Tak jsme nakonec cestu zvládli za jeden den, kluci naprosto překvapili, byli oba úžasní. Starší se skoro celou cestu staral o mladšího, pomáhal mu píchat brčka do krabičkových pití, hledal bonbony, podával dudlíky, kontroloval, jestli je zapásaný, volil na tabletu na střídačku pohádky, které si mladší přál. Vytipovaná místa na zastavení jsme nakonec minuli, protože vždycky jeden z nich spal, zato jsme stavěli snad na všech ostatních benzínkách (aspoň mi to tak přijde, když jsem jezdívala sama, nikde jsem zásadně nestavěla). Krize byla jen jedna malá mezi Slovinskem a Rakouskem, kdy na mě i na staršího syna padla únava a mladší ječel, že chce pitíčko, ale brčko mu spadlo na zem, a druhá na u rakousko-českých hranic, kdy jsem odbočila podle oranžové cedule "Umleitung-Prag" a pak snad hodinu jela prakticky sama po všelijakých vesničkách a mezi poli, občas jen minula osamělou ceduli "Umleitung", abych zničehonic přijela k ceduli "Umleitung-Linz", což mě svou nelogičností dokonale popletlo. Zmateně jsem hledala cestu domů za setrvalého řevu mladšího, který když neječel, tak vylézal z autosedačky, tam jsem chvíli měla úplě zoufalý pocit, že jsme tak blízko u cíle a snad nedojedem...