(zkoušim překládat poezii)

Konec léta s hlavou v oblacích
/ Christopher Kennedy

Léto mělo hlavu v oblacích. Zdálo se nekonečné a my se jím nechali přesvědčit o vlastní nesmrtelnosti. S tím, co muselo nevyhnutelně přijít, jsme se začali smiřovat, když modrá obloha zešedla, zmatněla a dostala perleťový nádech. Rozkřiklo se to. S otevřenou náručí jsme přijali změnu. Pár z nás se rozhodlo proměnit ve stromy. Někteří napodobili nebe. Stovky se sešly, aby vytvořili lán uvadajících slunečnic, s hlavami skloněnými k neplodné zemi. S chladným nočním vzduchem jsme hádali, kdy asi přijde mráz. Diskutovali jsme o možnosti znovuzrození, a to nám připomnělo naše děti, které, jak jsme doufali, budou pokračovat po nás. Věděli jsme, že budou. Věděli jsme, že bereme konec léta příliš vážně. Slyšeli jsme je, jak se smějí ve svých domech, jako by změna ročních dob byla ta nejpřirozenější věc.

paliativní péče /anthony/

Anthony.

anthony jak jsi to vůbec dokázal
nechals mě na té lavičce
jako spráskanou kyticí růží
vyfackovanou jasmínem
anthony
ještě teď vyčesávám z vlasů květy

a v plicích zbytkovej střelnej prach
pokaždé když kýchnu
svět přede mnou zahoří
anthony

pot cos mi nechal na horním rtu
nemizí
a když se opravdu zakousnu
cítím tě
anthony

neboj se o mě
vím že jednou obejmu realitu
tak jako ropa kopíruje vodní hladinu
ale zatím-
drolí se mi nehty
lámou se o vzduch
když do něj kreslím kola
naprázdno

láska je navěky
jen jména se promění
můj krásný
Anthony.

(Andrea Jarošová.)

Proč myslíte že jsem sem zapad
Abych vás bavil ani nápad
Půjčte mi vývrtku
A běžte klidně chrápat

Martin Liška, z posmrtně vydaný sbírky s nádhernym názvem Rum je cezený slunce

Pánové
věčně skeptičtí a přezíraví
kteří své smutky vážete do kytek
a znáte už život nazpaměť
jako verše svých kultivovaných přátel
upozorňuji vás tohleto není
přípitek pro vás
na vaše zdraví
Pasáci poezie
Koštéři metafor
To není pro vás
to co tu dávám do placu
To pro skutečné lidi které jsem poznal
budu teď chvíli dělat
paňácu
Toto jsou verše pro zedníka Petra
který mne naučil dělat s lopatou
a dělit se o chleba a cigarety
Pro dědu - socana
ani v smrti nebyl bohabojný
na památku mé tety
která sedm let od rána do rána
čekala
až se ten její vrátí z vojny
Pro muže z Ukrajiny který prohlásil že války už nemusejí být
Pro jednu bláznivou holku kvůli které jsem se naučil hrát džez
toulat se po nocích nebýt spokojený nemít klid
Pro betonáře Albertýna Vidím ho jako dnes
říká: "Nikdy nespi s holkou kterou nemáš rád"
Pro Mistra z Rybárny - poznal Paříž
Josephinu Bakerovou
a hlad
Pro Miles Davise pro ten večer kdy jsem poprvé uslyšel
trubku plnou vzlyků
Pro prodavače červených a žlutých limonád
v kiosku na Perštýně
Pro krásnou ženu která strávila své mládí v Ravensbrücku
pro její předčasné vrásky
Pro jednoho malíře jeho šašky a krasojezdkyně v černém flóru
Pro dělníky kteří dláždili ulici mé lásky
Pro slepého kamelota Večerní Prahy z pasáže Světozoru
Pro holky tančící charleston ve sklepě na Národní třídě
Pro párkáře Karla pro jeho ruku hnijící někde u Madridu
Pro Modiglianiho a Parkera - oba umřeli v bídě
Pro vousatého Fidela který řekl: "Demokracie - to je rozdat
zbraně lidu"
Pro rudoarmějce zabitého u nás 10. května
tisíc devět set čtyřicet pět
a pro tu dívku s plavým copem které se nevrátí z takové dálky
Pro všechny kdo ve svých rukou nesou
tento krásný ztřeštěný
a jediný
svět
a pomáhají mu přes klatby papežů a sliny velkozlodějů
přes všechny strejčkovské demokracie
mory
a války


Václav Hrabě - Prolog

Mezzotinta ticha
šplhá ke kořenům
a slova prostě
nejsou.

Co bylo, je,
otázka, co bude, není,
a jablko opustilo strom.

Utonulé myšlenky
probouzí se,
bezbarvé tělo má tajuplnost
v dlaních.

Na nic nečekáš,
jen bezesvětlo vidíš,
chce se ti křičet? ...
Děkuješ.

chtěl jsem napsat krásné věci
zmoh se jen na řeč zvířecí

/bondy, tuším že je to z trochu delší básně, ale nemám ho teď po ruce, tož sorry/

SITUACE

I

Křehká
Jako tón
Když tříští
Křišťál
O pohár zapomnění
Víš o mně
Nebo nevíš
Když já tě cítím
Až do dna buněk
Až na dno

(E. Válková)

za čely ďáblů
gabriel pleska


má milá za čely ďáblů
na vraném ještěru má milá
má milá vraný ještěr

je víc než jisté že v tomhle pekle
je ještě jedno peklo
mnohem větši a mnohem horší

zatím spí svinuté

Jaroslav Seifert

Píseň o lásce

Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.

Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.

Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.

Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání -,

abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.

Povídali jsme si dnes poprvé s panem Lopatkou o tom
že volnost svoji cítíme jen když píšeme
přičemž pan Lopatka dodává
že nepíše už šestý rok

/kousek bondyho/

poslyš, ale za nocí sovích a zlých
náruč
k luně nerozvírej

/kousek básně "okno se houpe jako moudré lodě" jejíhož autora se mi nepodařilo vypátrat.. ne že bych se teda zvlášť snažil, dál si to pamatuju jen útržkovitě a nechce se mi hledat kde to mám zapsaný, pardonnez/