Je to tak. Mám to stejně. Ale chci (ono už to jinak ani nejde :) )
Po letech přemlouvání (hlavně poslední rok z deseti let pití asi z nešťastný lásky, ano - stihl jsem i zapomenout, proč vlastně piju) a neustálého hlídaného povolování vodítka jsem na konci fakt striktně dával maximálně tu dvojku vína za večer. Vydrželo mi to přesně dva týdny, pak jsem se zchlastal nebetyčně smutným způsobem, kdy mi definitivně docvaklo, že chlastat neumím, že už mě chlast kočíruje. Prochlastal jsem se do střízliva.
Takže stopka (jinak jsem si slíbil léčebnu), což bylo v půli ledna.
Přišel jsem o práci, dělal průsery, nasekal jsem dluhy (do 100k), ale to není nic, co by se s čistou hlavou nedalo zvládnout.
Najednou jsem se chtěl vidět střízlivejma očima. Ze začátku to vůbec nebyl hezkej pohled, ale pořád lepší než přes tu 'včerejší mžurku'.
I ten smutek je najednou takovej hezčí, natož radost, vrací se mi nadhled a zpětnovazebně sebedůvěra.
Chutě byly, jsou a budou (ale intenzivně vždy tak na pár vteřin, jinak spíš nostalgie, vzpomínky), zvláště když je mým koníčkem ochotnické divadlo, takže je jasné, kde se scházíme. Zároveň to dosti určuje úroveň mých přátel (
Po čtyřech měsících mi to rozhodnutí stále přijde jako začátek úchvatné poutě.
Držím palce, až svírám chodidla v pěst, všem, co se na tuhle křižovatku dopotácí. Věřte srdci, když máte vychlastanou palici, je to ta cesta.
Krom toho – vědomí, že za můj posranej život nemůžou Cikáni, ale chlast, je vlastně docela osvobozující :)