Spartan Race Slovakia zveřejnil report Patrika Waldhanse ze Spartan Race Ultra Beast. Je to napínavý a zajímavý report, který obsahuje i řadu "poučení" pro ty, kteří by chtěli UB zkusit příští rok.
originál včetně fotografií zde:
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1639389489652426.1073741840.1542045186053524&type=3
celý text:
Jednoznačně nejtěžší, psychicky a fyzicky nejnáročnější závod jsem dokončil.
Spartan Race Ultra Beast (24km, 36 překážek a to celé 2x), trať která byla totožná s tratí MS Beast + 1 míle navíc se dvěmi překážkami
Takže jsem si dal MS 2x. Nádherná krajina, úžasné scenérie, které jsem znal jenom z filmů.
A teď jak to všechno bylo...
Registraci jsem si vyzvedl den předem, abych nemusel pak vstávat tak brzo. Start jsem měl v 6.45, cesta na závod autem 20 minut a musel jsem byt ještě do 6h v BagDropu = místo, kde jsem si mohl po 1. kole převléknout, najíst, doplnit gely atd.
Na místo jsme dorazili před 6h. Venku byla ještě tma a teplo také zrovna nebylo.
Už když jsem šel svůj batůžek uložit, začínal jsem mít trochu větší respekt. Skoro všichni měli velkou plastovou krabici plnou gelů, doplňků, nakopávačů, jídla, oblečení a dalších věcí. Já měl jen batoh s pár věcmi.
Po uložení věcí jsem se převlékl kousek od startu u nějakého stánku, dostal rady od Káji a Verči, které závod běžely v sobotu. Hlavně to nepřepálit! V tomto závodě se muselo i myslet a ne jen běžet jako blázen. Taktika byla jasná - doběhnout živý a zdravý. Kopnul jsem do sebe Redbull a nasadil červené spartanské potítko, které mě oddělovalo od „ normálních“ závodníků, tedy označovalo mě jako závodníka ultra beastu. Najednou jsem byl „ULTRA“, každého s červeným potítkem tak označovali.
Už před příchodem na start jsem měl mrazení, ne jenom od zimy. Co v USA umí, je neuvěřitelná atmosféra. Na startu byla první překážka a to přelézt přes stěnu a tím se závodníci dostali do koridoru, kde čekali na vpuštění na trať.
Naštěstí už se rozednívalo, tak jsem mohl čelovku schovat do batohu.
Rozloučil jsem se s Kájou a čekal. A pak to přišlo, jeden z organizátorů začal s motivačním spartanským proslovem a to bylo teprve něco. Celou cestu jsem to měl v hlavě, "Who AM I ? I am Spartan."
Po těchto slovech začal závod. Startovalo se z 6230 ft (cca 1,89 km n.m.).
Snažil jsem se zmírnit tempo, abych vydržel celý závod. První překážky se objevily chvilku po startu. Menší zídky na přeskočení a 3 příkopy s vodou, které nebyly naštěstí tak hluboké, takže jsem se moc nenamočil.
Chvíli se běželo do kopce a trasa se stáčela zpátky ke startu, kde byly 2 další překážky a to Cargonet - provazová síť a Monkey bar, který byl velice zrádný už jenom pro to, že tyče nebyly v rovině, ale cikcak nahoru a dolu. Tuto překážku jsem bez problémů přešel a následovalo stoupání na vrchol. Další stěna a O-U-T (přeskoč, podlez, proskoč). Překážka, která se skládá z menší zdi na přeskočení, zdi na podlezení a pak na proskočení. V dálce už byla první občerstvovací stanice. Občerstvovaček bylo dostatek a bylo super, že byly i takové, kdy si závodník mohl doplnit vodu do Camelbagu.
Po dalším nekonečném stoupání jsem z radostí vyhlížel další překážku a to Hercules Hoist (tahání pytlů na kladce pomocí provazu). S touto překážkou nemám většinou žádné problémy, ale teď jsem se mýlil. Zavěsil jsem se na lano, svezl se až k zábradlí a pytel se ani nehnul. Zkoušel jsem zapojit celou svoji váhu ale nic - 30 burpees. Po prvních 30 následovala další zeď (těch zdí tu bylo snad nekonečno :D a asi na 4,5 míli další zeď, tentokráte obrácená střecha, čili chytit se za vrchol a přehoupnout na druhou stranu.
Dále následovala velice silová překážka, i když se to nezdálo. Nošení dříví. Spíše tedy špalku. V evropských závodech vezmu a jdu a dokonce i běžím. Tady to nešlo, špalek byl těžký, a kdybych s ním běžel tak si asi urvu rameno. Tahle překážka mi trvala určitě kolem 15 minut. Trasa se špalkem vedla cca 150 metrů do kopce a poté 150 metrů z kopce. Další občerstvovačka a teď následovaly asi 3 míle do kopce bez překážek. Tady jsem si uvědomil, že už to sranda nebude. Začal foukat ledový vítr, já neměl bundu, pouze rukávky, kompres triko a barbarské tričko. Takže mi moc teplo nebylo, ale snažil jsem se pořád hýbat. V tomto bodě jsme vystoupali na 8860 ft (2,7 km), což byl nejvyšší bod, celé tratě.
Další překážka a další nošení. Naštěstí nošení pytlů bylo v pohodě. Pytle měli max. 20 kg, čili pohoda, ale stoupání bylo strmější než třeba u špalků.
A konečně se běželo dolů, aspoň chvíli a pak to přišlo speciální míle pro Ultras, která končila na druhém nejvyšším bodě celé trati, kde foukalo tak moc, že jsem se třásl zimou. Tady byl Spartan Sled – sáně, které se musí táhnout tam a zpátky. Když jsem čekal a viděl, jak i větším lidem tato překážka dělala problém, tak jsem si říkal, že by dalších 30? Provazy jsem si hodil přes rameno a zabral. Celkem to šlo, ale nesměl jsem se zastavit. Posledních pár metrů jsem křičel jako lev a dotáhl to do konce. Trošku se mi zamotala hlava, tak jsem se chvilku zastavil a pak pokračoval. Na dalším stanovišti nás čekal Memory test – slovo 3 čísla a 4 čísla, to celé nazpaměť a když Tě vyzvou, abys jim to řekl, tak to musíš vědět, nebo děláš 30. Můj byl PAPA 686 8541. Moje pomůcka PAPA – táta, to se nezapomene, pak 68 – Jarda Jágr + 6, a zbytek 8 a pak 5-4= 1 a bylo to :D Další občerstvovačka a teď už jenom klesání, takže se dalo i běžet, i když trať byla místa hodně technická. Po chvíli další překážka ve stylu steeple chase, takže se přehoupnout přes 2 vyšší klády. A v dálce byla vidět překážka, na které hodně lidí skončilo, voda. Přeplavání nádrže cca 150 metrů ve 4 stupňové ledové vodě se vším vybavením. Buď voda, nebo 60 angličáků. Jelikož jsem pravý spartan řekl jsem si, jsem na závodě, tak jdu do vody, nejsem srab atd. Vyfasoval plovací vestu, sundal Triko a hodil si ho pod čepici :D Všichni s sebou měli igelitky a pytlíky a dali si věci do toho. Zase poučení pro příště. Voda nebyla ani tak ledová, plavalo se mi celkem v pohodě, ale pak to přišel dřevěný žebřík ven a hned se do mě opřel ledový vítr a v tu chvíli začaly muka. Rozběhl jsem se vrátit vestu, oblékl si suché triko a snažil se zahřát. Díky tomu větru to bylo nemožné. Vzpomněl jsem si na kamaráda z Nitry Mičiho, když kvůli této a další vodní překážce nedokončil. Byla mi taková zima, že jsem se klepal a dýchal, jako kdybych to neuměl. Na další občerstvovačce byl nějaký teplý nabuzující nápoj, hned jsem si vzal dva a trochu mě to zahřálo, ale stejně jsem se klepal. Po „nakopávači“ další silová překážka ve stylu strongmanů Farmářská chůze se špalky, které se museli držet za řetězy, které se nemilosrdně zařezávali do rukou. Měl jsem si vzít ty rukavice, další poučení pro příště. Po menším kopečku přišla série překážek, kterou všichni zmiňovali. Začalo to Plate Drag, čili přitáhneš si sáňky a pak je odneseš zpátky. A pak to přišlo. Ostnatý drát a zeď, ostnatý drát otočka, ostnatý drát zeď. Snažil jsem se kombinovat kutálení a plazení a pěkně se mi točila hlava :D pak dunk wall ( potopení pod překážkou) zde jsem volil suchou variantu a dal si radši 30, protože jsem pořád mrznul. Těch 30 mě vůbec nezahřálo :D Další byla kluzká zeď, kde se muselo z vody dostat na vrchol pouze pomocí provazu připevněného nahoře. A pak další drát, zeď, drát, zeď a lano. Díky bohu lano bylo kratší a bylo ze sena. Myslím, že v tomto bodě se mě ptal dobrovolník, jestli chci pokračovat, asi jsem nevypadal moc dobře, ale já to nehodlal vzdát ani za mák. 10. míle a ještě 4,5 zbývaly. Nejhorší byla ta zima, pořád jsem se klepal jako ratlík. Prý foukal vítr kolem 55 km/h, který byl dost nepříjemný na další překážce A cargo net (síťové áčko). Už jsem skoro necítil ruce, jaká mi byla zima. A super další překážka na sílu, Atlasův kámen. Vezmeš kámen (velká, těžká betonová koule) neseš ho asi 10 metrů, hodíš ho na zem, 5 angličáků a pak zpátky, masakr, při cestě zpátky jsem si ho hodil na kotník. To zamrzelo. Za atlasem viselo lano a další neznámá pro běžce z Evropy. Tyrolský traverz, lano uvázané ve vzduchu mezi 2 body a cílem bylo přelézt jakýmkoliv způsobem, bez dotknutí se země a zazvonit na konci na zvonek. Došel jsem do půlky a bum, spadl jsem, ruce už byly tak zmrzlé, že mne neudrželi. Sakra. 30 angličáků, a když jsem viděl, že další je oštěp řekl jsem si to snad ne. Na oštěp jsem si teď věřil. Postavil se před panáka, narovnal si hrot, nastavil provaz, zaujal pozici, lehký rozeběh, soustředění, hod….oštěp se odrazil a spadl…..30 :D klasika, takže další trest. Teď už snad jenom seběh dolů, omyl, převracení pneumatiky 1x a 5 angličáků a pak zas 1x zpátky. Další občerstvovačka, kde už jsem měl i hlad, protože mi došly gely, další poučení pro příště. Minul jsem znakču 11. míle a běžel z hezkých serpentin dolů. V tuto chvíli už jsem cítil jak je mi tepleji a už se ani tolik neklepu. Přiběhl jsem k překážce, která se nazývá Stairway to Sparta – příznačný to název. Vysoká zeď, která přecházela v dřevěný žebřík. Musel jsem tedy vyskočit a přitáhnout se a pokračovat poté přes dřevěnou konstrukci do výšky a poté přelézt přes vrchol a zpátky na zem. Cca na 12,5 míli se trasa křížila z trasy Sprintu. Když jsem viděl lidi, pro které vrchol závodu končil na 2,5 míli na překážce O-U-T, tak jsem v hlavě měl myšlenky, že jsem debil. Proč jsem sem šel. Ale vzápětí jsem zažil to, co by měl zažít každý závodník, pocit uznání od úplně cizích lidí. Každý, kdo kolem mě proběhl, nebo jsem ho přeběhl já, si ihned všiml červeného potítka a popřál mi a podpořil mě v závodu. To nikde jinde než tady v USA asi nezažiju. V tu chvíli se mi chtělo brečet radostí a pocitem uznání. Tento pocit mi vydržel chvíli. Bucket brigade – nejtěžší psychicky a fyzicky náročná překážka.
Kýbl, který se musel do tří čtvrtin naplnit štěrkem tak aby nebyly vidět díry na krajích, kdo by měl díry vidět a přišel zpět, dal by si to ještě jednou. Šlo se asi 150 metrů do prudkého kopce a poté i dolů. Kýbl se nesměl dát ani na rameno ani na hlavu. Kýbl byl těžký, mohl mít klidně i 40kg. Nahrnul jsem štěrk, zkontroloval díry a vyrazil a u této překážky jsem viděl Joea de Senu, zakladatele závodu a obrovskou inspiraci, zeptal jsem se ho tedy, jestli mám dobře naplněný kýbl, tak řekl, že jo, ale že bych si klidně mohl přidat kdybych chtěl :D Kýbl jsem nesl tak 10 kroků a pak pustil na zem. Stoupání a kopec bylo nekonečný. Přišlo mi to jako věčnost. Mohl jsem tam strávit klidně i 30 minut. Cestou zpátky jsem si radši doplnil štěrk ze země, abych to nemusel jít ještě jednou, to bych fakt nedal.
Ruce mi málem upadly a následovala další opravdu další vysoká stěna. A po té stěně další :D A po té další stěně Steeple chase překážky a pro změnu drát, stěna a když bych si vybral levou část tak skočím do vody, naštěstí jsem si vybral pravou :D. Díky bohu už jsem slyšel festivalku a hudbu z ní, ale věděl jsem, co mne čeká za překážky. Traverse wall – lezecká stěna a Multi Rig monkey bar – nehorázná prasárna :D Na traverse jsem doběhl, vybral si tu nejvíce u kraje a pomalu postupoval. Se stěnou problémy nemívám, ale bohužel mi podklouzla noha a ruka a dalších 30. Tady už jsem v dálce viděl Káju a Verču, jak mi fandí. Po vydýchání angličáků, jsem se postavil před asi nejzáludnější překážku. Tento monkebar začínal 2 metrovou tyčí, poté gymnastické kruhy a lana a to cele za sebou ještě jednou :-D sil už moc nebylo a já se těšil, až doplním energii. Neudržel jsem se na kruzích a dalších 30. To už Kája s Verčou povzbuzovaly a doprovodily mne i do zázemí 1. kola. Celkem jsem si dal 180 angličáků za první kolo.
V zázemí pro Ultra jsem se převlékl do suchého, vyměnil si kompresky a chvíli poseděl, s Kájou a Verčou jsem prohodil dosavadní zážitky a říkal si, že druhé kolo bude masakr. Nejvíc mne dostala otázka: „Tak co kyblíčky“?? :D Bez komentáře….A když jsem viděl, jak spousty lidí odchází, tj. končí po první kole, dostal jsem trošku strach. Bavil jsem se i s jednou holkou přímo u mého místa a říkala, že končí, že na to nemá, tak jestli nechci nějaké suplementy a doplňky, když ona je nevyužije. Vzal jsem si tedy od ní nějaké gumové cukry, které se mi později hodily. Kolem mě končilo nějak moc lidí, a tak jsem si začal říkat, že se na to vykašlu taky?! Moje příprava fyzická i psychická, přišla díky událostem v USA v niveč, tak proč pokračovat? Odpověď byla jasná, já to dám! Tolik úsilí, peněz a času stálo, dostat se sem, tak to nevzdám! Nacpal jsem si zbytek energie a gelů do batohu, místo šály si vzal barbarské tílko (protože nahoře foukalo jako prase) od Verči vyfasoval pár tobolek s BCAAčky. A samozřejmě čelovku, protože jsem předpokládal, že dorazím za tmy. Rozloučil jsem se s holkama, pusu pro štěstí od Káji a vyrazil vstříc dalšímu kolu. V hlavě se mi honily myšlenky. Pokud budu dělat tolik burpees jako předtím, tak asi umřu, do té ledové vody nejdu, to budu mít za 60 + ještě 30 za DunkWall a co poslední monkey bar a oštěp??? A co ty ****** kyblíčky? Tyhle myšlenky mne provázely celé druhé kolo.
A šlo se znova, CargoNet a Monkey bar – zase bez burpees a poté stejná trasa na začátku kopce jsem si říkal, teď už nemám co ztratit, budu šetřit síly, co nejvíce půjdu, a když půjde běžet, poběžím. Narazil jsem na jednoho závodníka a hned se s ním dal do řeči, taky byl Ultra ;) A stalo se to, že jsme si sedli a šli/běželi jsme spolu. Jmenuje se Larry a myslím, že kdybychom se nepotkali tak to nedáme, ani jeden z nás. Na překážkách kde to šlo, jsme si pomáhali, třeba na Hercules Hoist jsme to oba dohromady zvedli 2x. Celou cestu jsme probírali, že jsme blázni, proč to děláme, že jsme mohli být v teple dole a ne v zimě a větru tady nahoře: D Dokonce jsem s ním řešil i mou cestu a „sponzoring“ a to mě korunoval na totálního blázna :D Jediné co nás tlačilo, byl čas, který za námi neúprosně utíkal, protože se muselo v určitý čas dostat do určitého bodu. Kdybychom se tam nedostali, byla by to diskvalifikace. Naštěstí jsme měli náskok cca 1,5hodiny, takže jsme byli relativně v klidu. Překážky jako zdi a podlézání byly v pohodě, trošku průser přišel na „polínkách“, kde jsem měl další krizi, ale přišlo mi, že jsem šel rychleji než předtím. Ale zastávek bylo dost. Prostě na jednou to vzít nešlo. Larry měl trošku náskok, ale počkal pak na mne dole. Další co jsme samozřejmě řešili celou cestu, byly kyblíčky: čti F**king buckets ! :D Celá cesta nahoru byla bez komplikací, cestou jsem pravidelně doplňoval gely a cukry, a pil. Celou cestu jsem si rovněž opakoval memory test a čekal, kdy ho budu muset říct. Na každé občerstvovačce jsme řešili čas, jestli to stihneme do dalšího bodu a museli jsme si rozložit síly. Zatím vše vycházelo i bez běhání. První průser přišel na vodní překážce, to bylo jasných 60. Dokonce ani ve vodě už nebyly záchranné lodě. Těch 60 angličáků jsem měl rychleji než Larry a tak jsem na něj čekal. Už mě dost bolely ruce. Další občerstvovačka zase s teplým nakopávačem. A na farmářské chůzi jsem potkal jednu slečnu, která se mě anglicky ptala, odkud mám to triko. Tak jsem řekl, že ho mám z Česka, a že jsem z Prahy a z Čech a ona pořád anglicky, že je ze Zlína :D Tak už jsem pak česky zmínil, že se můžeme bavit česky :D chvíli jsme si povídali, popřáli si hodně štěstí a pak už jsem ji neviděl, nevím jestli dokončila, říkala, že asi odstoupí. S Larrym jsme se dostali zase k překážkové dráze, drát, zeď atd.… Kde jsme si dali dalších 30 za dunk wall. Už mi přišlo, že víc angličáků neudělám, ale zvládli jsme to a dorazili na sérii, atlas, traverse a oštěp. Atlas v pohodě, Traverse jsem rovnou vzdal, protože bych už se neudržel a nechtěl jsem zase spadnout, takže dalších 30. A oštěp, tentokrát jsem to už musel dát. Rozpřáhl jsem se a…..JE TAM! Dal jsem oštěp! Neuvěřitelná radost vstoupila do celého mého těla. Larry byl taky neomylný a tak jsme pokračovali dále. Na cca 12,5 míli u občerstvovačky jsme už radši vytáhli čelovky, už se začalo stmívat. Za pár minut byla tma jak v pytli. Za svitu čelovek, jsme si brázdili cestu a už z dálky bylo vidět spousty pomalu pohybujících se mihotajících světýlek….kyblíčky. Hodili jsme batohy na stranu, naplnili kýble a cestou na horu jsem s Larrym držel krok cca do tří čtvrtin. 10 kroků a 20 sekund pauza. Měl jsem větší a větší pauzy a Larry měl náskok cca 5 minut, ale stejně na mě počkal. 2 vysoké stěny, na které mi musel Larry udělat stoličku. Myslel jsem, že už razíme do cíle, ale zapomněl jsem ještě na další asi 2 stěny a ostnáč.
Říkali mi, že to můžu vzdát, že to nic není, že když už jsem se upsal a první kolo zvládl, tak je to úspěch, ale já řekl NE. Půjdu, poběžím a dokončím UltraBeast.
Už jsem věděl, že jsme skoro v cíli. Světla přibývalo a já v dálce slyšel, jak na mne někdo volá, říkal jsem si, že až přiběhnu (přijdu) do cílové zóny tak se asi rozbrečím, měl jsem fakt na krajíčku, a pak jsem pochopil proč mam zůstat silný. Moje Kája, kamarádi z Nitry, a Věrča všichni stáli před posledními dvěmi překážkami, v nohách jsem mel asi 49km, brutální převýšení a 300 angličáků, ale byl jsem šťastny a dojatý, že vidím známé tváře, které mi věřili a pomohli mi tak dokončit tento závod.
Nejvíce mi utkvěl Larryho otec, který mi poděkoval, za to, že jsem s Larrym běžel, a že jsme to dokončili spolu. Traverse wall jsem dal s pomocí Larryho a poté opět spadl na multimonkeybaru a pak to přišlo.
Nejkrásnějších 30 v životě. Za hlasitého počítaní mých přátel a hrudníku až na zem, jsem dodělal poslední trest a společně s Larrym vběhl do cíle. Jinak ty angličáky jsem musel dělat rychle, protože mi chladl čaj, který mi Miči koupil :-D .
A měl jsem to za sebou...cca 49 km, 330 angličáků a necelých 14 hodin...bylo to peklo, chtěl jsem to vzdát, rozbrečet se někde v koutě, ale musel jsem to dokončit, kvůli sobě a lidem, kteří mi pomohli se do USA dostat. Jo a taky mě naštvalo, že tam nebyl memory recall – potvrzení memory testu, takže jsem celý závod nesměl zapomenout PAPA 686 8541.
A touto cestou bych chtěl poděkovat mé milované Káje za nekonečnou podporu dále The Barbarians a Ben Cristovao za podporu a pomoc, Verče Šimáčkové za všechno od SF do Tahoe - Jeden měsíc běžce, Ledvina Academy , bez které bych tady nebyl, dále Mirkovi a Tomášovi ze Sportify a pak své rodině. Dále Spartan Race Training Group Nitra, @Spartan Race Training Group Praha, dále také OCRA CZ, že jsem nebyl slabý a necheatoval.
And also, Thank You Larry ! You are true spartan ! Aroo !
A také Honzovi Hančovi, našemu super sponzorovi, za to jak nás neuvěřitelně psychicky posílil, a pomohl nám najít nové přátele a taky Microsoftu :-D vice zde.
A to je vše přátelé, další UB má být 2016 už v Evropě, tak už začínám trénovat :D
Celkové stoupání -2,5 km
Rychlost větru – 55 kmk/h
Teplota vzduchu - 1 stupeň C
Teplota vody – 4,5 stupně C
Celková vzdálenost – cca 49 km
Počet překážek – přes 80 překážek
Celkem 1000 závodníků – cca 500 doběhlo, moje umístění v open je 175 z 320