WYNDMYLL_238: Definice budou asi nekonečný problém, protože mnoho hlav pomazaných si pro svůj účel nově nadefinovává termíny, takže je pak nutné je chápat ve vztahu k tomu, co právě čteš. Nicméně něco z toho snad vyleze. A ty tři termíny si našel takhle spojené v řadě? Jestli jo, tak v tomto případě by mohl děj nahrazovat právě fabuli, ale jistý si tím nejsem.
Libor Pavera – František Všetička: Lexikon literárních pojmů; 1. vydání. Olomouc 2002
DĚJ - jedna ze základních kategorií zpracování skutečnosti, resp. fikce v literárním textu; do ucelené podoby sestavená řada navzájem provázaných akcí. Někteří badatelé užívají také termínu fabule (*), jiní syžet (* J. Mukařovský). Převládá v epice (*) a dramatu (*), příp. ve filmu, zatímco v lyrice je děj utlumený. Základem děje je příběh a události, které vycházejí z interakcí mezi jednotlivými postavami. Děj probíhá od expozice po rozuzlení (takto jej vnímá čtenář), zpracován však může být také opačně (pokud je příběh vyprávěn v retrospektivě). Zatímco v elementárních formách se vyskytuje děj jednoduchý, ve větších epických nebo dramatických dílech se vyskytuje hlavní dějová linie, k níž se přičleňují děje vedlejší (epizodické). Odborná literatura rozlišuje různé typy dějů (statický, dynamický, situační, patetický atd.). Existují žánrové komplexy, které nevěnují pozornost popisům a úvahovým složkám a soustřeďují pozornost na množství příběhů rozehraných mezi postavami (detektivky, dobrodružná literatura atd.).
Literatura:
B. Tomaševskij. Teorie literatury. Praha 1970;
J. Hrabák. Poetika. 2. vyd., Praha 1977;
A. Kulawik. Poetyka. 3. wyd., Kraków 1997.
SYŽET (z fr. sujet = námět, látka) - termínu se užívá jako (1) označení látky literárního díla, (2) v protikladu k fabuli (*) definovali syžet příslušníci ruské formální školy (V. Šklovskij a B. Tomaševskij) jako způsob uspořádání dějových složek. Když autor začne psát epické literární dílo, vychází z fabule a směřuje k syžetu (používá různých syžetových postupů), čtenář naopak si za pomoci syžetu rekonstruuje fabuli, příhodu samu. Syžetovou výstavbu si jako vděčné téma objevili ruští formalisté, zejména V. Šklovskij. - Někteří badatelé rozumí pod syžetem podklad, pre-text, námět vyprávění, za fabuli potom považují jeho umělecké zpracování.
Literatura:
V. Šklovskij. Teorie prózy. Praha 1948;
B. Tomaševskij. Fabule a syžet, in: B. T, Teorie literatury, Praha 1970.
Slovník literární teorie
Zpracoval Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV
Redigoval Štěpán Vlašín, Československý spisovatel 1984.
■ DĚJ
1- ve starším pojetí český ekvivalent pro -> fabuli; jindy pro -> syžet (Mukařovský).
2. nověji jedna ze syžetových kategorií, totiž ucelená řada akcí, které navazují specifické vztahy s ostatními kontexty (postav, vnějšího prostředí a vypravěče). D. rozvinutý do složitějších kauzálních souvislostí je jedním z charakteristických znaků -> epiky a -> dramatu. D. jako celek probíhá od expozice k rozuzleni (srov. též -> expozice, -> kolize, -> krize, -> peripetie, -> katastrofa). Spjatost jeho jednotlivých fází a opodstatněnost dějových zvratů zajišťuje tzv. -> motivace. Rozpor mezi postupností vyprávění a dynamickou jednotou vyprávěného probouzí dějové napětí. Podle množství odboček (-> digresí) a vsuvek se rozlišuje d. jednoduchý od d. složitého. Nejsouvislejší vrstva d. se nazývá d. hlavní (někdy rozdvojený na dva d. souběžné anebo např. v moderní próze vůbec neidentifikovatelný) v protikladu k vícerým d. vedlejším. Pokud postava mění své životní prostředí, překračuje hranice dané svou rolí, sociálním postavením a místním určením, je d. dynamický, v opačném případě d. statický. Jestliže dějové zvraty rezultují z okolností, vnějších poměrů a osobních kontaktů, vzniká d. situační, jestliže naopak z aktivity postav, označuje se d. jako povahový (charakterový). V povahovém ději jsou postavy vedeny buď étosem, tj. ustálenou mravní zásadou - d. etický, nebo patosem, tj. chvilkovými vzněty a náladami - d. patetický.
Lit.: N. Krausová, Rozprávač a románové ka¬tegorie, Bratislava 1972. Problémy sujetu — Lite¬raria XII, Bratislava 1971.
■ SYŽET
(z franc. sujet = námět, látka, téma) - označení pro systém tematických složek (děje, postav, vnějšího prostředí, vypravěče), jak vyplývá z celkové konstrukce a z celkového průběhu epického díla. Oproti -> fabuli, která je řadou chronologicky a kauzálně podmíněných událostí obsažených v díle, se s. jeví jako příznakový protiklad, její konkrétní uplatnění a provedení. Zatímco čtenář na základě s. rekonstruuje fabuli, tvůrčí proces autorův naopak vychází z fabule a směřuje k s. Autor, vytvářeje z fabule s., rozhoduje tyto hlavní problémy: a) kdo, jaký vypravěč nebo která postava bude uvádět jednotlivé motivy fabule; b) v jakém časovém pořádku a s jakou motivací; c) jak budou zdůrazněny jednotlivé části fabule, zdali budou rozvedeny (např. zdržovaná expozice), anebo zůstanou netematizovány, naznačeny pouze kontextem (např. tzv. náhlý začátek), zastřeny odbočkami, zrcadleny -> leitmotivy atd. S. je tedy, jinak řečeno, specificky vyprávěná, komponovaná a tematizovaná fabule literárního díla.
Ve vývoji literární teorie byly korelativní pojmy s. a fabule vykládány leckdy nedialekticky. S. byla přičítána pouze funkce formální a fabuli pouze obsahová, což všeobecně neplatí. Fabule nemusí vycházet z reality, a naopak syžetová výstavba může vnuknout i banální fabuli nový smysl. Obsah díla se konstituuje zpravidla v konfrontaci mezi fabulí a jejím ztvárněním. Metody syžetové výstavby podrobil objevné analýze V. Šklovskij.
Při rozličných typech syžetové výstavby (syžetových postupech) může být hlavní váha položena na děj (dobrodružná literatura), na postavy (psychologický román), na prostředí (románová kronika), na konflikt mezi postavami (drama). Syžetové postupy se uplatňují buď zahalené - téma je rozvíjeno co nejvěrohodněji (realistický román), anebo obnažené, záměrně zdůrazněné, takže se dokonce s. může stát novým vlastním tématem (román o románu, -> parodie). Literární směry a školy jeví sklon syžetové postupy kanonizovat. Lit.: N. Krausová, Rozprávač a románové ka¬tegorie, Bratislava 1972. Litteraria XII, Problé¬my sujetu, Bratislava 1971. V. Šklovskij, Teorie prózy, Praha 1948. B. Tomaševskij, Poetika, teó¬ria literatury, Bratislava 1971.
■ ZÁPLETKA
dynamický motiv fabule, který určuje další vývoj děje; pojmu z. se nejčastěji užívá pro stavbu dramatu, obsah termínu - na rozdíl od -> zauzlení (kolize) - nevytváří již první konfliktní střetnutí jednajících osob, ale tvoří jej až vlastní základní -> konflikt děje (např. motiv lásky, která naráží na překážky, viz Shakespeare, Romeo a Julie). Tak z. může obsahovat už -> expozice (Hamlet), ale může být také přesunuta až do další fáze hry (motiv žárlivosti v Othellovi), zatímco předcházející část děje vyplňují vedlejší epizody (v Othellovi v tomto smyslu únos Desdemony, konflikt Cassia a Jaga atp.), které před otevřením vlastního konfliktu hry odhalují charaktery jeho hlavních aktérů.
Lit.: B. Tomaševskij, Poetika, Bratislava 1971.
■ ZAUZLENÍ DĚJE
počátek a rozvíjení základního -> konfliktu ve fabulované struktuře, nejčastěji v dramatu. Termín z. d. ve stavbě dramatu splývá obvykle s pojmem -> kolize, zahrnuje v sobě podobně ty okolnosti děje, které ve výchozí situaci směřují k otevření základního konfliktu hry. V širším smyslu z. d. představuje část dramatu od jeho -> expozice až po okamžik obratu (-> peripetie), od něhož nastává -> rozuzlení děje.
Lit: Aristotelés, Poetika, Praha 1964. V. M.
Volkenštejn, Otázky teorie dramatu, Praha 1963.
■ FABULE
(z lat fābula = vyprávění, bajka) - přirozená (empirická) řada událostí, popř. jednotlivá příhoda, kterou lze vyabstrahovat ze -> syžetu. Rozlišení f. a syžetu pochází od ruské formální školy a umožnilo analyzovat epickou konstrukci díla. V. Šklovskij v Teorii prózy chápal f. jako materiál pro syžetové ztvárnění, později však tento protiklad opustil. Sovětská literární teorie 30. let (Timofejev) s rozdílem nepracuje, protože v realistické próze je rozestup f. a syžetu nezřetelný- nejvýrazněji se jeví ve vypravování s tajemstvím. Rozlišení f. a syžetu bývá obvyklé v teorii německé (Geschichte - Fabel) i anglické (story - plot). Soudobá generativně a sémioticky zaměřená literární teorie navazující na V. Proppa (C. Bremond, A. J. Greimas, M. Pop, J. M. Meletinskij) studuje f. jakožto „paradigmatickou zásobárnu" epických postupů, které se konkretizují v syžetu. Podle názoru Hrabákovy Poetiky však toto hledisko opouští dílo a pojem f. redukuje na látku, resp. materiál před dílem. Rozdílnost binárních pojmů f. a syžetu dokresluje skutečnost, že mohou existovat formy bezfabulární, ale ne bezsyžetové (lyrika, antiromán). Rozlišujeme f. jednoduchou a rozvětvenou. F. jednoduchá se vyskytuje v elementárních formách vyprávění (pověst, pohádka, balada, anekdota, podobenství), s f. rozvětvenou pracují velké epické žánry jako románová kronika, moderní sága, epos.
Lit.: V. V. Kožinov, Sjužet, fabula, kompozi¬cija, in: Teorija literatury I, Moskva 1962. N. Krausová, Rozprávač a románové kategorie, Bra¬tislava 1972. Problémy sujetu - Litteraria XII, Bratislava 1971. V. Propp, Morfológia rozprávky, Bratislava 1969.