Rozhodla jsem se, že se budu dál vyjadřovat v ženském rodě. Ten mužský je na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu je to pro mě nepřirozené, protože jsem se musela odjakživa vyjadřovat v ženském, no a navíc jsem každou chvíli půl na půl a pak nevím, co s tím.

Pořád zvažuju coming out. V rámci rodiny to mám částečně za sebou, matka se k tomu nevyjádřila nijak, jeden bratr prohlásil, že mi to nevěří, druhý to vzal v klidu. Muž se to dozvěděl až po pár letech, co jsme byli spolu, vůbec mu to nevadí, stejně tak třem kamarádům a otci. Ale pak je ještě kolem spousta lidí a já prostě nevím, jestli to mám přestat skrývat nebo ne. Třeba tady na nyxu jsem známá jako holka. Ale k čemu bude, když se to lidi dozvědí? Já se budu cítit líp, ale na druhou stranu se trochu bojím, aby si ze mě někdo nedělal legraci nebo se se mnou nepřestal bavit. Já vím, když se se mnou přestane bavit, tak za to nestál. Ale stejně…

MAXMANUS: ja teda nechapu to tvoje skalopevny presvedceni, ze ten clovek po spatnym osloveni prozije snad smrtici krizi identity... proste to je zivot. podle me to co myslis je cilena diskriminace a ponizovani, tam ty ale na nejaky osloveni, potazmo respekt, sere pes

MAXMANUS: Některé věci prostě nemůžeš kontrolovat a ovlivnit. Není to příjemné, vznikají z toho trapasy a nedorozumění, ale v situaci, kdy nějakou osobu těžko identifikovatelného pohlaví oslovíš Pani, simvás, pusťte mě k tomu regálu s čočkou, osoba nejspíš uhne a nebude ti vysvětlovat, že jako vona má v občance napsaný Markéta Horáčková, ale...

No a pokud jde o cokoli bližšího než náhodné setkání - u přátel nebo osob, se kterýma jsi v denním styku, se dá předpokládat, že dotyčný prostěněco sdělí a pokud je normální, tak nebude dělat scénu z toho, že jej někdo osloví ve špatném rodě, byv x let zvyklý, že holt u sousedního stolu sedí Tomáš, ne Klára, která navíc vypadá stejně jako ten Tomáš.

Já v tom prostě nějaký zásadní problém nevidím. Problém je bordel ve vlastní hlavě a pak nějaké vysvětlování v rodině a tak, ostatní jsou drobné vopruzy.

MAXMANUS: No, tak se holt ztrapníš. To se v životě stává, se stim smiř. Já si nepamatuju obličeje a pletu si lidi a musím říct, že považuju za trapnější zeptat se maníka, co pracuje na stejným patře už tři roky, jestli se známe, když se ke mně tak vehementně hlásí, než si při náhodném setkání splést pohlaví kohosi. Kdybych měla mít osypky pokaždé, kdy mě někdo považoval za hezkého mladíčka - pravda, bylo to v dobách, kdy jsem nosila vlasy nakrátko - z vyrážek nevyjdu. No bóže, tak jsem té paní v krámě, která mě oslovila chlapče, tu věc z horního regálu podala, případně se situace vyřešila, když jsem se představila, i ten teplouš, co mě chtěl sbalit, se tomu nakonec zasmál. Což teda souvisí asi s tím, že na nějaké genderové a pohlavní záležitosti dost kašlu, protože to omezuje v rozletu.