LURA: U Kebiny je jistá výhoda v tom, že ona mluví prakticky furt. A mluví o všem. Dokáže velmi dobře verbalizovat svoje pocity a strachy, takže je čeho se chytnout a v čem jí pomoct. Jr. je v tomhle podstatně horší, protože je introvert s naprosto atypickým uvažováním, velmi inteligentní, takže i kdybych měla z psychologie doktorát, tak moc nemám šanci jeho styl myšlení pobrat a pochopit. A navíc teda jsem přesvědčená, že jestli existuje nějakej nejblbější možný věk, kdy přijít o otce, tak je to přesně těch 15-16 let:-(

CHIMERA: Teď je otázka nakolik ho zasáhla smrt babičky a na kolik smrt jako taková. Možná vím, jak dítě vnímá smrt, protože na to mám vzpomínky. Dobře si pamatuji ze svého dětství, jakou jsem měla hrůzu ze smrti. A dokonce jsem ji měla ještě dřív, než si pamatuji, podle toho, co vím z vyprávění rodičů. Byli jsme někde na výletě, byly tak těsně tři roky a já si sáhla na čerstvě natřené zábradlí a měla jsem červenou ruku od té barvy. Dostala jsem prý totálně hysterický záchvat, válela jsem se po zemi a řvala, že "krev krev umřu". A pamatuji si noční můry a nebo panické noční stavy, kdy jsem seděla schoulená na posteli, klepala jsem se zimnicí a bála se stáří, umírání a smrti. A můj osobní nejstarší zážitek, který si pamatuji, je taky asi ze tří let (měla jsem ještě takovou tu postýlku se žbrdlinkama), kdy jsem večer jako obvykle pozorovala z okna jiskry od tramvají (bydleli jsme v prvním patře a byly od nás krásně vidět troleje a byla tam výhybka, na které to často jiskřilo). A jedny ty jiskry nezmizely, ale proměnily se na světelnou duhovou sovu, která mě upřeně pozorovala oknem. Zkusila jsem se schovat pod peřinu a znovu vykouknout, ale ona nezmizela a byla tam pořád. A mě popadl děs, protože jsem nějak cítila, že mě chce odnést. Že je ze světla a proto může proletět i zavřeným oknem a že si mě odnese sebou a nechá na té posteli jenom moje tělo. Nakonec jsem po dlouhé době sebrala odvahu, přelezla postel a šla za mámou do vedlejšího pokoje.

CHIMERA: oni možná vnímají víc, než si představujeme. Na konci letošního ledna mi umřel táta, který jednal nebyl nikdy pečující a zajímající se dědeček, navíc byl poslední rok dost nemocný, čili Bartoloměj ho moc nevídal, ani si ho nijak neužíval, protože jestli si ho děda za ten rok a půl od doby, co se narodil, vzal na klín jednou? Poslední dobu už jen táta ležel u nich doma v posteli, já tam jezdila i s Bartolomějem, který ho tak nějak registroval, ale táta užsi ho pak stejně jako nikoho nevšímal, už moc nevnímall. Pak táta umřel, druhý den jsme tam zase jeli a Bart se ho jal hledat. Chodil po tom bytě, ukazoval na prázdnou postel, ptal se, kde je děda. Docela mě to vzalo.

Pokud se týče různých neřešitelných psychických záležitostí, tak se mi osvědčil biofeedback.
je to metoda u nás sice již zavedená, ale nehradí to pojišťovna, protože to sice má výsledky (vynikající třeba u dyslektiků a počurávajících se dětí), ale není vědecky zdůvodněno, jak to funguje.
mně osobně to pomohlo velmi v těžkých stavech, na které psychologie ani psychiatrie nestačila.
a je mi jedno, že nevím, jak to funguje, hlavně že mi to zachránilo život.
Netvrdím, že je to zázrak (já absolovala 30 sezení, takže peněz to stálo hodně), ale pomohlo to.
můžu s klidným srdcem doporučit.

TAYLES: na 12 let bych to fakt neviděla. když měl můj starší syn 2 roky, zemřela mu prababička. nikdy mě nenapadlo, že by na ni byl fixován - sice ji znal, ale jen občasně a jako kamarádku - nepečovala o něj, už byla opravdu stará a nemocná.
ale člověk se mýlí - když prababička umřela, dítě se stáhlo do sebe, plakalo, mělo noční můry a trvalo skoro rok, než to ustalo.
nevím (a nikdo to neví), jak vlastně malé dítě vnímá smrt, ale že se mu stýská a bolí ho ztráta blízkého člověka, to je prostě fakt. a citlivější dítě to tedy vnímá silněji.

LURA: ono asi není tak jednoduché sehnat dobrého psychologa a pak je možná lepší, aby se tam chodilo dlouhodobě a měli šanci se víc poznat. pokud se jedná o nějaké jednorázovější konzultace nebo i více krátkodobých, tak se nám stává, že psychiatr nepozná ani akutní mánii u svého stálého pacienta apod. Právě proto, že se to za ten čas "nestihlo odhalit" a přitom rodina už dávno viděla, že je zle a my taky (když s tím člověkem jsi několik hodin denně)..takže ono je to náročné..i ta diagnóza kolikrát. není to jednoduchý obor (u fyzických nemocí je aspoň rentgen, ultrazvuk, rozbor krve..taky je kolikrát pouze rozhovor a pozorování - a jedna kontrolní návštěva u psychiatra trvá cca 10 minut)

TAYLES:
EDERA:
LURA: mému exmanželovi umřela máma, když mu bylo 16 a myslím, řže to byl průser, který ho fatálně ovlivnil na celý život a který přispěl k rozjezdu jeho depresí a tak dále. Já sem ho potkala vlastně jen o pouhé čtyři roky později a vlastně mi to nedošlo, taky jsem byla tele, nicméně dneska už bych řekla, že se na tom do velké míry podepsal jeho otec, který jednak byl vždycky tak trochu drsňák a po tomhle se na děti po nějaké psychické stránce vykašlal úplně. Jenže jeho staršímu synovi bylo v té době dvaadvacet, měl přítelkyni, už v podstatě bydlel jinde a už tu pomoc zase tak moc nepotřeboval.
A to je právě rozdíl, protože Edera si rizika uvědomuje a zabývá se jimi, je s dětmi.

CHIMERA: To byla trochu nadsázka, zatím to po mně nikdo nechtěl, ale jiné věci ano (po babičce, po rodičích, od dětí ap.). Třeba jeden pán měl jako nejdůležitější takovou tapisérii a celý pokoj se zařizoval k ní. A máš to stejné jako s tou patchworkovou rodinou - ta taky není "v jednom stylu" a přitom může být fajn :-)

EDERA: ale mladší děti to taky někdy mají v tomto složité, ale u nich ty poruchy nejsou až tak častné..zas na druhou stranu tím, že je to neobvyklejší se to pak, když se něco skutečně děje, opět podceňuje. jednak potřebují dětského psychiatra (a teď je poměrně málo) a pak rodiče to kolikrát nechtějí vůbec připustit. myslím, že tady ty informace by se (stejně jako třeba finanční gramotnost) měly normálně předávat v rámci nějakého základního/středoškolského vzdělání. jenže psychiatrie to je v naší medicíně chvost zájmu (přitom taková duševní nemoc je kolikrát co do zhoršení kvality života srovnatelná kolikrát s cukrovkou i rakovinou apod.)

TAYLES: Vím. Mám sestřenici, které spustilo schizofrenii zmlácení na Národní třídě v jejích dvaceti.:-( Proto mě taky tak vytáčela Juniorova škola (naštěstí už bývalá), kde to skoro vypadalo, že do ležícího si ještě s gustem kopnou.

EDERA: proto jsem chtěla podotknout, že se vyplatí věnovat zvýšenou pozornost tomu psychickému stavu dospívajících celkově (což je někdy náročné, protože člověk nemusí dlouho odlišit, kdy je to "puberta, klackovitost, divnej patron" a kdy se něco podělalo). co pracujeme s lidmi se schizofrenií, tak tam jich hrozně moc onemocnělo v tom rozmezí 15 - 25. schizofrenie tedy může propuknout v jakémkoli věku..ale právě ty hormonální změny + stres + nějaké dispozice, když se smíchají, tak je to hodně špatný koktejl. to teda nesouvisí s tvým případem konkrétně (ale se stresem všeobecně..takže šikana, vysoké nároky ve škole apod.) chce to obezřetnost. hodně lidí se právě taky sesypalo na vysoké škole nebo v tom rozmezí maturita/přijímačky/ změna prostředí

ale to už sem až tak nepatří. ale myslím, že pro rodiče se celkem hodí nějaké základní informace ohledně toho psychického zdraví mít. protože nikdo jiný než okolí, které si něčeho všimne, tomu člověku nepomůže.

TAYLES: Neunikla jsem ani tomu druhému případu - Juniorovi bylo čerstvých patnáct a v ten den si zrovna vyzdvihl občanku. Ale (zatím) teda taky vypadá poměrně příčetně. Teda - nevypadá o nic hůř než předtím. Trochu divnej byl tak jako tak:-)

EDERA: tak ono ty věkové hranice jsou vždy orientační, takže když se řekne "okolo 12"..tak to pro někoho může být dřív a pro někoho o dvacet let později a pro někoho třeba nikdy. ale všeobecně to asi neobvyklé je. já osobně považuji úmrtí v rodině úplně všeobecně víc zatěžující třeba pro 16 letého než pro 4 letého. protože období dospívání je extrémně náročné a stresující i bez toho (v dospívání a rané dospělosti se taky dost často poprvé projevují např. některá závažná psychiatrická onemocnění). takže tak.

EDERA: no a pokud ta architektka není úplně cizí, tak to jo. to je asi trochu jiný styl komunikace

TAYLES: a se stolečkem souhlasím. myslím, že dítě by mělo mít svou místnost, kde si dělá (v rámci možností), jak je libo. podle mě všechny ty zákazy a připomínky jen ničí kreativitu. (takže jestli si chce čmárat po stěně, tak prosím, tak dostane maxi roli papíru přilepenou na zeď a bude si čmárat..nebo se třeba jedna stěna nechá volná právě na toto)..se stolečkem to samé. vkus je vkus (jediná věc je, že by se mělo dohlídnout, jestli si tam neničí záda apod.) jinak ale ty připomínky architekty taky nechápu - podle mě je drzá jak vopice :)

EDERA: teďka to bude trošku mimo téma a rozhodně to nemyslím špatně, ale tak pro informaci, která třeba mě osobně docela překvapila a zaskočila a vzpomněla jsem si u toho zrovna na vás. a to je to, že děti smrt (ani smrt v rodině) prostě nevnímají jako dospělí. pokud si pamatuju, tak tvé dceři je šest let (a čím to dítě je menší, tím víc je ten přístup odlišnější). něco k tomu je tady: http://www.umirani.cz/detail-clanek/zarmutek-a-truchleni-u-deti.html. ale naše psycholožka říkala dokonce, že děti nejsou schopny pochopit smrt jako absolutno se všemi následky až do cca 12 let (proto se taky často stává, že někomu jinému při hře způsobí nějaký vážná úraz apod.). psycholožka vychovává dvě adoptivní děti, kterým zemřela matka (6 letého kluka - tam mu to prý v tomto smyslu "nesecvaklo" vůbec, a o něco starší dceru, která to následně používala k "vydírání" při výchově). tak já jen, že se to ne vždy dá posuzovat stejnou optikou. všeobecně děti truchlí jinak než dospělí a smrt prožívají a chápou také jinak. (a tamten portál umírání.cz to má docela hezky sepsané). tím to nezlehčuji, mně osobně tento poznatek spíš ulevil (v tom, že se nějaký mrňous se smrtí nepere naprosto totožně a hluboce jako někdo, kdo naprosto chápe, co to znamená).

LURA: seš dobrá. já si byt se zakomponovaným trpaslíkem nedovedu představit. pořád by to pro mě byl hnus :)