Ok. Rozhejbáno.
Asi bych měl začít tím, že jsem byl na podobném závodě poprvé a nemám tudíž s čím srovnávat na základě osobních zkušeností, jen s tím co jsem slyšel od kamarádů. Celý vhled je z pohledu lamy, vy co běháte Beast následující raděj rovnou přeskočte.
Do Army Run mě namočila kamarádka a na přípravu jsem měl zhruba tři měsíce. Nejsem ve věku 32 let žádný sportovec, ale kondici nemám špatnou, žeru poměrně zdravě, pohyb mám rád a jsem zvyklý chodit po horách s 30kg batohem, nicméně mi bylo jasné, že překážkový závod bude trochu jiné kafe a bude třeba zapracovat. 88kg na mých 182cm mi tvarovalo obstojnou tatíkovskou pneumatiku okolo pasu, takže jsem pojal závod i za zahájení boje proti krizi středního věku :oD Vyhledal jsem Insanity workout a poctivě jej měsíc a půl držel (viz google Insanity + Shaun T). Do toho jsem sem tam zajel do práce na kole (16km tam, 16km zpět) a pomalu začal rozebíhat ztuhlé nohy. První běh bolel velmi a po 2km mi bylo na blití. Postupně jsem přidával, 5 km, 8km, 11km, sláva! Už jsem se ani do kopce nezafuněl a 8 kg špeku pryč mi dělalo radost velmi.
Nejlepší čas na to zrakvit si nohu, oloupat si patu na železných schodech jak banán a na měsíc se vyřadit z tréninku.
Naštěstí funguje svalová paměť a po vyléčení během týdne, co zbýval do závodu jsem se rozběhal na 8km bez větších problémů. Nicméně na vlastní akci jsem jel v sobotu s nejrůznějšími pocity, které se umocnily po příjezdu na místo, kde jsem viděl že většina lidí je znatelně větší než já. Ke vstupence na Army okruh se navíc nejspíš rozdávaly u vstupu i ramena a sixpack. Navíc jsem mezi nimi ve svém odrbaném outfitu "bavlněný švihák" dost svítil, většina lidí byla v superkosmohorstfuchovském funkčním prádle, na čele Gopra, zářivé běžecké boty....Naštěstí jsem poměrně rychle seznal, že velikost muskulatury nehraje v tomto typu závodu zas takovou roli.
Organizace byla lehce zmatená. Měl jsem startovat v 11:20, na místo jsem dorazil v 10:00 jen proto, abych se dozvěděl, že všechny starty jsou o hodinu posunuty. Stánky s organizátory a startovacími čísly byly značeny dost nepřehledně, vystál jsem frontu jen proto, abych zjistil že fronta na okruh Civil, kam jsem potřeboval je hned vedle. Takže znova fronta...ve stánku pro Civil měli chaos v číslech a chvíli trvalo, než našli mou cedulku.
Těch drobností ohledně organizace bylo vůbec víc. Bylo znát, že závod se koná poprvé. Tuhle nepřehledně značená stezka, tamhle byla nedodělaná překážka u které nikdo nebyl, tamhle chyběl člověk který neřekl, kam až se má nést pytel s pískem nebo člen týmu na zádech. Byly to drobnosti, které zamrzely, nicméně celek působil na první ročník dobře a profi.
Sám jsem byl s během a sebou samým nakonec více než spokojený a závod si užil jak malý kluk. Zdolal téměř všechny překážky, užil si radost z pohybu, překvapení z toho že když nechám psychický blok někde za sebou, jsem schopný přeskočit třímetrovou zeď na první pokus, bez problémů vyšplhat pětimetrové lano či přeručkovat překážku bez sebemenšího škobrtnutí. Jediný problém mi dělala kulatina - třetí překážka před koncem, kterou měl člověk pouze přeběhnout. Po menším baletu jsem si to poprvé a naposled ten den odklikoval a pokračoval dál. Také šest shybů na konec byla zrada, při finálním běhu do konce mi po nich bylo poměrně ouvej. A pak už jen plameny, potlesk, psí známky na krk...šťastný pád do trávy...
...a dvacetiminutové čekání na mojí vlnu s níž jsem vybíhal (a jeden z ních měl v autě klíče od mého auta). Wtf? Až takhle?
Skončil jsem nakonec v první stovce ze zhruba 800 lidí co běželi Civil trať. Nic ke chlubení, ale na první pokus, doufám, ani žádná ostuda - překvapil jsem hlavně sám sebe.
Co mě lehce zamrzelo - nedomyšlených pár překážek z hlediska férovosti závodu- byly překážky které bylo jednodušší odklikovat 20 kliků (minuta, ani ne) a člověk mohl pokračovat dále - zatímco ten blbec, co poctivě běžel s kládou do kopce a z kopce ztratil dobrých sedm osm minut. Takových překážek bylo víc. Ne že bych si potřeboval honit triko nad listinou výsledků, ale když už ten čas jednou měří, chtělo by to dopromyslet i systém penalizací pro zachování férovosti.
Sem tam fronta u překážky, jmenovitě tedy u jedné, kde lidé měli kupodivu problém zdolat cca 10m na horizontálně napnutém laně. Čekal jsem tam déle, než bylo zdrávo. Ale zas - chápu organizátory, těch lan tam bylo pět a taky bych čekal, že to bude stačit a nečekal, že s tím budou mít lidé takový problém...
Každopádně dojmy bývalého nesportovce, odpaněného prvním extrémním závodem jsou víc než dobré. Fetování serotoninu mě chytlo a uvidíme se napřesrok na Spartanovi :o)
Omlouvám se za případné tldr, estétům za možné hrubky a nečtivou literární formu, protože jsem dyslektik a dneska se mi nějak nechce s tím srát a doufám že jsem vám alespoň lehce nastínil, jak jsem to prožíval já.
Ps:Oštěp nebyl!