v NZZ vysel clanek analyzujici data z nemecky Energiewende, treba to tady nekoho bude zajimat:

"Neúspěch energetické transformace: Proč Německo vyrábí méně elektřiny navzdory rekordnímu rozvoji větrné a solární energie

Často se říká, že energetická transformace zemi výrazně posunula vpřed. Analýza deníku NZZ však ukazuje, že o tom nelze ani mluvit.
Morten Freidel, Sophia Kissling, Simon Off

Když němečtí politici hovoří o energetické transformaci, rádi vyprávějí příběh o úspěchu. Pravidelně například poukazují na to, že v současnosti pochází přibližně 60 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů, což je rekordní hodnota. Jejich poselství zní: Energetická transformace je vzorem. Německo dosáhlo v rozvoji větrné a solární energie takových úspěchů, že nyní nesmí polevit. Vydrží tento příběh kritické zkoumání?

Tato čísla ukazují jiný obraz. Od přelomu tisíciletí zvýšila země výkon svých elektráren o 143 procent, takže díky výstavbě větrných elektráren, solárních elektráren a dalších elektráren je na papíře schopna vyrobit tolik elektřiny jako nikdy předtím. Ve skutečnosti však množství vyrobené elektřiny ve stejném období pokleslo o 10 procent. Mezi výrobním potenciálem a skutečnou výrobou elektřiny je obrovská propast. Tato nesrovnalost ukazuje, že o úspěchu nemůže být ani řeč.

To by se mohlo zdát jako nic překvapivého. Větrné a solární elektrárny totiž nedodávají energii nepřetržitě, a právě tyto zdroje Německo v posledních letech rozšiřovalo, stejně jako mnoho dalších zemí. Zdá se tedy zcela logické, že výkon elektráren a množství vyrobené elektřiny se od sebe odlišují.

Pohled za hranice země však ukazuje, že tento vývoj není v žádném případě nevyhnutelný. NZZ vyhodnotila četná data za roky 2000 až 2024 z Eurostatu, statistického úřadu EU, a z dalších zdrojů. Své zjištění matematicky ověřila a zohlednila přitom zásadní rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Výsledek: Německo v Evropě vyčnívá jako výjimečný případ.

Intenzivní rozšiřování, intenzivní odstavování

Například Španělsko zvýšilo v letech 2000 až 2024 svůj výkon elektráren stejně výrazně jako Německo, a to především díky nesčetným novým solárním elektrárnám. Na rozdíl od Německa tam však vzrostla i výroba elektřiny, a to přibližně o 30 procent. Podobná situace panuje v Nizozemsku, které zvýšilo svou kapacitu ještě výrazněji a vyprodukovalo o 40 procent více elektřiny.

Přitom Spolková republika vlastně udělala hodně pro to, aby vyráběla více energie. V porovnání s ostatními evropskými zeměmi postavila nejvíce větrných a solárních elektráren. Přibylo jich tolik, že by čistě matematicky mohly dodávat více dodatečné elektřiny než v jakékoli jiné zemi EU.

Vše však dopadlo jinak. Žádný jiný členský stát EU nespojuje tak rozsáhlý nárůst větrných a solárních elektráren s tak výrazným poklesem domácí výroby elektřiny. Německo své kapacity rozšiřuje a zároveň je omezuje. I v relativním měřítku je tato země výjimečná: mezi několika málo zeměmi EU s klesající výrobou elektřiny není nikde větší rozdíl mezi celkovým nárůstem instalovaného výkonu a skutečnou výrobou.

Jak tedy vzniká tato obrovská propast?

Hlavní důvod lze vysvětlit jednoduše: Německo odstavilo obzvláště mnoho konvenčních elektráren, které mohly vyrábět elektřinu nepřetržitě. Zvláště těžce se projevuje odklon od jaderné energie. V roce 2010, krátce před havárií reaktoru ve Fukušimě, jaderná energie přispívala přibližně čtvrtinou německé elektřiny. Byla k dispozici i tehdy, když nefoukal vítr a byla tma.

Elektřina hlavně na papíře

K tomu všemu tato země odstavila více kapacit uhelných elektráren než kterákoli jiná v Evropě. Větrné a solární elektrárny nedokážou v takovém rozsahu nahradit ušlou základní zátěž.

Odstavení těchto konvenčních elektráren má o to větší dopad, že vítr a slunce v Německu poskytují pouze mírný výnos. Větrné elektrárny na pevnině jsou špatně vytížené, Spolková republika se v tomto ohledu nachází v dolní třetině států EU, u solárních elektráren pak v dolní polovině. Výrazně vyšší výnosy poskytují solární elektrárny ve Španělsku a větrné elektrárny v Irsku a Švédsku.

Politické rámcové podmínky tento problém ještě zhoršují, protože upřednostňují neefektivní rozšiřování. Kdo chtěl v Německu postavit větrnou nebo solární elektrárnu, nemusel se dosud starat o to, zda je daná lokalita pro tento účel vhodná či nikoli. Stát nevýhody tak či onak kompenzoval.

Německo je jako vzor jen částečně vhodné

Existují i další důvody poklesu domácí výroby elektřiny, které na první pohled působí jako uklidňující signál.

Německo tak dováželo více elektřiny ze sousedních zemí. Spalování domácího uhlí se v posledních letech v důsledku evropského systému obchodování s emisemi stále prodražovalo. V obdobích, kdy vítr a slunce slábly, dováželo Německo místo toho francouzskou elektřinu z jaderných elektráren nebo skandinávskou elektřinu z vodních elektráren. Proti tomu nelze nic namítat. Jenže Německo potřebuje obzvláště hodně energie právě tehdy, když je jí nedostatek i v sousedních zemích. To žene ceny nahoru a vyvolává politické spory.

Navíc to v zásadě jasně ukazuje, že německá energetická transformace je jako vzor jen omezeně použitelná. Kdyby všechny země dovážely tolik elektřiny z regulovatelných elektráren, evropská propojená soustava by měla problém.

V poslední době navíc Německo spotřebovává méně elektřiny. I to by se na první pohled dalo považovat za dobrou zprávu. Nejedná se však o úspěch v oblasti klimatické politiky, ale o porážku. Podniky, které spotřebovávají obzvláště velké množství energie, se stěhují do zahraničí nebo ukončují činnost. Klesající spotřeba je projevem ekonomické eroze. Energetická transformace totiž elektřinu nezlevnila, ale zdražila.

PES: Stručný verdikt: čísla většinou sedí, ale rámování je silně jednostranné a místy zavádějící. Není to úplný "doomsaying", ale je to klasický Wagnerův text - pečlivě vybraná fakta uspořádaná tak, aby vedla k závěru "OZE špatně, jádro dobře".

Co je zavádějící nebo silně zkreslené


1. Španělský blackout jako důsledek "přezírání rizika z dominance nestabilních zdrojů"

Tohle je nejproblematičtější tvrzení. Závěrečné zprávy ENTSO-E i španělské vlády řekly v podstatě opak. Předseda ENTSO-E uvedl, že problémem nebyly obnovitelné zdroje, ale řízení napětí, bez ohledu na typ generace. Bezprostřední příčinou byly přepětí způsobená selháním řízení reaktivního výkonu - přičemž některé elektrárny smluvně zavázané poskytovat řízení reaktivního výkonu selhaly, a v jednom případě dokonce reaktivní výkon přidávaly místo aby ho absorbovaly. Vyšetřovatelé došli k závěru, že povolení regulace napětí pro OZE a baterie by výpadku mohlo zabránit - praxe Španělska se liší od USA, kde FERC Order 827 vyžaduje regulaci napětí od inverter-based zdrojů již téměř deset let. Takže rámování "Španělsko zaplatilo za přílišnou závislost na OZE" je věcně nepřesné.


2. Selektivní výběr toho, co se neříká

Článek systematicky neuvádí věci, které by narativ relativizovaly:
* Bateriová úložiště explodují. Kapacita velkých bateriových systémů v Německu vzrostla z 2,3 na 3,7 GWh během 2025 (růst o 60 %), a registr ukazuje dalších 11,5 GWh v plánované výstavbě. Podle Solar Power Europe se evropská bateriová flotila od 2021 zdesetinásobila na více než 77 GWh.
* Vlastní spotřeba z FVE. To zmiňuje i diskutující Volmut - v Německu si v 2025 producenti sami spotřebovali 16,9 TWh z FVE, což na grafech produkce/spotřeby není vidět.
* Demand-side response a dynamické tarify - vůbec se nezmiňují, přitom přesně tohle záporné ceny stimulují.


3. "Bez dotací nelze stavět žádné OZE"

Sporné. V mnoha zemích už existují utility-scale FVE projekty postavené čistě na PPA (power purchase agreements) bez dotací. Pravdou je, že to je v ČR/Německu zatím obtížnější právě kvůli kanibalizaci, ale tvrzení "vůbec nelze" je nadsazené.


4. Implicitní teze "jádro je řešení"

Autor je dlouhodobě jaderný advokát (publikuje v Oslu řadu let na toto téma) a článek odkazuje na sérii vlastních textů ve stejném duchu. Neříká ale, že nové jaderné projekty mají vlastní obrovské problémy s náklady a zpožděními (Hinkley Point C, Olkiluoto 3, Flamanville 3 - všechny extrémně překročily rozpočet a termíny). Forwardová cena ~90 EUR/MWh je mimochodem nižší než strike price Hinkley Point C (£92.50/MWh v cenách 2012, dnes přes 130 EUR/MWh inflačně upraveno).


5. "Drama" záporných cen

Záporné ceny jsou problém pro investory do OZE bez dotace, ale nejsou problémem pro spotřebitele ani pro stabilitu sítě. Jak poznamenává komentář na HN citovaný v jednom ze zdrojů - záporné ceny nemají vliv na stabilitu sítě, znamenají jen, že trh se vyčistil pod nulou; soustava je stále vyrovnaná. Článek směšuje ekonomický signál (přebytek levné nestabilní nabídky) s technickým problémem (stabilita sítě), což jsou různé věci. Hacker News


Závěr

Není to dezinformační článek - fakta a čísla jsou v drtivé většině korektní. Je to ale agenda-driven analýza:

Reálné výzvy (kanibalizace, potřeba flexibility, náklady na regulaci) prezentuje jako neřešitelnou krizi.
Řešení, která se reálně nasazují (baterie, dynamické tarify, hybridní systémy, demand response), buď neuvádí vůbec, nebo je odbývá jako "jen do jisté míry".
Španělský blackout interpretuje opačně, než říkají vyšetřující orgány.
Implicitně staví jádro jako "racionální alternativu", aniž by zmínil jeho ekonomické problémy.

Není to "strašné" v tom smyslu, že by lhal o číslech. Je to ale klasický příklad toho, jak se z reálných technických výzev dá tendenčním rámováním vyrobit ideologický text. Pokud vás zajímá vyváženější obraz, doporučuju číst spíš Fraunhofer ISE nebo IEA reporty, které popisují stejné jevy bez té doomsay vrstvy.

Mimochodem - diskuze pod článkem je celkem rozumná, zejména první komentář od Volmuta klade věcně dobré otázky (proč zrovna -500 EUR když přes ČR jen tekla elektřina ze Slovenska) a sám doplňuje, že garantované výkupní ceny v ČR doběhnou do 2033 a v Německu už jsou dnes na úrovni 5-8 ct/kWh, takže "katastrofa" má spíš charakter dočasného přechodného problému.

(Claude AI, opus 4.7)

PES: ona je elektřina z jaderek levná? Kde?

pro zajimavost, stav vystavby solarnich elektraren podel dalnice (coz povazuju za smysluplny)

Zatím není v provozu ani jedna elektrárna: debakl solární energie u dálnice

Solární ofenzíva federální vlády na síti státních silnic se nedaří. Krátce před uplynutím lhůt se ukazuje, že jen velmi málo z plánovaných elektráren bude možné včas zrealizovat.

Využít dálnici k výrobě solární energie: s tímto nápadem přišla bývalá členka federální rady Simonetta Sommaruga. V roce 2022 dala zelenou k uvolnění vhodných úseků podél státních silnic a také k posouzení možnosti zastřešení některých úseků. V návaznosti na to federální vláda bezplatně poskytla zájemcům 450 ploch: 350 protihlukových stěn a 100 odpočívadel. Desítky firem a konsorcií se ucházely o 14 losů, které Federální úřad pro silnice (Astra) později přidělil v rámci výběrového řízení. Dohromady mají tyto lokality potenciál přibližně 140 gigawatthodin ročně – to odpovídá roční spotřebě asi 38 000 domácností.

Dnes, o čtyři roky později, se stále marně čeká na solární ofenzivu na síti státních silnic, která byla tehdy s velkou slávou ohlášena. Podobně jako v případě Solarexpressu i zde hrozí debakl: v příštích měsících vyprší lhůta pro realizaci zařízení. Dosud však není v provozu ani ve výstavbě jediné zařízení, jak potvrdila Astra na dotaz deníku NZZ. Stavební povolení získaly zatím pouze tři projekty, dva ve Wangen-Brüttisellen a jeden v Hergiswilu. Ani tam však nejsou podél dálnice v dohledu žádné fotovoltaické panely.

Federální úřady se k tomu vyjadřují s patřičnou lítostí. „Dosavadní zkušenosti ukazují, že realizace je náročná,“ říká mluvčí Astra Martina Wirthová. „Bohužel musíme počítat s tím, že velká část projektů nebude možné realizovat v původně plánovaných termínech.“

Jednou ze společností, která již pohřbila své plány na výrobu elektřiny podél dálnice, je energetický poskytovatel Energie 360°. Získala si právo na využití 75 lokalit v kantonech Aargau, Solothurn a Bern. Nyní její mluvčí Michael Walser říká: „Naše projekty nebudou dále realizovány.“ Ukázalo se, že překážky jsou příliš vysoké. Stavební náklady jsou výrazně vyšší než u solárních zařízení na střechách, protože pro upevnění podél dálnic většinou neexistují standardní řešení. To zvyšuje investiční náklady, stejně jako nákladné připojení k síti a vysoké bezpečnostní požadavky při stavbě a provozu u dálnice.

Zařízení nejsou rentabilní

Zhoršily se také tržní podmínky. Federální vláda vyhlásila výběrové řízení v roce následujícím po vypuknutí války na Ukrajině – ceny elektřiny byly tehdy odpovídajícím způsobem vysoké. Mezitím ceny opět výrazně poklesly, a to právě v době, kdy solární elektrárny obvykle vyrábějí elektřinu. „To má negativní dopad na rentabilitu těchto zařízení,“ říká Walser.

Astra doufá, že se alespoň část solárních projektů přesto podaří realizovat. „Kontaktovali jsme dotčené podniky, abychom si ujasnili stav projektů a zájem o prodloužení rezervační lhůty,“ říká mluvčí Martina Wirth. Tam, kde to dává smysl, se chce životaschopným projektům poskytnout více času na realizaci.

O prodloužení lhůty pro část protihlukových stěn požádala také společnost Rhiienergie. Před třemi lety získala tato energetická společnost zakázku na vybavení protihlukových stěn podél dálnice A 13 v Graubündenu solárními panely. I tam se však brzy objevily problémy s plánováním. „Instalace takových zařízení je výrazně složitější a náročnější, než jsme očekávali,“ říká generální ředitel Christian Capaul. Pokud se solární panely montují na protihlukové stěny, zvyšují se požadavky na jejich nosnost; proto je nutné je posílit pomocí dodatečných stavebních opatření.

Právě tyto technické překážky zvyšují náklady na výrobu elektřiny u dálnice. Pokud se elektřina dodává do sítě, při současných spíše nízkých cenách se to nevyplatí. A najít soukromé odběratele je obtížné. Podle zákona mohou výrobci dodávat elektřinu pouze podnikům, které spotřebují více než 100 000 kilowatthodin ročně. Ty však většinou nakupují na volném trhu za levnější tarify.

Menší podniky a domácnosti jsou zatím vázány na místního dodavatele, pokud si nezaloží místní energetické společenství (LEG) nebo sdružení pro vlastní spotřebu (ZEV). Založení takových společenství je však často spojeno s velkými náklady, nebo pro tyto nové modely chybí – zejména v okrajových oblastech – odpovídající zájemci.

Několik zástupců odvětví proto požaduje, aby Astra odebírala elektřinu přímo od provozovatelů zařízení. Ta by pak mohla být využita například pro větrání tunelů nebo osvětlení ulic. „Jelikož při vlastní spotřebě nevznikají žádné poplatky za připojení k síti, byla by tato elektřina také relativně levná,“ říká Christian Capaul ze společnosti Rhiienergie.

Také Noah Heynen, generální ředitel společnosti Helion, uvádí, že za stávajících podmínek není provozování takových solárních elektráren rentabilní. Tato dceřiná společnost Amagu má na starosti kanton Ticino a jako instalatér se podílí na plánování projektů ve dvou dalších regionech. Pokud by se přesto mělo investovat do výroby solární energie podél dálnic, musela by federální vláda buď cíleně upravit podpůrné programy, nebo uzavřít s výrobci smlouvy o odběru elektřiny (PPA).
Federální vláda by měla odebírat elektřinu z dálnic

Ještě jasněji se k tomu vyjadřuje Thomas Nordmann, šéf společnosti TNC Consulting: „Očekáváme, že federální vláda naplní svou vzorovou roli v oblasti obnovitelných zdrojů a bude sama odebírat solární elektřinu vyrobenou podél dálnic.“ Jeho společnost plánovala ve spolupráci s Industriellen Werken Basel výstavbu více než 15 solárních elektráren na protihlukových stěnách ve Vnitřním Švýcarsku a v kantonu Bern. Vzhledem k tomu, že v současné době není zajištěna ekonomická rentabilita, téměř všechny projekty ztroskotají.

Nordmann odkazuje na nový energetický zákon: Ten stanoví, že federální vláda musí zajistit, aby byla sluneční energie na vhodných federálních infrastrukturách využívána co nejlépe a aby byly tyto plochy do roku 2030 vybaveny solárními elektrárnami. „Tento úkol federální vláda v současné době neplní v dostatečné míře.“

Federální vláda však o požadavcích solárního průmyslu nechce ani slyšet. Mluvčí Astra Martina Wirth zdůrazňuje, že sama prosazuje rozšiřování vlastních fotovoltaických zařízení, například na střechách údržbářských dílen, vhodných tunelových stanicích a nadjezdech národní silnice. Tuto elektřinu využívá pro provoz vlastní infrastruktury.

Jedno je však jisté: pokud chce federální vláda zachránit svůj program výroby elektřiny podél dálnic, bude muset pravděpodobně zasáhnout důrazněji – a to nejen jako vlastník pozemků, ale také jako potenciální odběratel vyrobené elektřiny. V opačném případě se z velkolepě ohlašované solární ofenzívy podél státních silnic stane další projekt v oblasti energetické politiky, který ztroskotá na své realizaci.

protoze mi prijde ze to je tema ktery sem patri, dam sem dva prelozeny clanky z NZZ ktery se k tomu vyjadrujou v jejich obvyklem, neutralnim a nevzrusenym stylu.

nejprve jeden pribeh jednoho konkretniho projektu solar expressu:

Ve stínu sluneční energie: Jak horské obce smlouvají o výnosy solárního expresu

Krásné Alpy nebo elektřina pro nížiny a ještě více peněz? V horských oblastech se právě vede bouřlivá diskuse o pastvinách, kilowattech a podílech na zisku. Podívejme se do Surses, kde po přehradě nyní údolí rozděluje solární park.

Daniel Friedli, Surses27.01.2024

Geld oder Landschaft? Fabio Luzio hat in seiner Familie früh gelernt, dass alles einen Preis hat, auch die Heimat. Sein Urgrossvater Gaudenz gehörte nach 1945 zur Schar der Aufmüpfigen, die sich dagegen wehrten, dass ihr Dorf Marmorera im Wasser eines Stausees versinkt, der Strom für Zürich produziert. Er verlor zuerst diesen Kampf, dann auch den für eine bessere Entschädigung.

Dědeček Serafin Luzio si později vybudoval nový život v Neu-Marmorera, malé osadě zbývajících odpůrců nad jezerem, a předával tam to, co oficiální historie neučila: Ženevané hráli nefér, svými penězi poštvali chudé občany Marmorery proti sobě a ošidili je, takže 24 rodin nakonec prodalo svou vesnici za 4,7 milionu za elektřinu.

Nyní stojí i 32letý Fabio Luzio, i když ne tak existenčně, před otázkou: Jakou hodnotu má naše krajina? A kdo z ní má profitovat?

Tuto otázku položilo město Curych se svou elektrárnou, a to hned dvakrát. EWZ by ráda předčasně prodloužila koncesi pro přehradu Marmorera, aby tam mohla vyrábět elektřinu i po roce 2035. A chce postavit velký solární park ve Val Nandro nad Savogninem: 116 000 solárních panelů na alpské louce o velikosti 90 fotbalových hřišť, které budou vyrábět 66 gigawatthodin elektřiny pro 20 000 domácností.

Proč ne na Üetlibergu? (poznamka Blowup: Uettliberg je ctvrt curysskych milionaru)

Fabio Luzio zná toto téma a konflikty, které vyvolává. Pracuje jako elektrotechnik ve vedení projekční firmy, angažuje se v obchodním svazu, je členem parlamentu za FDP a jako lovec a vášnivý horolezec rád brázdí lesy a hory údolí. Nyní sedí v kavárně v Landquartu a k vodní koncesi říká to, co před týdnem řekla u volebních uren i sloučená obec Surses: Ne. „Měli bychom se pokusit přivést zpět do údolí více přidané hodnoty z vodní energie,“ domnívá se. Proto by obec neměla jednoduše vyjednávat pouze s EWZ, ale měla by si nechat otevřené všechny možnosti, včetně té, že koncesi nakonec udělí výrobci, který nabídne nejvyšší cenu. A solární elektrárna?

Tato otázka v současné době zaměstnává celé údolí. „Solární elektrárna je příliš velká a příliš roztříštěná,“ kritizuje Adolf Poltera. „Zajímalo by mě, co by řekli obyvatelé Curychu, kdyby se jejich Üetliberg pokryl solárními panely.“ Tento 79letý muž polovinu svého života předsedal malé obci Mulegns, vysoko v údolí, kde je silnice k průsmyku Julier tak úzká, že nákladní automobily občas škrtnou o fasády domů. Tento čtvrtek je mlhavo a deštivo, všude taje sníh a Poltera s úsměvem říká: „Vodu máme vždycky.“ A s tím se údolí po desetiletí solidárně vyrovnává. „Už jsme obětovali mnoho, aby dolní část údolí měla elektřinu,“ říká Poltera. Ale „zničit“ kvůli tomu celé alpské pastviny nejde.

Polteras Poltern právě vyvolává určitý ohlas v celém alpském regionu. Staré koncese na přehrady z poválečného období pomalu vyprchávají a je třeba je znovu vyjednat. A aby se urychlila energetická transformace, spustila federální vláda program „Solar-Express“, který slibuje stavitelům solárních parků v Alpách zjednodušené schvalovací řízení a dotace ve výši 60 procent nákladů. A horské regiony si všude kladou otázku: Máme znovu obětovat půdu pro výrobu elektřiny? Vyděláme na tom dost? Nebo nás velké energetické společnosti z nížin, které většinou za projekty stojí, ošidí?

Smlouvání o každý cent
Když v prosinci hlasovalo obecní shromáždění v Saanenu (BE) o solární elektrárně, jeden z účastníků protestoval: „Vyrábíme elektřinu pro město a za to se vzdáváme naší krásné krajiny.“ Výsledkem bylo zamítnutí. A v Ilanzu (GR) úspěšní odpůrci dvou solárních parků kritizovali, že obec jednala o finanční kompenzaci ukvapeně a pod časovým tlakem.

Ano, všude se tvrdě a hekticky smlouvá o ziscích a nákladech alpské solární ofenzívy, přičemž role jsou jasně rozdělené: horské obce se snaží vytěžit co nejvíce, zatímco dodavatelé elektřiny naopak brzdí. Z oboru se ozývá, že obce a vlastníci pozemků se vrhli do zlaté horečky, kde přitom není moc co vydělat. Šéf energetické společnosti Axpo, Christoph Brand, nedávno řekl, že navzdory dotacím nikdo neví, zda se tyto projekty někdy vyplatí. A bernská společnost BKW tvrdí, že alpské solární parky by mohly významně přispět k bezpečnému zásobování elektřinou. Jejich výnosy jsou však omezené a představy o možných kompenzacích částečně neodpovídají realitě.

Výsledkem tohoto souboje sil je pestrá směsice nejrůznějších dohod. Hasliberg v Bernském Oberlandu vyjednal pro svůj solární projekt pro alpské pastviny a obec pevnou kompenzaci ve výši 220 000 franků ročně. V Davosu se obec naopak rozhodla pro nízkou základní kompenzaci, za kterou však navíc dostává variabilní odměnu, která závisí na vyrobené elektřině a její ceně. V Lütschentalu (BE) vybojovala obec a alpské družstvo od Jungfraubahnen kompenzaci ve výši 1,3 centu za každou vyrobenou kilowatthodinu elektřiny. Klosters (GR) dosáhlo v tomto ohledu pouze 0,75 centu a rozhodlo se místo toho podílet se na výrobní společnosti. A v Grengiols (VS) stále probíhají jednání o širokém balíčku mnoha z těchto prvků, který má obci a občanům přinést mezi 0,9 a 1,1 milionu franků ročně.

Který model je tedy nejlepší? A kdo má v boji o plody solární ofenzívy navrch? To dnes nelze s jistotou říci, soudí odborníci z IG Solalpine, kteří vyvíjejí solární projekty pro podniky a obce. Doporučují při odškodnění klást větší důraz na zimní elektřinu, protože ta bude vzácnější a dražší. Pro konečnou bilanci bude rozhodující cena elektřiny za 20, 30 a 40 let, kterou zatím nikdo nezná. A proto má každá dnešní dohoda něco z loterie.

Poučení z chyb minulosti

Los padl také na Sursese. Na staré radnici v Tinizongu, kde má prezident Daniel Wasescha svou kancelář, visí staré sluneční hodiny, které v tento šedivý den neukazují čas. O to odhodlanější je Wasescha zahájit v obci solární éru. 49letý muž je ve funkci teprve od začátku roku a hned se dostal do takového zmatku, že někteří v údolí s ním soucítí. Zdá se, že to bere s klidem, dokonce s nádechem černého humoru a přesvědčením, že dělá správnou věc. „Jde o to, abychom mysleli dlouhodobě a pomáhali zajistit, aby Švýcarsko mělo v zimě dostatek elektřiny,“ říká. Na rozdíl od obyvatel Marmorery před 75 lety není obec na penězích nutně závislá, a to i díky vodním poplatkům ve výši 3 milionů franků. Wasescha považuje příjmy za vítaný vedlejší efekt, který lze investovat do lyžařského areálu nebo do snížení daní.

Přesto i obec Surses tvrdě vyjednávala. Výsledek, který Wasescha v porovnání s ostatními označuje za dobrý, je následující: obec má za každou vyrobenou kilowatthodinu dostat jeden cent, což by podle prognózy mělo činit 660 000 franků ročně. Minimální pravidlo zajišťuje, že částka v každém případě činí 456 000 franků, a pokud cena elektřiny neočekávaně výrazně vzroste, Surses se podílí 50 % na nadměrném zisku. Odměna se navíc každoročně upravuje podle inflace a pro provoz zakládá EWZ akciovou společnost se sídlem v údolí. „Tímto způsobem,“ říká Wasescha, „jsme se poučili z chyb, které mnoho horských oblastí v minulosti udělalo při udělování koncesí na vodu.“

A přesto mnoho lidí v údolí tento výpočet nepřesvědčil, včetně Fabia Luzia. Ne že by měl něco proti solární energii nebo proti Curychu. Také uznává, že obecní rada vyjednala dobře – víc se asi získat nedalo. Plánovaná elektrárna je však podle něj předimenzovaná a na nedotčených svazích Val Nandro prostě na špatném místě. Proto je jeho závěr: „Za to, co dáváme, není cena dostatečně dobrá.“

Další kontroverze je již na obzoru

V pondělí bude obecní shromáždění rozhodovat o tom, zda bude projekt Nandro Solar pokračovat, či nikoli. Podle odhadů mnoha pozorovatelů to bude těsné. A jako často v takových případech, bude záležet také na tom, která strana dokáže lépe zmobilizovat své síly a která z nich vzbudí více sympatií (nebo méně antipatií).

Jedno je však jisté: nebude to naposledy, co budou obyvatelé Surses muset odpovědět na otázku o hodnotě své domoviny. Na obzoru již čeká další projekt na seznamu federální vlády pro rozvoj vodní energie, a to zvýšení přehrady na jezeře Marmorera o 14 metrů.


A nakonec pro všechny, koho zajímá zda solární park v Surses bude postaven výsledek hlasováni obce : « Ne, plánovaný velký solární park „Nandro-Solar“ ve Val Nandro v obci Surses se nepostaví.
Občané obce Surses projekt na obecním shromáždění dne 29. ledna 2024 zamítli. »

GOR: to je sice možný ale dneska koupíš egolf a ID3 z roku 2020 za prakticky stejnou cenu. Přitom ID3 bylo o 350k dražší než egolf


https://carvago.com/cs/auta/volkswagen/elektrina?registration-date-from=2020%C2%AEistration-date-to=2020&model[]=MAKE_VOLKSWAGEN-MODELFAMILY_GOLF;MAKE_VOLKSWAGEN-MODELFAMILY_ID_3&sort=price&direction=asc

Letos to rozjedeme, hlásí Rosatom. Spustí první reaktory v Turecku i Bangladéši - Ekonomický deník
https://ekonomickydenik.cz/rosatom-spusti-reaktory-turecko-banglades/

Elektrárnu Akkuyu staví Rosatom v provincii Mersin na jihu země od roku 2018. Tvoří ji celkem čtyři 1200megawattové bloky. Po dokončení posledního z nich má elektrárna pokrývat přibližně 10 procent spotřeby elektřiny v Turecku. Jak Ekonomický deník napsal loni v květnu, ne všichni Turci jsou s jadernou spoluprací s Rosatomem spokojeni. Kritizují vysokou výkupní cenu elektřiny v prvních 15 letech provozu i absolutní kontrolu Rusů nad společností Akkuyu Nükleer.

Také v Bangladéši vyvolala jaderná spolupráce s Rusy kritiku a obavy. Chudá jihoasijská země si na financování výstavby elektrárny vzala od Rusů úvěr ve výši 11,4 miliardy dolarů (235 miliard korun), který má začít splácet od září 2028. Kritici namítají, že elektřina z jádra bude dražší než výroba v plynových elektrárnách.