pro koho je to dlouhý - shrnutí v posledním odstavci :)
Ulrich čtyřicet sedmdesát pět. To už nikdy nezapomenu.
Ale popořádku.
Zimní Spartan Race. Na konci ledna. V Tatrách. Ne, to asi ne. Strašná kosa. Je to daleko. Co bych si vzal na sebe? Ne, to ne. Ale. První zimní Spartan Race. První zimní Spartan Race na světě!
Ach jo. No tak jo. To bude zase akce :)
Tak takhle nějak to začalo. Následoval měsíc nemoci, pak měsíc tréninku, otužování, hledání ubytování, organizace dopravy, nákup výbavy, zkoumání možností, a dva týdny před závodem testování výbavy na horách.
Týden před odjezdem jsem jezdil do práce autem a krmil se vitamínem C, abych na poslední chvíli mezi marodama neonemocněl. Nakonec všechno vyšlo a v pátek odpoledne jsem vyjel jedním ze tří aut našeho týmu z Prahy.
Cesta byla v pohodě, zvlášť po otevření vína, i když asi šest hodin v autě bylo rozhodně nejdéle, kam jsem kdy běhat jel. Na cestě jsme se málem sázeli, jestli na závodě bude nebo nebude voda. Byl jsem zastáncem teorie, že buď nebude, nebo těsně před cílem, čemu nahrával cíl vedle jezírka. Dorazili jsme večer a apartmán sehnaný na poslední chvíli jsme zhodnotili jako sice nic extra, ale poté, co se podařilo zapnout topení, za dostačující.
Sjeli jsme obhlédnout start. Obdivovali jsme z ledu postavený chrám - Spartan Finish a teorii o vodě už definitivně vyloučili. S klasickou předstartovní horečkou jsme šli spát.
Hned ráno jsme využili skutečnosti, že jsme nepřijeli, jako obvykle, závodit na otočku, a zařídili si registraci a šli se teprve převlíknout do výstroje. Každý zvolil trochu jinou strategii a počet vrstev, a nakonec byl každý spokojen. Já věděl že poběžím pomaleji, takže jsem přes dlouhé legíny natáhnul ještě jednu tenší vrstvu, která se mi osvědčila ve větru na horách. Na vršek pak tři funkční trička a tenkou windstopper bundu. Jelikož jsem měl před měsícem zánět dutin, tak i nákrčník přes nos. Sjezdové rukavice. Na boty Adidas Canadia jsem vzal jednoduchý pásek s nesmekem.
Nacpali jsme se do skibusu, nahoře dali teplé bundy do backchecku a pak na start! Už je to tady – arooooo!
Vybíháme ve štrůdlu, volíme klidné tempo, okamžitě začínáme stoupat do kopce. Vbíháme do koryta potoka, běžíme po kamení a ledu, probíháme tunelem zamrzlého potoka. Před dalším tunelem čekáme ve spartanské dopravní zácpě. Později se dozvídáme, že zrovna tunelem procházel závodník s berlemi a nějak se mu nedařilo. Po několika minutách překonáváme vodu, a aniž bychom se bouchli do hlavy, vylézáme z tunelu.
Následuje přelez-přeskoč-prolez, a první dlouhý táhlý, ve kterém se tým trhá do různých výkonnostních skupin. Následuje překážka, kterou jsem neznal – memory test. Každý si zapamatuje speciální kód na později. Na mě vyšlo: Ulrich4075. Následuje dlouhý prudký táhlý. Při každém kroku si opakuju Ulrich4075. Je to lepší než angličáky. Na kopci zeď. Zmrzlá trochu víc klouže, ale jinak nedělá problém. Za zdí – další kopec. Ulrich4075, Ulrich4075.
Za zatáčko přichází milé překvapení. Winter Slip Sandbags! Ke každému pytli s pískem je pytel se slámou zdarma, začíná se s kopce sjezdem jak na bobech! Paráda! Roztočil jsem se jak hvězdice. Ulrich4075. Další, nepřekvapivě, kopec. Co krok, to Ulrich4075. A zahlédám další štaci. Barbwire crawl na sněhu! Tisíckrát lepší než v bahně. Ulrich4075!
Že se pokračuje do kopce už mě nepřekvapuje. Že dobíháme k vrcholu jedné z lanovek, kvituji se zadostiučiněním. Ovšem za barákem číhá monkey bar. Tak nějak na mě nepůsobil dobře, takže když mi kolega Spartan nabídnul magnézium, vzal jsem si, a se znechuceným pohledem jsem si prohlížel dílem mokré a dílem namrzlé tlusté trubky. Do toho, a půl je hotovo! No, byl jsem asi v půlce, kdy jsem musel zpomalit abych neuklouznul, ztratil jsem rytmus a na následující tyči jsem uklouznul. Fujtabl! Na ručkování poprvé. Jak jsem se dozvěděl ve spartanském autobuse na cestě zpět, úmrtnost byla vysoká… Vrhnul jsem se na angličáky. Nejdřív jsem jel bez rukavic, abych si je nepromočil, ale asi po deseti jsem zmrzlost rukou přehodnotil a vrátil je do rukavic.
Za krátkým kopečkem čekal… Ulrich4075! Svůj kód, zopakovaný asi tak pětisetkrát, jsem pronesl se značnou hrdostí. Lítostivě jsem se podíval na chudáky, kteří angličkákovali, a zamířil dále… do kopce. Jak jinak. Po chvíli byl jen tak pro formu vysoký ostnáč. A pak do kopce. A do kopce. A ještě víc do kopce! A za další zatáčkou – do kopce. Tuto část jsem nazval Dva tisíce sněžných schodů na Chopok. Ze závodu se stala tůra. Šňůra závodníků v podobném tempu šlapala vždy na místo, ze kterého se před vteřinou zvedla noha závodníka před ním. Bylo to. Opravdu. Dlouhé. Občas jsem po cestě míjel v zatáčkách odpočívající dobrodruhy, občas jsem se nechal míjet. Pohled nahoru neskýtal útěchu – vždy jsem zahlédnul akorát šňůru závodníků o pár desítek metrů výš. Byl jsem přesvědčen, že nás organizátoři opravdu povedou až na Chopok. Po nějaké, strašně dlouhé době, jsme došli na vrchol. Viděl jsem zimní oázu – občerstvovací stanici s čajem a barák, v jehož větrném stínu se choulila skupinka spartanů svírající horké kalíšky v dlaních… k mému zklamání jsem taky viděl, že odsud vede lanovka ještě výš.
Těm kolegům, co běželi jen v kraťasech a tričku – byli tací – jsem nezáviděl. Byla tu opravdu zima a horský vítr a to bylo celkem slušné počasí.
Nu což. Nastal čas povytáhnout kalhoty, natáhnout si na ruku mrazem zdřevěnělou rukavici a připojit se ke stádu juchajících spartanů sbíhajících hlubokým sněhem dolů. Paráda! Cca metr sypkého namletého sněhu se choval po došlapu velmi zvláštně, trochu jako písek. Tak šup dolů. Á, oštěp! Ne oštěp… co to… oni vážně… no jo, fakt se tam hází sněhovýma koulema! Super nápad. Tím trefím ještě větší kulový než oštěpem. Navíc zásahová plocha je jenom terč! Trefuju samozřejmě krk, takže druhá sada angličáků. To jsem se ale příjemně zahřál! Tak zase zpět na cestu – dolů! Nezvyk.
Po cestě dolů jsem pochopil, proč lidé vynalezli lyže. Protože dostat se dolů prudkou dlouhou strání plnou sněhu je docela protivně namáhavé. Naštěstí jsem po chvíli vynalezl zlepšovák a drandil dolů po zadku. Jupí! I když jsem ve spodní části sjezdovky přestával zmrzlý zadek cítit, bylo to značné urychlení. Přeci jen má to závodění v zimě něco do sebe!
Následující nošení klády byla fáze, ve které jsem byl fakt rád za ty nesmeky. Pomalými kroky ve směsi jehličí a ledové plochy vzniklé z ušlapaného sněhu jsem se posouval k cíli. Kolegu vedle, který uklouzl a pomalu a přesto nezastavitelně sjel s kopce asi 10 metrů, jsem doprovodil soucitným pohledem. Na dobrovolníky jsem zakřičel svou zimní úpravu spartanského pokřiku: „A ruuuum!“ Odpovědí mi bylo: „Aj vodka!“
Zaslechl jsem hudbu ze startovního areálu, což je spartanská obdoba světla na konci tunelu, a to mi vlilo krev do žil. K železným bradlům jsem seběhl jako kamzík a přeručkoval je jako gymnasta, i když na mě dobrovolníci pokřikovali, že si můžu dát nohy nahoru. Nepotřebuju! V posledním lesíku jsem se na uklouzané dráze málem přizabil, ale už jsem viděl poslední překážky!
Klouzavá stěna s provazem zmrzlým jako klacek byla brnkačka. Nízké zdi jsem se doslova vysmál. Můstek ze sítě jsem prokličkoval mezi závodníky po dvou, s chraplavým výkřikem přeskočil ohýnek a konečně se dostal k ledovému chrámu.
Oukej, tuhle překážku oceňuju, byla fakt originální. Sjíždění do cíle po zadku děvám s medailemi k nohám, to tu ještě nebylo.
V cíli jsem se kupodivu cítil skvěle, dal si dvojitou porci čaje s rumem (a ruuuuum!) a kochal se pohledem na novou medaili. Je fakt krásná. A těžká. Kus kovu. To se musí nechat.
Následovalo focení, hlášení na facebook, zprávy domů, převlíkání, supervečeře a relaxace ve wellness s probíráním zážitků ve vířivce… ach! Ano i to k závodu patří, nedá se nic dělat. Večer hudební párty Let it roll a ráno nástup do spartanského autobusu, kde byly zážitky důkladně probrány podruhé, potřetí, možná nová přátelství navázána a řízky dojedeny. Dobre bolo.
Suma sumárum. Byl to pěkný zážitek vyvážený opravdu krutou logistikou. V mínus šesti a při zatažené obloze byl závod zimně celkem nenáročný. Mohlo být ale taky mínus patnáct a nebo sněhová vánice. I proto byly v propozicích povinné píšťalky… zimní překážky byly vtipné, snad až škoda, že jich nebylo víc. Organizace dobrá. O žádných zraněních jsem neslyšel. Jo, a vyhrál Žiška. Takže vlastně takový normální závod! Vlastně to nejtěžší na něm bylo se odhodlat a opravdu se vypravit do neznáma (a na Slovensko – kde jedí halušky a tak), protože tentokrát skutečně nikdo z nás netušil, jestli nás čeká voda nebo jiná ukrutnost. A všichni jsme do toho šli. Toho si na tom cením nejvíc. I když to nakonec znamenalo akorát vyběhnout na Chopok a sjet po zadku dolů. Jestli půjdu na další zimní? Upřímně – nevím. To se uvidí. A prozatím… a ruuuuuuum!