 19.století. Když dívka chtěla vědět se kterým chlapcem se zadá, pojmenovala větvičky po oněch chlapcích a čekala která větvička rozkvete. Také se říkalo, že kolikátý den větvičky rozkvetou, určovalo nejšťastnější měsíc v příštím roce. Každopádně vykvetly-li větvičky svobodnému děvčeti na Štědrý den, znamenalo to, že se zadá.

A jen tak pro zajímavost:
Svatá Barbora je patronkou horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů zvonů, kovářů, kameníků, tesařů, hrobníků, zvoníků, kuchařů, řezníků, dívek; zajatců; dělostřelectva; hasičů; umírajících; vzývána za dobrou smrt, proti ohni, nebezpečí při bouřce, proti moru a horečnatým onemocněním, jako pomocnice v nouzi a jako pomocnice v samotě

Její atributy jsou dělo, kalich (často s hostií), kniha, meč, paví pera, věž (s třemi okny); bývá vyobrazována ve společnosti dalších 13 pomocníků v nouzi

Patří mezi svaté mučednice s nemalým významem, o kterých se však nedochovalo spolehlivých písemných zpráv. Žila a zemřela v Nikomédii jako panna a mučednice. Splnila se na ní Ježíšova předpověď, že "nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina". (Mt 10,36)

Toť o svaté Barboře a barborkách..

Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – Naše Tradice (tuto knihu doporučuji sehnat a přečíst – je to krásná „kuchařka“ pro dodržování tradičních Vánoc a ostatních tradic v dnešní době)
Životopisy svatých - Catholica

sepsala Barbora Orságová

Stručný přehled vánočních svátků

Napadlo mne sepsat stručný přehled vánočních tradičních dnů jen s velmi kratkým výtahem. Ke každému dni je samostatný širší článek, budu je zveřejňovat postupně.


Advent

3. prosince - 1. neděle andventní železná - v neděli a následující týden se zdobí a doklízí se příbytek, svíce se zapaluje za domov a národ

4. prosince - Sv. Barbora - muži jdou pro barborky - větvičky třesně a věnují je ženám, obchůzka Barborek a 2. neděle adventní bronzová - dělá se rodinný oběd se širší rodinnou, pokud se nemůžeme s rodinnou setkat a udělat oběd, pečeme cukroví. Celý následující týden pak věnujeme pečení cukroví, hospodáři tento týden píší a posílají vánoční přání, také je to dle tradice nejvhodnější čas pro výběr vánočních dárků, právě proto že jsme dobře naladěni na rodinu a blízké. Zapalujeme svíci za rodinnu a přátele.

5. prosince - Mikulášská obchůzka

10. prosince - 2. neděle adventní bronzová - tato neděle se týká rodiny, přátel a vztahů mezi lidmi, proto pozveme někoho na oběd, pustíme se do pečení cukroví, píšeme přání a začneme vybírat dárky pod stromeček. Zapalujeme svíci za rodinu a přátele i všechny mezilidské vztahy.

17. prosince - 3. neděle adventní stříbrná - jsme sami u sebe, vytváříme ozdoby na štědrovečerní stůl a vánoční stromeček, případně dotváříme vánoční dárky či zdobíme perníčky. Zapalujeme svíci s úctou k nám samým.

21. prosince - Zimní slunovrat - 2023 v 04:28 hodin

22. prosince - pečeme vánočku (štědrovnici)

23. prosince - obchůzka Lucií, vaříme rybí polévku, pokud nemáme porcovaného kapra, tak zabíjíme a porcujeme kapra, můžeme připravit bramborový salát

24. prosince - 4. neděle adventní zlatá - protože nám letos vyšla poslední advetní neděle přímo na Štědrý den, nestihneme již upéct poslední cukroví a dodělat poslední přípravy jako v minulých letech v posledním advetním týdnu, musíme to stihnout dříve. Poslední adventní neděle je čas pro modlitby a rozjímání.


Doba vánoční

24. prosince - Štědrý den:
- ráno nesnídáme, snídají pouze malé děti
- dopoledne muži s dětmi zdobí stromeček, ženy připravují oběd a některé pokrmy k večeři, připravíme též punč, který v noci jen ohřejeme, poklidíme co je třeba, nemělo by viset prádlo
- k obědu se podává jablečný štrůdl, nebo se drží půst; místy se podává hrachová kaše i jiné pokrmy, nikdy se nepodává maso a to ani u večeře
- ve tři hodiny odpoledne jdeme na procházku nebo odpočíváme
- po procházce prostíráme a smažíme rybu, chystáme večeři - čočku, kubu, rybí polévku a rybu se salátem
- slavnostní večeře může začít po vyjití první hvězdy, tedy po 16h, tehdy můžeme i rozsvítit světýlka, svíce a stromeček, nemáme se přejíst!
- následují dárky a zvyky a zpívání koled, pohádky
- před půlnocí vyrazíme do kostela nebo na noční procházku
- po půlnoční či procházce si dáme punč a poprvé vánočku

25. prosince - Boží hod vánoční - den odpočinku, nic nevaříme (dojídáme co se nesnědlo k večeři), nic neděláme, můžeme klidně zůstat v nedbalkách a koukat na pohádky nebo jít na procházku do přírody, podle tradice máme až teď jíst cukroví, neděláme návštěvy

26. prosince - Štěpána - den návštěv a předávání malých dárků, těm které jsme neviděli na štědrý den, k obědu se podává české slavnostní jídlo, kupříkladu svíčková na smetaně, v posledních letech je oblíbená kachna se zelím


Doba povánoční

31. prosince - Silvestr - oslava nového roku, přípitek, neděláme předsevzetí

1. ledna - Nový rok - posnídáme vánočku uschovanou ze štědrého dne, ke slavnostnímu obědu s rodinou se podává čočka a uzené nebo čočka a ovar případně čočka a kyselá okurka, nemá se jíst nic z ptáků, nemělo by viset prádlo, mělo by být čisto, uklizeno a vyvětráno

6. ledna - Tři králové - tento den nebo 1. neděli po třech králích ulízíme veškerou vánoční výzdobu, protože začíná Masopust, právě tříkrálový den je nejvhodnější na učinění předsevzetí

Snad jsem na nic nezapomněla :)

DIABOLUS: Pokud Štědrý den vychází na neděli, je zároveň poslední adventní nedělí a čtvrtý advetní týden nám tedy letos chybí.

První adventní neděle – 3. prosince 2023 - zvaná železná

Celý tento den a následující týden se nese v duchu úcty k domovu a národu. K tomu patří i vyzdobení našeho příbytku a protože již máme z velké části uklizeno, tak se do toho o první adventní neděli s chutí pustíme a vytvoříme si krásnou vánoční výzdobu. Když to v neděli nestačíme, nevadí. Máme na zdobení a úklid celý následující týden.

Na domovní dveře zavěsíme věnec ze slámy, jež symbolizuje slunce a slunovrat. Ten můžeme přizdobit dle svého v barvách vánoc.

Na stůl položíme adventní věnec se čtyřmi svícemi.

I podoba adventního věnce je nám tradicí dána:
Věnec vyrobíme nebo pořídíme ze stálozeleného chvojí jež symbolizuje věčnost. Svíčky jsou symbolem čtyř světových stran, čtyř adventních nedělí a přicházejícího světla a tradičně se dávají do kříže jako jsou světové strany. Svíce v kříži měly i praktický význam. Dříve svíce nebyly tak tvrdé a mnohem snáze se rozehřívaly teplem, proto byly na věnci co nejdále od sebe.

Tradiční barvy českých vánoc a tedy i svící jsou: červená, tmavě zelená, bílá, tmavší fialová, růžová, zlatá a stříbrná. Každá z barev má svou symboliku, kterou krásně shrnula paní Paterko ve své knize Naše Tradice.
I barvy stuh volíme v těchto barvách.
Modrá, žlutá a ostře zelená (světle zelená) jsou barvy jara, patří k Velikonocům, oranžová a hnědá zas k podzimu a proto pro Vánoční zdobení nejsou příliš vhodné.

Dále si věnec dozdobíme dle svých představ. Můžeme použít ořechy, křížaly, sušené ovoce, hrozinky, skořici, badyán, drobné perníčky, pentle či papírové ozdoby, také ozdoby z látky, i skleněné foukané ozdoby, jmelí nebo cokoliv co nás napadne a souvisí s vánocemi. Přírodniny si můžeme nastříkat zlatou nebo stříbrnnou barvou. Jak si přizdobíme svůj věnec je pouze a jen na nás a naší fantazii.

Svíce na adventním věnci se zapalují po vyjití první hvězdy, tedy večer.
Při zapalování první svíce neopomeňme, že vyjadřuje očekávání a tajuplnost a zapalujeme ji s úctou k domovu a národu.

Další výzdoba příbytku je opět jen na nás, jak to kdo cítíme, jak se nám to líbí. Někomu stačí střídmé, jiný rád přeplácané, jak kdo má rád.

Vánoční stromeček se dle tradice zdobí až na Štědrý den dopoledne a zdobí jej muž - hlava rodiny. Proč? To se dozvíte v článku o Štědrém dnu.

Můžeme už vytáhnout Betlém, ale zatím zcela bez postav. Ty přibývají postupně až do Štědrého dne a až tehdy se dává do Betléma svatá rodina, andělé a o svaté noci Ježíšek. tři králové pak až 6. ledna. Betlém se uklízí až koncem doby povánoční tedy o neděli po Třech králích. O Betlému bude samostatný článek.

Pro zajímavost:
Křesťanská liturgie nám určuje barvy svící takto: 1. neděle fialová, 2. neděle fialová, 3. neděle růžová, 4. neděle zlatá. Případně tři fialové a jedna růžová. Můžeme to vyřešit tak, že dáme bílé svíce a dolů na ně navážeme barevné mašličky, nebo se použijí různě barevné svíce.


Nenechejme si však týden jen tak uplynout, máme celý týden na to, abychom se zamysleli co pro nás znamená domov a národ, jaký k němu máme vztah, uvidíte co sami v sobě najdete. Další nedělí a týdnem se nám otevře další téma na rozjímání.


Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře + kniha Naše Tradice

sepsala Barbora Orságová

Vánoční svátky – Advent

Advent je velice důležitá součást Vánoc. Ostatně vánoční období se skládá ze tří částí - Adventu, Vánoc a doby povánoční.

Bez dodržení Adventu se Vánoce stávají hektické, nervózní a vůbec si je neužijeme. Necháme se snadněji pohltit shonem a stresem z toho, že nám něco chybí, něco nestíháme. Přitom česká tradice nás obdařila třemi až čtyřmi týdny, ve kterých najdeme čas na klidné prožití celých vánočních svátků.

Vánoce, tedy včetně adventu a doby povánoční, trvají šest neděl. Čtyři týdny advent, jeden týden Vánoce a jeden týden doba povánoční. Toto období je plné mnoha zvyků a budeme činit úkony, jež nám pomohou být v přítomnosti a tradici si krásně vychutnat. Pokud budeme každý rok poctiví a trpěliví, pak můžeme prožít pravé kouzlo vánoc. Z mé zkušenosti je třeba být trpělivý i několikery vánoce, než si vše zažijeme a ne vše se na poprvé povede, ale rozhodně to stojí za to.


Slovo Advent znamená příchod.

Adventní období je časem očekávání příchodu Vánoc, slunovratu, Ježíška, vítězství světla nad tmou. Je to doba určená k zamyšlení nad sebou samým, ke zpytování a v neposlední řadě je to období střídmosti. Právě střídmost v jídle i radovánkách nám pomáhá být sami u sebe a v rozjímání.
Adventní období přímo vybízí učit se práci s časem a k práci na sobě samých.

Naši předci měli Advent jako období předvánočního půstu. Půst se ani tak netýkal masa, i když maso se jedlo velice málo, jako spíše radovánek. Poslední zábavy si lidé užili na svatou Kateřinu a pak se již nebavili v hospodách, nesmělo se tančit a zpívat. Přesto se konaly četné lidové obřady, které se ale nesly ve střídmém duchu. Lidé hlavně trávili čas doma se svou rodinou a chystali se na Vánoce. Proto je také v Adventu tolik obchůzek a tradic k setkávaní ( sv. Ondřej, sv.Mikuláš, sv. Barbora, sv. Lucie).

Nemusíme tedy zcela nejíst maso a dělat očistnou kůru, jak je tomu před Velikonocemi, ale střídmostí a lehkostí bychom se měli řídit a kupříkladu dbát na to, abychom se nepřejedli. Maso se však nejí celý Štědrý den, proto je k večeři ryba (symbol pokory a postní pokrm).

Tento čas patří domovu a rodině.

Symbolem celého adventu je adventní věnec.
Ten značí vítezství světla nad tmou, dobra nad zlem.
Jak má vypadat adventní věnec se dozvíte hned v následujícím článku.

V neposlední řadě adventem začíná nový rok tradic. Vánocemi rok tradic nekončí, ale začíná.

K adventnímu období patří i adventní kalendář, ne vždy vypadal tak jako teď.
Smyslem adventního kalendáře je odpočítávání dní k tomu Štědrému. Každý den se otevře jedno okénko kalendáře, či pytlíček. Používají se do dnes i velice stará podoba adventního kalendáře a to adventní svíce - vysoká svíce označená 24 číslicemi a každý večer se svíce zapálí a když číslo odhoří, tak se zhasí (ideálně zhášedlem).
Na téma papírových adventních kalendářu můžete otevřít článek zde: https://cesketradice.cz/adventni-kalendar-je-tu-uz-vice-nez-160-let/ .


Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko– přednášky a semináře + kniha Naše tradice
internetové stránky www.ceske-tradice.cz

sepsala Barbora Orságová

Připomínka jednoho hrdinského činu, jestli dovolíte:

Před 84 lety, 16. listopadu 1939, den po protinacistických manifestacích doprovázejících pohřeb Jana Opletala, studenta medicíny postřeleného při demonstracích proti německé okupaci dne 28. října 1939, rozhodl Adolf Hitler o uzavření českých vysokých škol a tvrdém potrestání účastníků protestů. V noci z 16. na 17. listopadu 1939 zahájilo gestapo a jednotky SS zatýkání českých studentů v Praze, Brně a Příbrami. Devět studentských představitelů bylo 17. listopadu popraveno, 1200 studentů bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Jedním z pozapomenutých hrdinů, kteří se nacistické zvůli 17. listopadu postavili, byl rektor Univerzity Karlovy, profesor Bedřich Hrozný, jemuž světovou poslulost zajistilo zejména rozluštění jazyka starověkých Chetitů. Více již vzpomínky účastníka událostí 17. listopadu, studenta Miroslava Slacha:
„V pátek 17. listopadu bylo vlhko a mlhavo. Lidé se choulili do zimníků a železničáři na Denisově - tehdy snad Vltavském nádraží - nám radili, abychom z vlaku radši ani nevystupovali a nejezdili do Prahy, že se tam něco chystá, něco moc zlého. Doslechli se od řidičů z pražských garáží, že prý si esesáci vypůjčili v noci několik desítek autobusů. To dá rozum pro koho. V noci bylo velké zatýkání. Nacisté se chtějí pomstít za dvacátý osmý říjen i za patnáctý listopad. Vraťte se domů, kluci.
Šťastni, kdo dali na jejich radu.
Já ne.
Potřeboval jsem si dát potvrdit několik studijních dokladů na kvestuře, která byla v právnické fakultě, poblíž kanceláří děkana fakulty doktora Weniga i nedaleko pracovny rektora Karlovy univerzity profesora Bedřicha Hrozného, který úřadoval v místnostech rektorátu rovněž na právnické fakultě. Fakulta byla otevřená už od šesti hodin ráno, a tak jsem byl rád, že se mohu před mlhou a chladem uchýlit do místností univerzitní kvestury, kde už postávali u ‚okének‘ další studenti se žádostmi o všemožná potvrzení.
Právě když došla řada na mne, zaslechl jsem z haly u vchodu nějaký nečekaný křik a řvaní. Řvalo se německy. Venku před fakultou brzdila těžká nákladní auta, ozývaly se hlasité německé povely, dupot okovaných bot, řinčení zbraní.
Vyběhli jsme s dalšími kolegy na schody a dolů do haly.
Tam stál rektor Karlovy univerzity profesor Bedřich Hrozný a po jeho boku děkan právnické fakulty doktor Wenig a proti nim tlupa mužů v černých a šedozelených uniformách, kteří seskákali z náklaďáků a s napřaženými hlavněmi se hnali do budovy.
Ani jsme se nenadáli a vojáci s napřaženými pažbami nás vystrkali z fakulty ven a nahoru na nákladní auta.
Pootevřenými dveřmi jsme slyšeli, jak Hrozný hlasem rakousko-uherského kaprála (který kdysi slýchal v kasárnách Deutsch-meisterů ve Vídni) křičí na vojáky: ‚Halt! Ven, darebáci! Hinaus! Sofort hinaus!‘ a ti, zvyklí bezmyšlenkovitě poslouchat, se na povel zastavují a - začínají ustupovali. ‚Der Kommandant soll sich bei mir melden,‘ nařizuje rektor. Poddůstojník s olemovaným límcem vysílá poslušně dva muže, aby přivedli velitele, a ani se nezeptá, jakým právem mu to ten ‚civil‘ přikazuje. Muži v ocelových přilbách se rozestupují, přichází velitel. Profesor Hrozný na něho čeká už před vchodem do budovy na schodech, vysoký, v černých šatech, s rukama na prsou, důstojný jako univerzita sama, kterou představuje. Jeho Magnificence...
Stáli jsme na korbě nákladního auta, náhle jsme přestali vnímat vlastní hrozivý osud a jen jsme se dívali.
‚Jsem rektor univerzity,‘ prohlašuje profesor Hrozný úsečně vybranou němčinou. ‚Stojíte na akademické půdě. Podle platných zákonů nesmí sem nikdo vstoupit bez mého svolení. Ani policie, ani vojsko.‘ ‚Aber-‘ namítne důstojník v pozoru. ‚Žádné aber, jste přece vojáci a jako velitel znáte přece zákony!‘
Důstojník v rozpacích polkne. A náhle procedí mezi zuby: ‚Wird geschehen!‘ Stane se. Obrátí se, křikne povel a muži v helmách opouštějí budovu.
Zní to neuvěřitelně. Ale tito lidé se poprvé setkali s odporem. Bylo to pro ně něco tak nového, tak nečekaného, říká Vojtěch Zamarovský, že ve vrcholném zmatku skutečně ustoupili.
Hroznému to však stačilo ještě k tomu, aby se zaručil za skupinu studentů nahnaných do nákladního auta a požádal o jejich propuštění. Hlouček mládenců využil hbitě rozpaků důstojníka, seskočil z auta a po chvíli se ztratil v přilehlých ulicích.
Byl jsem mezi nimi.
Pomalu, abych nevzbudil pozornost, jsem se loudal k Denisovu nádraží. Vší silou vůle jsem potlačoval rozechvění a děs, které mnou cloumaly z přestálých chvil.
Až když jsem nastoupil do osobního vlaku do Všetat, který stál jako obvykle na první koleji, jsem se uklidnil. Nikdy předtím a nikdy potom jsem už pana profesora Hrozného neviděl. Ale jedno vím určitě, že mi dnes 17. listopadu 1939 zachránil život. A nejen mně...


(Jako velký, i když opožděný dík za tuto záchranu jsem napsal příběh o životě a díle profesora Bedřich Hrozného ‘Můj starý dobrý Orient-Expres'. Přál bych si, aby dojel na správnou kolej.)“ [1]
-------
[1] SLACH, Miroslav. Můj starý dobrý Orient-Expres: Vyprávění o životě a díle velkého českého orientalisty a chetitologa univ. prof. Bedřicha Hrozného. Biografický a archeologický román vědce. Třebíč, Akcent, 2000. s. 167-169, bit.ly/3ceLQXv (🔓 po přihlášení)

Jistě jste si všimli, že letos vychází Štědrý den na neděli.

V roce 2017, kdy nastala stejná situace, jsem zaznamenala zejména na internetu zmatky, kdy je vlastně první adventní neděle a objevovala se dvě různá data.

Když Štědrý den vyjde na neděli, je zároveň poslední adventní nedělí. Nastává tedy nejkratší možná délka adventu a to 22dní. Naopak nejdelší možný advent nastane, když slavíme Štědrý den v sobotu, to pak trvá 28 dní.

Letos oslavíme první adventní neděli 3. prosince a poslední 24. prosince 2023

Svatý Martin – 11. listopadu

Posvícení na svatého Martina patří mezi nejznámější v České zemi. Bylo a je zvykem všechna posvícení začít slavit v den, kdy má světec svátek a o nejbližší následující neděli se udělat posvícenskou hostinu. Letos nám svatý Martin vyšel na sobotu a si můžeme vybrat zdali slavit v sobotu nebo neděli 12. listopadu.

Martinské posvícení se koná nejen tam kde je kostel nebo kaple zasvěcená sv. Martinu, ale i po celé naší zemi, protože patří mezi poslední posvícení před adventním půstem a žádný z našich předků si nenechal ujít tučnou husičku a martinské veselení.

K martinskému posvícení neodmyslitelně patří pečená husa a plnené martinské rohlíčky, kterým se taktéž říká rohy či podkovy sv. Martina. A pro zajímavost o „tučnú hus“ žádali žáci již v 15.století.

Husa je vždy pečená, buď nadívaná nádivkou nebo jablky. U nás se vycpává jablky s hřebíčkem a badyánem.
Husa se podává k obědu společně se zelím a různými knedlíky. My děláme nejraději bramborové, ovšem podávají se i houskouvé, špekové, karlovarské, bosáky nebo chlupaté kendlíky.

Její porcování u stolu dříve podléhalo zvyklosti - kupříkladu křídlo dala hospodyně čeledínovi, aby celý rok „lítal“ a nezahálel.


Proč se peče právě husa má své opodstatnění.

Legenda říká, že svatý Martin byl původně římským vojákem. Později přijal křesťanskou víru a stal se misionářem a následně biskupem v Tours. Tomu ale předcházela tato příhoda: Martin, při své skromnosti, nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým silným kejháním prozradily.
Jiná verze říká, že ho při kázání tak rušily svým kejháním, že je za to odsoudil a v den jeho památky pykají za svoje provinění na pekáči.

Pečení hus právě na Martina má i praktickou stránku. Husy jsou ideálně tučné a vykrmené a mají před nastávající zimou to nejkvalitnější prachové peří, ze kterého jsou ty nejlepší polštáře, peřiny a duchny a nejlépe se škubou. Z dlouhých brk se vyrábí mašlovačky.


Martinské rohlíky se pečou zahnuté a plněné. Svatý Martin měl prý nevlastní matku, která ho chtěla otrávit. Tak když pekla rohlíky, dala do jednoho jed. Aby ho potom poznala, tak ten s jedem zahnula. Když je pak upekla, byly všechny zahnuté.
Jiná legenda říká, že jsou to proměněné podkovy koně sv. Martina, který tak pomohl chudým, aby měli co jíst.

Českým zvykem je, že děvče upeče velký martinský rohlík plněný povidly či mákem a obdaruje jím svého milého, tento zvyk drží i hospodyně a obdarovávají hospodáře.

Martinské rohlíky se dávaly v některých krajích jako výslužka čeledi, která odcházela ze služby. Jinde byla čeleď obdarována velkými buchtami plněnými povidly nebo mákem.

Také se ale říká: „Radost Martina je hus a džbán vína!“
K tomuto dni patří i Martinské víno. Jedná se o mladé víno, první, které se může ochutnat po vinobraní. Do té doby víno zraje a říkává, se že kdo jej dříve ochutná, tomu se víno nepovede. Na svatého Marina tedy 11. 11. se víno může ochutnat až v 11:11 a pak popíjet jak je libo, nejlépe k huse nebo jiným pochoutkám. Je to celkem novodobá zvyklost, ale ke svatému Martinu už tak nějak patří.

V místě kde je kostelík zasvěcen svatému Martinu, se ráno může konat Martinská pouť, také se tento den dělaly první velké jarmarky a dobytčí a výroční trhy. Každopádně ve všech krajích se chodí ráno do kostela na Martinskou mši. Ke svatému Martinu také nesměli chybět koledníci, jedna dochovaná koleda je zmíněna níže.

Dříve se drželo posvícení přesně na svatého Martina a nejbližší následující neděli se pak říkalo hrubé hody.

Na svatého biskupa Martina
milý hospodář a jeho družina
husy jedí, víno k tomu pijíce
štědrého Martina chválíce
páni, žáci a kněží se radují
neb se jim koledy přibližují.
Pacholci a dívky svobodu mívají
a u jiných pánův se zjednávají.
(Selská pranostika z roku 1710)

A teď něco k těm výše zmiňovaným úředním úkonům:

Den svatého Martina byl tradiční čas, kdy čeleď opouštěla sjednanou jednoroční službu, dostávala mzdu a hledala si nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu s hospodářem stávajícím. (Měli to naši předci ale zařízené, že? Všichni se museli snažit, aby měli dobrou pověst a byli pilní, neboť jinak by si museli hledat jiné místo, na druhou stranu hospodář si musel pilné čeládky hledět, jinak by mu utekla jinam).

Toho dne se velmi slavilo. Existují četné záznamy o rozpustilostech i výtržnostech, prováděných „martiníky“. V řádu města Prahy, vydaném císaře Rudolfem II. roku 1598, se píše: „Strany pak Martinkův, kteří obyčej mají, ze všech krajin při sv. Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zdeť v zahálce zůstávati: na to taky úředlníci pozor míti budou, aby jich šenkýřové nepřechovávali“.

Ke dni svatého Martina se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi, které obec najímala a platila. Zvláště osoba pastýře se pečlivě zvažovala, protože to musel být muž zkušený, vždyť se mu svěřoval všechen obecní dobytek. Zároveň se od něj požadovalo, aby uměl léčit, někdy i trochu čarovat, musel se vyznat v počasí a řadě dalších věcí. Za svou službu dostával pastýř obvykle ubytování v obecní chalupě - pastoušce. Kromě toho měl sjednánu mzdu, kterou dostával v penězích i naturáliích, náleželo mu několik strychů obilí, pár věrtelů hrachu a později i brambory. Měl povoleno držet si vlastní kravku na mléko, pro niž dostával píci, či do správy obecní louku, stejně jako k vyživování obecního býka a kance na plemenitbu. Od hospodářů dostával předem dohodnutou odměnu, za každý pasený kus, poplatek za připouštění a měl povoleny koledy (obchůzky po vsi).

S přijetím pastýře se spojovala oslava, která se nazývala Bejkova svatba či Martinská sýpka. Bylo obvykle povinností pastýře vystrojit pro hospodáře a radnici hostinu s pečenou husou a pivem. Pokud hospodáři přijali pozvání, bylo to dobré znamení, protože pastýř mohl téměř s jistotou počítat, že s ním smlouvu obnoví i pro další rok.
Jinde se hostina připravovala tak, že každý z hospodářů nasypal pastýři dohodnutou míru obilí. Tomu to aktu se neříkalo jinak než Sypání. Protože však byli sedláci furianti, přidal každý něco nad míru, aby sousedům ukázal, že mu na troše nezáleží. Tak se nasypalo mnohem více, než náleželo pastýři. Jeho díl se pečlivě odměřil a ze zbytku se udělala hostina.
Jinde pastýř zabil vepře, nadělal jitrnic a jelit, zabil 2 berany a 4 husy. Ponocný přidal husu, hajný taktéž. Na hostinu mohl přijít každý, kdo Sypal, akorát si musel přinést vlastní lžíci, vidli a nůž.

K tomuto dni patřila i koleda a koledníci. Již ze 14. století je dochována česky psaná martinská koleda, s níž chodili koledovat nejen chudí žáci, ale i kanovníci a dokonce i městský kat.

Zde jedna kterou zaznamenal pan Zíbrt ve svých spisech:
Z koled žákovských však nejznámější koleda o sv. Martině jest psána úplně po česku. Poslechneme tedy žákovskou martinskou koledu a martinskou proti-koledu:

1. Svatého Martina
všeliká rodina
dnes ščedrost zpomíná
beze všeho statku
vesele s čeládku.
Tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus jí, vino pie,
beze všeho smutku.

2. Ale my školníci,
podobní pacholíci,
malí i velicí,
v škole když sedíme,
vesele zpieváme,
nebť nás nutie veselé,
toho netajíme.

3. Protož dnes vesele
v dobré ščedré voli,
vědúc vaše mysli,
k vám sme zavítali,
abychom dar vzali,
bychom dusnost chudoby
tudy zapudili.

4. Račtež darovati,
majíc na paměti
svatého štědroty,
abychom v radosti
podle vašie cnosti
tučnú hús upečenu
mohli s vámi jiesti.

5. Ale vy bratří milí,
mějtež na paměti
svatého ščedrotu
Martina rytieře
nynie v této mieře:
nechcete-li husi dáti,
dajte dva penieze.

6. Ač nás darujete,
odplatu vezmete
v království nebeském,
s Bohem tam bydlíce,
s ním se radujíce
a na veky s anjeli
amen zpievajíce.

Protože každá rodina má svůj osvědčený recept na nejlepší husu, zde pouze recepis na martinské rohlíky. Budeme rádi když se o své recepty s námi podělíte jak na husu, tak na rohlíky. My připravujeme pomalu pečenou husu nadívanou jablky s hřebíčkem a badyánem, kořeněnou kmínem a solí.

Recepis na martinské rohlíčky:

1/2 kg polohrubé bílé mouky
6 dkg cukru
sůl
citrónová kůra
1/3 l mléka
2 dkg droždí
14 dkg vlahého másla
4 žloutky
tuk na potření plechu
1 vejce
vanilkový cukr

Zvykem je do martických rohlíků dávat nádivku povidlovou, makovou nebo ořechovou.

Do mísy prosejeme nahřátou mouku s cukrem a solí a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Zaděláme vzešlým kváskem z jedné třetiny mléka, droždí, části cukru a mouky. Přidáme vlahé máslo a žloutky. Vypracujeme hustší těsto a necháme zkynout. Na vále rozválíme těsto na tlustší placku, ze které krájíme trojhránky. Do každého dáme trochu nádivky a pečlivě svineme v rohlíky. Do nádivky je dobré přidat trošku rumu. Klademe na pomaštěný plech ve tvaru podkov. Povrch ovlažíme rozšlehaným vejcem a necháme ještě asi 20 minut kynout. Pak je upečeme v předehřáté troubě do zlatova a horké sypeme vanilkovým cukrem.

Doporučuji udělat si vlastní vanilkový cukr smícháním vanilkového lusku - vyjmeme semínka - a cukru ve sklenici a i s luskem necháme provonět alespoň dva dny, ideálně však týden a déle.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře
internetové stránky ceske-tradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová

Sepsala Barbora Orságová

Dušičky (Památka zemřelých) - 2. listopadu

2. listopadu slavíme Památku zemřelých nebo-li dušičky.

Ráno na dušičky se konají bohoslužby a světí se svíce. Stále se místy konají tiché slavnostní průvody na hřbitov, kde se lidé hromadně pomodlí a pak zdobí rodinné hroby květinami, věnci a svícemi.

I když nechodíme do kostela, navštívíme hrob našich předků a vzdáme jim úctu.
Řádně hrob očistíme. Položíme věnec a živou květinu jako vzpomínku na ně a na připomínku toho do jakého rodu patříme. Zapálíme svíci - světlo duši na onom světě.
Zavzpomínáme na zemřelé a můžeme připojit vlastní modlitbu. Víte, že modlitbu nevymyslelo křesťanství, ale je mnohem starší?

Když nemůžeme hřbitov navštívit, rozžehneme svíci za zemřelé blízké a naše předky doma a vzdáme jim tak úctu.
Pokud máme hrobů několik a do setmění bychom je nestihli obejít, využijeme k tomuto úkonu ještě předchozí den - svátek Všech svatých. Stále více se však přesouvá navštěvování hřbitovů na nejbližší předchozí víkend. To si pak 2. listopadu ještě zapálíme svíci doma.

Můžeme připravit veněc na hřbitov, pokud jsme to neudělali na Svátek všech svatých a zapojit děti.

Na dušičky se peče zvláštní pečivo "dušičky", podobně jako se na svátek všech svatých pečou "kosti svatých", děti toto pečení milují.

Je zadělávané mlékem, plněné povidly nebo mákem a mělo by mít kosočtverečný či čtverhranný tvar. Jedná se o těsto kynuté, místní zvyk však může velet i jiné. Recepis najdete na konci článku.
Tímto pečivem se dříve obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudáci. Dnes jimi můžeme podarovat příbuzné či sousedy, potřebné či třeba nějakého bezdomovce. Tradice vždy myslela i na nuzné, kteří neměli co jíst a tímto zvykem, obdarovávat jídlem, je protkán celý rok tradic. Vždy se ovšem darovalo pouze různé jídlo, nikdy peníze. Peníze se dávaly pouze za odměnu a vykonanou práci, zpěv, koledu a tak dále.

Protože tohoto dne prožíváme úkony spojené s uctěním předků, měla by se jej účastnit celá rodina. Je to dobrá příležitost na vzpomínání na blízké. Naskýtají se nám vzácné chvíle k vyslechnutí prababiček, pratetiček a jiných nejstarších členů rodiny o tom jak co bylo. Tímto nasloucháním si můžeme ucelit obraz o našich předcích a prohlédnout si stará alba a vědět, kdo jaký byl a co si v životě nesl za břímě, či radost. Vězte, že je tradicí znát šest generací svých předků nejen jmény. Važme si času stráveným s našimi nejstaršími. Nevíme, jestli příští dušičky za ně nebudeme zapalovat svíce.

Na večer rozžehneme svíce v okně podobně jako na svátek Všech svatých. Svíce symbolizují zažehnání věčné temnoty a ochranu.

Na dušičky po setmění nejlépe zůstaneme doma, neboť se propojují dva světy, svět živých a zemřelých. Neměli bychom chodit na hřbitov, do lesa a na podobná místa.

Doma si pak naši předci u světla svící vyprávěli různé dušičkové povídání. Těch příběhů bylo spousta, zde jeden příběh od Pelhřimova:

„Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o jisté kmotře, která se o dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil tak jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle usadila do lavice a sklopila oči. Po chvilce se rozhlédla kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že jsou to sousedé po smrti. V tom jí šťouchla nedávno zemřelá tetička ze sousedství a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, po té co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.“(z www.ceske-tradice.cz)

„Na dušičky pamatujme,
z očistce jim pomáhejme,
budou na nás vzpomínat,
až my budem umírat..
V dušičkový večer
rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše
při nich za dušičky.
Poslední již svíce
zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo,
nikdo nevzpomíná.“

I u nás se lidé oblékali na dušičky do kostýmů a obcházeli ves zpívajíce a říkajíce říkadla za koledu. V kostýmech nesměla chybět smrtka, kašpárek s bičem a další typické české postavy. Činilo se tak v horách a podhůří, masky měly svéráznou českou formu a nosili je jen dospělí. Konkrétně se tato obchůzka držela v Podkrkonoší a na Šumavě a již na začátku 20. století témeř vymizela. Do dnes je obchůzka strašidelných masek zachována v Jeseníku a možná i v jiných oblastech o kterých ještě nevím - když tak mi napište :).
V celé zemi se karnevaly s maškarami a taneční plesy a bály činí tradičně v poměrně dlouhém masopustním období v lednu a únoru.

A i u nás je zaznamenáno dlabání zeleniny jako lampy - řepy, tuříny, později dýně. Jako dokument tohoto zvyku máme krásné obrazy Jožo Úprky z konce 19. a počátku 20. století z moravského Slovácka. Zobrazují dýně jako olejové lapmy pouze s otvorem nahoru. Jeden z obrazů najdete zde: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/6e/Jo%C5%BEa_Uprka_-_All_Souls%27_Day.JPG/1280px-Jo%C5%BEa_Uprka_-_All_Souls%27_Day.JPG Je to ale pouze jeden autor o kterém vím, který toto téma opakovaně namaloval a pouze z jednoho místa na Moravě.

Často se o dušičkách místo oleje do lamp používalo máslo.
Máslo naši předkové o dušičkách stloukali, přepustili a po setmení s ním svítili. Věřilo se, že máslo duším v očisti pomáhá proti bolesti a že když duše přijde, může si s ním rány pomazat.
Také duším svých zemřelích nechávali na talířku pečivo, mléko nebo kus večeře. Tyto zvyky se dochovaly ze slovanského dne Návy a zaznamenány jsou ještě ke komci 19. století.



Něco z historie:

Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od nejstarších dob. V těch dobách, za Keltů a Slovanů, se to činilo venku u velkého ohně za přítomnosti všech členů rodiny a konala se slavnostní večeře, kde se prostíralo i pro zemřelé předky. Chceteli se dozvědět více o ketské a slovanské oslavě tohoto času, najdete je v předchozím článku v pojednání o Halloweenu.

Výroční vzpomínka spojená s velkou veřejnou slavností se objevila v roce 998 ve francouzském reformním klášteře v Cluny, kde ji ustanovila katolická církev. Je to defakto první písemný záznam o křesťanském pojetí Dušiček. Od 11. do 13. století se církevní svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě a postupně se dostal i do české země. Každá země si však do tohoto svátku propsala svoje tradice a zvyky mnohem starší a tak každá země má svátek všech svatých a dušičky jiné.

Od roku 1915, kdy v první světové válce zemřelo tolik lidí, mají kněží povoleno tento den sloužit za zemřelé i tři mše.

V českém prostředí však tato vzpomínková slavnost nebyla jedinou. Také v květnu se vzpomínalo na zesnulé při svátku, který se konal okolo 13. května.

Recepis na Dušičky:

1/2 kg polohrubé mouky
špetka soli
8 dkg cukru
citrónová kůra
3 dkg čerstvého droždí
1/4 l dobrého mléka
4 žloutky
10 dkg másla
asi 10 dkg másla na potření

Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Mouku zaděláme vzešlým kváskem z části cukru, mouky, droždí a vlahého mléka. Vykynutý kvásek přilijeme k mouce. Zpracujeme vláčné těsto a necháme zkynout. Vykynuté těsto rozdělíme, vyválíme plát, vykrajujeme rádlem či nožem čtverce či kosočtverce do páru. Na jeden z nich dáme povidla či makovou náplň, přiklopíme druhou stranou a znovu vykrojíme podobně jako u koblih. Klademe na pomaštěný plech nebo pečící papír. Na plechu hojně pomastíme máslem a v předehřáté troubě pečeme do zlatova.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře a kniha Naše tradice
internetové stránky ceske-tradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka

sepsala Barbora Orságová

Svátek Všech svatých - 1. listopadu

Na svátek Všech svatých vzpomeneme na zemřelé jež vstoupili na nebesa jako svatí a blažení nebo chcete-li osvícení. Můžeme navštívit místní sochu či pomníček a ozdobit jej květinami a zažehnout svíci.

Pečeme tradiční pečivo ve tvaru kostí tzv. kosti svatých. Dělají ze sladkého nebo slaného kynutého těsta. Tvarují se do zkřížených hnátů nebo jednotlivých kostiček.

Po setmění již ven nechodíme a zapálíme bílou svíci za svaté, všechny duše jež dosáhly nebes a umístíme ji do okna. Můžeme zapálit i více svící a mohou hořet celý den.

Můžeme si tento den připravit vzpomínkový věnec našim předkům. Zdobení se meze nekladou, zvykem je používat stálozelené chvojí a různé přírodní přízdoby a živé květy. Základ na věnec lze sehnat v květinářství a chcetele-li i stuhu s nápisem "vzpomínáme", dostanete ji tamtéž. Zajímavostí může být, že narozdíl od adventního věnce, kde se používá jako základ chvojí smrkové, borové či jedlové, se na dušičkový věnec často používají větvičky thújí nebo jejich kombinace s chvojím.
Loni jsme dělali s dětmi růžičky z javorového barevného listí a použili je jako přízdobu na věnce, vypadalo to moc pěkně. potřebujete na to jen javorové listy a nit.


Do zdobení venečků můžeme zapojit děti a vysvětlit jim proč tak činíme a moc je tato činnost baví a baví je velice i pečení kostí.


Recepisů na kosti svatých je mnoho a v každém kraji je trochu jiný. Vybrala jsem dva, ale budu ráda když se podělíte o další z vašeho kraje.

Recept na sladké kosti:

1/2 kg polohrubé mouky
špetka soli
8 dkg cukru
citrónová kůra
3 dkg čerstvého droždí
1/4 l dobrého mléka
4 žloutky
10 dkg másla
asi 10 dkg másla na potření

Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Mouku zaděláme vzešlým kváskem z části cukru, mouky, droždí a vlahého mléka. Vykynutý kvásek přilijeme k mouce. Zpracujeme vláčné těsto a necháme zkynout na dvojnásobnou velikost. Z vykynutého těsta tvarujeme kosti a klademe na pomaštěný plech nebo na pečící papír. Necháme kynout 1/4 až 1/2 hodiny. Na plechu hojně pomastíme máslem a v předehřáté troubě pečeme do zlatova, můžeme potřít znovu po upečení.


Recept na slané kosti:

necelý 1/4 l mléka
2 dkg čerstvého droždí
2 kostky cukru (2 lžičky)
1/2 kg polohrubé mouky
sůl
3 žloutky
5 dkg cukru
10 dkg másla
tuk na potření plechu
bílky na potření pečiva

Z poloviny mléka, droždí , cukru a trošky mouky uděláme kvásek a necháme zkynout. Do mísy prosejeme mouku se solí, přidáme kvásek a v mléce rozmíchané žloutky. Zpracujeme hustší těsto, až se tvoří puchýře. Pak těsto rozválíme na tenkou placku, pokryjeme lístky másla , složíme do tvaru obálky, pak na tři díly do sebe a vyválíme. Toto překládání opakujeme asi třikrát. Necháme chvíli odpočinout a tvarujeme zkřížené hnáty či samostatné kostičky. Klademe na pomaštěný plech nebo pečící papír, pomažeme bílky a necháme 1/2 hodiny kynout, pak v předehřáté troubě pečeme do zlatova.

Tento původní recept jsem po vyzkoušení trochu upravila:
Nedávala jsem cukr krom dvou kostek na kvásek, naopak jsem dala 10g soli.
Dalším poznatkem bylo že po zakomponování másla do těsta a dalším rozvalování se začlo trhat. Těsto jsem dala před válením alespoň na hodinu do lednice, nakynulo i v lednici. Pak šlo válet bez problémů i překládat. Výsledek je výtečný.
A poslední - ve většině dnešních bytů i domů je větší teplo než tomu bylo dříve a tak nemusíme nechat kynlout pečivo celou půlhodinu před pečením.

2. listopadu si upečeme dušičky - kynuté těsto plněné povidly.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře a kniha Naše tradice
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka

sepsala Barbora Orságová

Po oslavě vzniku První republiky nás čeká Svátek všech svatých a Dušičky.


Jak je již zvykem, dovolím si menší vsuvku o Halloweenu a jeho předchůdcích.


All Hallows' Eve neboli zkráceně Halloween se slaví, jak již sám název napovídá, 31. října v předvečer Svátku všech svatých a jedná se o anglosaský svátek. Vznikl z pohanských - keltských zvyků severu britských ostrovů.

Původní keltský svátek se jmenoval Samhain, slavil se právě 31. října. Byl velice důležitý neboť dělil období slunce (úrody, života) od období tmy (zimy, smrti). Jeho oslava byla opravdu veliká a bujará, plná jídla a pití, tance a velkých ohňů a slavila se minimálně několik dní. Oslavovalo se božstvo slunce, které v tento den umíralo a čekalo na své znovuzrození a velmi se oslavovala plodnost. Tento den a zejména tato noc byla vhodná pro věštby a vytyčování nové cesty. Dělaly se obětiny mrtvým předkům a také úklid. Lidé zhášeli ohně a po té je za soumraku (jinde se uvádí o půlnoci - možná místně to bylo různé) slavnostně zapalovali na důkaz obnovy. Keltové slavili svůj nový rok.
Není to jen nový rok ale také den, kdy se otevíraly brány Sidhe, tedy brány mezi naším světem a světem zemřelých. A tady právě asi nejvíce navázal Halloween a uchoval defakto keltské zvyky dodnes.
Mimochodem začátek roku českých tradic je Advent a ne až Nový rok.

Podle bájí vycházeli na Halloween duchové nebožtíků z hrobů. Aby se jim lidé ubránili nebo spíše splynuli s nimi, nosili masky a převleky. Dnes malé děti nosí převleky kladných hrdinů a princezen, dospívající a dospělí nosí masky duchů, kostlivců a jiných temných postav a ani dříve by lidé neoblékli malé děti jako duchy nebo kostlivce. Zároveň lidé uhasili všechny ohně, aby jejich domovy zůstaly utajeny, někdy pro posílení ochrany upalovali na hranici ty, které považovali za posedlé zlým duchem, což byl pozůstatek inkvizic. Dnes už se nikdo neupaluje, ale zvyky trvají stále. Naopak se zapalovaly malé ohně před domem jako znamení pro duše svých zemřelých.

Asi největším symbolem Halloweenu je dutá dýně s otvory ve tvaru očí a úst, jež zevnitř osvětluje svíce. Dýně se prý začaly vydlabávat až v Americe, původně se vydlabávaly lampy z tuřínu. Tato lampa má zahánět zlé duchy. Říká se jí „Jackova lucerna“. Jack byl velice zhýralý muž, a když si pro něj přišel ďábel, tak ho Jack obelstil. I přesto ale musí do skonání věků obcházet temnotou a svítit si svíčkou ukrytou ve vydlabaném tuřínu či dýni.

Halloween je tedy hodně starý svátek, který má svůj keltský původ v Irsku, Skotsku a Walesu, ale také jej hodně ovlivnil křesťanský svátek všech svatých, neboť Irsko je velmi katolická země. Odtud se pak dostal do Ameriky, kde velice zdomácněl a dalo by se říci, že Halloween, jak ho vnímáme a vídáme dnes, je americká verze, nikoli ta úplně původní.

Na našem území se ještě mezi Samhainem a Dušičkami slavil slovanský svátek znám jako den Návy. Slované tento den vnímali také jako dobu, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Slovanským zvykem na den Návy bylo prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit, nebo vystavit za oknem zapálenou svíčku, často ve vyřezané řepě, která měla bloudícím duším mrtvých posvítit na jejich cestu a aby našly dům svých příbuzných. Den Návy je nejvýznamnějším původním slovanským svátkem předků, nicméně tradicí a povinností živých bylo zvát své zemřelé předky nejen v tento den, nýbrž na každý svátek. Oslavy Návy byly také plné jídla a pití, ohně a bujarého veselí, ale nebyl to konec roku jako u Keltů. Koncem slovanského roku byl Kračun - zimní slunovrat, slunce v den Návy zemřelo, aby se na Kračun mohlo zrodit. Oslavy těchto význačných svátků trvaly i několik týdnů a byly pro naše předky příležitostí se dobře najíst i napít a poveselit.

Pak do těchto starých zvyklostí vstoupilo křesťanství, které se snažilo pohanské zvyky a uctívání mnoha bohů vytlačit. U některých svátků byla postupně v čase přijata křesťanská doktrína zcela, u většiny se však praktikovaly i staré zvyklosti. Prakticky všechny svátky v roce dostaly křesťanský ekvivalent. Lidé si nenechali své tradice zcela vzít a proto se vlastně původní forma tradice s novou sloučily a tím se některé dávné tradice zachovaly dodnes. Dostaly jinou formu, ale podstata zůstala stejná a tak se stejné svátky slaví v různých zemích rozdílně podle naturelu daného národa. V Irsku tak vznikl Halloween ze Samhainu a křeťanského vlivu a u nás tradice spojená se Svátkem všech svatých a Dušičkami, která v sobě stále ukrývá i staré slovanské zvyky.
Prvek propojujících se dvou světů, pojí všechny svátky napříč zeměmi v těchto dnech 31.října - 2. listopadu, přesto jsou každý jiný. Každá zem a národ má svou rázovitost a formu, která jej vystihuje a dokonale s ním souzní.

Mimochodem víte, že v určitých oblastech se na Dušičky nosily masky i u nás? Činilo se tak v horách a nosili je pouze dospělí, masky měly svéráznou českou formu a určitě mezi maskami nesměla chybět smrtka. Více o Dušičkách v příslušném článku.

Na závěr bych si dovolila ještě jednu poznámku k dětem.
Zejména ve školkách, kam chodí naše nejmenší ratolesti, se v posledních letech s oblibou vyhlašují halloweenské dny i týdny. Děti mají do školky přinést dýni a chodit i týden oblečené za strašidla nebo alespoň v černé barvě. Proti dlabání dýní není co namítat, viz výše, ale oblékat děti jako strašidla, duchy, ježibaby, kostry, čarodějnice a podobně není ani v Americe zvykem. Menší, hlavně předškolní děti tam chodí přestrojené za princezny, superhrdiny a kladné pohádkové postavy.
Pro zajímavost u nás připadá nošení kostýmů, maškar, masek na období bálů, tancovaček a plesů v poměrně dlouhém masopustním období.



Zdroj: Lidové tradice a moudrost
Přednášky a semináře Ladislava Paterko
Slovanský kruh - http://www.slovanskykruh.cz/
zkušenosti přátel v různých státech Ameriky

sepsala Barbora Orságová

Den vzniku samostatného Československa - 28. října - státní svátek

Jak jsem se již zmiňovala u minulého státního svátku, označení státní svátek nám neříká jen to, že nejdeme do práce a máme volno, ale také, že bychom měli tento den prožít slavnostně a v úctě.

28. říjen roku 1918 byl pro naši zem velice významným dnem. Vznikl samostatný stát, osvobodili jsme se od Rakouska-Uherska a celá zem oslavovala svoji První republiku. Tento den se významně zapsal do našich dějin, a proto se ustanovil 28. říjen státním svátkem, kdy se nikde nepracuje, aby jsme mohli opět oslavit svobodu své vlasti.

Letos slavíme již 104. výročí naší republiky.

Nezapomeneme vyvěsit vlajku, pěkně se oblékneme a uspořádáme slavnostní rodinný oběd, abychom uctili naše předky a naši krásnou zem. U oběda či odpoledního kafíčka si povyprávíme co a jak bylo a povíme dětem jak vznikala naše zem a republika a proč je právě tento den pro nás tak významný a plný úcty a proč se tak čančáme. A třeba zalistujeme ve starých knihách a kronikách, fotografických albech. Však rodina je základ státu :).

Dříve se oslavovalo nejen ve svátečním odění, ale také v krojích. Nejednou krojované družiny z celé republiky jeli oslavovat tento den do hlavního města k Pražskému hradu a tancem a zpěvem se radovali a náš první prezident Tomáš G. Masaryk je nadšeně pozoroval. Vyvěšovali se vlajky a trikolory, všude v ulicích bylo veselo a tančilo se.


O každém státním svátku se vyvěšují české vlajky a zástavy.

To jak se vyvěšuje česká vlajka a jak se zachází se znaky české státnosti máme přesně dáno zákonem č. 352/2001 Sb.
Ve stručnosti vlajky se vyvěšují následovně - v 16:00 pracovního dne předcházející státnímu svátku a snímají se v 8:00 následujícího pracovního dne.

Zde připojuji odkaz na povídání o vzniku Československa a dějepisné shrnutí. Druhý odkaz je s dobovými fotografiemi a vysvětlivkami. Třetí pak co tehdy přinesly Vídeňské ilustrované noviny.

dějepis.com
dějepis.com
https://www.dejepis.com/vznik-ceskoslovenska/

OBRAZEM: Vznik Československa očima prvorepublikových fotografů - iDNES.cz
OBRAZEM: Vznik Československa očima prvorepublikových fotografů - iDNES.cz
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/obrazem-stolete-vyroci-ceskoslovensko-vznik-statu-hradni-archiv-narodni-muzeum.A181023_155641_domaci_amu

Moderní-Dějiny.cz | Vznik ČSR na stránkách Vídeňských ilustrovaných novin
Moderní-Dějiny.cz | Vznik ČSR na stránkách Vídeňských ilustrovaných novin
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/vznik-csr-na-strankach-videnskych-ilustrovanych-novin/

Zdroj: Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internet
Sbírka zákonů ročník 2001

připravila Barbora Orságová

Sv. Havel - 16. října

čeká nás svátek sv. Havla a s ním spojené havelské posvícení jež se slaví v neděli.

Havelské posvícení je také známo jako císařské. To proto, že se císaři Josefu II. nelíbilo, že v každém místě se slaví posvícení jindy. A protože se lidé o posvícení navštěvovali a při té příležitosti obchodovali a pracovní morálka velice trpěla, chtěl císař posvícení sjednotit právě na sv. Havla. Což se opravdu stalo v roce 1787, kdy vydal nařízení o jednotném posvícení první následující neděli po sv. Havlu. V mnoha krajích se ovšem posvícení pouze přibralo jako další příležitost k oslavám a slavilo se dvoje posvícení - Havelské nebo-li císařské a "naše posvícení".
Proto se Havelské posvícení do dnes slaví v mnoha krajích naší krásné země a ke každému posvícení patří dobré jídlo, pití a zábava.

V jižních Čechách nesmí o posvícení chybět posvícenské hnětynky či hnětýnky. Hnětýnky jsou dvou druhů, vykrajované a lité. Lité těsto se dává do malých forem, obsahuje mnoho másla, cukru a vajec. Hnětynka se totiž nekouše, hnětynka se rozplývá.
Každý kout jižních Čech má svá specifika na zdobení hnětynek a i každá rodina si je zdobí po svém. Všeobecně se dá říci, že jsou polévané cukrovou polevou s různými příchutěmi a zdobeny sněhovými, cukrovými nebo marcipánovými barevnými ozdobami jež mají povětšinou podobu různých kytiček a lístečků, holubiček a jiných rozličných tvarů. Každoročně se také v mnoha místech jižních Čech vyhlašuje soutěž o nejkrásnější hnětynku a opravdu se jedná doslova o umělecká díla k zakousnutí. Nicméně jedná se o tak nákladný kus pečiva, že se peče jen o posvícení.

Recepis:

Posvícenská hnětynka

•50 dkg polohrubé mouky
•50 dkg másla
•50 dkg cukru moučka (osobně dávám mnohem méně cukru, ale my nemáme rádi příliš sladké pokrmy a pečivo)
•6 vajec
•2 lžíce rumu nebo jedna lžíce ustrouhané citronové kůry a šťávy

Utřeme žloutky s cukrem a máslem. Postupně přidáme mouku, sníh z bílků a rum nebo citron. Vznikne polotuhé těsto, které pomocí lžíce plníme do dobře vymazané a moukou vysypané formičky. Těsta dáváme méně na prostředek a více do stran formičky, aby po vyklopení byly dole rovné, ne uprostřed nafouklé a nekývaly se.

Pečeme ve vyhřáté troubě zhruba 15 - 20 minut asi při 200°C (dle trouby a druhu formiček). Zda jsou upečené, zjistíte pomocí špejle. Hnětynky by měly být zlatavé, ale ne příliž hnědé.
Po vychladnutí polijeme čokoládovou, citronovou či rumovou polevou a zdobíme podle fantazie. Lze použít ozdoby na hnětynky (ty se dají v jižních Čechách koupit okolo posvícení dokonce i v trafice), lentilky, barevnou rýži, marcipán nebo si vyrobíme vlastní zdobící hmotu a z ní různé tvary, dají se zdobit i kornoutkem s cukrovou polevou jako perníčky.

Na zdobení cukrovou polevou potřebujeme bílek a jemně prosátý moučkový cukr. Velice často se přidával i škrob, ale protože se dnes moučkový cukr bez škrobu (proti hrudkující složka) prakticky nedá sehnat, tak již škrob nemusíme přidávat. Na dobrou polevu je třeba bílky taktéž procedit přes síto, aby v něm nebyly kousky, jež by nám ucpaly zdobičku nebo zdobící pytlíčky. Moučkový cukr je dobré prosát dvakrát. Taktéž je dobré hmotu dobře (do běla) vymíchat ručně a ne mixérem, lépe se s ní pak pracuje. Hmota by neměla být příliž řídká (rozlévala by se), ani příliž tuhá (špatně se s ní zdobí a má tendence odpadávat). Potom hmotu rozdělíme na části a každou jinak obarvíme potravinářským barvivem. Doporučuji ty přírodní a tekuté, případně gelové. Pokud máme barvu v prášku, musíme ji předem rozmíchat v trošce vody. Pak se hmota plní do zdobících pytlíků a zdobíme buď rovnou na hnětynky, nebo ozdoby vytváříme na povoskovaném či pečícím papíře a pak přenášíme do ještě měkké polevy na hnětynkách.
Zdobení hnětynek převelice baví děti, podobně jako zdobení perníků v adventu.

Kupované ozdoby pro zajímavost vypadají takto: https://www.regionalni-znacky.cz//upload/products/16/rokyta-ozdoby-s05.jpg
A domácí zdobení třeba takto: http://www.regionalni-znacky.cz//upload/products/16/vokrojova-hnetynka-s02.jpg
a tady je zdobení do polevy v kombinaci s kupovanými ozdobami: https://1.bp.blogspot.com/-N6D6BHb_PnY/XYhlyKkYvhI/AAAAAAAADRw/YibltWvPbz0ad5ZnS-uixFuDZF7tE_BNACLcBGAsYHQ/s1600/71139256_10217672773988991_768901374795579392_n.jpg

Méně časté, ale v některých místech velmi oblíbené, jsou vykrajované hnětynky.

Hnětýnka - rodinný recept principálky Nepomuckých kuchařinek Jany Augustové na vykrajované hnětýnky.

Suroviny:
50 dkg hladké mouky
28 dkg másla
18 dkg moučkového cukru
2 žloutky
2–4 lžíce mléka

Suroviny smícháme a rukama pořádně prohněteme, aby těsto bylo vláčné. Necháme uležet v chladu 3 dny.
Pak těsto rozválíme na plát silný asi 8 mm, vykrojíme kytičky, srdíčka nebo jiné požadované tvary a při 180 °C (záleží na troubě) upečeme dorůžova.
Necháme nejméně 1 den odležet a nazdobíme čokoládou, bílou cukrovou polevou, cukrovými kytičkami apod.


V Nepomuku i dalších místech se každoročně koná soutěž o nějrásnější hnětynku. Vždy to jsou malá umělecká díla. https://dejinyvesnice.blogspot.com/2019/09/prachenska-hnetynka.html
https://www.jfos.cz/GALERIE/FOTO/aktuality_2012/36_2012/foto-01.jpg
https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/images/03939762.jpeg

Tady kupříkladu první místo před lety v obci Hajany u Blatné - litá hnetynka s čápem https://www.obechajany.cz/uploads/images/text-pages/82/609_22712201-1321809107931081-2300126326285738542-o.jpg



Samozřejmě o posvícení nesmí chybět ani dobré pivo jako křen a vydatná pečínka, většinou to je kachna nebo jiná drůbež, neboť husy se tradičně zabíjí až na sv. Martina - to jsou nejtučnější, mají nejvíc prachového peří a dobře se škubou.
Na Vysočině kupříkladu o posvícení dělali zabíjačku a častým posvícenským pokrmem byly jitrnice a samozřejmě posvícenské koláče.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internetové stránky ceske-tradice.cz
Prácheňská hnětýnka
Prácheňská hnětýnka
https://dejinyvesnice.blogspot.com/2019/09/prachenska-hnetynka.html
Soutěž O nejkrásnější hnětynku | obec Hajany
https://www.obechajany.cz/galerie/archiv/soutez-o-nejkrasnejsi-hnetynku/
obrázky: internet
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová
Český rozhlas Plzeň

sepsala Barbora Orságová

Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti


Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli náležitě ostavit a uctít.

Tento den je tak význačným svátkem, že se slaví po celé České zemi bez rozdílu krajů.
A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron a ochránce České země a to minimálně od poloviny 10. století, kdy počaly vznikat první zapsané legendy a choval se velké úctě. Ale teď ke zvykům.

Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se lidové veselice, posvícení a do dnes se udržela i tradiční velká pouť svatého Václava a to na mnoha místech v zemi. Největší se koná ve Staré Boleslavi a návštěva hrobu svatého Václava v tento den je i dnes velmi vyhledávaná.

Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování, i několikadenní, na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají povznášející písně, rozjímá se a kouká se uctít důležitost onoho dne. Po doputování poutníků je náležitě vítají Ti, co na pouť jít nemohli, a pokračuje se veselím na trzích, v hospodách a tancovačkách a také na atrakcích.

Svatý Václav je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ.
Josef Václav Myslbek vytvořil krásné sousoší ochranitelů České země, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Vysochal pět patronů České země, nejvýznamnějšího svatého Václava na koni, pod nímž stojí svatá Anežka česká, svatá Ludmila, svatý Prokop a svatý Vojtěch.
Zde pod pomníkem 21. srpna 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.
Pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí se také každoročně konalo v tento den velké setkání Čechů.

Svatý Václav je vzorem čestného panovníka, starého původního křesťanství (nikoliv církve) a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti s živým vztahem k tradicím národa a jeho země.

"Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší zemi, připomeňme krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší vlasti a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, jen tak se dá ovlivnit mnohé."

Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“


A co znamenal tento den pro naše předky?

Den svatého Václava byl důležitým dnem i v hospodářském roce. Protože obilí již je pod střechou, seno se slámou ve stodole a téměř sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až mnohem později na svatého Martina.

V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí, dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě.

Toho dne se také v některých místech konala poprava kohouta, která se jinde konala o masopustu.

Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.


Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech, Moravy i Slezka. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, knížecí koruna, kníže na koni, štít a zbroj..

A aby povídání bylo úplné je nutno připomenout, že se na svatého Václava vyvěšuje státní vlajka dle zákona..

Zdroj:
Ladislava Paterko – přednášky a semináře, kniha Naše Tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
internet - encyklopedie svatých

sepsala Barbora Orságová

Posvícení


V Čechách posvícení, na Moravě hody, ve Slezsku krmáš.

Posvícení od slova posvěcení se slaví na počest posvěcení kostela nebo místa. Při posvícení se tedy obnoví posvěcení kostela nebo místa ke kterému se celé posvícení vztahuje. A protože je každý kostel zasvěcen jinému světci nebo byl vysvěcen v jinou dobu, tak se posvícení v každé vsi i městě slaví v jiný čas.

Jsou ale posvícení která jsou tak oblíbená a důležitá, že se slaví po celé zemi. Například na svatého Václava nebo svatého Martina.

Pouť se slaví na počest patrona nebo důležitého místa. Je to rozjímavé putování k místu, které je zasvěceno svatému či jde o nějaké jinak významné místo. Tam se dělají duchovní obřady a pak následuje radování, pohoštění, trh a kolotoče.

Posvícení a pouť jsou tedy dvě rozdílné věci a většinou se slaví pouť na počest patrona kostela a posvícení na výročí posvěcení kostela v jinou dobu. V mnoha místech však tyto dva úkony splynuly a slaví se zároveň.
U nás v jižních Čechách a i v dalších krajích se slaví pouť dle patrona kostela a pak Havelské posvícení. Posvícení na sv. Havla zavedl císař Josef II. jako jedno společné posvícení pro celou zem. Jak to nakonec s Havelským posvícením dopadlo se dočtete v článku sv. Havel.

Součástí posvícení jsou dobré pokrmy, tance a radování. Typické jsou v Čechách posvícenské koláče, v jižních Čechách hnětynky a na Moravě vdolky. Pečou se z vybrané mouky, dle místního receptu a podle krajové zvyklosti se zdobí.

K posvícení nesmí chybět zlatá pečeně a dobré pití. Jedná se převážně o různou drůbež. Husy se ale pečou až na svatého Martina, kdy jsou pěkně tučné a dobře opeřené. K pečeni se podávají domácí knedlíky a sladké či kyselé zelí. V Čechách se pije převážně pivo, ale tam kde vinohrad, tak víno. Na Moravě je to naopak.
Každé místo má i další odlišnosti i podle toho jakému světci je posvícení určeno. Na svatého Martina se místo koláčů v mnoha místech pečou martinské plněné rohlíčky - podkovy (recepis bude u článku o Martinském posvícení).

Zvykem je posvícení slavit na svátek světce, ale nejčastěji nejbližší následující sobotní večer, neděli a pondělí (které se kvůli práci již prakticky nedodržuje). Nejdůležitější je však nedělní slavnostní oběd a pak zábava.

A jak to vypadalo dříve?
Již hodně starým zvykem bylo v neděli časně ráno tzv. Odsouzení kohouta. Hoši ve vsi "ukradli" v hospodářství kohouta a pak jej nesli přes celou ves, mezi tím se vytvořil průvod. Jeden z hochů byl kazatelem a na návsi, za velkého veselí přihlížejících, kohouta odsoudil. Ten se pak sťal šavlí nebo podřízl a následně slavnostně upekl. Na Moravě se v pondělí pro změnu stínala hlava beránkovi.
Často se však tento zvyk odbýval až na Masopust.

Něco málo o posvícení v různých regionech: https://cesketradice.cz/posviceni-v-regionech/


Recepis na koláče:

České posvícenské koláče

asi 1/4 l smetany nebo dobrého mléka (plnotučné)
30g droždí
80g cukru
500g hladké vybrané mouky
špetka soli
3 žloutky
vanilka
citrónová kůra
100g másla
máslo na potření plechu, 2 bílky na potření koláčů
Nádivka: tvarohová, povidlová, maková, ořechová, apod.

Z poloviny vlahého mléka, droždí, lžíce cukru a několika lžic mouky připravíme řidší kvásek a necháme zkynout. Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem, vlijeme vykynutý kvásek, přidáme ve zbytku vlahého mléka rozmíchané žloutky, vanilku, citrónovou kůru a vlahý tuk. Zaděláme vláčné těsto, necháme je zkynout na teplém místě. Pak rozdělíme na kousky o váze asi 40 - 50g, které zakulatíme v ruce do kuličky a dáme na pomaštěný plech. Do kousku hadříku zabalíme a zavážeme raneček mouky a takto vzniklou kuličkou vytlačíme do každého kousku těsta volný střed, do něhož dáme nádivku. Úzké kraje koláčů povlažíme bílkem. Koláče necháme krátce zkynout (5-10 minut). Pak je vkládáme do předehřáté trouby a asi za 30minut (dle velikosti) je upečeme. Hotové můžeme pocukrovat.



Následující posvícení slavené v mnoha krajích zároveň je Václavské a Havelské, kde bude recepis na hnětynky a pak velké Martinské u toho si pro změnu řekneme něco o pečení hus.


Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře
internetové stránky cesketradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová

sepsala Barbora Orságová