A momentálně to teda fakt zas je jak na houpačce. Někdy pohoda a jindy peklo. Klasický modus operandi je, že bruneta blondýně nějakým způsobem škodí, s čímž si blondýna neví rady, tak dostane hysterák. My (z neznalosti základu a protože v tu chvíli se z ní fakt nedá dostat slovo) reagujeme na ten řev, i jsme ji několikrát potrestali, než jsme se poučili. Blondýna pak ještě zoufalejší (logicky - bylo jí ublíženo dvojnásobně). Když se konečně uklidní natolik, že je schopna slova, vylíčí, co se dělo. A bruneta to pak na přímý dotaz, jestli je to pravda, v pohodě potvrdí (nevymlouvá se, nelže), přestože se celou dobu předtím tvářila, že neví, co ta blondýna ječí a že to je fakt hrůza dělat takovéhle scény. Fakt na ránu. Obě. Jedna škodí a druhá jen ječí.
Ukázka z minulého víkendu: na zahradě u známých spousta barevných golfových míčků. Holky dostaly dovoleno, že si směj každá jeden vzít domů. Bruneta si přinese jeden krásnej růžovej a zeptá se strejdy, jestli si teda tenhle může vzít. Ten jí to odsouhlasí. Blondýna začne ječet, za což je vykázána od stolu a půl hodiny brečí v koutě zahrady. Jsem na ni naštvaná, jak se chová. Po půl hodině, když jí mluvím do duše, že tohle fakt dělat nemůže, mi prozradí, že dotyčný míček si ale našla ona. A když jsme je zavolali k jídlu, odložila si ho na terase stranou ke své bundě. Tam jí ho bruneta sebrala a šla si za strejdou pro autoritativní potvrzení, že je její. Taťka se ptá, jestli je to pravda. Bruneta, která celou tu půlhodinu seděla vzorně u stolu, jedla a konverzovala, potvrzuje, že ano.
P.S.: Nakonec odjíždíme se čtyřma míčkama, s kterýma ony si pak celý další den v pohodě družně hrajou. Bruneta má jiný růžový a ani nepozná, že to není ten pravý.