KUTAS: Před deseti lety se světoví lídři sešli v Paříži, aby podepsali historickou klimatickou dohodu. Zavázali se, že společně udrží globální oteplování pod hranicí 1,5 stupně oproti předindustriálnímu období, tedy mezí, za níž podle vědců hrozí nejvážnější důsledky klimatické změny. Symbolickým začátkem této nové éry mělo být postupné rozloučení s uhlím, palivem, které nejvíce znečišťuje a které mělo být první obětí zelené transformace.
Optimismus tehdy nechyběl. Západní státy začaly jeden po druhém oznamovat konec uhelných časů. „Musíme urychlit přechod od starých, špinavých zdrojů energie,“ hlásal v roce 2016 tehdejší americký prezident Barack Obama. O pět let později oznámil britský premiér Boris Johnson plán na uzavření poslední uhelné elektrárny ve Spojeném království.
A nebyli to jen politici, kdo věštil konec uhlí. Také energetici a ekonomové věřili, že jeho dny jsou sečteny. Cena obnovitelných zdrojů klesala, tlak veřejnosti sílil. Mezinárodní energetická agentura v roce 2020 prohlásila, že poptávka po uhlí dosáhla vrcholu už v roce 2013. Z pohledu tehdejších prognóz bylo uhlí na odchodu.
Jenže dnes, o dekádu později, uhlí nikam neodchází. Naopak.
Deset let po podpisu Pařížské dohody globální poptávka po uhlí nejenže neklesá, ale stále roste. A nic nenasvědčuje tomu, že by měla v nejbližší době dosáhnout svého vrcholu.
Podle dat, která analyzoval britský deník Financial Times, svět dnes spaluje dvakrát více uhlí než na začátku tisíciletí a čtyřikrát více než v polovině minulého století. „Každou minutu každého dne se ze země vytěží 16 700 tun uhlí – dost na naplnění sedmi olympijských bazénů,“ uvádí list.
I Mezinárodní energetická agentura, která ještě donedávna předpovídala pokles významu uhlí v globálním energetickém mixu, musela svou předpověď korigovat. Její nejnovější analýzy předvídají, že poptávka po uhlí v příštích letech mírně poroste.
„Odhady byly příliš optimistické,“ říká Tomáš Jungwirth Březovský, vedoucí Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky. „Do vývoje vstoupily nepředvídatelné události jako pandemie covidu a ruská invaze na Ukrajinu, které proměnily energetické priority států. Ale hrála roli i určitá tendence vykreslovat pozitivní příběh o přechodu k obnovitelným zdrojům, který se v reálných datech zdaleka nepotvrzuje.“
Proč uhlí přetrvává
Důvodů, proč se světu nedaří zbavit závislosti na uhlí, je mnoho – některé zjevné, jiné méně. Uhlí je levné, snadno dostupné, má vysokou výhřevnost a už existující infrastrukturu. Klíčovou roli hraje zejména v energetickém mixu rozvojových zemí, jako je Čína, Indie nebo Indonésie. Tyto rychle rostoucí ekonomiky se snaží rozšířit přístup k elektřině a udržet tempo s prudce rostoucí domácí poptávkou.
Právě zvyšující se globální spotřeba elektřiny je podle Financial Times hlavním důvodem, proč uhlí navzdory klimatickým závazkům dál sílí. Obnovitelné zdroje sice zažívají rekordní růst, ale zatím nedokážou držet krok s tempem poptávky – především proto, že nedodávají energii nepřetržitě. Slunce nesvítí v noci a vítr nefouká podle plánů výrobců. „Globální nárůst spotřeby je tak velký, že se nakonec využívá všechno, co je k dispozici – obnovitelné zdroje, jádro, plyn i uhlí,“ řekl HN vysoce postavený manažer v české energetice, který si nepřál být jmenován. „Z celkového přírůstku spotřeby za poslední rok připadá na uhlí jen asi 12 procent, což by před dvaceti lety bylo mnohem víc. To ukazuje, že energetická tranzice probíhá, jen ne tak rychle, jak bychom si přáli,“ dodává.
Kromě vysoké poptávky zkomplikovaly situaci také Jungwirthem Březovským zmíněné události posledních let. Masivní stimulační balíčky, které přišly po pandemii, roztočily průmysl v Číně, která je největším spotřebitelem uhlí na světě. Zatímco během lockdownů globální spotřeba uhlí klesla, následné oživení bylo ještě silnější.
S pandemií také přišel posun priorit a klimatická agenda ustoupila do pozadí, což ještě umocnila ruská invaze na Ukrajinu. Pro vlády se stala prvořadým cílem energetická bezpečnost. Prudce rostoucí cena plynu během energetické krize navíc znovu zvýhodnila uhlí jako levnější alternativu pro výrobu elektřiny.
Změnil se i pohled byznysu. Zatímco ještě před pár lety se správci aktiv zbavovali akcií uhelných firem a banky oznamovaly konec financování „špinavé energie“, dnes se trend podle FT obrací, a to zejména v USA. Prezident Donald Trump se během předvolební kampaně i po zvolení několikrát označil za zastánce „krásného, čistého uhlí“ a podepsal několik dekretů na podporu těžby.
Čína a Indie rozhodnou
I přes Trumpovy snahy se nicméně Západ od uhlí postupně odklání. Ve Spojených státech jeho spotřeba za poslední desetiletí výrazně klesla, Británie, Portugalsko nebo Rakousko už uhlí opustily úplně. Jenže tento pokles více než vyvažuje rostoucí spotřeba na druhé straně planety.
Čína a Indie jsou dnes největšími producenty i spotřebiteli uhlí na světě. V Indii zajišťuje tento zdroj tři čtvrtiny výroby elektřiny, a to i přes výrazné investice do obnovitelných zdrojů. Rychlý růst ekonomiky a počtu obyvatel znamená, že poptávka po energii roste rychleji, než ji stíhají pokrývat solární panely nebo větrné turbíny.
Indie se sice zavázala dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2070, její hlavní prioritou je ale dnes něco jiného: zlepšit životní úroveň a připojit k síti všech 1,5 miliardy obyvatel. Státní společnost Coal India dnes provozuje přes 300 dolů a buduje nové. Vláda očekává, že domácí těžba uhlí poroste každoročně o šest až sedm procent a do konce dekády dosáhne 1,5 miliardy tun. Změna klimatu přitom paradoxně tuto závislost dál posiluje – například kvůli rostoucímu používání klimatizací v horkých měsících.
V Číně roste poptávka po elektřině ještě rychleji. Vláda elektrifikuje průmysl, chce zemi udržet v roli výrobní supervelmoci a zároveň reagovat na rostoucí spotřebu domácností. Jen v posledních třech letech vzrostla poptávka o téměř 20 procent. Přibližně třetinu z toho Čína pokryla elektřinou z uhlí. Loni byla výstavba nových uhelných elektráren nejvyšší za poslední dekádu.
Podle Financial Times má vliv i geopolitika – napětí mezi Čínou, Spojenými státy a Evropskou unií ztěžuje snahy Západu tlačit na Peking, aby své klimatické závazky plnil rychleji. S tím nesouhlasí Pavel Řežábek, hlavní ekonom skupiny ČEZ. „Zní to, jako by Čína přecházela na obnovitelné zdroje, protože si to přeje Západ. Přitom když se podíváte na to, kolik lidí v Číně žije v oblastech ohrožených záplavami při tání ledovců, tak je jasné, že oni mají velmi silný vlastní důvod, proč dekarbonizovat.“
Právě to je podle něj jeden z hlavních motivů, proč se Čína dekarbonizaci věnuje s takovou intenzitou – zdaleka ne kvůli tlaku Západu, ale kvůli vlastní bezpečnosti a stabilitě. „Mají v tom úplně racionální zájem. A navíc, pokud chtějí v příštích dekádách hrát roli globální mocnosti, energie je klíč,“ říká Řežábek. V oblasti ropy podle něj Čína nemá šanci konkurovat Spojeným státům, a tak volí jinou cestu – zbavit se závislosti na dovozu fosilních paliv.
Podle Řežábka obnovitelné zdroje dávají Číně do budoucna strategickou nezávislost. „Když převedete dopravu na elektromobily a energii získáváte z větru nebo slunce, uvolňuje vám to ruce,“ dodává. Čína se podle něj nepřidává k zelené transformaci ze solidarity, ale ze strategického kalkulu. „Je to chytrá geopolitická volba. A zatím ji zvládá naplňovat s předstihem i vůči vlastním, poměrně ambiciózním cílům.“
Uhlí se od průmyslové revoluce podílí zhruba na třetině globálních emisí oxidu uhličitého. Navíc je těžba významným zdrojem metanu, který má silný skleníkový efekt. Přesto zůstává nejasné, kdy světová poptávka po uhlí skutečně dosáhne vrcholu. Mezinárodní energetická agentura očekává, že to bude kolem roku 2027. Optimisté věří, že s klesající cenou obnovitelných zdrojů a pokrokem v ukládání energie přijdou změny rychleji. „Celosvětově uhlí neopouštíme, ale zároveň je jasné, že v řadě zemí už dosáhlo vrcholu,“ říká vysoce postavený zdroj. „V Evropě už uhlí jasně klesá, ve Spojených státech je situace podobná. Čína pravděpodobně dosáhne vrcholu v příštích dvou letech, protože masivně staví obnovitelné zdroje i elektromobilitu. Tamní spotřeba roste, ale uhlí už pokrývá jen malou část toho navýšení.“
Jiní analytici jsou opatrnější. „Z energetiky uhlí pravděpodobně zmizí, ale potrvá to déle, než jsme doufali,“ míní Jungwirth Březovský. Čína a Indie podle něj od uhlí nedokážou odstoupit, aniž by ohrozily svůj hospodářský růst. „Na Západě už jde uhlí spíš na ústup. Ale v Asii se staví nové kapacity a ty nikdo nebude chtít odepisovat po pěti letech provozu.“
V Česku uhlí skončí v roce 2033
Zatímco v Asii uhlí stále sílí, v Česku se už připravuje jeho definitivní konec. Ministerstvo životního prostředí a polostátní společnost ČEZ se letos dohodly, že těžba v hnědouhelném lomu Bílina skončí už v roce 2033, tedy o dva roky dřív, než stát původně plánoval. Podle ministra Petra Hladíka jde o klíčový krok k transformaci české energetiky. Šéf ČEZ Daniel Beneš označil uzavření Bíliny za symbolický konec celé uhelné éry v Česku.
„Většina uhelných zdrojů zřejmě skončí dřív, než stanovuje politický termín,“ odhaduje Jungwirth Březovský. „Emisní povolenky a tržní tlak už dnes nutí provozovatele k uzavírání nejméně efektivních elektráren. Ale zároveň není vyloučeno, že si stát některé z nich ponechá v záloze – jako pojistku pro případ výpadků.“
I v dalších tuzemských dolech dochází k útlumu. V Tušimicích má těžba skončit do roku 2029, na lomu ČSA u Litvínova k tomu došlo už loni a postupný konec čeká i lom Vršany. Na Sokolovsku má těžba skončit mezi lety 2030 a 2035. Černé uhlí se dnes těží už jen v karvinském dole ČSM, který by měl zavřít v roce 2026.
Ještě v roce 1989 se v Česku vytěžilo 89 milionů tun hnědého uhlí. Loni to bylo už jen 24 milionů. A klesá i spotřeba. Uhlí dnes tvoří přibližně 40 procent energetického mixu, podle ČEZ ale po roce 2030 tento podíl rychle spadne. Nahradit ho mají obnovitelné zdroje, plynové elektrárny a časem nové jaderné bloky.