TANAIS: Tak já myslím, že doufáme vždycky všichni, na tom není nic špatnýho.:-)

EDERA: asi bych se neměla přiznávat, že jsem ve své pětatřicetileté naivitě trochu doufala, že třeba ano, že? :-)

EDERA: to sem se právě pokusila - napsat jeden e-mail, kde jsem jasně stanovila, co nechci a co mi vadí. Přečetla jsem si ho po sobě, vymazala zbytečně osobní formulace a pokusila se být věcná. Myslím ale, že to zatím všichni vzali osobně. Ale to už nebudu řešit, s tím nic nenadělám.

O mailu věděl manžel hned ráno. Starší dcerka nezahálela. Asi si potřebovala postěžovat. Muž se mnou nemluví. Snažím se pořád uklidňovat, že je jedno, jeslti mě dcera má nebo nemá ráda a konec konců je jedno, jestli to vadí nebo nevadí manželovi, pokud není ochoten přijmout fakt, že pokud on brání svou dceru, nemůže po mně chtít, abych já nebránila svoje děti... ale moc to nepomáhá.

dík za podporu

FIFI: :-) raději ne, já myslím, že víš a já vím, že ty víš :-) Ono by to nejspíš vyznělo... no, úplně blbě.

TANAIS: jojo, ja to chapu, tohle by mrzelo kazdeho
TANAIS: no presne, to jsem chtela psat (ja v jejim veku....) Jenze nevim, zda se k tomu mohu vubec vyjadrovat, zda je to vhodne, kdyz je vsechny tri znam/znavala jsem osobne.

Ideální by bylo, kdyby si našla práci, známost a neměla tolik volného času, který pak věnuje takovým věcem, jako je výchova mých dětí. Upřímně bych jí přála rodinu, ale v jejím případě to bude velmi složité.

ILLUZE: no, já se o totéž snažím 6 let. Dřív jsem styku hodně bránila a do dneška si myslím, že to bylo dobře, protože kdybych tomu nechala volný průběh, tak mám dneska nejspíš ten samý problém i s tchýní. I když, ne že by to s ní bylo jednoduché, ale s kterou tchýní je... :)

FIFI: hledá práci. Skončila nedávno.

No, normální věc, dokážou být tak přesvědčiví, že se vážně občas potřebuju zeptat jinde, jestli nejsem mimo :-) Mě mrzí u manžela to, že nechápe ten rozdíl mezi výchovou a mezi definicí vzájemných hranic mezi sestrama. Ono, dřív nebo později to budu řešit u kluků taky, ale ti jsou ještě malí a je fakt, že kluci mají "lepší postavení", protože k nim má manžel lepší vztah. Kromě toho jsou dva, jsou to kluci, taky už to budu v jejich případě asi líp umět, teď prostě nevím.

Kluci asi nesmí do kuchyně proto, že se tam motají, když se vaří a tak a že by si mohli ublížit. Šuplíky taky samozřejmě krámují. Ale já jim tohle nezakazuju. Samozřejmě, že tam kluci chodí, protože když jsem se vrátila z nemocnice, tak nejenže v tomhle ohledu neposlechli nikoho, ale já to prostě nepodporuju, takže z toho maj nakonec akorát srandu.

TANAIS: a co ona ted dela? Stale jeste studuje?

Chapu, ze Ti je zle, kdyz jim trem musis vysvetlovat zcela normalni vec a musis byt proti nim.

Technicka: proc kluci nesmej do kuchyne? Ze by kramovali supliky nebo co?

TANAIS: My takhle měli bojovky u synovce. Několikrát jsem se od svého partnera dozvěděla, že jsem na něj vysazená. Že je to smrádě rozmazlené, které dokázalo zkazit celý rodinný oběd, však nikdo neřešil.
A mne štvalo, že lidé, co to způsobili, v podobných akcích svým chováním směřují naši dceru. Neskutečně mne to vytáčelo - navíc mne mrzelo, že mi to muž omlátil podobně o hlavu jako tvůj TANAIS: - přišlo mi to strašně nefér... takže zbytečná hádka pro cizí "chyby"...

Moc mi pomohlo, když jsem si řekla - ok, jsem na něj vysazená. Zkusím se usměrnit. Ale nikdo (až na otce dítěte) mi do výchovy našich dětí kecat nebude, max. vyslechnu něčí radu, ale zařídím se podle svého. A když se mi jednání synovce nelíbí, ozvu se a klidně jej nahlas před ostatními sepsuji. Ale už to nebudu v sobě dusit. A najednou to jde... reaguji prostě hned u dané situace, dál se k tomu nevracíme.

Návdavkem má synovec tendence sekýrovat malou. A to mu říkám na rovinu a nekompromisně, ať toho nechá - že jediný, kdo může vychovávat a především případně potrestat naše děti jsem já, jako jejich matka a jejich otec. A na to nemůže nic říct ani právě partner...
Když zkoušel, že E. to a to, jen zopakuji tu větu - tohle si s ní vyřídíme my, její rodiče, jeho věc to není.

Vím, že jednou komentoval mé chování před přítelkyní svého bratra. Ale popravdě řečeno mi to je u... Na rozdíl od ostatních - když je u nás - dovolí se, jestli si může vzít pití. Dovolí se, jestli si může vzít sladkost nebo si jít zahrát na počítač. Jinde to nedělá. U nás funguje jako slušný člověk - a to mi bohatě stačí...

Ale přiznám se - tohle trvalo cca 5 let. Je to o stanovení si hranic. Ne těch ostatních, ale svých.

LURA: o to jsem se pokusila následně. Máme tichou domácnost. Teprve argument, že já jeho dceru ze všech těch důvodů nikdy nepodpořím a vždy budu stát za svými dětmi a že tudíž vždy podkopu dceřinu autoritu, protože svým dětem dovolím to, co ona jim zakáže, ho přimělo k tomu, že rezignovaně prohlásil, že si s mé zkusí promluvit, aby děti nevychovávala, protože je to zbytečné.