Malej, opět víceméně nejspíše banální, dotaz, ale co byste mi řekli na termín realistický efekt v literatuře - zejména próze - devatenáctýho století, respektive abych byl doslovný - Současná diskuse o romantismu / romantismech, biedermeieru a realismu, resp. naturalismu (mimetické chápání umění versus fikční charakter literatury, tzv. realistický efekt).? Mám to chápat jen jako termín, ve kterým se jedná o napětí mimese a fikce, nebo to chápu blbě?

A ještě jedna podotázka; kdysi mi byla doporučena Sylvie Richterová, resp. její studie (jedna, více?) o deníkové literatuře - nevíte, ve kterém souboru studií je ta deníková literatura zahrnuta?

Dík.

GHOSTDOGG: díky moc. tu řadu jsem takhle utvořil sám v pořadí víceméně náhodném :) fabule/syžet chápu, ale vztah syžetu a děje nebo zápletky se ukázal jako nejasný. každopádně děkuju, s tímhle už si nějak poradím.

btw., narazil jsem na to u Haydena Whita (Metahistorie), kde je původní "mode of emplotment" do češtiny přeloženo jako "modus konstrukce zápletky". což je - s ohledem na poznámku překladatele, která se právě pojmy "plot" a "emplotment" zabývá - celkem v pořádku. Juraj Šuch ovšem ve své studii o Whitovi (vydané dříve než český překlad) překládá "mode of emplotment" jako "modus sujetu" a to mě znejistilo...

WYNDMYLL_238: Definice budou asi nekonečný problém, protože mnoho hlav pomazaných si pro svůj účel nově nadefinovává termíny, takže je pak nutné je chápat ve vztahu k tomu, co právě čteš. Nicméně něco z toho snad vyleze. A ty tři termíny si našel takhle spojené v řadě? Jestli jo, tak v tomto případě by mohl děj nahrazovat právě fabuli, ale jistý si tím nejsem.

Libor Pavera – František Všetička: Lexikon literárních pojmů; 1. vydání. Olomouc 2002

DĚJ - jedna ze základních kategorií zpracování skutečnosti, resp. fikce v literárním textu; do ucelené podoby sestavená řada navzájem provázaných akcí. Někteří badatelé užívají také termínu fabule (*), jiní syžet (* J. Mukařovský). Převládá v epice (*) a dramatu (*), příp. ve filmu, zatímco v lyrice je děj utlumený. Základem děje je příběh a události, které vycházejí z interakcí mezi jednotlivými postavami. Děj probíhá od expozice po rozuzlení (takto jej vnímá čtenář), zpracován však může být také opačně (pokud je příběh vyprávěn v retrospektivě). Zatímco v elementárních formách se vyskytuje děj jednoduchý, ve větších epických nebo dramatických dílech se vyskytuje hlavní dějová linie, k níž se přičleňují děje vedlejší (epizodické). Odborná literatura rozlišuje různé typy dějů (statický, dynamický, situační, patetický atd.). Existují žánrové komplexy, které nevěnují pozornost popisům a úvahovým složkám a soustřeďují pozornost na množství příběhů rozehraných mezi postavami (detektivky, dobrodružná literatura atd.).
Literatura:
B. Tomaševskij. Teorie literatury. Praha 1970;
J. Hrabák. Poetika. 2. vyd., Praha 1977;
A. Kulawik. Poetyka. 3. wyd., Kraków 1997.

SYŽET (z fr. sujet = námět, látka) - termínu se užívá jako (1) označení látky literárního díla, (2) v protikladu k fabuli (*) definovali syžet příslušníci ruské formální školy (V. Šklovskij a B. Tomaševskij) jako způsob uspořádání dějových složek. Když autor začne psát epické literární dílo, vychází z fabule a směřuje k syžetu (používá různých syžetových postupů), čtenář naopak si za pomoci syžetu rekonstruuje fabuli, příhodu samu. Syžetovou výstavbu si jako vděčné téma objevili ruští formalisté, zejména V. Šklovskij. - Někteří badatelé rozumí pod syžetem podklad, pre-text, námět vyprávění, za fabuli potom považují jeho umělecké zpracování.
Literatura:
V. Šklovskij. Teorie prózy. Praha 1948;
B. Tomaševskij. Fabule a syžet, in: B. T, Teorie literatury, Praha 1970.


Slovník literární teorie
Zpracoval Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV
Redigoval Štěpán Vlašín, Československý spisovatel 1984.

■ DĚJ
1- ve starším pojetí český ekvivalent pro -> fabuli; jindy pro -> syžet (Mukařovský).
2. nověji jedna ze syžetových kategorií, totiž ucelená řada akcí, které navazují specifické vztahy s ostatními kontexty (postav, vnějšího prostředí a vypravěče). D. rozvinutý do složitějších kauzálních souvislostí je jedním z charakteristických znaků -> epiky a -> dramatu. D. jako celek probíhá od expozice k rozuzleni (srov. též -> expozice, -> kolize, -> krize, -> peripetie, -> katastrofa). Spjatost jeho jednotlivých fází a opodstatněnost dějových zvratů zajišťuje tzv. -> motivace. Rozpor mezi postupností vyprávění a dynamickou jednotou vyprávěného probouzí dějové napětí. Podle množství odboček (-> digresí) a vsuvek se rozlišuje d. jednoduchý od d. složitého. Nejsouvislejší vrstva d. se nazývá d. hlavní (někdy rozdvojený na dva d. souběžné anebo např. v moderní próze vůbec neidentifikovatelný) v protikladu k vícerým d. vedlejším. Pokud postava mění své životní prostředí, překračuje hranice dané svou rolí, sociálním postavením a místním určením, je d. dynamický, v opačném případě d. statický. Jestliže dějové zvraty rezultují z okolností, vnějších poměrů a osobních kontaktů, vzniká d. situační, jestliže naopak z aktivity postav, označuje se d. jako povahový (charakterový). V povahovém ději jsou postavy vedeny buď étosem, tj. ustálenou mravní zásadou - d. etický, nebo patosem, tj. chvilkovými vzněty a náladami - d. patetický.
Lit.: N. Krausová, Rozprávač a románové ka¬tegorie, Bratislava 1972. Problémy sujetu — Lite¬raria XII, Bratislava 1971.

■ SYŽET
(z franc. sujet = námět, látka, téma) - označení pro systém tematických složek (děje, postav, vnějšího prostředí, vypravěče), jak vyplývá z celkové konstrukce a z celkového průběhu epického díla. Oproti -> fabuli, která je řadou chronologicky a kauzálně podmíněných událostí obsažených v díle, se s. jeví jako příznakový protiklad, její konkrétní uplatnění a provedení. Zatímco čtenář na základě s. rekonstruuje fabuli, tvůrčí proces autorův naopak vychází z fabule a směřuje k s. Autor, vytvářeje z fabule s., rozhoduje tyto hlavní problémy: a) kdo, jaký vypravěč nebo která postava bude uvádět jednotlivé motivy fabule; b) v jakém časovém pořádku a s jakou motivací; c) jak budou zdůrazněny jednotlivé části fabule, zdali budou rozvedeny (např. zdržovaná expozice), anebo zůstanou netematizovány, naznačeny pouze kontextem (např. tzv. náhlý začátek), zastřeny odbočkami, zrcadleny -> leitmotivy atd. S. je tedy, jinak řečeno, specificky vyprávěná, komponovaná a tematizovaná fabule literárního díla.
Ve vývoji literární teorie byly korelativní pojmy s. a fabule vykládány leckdy nedialekticky. S. byla přičítána pouze funkce formální a fabuli pouze obsahová, což všeobecně neplatí. Fabule nemusí vycházet z reality, a naopak syžetová výstavba může vnuknout i banální fabuli nový smysl. Obsah díla se konstituuje zpravidla v konfrontaci mezi fabulí a jejím ztvárněním. Metody syžetové výstavby podrobil objevné analýze V. Šklovskij.
Při rozličných typech syžetové výstavby (syžetových postupech) může být hlavní váha položena na děj (dobrodružná literatura), na postavy (psychologický román), na prostředí (románová kronika), na konflikt mezi postavami (drama). Syžetové postupy se uplatňují buď zahalené - téma je rozvíjeno co nejvěrohodněji (realistický román), anebo obnažené, záměrně zdůrazněné, takže se dokonce s. může stát novým vlastním tématem (román o románu, -> parodie). Literární směry a školy jeví sklon syžetové postupy kanonizovat. Lit.: N. Krausová, Rozprávač a románové ka¬tegorie, Bratislava 1972. Litteraria XII, Problé¬my sujetu, Bratislava 1971. V. Šklovskij, Teorie prózy, Praha 1948. B. Tomaševskij, Poetika, teó¬ria literatury, Bratislava 1971.

■ ZÁPLETKA
dynamický motiv fabule, který určuje další vývoj děje; pojmu z. se nejčastěji užívá pro stavbu dramatu, obsah termínu - na rozdíl od -> zauzlení (kolize) - nevytváří již první konfliktní střetnutí jednajících osob, ale tvoří jej až vlastní základní -> konflikt děje (např. motiv lásky, která naráží na překážky, viz Shakespeare, Romeo a Julie). Tak z. může obsahovat už -> expozice (Hamlet), ale může být také přesunuta až do další fáze hry (motiv žárlivosti v Othellovi), zatímco předcházející část děje vyplňují vedlejší epizody (v Othellovi v tomto smyslu únos Desdemony, konflikt Cassia a Jaga atp.), které před otevřením vlastního konfliktu hry odhalují charaktery jeho hlavních aktérů.
Lit.: B. Tomaševskij, Poetika, Bratislava 1971.

■ ZAUZLENÍ DĚJE
počátek a rozvíjení základního -> konfliktu ve fabulované struktuře, nejčastěji v dramatu. Termín z. d. ve stavbě dramatu splývá obvykle s pojmem -> kolize, zahrnuje v sobě podobně ty okolnosti děje, které ve výchozí situaci směřují k otevření základního konfliktu hry. V širším smyslu z. d. představuje část dramatu od jeho -> expozice až po okamžik obratu (-> peripetie), od něhož nastává -> rozuzlení děje.
Lit: Aristotelés, Poetika, Praha 1964. V. M.
Volkenštejn, Otázky teorie dramatu, Praha 1963.

■ FABULE
(z lat fābula = vyprávění, bajka) - přirozená (empirická) řada událostí, popř. jednotlivá příhoda, kterou lze vyabstrahovat ze -> syžetu. Rozlišení f. a syžetu pochází od ruské formální školy a umožnilo analyzovat epickou konstrukci díla. V. Šklovskij v Teorii prózy chápal f. jako materiál pro syžetové ztvárnění, později však tento protiklad opustil. Sovětská literární teorie 30. let (Timofejev) s rozdílem nepracuje, protože v realistické próze je rozestup f. a syžetu nezřetelný- nejvýrazněji se jeví ve vypravování s tajemstvím. Rozlišení f. a syžetu bývá obvyklé v teorii německé (Geschichte - Fabel) i anglické (story - plot). Soudobá generativně a sémioticky zaměřená literární teorie navazující na V. Proppa (C. Bremond, A. J. Greimas, M. Pop, J. M. Meletinskij) studuje f. jakožto „paradigmatickou zásobárnu" epických postupů, které se konkretizují v syžetu. Podle názoru Hrabákovy Poetiky však toto hledisko opouští dílo a pojem f. redukuje na látku, resp. materiál před dílem. Rozdílnost binárních pojmů f. a syžetu dokresluje skutečnost, že mohou existovat formy bezfabulární, ale ne bezsyžetové (lyrika, antiromán). Rozlišujeme f. jednoduchou a rozvětvenou. F. jednoduchá se vyskytuje v elementárních formách vyprávění (pověst, pohádka, balada, anekdota, podobenství), s f. rozvětvenou pracují velké epické žánry jako románová kronika, moderní sága, epos.
Lit.: V. V. Kožinov, Sjužet, fabula, kompozi¬cija, in: Teorija literatury I, Moskva 1962. N. Krausová, Rozprávač a románové kategorie, Bra¬tislava 1972. Problémy sujetu - Litteraria XII, Bratislava 1971. V. Propp, Morfológia rozprávky, Bratislava 1969.

asi to bude banální dotaz, ale ani po docela poctivém pátrání se mi nepodařilo najít jednoznačnou a jasnou odpověď: jaký je význam (definice) pojmů děj - zápletka - syžet a vzájemný vztah mezi nimi?

zatím se mi podařilo zjistit jen tolik, že v této věci nepanuje shoda...

předem díky!

Ideálně s popiskem, v čem je ta kniha dobrá. Googlit umí asi každý.

napadlo mě, že by nemuselo být od věci vytvořit na nástěnce soupis zásadních odborných publikací (v češtině?) k jednotlivým okruhům v záhlaví... samozřejmě, že to nikdy nebude kompletní a vyčerpávající, ale člověku by to mohlo usnadnit aspoň základní orientaci.

STRANGERD: jen abych nedlužil reakci: k přesnější odpovědi bych se musel blíže seznámit s teorií, kterou tady zřejmě máte všichni v malíčku. Uvažoval jsem obecně a metodologicky: cítím tam prostě příbuznost, probíhající podobné procesy, přišlo mi, že obojí musí být obaleno teorií, která si může být navzájem nápomocná.

THOMASMORTA: On zas tenhle kult je docela zábavnej, de Saussure v podstatě nic nevytvořil, jen posbíral, co řekli ostatní a někde to přednášel. Do důsledku vzatý ani nikdy nic nenapsal, protože Kurs jsou převážně zápisky jeho studentů.) A vtipný je, že znak je záležitost už scholastiků, kteří ho rozpracovali obodně, jak je to dnes podávané jako zásluha Saussura pro hrdé Evropany a Peirce pro hrdé Anglosasy (píše o tom Jakobson v knize 12 esejů o jazyce). Ale taky ho mám rád:D

GHOSTDOGG: díky za upřesnění, já jakožto sociolog ani nemůžu sklouznout k úplnému subjektivismu ,-) nejlepší označení pro povahu té "konstrukce významu díla" tedy zřejmě bude intersubjektivita (zase ten Kant!). tedy interpretace díla není záležitost zcela subjektivní, ale vychází z určitých sdílených (sociálně-kulturních) předpokladů, kam spadá třeba zrovna tebou zmíněná jazyková disponovanost a (ne)porozumění významu slov.

WYNDMYLL_238: Jj to dílo to je terminologické, to souhlasím, nicméně jsem chtěl poukázat ještě na jinou věc, kterou mi přišlo že vynecháváš: dílo (v abstraktním smyslu) je právě to, co interpretujeme, a u čeho jde o to, jestli to je nějak měřitelné. Já bych jako dílo (to o které jde) nechápal materiální objekt vůbec (který se nazývá literární artefakt) (resp to mi přijde neproblematické). Materiální ztvárnění je jen způsob zprostředkování díla samotného a jeho smysl se utváří jakoby za ním. Když máš jakékoliv slovo třeba pes, tak vedle toho, že odkazuje k reálně existujícím psům (reference/extenze), tak má svůj význam (/denotace/intenze), který ti říká, co to pes je a na základě čeho seš schopen tímto slovem označit reálně existujícího psa. Dílo (abstraktní), tedy jeho význam, je pak to dílo, které myslím. To je ale samozřejmě dáno vztahem těch jednotlivých výrazů (jako třeba pes) a těchto významů a otázkou je právě, jestli jsme s to tento vztah správně rekonstruovat a zda máme dle čeho (jako nejsnadnější příklad toho, proč je to problematický, je slovo, které neznáš). Tudíž to jestli je to subjektivní je otázka. (snad neříkám něco, co je zcela zřejmé, kdyžtak mi dej vědět:)

GHOSTDOGG: v tom souhlasím. ale je to v principu terminologický spor - já jsem pochopil, že Strangerd měl na mysli dílo ve smyslu materiálním - jako určitou jedinečnou kombinaci písmen/pixelů/zvuků atd., která je "an sich" coby východisko totožná, ať ji interpretuje kdokoliv, kdekoliv a kdykoliv. ty bys - pokud se nepletu - jako dílo chápal teprve tento materiální objekt plus smysl, který je v něm obsažen (nebo dokonce jen tento smysl jako cosi abstraktního?). a právě v tom bodě utváření smyslu/významu se IMHO dostáváme od té (iluzorní) objektivity k (nevyhnutelné) subjektivitě.

ZIVEL: Možné světy vznikají z možnosti existence něčeho co může být pravdivé za daných okolností, ale aktuálně to pravdivé být nemusí. V tom článku od Peregrina, co jsem postoval, je příklad: Karel je v Praze. - Je možné, aby byl Karel v Praze. Na základě pravdivosti prvního výroku lze konstatovat, že je pravdivý i ten druhý, ale naopak to nefunguje. Proto se pro první výrok vytvoří množina, jejímiž prvky jsou možné světy a pravdivost se určuje vzhledem k těmto možným světům (tedy Je možné, aby v nějakém světě byl Karel v Praze - je - tudíž je to vzhledem k možným světům pravdivé a je to relativizací extenze toho výroku) Potom je otázkou, a v souvislosti s ní jsou vyhraněné dva směry, zda je náš aktuální svět součástí těchto možných světů nebo zda je od nich nějak odlišný. A k tomu je druhý problém, zda jsou reálná individua z aktuálního světa v těchto světech, a potom by ve dvou různých světech musely existovat dvě na sobě nezávislé nicméně totožné bytosti, a nebo zda jsou mimo ně, aby se zachovala jejich identita. (napadá mě přirovnání ke stroji času, kde jsou teoreticky dvě možnosti: člověk se přesune do minulosti a začne vznikat odlišná paralelní reality od té, kterou žil, a ta se "duplikuje" a vzniknou dvě totožné bytosti ve dvou světech; nebo bude žít ve stejné realitě, kde pokud by byl něco vnějšího světu, tak tam nepotká svůj klon, a pokud by nebyl něco vnějšího, tak tam potká svůj klon - je to samozřejmě fikce, takže fyzikální zákony neřešim.))

THOMASMORTA: "Exaktní interpretace" (alespoň teoreticky) by možná měla být a to ve smyslu Proppovi Morfologie pohádky (vytvořil určité vzorce, které jsou platné ve všech pohádkách) na základě které měly být vytvořeny celé gramatiky, aplikovatelné na všchno, což má hodně blízko ke generativní gramatice (otázkou je, jestli to chcem:)

A k Mezím interpretace, jak už název napovídá, Eco ty meze chce, což je zjevné, naproti tomu Barthes či Kristeva mluví o nekonečném prodlužováním textu interpretacema v širokém slova smyslu (to je ale určitě daný jejich proti-konvenčností).

WYNDMYLL_238: Ale přístup k identickému zdroji se právě nerovná přístup ke stejnému dílu (ve smyslu abstraktního smyslu díla). To je dáno dvoučlennou jazykovou povahou, kdy to identické k čemu mají lidé přistup jsou grafické zápisy v knize, ale dílo jako to abstraktní (obsah) identicky přístupný není (nejde tu primárně o to, že by každý měl nějakou subjektivní představu v hlavě, ale o to, že to dílo (abstraktní, obsahové) existuje někde jinde než v knize jako takové).


Jinak k možným a fikčním světům je ještě kratší kniha: Bohumil Fořt: Úvod do sémantiky fikčních světů (Host, Brno 2005)

STRANGERD: nechtěl jsem zpochybňovat fyzickou existenci textu, spíš jsem toho Kanta použil jako analogii - u jakéhokoli textu platí IMHO totéž, ale v užším slova smyslu (možná bych to lépe než "text o sobě" X "text pro nás" zformuloval "význam o sobě" X "význam pro nás"). a netýká se to samozřejmě jen psaného textu, protože v době technické reprodukovatelnosti lze zajistit i u mluvených textů různým příjemcům přístup k identickému zdroji. ale vzhledem k tomu, že se téma upřesnilo (STRANGERD), stává se vlastně tahle i předchozí má poznámka irelevantní :)

THOMASMORTA: a taky "to, ze nemuzeme rict, ktera interpretace je ta nejlepsi ci spravna, neznamena, ze nemuzeme rict, ktera je spatna" :)

hodne zajimavej postreh s tema ruznejma dojmama ze cteni stejnyho "textu" v jiny uprave - ja to myslel ciste v reakci na ZIVELa, jakoze kniha je jednak "beznej" a jednak estetickej objekt, kterej se co do pristupnosti zasadne odlisuje od jevu mikrosveta...

ZIVEL: no jenze to vznikani novejch "fyzickejch" svetu je prave dusledkem rozdilu mezi merenima, jak jsem psal niz - fakt tohle usouvztazneni nevidim jako produktivni nebo smysluplny... mozna sem ale jenom blbej, tak pokdu ti to prijde zajimavy, muzes se pokusit naznacit presne jak a v cem?

STRANGERD: ok, jak já laicky chápu tu teorii mnoha světů, tak s každým pohlédnutím na stav (měřením), vznikne celý nový svět (nebo se vědomí přenese z jednoho už hotového na druhý?). Takže nejde jen o nějaké měřením získané veličiny, jak jsi psal o pár příspěvků níže. A to mi přišlo zajímavé přirovnat k aktu čtení a vytváření smyslu.